Pád člo­vě­ka z pohle­du dějin spásy

Proč bylo vykou­pe­ní potřeb­né? Odkud pochá­zí zlo a utr­pe­ní ve svě­tě? Jaký je základ­ní pro­blém lid­stva? Jaký je Boží plán na jeho vyře­še­ní? Jaké odpo­vě­di na tyto otáz­ky najde­me v kni­ze Genesis?

1 Na počátku

Na počát­ku stvo­řil Bůh nebe a zemi. (Gene­sis 1:1)

Bůh stvo­řil člo­vě­ka, aby byl jeho obra­zem, stvo­řil ho, aby byl obra­zem Božím, jako muže a ženu je stvo­řil. (Gene­sis 1:27)

Bůh viděl, že všech­no, co uči­nil, je vel­mi dob­ré. Byl večer a bylo jitro, den šes­tý. (Gene­sis 1:31)

I vytvo­řil Hos­po­din Bůh člo­vě­ka, prach ze země, a vde­chl mu v chří­pí dech živo­ta. Tak se stal člo­věk živým tvo­rem. A Hos­po­din Bůh vysa­dil zahra­du v Ede­nu na výcho­dě a posta­vil tam člo­vě­ka, kte­ré­ho vytvo­řil. Hos­po­din Bůh dal vyrůst ze země vše­mu stro­mo­ví žádou­cí­mu na pohled, s plo­dy dob­rý­mi k jídlu, upro­střed zahra­dy pak stro­mu živo­ta a stro­mu pozná­ní dob­ré­ho a zlé­ho. (Gene­sis 2:7–9)

A Hos­po­din Bůh člo­vě­ku při­ká­zal: „Z kaž­dé­ho stro­mu zahra­dy smíš jíst. Ze stro­mu pozná­ní dob­ré­ho a zlé­ho však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, pro­pad­neš smr­ti.“ (Gene­sis 2:16,17)

Tyto ver­še osvět­lu­jí počá­tek his­to­rie svě­ta a lid­stva — ne však ve smys­lu vědec­ké zprá­vy, což  neby­lo zámě­rem věří­cí­ho auto­ra. Bůh nám chce odha­lit duchov­ní posel­ství, kte­ré může­me najít v jeho stvo­ře­ní. Udě­lal to skr­ze člo­vě­ka, kte­rý psal v pod­mín­kách daných jeho dobou, jazy­kem, jeho vlast­ním způ­so­bem smýš­le­ní a pohle­dem na svět. Prav­da vyjá­d­ře­ná v jeho slo­vech může být pocho­pe­na vše­mi lid­mi všech dob zvláš­tě teh­dy, když se ote­vřou půso­be­ní Boží­ho Ducha.

Bůh viděl, že všech­no, co uči­nil, bylo vel­mi dob­ré! … člo­věk byl též dobrý.

Co se tedy sta­lo? Co naru­ši­lo řád stvo­ře­ní a zni­či­lo jeho harmonii?

2 Pád člověka

2.1 Poku­še­ní

Odpo­věď najde­me v násle­du­jí­cím příběhu:

Nejz­chyt­ra­lej­ší ze vší pol­ní zvě­ře, kte­rou Hos­po­din Bůh uči­nil, byl had. Řekl ženě: „Jak­že, Bůh vám zaká­zal jíst ze všech stro­mů v zahra­dě?“ Žena hado­vi odvě­ti­la: „Plo­dy ze stro­mů v zahra­dě jíst smí­me. Jen o plo­dech ze stro­mu, kte­rý je upro­střed zahra­dy, Bůh řekl: ‚Nejez­te z něho, ani se ho nedotkně­te, abys­te neze­mře­li.‘“ Had ženu ujiš­ťo­val: „Niko­li, nepro­pad­ne­te smr­ti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojí­te, ote­vřou se vám oči a bude­te jako Bůh znát dob­ré i zlé.“ Žena vidě­la, že je to strom s plo­dy dob­rý­mi k jídlu, láka­vý pro oči, strom sli­bu­jí­cí vše­vě­douc­nost. Vza­la tedy z jeho plo­dů a jed­la, dala také své­mu muži, kte­rý byl s ní, a on též jedl. Obě­ma se ote­vře­ly oči: pozna­li, že jsou nazí. Spletli tedy fíko­vé lis­ty a pře­pá­sa­li se jimi. Tu usly­še­li hlas Hos­po­di­na Boha pro­chá­ze­jí­cí­ho se po zahra­dě za den­ní­ho ván­ku. I ukry­li se člo­věk a jeho žena před Hos­po­di­nem Bohem upro­střed stro­mo­ví v zahra­dě. Hos­po­din Bůh zavo­lal na člo­vě­ka: „Kde jsi?“ On odpo­vě­děl: „Usly­šel jsem v zahra­dě tvůj hlas a bál jsem se. A pro­to­že jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pově­děl, že jsi nahý? Neje­dl jsi z toho stro­mu, z něhož jsem ti zaká­zal jíst?“ Člo­věk odpo­vě­děl: „Žena, kte­rou jsi mi dal, aby při mně stá­la, ta mi dala z toho stro­mu a já jsem jedl.“ Pro­to řekl Hos­po­din Bůh ženě: „Cos to uči­ni­la?“ Žena odpo­vě­dě­la: „Had mě pod­ve­dl a já jsem jed­la.“ I řekl Hos­po­din Bůh hado­vi: „Pro­to­žes to uči­nil, budeš pro­klet, odvr­žen ode všech zví­řat a ode vší pol­ní zvě­ře. Pole­zeš po bři­še, po všech­ny dny své­ho živo­ta žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu polo­žím nepřá­tel­ství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti roz­dr­tí hla­vu a ty jemu roz­dr­tíš patu.“ Ženě řekl: „Veli­ce roz­mno­žím tvé trá­pe­ní i boles­ti těho­ten­ství, syny budeš rodit v utr­pe­ní, budeš dych­tit po svém muži, ale on nad tebou bude vlád­nout.“ Ada­mo­vi řekl: „Upo­sle­chl jsi hla­su své ženy a jedl jsi ze stro­mu, z něhož jsem ti zaká­zal jíst. Kvů­li tobě nechť je země pro­kle­ta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trá­pe­ní. Vydá ti jenom trní a hlo­ží a budeš jíst pol­ní byli­ny. V potu své tvá­ře budeš jíst chléb, dokud se nena­vrá­tíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrá­tíš.“ Člo­věk svou ženu pojme­no­val Eva (to je Živa) , pro­to­že se sta­la mat­kou všech živých. Hos­po­din Bůh udě­lal Ada­mo­vi a jeho ženě kože­né suk­ni­ce a při­o­děl je. I řekl Hos­po­din Bůh: „Teď je člo­věk jako jeden z nás, zná dob­ré i zlé. Nepři­pus­tím, aby vztá­hl ruku po stro­mu živo­ta, jedl a byl živ navě­ky.“ Pro­to jej Hos­po­din Bůh vyhnal ze zahra­dy v Ede­nu, aby obdě­lá­val zemi, z níž byl vzat. Tak člo­vě­ka zapu­dil. Východ­ně od zahra­dy v Ede­nu usa­dil che­ru­by s míha­jí­cím se pla­men­ným mečem, aby stře­ži­li ces­tu ke stro­mu živo­ta. (Gene­sis kapi­to­la 3)

Z pasá­ží cito­va­ných na začát­ku (Gene­sis kapi­to­ly 1 a 2), může­me poro­zu­mět, že člo­věk byl stvo­řen se svo­bod­nou vůlí, kte­rá je před­po­kla­dem pro jeho nezá­vis­lou exis­ten­ci a dia­log lás­ky. Jiný­mi slo­vy: Bůh stvo­řil člo­vě­ka z lás­ky pro lás­ku. Ale aby se to moh­lo napl­nit, musí člo­věk zachá­zet s darem, kte­rý mu byl svě­řen, pod­le řádu stvo­ře­ní. To zna­me­ná, že má při­jmout dar živo­ta s vděč­nos­tí a neza­chá­zet s ním jako s kořis­tí, na kte­rou si náro­ku­je vlast­nic­tví. Namís­to toho máme svůj život svě­řit své­mu Stvo­ři­te­li, jako naši odpo­věď v dia­lo­gu lás­ky. Jen v této sebe-daru­jí­cí závis­los­ti na Otci se může kaž­dé­ho vlast­ní jedi­neč­ná osob­nost — „vlast­ní já“, skr­ze lás­ku roz­vi­nout v ušlech­ti­lou a nezá­vis­lou bytost tak, jak to Bůh původ­ně zamýšlel.

