Opus­til Bůh Ježí­še na kříži?

Dnes je vel­mi roz­ší­ře­ný výklad, kte­rý říká, že pro Boha není mož­né být záro­veň spra­ved­li­vý a nechat hřích nepo­tresta­ný. Bůh pak nás ve své lás­ce chtěl zachrá­nit od tres­tu a zvo­lil mís­to nás potrestat své­ho Syna tím, že ho v nej­těž­ších chví­lích na kří­ži opus­til a pova­žo­val za hříš­né­ho mís­to nás. Ten­to výklad byl for­mo­ván, a s drob­ný­mi obmě­na­mi zastá­ván, teo­lo­gy jako Mar­tin Luther^[1] a Jan Kal­vín.^[2] V mno­ha sou­čas­ných nábo­žen­ských sku­pi­nách je spa­se­ní vysvět­lo­vá­no při­rov­ná­ním k sou­du, při kte­rém je soud­ce vázán záko­ny své­ho stá­tu a byl by vinen, kdy­by odpus­til závaž­ný zlo­čin bez potres­tá­ní. Toto téma podrob­ně­ji roze­bí­rá­me v našem člán­ku Boží spra­ve­dl­nost a odpuš­tě­ní. Nyní bychom se rádi věno­va­li bib­lic­kým mís­tům, kte­rá jsou čas­to zne­u­ží­vá­na na pod­po­ru myš­len­ky, že Ježíš byl Bohem opuš­těn a zaku­sil zatra­ce­ní jako trest za naše hříchy.

1 Posled­ní Ježí­šo­va slo­va na kříži

Evan­ge­lis­té Matouš a Marek zazna­me­na­li někte­rá z Ježí­šo­vých posled­ních slov na kříži:

Kolem tře­tí hodi­ny zvo­lal Ježíš moc­ným hla­sem: „Eli, Eli, lama sabach­ta­ni?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opus­til?‘ (Matouš 27:46)

Ježíš cito­val tato slo­va z Žal­mu 22. Kon­text celé­ho Žal­mu nám pomů­že pocho­pit jejich význam. V prv­ním ver­ši žal­mis­ta volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opus­til? Dale­ko spá­sa má, ač o pomoc volám.“. Vzpo­mí­ná na židov­ské pra­ot­ce, kte­ří zaku­si­li zázrač­nou Boží pomoc: „Otco­vé naši dou­fa­li v tebe, dou­fa­li, tys jim dal vyváz­nout.“ (verš 5). Jeho zku­še­nost však není stej­ná: „Já však jsem červ a ne člo­věk, potu­pa lid­ství, povrhel lidu.“ (verš 7). Zakou­ší těž­ké pro­ná­sle­do­vá­ní ze stra­ny bezbož­ných lidí: „Smeč­ka psů mě kru­hem sví­rá, zlo­vol­ná tlu­pa mě obkli­ču­je; sápou se jako lev na mé ruce a nohy.“ (verš 17). Pro­sí Boha, aby ho zachrá­nil: „Vysvo­boď mou duši od meče, chraň jedi­né, co mám, před psí tla­pou.“ (verš 21) a Bůh sly­ší jeho mod­lit­bu: „Nepo­hr­dl poní­že­ným, v opo­vr­že­ní ho neměl. Když trpěl pří­ko­ří, neu­kryl před ním svou tvář, sly­šel, když k němu o pomoc volal.“ (verš 25). Žalm pak kon­čí chvá­lou Boha.

