Boží spra­ve­dl­nost a odpuštění

Moh­lo by se zdát, že Boží spra­ve­dl­nost a milost jsou dvě pro­ti­chůd­né strán­ky Boží při­ro­ze­nos­ti. V tom­to člán­ku chce­me uká­zat, že v Bohu nee­xis­tu­je roz­por mezi tou­hou odpus­tit a povi­nos­tí trestat. Bůh není kvů­li své spra­ve­dl­nos­ti k tres­tu zavá­zán. Ježíš nebyl poslán pro­to, aby svou smr­tí Boží spra­ve­dl­nost uspo­ko­jil a umož­nil tak Bohu lidem odpus­tit. Naro­dil se jako člo­věk, žil život v posluš­nos­ti Otci, zemřel a vstal, aby se tak stal doko­na­lým pro­střed­ní­kem mezi Bohem a lid­mi. Při­šel, aby nám nabí­dl vztah s Otcem – vztah, jehož peče­tí je věč­ný život. Bib­lic­ký pojem „spra­ve­dl­nost“ musí­me chá­pat v kon­tex­tu vzta­hu, a ne jako neo­sob­ní práv­ní prin­cip, kte­rý musí být naplněn.

1. Boží spra­ve­dl­nost, věr­nost a milost

Lidé si čas­to spo­ju­jí Boží spra­ve­dl­nost s jeho neza­u­ja­tým a nestran­ným roz­su­zo­vá­ním. Tuto strán­ku Boží spra­ve­dl­nos­ti vyja­dřu­jí bib­lic­ká mís­ta jako jsou tato:

Sehnut bude člo­věk a poní­žen muž, oči zpup­né budou poní­že­ny. Hos­po­din zástu­pů se však vyvý­ší sou­dem a sva­tý Bůh se pro­ká­že sva­tým spra­ve­dl­nos­tí. (hebrej­sky: seda­ká) (Iza­jáš 5:15–16)

Bůh však pro­mi­nul lidem dobu, kdy to ješ­tě nemoh­li pocho­pit, a nyní zvěs­tu­je všem, ať jsou kde­ko­liv, aby této nezna­los­ti lito­va­li a obrá­ti­li se k němu. Neboť usta­no­vil den, v němž bude spra­ved­li­vě (řec­ky: dikai­o­sy­ne) sou­dit celý svět skr­ze muže, kte­ré­ho k tomu určil. Všem lidem o tom posky­tl důkaz, když jej vzkří­sil z mrtvých. (Skut­ky apoš­tolské 17:30)

Význam slov v původ­ních tex­tech těch­to ver­šů (v hebrej­ském tex­tu Staré­ho Záko­na je to slo­vo „seda­ká“ a v řec­kém tex­tu Nové­ho Záko­na slo­vo „dika­o­i­sy­ne“) není ome­zen na nestran­né a neza­u­ja­té posu­zo­vá­ní. Pokud vychá­zí­me z bohat­ství Boží při­ro­ze­nos­ti, pak nás to nepře­kva­pí. Když chce­me pocho­pit Boží spra­ve­dl­nost, nesmí­me zapo­me­nout, že Bůh je lás­ka (1. list Janův 4:16). V Boží při­ro­ze­nos­ti není žád­ný roz­por a nemů­že­me tedy oddě­lit Boží spra­ve­dl­nost^[1] od jeho milo­sr­den­ství, věr­nos­ti, dob­ro­ty, milos­ti a odpuš­tě­ní – tedy od vše­ho, co zahr­nu­je jeho láska.

Pro židy bib­lic­kých časů neby­ly tyto pojmy v roz­po­ru. V jejich jazy­ce, hebrej­šti­ně, mělo slo­vo spra­ve­dl­nost šir­ší význam. Vyja­d­řo­va­lo růz­né aspek­ty vzta­hů mezi lid­mi a vzta­hu mezi Bohem a člověkem.