Jen tak může člo­věk žít v har­mo­nii se svým Stvo­ři­te­lem, s ostat­ní­mi lid­mi a se sebou samým.  Ale to se nestalo.

2.2 Vzpou­ra

Když si člo­věk uvě­do­mil, že je jedi­neč­ným „já“, odliš­ným od své­ho Stvo­ři­te­le, neved­lo ho to k tomu, aby se sklo­nil před Bohem jako před zdro­jem živo­ta a svým Pánem. Nechtěl se stát tím, kdo se neu­stá­le bude držet za ruku své­ho Otce, kte­rý ho chce pozved­nout k sobě. Mís­to toho zatou­žil stát se podob­ným Bohu, vlast­ně se chtěl stát Bohem. Posle­chl něko­ho, kdo nabí­zel tuto „vel­kou pří­le­ži­tost“ stát se Bohu rovným:

Had ženu ujiš­ťo­val: „Niko­li, nepro­pad­ne­te smr­ti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojí­te, ote­vřou se vám oči a bude­te jako Bůh znát dob­ré i zlé.“ Žena vidě­la, že je to strom s plo­dy dob­rý­mi k jídlu, láka­vý pro oči, strom sli­bu­jí­cí vše­vě­douc­nost. Vza­la tedy z jeho plo­dů a jed­la, dala také své­mu muži, kte­rý byl s ní, a on též jedl. (Gene­sis 3:4–6)

„Všech­no“ co mám udě­lat je, že se roz­hod­nu neu­po­slech­nout Boha. — „Vždyť jaký je to Bůh, kte­rý by pře­de mnou závis­ti­vě uta­jo­val své pozná­ní a zaka­zo­val mi ho zís­kat?“ — Ať už to tak­to for­mu­lu­ji nebo ne, pokud chci jít svou ces­tou nezá­vis­le na Bohu, náro­ku­ji si Jeho mís­to. Co je ješ­tě hor­ší, pří­mo Bohu odpo­ru­ji, když svou vlast­ní vůli pova­žu­ji za abso­lut­ní měřít­ko dob­ré­ho a špat­né­ho. Tím­to roz­hod­nu­tím se člo­věk (tak jako prv­ní člo­věk, tak i já a ty) vzbou­řil, odvrá­til se pryč od živo­ta, rados­ti, skryl se před Bohem … pro­pa­dl smr­ti. Lavi­na se spus­ti­la. Hří­chem zača­la tragé­die lidstva.

Skr­ze jed­no­ho člo­vě­ka totiž vešel do svě­ta hřích a skr­ze hřích smrt; a tak smrt zasáh­la všech­ny, pro­to­že všich­ni zhře­ši­li. (Říma­nům 5:12)

3 Důsled­ky pádu

Vyjá­d­ře­ní, že Bůh se pro­chá­zel po raj­ské zahra­dě, vysti­hu­je blíz­ký vztah mezi Ním a člo­vě­kem. Život člo­vě­ka má urči­tý cíl a povo­lá­ní. Je jím obhos­po­da­řo­vat zahra­du, vlád­nout (v ušlech­ti­lém význa­mu) nade vším, co mu bylo svě­ře­no. Chrá­nit zemi, uží­vat jejich plo­dů, žít v har­mo­nii se sebou, svým oko­lím, a při­tom opa­t­ro­vat svůj vztah s Bohem.

3.1 Odci­ze­ní od Boha

Důsled­kem prv­ní­ho hří­chu je, že člo­věk se skrý­vá před Bohem. Stal se mu cizím. Padl na něho strach. Strach, kte­rý ho nikdo nikdy neu­čil. Odkud se tedy vzal? Podiv­ný ved­lej­ší pro­dukt hmo­ty, ane­bo hra osu­du? Ne. Strach je při­ro­ze­ným důsled­kem, vychá­ze­jí­cím z řádu stvo­ře­ní. Člo­věk najed­nou „cítí“, že udě­lal něco špat­né­ho! Ale pro­to­že nikdo nemá rád strach a nerad si při­zná­vá, že je špat­ný, jeden hřích násle­du­je dal­ší: vysvět­lo­vá­ní hří­chu, pře­su­nu­tí hří­chu na něko­ho jiné­ho, což se čas­to pro­je­vu­je obvi­ňo­vá­ním Boha nebo druhých.

