Kdo jsme


Lidé se nás čas­to pta­jí kdo jsme, s oče­ká­vá­ním, že usly­ší název něja­ké křes­ťan­ské sku­pi­ny nebo nábo­žen­ské organizace.

Nejsme, a ani nechce­me být orga­ni­za­cí. Nemů­že­me se tedy před­sta­vit pomo­cí něja­ké­ho kon­krét­ní­ho názvu. Ježí­šo­vi učed­ní­ci si také neda­li zvlášt­ní název, o tom, že byli učed­ní­ky Ježí­še svěd­či­lo jejich posel­ství a způ­sob živo­ta. Poz­dě­ji byli nazvá­ni křes­ťa­ny, pro­to­že hlá­sa­li, že Ježíš je Mesi­áš, spa­si­tel, kte­rý při­šel od Boha mezi lidi.

Také my jsme křes­ťa­né, učed­ní­ci Ježí­še. Chce­me násle­do­vat pří­klad prv­ních křes­ťa­nů a usku­teč­ňo­vat v našich živo­tech to, co čte­me v Bib­li. Nepa­t­ří­me do žád­né deno­mi­na­ce, ani do jiné nábo­žen­ské spo­leč­nos­ti. Jsme spo­lu, pro­to­že kaž­dý z nás chce násle­do­vat Ježí­še, naše­ho Pána a Boha, z čis­té­ho srd­ce a upřím­né víry, a ne z povin­nos­ti řídit se pra­vi­dly a před­pi­sy něja­ké instituce.

Pova­žu­je­me Bib­li za jedi­ný základ křes­ťan­ské­ho uče­ní. To je důvod, proč se setká­vá­me den­ně ke čte­ní a pře­mýš­le­ní o Božím slo­vu. Bere­me Bib­li váž­ně jako auto­ri­tu pro naši víru a život. Sna­ží­me se ji také chá­pat v jejím his­to­ric­kém a lite­rár­ním kon­tex­tu. Tím vším se chce­me vyva­ro­vat libe­rál­ních i fun­da­men­ta­lis­tic­kých omy­lů při jejím výkla­du. Víme však, že jen život ve víře a upřím­ný vztah s Bohem je klí­čem k její­mu pochopení.

Sou­hla­sí­me s obsa­hem vyzná­ní víry, kte­rá byla for­mu­lo­vá­na v prv­ních sta­le­tích, zejmé­na s Apoš­tolským vyzná­ním víry, Nicej­sko-kon­stan­ti­no­pol­ským (nebo také Nicej­sko-caři­hrad­ským) a Atha­na­si­o­vým. Před­po­klá­dá­me, že jejich for­mu­la­ce vychá­ze­la z pra­me­nů, kte­ré byly zalo­že­ny na uče­ní apoš­to­lů. Nesto­tož­ňu­je­me se však s his­to­ric­kým poza­dím jejich vzni­ku, zejmé­na zestát­ně­ním křes­ťan­ství, jeho zesvět­š­tě­ním a nástu­pem for­ma­lis­mu mís­to upřím­né­ho a pros­té­ho křes­ťan­ské­ho života.


„Věřím v Boha, Otce vše­mo­hou­cí­ho, Stvo­ři­te­le nebe i země. I v Ježí­še Kris­ta, Syna jeho jedi­né­ho, Pána naše­ho; jenž se počal z Ducha sva­té­ho, naro­dil se z Marie Pan­ny, trpěl pod Pon­ti­em Pilá­tem, ukři­žo­ván umřel i pohřben jest; sestou­pil do pod­svě­tí ((pře­klá­dá­no „do pekel“, avšak hlav­ním význa­mem pou­ži­té­ho řec­ké­ho slo­va kato­ta­ta je „do nej­spod­něj­ších, nej­hlub­ších [oblas­tí]“)) tře­tí­ho dne vstal z mrtvých; vstou­pil na nebe­sa, sedí po pra­vi­ci Boha, Otce vše­mo­hou­cí­ho, odtud při­jde sou­dit živé i mrt­vé. Věřím v Ducha sva­té­ho, sva­tou cír­kev obec­nou, spo­le­čen­ství sva­tých, odpuš­tě­ní hříchů, vzkří­še­ní těla a život věč­ný. Amen.“

 


