Ježí­šo­va smrt – oběť pro naši spásu

Jak může­me správ­ně poro­zu­mět růz­ným vyjá­d­ře­ním v Bib­li, kte­rá popi­su­jí naše spa­se­ní skr­ze Ježí­še Kris­ta? Co to zna­me­ná, že Ježíš dal sebe jako výkup­né za nás? Jaký význam má krev Ježí­še? Jakou sou­vis­lost mají tyto otáz­ky s křes­ťan­ským živo­tem a vzta­hem s Bohem? V tom­to člán­ku bychom chtě­li na tyto otáz­ky odpovědět.

1 Ježí­šo­va smrt – výkup­né za nás

Když byl Ježíš na ces­tě do Jeruza­lé­ma, při­stou­pi­li k němu dva jeho učed­ní­ci a žáda­li ho o výji­meč­né posta­ve­ní v při­chá­ze­jí­cím Božím krá­lov­ství. Ve své odpo­vě­di učed­ní­kům však Ježíš pou­ká­zal na cíl své­ho vlast­ní­ho poslání:

Vždyť ani Syn člo­vě­ka nepři­šel, aby si dal slou­žit, ale aby slou­žil a dal svůj život jako výkup­né za mno­hé. (Marek 10:45)

Nave­čer před svou smr­tí, prav­dě­po­dob­ně nedlou­ho poté, co řekl tato slo­va, sla­vil Ježíš se svý­mi učed­ní­ky posled­ní „Hod berán­ka“. Záro­veň při tom usta­no­vil jako stá­lý odkaz Veče­ři Páně. Skr­ze jeho slo­va o chle­bu a víně může­me vidět, jak on sám vní­mal svou smrt z Boží­ho pohledu.

Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slo­vy: „Toto jest mé tělo, kte­ré se za vás vydá­vá. To čiň­te na mou památ­ku.“ A prá­vě tak, když bylo po veče­ři, vzal kalich a řekl: „Ten­to kalich je nová smlou­va zpe­če­tě­ná mou krví, kte­rá se za vás pro­lé­vá.“ (Lukáš 22:19–20)

Ježíš si byl plně vědom, že jeho smrt neby­la jen nešťast­nou náho­dou nebo neo­če­ká­va­nou tragé­dií. Věděl, že se nestal pou­hou obě­tí jus­tič­ní vraž­dy.^[1] Ježíš vydal své tělo a svou krev kvů­li nám. Byl poslán od Boha, aby dal svůj život:

Pro­to mě Otec milu­je, že dávám svůj život, abych jej opět při­jal. Nikdo mi ho nebe­re, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět při­jmout. Tako­vý pří­kaz jsem při­jal od své­ho Otce. (Jan 10:17–18)

Ježí­šo­va slo­va „dávám svůj život […] sám od sebe“ nezna­me­na­jí, že ini­ci­o­val svou smrt. Při­šel, aby byl svět­lem kaž­dé­mu člo­vě­ku (Jan 1:9). S rados­tí při­šel uzdra­vit ty, kte­ří byli zlo­me­né­ho srd­ce, daro­vat zajat­cům pro­puš­tě­ní a „vyhlá­sit léto Hos­po­di­no­vy milos­ti“ (Luk 4:18–19). Ale jeho vlast­ní ho nepři­ja­li (Jan 1:11). Na Boží dob­ro­tu a las­ka­vost (Tit 3:4), s kte­rou se setka­li v Ježí­ši, odpo­vě­dě­li nená­vis­tí a vra­žed­ným pohr­dá­ním. Ježíš však jejich zlo­bě neod­po­ro­val silou (Iz 50:6; 53:7). Zce­la zako­ře­něn v Otco­vě lás­ce, dob­ro­vol­ně při­jal zlo, kte­ré mu způ­so­bi­li jeho nepřá­te­lé, a tak ho pro­mě­nil v dob­ro. Tím nám při­ne­sl vysvo­bo­ze­ní: Vy jste pro­ti mně sice zamýš­le­li zlo, Bůh to však zamýš­lel k dob­ru, aby vyko­nal to, co je dnes, aby zacho­val při živo­tě počet­ný lid. (Gene­sis 50:20)^[2] Posluš­ný vůli své­ho Otce při­jal a vypil kalich, kte­rý se z Boží milos­ti stal kali­chem Nové smlou­vy (Luk 22:20 – „Ten­to kalich je nová smlou­va v mé krvi…“). Tak dosvěd­čil svou odda­nost Otci a lás­ku k lidem. On, jehož život byl lás­kou a odda­nos­tí, byl posluš­ný až k smrti.

… sám sebe zma­řil, vzal na sebe způ­sob slu­žeb­ní­ka, stal se jed­ním z lidí. A v podo­bě člo­vě­ka se poní­žil, v posluš­nos­ti pod­stou­pil i smrt, a to smrt na kří­ži. (Fil 2:7–8)

Jeho cílem bylo nás osvobodit:

Ježíš jim odpo­vě­děl: „Amen, amen, pra­vím vám, že kaž­dý, kdo hře­ší, je otro­kem hří­chu. […] Když vás Syn osvo­bo­dí, bude­te sku­teč­ně svo­bod­ni. (Jan 8:34,36)

Ve služ­bě tomu­to cíli viděl Ježíš i svou smrt, a pro­to ji nazval „výkup­né za mno­hé“. Když chtěl někdo ve sta­ro­vě­ku osvo­bo­dit otro­ka, musel za něj zapla­tit výkup­né. Ježíš zemřel, aby nás osvo­bo­dil, a pro­to je jeho smrt výkup­ným daným za nás. Zámě­rem obra­zu výkup­né­ho není řešit otáz­ku, komu bylo výkup­né zapla­ce­no. Podob­ně když Bůh „vykou­pil“^[3]) svůj lid Izra­el z otroc­tví v Egyp­tě, nekla­dl si nikdo otáz­ku, komu bylo zapla­ce­no. Hos­po­din neza­pla­til niko­mu nic. Pro bib­lic­ké­ho auto­ra, kte­rý psal o těch­to udá­los­tech, bylo důle­ži­té, jaký důsle­dek mělo Boží jed­ná­ní pro jeho lid. Lid to pro­ží­val jako otrok své vykou­pe­ní. Tak jako Bůh vykou­pil svůj utis­ko­va­ný lid z podru­čí Egyp­ta, vykou­pil Ježíš lid­stvo. V Žal­mu 49:15 žal­mis­ta říká:

Avšak mne Bůh ze spá­rů pod­svě­tí^[4] vykou­pí, on mě přijme!