V kon­tex­tu celé­ho Žal­mu tedy vidí­me, že: a) být opuš­těn zde nezna­me­ná být opuš­těn duchov­ně, ale být vysta­věn pro­ná­sle­do­vá­ní a utr­pe­ní a b) slo­va „proč jsi mě opus­til“ nejsou bez­na­děj­ným výkři­kem bez odpo­vě­di, ale mod­lit­ba, kte­rá byla vysly­še­na. V situ­a­ci, kdy se z lid­ské­ho pohle­du zdá být zane­chán lid­ské zlo­bě, mod­lí se Ježíš tuto mod­lit­bu s důvě­rou v Boží vysvo­bo­ze­ní. Jeho slo­va při­po­mí­na­jí, že utr­pe­ní spra­ved­li­vé­ho je téma, kte­ré se v Pís­mu čas­to opa­ku­je. On pak, jako doko­na­le spra­ved­li­vý, trpí v sou­la­du se zprá­vou Staré­ho Záko­na. Ježíš neměl dost těles­né síly, aby cito­val celý Žalm, ale ti, kte­ří ho sly­še­li, zna­li kon­text těch­to slov. Vědě­li, že tím Ježíš ve sku­teč­nos­ti říká, že je spra­ved­li­vý a zaslou­ží si Boží vysvo­bo­ze­ní. To vynik­ne ješ­tě jas­ně­ji, když tato slo­va porov­ná­me s posled­ní­mi slo­vy Ježí­še v Lukášo­vě evan­ge­liu, kte­rá jsou plná důvě­ry v Boha.

A Ježíš zvo­lal moc­ným hla­sem: „Otče, do tvých rukou ode­vzdá­vám své­ho ducha.“ Po těch slo­vech sko­nal. (Lukáš 23:46)

Set­ník, kte­rý stál u kří­že a viděl jakým způ­so­bem Ježíš zemřel, vydal toto svědectví:

A když uvi­děl set­ník, kte­rý stál před ním, že tak­to sko­nal, řekl: „Ten člo­věk byl oprav­du Syn Boží.“ (Marek 15:39)

V člo­vě­ku opuš­tě­ném Bohem by set­ník neroz­po­znal Boží­ho Syna. Kdy­by ho Bůh býval opus­til, nemohl by Ježíš vydat tako­vé svě­dec­tví. V para­lel­ním mís­tě v Lukáši set­ník dosvěd­ču­je, že Ježíš byl spra­ved­li­vý a nevin­ný (Lukáš 23:47). I to uka­zu­je, že Ježíš neze­mřel jako hříš­ník opuš­tě­ný Bohem.

Krát­ce před svou smr­tí sám Ježíš vyjá­d­řil, že ho Otec neopustí.

Hle, při­chá­zí hodi­na, a již je zde, kdy se roz­prch­ne­te kaž­dý do své­ho domo­va a mne nechá­te samot­né­ho. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou. (Jan 16:32)

2 Nesl naše hříchy

Ježíš napl­nil Iza­jášo­vo proroctví:

Byly to však naše nemo­ci, jež nesl, naše boles­ti na sebe vzal, ale domní­va­li jsme se, že je raněn, ubit od Boha a poko­řen. Jen­že on byl pro­klán pro naši nevěr­nost, zmu­čen pro naši nepra­vost. Tres­tá­ní sná­šel pro náš pokoj, jeho jizva­mi jsme uzdra­ve­ni. (Iza­jáš 53:4–5)

Tyto ver­še pat­ří ke čtyřem Iza­jášo­vým pro­roc­tvím (Iza­jáš 42:1–9, Iza­jáš 49:1–13, Iza­jáš 50:4–11, Iza­jáš 52:13–53:12), kde v tak­zva­ných Pís­ních slu­žeb­ní­ka nazý­vá Iza­jáš Mesi­á­še „Hos­po­di­nův slu­žeb­ník“ (42:1, 49:7, 50:10, 52:13). Postup­ně v nich zje­vu­je poslá­ní a cha­rak­ter slu­žeb­ní­ka. V posled­ní z pís­ní, z kte­ré jsme cito­va­li, Bib­le popr­vé říká, že Mesi­áš pone­se naše nevěr­nos­ti a boles­ti. Nést hří­chy lidí však nezna­me­ná duchov­ní oddě­le­ní od Boha. V před­cho­zí pís­ni slu­žeb­ní­ko­va slo­va uka­zu­jí, že je mu Bůh blíz­ko i v utrpení.

