Myšlenky k učení o smírné oběti některých katolíků a protestantů

Jsme si vědomi toho, že myšlenky v tématu „Ježíšova smrt – oběť pro naši spásu“ se mohou mnohým čtenářům zdát nové a neobvyklé. Shromáždili jsme citáty novějších autorů a kazatelů, které mohou ukázat, že podobné myšlenky mají i v jiných kruzích. Tyto citáty některých katolických a protestantských teologů a kazatelů představuji jen výtah a nenárokují si vystihnout úplnost jejich myšlení. Také je necitujeme proto, že bychom je viděli jako duchovní autority nebo že bychom naše pohledy od nich převzali. Jejich myšlenky k tomuto okruhu témat také vždy přesně neodpovídají našemu pohledu. S mnohými ostatními naukami těchto lidí nesouhlasíme. Následující citáty však mají být podmětem k zamyšlení a povzbuzením všechno zkoumat skrze Boží slovo a odevzdat svůj vlastní život tomu, který svůj život odevzdal z lásky pro naši spásu.

Ulrich Parzany

Německý evangelický teolog, duchovní, kazatel a spisovatel

Nemůžete si myslet, že na onom světě sedí pomstychtivý Bůh, který nechá odsoudit svého syna a pak plný zadostiučinění, řekne: Nyní je smazán účet a nyní Vám můžu odpustit.“ Jaká bláznivá pověrčivá představa! Je to Bůh sám, Bůh sám v Ježíši, který mě vidí. „Pohleďte na Otce“, říká Ježíš, „Já a Otec jsme jedno.“ V ukřižováném přichází věčný Bůh, otvírá náruč a dává nám sám sebe – aby nás vytrhl z naší nejhlubší odloučenosti od Boha, abychom už nemuseli být dál sami v tomto pekle odloučeni od Boha; aby z nás sňal vinu, smířil nás s živým Bohem; aby nás s Ním spojil, daroval nám s ním nové setkání, které je tak silné, že nese též v nouzích a bolestech života.1

Jan Heller

Český protestantský teolog, religionista, pedagog, člen překladatelské skupiny Českého ekumenického překladu

Ještě k zástupnosti: Pokoušel jsem se – v podstatě celý svůj život – odpovídat stále stejně: To, že prý Syn svou obětí usmířil rozhněvaného Otce, považuji ovšem za nešťastný výrok někoho, kdo neměl v pořádku učení o Trojici: Totiž, že Otec a Syn jsou jedno. To se říká v evangeliu mnohokrát. Tvrdit, že Otec chce zatratit a Syn odpustit, je pro mě nepřijatelné. Ježíš vždy a všude koná vůli Otcovu. Co z toho vyplývá? Ježíš nesmiřuje Otce s námi, nýbrž nás s Otcem. Bůh se k nám nikdy neobrátil zády; to my jsme se k němu obraceli a obracíme zády, a proto je třeba, abychom se – mocí Ducha svatého – „obrátili“ od sebe samých k Bohu.2

Joseph Ratzinger

Emeritní papež Benedikt XVI. (papežem byl v letech 2005 – 2013)

Už několikrát zde přišla řeč na zásadní text v Řím 3:25n, kde Pavel zjevně navazuje na tradici nejranější židovsko-křesťanské jeruzalémské obce a označuje ukřižovaného Ježíše za „hilasterion“. Tím je, jak jsme viděli, míněn příkrov schrány úmluvy, který býval ve velký Den smíření při smírné oběti kropen krví. Řekněme hned, jak teď tomuto ritu rozuměli křesťané: nikoli dotek zvířecí krve se svatým předmětem smiřuje Boha a člověka. V Ježíšově utrpení se veškerá špína světa dotýká nekonečně Čistého, Ježíšovy duše a tím i samotného Božího Syna. Je-li zpravidla čisté dotekem nečistého nakaženo a poskvrněno, zde je tomu naopak: tam, kde se svět s veškerým bezprávím a hrůzami, které jej poskvrňují, dotkne nekonečně Čistého – je on, čistý, zároveň tím silnějším. V tomto doteku špína světa skutečně vyprchá, pozbude platnosti, proměněna v bolest nekonečné lásky.

