Myš­len­ky k uče­ní o smír­né obě­ti někte­rých kato­lí­ků a protestantů

Jsme si vědo­mi toho, že myš­len­ky v téma­tu „Ježí­šo­va smrt – oběť pro naši spá­su“ se mohou mno­hým čte­ná­řům zdát nové a neob­vyk­lé. Shro­máž­di­li jsme citá­ty nověj­ších auto­rů a kaza­te­lů, kte­ré mohou uká­zat, že podob­né myš­len­ky mají i v jiných kru­zích. Tyto citá­ty někte­rých kato­lic­kých a pro­tes­tant­ských teo­lo­gů a kaza­te­lů před­sta­vu­ji jen výtah a nená­ro­ku­jí si vystih­nout úpl­nost jejich myš­le­ní. Také je neci­tu­je­me pro­to, že bychom je vidě­li jako duchov­ní auto­ri­ty nebo že bychom naše pohle­dy od nich pře­vza­li. Jejich myš­len­ky k tomu­to okru­hu témat také vždy přes­ně neod­po­ví­da­jí naše­mu pohle­du. S mno­hý­mi ostat­ní­mi nau­ka­mi těch­to lidí nesou­hla­sí­me. Násle­du­jí­cí citá­ty však mají být pod­mě­tem k zamyš­le­ní a povzbu­ze­ním všech­no zkou­mat skr­ze Boží slo­vo a ode­vzdat svůj vlast­ní život tomu, kte­rý svůj život ode­vzdal z lás­ky pro naši spásu.

Ulrich Par­za­ny

Němec­ký evan­ge­lic­ký teo­log, duchov­ní, kaza­tel a spisovatel

Nemů­že­te si mys­let, že na onom svě­tě sedí pomstych­ti­vý Bůh, kte­rý nechá odsou­dit své­ho syna a pak plný zados­tiu­či­ně­ní, řek­ne: Nyní je sma­zán účet a nyní Vám můžu odpus­tit.“ Jaká bláz­ni­vá pověr­či­vá před­sta­va! Je to Bůh sám, Bůh sám v Ježí­ši, kte­rý mě vidí. „Pohleď­te na Otce“, říká Ježíš, „Já a Otec jsme jed­no.“ V ukři­žo­vá­ném při­chá­zí věč­ný Bůh, otví­rá náruč a dává nám sám sebe — aby nás vytr­hl z naší nej­hlub­ší odlou­če­nos­ti od Boha, abychom už nemu­se­li být dál sami v tom­to pekle odlou­če­ni od Boha; aby z nás sňal vinu, smí­řil nás s živým Bohem; aby nás s Ním spo­jil, daro­val nám s ním nové setká­ní, kte­ré je tak sil­né, že nese též v nou­zích a boles­tech živo­ta.^[1]

Jan Heller

Čes­ký pro­tes­tant­ský teo­log, reli­gi­o­nis­ta, peda­gog, člen pře­kla­da­tel­ské sku­pi­ny Čes­ké­ho eku­me­nic­ké­ho překladu

Ješ­tě k zástup­nos­ti: Pokou­šel jsem se – v pod­sta­tě celý svůj život – odpo­ví­dat stá­le stej­ně: To, že prý Syn svou obě­tí usmí­řil rozhně­va­né­ho Otce, pova­žu­ji ovšem za nešťast­ný výrok něko­ho, kdo neměl v pořád­ku uče­ní o Tro­ji­ci: Totiž, že Otec a Syn jsou jed­no. To se říká v evan­ge­liu mno­ho­krát. Tvr­dit, že Otec chce zatra­tit a Syn odpus­tit, je pro mě nepři­ja­tel­né. Ježíš vždy a všu­de koná vůli Otco­vu. Co z toho vyplý­vá? Ježíš nesmi­řu­je Otce s námi, nýbrž nás s Otcem. Bůh se k nám nikdy neob­rá­til zády; to my jsme se k němu obra­ce­li a obra­cí­me zády, a pro­to je tře­ba, abychom se – mocí Ducha sva­té­ho – „obrá­ti­li“ od sebe samých k Bohu.^[2]