Člo­věk odpo­vě­děl: „Žena, kte­rou jsi mi dal, aby při mně stá­la, ta mi dala z toho stro­mu a já jsem jedl.“ Pro­to řekl Hos­po­din Bůh ženě: „Cos to uči­ni­la?“ Žena odpo­vě­dě­la: „Had mě pod­ve­dl a já jsem jed­la.“ (Gene­sis 3: 12,13)

Upro­střed výmluv člo­věk nej­pr­ve obvi­nil Boha: „Žena, kte­rou jsi mi dal, aby při mně stá­la…“ (proč jsi mi dal tako­vou ženu?), pak pře­ne­sl vinu na ženu: „… ta mi dala ze stro­mu …“. Žena zas obvi­ni­la hada: „Had mě pod­ve­dl…“ (ano, čas­to si ani nevšim­ne­me, že jsme se okla­ma­li, nebo že nás dru­zí oklamali).

3.2 Odci­ze­ní od ostat­ních lidí i od nás samých

Skr­ze hřích se člo­věk postup­ně odci­zu­je i lidem ve svém oko­lí. Mís­to toho, aby je ctil jako sobě rov­né, stá­va­jí se pro něj jen urči­tým cílem nebo objek­tem vlast­ních zájmů a žádos­tí, čímž sni­žu­je jejich důstojnost:

… budeš dych­tit po svém muži, ale on nad tebou bude vlád­nout. (Gene­sis 3: 16b)

Tím, že člo­věk odpo­ru­je své­mu Stvo­ři­te­li, pro­ti­ře­čí i své­mu vlast­ní­mu bytí — své­mu původ­ní­mu cha­rak­te­ru a dokon­ce se stá­vá roz­pol­ce­ným sám v sobě.

Co vyja­dřu­je toto roz­pol­ce­ní? Člo­věk se svým duchem, kte­ré­ho dostal od Boha a ve spo­lu­prá­ci s Bohem, má chrá­nit těles­ně-duchov­ní jed­no­tu své osob­nos­ti. Ale když je naše vůle upře­na mís­to neko­neč­né­ho Dob­ra (Boha) na něco pomí­ji­vé (na nás samých, na dru­hé, na naše cíle), teh­dy se člo­věk stá­vá otro­kem svých vlast­ních model, namís­to svo­bo­dy, kte­rou nám Bůh nabí­zí v lás­ce. Lidé však jed­nou ztra­tí všech­ny tyto mod­ly (nej­poz­dě­ji v oka­mži­ku své smr­ti) a najed­nou jim už nic nezů­sta­ne, jen jejich zpus­to­še­né ego. Toto je peklo.

Je to jako když se naro­dí­te do krá­lov­ské rodi­ny — což se nedá zís­kat vlast­ní­mi záslu­ha­mi. Jste dědi­cem krá­le. Pak, jako kdy­by to bylo úpl­ně samo­zřej­mé, řek­ne­te: „Dej mi mé dědic­tví, je moje! Udě­lám s ním, co se mi zachce. Uká­žu, jak s ním tře­ba nalo­žit. „Podob­ný postoj zná­zor­ňu­je pří­běh o mar­no­trat­ném synu:

Řekl také: „Jeden člo­věk měl dva syny. Ten mlad­ší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majet­ku, kte­rý na mne při­pa­dá.‘ On jim roz­dě­lil své jmě­ní. Po nemno­ha dnech mlad­ší syn všech­no zpe­ně­žil, ode­šel do dale­ké země a tam roz­ma­ři­lým živo­tem svůj maje­tek roz­há­zel. A když už všech­no utra­til, nastal v té zemi veli­ký hlad a on začal mít nou­zi. Šel a uchy­til se u jed­no­ho obča­na té země; ten ho poslal na pole pást vep­ře. A byl by si chtěl napl­nit žalu­dek slup­ka­mi, kte­ré žra­li vep­ři, ale ani ty nedo­stá­val. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mno­ho náde­ní­ků u mého otce má chle­ba nazbyt, a já tu hynu hla­dem! Vsta­nu, půjdu k své­mu otci a řek­nu mu: Otče, zhře­šil jsem pro­ti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazý­vat se tvým synem; při­jmi mne jako jed­no­ho ze svých náde­ní­ků.‘ I vstal a šel k své­mu otci. Když ješ­tě byl dale­ko, otec ho spat­řil a hnut lítos­tí běžel k němu, objal ho a polí­bil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhře­šil jsem pro­ti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazý­vat se tvým synem. ‘Ale otec roz­ká­zal svým slu­žeb­ní­kům: ‚Při­nes­te ihned nej­lep­ší oděv a oblečte ho; dej­te mu na ruku prs­ten a obuv na nohy. Při­veď­te vykr­me­né tele, zabij­te je, hoduj­me a buď­me vese­lí, pro­to­že ten­to můj syn byl mrtev, a zase žije, ztra­til se, a je nale­zen.‘ A zača­li se vese­lit. (Lukáš 15:11–24)

Ano, nako­nec skon­čil u žla­bu vep­řů, pro­to­že tvr­do­hla­vě násle­do­val své před­sta­vy. A my dělá­me totéž. Jak říká Písmo: „Všich­ni jsme blou­di­li jako ovce, kaž­dý z nás se dal svou ces­tou…“ (Iza­jáš 53: 6).

Toto není osud, kte­rý pro nás Bůh při­pra­vil. My jsme si ho způ­so­bi­li sami.

3.3 Odci­ze­ní od stvoření

Dal­ším důsled­kem hří­chu je, že když se člo­věk cho­vá jako svr­cho­va­ný jedi­nec, jeho vlast­ní zájmy se stá­va­jí prvo­řa­dým cílem. Odci­zu­je se své­mu oko­lí, pro­to­že dary pří­ro­dy, kte­ré dostá­vá od Boha, vidí také v prv­ní řadě skr­ze vlast­ní zájmy. Už s nimi neži­je v har­mo­nii a nevlád­ne nad nimi moud­ře pod­le původ­ní­ho Boží­ho plá­nu, ale čas­to je zne­u­ží­vá nebo ničí.

To, co půso­bí tragé­dii člo­vě­ka je hřích, tj. odpo­ro­vá­ní Bohu a Jeho vůli.

3.4 Pro­hlá­še­ní nezá­vis­los­ti člověkem

Proč tomu Bůh neza­brá­nil, proč něco neu­dě­lal? Ale ano, udě­lal! Řekl totiž:

Ze stro­mu pozná­ní dob­ré­ho a zlé­ho však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, pro­pad­neš smr­ti. (Gene­sis 2:17)

Podob­ně to už udě­lal mno­ho­krát v našem živo­tě, když při­nejmen­ším slo­vy naše­ho svě­do­mí nás dopře­du varo­val: „Nedě­lej to!“

Přes­to jsme to udě­la­li. Ne pro­to, že to udě­lal Adam. Ne pro­to, že nás dru­zí okla­ma­li. Všech­ny tyto okol­nos­ti nás urči­tým způ­so­bem ovliv­ňu­jí, ale neu­dě­la­jí hříš­ný­mi, já hře­ším, pro­to­že já chci.

Postoj své­vo­le pro­ti­ře­čí řádu stvo­ře­ní, pod­le něhož může stvo­ře­ní žít doko­na­lý život výluč­ně v při­ro­ze­né závis­los­ti na svém Stvo­ři­te­li (jako dítě na svých rodi­čích). Boj o nezá­vis­lost na Bohu je vyjá­d­řen a potvr­zen v kaž­dém jed­not­li­vém hří­chu. Tak­to se v prů­bě­hu his­to­rie roz­ší­řil hřích (Říma­nům 5:12–21). Vznik­lo hříš­né pro­stře­dí, kte­ré ovliv­ňu­je kaž­dé­ho a ve kte­rém lidé vzá­jem­ně zesi­lu­jí hříš­nou náklon­nost jeden dru­hé­ho. Hřích se stal silou, kte­rá zfor­mo­va­la historii!