Panov­ník Hos­po­din je moje pomoc, pro­to nemo­hu být potu­pen, pro­to tvář svou nasta­vu­ji, jako kdy­by byla z kře­me­ne, a vím, že nebu­du zahanben. Blíz­ko je ten, jenž mi zjed­ná spra­ve­dl­nost. Kdo chce vést se mnou spo­ry? Postav­me se spo­lu! Kdo bude můj odpůr­ce na sou­du? Ať ke mně při­stou­pí! (Iza­jáš 50:7–8)

Ti, kte­ří pozo­ro­va­li jeho utr­pe­ní se „domní­va­li, že je raněn, ubit od Boha a poko­řen“ (Iza­jáš 53:4). Samo pro­roc­tví zje­vu­je, že ten­to pohled je chyb­ný. Bůh není ten, kte­rý v hně­vu roz­dr­til své­ho slu­žeb­ní­ka, ale ten, kte­rý ho vysta­vil zlo­bě lidí, když ho s dob­rým cílem poslal na svět. Násle­du­jí­cí verš to vyja­dřu­je slovy:

Všich­ni jsme blou­di­li jako ovce, kaž­dý z nás se dal svou ces­tou. Hos­po­din způ­so­bil, aby ho zasáh­la^[3] nepra­vost nás všech. (Iza­jáš 53:6)

Naše přestou­pe­ní nejsou na slu­žeb­ní­ka pře­ne­se­na magic­ky. Řeč je o mno­hem pří­měj­ším dopa­du lid­ských hříchů na slu­žeb­ní­ka. Při­chá­zí do svě­ta, aby nás smí­řil s Bohem, v tom­to svě­tě je však kon­fron­to­ván se zlo­bou lidí, kte­ré je vystaven.

Hos­po­din svo­lil a při­pus­til, aby naše hří­chy měly dopad na jeho slu­žeb­ní­ka. To je v Iza­jáši vyjá­d­ře­no slo­vy „Hos­po­din způ­so­bil“. Nic na svě­tě se nedě­je bez Boží­ho vědo­mí a svo­le­ní. Podob­ný způ­sob vyja­d­řo­vá­ní najde­me i na jiných mís­tech Bib­le. Když apoš­tol Pavel píše, že Bůh dopus­tí pří­chod člo­vě­ka nepra­vos­ti, vyja­dřu­je to též jako aktiv­ní zásah z Boží stra­ny: Pro­to je Bůh vydá­vá do moci kla­mu, aby uvě­ři­li lži (2 Tesa­lo­nic­kým 2:11). Pro Evro­pa­na 21. sto­le­tí není ten­to způ­sob popi­su Boží­ho jed­ná­ní blíz­ký. Židé však čas­to pou­ží­va­li aktiv­ní for­mu popi­su — že Bůh něco dopouš­tí. Chtě­li tím zdů­raz­nit, že situ­a­ce se nevy­mkla Boží kon­t­ro­le a nadřazenosti.

Matouš citu­je Iza­já­še 53 v kon­tex­tu Ježí­šo­va uzdravování.

Když nastal večer, při­nes­li k němu mno­ho posed­lých; i vyhnal duchy svým slo­vem a všech­ny nemoc­né uzdra­vil, aby se napl­ni­lo, co je řeče­no ústy pro­ro­ka Iza­já­še: ‚On sla­bos­ti naše na sebe vzal a nemo­ci nesl‘. (Matouš 8:16)

Ježí­šo­va uzdra­vo­vá­ní, a zázra­ky vůbec, byly zna­me­ním při­blí­že­ní se Boží­ho krá­lov­ství a obno­ve­ní do hří­chu pad­lé­ho člo­vě­ka. Bůh není vůči naše­mu utr­pe­ní lhos­tej­ný. Když se stal člo­vě­kem, sklo­nil se k nám, aby nám slou­žil. To je vyjá­d­ře­no slo­vy: Byly to však naše nemo­ci, jež nesl, naše boles­ti na sebe vzal. (Iza­jáš 53:4). Neo­ne­moc­něl, ani se nestal hříš­ní­kem, opus­til však svo­ji nebeskou slá­vu a při­blí­žil se k nám, aby nás osvo­bo­dil od utr­pe­ní a smrti.