V násle­du­jí­cím odstav­ci zmí­ní­me krát­ce židov­ský způ­sob pře­kla­du slo­va spra­ve­dl­nost z hebrej­šti­ny do řečti­ny. Hebrej­ské slo­vo pro spra­ve­dl­nost je sede­ká. Když židé pře­klá­da­li Sta­rý Zákon z hebrej­šti­ny do řečti­ny (pře­klad zná­mý jako Sep­tu­a­gin­ta), nahra­di­li vět­ši­nou slo­vo sede­ká řec­kým slo­vem pro spra­ve­dl­nost (dika­o­i­sy­ne), někdy však řec­ký­mi slo­vy pro milost (ele­e­mosy­ne, ele­os)^[2]. Na jiných mís­tech pře­lo­ži­li hebrej­ské slo­vo pro milost chesed do řečti­ny slo­vem spra­ve­dl­nost (dikai­o­sy­ne)^[3] Tako­vá zámě­na byla mož­ná, pro­to­že nevní­ma­li spra­ve­dl­nost a milost jako pro­ti­klad.^[4]

Chtě­li bychom na zákla­dě bib­lic­kých ver­šů uká­zat, jak je Boží spra­ve­dl­nost spo­je­na s jeho pomo­cí, věr­nos­tí, dob­ro­tou a dokon­ce i milostí.

Nej­pr­ve to zná­zor­ní­me na pří­kla­dě jed­no­ho spra­ved­li­vé­ho člo­vě­ka ve Starém Zákoně.

Potom vstal i David, vyšel z jes­ky­ně a volal za Sau­lem: „Krá­li, můj pane!“ Saul se ohlé­dl. David padl na kole­na tvá­ří k zemi a kla­něl se. David Sau­lo­vi řekl: „Proč poslou­cháš lid­ské řeči, že David usi­lu­je o tvou zká­zu? Hle, na vlast­ní oči dnes vidíš, že tě dnes v jes­ky­ni vydal Hos­po­din do mých rukou. Říka­li, abych tě zabil. Já jsem tě však ušet­řil. Řekl jsem: Na své­ho pána nevztáh­nu ruku. Je to pře­ce Hos­po­di­nův poma­za­ný… Když David pře­stal k Sau­lo­vi tak­to mlu­vit, Saul zvo­lal: „Což to není tvůj hlas, můj synu Davi­de?“ A Saul se dal do hla­si­té­ho plá­če. Pak Davi­do­vi řekl: „Jsi spra­ved­li­věj­ší než já. Ty mi odplá­cíš dob­rým, ale já jsem ti odplá­cel zlým. (1. Samu­e­lo­va 24:9–11. 17–18)

Hna­ný svou žár­li­vos­tí, pro­ná­sle­do­val král Saul Davi­da na poušť. Na své ces­tě vešel Saul do jes­ky­ně, aby vyko­nal potře­bu. Nevě­děl, že se David v jes­ky­ni skrý­vá – pro Davi­da to moh­la být jedi­neč­ná pří­le­ži­tost, jak se zba­vit své­ho úhlav­ní­ho nepří­te­le. Davi­do­vi spo­leč­ní­ci ho pobíd­li, aby jed­nal: „Toto je den, o němž ti Hos­po­din řekl: »Vydám ti do rukou tvé­ho nepří­te­le.« Můžeš s ním nalo­žit, jak se ti zlí­bí.“ (1. Samu­e­lo­va 24:5). David se zacho­val spra­ved­li­vě, ale ne ve smys­lu spra­ved­li­vé­ho tres­tá­ní. „Dělal si výčit­ky“ (verš 6), a nechtěl Sau­lo­vi ubli­žo­vat. David byl milo­srd­ný a uká­zal, že chtěl pro Sau­la to nej­lep­ší, ačko­liv si to Saul neza­slou­žil. Tvá­ří v tvář milo­sr­den­ství Davi­do­va, Saul uznal, že David byl „spra­ved­li­věj­ší“. Když pro­ká­zal boha­boj­ný David Sau­lo­vi namís­to tres­tu milo­sr­den­ství, neod­po­ro­va­lo to jeho spra­ve­dl­nos­ti. O co více ten, kte­rý je Otcem milo­sr­den­ství^[5], pro­ka­zu­je milo­sr­den­ství lidem, kte­ří si to neza­slou­ží, aniž by to naru­ši­lo jeho spravedlnost.

