Když to sly­še­li, byli zasa­že­ni v srd­ci a řek­li Pet­ro­vi i ostat­ním apoš­to­lům: „Co máme dělat, bratří?“

(Skut­ky apoš­to­lů 2:37)

V roce 30 n. l. se Židé zepta­li: „Co máme dělat?“, když usly­še­li apoš­to­la Pet­ra mlu­vit o Ježí­ši. Tu samou otáz­ku jsme si polo­ži­li i my, podob­ně jako kaž­dý, kdo hle­dá smy­sl života.

Někte­ří jsme vyrůs­ta­li jako věří­cí, jiní zase jako nevě­ří­cí. Všich­ni jsme si však jed­nou uvě­do­mi­li, že ne všech­ny ces­ty vedou k témuž cíli. Život­ních cest a smě­rů, kte­rý­mi se člo­věk může vydat, je mno­ho a stej­ně tak mno­ho sku­pin a lidí nabí­zí odpo­vě­di: pro­tes­tan­ti, kato­lí­ci, svěd­ko­vé Jeho­vo­vi, adven­tis­té, let­nič­ní, budd­his­té, mus­li­mo­vé, ate­is­té atd. Otáz­ka zní: Kte­rá ces­ta je správ­ná? Co je pravda?

Čas­to sly­ší­me odpo­věď: „Kaž­dý má svou vlast­ní prav­du“ nebo: „Nikdo prav­du nemů­že sku­teč­ně poznat“. Nejsou tako­vá tvr­ze­ní v roz­po­ru s tím, že exis­tu­je objek­tiv­ní rea­li­ta? Buď je země kula­tá, nebo pla­ca­tá. Nemů­že být obo­jí prav­da. Rea­li­ta zůstá­vá neměn­ná bez ohle­du na to, jakým způ­so­bem se na ni dívá­te. Podob­ně je tomu s nábo­žen­ský­mi otáz­ka­mi. Nemo­hou záro­veň exis­to­vat dvě pro­ti­chůd­né mož­nos­ti, jed­na pro mne, dru­há pro tebe. Buď po smr­ti násle­du­je vzkří­še­ní k posled­ní­mu sou­du, nebo rein­kar­na­ce. Nemů­že exis­to­vat obo­jí. Buď po smr­ti násle­du­je věč­ná exis­ten­ce duše, nebo její zni­če­ní a zánik. Nemů­že být prav­dou obo­jí. Buď exis­tu­je Bůh, nebo není. A tak­to bychom moh­li pokra­čo­vat. Může­me k podob­ným otáz­kám zůstat lhos­tej­ní, pokud chce­me poznat Boha a jak žít pod­le jeho vůle?

Prav­da je dostup­ná všem, pro­to­že nám ji zje­vil náš Pán Ježíš. Pro odpo­vě­di nepo­tře­bu­je­me žád­né nové zje­ve­ní. Nemys­lí­me si o sobě, že jsme zdro­jem prav­dy, ani že jsme dokonalí.

Vět­ši­na lidí nevě­ří v abso­lut­ní prav­du. V naší spo­leč­nos­ti vlád­ne sil­ný rela­ti­vis­mus. Zvyk­li jsme si na smýš­le­ní, že co se jed­no­mu zdá jako správ­né a prav­di­vé, není vše­o­bec­ně plat­né. „Co vyho­vu­je mně, to je pro mě správ­né.“ Schá­zí objek­tiv­ní měřít­ko na dob­ro a zlo, správ­né a špat­né. Kaž­dý si může najít něco, co vyho­vu­je jeho osob­ní­mu vku­su a poci­tům. Avšak když lidem při­jde všech­no v zása­dě stej­né, nebu­de jim nako­nec všech­no lhostejné?

Rela­ti­vis­mus vlád­ne do vel­ké míry i mezi věří­cí­mi lid­mi. Lidé si malu­jí svůj vlast­ní obraz nebe, vybí­ra­jí si bar­vy z pale­ty svých tužeb a přá­ní, vytvá­ře­jí si své vlast­ní nábo­žen­ství, kte­ré jim v dané chví­li vyho­vu­je. Nábo­žen­ství je tak­to podob­né svě­tu módy, v němž si lidé vytvá­ře­jí tren­dy a tren­dy zase for­mu­jí lidi. Boží ces­ta je však jiná…