Ježí­šo­vo sou­cí­tě­ní s lid­mi šlo ješ­tě o krok dál. Ačko­liv nikdy nezhře­šil, při­jal, že s ním bylo zachá­ze­no jako s nej­hor­ším hříš­ní­kem. Přes­to, že byl nevin­ný, byl odsou­zen jako zlo­či­nec a pře­stup­ník záko­na. Iza­jáš to popi­su­je slo­vy: Jen­že on byl pro­klán pro naši nevěr­nost, zmu­čen pro naši nepra­vost. Tres­tá­ní sná­šel pro náš pokoj, jeho jizva­mi jsme uzdra­ve­ni (Iza­jáš 53:5). Ježíš byl tres­tán lid­mi způ­so­bem, kte­rý půso­bil dojmem, že na něho dolehl Boží hněv. Nebyl to Boží trest, nýbrž Bůh obrá­til zlo pácha­né lid­mi na dob­ro. Tak jeho utr­pe­ní slou­ží naše­mu poko­ji.^[4] Podob­nou myš­len­ku vyjá­d­řil Pavel v lis­tě Galatským:

Ale Kris­tus nás vykou­pil z klet­by záko­na tím, že za nás vzal pro­kle­tí na sebe, neboť je psá­no: ‚Pro­klet je kaž­dý, kdo visí na dře­vě‘. (Galat­ským 3:13)

Pavel odka­zu­je na sta­ro­zá­kon­ní mís­to v Deu­to­ro­no­miu 21:22–23, kte­ré se zabý­vá popra­va­mi nebez­peč­ných zlo­čin­ců. V Deu­te­ro­no­miu se píše: „kdo byl pově­šen, je zlo­ře­če­ný Bohem.“ Pavel vyne­chá­vá slo­vo „Bohem“, pro­to­že Ježíš nebyl na kří­ži zlo­ře­če­ný Otcem, ale byl Mu ve svém utr­pe­ní blíz­ko. Nestal se hříš­ní­kem, ale trpěl jako hříš­ník. Cito­va­ná pasáž z Deu­te­ro­no­mia ve sta­ro­zá­kon­ním kon­tex­tu před­po­klá­dá, že popra­ve­ný člo­věk byl odsou­zen spra­ved­li­vě, což nepla­ti­lo o Ježíšovi.

Někte­ří židov­ští faleš­ní uči­te­lé se pokou­še­li ovliv­nit křes­ťa­ny z Galá­cie, aby dodr­žo­va­li zákon, i když byli jako poha­né Bohem při­ja­ti skr­ze víru v Ježí­še bez záko­na. Pavel je varu­je, že když ho nyní začnou dodr­žo­vat, „vypad­nou z milos­ti“ (Galat­ským 5:3–4). V tom­to kon­tex­tu mlu­ví Pavel o záko­ně jako o sou­bo­ru naří­ze­ní, kte­rý „nevy­chá­zí z víry“ (Galat­ským 3:12). Zákon v tom­to užším slo­va smys­lu odsu­zu­je všech­ny „kdo nezů­stá­va­jí věr­ni vše­mu, co je psá­no v záko­ně“ (Galat­ským 3:10), a také kaž­dé­ho, kdo „visí na dře­vě“, včet­ně Krista.

Když bychom to měli shr­nout, tak nás Kris­tus vykou­pil z pro­kle­tí záko­na tím, že na kří­ži při­jal smrt urče­nou pro­kle­tým zlo­čin­cům. Pohr­da­ný lid­mi a dokon­ce „odsou­ze­ný“ pod­le cito­va­né­ho ver­še nám uká­zal, co zna­me­ná žít z víry a osvo­bo­dil nás od záko­na. Galat­ští, kte­ří byli pokou­še­ni začít se spo­lé­hat na zákon, muse­li být zahanbe­ni, když to čet­li. Nese­ním nespra­ve­dl­nos­ti lidí Ježíš nepo­zbyl svo­ji vlast­ní spravedlnost.