3.5 Krát­ký exkurz: Jsme zce­la neschop­ni dobra?

V tuto chví­li nechce­me poskyt­nout vyčer­pá­va­jí­cí vyvrá­ce­ní faleš­né­ho uče­ní o úpl­né zka­že­nos­ti člo­vě­ka, kte­ré vidí člo­vě­ka jako zce­la neschop­né­ho dělat dob­ro. Přes­to­že hřích prv­ní­ho člo­vě­ka zrui­no­val, nezni­čil jeho svo­bod­nou vůli, kte­rou, i když ve slab­ší for­mě, je pře­ce jen schop­ný vybrat si dob­ro. Svo­bod­ná vůle je také jedi­ným zákla­dem naší morál­ní odpo­věd­nos­ti. Snad bude dosta­ču­jí­cí zmí­nit pří­klad Kaina:

I řekl Hos­po­din Kai­no­vi: „Proč jsi tak vzpla­nul? A proč máš tak sina­lou tvář? Což nepři­jmu i tebe, budeš-li konat dob­ro? Nebu­deš-li konat dob­ro, hřích se uve­le­bí ve dve­řích a bude po tobě dych­tit; ty však máš nad ním vlád­nout. (Gene­sis 4: 6.7)

Bůh nelže, když pro­mlou­vá ke Kai­no­vi. Kain se ješ­tě i po pádu mohl roz­hod­nout pro dob­ro. Zhře­šil, pro­to­že chtěl. Sku­teč­nost, že někdo může tou­žit po dob­ru a žít v báz­ni před Bohem (což ješ­tě nezna­me­ná bez­hříš­nost, ale jas­ně odpo­ru­je uče­ní o úpl­né zka­že­nos­ti člo­vě­ka), se dá dosta­teč­ně doká­zat pří­kla­dem spra­ved­li­vé­ho Heno­cha (Gene­sis 5:22–24), Noeho (Gene­sis 6:8- 9), Abra­ha­ma, Moj­ží­še, pro­ro­ků (Židům 11), Alž­bě­ty, Zacha­ri­á­še (Lukáš 1:5–6), atd.

4 Ces­ta zpět

4.1 Kon­fron­ta­ce

Kaž­dý z nás hle­dá a chce sly­šet něco radost­né­ho a my tu mlu­ví­me jen o tem­né tragé­dii smr­ti a lavi­ně neštěs­tí. Nej­pr­ve však potře­bu­je­me pocho­pit váhu našich hříchů a nená­vi­dět je, abychom zača­li tou­žit po Zachrán­ci. Když jsme kon­fron­to­vá­ni s niči­vý­mi násled­ky našich hříchů, může to v nás vyvo­lat zou­fa­lou sna­hu o změ­nu. Pak zaku­sí­me, i přes čás­teč­né zlep­še­ní, jací jsme ve sku­teč­nos­ti sla­bí a těž­ce si povzdechneme:

Jak ubo­hý jsem to člo­věk! Kdo mě vysvo­bo­dí z toho­to těla smr­ti? (Říma­nům 7:24)

Žid, kte­rý má před Bohem bázeň, by hle­dal pomoc u Boha. Ate­is­ta by popsal své nevy­slo­ve­né hle­dá­ní Boha jako hle­dá­ní smys­lu živo­ta a tou­hy po dob­ru. Jiní hle­da­jí cíl a smy­sl živo­ta v zatě­žu­jí­cí tem­no­tě vesmí­ru, jako drob­né stvo­ře­ní ve verších:

Mé srd­ce na vět­vič­ce prázd­no­ty sedí. Hvězdy se sbí­ha­jí a beze slov naň hle­dí. Chvě­je se a sté­ná. Komu se svě­řit? Neví. Józ­sef Atti­la: Remé­ny­te­le­nül (Bez naděje)

Začí­ná nepří­jem­ný a těž­ký boj: čelit rea­li­tě o sobě. Ute­ču nebo vytr­vám v kon­fron­ta­ci? Zbyt­ky mého svě­do­mí se posil­ňu­jí skr­ze tou­hu po dob­ru a svěd­čí: nemo­hu odči­nit své hříchy.