1.1 Boží spra­ve­dl­nost vůči jeho národu

V jed­nom z nej­zou­fa­lej­ších obdo­bí židov­ské his­to­rie se Daniel modlil:

Hos­po­di­ne, na nás je zjev­ná han­ba, na našich krá­lích, na našich vel­mo­žích a na našich otcích, neboť jsme pro­ti tobě zhře­ši­li. Na Panov­ní­ku, našem Bohu, závi­sí sli­to­vá­ní a odpuš­tě­ní, neboť jsme se bou­ři­li pro­ti němu… Pro­to Hos­po­din bděl nad tím zlem a uve­dl je na nás, neboť Hos­po­din, náš Bůh, je spra­ved­li­vý ve všech svých činech, kte­ré koná, ale my jsme ho nepo­slou­cha­li. (Daniel 9:8–9,14)

a pokra­ču­je

…zhře­ši­li jsme, byli jsme své­vol­ní. Panov­ní­ku, nechť se pro­sím pod­le tvé veš­ke­ré spra­ve­dl­nos­ti odvrá­tí tvůj hněv a tvé roz­hoř­če­ní od tvé­ho měs­ta Jeruza­lé­ma, tvé sva­té hory, neboť pro naše hří­chy a viny našich otců je Jeruza­lém a tvůj lid tupen vše­mi, kte­ří jsou kolem nás. (Daniel 9:16)

Verš 14 mlu­ví o Božím spra­ved­li­vém sou­du zatím­co ve ver­ši 16 Daniel pro­sí o milost pod­le „veš­ke­ré jeho spra­ve­dl­nos­ti“. Dělá to, pro­to­že ve Starém Záko­ně není Boží spra­ve­dl­nost ome­ze­na na nestran­ný soud. Zahr­nu­je i Boží věr­nost jeho smlou­vě a jeho zaslí­be­ním. Jeho spra­ve­dl­nost se dokon­ce pro­je­ví ješ­tě víc, když On zůstá­vá věr­ný, pře­to­že jeho lid byl nevěr­ný. Odpouš­tí a napl­ňu­je svá zaslí­be­ní, i když národ selhal.

Na jiném mís­tě Bůh říká:

Naslou­chej­te mi, vy zarpu­til­ci, vzdá­le­ní od spra­ve­dl­nos­ti: Při­blí­žil jsem svo­ji spra­ve­dl­nost, dale­ko už není, nebu­de už pro­dlé­vat má spá­sa. Obda­řím Sijón spá­sou, osla­vím se v Izra­e­li. (Iza­jáš 46:12–13)

Hos­po­din vyčí­tá židům, že jsou zarpu­ti­lí a dale­ko od spra­ve­dl­nos­ti. Neby­li hod­ni při­jmout Boží odpuš­tě­ní. Přes­to jim Bůh ve své věr­nos­ti a lás­ce dává odpuš­tě­ní a spá­su. V tom­to ver­ši je spra­ve­dl­nost výra­zem pro spá­su, a ne pro soud.

Z toho­to a jiných ver­šů je vidět, že spra­ve­dl­nost neby­la pro židy v roz­po­ru s milos­tí a odpuš­tě­ním. Nao­pak, když Bůh pro­ka­zu­je milost, potvr­zu­je svou spra­ve­dl­nost tím, že on zůstá­vá věr­ný, i když lid je nevěr­ný.^[6]

Když Bůh usta­no­vil smlou­vu se svým lidem, slí­bil jim, že je pove­de a bude se jim zje­vo­vat. Židé pak slí­bi­li Boha poslou­chat, násle­do­vat ho a být mu věr­ní. Slí­bi­li také, že nebu­dou mít jiné Bohy. Tato věr­nost, ze stra­ny Boha i člo­vě­ka, je v Bib­li nazý­vá­na „spra­ve­dl­nost“. Je spra­ved­li­vé, když Bůh a člo­věk jed­na­jí vůči sobě tak, jak slíbili.