Zba­ven své­ho trá­pe­ní spat­ří svět­lo, nasy­tí se dny. „Tím, co zaku­sí, zís­ká můj spra­ved­li­vý slu­žeb­ník spra­ve­dl­nost mno­hým; jejich nepra­vos­ti on na sebe vez­me. (Iza­jáš 53:11)

Ježíš nikdy v živo­tě neztra­til Boží pří­zeň. Kdy­by ztra­til Boží pod­po­ru a Bůh by ho opus­til v nej­těž­ší chví­li živo­ta, moh­li bychom ho pova­žo­vat za hrdi­nu, ale ne za člo­vě­ka boju­jí­cí­ho z víry. Ježíš nechtěl být hrdi­nou. Jeho svě­dec­tvím bylo, že s Bohem, a jen s Bohem, může­me obstát ve všech zkouš­kách a poku­še­ních. Mohl by vůbec Ježíš bojo­vat z Boží síly při­jmout a pod­stou­pit těž­kou situ­a­ci, kdy­by věděl, že ho v ní Bůh opus­tí? Ježíš řekl:

Ten, kte­rý mě poslal, je se mnou; nene­chal mě samot­né­ho, neboť stá­le dělám, co se líbí jemu. (Jan 8:29)

Není snad opuš­tě­ní spra­ved­li­vé­ho nej­vět­ší nespravedlností?

…neboť Hos­po­din milu­je prá­vo a své věr­né neo­pouš­tí. (Žalm 37:28)

Má se uká­zat Boží spra­ve­dl­nost nespra­ved­li­vým činem? Ve SZ Bůh zje­vu­je svůj odpor k lid­ským obě­tem (Jeremjáš 7:31). Myš­len­ka, že Ježí­šo­vo utr­pe­ní a jeho smrt uspo­ko­ji­ly Boží spra­ve­dl­nost, je blíz­ká pohan­ské­mu způ­so­bu myš­le­ní a pohan­ským praktikám.

3 Proč Ježíš trpěl

Pokud byl Bůh Ježí­šo­vi v jeho utr­pe­ní nablíz­ku, proč to utr­pe­ní vůbec dopus­til? Proč to byla Boží vůle? Bib­le popi­su­je smrt Ježí­še jako důsle­dek lid­ské zlo­by a odmít­nu­tí jeho zvěs­ti (Jan 1:10–11; Matouš 21:33–41). Ve svě­te, kte­rý upa­dl do hří­chu, není mož­né žít v prav­dě bez utr­pe­ní (2. Timo­te­o­vi 3:12). Bylo by v Boží moci Ježí­še od zlých lidí uchrá­nit, věděl však, že by to neby­lo nej­lep­ší pro nás. Samot­ný zlý záměr zabít Jezí­še nikdy nemů­že při­nést dob­ro a spá­su, ale Ježí­šo­va reak­ce – způ­sob jakým nesl urpe­ní a smrt – nám otví­rá ces­tu zpět k Bohu.

Ježíš ve svém utr­pe­ní pro­šel vel­mi těž­kým bojem. Nevy­hnul se mu. Skr­ze mod­lit­bu a poko­ru mu Bůh dal sílu utr­pe­ní nést.

Ježíš za své­ho pozem­ské­ho živo­ta při­ne­sl s bolest­ným volá­ním a slza­mi oběť mod­li­teb a úpěn­li­vých pro­seb Bohu, kte­rý ho mohl zachrá­nit před smr­tí; a Bůh ho pro jeho poko­ru sly­šel. Ačko­li to byl Boží Syn, nau­čil se posluš­nos­ti z utr­pe­ní, jímž pro­šel, tak dosá­hl doko­na­los­ti a všem, kte­ří ho poslou­cha­jí, stal se původ­cem věč­né spá­sy… (Židům 5:7–9)

Skr­ze své vzkří­še­ní a osla­ve­ní nám nyní pomá­há mít stej­ný postoj v našich bojích – při­pus­tit si naše sla­bos­ti a s Boží pomo­cí v nich vítězit.