Plný důvě­ry oče­ká­vá žal­mis­ta vysvo­bo­ze­ní ze smr­ti a vzkří­še­ní do věč­né­ho obe­cen­ství s Bohem. Neptá se, jakým výkup­ným ho Bůh z moci smr­ti vysvo­bo­dí. Nej­spíš by se tako­vé otáz­ce vel­mi podi­vil. Komu by měl také Ježíš toto výkup­né zapla­tit? Sata­no­vi?^[5] To by před­po­klá­da­lo, že Satan je buď prá­vo­plat­ným vlast­ní­kem^[6] pad­lé­ho lid­stva nebo je Bohu rov­no­cen­ným part­ne­rem v jakém­si obchod­ním vyjed­ná­vá­ní. Pro prv­ní mož­nost není žád­ný bib­lic­ký základ. Dru­há mož­nost (pohled na Sata­na, jako na rov­no­cen­né­ho part­ne­ra Bohu) je rou­há­ní. Satan je Božím stvo­ře­ním, tvo­rem, kte­rý se ze své­ho svo­bod­né­ho roz­hod­nu­tí vzbou­řil pro­ti své­mu Stvo­ři­te­li. Mezi Bohem a Sata­nem je obrov­ský roz­díl. Kdo vidí toho­to rebe­la pro­ti Boží lás­ce i jen na při­bliž­ně stej­né úrov­ni jako neko­neč­né­ho Stvo­ři­te­le, urá­ží Boha. Měl Ježíš zapla­tit výkup­né Bohu? Měl vykou­pit lid­stvo z nelí­tost­né Boží nad­vlá­dy? To by bylo ješ­tě vět­ší rou­há­ní než před­cho­zí! Měl by Bůh, kte­rý je lás­ka, držet lid­stvo spou­ta­né v otroc­tví? Nevy­ža­du­je však Boží spra­ve­dl­nost spra­ved­li­vý trest za hřích? Neza­pla­til Ježíš skr­ze svou smrt poku­tu za hří­chy všech lidí, aby uspo­ko­jil Boží spra­ve­dl­nost? Obraz „roz­pol­ce­né­ho“ Boha, kte­rý je scho­pen pře­ko­nat vnitř­ní kon­flikt mezi svou lás­kou a tres­ta­jí­cí spra­ve­dl­nos­tí pou­ze usmr­ce­ním své­ho vlast­ní­ho Syna je výsled­kem (ne)lidské fan­ta­zie a nemá nic spo­leč­né­ho s Bohem, kte­ré­ho nám zje­vil Ježíš. (Více o Boží spra­ve­dl­nos­ti a smr­ti Ježí­še viz člá­nek: Kris­tův kříž a Boží spra­ve­dl­nost).

Nako­nec k nim poslal své­ho syna; řekl si: ‚Na mého syna budou mít pře­ce ohled!‘ Když však vina­ři shléd­li syna, řek­li si mezi sebou: ‚To je dědic. Pojď­te, zabi­jme ho, a dědic­tví při­pad­ne nám!‘ Chy­ti­li ho, vyvlek­li ven z vini­ce a zabi­li. (Matouš 21:37–39)

Bůh poslal své­ho Syna, aby nás smí­řil se sebou, pro­to­že skr­ze naše hří­chy jsme se sta­li jeho nepřá­te­li. Nepo­slal ho pro­to, aby urov­nal vnitř­ní kon­flikt mezi svým spra­ved­li­vým hně­vem a milo­srd­nou lás­kou! Bůh je pro­dchnut lás­kou. Jeho spra­ve­dl­nost je v sou­la­du s jeho věr­nos­tí svým zaslí­be­ním a s jeho lás­kou, kte­rá se zce­la dává. Pro­to nepo­čí­tá naše hří­chy. Jeho lás­ka byla zjev­ná prá­vě v Ježí­šo­vě odda­nos­ti. V této milu­jí­cí posluš­nos­ti až k smr­ti měl Otec zalí­be­ní. A pro­to byl Bůh Ježí­ši, prá­vě v jeho utr­pe­ní a smr­ti, vel­mi blízko:

Ten, kte­rý mě poslal, je se mnou; nene­chal mě samot­né­ho, neboť stá­le dělám, co se líbí jemu.“ (Jan 8:29) Hle, při­chá­zí hodi­na, a již je zde, kdy se roz­prch­ne­te kaž­dý do své­ho domo­va a mne nechá­te samot­né­ho. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou. (Jan 16:32) … Bůh byl v Kris­tu, když smi­řo­val svět se sebou a nepo­čí­tal lidem jejich pro­vi­ně­ní, a ulo­žil v nás to slo­vo smí­ře­ní. (2. Korint­ským 5:19 — ČSPB) … Otci [se] zalí­bi­lo, aby v něm pře­bý­va­la veš­ke­rá plnost a aby skr­ze něho smí­řil všech­no se sebou … (Koloským 1:19–20)

Tyto ver­še uka­zu­jí, že Ježíš nebyl opuš­těn Otcem, ale nao­pak, prá­vě ve spo­ji­tos­ti se smí­ře­ním skr­ze Ježí­še zdů­raz­ňu­jí, že Bůh byl v Kris­tu, v kte­rém pře­bý­va­la veš­ke­rá plnost Bož­ství. Co potom ale zna­me­na­jí slo­va Ježí­še v Matou­šo­vě evan­ge­liu 27:46?