1.2 Boží spra­ve­dl­nost vůči jed­not­liv­cům ve Starém Zákoně

I jed­not­li­ví lidé ve Starém Záko­ně svěd­čí o Boží spra­ve­dl­nos­ti, kte­rou zaku­si­li skr­ze jeho odpuš­tě­ní a milost. V Žal­mu čteme:

Smi­luj se nade mnou, Bože, pro milo­sr­den­ství svo­je, pro své vel­ké sli­to­vá­ní zahlaď moje nevěr­nos­ti. (Žalm 51:3)

Tato slo­va jsou prosbou o odpuš­tě­ní po těž­kém hří­chu. David věděl, že jako hříš­ník nemá prá­vo vyža­do­vat milost a Boží soud by byl spravedlivý.

Pro­ti tobě samé­mu jsem zhře­šil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se uká­žeš spra­ved­li­vý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém sou­du. (Žalm 51:6)

Litu­je však své­ho hří­chu a důvě­řu­je jen v Boží milost. Ví, že za svůj hřích nemů­že při­nést žád­né zados­tiu­či­ně­ní. Může jen spo­lé­hat na dar odpuš­tě­ní od Boha:

Vysvo­boď mě, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spá­so, ať ple­sá můj jazyk pro tvou spra­ve­dl­nost. Panov­ní­ku, ote­vři mé rty, ať má ústa hlá­sa­jí tvou chvá­lu. Oběť, kte­rou bych dal, se ti neza­lí­bí, na zápal­ných obě­tech ti nezá­le­ží. Zkrou­še­ný duch, to je oběť Bohu. Srd­cem zkrou­še­ným a zdepta­ným ty, Bože, nepo­hr­dáš! (Žalm 51:16–19)

Pev­ná nadě­je ho při­ved­la k ple­sá­ní nad Boží spra­ve­dl­nos­tí. Když Bůh dává milost, vychá­zí jeho věr­nost naje­vo a jeho spra­ve­dl­nost je utvrzena.

Stej­ně tak i jin­de pro­sí žal­mis­ta, vědom si svých hříchů, aby ho Hos­po­din zacho­val pod­le své­ho milo­sr­den­ství, věr­nos­ti, prav­dy a spá­sy, o kte­rých neml­čí, ale zvěs­tu­je je jako Boží spravedlnost.

Zvěs­to­val jsem spra­ve­dl­nost ve veli­kém shro­máž­dě­ní. Že v tom svým rtům nezbra­ňu­ji, víš sám, Hos­po­di­ne. Spra­ve­dl­nost tvou jsem ve svém srd­ci neskryl, hovo­řil jsem o tvé prav­dě a tvé spá­se. Neza­ta­jil jsem tvé milo­sr­den­ství a věr­nost veli­ké­mu shro­máž­dě­ní. Ty mně, Hos­po­di­ne, neo­de­přeš svo­je sli­to­vá­ní. Kéž mě stá­le opatru­je tvo­je milo­sr­den­ství a věr­nost! Tolik zla mě obklo­pi­lo, že mu není počtu. Postih­ly mě moje nepra­vos­ti, že nemo­hu ani vzhléd­nout. Je jich víc než vla­sů na mé hla­vě, odva­hu jsem pozbyl. (Žalm 40:10–13)

Žalm 103 osla­vu­je Boží milost. Verš 6 mlu­ví o Hos­po­di­no­vě spra­ve­dl­nos­ti, kte­rou zjed­ná­vá utlačovaným.