Pro­to­že sám pro­šel zkouš­kou utr­pe­ní, může pomo­ci těm, na kte­ré při­chá­ze­jí zkouš­ky. (Židům 2:18)

Jako křes­ťa­né někdy zakou­ší­me bolest, ale s Ježí­šem to není nesne­si­tel­né bře­me­no. Jeho utr­pe­ní a vítěz­ství nás utě­šu­je a posil­ňu­je naší důvě­ru v něho – důvě­ru, že je s námi vždy i v nej­těž­ších chví­lích. Pozý­vá nás:

Pojď­te ke mně, všich­ni, kdo se namá­há­te a jste obtí­že­ni bře­me­ny, a já vám dám odpočinout.Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokor­né­ho srd­ce: a nalez­ne­te odpo­či­nu­tí svým duším. Vždyť mé jho netla­čí a bře­me­no netí­ží. (Matouš 11:28–30)

Nový zákon obsa­hu­je mno­ho ver­šů, kte­ré říka­jí, že křes­ťa­né zemře­li spo­lu s Kris­tem (Mt 16:24; Jan 12:24–26; Řím 6:3–4; Gal 5:24; Fil 3:10; Kol 2:12)

…neži­ji už já, ale žije ve mně Kris­tus. A život, kte­rý zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Boží­ho, kte­rý si mne zami­lo­val a vydal sebe samé­ho za mne. (Galat­ským 2:20)

Ježí­šo­va smrt neby­la mar­ná. Ukři­žo­va­ný a vzkří­še­ný Kris­tus s námi jde ces­tou, na kte­ré umí­rá­me našim hříchům a pomí­ji­vým cílům, a vede nás do nové­ho radost­né­ho živo­ta, kte­rý nám nikdo nevezme.

Vždyť nás má ve své moci lás­ka Kris­to­va – nás, kte­ří jsme pocho­pi­li, že jeden zemřel za všec­ky, a že tedy všich­ni zemře­li; a za všech­ny zemřel pro­to, aby ti, kte­ří jsou naži­vu, neži­li už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. (2. Korint­ským 5:14–15)

4 Pova­žo­ván za spra­ved­li­vé­ho nebo uči­něn spravedlivým?

V úvo­du toho­to člán­ku jsme krát­ce popsa­li, jak chá­pa­li spa­se­ní někte­ří uči­te­lé, kte­ří měli v ději­nách vel­ký vliv. Jejich myš­len­ky bohu­žel ovliv­ňu­jí mno­hé lidi i dnes a for­mu­jí jejich vní­má­ní Boha a chá­pá­ní obrá­ce­ní. Pokud by Ježíš trpěl, zemřel a byl oddě­len od Boha kvů­li Boží­mu spra­ved­li­vé­mu náro­ku trestat, pak by při­šel v prv­ní řadě změ­nit způ­sob, jakým nás Bůh vidí, a ne změ­nit nás samé. Jiný­mi slo­vy, důsled­kem by bylo, že jsme za spra­ved­li­vé pova­žo­vá­ni a ne spra­ved­li­vý­mi uči­ně­ni.^[5] Jako kdy­by nás Bůh chtěl vidět jinak, než jací sku­teč­ně jsme — jak se říká „skr­ze růžo­vé brýle“.

Bib­le však svěd­čí o sku­teč­né a vidi­tel­né změ­ně živo­ta, kte­rou spa­se­ní způ­so­bí. Jako křes­ťa­né nemů­že­me setr­vá­vat v závaž­ných hříších.

Což neví­te, že nespra­ved­li­ví nebu­dou mít účast v Božím krá­lov­ství? Nemyl­te se: Ani smil­ní­ci, ani mod­lá­ři, ani cizo­lož­ní­ci, ani nemrav­ní, ani zvrá­ce­ní, ani zlo­dě­ji, ani lakom­ci, opil­ci, utr­ha­či, lupi­či nebu­dou mít účast v Božím krá­lov­ství. A to jste někte­ří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvě­ce­ni, byli jste ospra­ve­dl­ně­ni ve jmé­nu Pána Ježí­še Kris­ta a Duchem naše­ho Boha. (1. Korint­ským 6:9–11)

Ježíš nás nepři­šel spa­sit „v našich hří­ších“, ale „z našich hříchů“ (Mat 1:21). Chce očis­tit nejen naše skut­ky, ale i naše myš­len­ky a moti­vy, abychom žili ode­vzda­ný život napl­ně­ný láskou.