Kolem tře­tí hodi­ny zvo­lal Ježíš moc­ným hla­sem: „Eli, Eli, lema sabach­tha­ni?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘

Tato úvod­ní slo­va Žal­mu 22 je tře­ba vidět v kon­tex­tu celé­ho žal­mu. Upro­střed zou­fa­lé situ­a­ce, kdy se zdá­lo, že Bůh své­ho Spra­ved­li­vé­ho opus­til, obra­cí se pro­ná­sle­do­va­ný Spra­ved­li­vý přes­to v plné důvě­ře na Boha, kte­rý ho vysvo­bo­zu­je. Žalm kon­čí vděč­nos­tí a chvá­lou Boha:

Neboť nepo­hr­dl a neo­po­vr­hl trá­pe­ním zkrou­še­né­ho, neskryl před ním svou tvář. Když k němu volal, vysly­šel ho. (Žalm 22:25)

Žalm 22 není o tom, že by byl Spra­ved­li­vý kvů­li vlast­ním či cizím hříchům oddě­len od Boha, ale o tom, že zlí lidé pro­ná­sle­do­va­li spra­ved­li­vé­ho člo­vě­ka. Dokon­ce i v tís­ni a sou­že­ní, kdy by se moh­lo zdát, že Bůh nechrá­ní, a tak není ani pří­to­men, je Bůh své­mu milé­mu vel­mi blíz­ko.^[7]

2 Ježíš – veli­ko­noč­ní beránek

Odstraň­te sta­rý kvas, abys­te byli novým těs­tem, vždyť vám nastal čas nekva­še­ných chle­bů, neboť byl obě­to­ván náš veli­ko­noč­ní berá­nek, Kris­tus. Pro­to slav­me Veli­ko­no­ce ne se sta­rým kva­sem, s kva­sem zla a špat­nos­ti, ale s nekva­še­ným chle­bem upřím­nos­ti a prav­dy. (1. Korint­ským 5:7–8)

Těmi­to slo­vy napo­me­nul Pavel cír­kev v Korin­tě, pro­to­že tam­něj­ší křes­ťa­né nevy­lou­či­li z církve člo­vě­ka, kte­rý žil v závaž­ném hří­chu. Pavel apli­ko­val sym­bo­li­ku židov­ské­ho svát­ku sla­ve­ní Veli­ko­noč­ní­ho berán­ka – nazý­va­né­ho též Pascha nebo svá­tek nekva­še­ných chle­bů – na cír­kev. Co tím chtěl vyjá­d­řit? V prv­ní řadě chtěl pou­ká­zat na čis­to­tu církve. Stej­ně tak, jako musí být před sla­ve­ním Veli­ko­noč­ní­ho berán­ka odstra­něn sta­rý kvas z židov­ských domác­nos­tí, musí být odstra­ně­na všech­na špat­nost a zlo­ba z církve a z živo­ta kaž­dé­ho jed­not­li­vé­ho křes­ťa­na. Za dru­hé, když Pavel zmi­ňu­je Ježí­še jako ukři­žo­va­né­ho Veli­ko­noč­ní­ho berán­ka, pou­ka­zu­je na naše osvo­bo­ze­ní. Svá­tek Pascha byl osla­vou vysvo­bo­ze­ní izra­el­ské­ho náro­da z otroc­tví v Egyp­tě. Náš veli­ko­noč­ní Berá­nek – Ježíš – nás osvo­bo­dil z otroc­tví hří­chu. Pro­to není pro křes­ťa­na mož­né, aby zůstá­val ve svých sta­rých hří­ších, a ani pro cír­kev, aby ve svém stře­du tole­ro­va­la něko­ho, kdo si nevá­ží svo­bo­dy, kte­rou nám Ježíš dal. V 1 Korint­ským 5:7–8 tedy nejde o pla­ce­ní výkup­né­ho nebo o trest za hří­chy. To Izra­el­ci s veli­ko­noč­ním berán­kem nespo­jo­va­li. Veli­ko­noč­ní berá­nek nebyl obě­tí za hřích. Jeho význam je tře­ba vidět ve spo­ji­tos­ti s posled­ní tzv. egypt­skou ranou – zahy­nu­tím všech prvo­ro­ze­ných v Egyp­tě. Kdo měl své nad­pra­ží a veře­je domu potře­né krví, byl této pohro­my ušet­řen – „zhoub­ce“ tam nevstou­pil (Exo­dus 12:21–30). Krev byla teh­dy pro Izra­el­ce ochra­nou. Po této ráně vytáh­li židé z Egyp­ta. Pro­to byl veli­ko­noč­ní hod Berán­ka svát­kem vysvo­bo­ze­ní a záchra­ny. Bůh vyve­dl Izra­el­ce z otroc­tví v Egyp­tě, aby mu moh­li slou­žit v duchov­ní svo­bo­dě, jako jeho sva­tý lid, svo­bod­ný od jaké­ho­ko­li pohan­ské­ho vlivu.

3 Ježíš – oběť, kněz, příkrov archy úmluvy

3.1 Ježíš – oběť

V Novém záko­ně jsou čet­né pasá­že, kde je smrt Ježí­še při­rov­ná­na k oběti:

… žij­te v lás­ce, tak jako Kris­tus milo­val nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. (Efez­ským 5:2) … nemu­sí jako dří­věj­ší velek­ně­ží den­ně při­ná­šet obě­ti napřed za vlast­ní hří­chy a pak tepr­ve za hří­chy lidu. Ježíš to uči­nil jed­nou pro­vždy, když obě­to­val sebe sama. (Židům 7:27) … čím více krev Kris­to­va očis­tí naše svě­do­mí od mrtvých skut­ků k služ­bě živé­mu Bohu! Vždyť on při­ne­sl sebe sama jako nepo­sk­vr­ně­nou oběť Bohu mocí Ducha, kte­rý nepo­mí­jí. (Židům 9:14) To, co je jen názna­kem nebeských věcí, bylo nut­no očiš­ťo­vat tako­vým způ­so­bem; nebes­ké věci samy však vyža­du­jí vzác­něj­ších obě­tí. Vždyť Kris­tus nevešel do sva­ty­ně, kte­rou lid­ské ruce udě­la­ly jen jako napo­do­be­ní té pra­vé, nýbrž vešel do samé­ho nebe, aby se za nás posta­vil před Boží tvá­ří. Není tře­ba, aby sám sebe obě­to­val vždy zno­vu, jako když velek­něz rok co rok s cizí krví vchá­zí do sva­ty­ně; jinak by musel trpět mno­ho­krát od zalo­že­ní svě­ta. On se však zje­vil jen jed­nou na kon­ci věků, aby svou obě­tí sňal hřích. A jako kaž­dý člo­věk jen jed­nou umí­rá, a potom bude soud, tak i Kris­tus byl jen jed­nou obě­to­ván, aby na sebe vzal hří­chy mno­hých; po dru­hé se zje­ví ne už kvů­li hří­chu, ale ke spá­se těm, kdo ho oče­ká­va­jí. (Židům 9:23–28) Pro­to Kris­tus říká, když při­chá­zí na svět: ‚Obě­ti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápal­né obě­ti ani v obě­ti za hřích, Bože, jsi nena­šel zalí­be­ní. Pro­to jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé kni­ze psá­no.‘ Před­ně říká: ‚Obě­ti ani dary, obě­ti zápal­né ani obě­ti za hřích jsi nechtěl a nena­šel jsi v nich zalí­be­ní‘ – totiž v tako­vých, jaké se obě­tu­jí pod­le záko­na. Potom však řek­ne: ‚Zde jsem, abych konal tvou vůli.‘ Tak ruší prvé, aby usta­no­vil dru­hé. Tou vůlí jsme posvě­ce­ni, neboť Ježíš Kris­tus jed­nou pro­vždy obě­to­val své tělo. Kaž­dý kněz sto­jí a koná den­ně boho­služ­bu, zno­vu a zno­vu při­ná­ší tytéž obě­ti, ale ty nikdy nemo­hou navždy zahla­dit hří­chy. Kris­tus však při­ne­sl za hří­chy jedi­nou oběť, navě­ky use­dl po pra­vi­ci Boží a hle­dí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřá­te­lé dáni za podnož jeho trů­nu‘. Tak jedi­nou obě­tí navždy při­ve­dl k doko­na­los­ti ty, kte­ré posvě­cu­je. (Židům 10:5–14)

Bib­lic­ká mís­ta jako jsou tato, nachá­zí­me hlav­ně v lis­tě Židům. Zámě­rem auto­ra je uká­zat svým čita­te­lům – křes­ťa­nům, kte­ří byli ze židů, že skr­ze spá­su Ježí­še byla zru­še­na plat­nost kul­tu obě­tí Staré­ho záko­na. Autor lis­tu – s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí Bar­na­báš^[8], porov­ná­vá smrt Ježí­še se sta­ro­zá­kon­ní­mi obět­mi, obzvláš­tě s obě­tí při­ná­še­nou v den smí­ře­ní (Yom Kip­pur), aby uká­zal, že Ježí­šo­va oběť je jedi­ná, kte­rá může sku­teč­ně ode­jmout hřích, na roz­díl od obě­tí Staré­ho záko­na. Co bylo pod­sta­tou Ježí­šo­vy obě­ti, že umož­ni­la sku­teč­né odpuš­tě­ní hříchů? Bar­na­báš odpo­ví­dá na tuto otáz­ku cita­cí z Žal­mu 40:

„Zde jsem, abych konal tvou vůli.“ (Židům 10:9)

Ježí­šo­va smrt byla logic­kým důsled­kem jeho sva­té­ho živo­ta. Ježíš při­šel na zem činit Boží vůli od prv­ní­ho do posled­ní­ho dechu. Ne však smrt nebo krev sama o sobě je to, co nás zachra­ňu­je. Je to jeho milu­jí­cí odda­nost, kte­rá se zje­vi­la nej­pr­ve v jeho vtě­le­ní, a pak v jeho posluš­ném a odda­ném živo­tě. Tato odda­nost dosáh­la své­ho vrcho­lu v jeho smr­ti. Pro­střed­nic­tvím této Bohu milé obě­ti nás Ježíš osvo­bo­zu­je od našich hříchů. Toto osvo­bo­ze­ní může­me při­jmout, jen pokud i my pro­je­ví­me naši odda­nost jemu. Když se mu s vírou a poko­rou svě­řu­je­me, může nám odpus­tit a pro­mě­nit nás, abychom byli při­pra­ve­ni na věč­né spo­le­čen­ství s Bohem. Pasáž v Efez­ským 5:1–2, kde Pavel mlu­ví o obě­ti Ježí­še, je tře­ba chá­pat v kontextu.

Jako milo­va­né děti násle­duj­te Boží­ho pří­kla­du a žij­te v lás­ce, tak jako Kris­tus milo­val nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. (Efez­ským 5:1–2)

Jeho život je pří­kla­dem pro náš život, jeho odda­nost pří­kla­dem pro naši odda­nost. Ve ver­ších, kte­ré násle­du­jí po Efez­ským 5:1–2 Pavel uka­zu­je, co život v odda­nos­ti kon­krét­ně zna­me­ná. Je to život v čis­to­tě, skrom­nos­ti a oprav­do­vos­ti, život, ve kte­rém může být Bůh osla­ven. Při­rov­ná­ní Ježí­še k Bohu milé obě­ti vyja­dřu­je, že vše, co Ježíš v živo­tě i ve smr­ti udě­lal, se Bohu líbi­lo a osla­vi­lo ho. V Bib­li pro­to nachá­zí­me růz­né ver­še, kte­ré mlu­ví též o živo­tě křes­ťa­na jako o při­ná­še­ní obě­ti. Nemu­sí­me z nich ale vyvo­dit, že kaž­dý křes­ťan musí zemřít jako mučedník.