Syn se stává člověkem a ve svém těle přináší celé lidské bytí Bohu nazpět. Teprve Slovo, které se stalo tělem, jehož láska se dovršuje na kříži, je dokonalou poslušností. Nejen že se v něm definitivně završuje kritika chrámových obětí, ale také se naplňuje zbylá touha: jeho tělesná poslušnost je nová oběť, do níž nás všechny společně vtahuje a v níž se naše neposlušnost ruší a proměňuje jeho láskou.3

Pro mnohé křesťany, zvláště pro ty, kteří znají víru jen zpovzdálí, to vypadá tak, jako bychom museli kříž chápat uvnitř jakéhosi mechanismu uraženého a opět obnoveného práva. Byl by to způsob, kterým by nekonečně uražená spravedlnost Boží byla usmířena nekonečným smírem. To se lidem jeví jako vyjádření vztahu, který spočívá v přesném vyrovnávání mezi „má dáti“ a „dal“. Současně vyvolává pocit, že toto vyrovnání přese všechno spočívá na fikci. Dáváme nejdříve skrytě levou rukou to, co pak slavnostně pravou rukou přijímáme. „Nekonečné zadostiučinění“, na němž Bůh zdánlivě trval, se tak propadá do dvojnásob nepříznivého světla. Z mnoha modlitebních textů se potom vtírá do našeho vědomí představa, že nám křesťanská víra v kříž představuje Boha, jehož bezohledná spravedlnost si vyžádala smrt člověka, oběť vlastního syna. S hrůzou se odvracíme od spravedlnosti, jejíž temný hněv činí poselství o lásce nevěrohodné. Ať je tento obraz sebevíc rozšířen, přece je nesprávný. V bibli stojí kříž spíše obráceně výraz pro radikálnost lásky, která se zcela dává, jako proces, v němž někdo je tím, co činí, a dělá to, co je. Kříž je vyjádřením života, který znamená zcela bytí pro druhé. (…) Smírný skutek, jímž lidé usmiřují božstvo, stojí ve středu dějin náboženství. V Novém zákoně vypadá věc takřka zcela obráceně. Ne člověk přichází k Bohu a přináší mu vyrovnávající dar, ale Bůh přichází k člověku, aby jej obdaroval. Z iniciativy své mocné lásky obnovuje porušené právo, tím, že svým tvořivým milosrdenstvím ospravedlňuje nespravedlivého člověka a mrtvého vrací k životu. Jeho spravedlnost je milost. Je to aktivní spravedlnost, která pokrouceného člověka rovná, to značí dává do pořádku, staví na své místo.4

Hans Kessler

Profesor systematické teologie ve Frankturtu nad Mohanem a autor knihy Zmrtvýchvstání Ukřižovaného – střed a měřítko křesťanské víry vydané v češtině Karmelitánským nakladatelstvím v r. 1998

Ježíšovo ukřižování je činem lidí, kteří se uzavřeli Bohu… Ve světle vzkříšení (a jen v něm) je znamením Božího neomylného plánu. Bádání po smyslu výrazu „muset“ (trpět a zemřít) – Mk 8:31, Lk 17:25, 22:37, 24:7, 26, 44 a po Ježíšově odevzdanosti až k smrti musí proto jít výhradně přes Boha. Bible nechce říci, že krutá smrt Ježíše byla Božím cílem. Taková sadistická představa by byla v rozporu s pojetím Boha v židovství i s pojetím samotného Ježíše. Bůh nechce lidské oběti, ty jsou mu odporné (Lv 18:21, 20:2n, 18:10, Jer 7:30n, 32:35, Ez 16:20n, 20:26). Svého Syna poslal do světa nikoli proto, aby byl zabit, nýbrž „aby svět skrze něj byl spasen“ J3:17. Ukřižování tedy nebylo Bohem chtěné či iniciované. Nesmíme připisovat Bohu vše, co Ježíšovi způsobila lidská nespravedlivá povaha. Nebylo Boží vůlí, že Ježíš byl krutě zabit. To však, že Ježíš z lásky k Bohu i lidem vyplnil tento úděl (a tak nás nechal přijít k Bohu), to byla Boží vůle bezpochyby. Boží vůle se tudíž vztahovala pouze na to, že do světa vyslaný Syn ustál a vytrval v uzdravující solidaritě ke všem lidem, tedy i k těm, kdo se až do poslední chvíle křečovitě Bohu vzpírali. Ježíš tak usiloval o jejich vyvedení z uzavřenosti a bezbožnosti.