Jose­ph Ratzinger

Eme­rit­ní papež Bene­dikt XVI. (pape­žem byl v letech 2005 — 2013)

Už něko­li­krát zde při­šla řeč na zásad­ní text v Řím 3:25n, kde Pavel zjev­ně nava­zu­je na tra­di­ci nej­ra­něj­ší židov­sko-křes­ťan­ské jeruza­lém­ské obce a ozna­ču­je ukři­žo­va­né­ho Ježí­še za „hilas­te­ri­on“. Tím je, jak jsme vidě­li, míněn příkrov schrá­ny úmlu­vy, kte­rý býval ve vel­ký Den smí­ře­ní při smír­né obě­ti kro­pen krví. Řek­ně­me hned, jak teď tomu­to ritu rozu­mě­li křes­ťa­né: niko­li dotek zví­ře­cí krve se sva­tým před­mě­tem smi­řu­je Boha a člo­vě­ka. V Ježí­šo­vě utr­pe­ní se veš­ke­rá špí­na svě­ta dotý­ká neko­neč­ně Čis­té­ho, Ježí­šo­vy duše a tím i samot­né­ho Boží­ho Syna. Je-li zpra­vi­dla čis­té dote­kem nečis­té­ho naka­že­no a posk­vr­ně­no, zde je tomu nao­pak: tam, kde se svět s veš­ke­rým bez­prá­vím a hrůza­mi, kte­ré jej poskvr­ňu­jí, dotkne neko­neč­ně Čis­té­ho – je on, čis­tý, záro­veň tím sil­něj­ším. V tom­to dote­ku špí­na svě­ta sku­teč­ně vyprchá, pozbu­de plat­nos­ti, pro­mě­ně­na v bolest neko­neč­né lásky.

Syn se stá­vá člo­vě­kem a ve svém těle při­ná­ší celé lid­ské bytí Bohu nazpět. Tepr­ve Slo­vo, kte­ré se sta­lo tělem, jehož lás­ka se dovr­šu­je na kří­ži, je doko­na­lou posluš­nos­tí. Nejen že se v něm defi­ni­tiv­ně zavr­šu­je kri­ti­ka chrá­mo­vých obě­tí, ale také se napl­ňu­je zby­lá tou­ha: jeho těles­ná posluš­nost je nová oběť, do níž nás všech­ny spo­leč­ně vta­hu­je a v níž se naše nepo­sluš­nost ruší a pro­mě­ňu­je jeho lás­kou.^[3]