(Samo­zřej­mě, čas­to hle­dá­me i „nachá­zí­me“ při­ja­tel­né vysvět­le­ní pro naše hří­chy a „srdeč­ně“ si odpus­tí­me. Potla­ču­je­me své svě­do­mí kvů­li tou­ze po faleš­ném kli­du. NIKDY se to však nevy­rov­ná poko­ji, kte­rý pra­me­ní z Boží­ho odpuštění).

4.2 Odpuš­tě­ní

Cítí­me, že se sta­lo něco, co nemů­že­me napra­vit, nezá­vis­le na tom, jak napja­tě se sna­ží­me. Jako když v intim­ním vzta­hu ztra­tí­me důvě­ru pří­te­le. Žád­ným hrdin­ským činem si nemů­že­me vydo­byt jeho důvě­ru, zále­ží výhrad­ně na jeho dob­ré vůli. Vel­mi dob­ře to vysti­hu­je již zmí­ně­ný pří­klad mar­no­trat­né­ho syna. Jen jeho otec ho může zno­vu při­jmout a dát mu zpět jeho prá­va. O co víc je to tak s Bohem, ke kte­ré­mu nikdy nemů­že­me při­jít s tako­vou výmluvou jako ke své­mu pří­te­li, že by mohl také troš­ku uznat chy­bu na svo­jí stra­ně. Ale co může­me říci své­mu nebes­ké­mu Otci, kte­rý nás vytr­va­le oče­ká­vá — tvr­do­hla­vé, mar­no­trat­né syny, kdy se k němu vrá­tí­me (Lukáš 15:11–24). Co mu může­me říci, když je doko­na­le dob­rý? On sám je láska.

Jedi­né co může­me udě­lat je, sklo­nit se a říci: „Otče můj, zhře­šil jsem pro­ti tobě!“

4.3 Záchra­na a Zachránce

Pro­to­že jedi­ně On nás může osvo­bo­dit a zno­vu obno­vit náš vztah, důvě­ru, synov­ství; on, kte­rým jsme pohr­d­li, od jehož lás­ky jsme se odvrá­ti­li, kte­ré­mu jsme se odci­zi­li. On sám je Zachrán­cem. Toto zaslí­be­ní je nazna­če­no již v pří­bě­hu o pádu člověka:

Mezi tebe a ženu polo­žím nepřá­tel­ství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti roz­dr­tí hla­vu a ty jemu roz­dr­tíš patu. (Gene­sis 3:15)

Potom­stvo ženy — posled­ní Adam, roz­dr­tí hla­vu hada. To je výho­nek, kte­rý vychá­zí z koře­ne Davi­da (Iza­jáš 11:1–2), malič­ký výho­nek, kte­rý bude scho­pen zasta­vit lavi­nu hří­chu skr­ze svou bez­hříš­nost. On vytrh­ne osten hří­chu (smrt) svou posluš­nos­tí až k smr­ti, aby nám při­ne­sl věč­ný život, a obno­ví, co zni­čil hřích: doko­na­lou radost, har­mo­nii s Bohem, sebou samý­mi, se sebou navzá­jem. Ježíš Kris­tus to všech­no udělal.

Prv­ní člo­věk ztra­til to, co mu Bůh daro­val, pro­to­že chtěl být jako Bůh. Posled­ní Adam — Ježíš Kris­tus, se stal počát­kem (prvo­ti­nou) nové­ho lid­stva, původ­cem a tvůr­cem nové­ho živo­ta skr­ze vlast­ní zřek­nu­tí se rov­nos­ti s Bohem tím, že „sám sebe zmařil“.

Způ­so­bem bytí byl roven Bohu, a pře­ce na své rov­nos­ti nelpěl, nýbrž sám sebe zma­řil, vzal na sebe způ­sob slu­žeb­ní­ka, stal se jed­ním z lidí. A v podo­bě člo­vě­ka se poní­žil, v posluš­nos­ti pod­stou­pil i smrt, a to smrt na kří­ži. Pro­to ho Bůh vyvý­šil nade vše a dal mu jmé­no nad kaž­dé jmé­no, aby se před jmé­nem Ježí­šo­vým sklo­ni­lo kaž­dé kole­no – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slá­vě Boha Otce kaž­dý jazyk aby vyzná­val: Ježíš Kris­tus jest Pán. (list Filip­ským 2: 6–11)

Jen ces­tou poko­ry ho může­me násle­do­vat do věč­né­ho života.