Ježíš nikdy nevzdal boj o Boží nadvládu a eschatologické shromáždění Izraele – shromáždění dětí Božích ze všech národů. Jeho rozhodnutí a pevná vůle mu nikdy nedovolily spokojit se s jednoduššími řešeními (odejít do samoty). Vždy šel jasně vstříc společenství s Bohem a toto toužil prostředkovat všem lidem. Proto kráčel vstříc smrti nejen bez strachu a odporu, nýbrž viděl ve smrti za mnohé i nejzazší službu Božímu dobru (i pro jeho nepřátele).5

Jacques Duquesne

Francouzský spisovatel, esejista a dopisovatel katolického deníka La Croix, který napsal knihu Marie – pohledy na život matky Ježíše Krista, kterou v češtině vydalo Nakladatelství Lidové noviny v r. 2005

Co chtěl Ježíšův Otec nebylo, aby Ježíš zemřel a tím zahladil hřích Adamův. Jak by mohl Bůh, jenž učí odpouštět druhému sedmdesátkrát sedmkrát – tedy vždy – vymyslet takový „mechanismus“, takovou „technologii“, ve které nehraje pouze roli komplice, nýbrž by byl hlavním iniciátorem zabití svého Syna? Jak by si mohl Bůh, který Mojžíšovi vydal příkaz „Nebudeš zabíjet“, přát pro své zadostiučinění smrt vlastního Syna, jak mnozí teologové prohlásili a ještě stále zastávají…?6

Klaus Berger

Německý akademický teolog známý svými novozákonními publikacemi a studiemi

Nikoli, Bůh zlobu Římanů nepotřeboval, On ji využil. Nemusel vidět násilí a prolévání krve, mohl jim však dát smysl. Nebyl vázán krutostí lidí, ale proměnil ji v opak. Nepředurčil smrt za každou cenu, chtěl naopak život a nenásilí za vší cenu – cenu svého jediného Syna. Neučinil odpuštění závislým na násilí, naopak, na násilí odpověděl odpuštěním. Nebyl tím, kdo „šel Ježíšovi po krku“, nýbrž vždy svobodně odpouští svou milostí. Neukájí se násilím, naopak, křížem vyhlašuje každému násilí konec. Nevychutnával si smrt svého Syna, on tuto smrt přemohl milosrdenstvím. Krev Ježíše Krista netiší Boží hněv…

Bůh tedy není ve své milosti vázán na žádné zadostiučinění. Odpouští ze své velkodušnosti. Bible vždy zdůrazňuje Boží bezpodmínečnou milost. Bůh Izraele a Otec Ježíše nesmí být zaměňován za personifikovaný zákon karmy, kterým musí být každý zlý skutek vyvážen něčím dobrým.7

 


 

Zpět na začátek ↑


Poznámky:
  1. Ulrich Parzany v jeho kázání z 6. března 2013 na téma (Leid im Rahmen) z akce ProChrist 2013 ve Stuttgartu. 
  2. Heller, Jan. Podvečerní děkování : vzpomínky, texty a rozhovory. Praha : Vyšehrad, 2005. 299 s. 
  3. Ratzinger, Josef. Ježíš Nazaretský. 2. díl, Od vjezdu do Jeruzaléma do zmrtvýchvstání. Brno : Barrister & Principal, 2011. 227 s. 
  4. Ratzinger, Josef. Úvod do křesťanství. 1. vydání. Brno: Nakladatelství Petrov, 1991. 256 s. 
  5. Hans Kessler. Christologie in: Handbuch der Dogmatik, Hg. von Theodor Schneider, Bd. 1, 2. Auflage, 1995, 411 s. 
  6. Duquesne, Jacques. Jésus. Paris : J‘ai lu, 1996. 310 s. 
  7. Berger, Klaus. Wozu ist Jesus am Kreuz gestorben, 1998, 36 s.