Pro mno­hé křes­ťa­ny, zvláš­tě pro ty, kte­ří zna­jí víru jen zpo­vzdá­lí, to vypa­dá tak, jako bychom muse­li kříž chá­pat uvnitř jaké­ho­si mecha­nis­mu ura­že­né­ho a opět obno­ve­né­ho prá­va. Byl by to způ­sob, kte­rým by neko­neč­ně ura­že­ná spra­ve­dl­nost Boží byla usmí­ře­na neko­neč­ným smí­rem. To se lidem jeví jako vyjá­d­ře­ní vzta­hu, kte­rý spo­čí­vá v přes­ném vyrov­ná­vá­ní mezi „má dáti“ a „dal“. Sou­čas­ně vyvo­lá­vá pocit, že toto vyrov­ná­ní pře­se všech­no spo­čí­vá na fik­ci. Dává­me nejdří­ve skry­tě levou rukou to, co pak slav­nost­ně pra­vou rukou při­jí­má­me. „Neko­neč­né zados­tiu­či­ně­ní“, na němž Bůh zdán­li­vě trval, se tak pro­pa­dá do dvoj­ná­sob nepří­z­ni­vé­ho svět­la. Z mno­ha mod­li­teb­ních tex­tů se potom vtí­rá do naše­ho vědo­mí před­sta­va, že nám křes­ťan­ská víra v kříž před­sta­vu­je Boha, jehož bez­o­hled­ná spra­ve­dl­nost si vyžá­da­la smrt člo­vě­ka, oběť vlast­ní­ho syna. S hrů­zou se odvra­cí­me od spra­ve­dl­nos­ti, jejíž tem­ný hněv činí posel­ství o lás­ce nevě­ro­hod­né. Ať je ten­to obraz sebe­víc roz­ší­řen, pře­ce je nespráv­ný. V bib­li sto­jí kříž spí­še obrá­ce­ně výraz pro radi­kál­nost lás­ky, kte­rá se zce­la dává, jako pro­ces, v němž někdo je tím, co činí, a dělá to, co je. Kříž je vyjá­d­ře­ním živo­ta, kte­rý zna­me­ná zce­la bytí pro dru­hé. (…) Smír­ný sku­tek, jímž lidé usmi­řu­jí bož­stvo, sto­jí ve stře­du dějin nábo­žen­ství. V Novém záko­ně vypa­dá věc takřka zce­la obrá­ce­ně. Ne člo­věk při­chá­zí k Bohu a při­ná­ší mu vyrov­ná­va­jí­cí dar, ale Bůh při­chá­zí k člo­vě­ku, aby jej obda­ro­val. Z ini­ci­a­ti­vy své moc­né lás­ky obno­vu­je poru­še­né prá­vo, tím, že svým tvo­ři­vým milo­sr­den­stvím ospra­vedl­ňu­je nespra­ved­li­vé­ho člo­vě­ka a mrt­vé­ho vra­cí k živo­tu. Jeho spra­ve­dl­nost je milost. Je to aktiv­ní spra­ve­dl­nost, kte­rá pokrou­ce­né­ho člo­vě­ka rov­ná, to zna­čí dává do pořád­ku, sta­ví na své mís­to.^[4]

Hans Kessler

Pro­fe­sor sys­te­ma­tic­ké teo­lo­gie ve Frank­tur­tu nad Moha­nem a autor kni­hy Zmrtvýchvstá­ní Ukři­žo­va­né­ho — střed a měřít­ko křes­ťan­ské víry vyda­né v češ­ti­ně Kar­me­li­tán­ským nakla­da­tel­stvím v r. 1998

Ježí­šo­vo ukři­žo­vá­ní je činem lidí, kte­ří se uza­vře­li Bohu… Ve svět­le vzkří­še­ní (a jen v něm) je zna­me­ním Boží­ho neo­myl­né­ho plá­nu. Bádá­ní po smys­lu výra­zu „muset“ (trpět a zemřít) – Mk 8:31, Lk 17:25, 22:37, 24:7, 26, 44 a po Ježí­šo­vě ode­vzda­nos­ti až k smr­ti musí pro­to jít výhrad­ně přes Boha. Bib­le nechce říci, že kru­tá smrt Ježí­še byla Božím cílem. Tako­vá sadis­tic­ká před­sta­va by byla v roz­po­ru s poje­tím Boha v židov­ství i s poje­tím samot­né­ho Ježí­še. Bůh nechce lid­ské obě­ti, ty jsou mu odpor­né (Lv 18:21, 20:2n, 18:10, Jer 7:30n, 32:35, Ez 16:20n, 20:26). Své­ho Syna poslal do svě­ta niko­li pro­to, aby byl zabit, nýbrž „aby svět skr­ze něj byl spa­sen“ J3:17. Ukři­žo­vá­ní tedy neby­lo Bohem chtě­né či ini­ci­o­va­né. Nesmí­me při­pi­so­vat Bohu vše, co Ježí­šo­vi způ­so­bi­la lid­ská nespra­ved­li­vá pova­ha. Neby­lo Boží vůlí, že Ježíš byl kru­tě zabit. To však, že Ježíš z lás­ky k Bohu i lidem vypl­nil ten­to úděl (a tak nás nechal při­jít k Bohu), to byla Boží vůle bez­po­chy­by. Boží vůle se tudíž vzta­ho­va­la pou­ze na to, že do svě­ta vysla­ný Syn ustál a vytr­val v uzdra­vu­jí­cí soli­da­ri­tě ke všem lidem, tedy i k těm, kdo se až do posled­ní chví­le kře­čo­vi­tě Bohu vzpí­ra­li. Ježíš tak usi­lo­val o jejich vyve­de­ní z uza­vře­nos­ti a bezbožnosti.