„Věřím v jed­no­ho Boha, Otce vše­mo­hou­cí­ho, Stvo­ři­te­le nebe i země, vše­ho vidi­tel­né­ho i nevi­di­tel­né­ho. Věřím v jed­no­ho Pána Ježí­še Kris­ta, jed­no­ro­ze­né­ho Syna Boží­ho, kte­rý se zro­dil z Otce pře­de vše­mi věky: Bůh z Boha, Svět­lo ze Svět­la, Pra­vý Bůh z Pra­vé­ho Boha, zro­ze­ný, nestvo­ře­ný, jed­né pod­sta­ty s Otcem, skr­ze něhož všech­no je stvo­ře­no. On pro nás lidi a pro naši spá­su sestou­pil z nebe, skr­ze Ducha sva­té­ho při­jal tělo z Marie Pan­ny a stal se člo­vě­kem. Byl za nás ukři­žo­ván, za dnů Pon­tia Pilá­ta, byl umu­čen a pohřben. Tře­tí­ho dne vstal z mrtvých pod­le Písma. Vstou­pil do nebe, sedí po pra­vi­ci Otce. A zno­vu při­jde, ve slá­vě, sou­dit živé i mrt­vé a jeho krá­lov­ství bude bez kon­ce. Věřím v Ducha sva­té­ho, Pána a Dár­ce živo­ta, kte­rý z Otce (i Syna) vychá­zí, s Otcem i Synem je záro­veň uctí­ván a osla­vo­ván a mlu­vil ústy pro­ro­ků. Věřím v jed­nu sva­tou, vše­o­bec­nou apoš­tolskou Cír­kev. Vyzná­vám jeden křest na odpuš­tě­ní hříchů, oče­ká­vám vzkří­še­ní mrtvých a život budou­cí­ho věku. Amen.“

 


„Kdo­ko­li chce být spa­sen, tomu jest pře­de­vším potře­bí, aby držel obec­nou víru, neboť kdo ji celou a nepo­ru­še­nou neza­cho­vá, nepo­chyb­ně na věky zahy­ne. Obec­ní víra pak jest ta, abychom cti­li jed­no­ho Boha v Tro­ji­ci, a Tro­ji­ci v jed­no­tě bez míše­ní osob a bez roz­lu­čo­vá­ní pod­sta­ty. Jiná jest totiž oso­ba Otce, jiná Syna, jiná Ducha sva­té­ho, ale Otce i Syna i Ducha sva­té­ho jed­no jest bož­ství, rov­ná slá­va, spo­leč­ná veleb­nost. Jaký jest Otec, tako­vý Syn, tako­vý i Duch sva­tý. Nestvo­ře­ný Otec, nestvo­ře­ný Syn, nestvo­ře­ný i Duch sva­tý. Nezměr­ný Otec, nezměr­ný Syn, nezměr­ný i Duch sva­tý, a pře­ce niko­li tři věč­ní, nýbrž jeden věč­ný, jako niko­li tři nestvo­ře­ní, ani tři nezměr­ní, nýbrž jeden nestvo­ře­ný a jeden nezměr­ný. Podob­ně vše­mo­hou­cí Otec, vše­mo­hou­cí Syn, vše­mo­hou­cí i Duch sva­tý, a pře­ce niko­li tři vše­mo­hou­cí, nýbrž jeden vše­mo­hou­cí. Tak (jest) Otec Bůh, Syn Bůh, i Duch sva­tý Bůh, a pře­ce nejsou tři Boho­vé, nýbrž jeden jest Bůh. Tak (jest) Otec Pán, Syn Pán, i Duch sva­tý Pán, a pře­ce nejsou tři Páni, nýbrž jeden jest Pán. Neboť jako nás křes­ťan­ská prav­da nutí vyzná­va­ti, že kaž­dá oso­ba zvláš­tě jest Bůh a Pán, tak nám obec­né nábo­žen­ství zapo­ví­dá říka­ti, že jsou tři Boho­vé nebo Páni. Otec není od niko­ho uči­něn, ani stvo­řen, ani zplo­zen. Syn jest od Otce samé­ho niko­li uči­něn, ani stvo­řen, nýbrž zplo­zen. Duch sva­tý od Otce i Syna není uči­něn, ani stvo­řen, ani zplo­zen, nýbrž vychá­zí z nich. Jeden tedy Otec, niko­li tři Otco­vé; jeden Syn, niko­li tři Syno­vé; jeden Duch sva­tý, niko­li tři sva­tí Ducho­vé. A v této Tro­ji­ci (není) nic dří­věj­ší ani poz­děj­ší, nic vět­ší ani men­ší, nýbrž všech­ny tři oso­by jsou mezi sebou spo­luvěč­né a sobě rov­né, tak­že veskr­ze, jak již bylo výše řeče­no, má býti ctě­na i Tro­ji­ce v jed­no­tě, i jed­no­ta v Tro­ji­ci. Kdo tedy chce býti spa­sen, smýš­lej tak­to o Trojici.“

 
Víra je pro nás život­ní sku­teč­nos­tí. Napl­ňu­je všech­ny oblas­ti živo­ta a nezna­me­ná pro nás jen zušlech­ťo­vá­ní tra­dič­ních nábo­žen­ských zvyků.