Vybí­zím vás, brat­ří, pro Boží milo­sr­den­ství, abys­te sami sebe při­ná­še­li jako živou, sva­tou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pra­vá boho­služ­ba. (Říma­nům 12:1) Při­ná­šej­me tedy skr­ze Ježí­še stá­le oběť chvá­ly Bohu; naše rty nechť vyzná­va­jí jeho jmé­no. Neza­po­mí­nej­me také na dob­ro­čin­nost a štěd­rost, tako­vé obě­ti se Bohu líbí. (Židům 13:15–16)

Ver­še z prv­ní­ho Jano­va lis­tu sice neu­ží­va­jí obět­ní ter­mi­no­lo­gii, dob­ře ale vysti­hu­jí křes­ťan­ské obě­to­vá­ní se:

Pod­le toho jsme pozna­li, co je lás­ka, že on za nás polo­žil život. A tak i my jsme povin­ni polo­žit život za své bra­t­ry. (1. list Janův 3:16)

Efez­ským 5:25–27 porov­ná­vá Ježí­šo­vu odda­nost s odda­nos­tí milu­jí­cí­ho manžela:

Muži, milu­j­te své ženy, jako si Kris­tus zami­lo­val cír­kev a sám se za ni obě­to­val, aby ji posvě­til a očis­til křtem vody a slo­vem; tak si on sám při­pra­vil cír­kev slav­nou, bez poskvr­ny, vrás­ky a čeho­ko­li podob­né­ho, aby byla sva­tá a bezúhonná.

To pod­stat­né v man­že­lo­vě odda­nos­ti v cito­va­ných ver­ších není jeho smrt, ale jeho kaž­do­den­ní odda­nost své man­žel­ce. Cílem lás­ky­pl­né odda­nos­ti man­že­lo­vy není jeho smrt, ale sdí­le­ní své­ho živo­ta se svou ženou. V život ohro­žu­jí­cí situ­a­ci však bude ocho­ten nasa­dit svůj život, aby zachrá­nil život své man­žel­ky, stej­ně jako dob­rý pas­týř polo­ží svůj život za ovce a neu­tí­ká, když vidí, že se blí­ží vlk (Jan 10,11–12). Kvů­li naší záchra­ně nasa­dil stej­ným způ­so­bem svůj život i Ježíš.

3.2 Ježíš – kněz

V lis­tě Židům je Ježíš při­rov­nán nejen k obě­ti, při­ná­še­né v Den smí­ře­ní, ale též k velek­ně­zi, kte­ré­mu byl v ten­to den, jako v jedi­ný den v roce, umož­něn pří­stup do nej­svě­těj­ší sva­ty­ně. Kněz ve Starém záko­ně měl úkol být pro­střed­ní­kem mezi Bohem a člo­vě­kem. Kně­ží před­ná­še­li skr­ze obě­ti žádosti lidu před Boha. Při­ná­še­li též obě­ti za hřích, kte­ré měly pře­kle­nout pro­past mezi Bohem a člo­vě­kem, kte­rou způ­so­bil hřích. Kně­ží sami byli hříš­ní, a tak byli schop­ni plnit tuto úlo­hu jen vel­mi ome­ze­ným způ­so­bem. Pou­ze Ježíš – Bůh a člo­věk v jed­né oso­bě, kte­rý nikdy nezhře­šil, byl scho­pen mezi Bohem a člo­vě­kem vybu­do­vat doko­na­lý most. On sám je tím mos­tem – jedi­ným prostředníkem.

Je totiž jeden Bůh a jeden pro­střed­ník mezi Bohem a lid­mi, člo­věk Kris­tus Ježíš, kte­rý dal sám sebe jako výkup­né za všech­ny, jako svě­dec­tví v urče­ný čas. (1. Timo­te­o­vi 2:5–6)

Jako člo­věk sto­jí Ježíš plně na naší stra­ně. Zná všech­ny naše sla­bos­ti a pokušení.

Nemá­me pře­ce velek­ně­ze, kte­rý není scho­pen mít sou­cit^[9] s naši­mi sla­bost­mi; vždyť na sobě zaku­sil všech­na poku­še­ní jako my, ale nedo­pus­til se hří­chu. (Židům 4:15)

A pro­to nám prá­vě on může pomo­ci v našich sou­že­ních a sla­bos­tech. Navzdo­ry všem poku­še­ním nikdy nezhře­šil, a tak nám může dát sílu k pře­ko­ná­ní hří­chu v našem živo­tě. On je náš sva­tý velekněz.

To je ten velek­něz, jaké­ho jsme potře­bo­va­li: sva­tý, nevin­ný, nepo­sk­vr­ně­ný, oddě­le­ný od hříš­ní­ků a vyvý­še­ný nad nebe­sa, kte­rý nemu­sí jako dří­věj­ší velek­ně­ží den­ně při­ná­šet obě­ti napřed za vlast­ní hří­chy a pak tepr­ve za hří­chy lidu. Ježíš to uči­nil jed­nou pro­vždy, když obě­to­val sebe sama. (Židům 7:26–27)

Ve svém vzkří­še­ní pře­ko­nal smrt a žije věčně.

Pro­to při­ná­ší doko­na­lé spa­se­ní těm, kdo skr­ze něho při­stu­pu­jí k Bohu; je stá­le živ a při­mlou­vá se za ně. (Židům 7:25)

Ježíš je Emma­nu­el – „Bůh s námi“ (Matouš 1:23). On je Bůh, kte­rý se stal člověkem.

A Slo­vo se sta­lo tělem a pře­bý­va­lo mezi námi. Spat­ři­li jsme jeho slá­vu, slá­vu, jakou má od Otce jed­no­ro­ze­ný Syn, plný milos­ti a prav­dy. (Jan 1:14)

3.3 Ježíš – příkrov archy úmluvy

Sta­ro­zá­kon­ní „Den smí­ře­ní“ (viz Levi­ticus 16) je v Novém záko­ně růz­ným způ­so­bem obraz­ně při­rov­ná­ván k Ježí­šo­vě spá­se. Ježíš je při­rov­nán nejen k obě­ti, velek­ně­zi ale také k příkro­vu archy úmlu­vy. V lis­tě Říma­nům Pavel píše:

Nyní však je zje­ve­na Boží spra­ve­dl­nost bez Záko­na, dosvěd­čo­va­ná Záko­nem i Pro­ro­ky, Boží spra­ve­dl­nost skr­ze víru Ježí­še Kris­ta pro všech­ny a na všech­ny ty, kdo věří. Není totiž roz­dí­lu: všich­ni zhře­ši­li a postrá­da­jí Boží slá­vu, ale¨jsou ospra­vedl­ňo­vá­ni zadar­mo jeho milos­tí skr­ze vykou­pe­ní, kte­ré je v Kris­tu Ježí­ši. Jeho Bůh usta­no­vil za pro­stře­dek smí­ře­ní v jeho krvi skr­ze víru^[10], aby uká­zal svou spra­ve­dl­nost s ohle­dem na pro­mi­nu­tí pro­hře­še­ní, jež byla spáchá­na již dří­ve v čase Boží sho­ví­va­vos­ti, a aby uká­zal svou spra­ve­dl­nost v nyněj­ším čase, tak­že sám je spra­ved­li­vý a ospra­vedl­ňu­je toho, kdo žije z víry Ježí­šo­vy. (Říma­nům 3:21–26; ČSPB)

Pavel zde popi­su­je Ježí­še jako „pro­stře­dek smí­ře­ní“, řec­ky „hilas­te­ri­on“, což doslov­ně zna­me­ná příkrov schrá­ny úmlu­vy. Příkrov je bib­lic­ký název pro víko, kte­ré uza­ví­ra­lo truhlu umís­tě­nou v nej­svě­těj­ší sva­ty­ni sta­ro­zá­kon­ní­ho chrá­mu. V Den smí­ře­ní jej kněz pokro­pil krví (srov. Levi­ticus 16:15–16), což sym­bo­li­zo­va­lo smí­ře­ní, kte­ré dal Bůh izra­el­ské­mu lidu – očiš­tě­ní od hříchů. Může­me o tom číst v kni­ze Levi­ticus 16:30:

V ten­to den za vás vyko­ná smí­r­čí obřa­dy a očis­tí vás ode všech vašich hříchů. Bude­te před Hos­po­di­nem čis­ti. (Levi­ticus 16:30)

Krev, kte­rou byl příkrov pokro­pe­ný, vyja­dřu­je od Boha daný život.^[11] Příkrov byl také mís­tem, ze kte­ré­ho Bůh pro­mlou­val k Moj­ží­šo­vi, když mu zje­vo­val svou vůli.

Tam se budu s tebou setká­vat a z mís­ta nad příkro­vem mezi obě­ma che­ru­by, kte­ří budou na schrá­ně svě­dec­tví, budu s tebou mlu­vit o všem, co ti pro Izra­el­ce při­ká­žu. (Exo­dus 25:22) Když Moj­žíš vchá­zel do sta­nu setká­vá­ní, aby Bůh k němu mlu­vil, sly­šel hlas, jak k němu mlu­ví od příkro­vu na schrá­ně svě­dec­tví, z mís­ta mezi dvě­ma che­ru­by; i mlu­vil s ním. (Nume­ri 7:89)

Ver­še v lis­tě Říma­nům 3:25–26a tedy vyja­dřu­jí, že Bůh usta­no­vil Ježí­še jako „mís­to“ setká­ní s Bohem – „mís­to“, kde je nám Bůh zje­ven a kde při­jí­má­me jeho smí­ře­ní. V něm Bůh zje­vil sám sebe. Jeho krev je věč­ný život, kte­rý je nám skr­ze něho dáván. Dostá­vá­me ten­to život, pokud Ježí­ši věří­me a násle­du­je­me ho. Skr­ze jeho smrt a vzkří­še­ní se Bůh uká­zal být tím, kdo se s námi setká­vá a smi­řu­je nás.

Pro­to­že máme moc­né­ho velek­ně­ze, kte­rý vstou­pil až před Boží tvář, Ježí­še, Syna Boží­ho, drž­me se toho, co vyzná­vá­me. Nemá­me pře­ce velek­ně­ze, kte­rý není scho­pen mít sou­cit s naši­mi sla­bost­mi; vždyť na sobě zaku­sil všech­na poku­še­ní jako my, ale nedo­pus­til se hří­chu. Při­stup­me tedy smě­le k trů­nu milos­ti, abychom došli milo­sr­den­ství a nalez­li milost a pomoc v pra­vý čas. (Židům 4:14–16)

Nový zákon vzta­hu­je růz­né aspek­ty židov­ské chrá­mo­vé boho­služ­by, kona­né v Den smí­ře­ní, na Ježí­še. Ježíš je při­rov­nán k velek­ně­zi, obě­ti i příkro­vu schrá­ny. Růz­nost těch­to při­rov­ná­ní uka­zu­je plnost Ježí­šo­va smí­ře­ní a záro­veň nazna­ču­je, že žád­né z těch­to při­rov­ná­ní nemů­že­me brát pří­liš doslov­ně. Sto­jí za zmín­ku, že v kni­hách Nové­ho záko­na nena­chá­zí­me porov­ná­ní Ježí­še s koz­lem, kte­rý byl zahnán do pouš­tě, poté, co na něj velek­něz „vlo­žil“ hří­chy židov­ské­ho náro­da (Levi­ticus 16:21–22). Ani ve Starém záko­ně neby­lo smí­ře­ní zís­ká­no skr­ze zahna­né­ho koz­la, ale skr­ze koz­la obě­to­va­né­ho. Kozel zahna­ný do pouš­tě – „pro Aza­ze­la“ (Levi­ticus 16:8) nevy­ja­dřu­je nic víc, než odstra­ně­ní hříchů.

Exkurz 1: Krev Ježíše

Když Ježíš usta­no­vil Veče­ři Páně, řekl: „… toto jest má krev, kte­rá zpe­če­ťu­je smlou­vu a pro­lé­vá se za mno­hé na odpuš­tě­ní hříchů.“ (Matouš 26:28). Podob­ně o Ježí­šo­vi psa­li i apoš­to­lo­vé. V jejich lis­tech najde­me čet­né pasá­že o Ježí­šo­vě krvi. Například:

Jeho Bůh usta­no­vil za pro­stře­dek smí­ře­ní v jeho krvi skr­ze víru, aby uká­zal svou spra­ve­dl­nost s ohle­dem na pro­mi­nu­tí pro­hře­še­ní, jež byla spáchá­na již dří­ve… (Říma­nům 3:25; ČSPB) V něm jsme vykou­pe­ni jeho krví a naše hří­chy jsou nám odpuš­tě­ny pro pře­bo­ha­tou milost … (Efez­ským 1:7) … a aby skr­ze něho smí­řil všech­no se sebou a způ­so­bil pokoj skr­ze krev jeho kří­že — aby skr­ze něho smí­řil vše jak na zemi, tak v nebe­sích. (Koloským 1:20; ČSPB) … tím více krev Kris­to­va očis­tí naše svě­do­mí od mrtvých skut­ků k služ­bě živé­mu Bohu! Vždyť on při­ne­sl sebe sama jako nepo­sk­vr­ně­nou oběť Bohu mocí Ducha, kte­rý nepo­mí­jí. (Židům 9:14) … víte pře­ce, že jste z prázd­no­ty své­ho způ­so­bu živo­ta, jak jste jej pře­ja­li od otců, neby­li vykou­pe­ni pomí­ji­tel­ný­mi věc­mi, stří­brem nebo zla­tem, nýbrž pře­vzác­nou krví Kris­to­vou. (1. list Pet­rův 1:18–19a) Jestli­že však cho­dí­me v svět­le, jako on je v svět­le, máme spo­le­čen­ství mezi sebou a krev Ježí­še, jeho Syna, nás očiš­ťu­je od kaž­dé­ho hří­chu. (1. list Janův 1:7) A zpí­va­li novou píseň: „Jsi hoden při­jmout tu kni­hu a roz­lo­mit její peče­tě, pro­to­že jsi byl obě­to­ván, svou krví jsi Bohu vykou­pil lidi ze všech kme­nů, jazy­ků, náro­dů a ras … (Zje­ve­ní 5:9) Oni nad ním zví­tě­zi­li pro krev Berán­ko­vu a pro slo­vo své­ho svě­dec­tví. Nemi­lo­va­li svůj život tak, aby se zalek­li smr­ti. (Zje­ve­ní 12:11)

Ten­to neú­pl­ný výběr novozá­kon­ních míst zmi­ňu­jí­cích krev Ježí­še uka­zu­je, že apoš­to­lo­vé při­klá­da­li Ježí­šo­vě krvi vel­ký význam. Skr­ze krev máme spá­su a odpuš­tě­ní hříchů, krví jsme byli vykou­pe­ni a očiš­tě­ni, skr­ze krev Berán­ka vítě­zí­me. Je zřej­mé, že „krví“ se zde nemys­lí těles­ná teku­ti­na, stej­ně jako ve for­mu­la­ci „skr­ze krev jeho kří­že“ (Koloským 1:20). Ztrá­ta krve při ukři­žo­vá­ní, jak­ko­liv bylo kru­té, neby­la tak vel­ká v porov­ná­ní s jiný­mi smr­tel­ný­mi tres­ty, jako bylo např. stě­tí (deka­pi­ta­ce). K objas­ně­ní význa­mu krve mohou pomo­ci dvě sta­ro­zá­kon­ní místa:

… neboť život kaž­dé­ho tvo­ra je v jeho krvi, ta ho oži­vu­je. Pro­to jsem Izra­el­cům řekl: Nebu­de­te jíst krev žád­né­ho tvo­ra, neboť život kaž­dé­ho tvo­ra je v jeho krvi… (Levi­ticus 17:14) Jenom roz­hod­ně odmí­tej jíst krev, neboť krev je život; pro­to nebu­deš jíst s masem i život. (Deu­te­ro­no­mi­um 12:23)

Ani v jed­nom z těch­to ver­šů nejde o krev člo­vě­ka, ale o krev zví­ře­te. Zákaz poží­vá­ní krve ve Starém záko­ně je odů­vod­něn tím, že život kaž­dé­ho tvo­ra je v jeho krvi. To zna­me­ná, že krev ho oži­vu­je – je jeho živo­tem (nebo jeho život­ní silou či vita­li­tou). Toto spo­je­ní krve a živo­ta zřej­mě polo­ži­lo základ pro chá­pá­ní krve při sta­ro­zá­kon­ním obě­to­vá­ní zví­řat, jak je to vyjá­d­ře­no v kni­ze Levi­ticus 17:11 (Čes­ký stu­dij­ní pře­klad Bib­le, 2009):

Neboť život těla je v krvi a já jsem vám ji dal na oltář k zís­ká­ní smí­ře­ní pro vás, neboť je to krev, kte­rá zís­ká­vá pro člo­vě­ka smíření.

Co hřích usmr­til, to Bůh oži­vu­je. Krev zde slou­ží jako sym­bol pro oži­vu­jí­cí moc Boží. Tato myš­len­ka nám též pomů­že pocho­pit hod­no­tu krve Ježí­še. Ježíš nebyl jen člo­vě­kem. V něm k nám při­šel v lid­ské podo­bě Bůh. Krev, jako sym­bol živo­ta, je tudíž také sym­bo­lem boží­ho živo­ta, kte­rý je nám daro­ván v Ježí­ši. Skr­ze víru v něho se ote­ví­rá­me pro život daro­va­ný od Boha, kte­rý nám zpro­střed­ko­val ve své odda­nos­ti. To nás posvě­cu­je a činí nás novým člo­vě­kem, kte­rý žije k Boží slávě.

Všec­ko, čeho je tře­ba k zbož­né­mu živo­tu, daro­va­la nám jeho bož­ská moc, když jsme pozna­li toho, kte­rý nás povo­lal vlast­ní slá­vou a moc­ný­mi činy. Tím nám daro­val vzác­ná a pře­ve­li­ká zaslí­be­ní, abys­te se tak sta­li účast­ný­mi bož­ské při­ro­ze­nos­ti^[12] a unik­li zhou­bě, do níž svět žene jeho zvrá­ce­ná tou­ha. (2. list Pet­rův 1:3 4)