Hos­po­din zjed­ná­vá spra­ve­dl­nost a prá­vo všem utla­če­ným. (Žalm 103:6)

Boží spra­ve­dl­nost se pro­je­vu­je i v tres­tá­ní hříš­ní­ků, Bůh však, kvů­li své trpě­li­vos­ti a milos­ti, nese­tr­vá­vá v hně­vu věčně.

Hos­po­din je sli­tov­ný a milos­ti­vý, sho­ví­va­vý, nej­výš milo­srd­ný; nepo­ve­de pořád spo­ry, nebu­de se hně­vat věč­ně. Nena­klá­dá s námi pod­le našich hříchů, neod­plá­cí nám dle našich nepra­vos­tí. Jak vyso­ko nad zemí je nebe, tak mohut­ně se kle­ne jeho milo­sr­den­ství nad těmi, kdo se ho bojí. (Žalm 103:8–11)

Pro ty, kte­ří mají bázeň před Bohem, jde Boží spra­ve­dl­nost ruku v ruce s jeho milostí.

Avšak Hos­po­di­no­vo milo­sr­den­ství je od věků na věky s těmi, kte­ří se ho bojí, jeho spra­ve­dl­nost i se syny synů. (Žalm 103:17)

Ti vidí v Boží spra­ve­dl­nos­ti nadě­ji na spásu.

Hos­po­di­ne, utí­kám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben; pomoz mi vyváz­nout pro svou spra­ve­dl­nost! (Žalm 31:2)

Ten­to žal­mis­ta věděl, že si pro své hří­chy neza­slou­ží pomoc, kte­rou dostává:

…pro mou nepra­vost mi ubý­vá sil a mé kos­ti sláb­nou. (Žalm 31:11b)

Jeho nadě­je byla v Boží věr­nos­ti, kte­rou člo­věk zakou­ší skr­ze jeho milost.

1.3 Boží spra­ve­dl­nost v Novém Zákoně

I Nový Zákon nás učí, že když Bůh odpouš­tí hří­chy, pro­je­vu­je se tak jeho věr­nost a spravedlnost.

Jestli­že dozná­vá­me své hří­chy, on je tak věr­ný a spra­ved­li­vý, že nám hří­chy odpouš­tí a očiš­ťu­je nás od kaž­dé nepra­vos­ti. (1 list Janův 1:9)

Když Bůh udě­lu­je milost, nemu­sí z toho niko­mu sklá­dat účty. To je vyjá­d­ře­no v podo­ben­ství o děl­ní­cích na vini­ci, kde pán vini­ce říká:

Vez­mi si, co ti pat­ří a jdi! Já chci tomu posled­ní­mu dát jako tobě; nemo­hu si se svým majet­kem udě­lat, co chci? Nebo snad tvé oko závi­dí, že jsem dob­rý?‘ (Matouš 20:14)

Pod­le lid­ských měří­tek se zdá být nespra­ved­li­vé zapla­tit stej­nou mzdu tomu, kdo pra­co­val jed­nu hodi­nu, i tomu, kdo pra­co­val hodin dva­náct. Bůh však není vázán lid­ský­mi měřít­ky. Jeho štěd­rost, dob­ro­ta a lás­ka pře­sa­hu­jí všech­na lid­ská oče­ká­vá­ní týka­jí­cí se spra­ve­dl­nos­ti a odměny.

Ježíš nás učí odpouš­tět bez oče­ká­vá­ní jaké­ko­liv náhra­dy nebo zadostiučinění.