Ti, kte­ří při­ja­li jeho slo­vo, byli pokřtě­ni a při­da­lo se k nim toho dne na tři tisí­ce lidí. Vytr­va­le poslou­cha­li uče­ní apoš­to­lů, byli spo­lu, láma­li chléb a mod­li­li se. Všech se zmoc­ni­la bázeň, neboť skr­ze apoš­to­ly se sta­lo mno­ho zázra­ků a zna­me­ní. Všich­ni, kte­ří uvě­ři­li, byli pospo­lu a měli všech­no spo­leč­né. Pro­dá­va­li svůj maje­tek a roz­dě­lo­va­li všem pod­le toho, jak kdo potře­bo­val. Kaž­dé­ho dne pobý­va­li svor­ně v chrá­mu, po domech láma­li chléb a děli­li se o jíd­lo s rados­tí a s upřím­ným srd­cem. Chvá­li­li Boha a byli vše­mu lidu milí. A Pán den­ně při­dá­val k jejich spo­le­čen­ství ty, kte­ré povo­lá­val ke spá­se. (Skut­ky 2:41–47)

Také my jsme pozna­li lás­ku, kte­rou Bůh má k nám, a věří­me v ni. Bůh je lás­ka, a kdo zůstá­vá v lás­ce, v Bohu zůstá­vá a Bůh v něm. V tom jeho lás­ka k nám dosáh­la cíle, že máme plnou jis­to­tu pro den sou­du – neboť jaký je on, tako­ví jsme i my v tom­to svě­tě. (1. list Janův 4:16–17)

Bez lás­ky a bez hlu­bo­ké změ­ny v našem živo­tě nemů­že­me mít prav­di­vou jis­to­tu spa­se­ní. Zdro­jem této jis­to­ty nejsou naše skut­ky, ale náš vztah s Kris­tem.^[6] Bez čině­ní spra­ve­dl­nos­ti však nemů­že­me ten­to vztah mít a udr­žet si ho.

Nyní tedy, děti, zůstá­vej­te v něm, abychom se nemu­se­li bát, až se uká­že, a neby­li jím zahanbe­ni při jeho pří­cho­du. Víte-li, že on je spra­ved­li­vý, pochop­te, že také kaž­dý, kdo činí spra­ve­dl­nost, je z něho zro­zen. (1. list Janův 2:28–29)

Ježíš řekl:

Já jsem vin­ný kmen, vy jste rato­les­ti. Kdo zůstá­vá ve mně a já v něm, ten nese hoj­né ovo­ce; neboť beze mne nemů­že­te činit nic. Kdo nezů­sta­ne ve mně, bude vyvr­žen ven jako rato­lest a uschne; pak ji sebe­rou, hodí do ohně a spá­lí. Zůsta­ne­te-li ve mně a zůsta­nou-li má slo­va ve vás, pro­s­te, oč chce­te, a sta­ne se vám. (Jan 15:5–7)

Ježíš popsal náš vztah s ním slo­vy „kdo zůsta­ne ve mně“. Zůstá­vat v Kris­tu zne­me­ná být spa­se­ný. Nezů­stá­vat v něm zna­me­ná být vyvr­žen ven a „hořet“. Podob­ně napsal i apoš­tol Jan:

Říká­me-li, že s ním máme spo­le­čen­ství, a při­tom cho­dí­me ve tmě, lže­me a neči­ní­me prav­du. Jestli­že však cho­dí­me v svět­le, jako on je v svět­le, máme spo­le­čen­ství mezi sebou a krev Ježí­še, jeho Syna, nás očiš­ťu­je od kaž­dé­ho hří­chu. (1. list Janův 1:6–7)

Upřím­ný vztah s Ježí­šem, kte­rý očiš­ťu­je, je mož­ný jen teh­dy, když cho­dí­me ve svět­le. Cho­ze­ní ve svět­le nezna­me­ná být doko­na­lý, ale usi­lo­vat o posvě­ce­ní ve všech oblas­tech naše­ho živo­ta, vyzná­vat hří­chy Bohu i sobě navzá­jem a odvra­cet se od nich. To je nepo­stra­da­tel­ný pro­jev spa­se­ní v našem živo­tě. Spa­se­ní je dar milos­ti v Kris­tu. Když ho při­jme­me, nemů­že­me už žít dál náš zlý život – nemoh­li bychom tak mít s Ježí­šem vztah, být v něm.