Nena­bí­zí­me for­mál­ní člen­ství. Člo­vě­ku, kte­rý při­chá­zí do církve, chce­me pomoct upřím­ně se roz­hod­nout násle­do­vat Ježí­še. I Ježíš vedl své poslu­cha­če k tako­vé­mu rozhodnutí:

Všem pak říkal: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a kaž­dý den vez­me svůj kříž a násle­du­je mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachrá­nit, zahu­bí ji; kdo by však zahu­bil svou duši kvů­li mně, ten ji zachrá­ní.“ (Lukáš 9:23–24)

Nemá­me nikde cen­t­rum. Jsme církví, kte­rou tvo­ří spo­le­čen­ství na více mís­tech. Tato spo­le­čen­ství nesou za sebe navzá­jem zod­po­věd­nost a pomá­ha­jí si setr­vat v prav­dě. Podob­ně to bylo i mezi křes­ťa­ny krát­ce po smr­ti apoš­to­lů. Zacho­val se dopis, v kte­rém řím­ské spo­le­čen­ství napo­me­nu­lo spo­le­čen­ství v Korin­tě. Nese název 1. list Kle­men­tův, ale z úvo­du je vidět, že byl napsán celou řím­skou církví.

Nese­me se navzá­jem v našich sla­bos­tech. Cír­kev se nemá obra­cet zády k brat­ru, kte­rý pro­chá­zí kri­zí víry nebo má něja­kou duchov­ní sla­bost. Tako­vý člo­věk potře­bu­je trpě­li­vost a milosrdenství:

Teh­dy při­stou­pil Petr a řekl mu: „Pane, koli­krát mám odpus­tit své­mu brat­ru, když pro­ti mně zhře­ší? Až sedm­krát?“ Ježíš mu řekl: „Pra­vím ti, ne sedm­krát, ale až sedm­de­sát­krát sedm­krát.“ (Matouš 18:21–22)

Být milo­srd­ný ale nezna­me­ná být lhos­tej­ný a bra­t­ra v hří­chu nechat.

Brat­ři, kdy­by byl někdo i při­sti­žen v něja­kém přestou­pe­ní, vy, kdo jste duchov­ní, napra­vuj­te tako­vé­ho člo­vě­ka v duchu mír­nos­ti a dávej si kaž­dý pozor sám na sebe, abys i ty neu­pa­dl do poku­še­ní. Nes­te bře­me­na jed­ni dru­hých a tak naplň­te zákon Kris­tův. (List Galat­ským 6:1–2)

Lás­ka brat­ří a sester je výzvou k proměně.

Hleď­te, brat­ři, aby snad v někom z vás neby­lo zlé a nevěr­né srd­ce, tak­že by odpa­dl od živé­ho Boha, a pro­to se navzá­jem napo­mí­nej­te kaž­dý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvr­zen kla­mem hří­chu. (List Židům 3:12–13)

Když se křes­ťan zatvr­dí, je už poz­dě. Tomu chce­me předejít.

Naším vedou­cím je Kris­tus. Mezi křes­ťa­ny jsou roz­dí­ly ve zku­še­nos­tech, v pozná­ní Boha a Jeho slo­va, v posluš­nos­ti Bohu a podob­ně. Jsme si těch­to roz­dí­lů vědo­mi, ale nikdy je nepo­va­žu­je­me za zásad­ní. Nemů­že­me roz­dě­lo­vat křes­ťa­ny do dvou sku­pin – na ty, kdo jsou schop­ni zje­vo­vat Boží vůli a ty, kdo je jen násle­du­jí. Nemá­me v církvi hie­rar­chic­ké uspo­řá­dá­ní. Více o tom viz Struk­tu­ra církve — roz­díl­ná posta­ve­ní nebo roz­díl­né služby?

Kdo nejsme. Abychom pře­de­šli nedo­ro­zu­mě­ním, chce­me zmí­nit, že nená­sle­du­je­me niko­ho z těch, kdo býva­jí pova­žo­vá­ni za novo­do­bé pro­ro­ky, jako jsou W.M Branham, J. Smi­th, S.M. Moon, ani nemá­me žád­ný vztah ke spo­le­čen­ství Stráž­né věže Svěd­ků Jeho­vo­vých nebo tzv. Božím dětem – Rodi­ně lásky.

Jsme ote­vře­ni pro kaž­dé­ho, kdo hle­dá prav­du. Chce­me, aby všich­ni lidé nachá­ze­li ces­tu ke Kris­tu a sku­teč­né obrá­ce­ní. Nejsme vyhra­ně­nou sku­pi­nou pro urči­tý druh lidí. Neroz­dě­lu­je nás věk, stu­peň vzdě­lá­ní, národ­nost, rodin­ný stav a pod.

Naše spo­le­čen­ství je nevel­ké. Tvo­ří je lidé s růz­nou nábo­žen­skou minu­los­tí a spo­le­čen­ským poza­dím. Chce­me být pros­tý­mi křes­ťa­ny, bra­t­ry a sestra­mi, vzdá­vat čest naše­mu spo­leč­né­mu Otci a jeho Synu Ježí­ši a navzá­jem se nést v kaž­do­den­ním živo­tě – v dob­rém i neleh­kém. Jsme jed­not­ní, pro­to­že kaž­dý z nás vědo­mě odklá­dá své sta­ré Já a násle­du­je zje­ve­ní, kte­ré Bůh dává všem poznat v Bib­li. Zakou­ší­me, že Bůh nás vede tou nej­lep­ší osob­ní a přes­to spo­leč­nou ces­tou, ces­tou poko­je, rados­ti a služ­by. Do toho­to živo­ta Tě také zveme.