Teh­dy při­stou­pil Petr k Ježí­šo­vi a řekl mu: „Pane, koli­krát mám odpus­tit své­mu brat­ru, když pro­ti mně zhře­ší? Snad až sedm­krát?“ Ježíš mu na to odpo­vě­děl: „Pra­vím ti, ne sedm­krát, ale až sedm­de­sát sedm­krát.“ „S krá­lov­stvím nebeským je to tak, jako když se jeden král roz­ho­dl vyžá­dat účty od svých slu­žeb­ní­ků. Když začal účto­vat, při­ved­li mu jed­no­ho, kte­rý byl dlu­žen mno­ho tisíc hři­ven. Pro­to­že mu je nemohl vrá­tit, roz­ká­zal ho pán pro­dat i s ženou a dět­mi a se vším, co měl, a nahra­dit ztrá­tu. Tu mu ten slu­žeb­ník padl k nohám a na kole­nou pro­sil: ‚Měj se mnou str­pe­ní a všech­no ti vrá­tím!‘ Pán se ustr­nul na oním slu­žeb­ní­kem, pro­pus­til ho a dluh mu odpus­til. Sotva však ten slu­žeb­ník vyšel, potkal jed­no­ho ze svých spo­lus­lu­žeb­ní­ků, kte­rý mu byl dlu­žen sto dená­rů; chy­til ho za krk a kři­čel: ‚Zaplať mi, co jsi dlu­žen!‘ Jeho spo­lus­lu­žeb­ník mu padl k nohám a pro­sil ho: ‚Měj se mnou str­pe­ní, a zapla­tím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do věze­ní, dokud neza­pla­tí dluh. Když jeho spo­lus­lu­žeb­ní­ci vidě­li, co se při­ho­di­lo, veli­ce se zarmou­ti­li; šli a ozná­mi­li své­mu pánu všec­ko, co se sta­lo. Tu ho pán zavo­lal a řekl mu: ‚Slu­žeb­ní­ku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpus­til, když jsi mě pro­sil; neměl ses také ty smi­lo­vat nad svým spo­lus­lu­žeb­ní­kem, jako jsem se já smi­lo­val nad tebou?‘ A rozhně­val se jeho pán a dal ho do věze­ní, dokud neza­pla­tí celý dluh. — Tak bude jed­nat s vámi můj nebeský Otec, jestli­že ze srd­ce neod­pus­tí­te kaž­dý své­mu brat­ru.“ (Matouš 18:21–35)

Dluh zmí­ně­ný v podo­ben­ství byl tak vyso­ký, že se nedal zapla­tit^[7]. Nikdo by však neob­vi­ňo­val krá­le z nespra­ve­dl­nos­ti za to, že bez náhra­dy odpus­til dluž­ní­ko­vi. Když sly­ší­me o krá­lo­vě milo­sr­den­ství, naše srd­ce pla­ne rados­tí a vnitř­ně sou­hla­sí­me, že tak je to dob­ré a spravedlivé.

Bůh nás také učí pro­sit v modlitbě:

…odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpus­ti­li těm, kdo se pro­vi­ni­li pro­ti nám. (Matouš 6:12)

Jak by Bůh, kte­rý od nás oče­ká­vá odpouš­tět bez náhra­dy a zados­tiu­či­ně­ní, nemohl sám uči­nit totéž? Zmí­ně­né podo­ben­ství o krá­li, kte­rý vyžá­dal účty od svých slu­žeb­ní­ků uka­zu­je, že bez náhra­dy odpouš­tět může a také to dělá.

2 Komu může být odpuštěno?

Pokud Bůh odpouš­tí zce­la svo­bod­ně a niko­mu z niče­ho nesklá­dá účty, proč potom neod­pus­tí všem? Pro­rok Iza­jáš nás učí, že neob­rá­ce­ný člo­věk by Boží milost zneužil.

Dává-li se milost své­vol­ní­ku, spra­ve­dl­nos­ti se nena­u­čí; v zemi správ­ných řádů bude jed­nat pod­le, na Hos­po­di­no­vu důstoj­nost nebu­de hle­dět. (Iza­jáš 26:10)

Kdy­by své­vol­ný člo­věk při­jal odpuš­tě­ní, pokra­čo­val by ve své zlo­bě. Odpuš­tě­ní by jen zne­u­žil. Bůh nechce tako­vé­mu člo­vě­ku odpus­tit — nechce pod­po­ro­vat zlo. Neod­pouš­tí tedy každému.