Vy však jste z Boží moci v Kris­tu Ježí­ši; on se nám stal moud­ros­tí od Boha, spra­ve­dl­nos­tí, posvě­ce­ním a vykou­pe­ním… (1. Korint­st­kým 1:30)

Ježíš vstal z mrtvých a jeho pro­střed­nic­tví pokra­ču­je. Kaž­dé­mu dává vše, co potře­bu­je, aby změ­nil svůj život, vytr­val a dosá­hl cíle.

5 Závěr

Bib­le nám čas­to a růz­ný­mi způ­so­by říká, že Ježíš zemřel pro naši spá­su. Avšak, jak jsme již uká­za­li v tex­tu, výklad, že Bůh musel mís­to nás potrestat nevin­né­ho člo­vě­ka, aby byla zacho­vá­na jeho spra­ve­dl­nost, není sou­čás­tí Sva­té­ho Písma a je v roz­po­ru s bib­lic­kou zvěs­tí v růz­ných oblastech:

• Bib­le svěd­čí o milu­jí­cím Bohu, kte­rý může svo­bod­ně odpus­tit kaž­dé­mu, kdo se upřím­ně obrátí
• Bib­le popi­su­je utr­pe­ní, kte­ré musel nést jako důsle­dek lid­ských hříchů, ale neu­čí, že Ježíš byl během toho­to utr­pe­ní a ve smr­ti duchov­ně oddě­len od Otce
• Spa­se­ní je úzce spo­je­no s naším živo­tem a není něčím, co by Ježíš musel urov­nat mezi sebou a Bohem.

Středo­bo­dem bib­lic­ké zvěs­ti je obno­va vzta­hu mezi Bohem a člo­vě­kem, kte­rý člo­věk poru­šil skr­ze hřích. Bůh se k nám v Kris­tu při­blí­žil, a tím nám umož­nil při­blí­žit se k Němu.

To všec­ko je z Boha, kte­rý nás smí­řil sám se sebou skr­ze Kris­ta a pově­řil nás, abychom slou­ži­li tomu­to smí­ře­ní. Neboť v Kris­tu Bůh usmí­řil svět se sebou. Nepo­čí­tá lidem jejich pro­vi­ně­ní a nám ulo­žil zvěs­to­vat toto smí­ře­ní. (2. Korint­ským 5:18–19)

Ježíš se stal člo­vě­kem, a tak při­jal naši při­ro­ze­nost, při­po­dob­nil se nám v našich sla­bos­tech, poku­še­ních a boles­tech. Jeho zto­tož­ně­ní se s naší sla­bos­tí také zna­me­na­lo, že při­jal utr­pe­ní a ukři­žo­vá­ní, když byl odmít­nut těmi, kte­rým při­šel pomoci.

Bylo při­ro­ze­né, že Bůh, pro něhož je vše a skr­ze něhož je vše, při­ve­dl mno­ho synů k slá­vě, když skr­ze utr­pe­ní uči­nil doko­na­lým původ­ce jejich spá­sy. (Židům 2:10)

Nyní nás pozý­vá jít s ním ces­tou, kte­rou on sám na zemi při­jal: při­jmout sla­bos­ti spo­je­né s lid­skou při­ro­ze­nos­tí a vítě­zit skr­ze víru, lás­ku a poko­ru. Ježíš vstal z mrtvých, byl vyvý­šen k Otci a nyní nás sjed­no­cu­je s Bohem, dává nám odpuš­tě­ní a všech­no, co potře­bu­je­me, abychom dosáh­li věč­né­ho života.

Bylo by ješ­tě mno­ho co říci. Rámec toho­to člán­ku je však ome­ze­ný. Rádi bychom se dově­dě­li vaše myš­len­ky a otáz­ky. Může­me se i setkat a mlu­vit o těch­to věcech osobně.