Ježíš nikdy nevzdal boj o Boží nad­vlá­du a escha­to­lo­gic­ké shro­máž­dě­ní Izra­e­le – shro­máž­dě­ní dětí Božích ze všech náro­dů. Jeho roz­hod­nu­tí a pev­ná vůle mu nikdy nedo­vo­li­ly spo­ko­jit se s jed­no­duš­ší­mi řeše­ní­mi (ode­jít do samo­ty). Vždy šel jas­ně vstříc spo­le­čen­ství s Bohem a toto tou­žil pro­střed­ko­vat všem lidem. Pro­to krá­čel vstříc smr­ti nejen bez stra­chu a odpo­ru, nýbrž viděl ve smr­ti za mno­hé i nej­zaz­ší služ­bu Boží­mu dob­ru (i pro jeho nepřá­te­le).^[5]

Jacques Duques­ne

Fran­couz­ský spi­so­va­tel, ese­jis­ta a dopi­so­va­tel kato­lic­ké­ho dení­ka La Cro­ix, kte­rý napsal kni­hu Marie — pohle­dy na život mat­ky Ježí­še Kris­ta, kte­rou v češ­ti­ně vyda­lo Nakla­da­tel­ství Lido­vé novi­ny v r. 2005

Co chtěl Ježíšův Otec neby­lo, aby Ježíš zemřel a tím zahla­dil hřích Ada­mův. Jak by mohl Bůh, jenž učí odpouš­tět dru­hé­mu sedm­de­sát­krát sedm­krát – tedy vždy – vymys­let tako­vý „mecha­nis­mus“, tako­vou „tech­no­lo­gii“, ve kte­ré nehra­je pou­ze roli kom­pli­ce, nýbrž by byl hlav­ním ini­ci­á­to­rem zabi­tí své­ho Syna? Jak by si mohl Bůh, kte­rý Moj­ží­šo­vi vydal pří­kaz „Nebu­deš zabí­jet“, přát pro své zados­tiu­či­ně­ní smrt vlast­ní­ho Syna, jak mno­zí teo­lo­go­vé pro­hlá­si­li a ješ­tě stá­le zastá­va­jí…?^[6]

Klaus Ber­ger

Němec­ký aka­de­mic­ký teo­log zná­mý svý­mi novozá­kon­ní­mi pub­li­ka­ce­mi a studiemi

Niko­li, Bůh zlo­bu Říma­nů nepo­tře­bo­val, On ji vyu­žil. Nemu­sel vidět nási­lí a pro­lé­vá­ní krve, mohl jim však dát smy­sl. Nebyl vázán kru­tos­tí lidí, ale pro­mě­nil ji v opak. Nepřed­ur­čil smrt za kaž­dou cenu, chtěl nao­pak život a nená­si­lí za vší cenu – cenu své­ho jedi­né­ho Syna. Neu­či­nil odpuš­tě­ní závis­lým na nási­lí, nao­pak, na nási­lí odpo­vě­děl odpuš­tě­ním. Nebyl tím, kdo „šel Ježí­šo­vi po krku“, nýbrž vždy svo­bod­ně odpouš­tí svou milos­tí. Neu­ká­jí se nási­lím, nao­pak, kří­žem vyhla­šu­je kaž­dé­mu nási­lí konec. Nevy­chut­ná­val si smrt své­ho Syna, on tuto smrt pře­mohl milo­sr­den­stvím. Krev Ježí­še Kris­ta neti­ší Boží hněv…

Bůh tedy není ve své milos­ti vázán na žád­né zados­tiu­či­ně­ní. Odpouš­tí ze své vel­ko­duš­nos­ti. Bib­le vždy zdů­raz­ňu­je Boží bez­pod­mí­neč­nou milost. Bůh Izra­e­le a Otec Ježí­še nesmí být zamě­ňo­ván za per­so­ni­fi­ko­va­ný zákon kar­my, kte­rým musí být kaž­dý zlý sku­tek vyvá­žen něčím dob­rým.^[7]