…jestli­že však neod­pus­tí­te lidem, ani váš Otec vám neod­pus­tí vaše přestou­pe­ní. (Matouš 6:15)

…kdo by řekl slo­vo pro­ti Duchu sva­té­mu, tomu nebu­de odpuš­tě­no v tom­to věku ani v budou­cím. (Matouš 12:32b)

Bůh odpouš­tí tomu, kdo se poko­ří, vyzná své hří­chy a chce se učit žít pří­mý život. To je pra­vá odpo­věd na jeho milost.

Uká­za­la se Boží milost, kte­rá při­ná­ší spá­su všem lidem a vycho­vá­vá nás k tomu, abychom se zřek­li bezbož­nos­ti a svět­ských váš­ní, žili rozum­ně, spra­ved­li­vě a zbož­ně v tom­to věku. (Tito­vi 2:11–12)

Ježíšův cíl byl při­blí­žit nás k Bohu a pro­bu­dit v nás lítost nad naši­mi hří­chy a lás­ku k Bohu. Tak to bylo s ženou v násle­du­jí­cím příběhu.

Jeden z fari­zeů pozval Ježí­še k jídlu. Vešel tedy do domu toho fari­zea a posa­dil se ke sto­lu. V tom měs­tě byla žena hříš­ni­ce. Jakmi­le se dově­dě­la, že Ježíš je u sto­lu v domě fari­ze­o­vě, při­šla s ala­bastro­vou nádob­kou vzác­né­ho ole­je, s plá­čem při­stou­pi­la zeza­du k jeho nohám, zača­la mu je smá­čet slza­mi a otí­rat svý­mi vla­sy, líba­la je a maza­la vzác­ným ole­jem. Když to spat­řil fari­ze­us, kte­rý ho pozval, řekl si v duchu: „Kdy­by to byl pro­rok, musel by poznat, co to je za ženu, kte­rá se ho dotý­ká, že je to hříš­ni­ce.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimo­ne, chci ti něco pově­dět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ — „Jeden věři­tel měl dva dluž­ní­ky. Prv­ní byl dlu­žen pět set dená­rů, dru­hý pade­sát. Když nemě­li čím spla­tit dluh, odpus­til obě­ma. Kte­rý z nich ho bude mít radě­ji?“ Šimon mu odpo­vě­děl: „Mám za to, že ten, kte­ré­mu odpus­til víc.“ Řekl mu: „Správ­ně jsi usou­dil!“ Pak se obrá­til k ženě a řekl Šimo­no­vi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvé­ho domu, ale vodu na nohy jsi mi nepo­dal, ona však skro­pi­la mé nohy slza­mi a otře­la je svý­mi vla­sy. Nepo­lí­bil jsi mne, ale ona od té chví­le, co jsem vešel, nepře­sta­la líbat mé nohy. Nepo­ma­zal jsi mou hla­vu ole­jem, ona však vzác­ným ole­jem poma­za­la mé nohy. Pro­to ti pra­vím: Její mno­hé hří­chy jsou jí odpuš­tě­ny, pro­to­že pro­je­vi­la veli­kou lás­ku. Komu se málo odpouš­tí, málo milu­je.“ (Lukáš 7:36–47)

Zaplet­la se do hří­chu a už nemě­la sílu svou situ­a­ci změ­nit. Byla v opo­vr­že­ní od ostat­ních Židů a zdá­lo se, že pro ni není žád­ná nadě­je. Prav­dě­po­dob­ně sly­še­la Ježí­še mlu­vit a to ji napl­ni­lo tou­hou po čis­tém živo­tě a lás­ce, kte­rou také nevá­ha­la vyjá­d­řit. Už nechtě­la dále hře­šit a vyjá­d­ři­la při­pra­ve­nost se obrá­tit. Boží odpo­vě­dí na to bylo odpuš­tě­ní. To samé nabí­zí i nám. I my může­me zaku­sit odpuš­tě­ní, pokud při­jme­me Ježí­šo­vo volá­ní jako tato žena.