Krev Ježí­še je také výra­zem pro jeho život, kte­rý za nás polo­žil. Pro­lil svou krev, což zna­me­ná, že se pro nás zce­la obě­to­val, a to až na smrt. Skr­ze jeho odda­nost při­jí­má­me odpuš­tě­ní, jsme očiš­tě­ni a on nám dává sílu k vítěz­ství. Krev obět­ních zví­řat nevy­ja­dřu­je zástup­nou smrt za vyko­na­va­te­le obě­ti. Zví­řa­ta byla totiž porá­že­na nejen při obě­to­vá­ní za hřích, ale také při při­ná­še­ní obě­tí díkůvzdá­ní. Kdy­by krev zabi­té­ho zví­ře­te vyja­d­řo­va­la zástup­nou smrt za toho, kdo obě­to­val, neda­lo by se toto chá­pá­ní krve spo­jit s obět­mi, kte­ré neby­ly spo­je­ny s hří­chem, ale byly při­ná­še­ny z ryzí vděč­nos­ti. Dále je důle­ži­té si všim­nout, že myš­len­ka zástup­né obě­ti by neby­la plat­ná při obě­tech za hří­chy vel­mi chudých Izra­el­ců. Pod­le kni­hy Levi­ticus 5:11 sestá­va­ly tyto obě­ti z dese­ti­ny éfy^[13] jem­né mou­ky – ne z krve. Pokud vidí­me oběť jako dar, může být krev v pří­pa­dě chudých lidí nahra­ze­na mou­kou.^[14] Nemlu­ví ale ver­še v Židům 9:22 o napros­té nezbyt­nos­ti pro­li­tí krve, aby mohl být hřích odpuš­těn? Píše se zde:

Pod­le záko­na se sko­ro vše očiš­ťu­je krví, a bez vyli­tí krve není odpuštění.

Vyjá­d­ře­ní „pod­le záko­na“ nazna­ču­je, že cílem auto­ra není for­mu­lo­vat uni­ver­zál­ní prin­cip, pod­le kte­ré­ho Bůh není scho­pen odpuš­tě­ní bez pro­li­tí krve. Bar­na­báš pou­ka­zu­je na to, že ve sta­ro­zá­kon­ním kul­tu hrá­la krev význam­nou roli a že odpuš­tě­ní hříchů bylo zpra­vi­dla spo­je­no s vyli­tím krve. Též ve Starém záko­ně však nalez­ne­me pasá­že, v kte­rých Bůh odpus­til hřích bez vyli­tí krve, jako napří­klad již zmí­ně­né při­ná­še­ní obě­tí za hřích v pří­pa­dě chudých Izra­el­ců (Levi­ticus 5:11). Dal­ším pří­kla­dem je král David, kdy mu pro­rok Nátan vyjá­d­řil, že je mu odpuš­těn závaž­ný hřích, bez toho, aby od Davi­da žádal jakou­ko­liv oběť (2. Samu­e­lo­va 12:13). Žal­my 32 a 103, kte­ré chvá­lí Boha za jeho odpuš­tě­ní, také zce­la opo­mí­je­jí jakou­ko­liv zmín­ku o obě­ti nebo o pro­li­tí krve. I v Novém záko­ně může­me číst, že Jan Křti­tel kázal odpuš­tě­ní hříchů pod pou­ze jed­nou pod­mín­kou – pod pod­mín­kou poká­ní, kte­ré je pro­vá­ze­no zna­me­ním křtu (Lukáš 3,3–18). Též Ježíš odpouš­těl hří­chy, aniž by pou­ka­zo­val na potře­bu krva­vé obě­ti (Marek 2:1–11, Lukáš 7:47–48). Opa­ko­va­ně zdů­raz­ňo­val, že Bůh nám může odpus­tit hří­chy pou­ze pokud jsme ochot­ni odpus­tit dru­hým (Matouš 6:14–15, 18:21–35). Ve Starém záko­ně je popsá­na jed­na zají­ma­vá situ­a­ce ze živo­ta Davida:

Tu David zatou­žil: „Kdo mi dá napít vody z bet­lém­ské stud­ny, kte­rá je u brá­ny?“ Ti tři boha­tý­ři vtrh­li do peliš­tej­ské­ho tábo­ra, načer­pa­li vodu z bet­lém­ské stud­ny, kte­rá je u brá­ny, a při­nes­li ji Davi­do­vi. On však nechtěl pít, nýbrž vyko­nal jí úlit­bu Hos­po­di­nu. Řekl: „Hos­po­di­ne, nechť jsem dalek toho, abych udě­lal něco tako­vé­ho. Což to není krev mužů, kte­ří šli s nasa­ze­ním živo­ta?“ Pro­to se jí nechtěl napít. To vyko­na­li ti tři boha­tý­ři. (2. Samu­e­lo­vě 23:15–17)

Tito Davi­do­vi boha­tý­ři ris­ko­va­li svůj život, aby Davi­do­vi při­nes­li vytou­že­nou vodu. David pro­to nazý­vá tuto vodu jejich krví. Tito muži dali pro Davi­da svou krev, aniž by z ní ztra­ti­li i jen kap­ku. Ježíš pro nás vydal svou krev, svůj život. Hod­no­ta spa­se­ní je v lás­ce, odda­nos­ti a sva­tos­ti naše­ho Pána, v jeho posluš­nos­ti Otci. Tato sou­vis­lost mezi krví, živo­tem a posluš­nos­tí je vidi­tel­ná též v lis­tě Říma­nům kapi­to­la 5:

Verš 9: ospra­ve­dl­ně­ní skr­ze krev Ježí­še Oč spí­še bude­me nyní, když jsme ospra­ve­dl­ně­ni jeho krví, skr­ze něho zachrá­ně­ni před hně­vem. … Verš 18: ospra­ve­dl­ně­ní skr­ze spra­ve­dl­nost Ježí­še A tak tedy jako pro­vi­ně­ní jed­no­ho jedi­né­ho při­vo­di­lo na všech­ny lidi odsou­ze­ní, stej­ně tak dílo spra­ve­dl­nos­ti jed­no­ho jedi­né­ho pří­ná­ší všem ospra­ve­dl­ně­ní, kte­ré dává život. Verš 19: ospra­ve­dl­ně­ní skr­ze posluš­nost Ježí­še Jako totiž nepo­sluš­nos­tí jedi­né­ho člo­vě­ka se sta­lo celé množ­ství hříš­ní­ky, tak posluš­nos­tí jed­no­ho jedi­né­ho se celé množ­ství sta­ne spra­ved­li­vý­mi. (Říma­nům 5:9.18–19 — Jeruza­lém­ská Bib­le, 2009)

Bůh si nežá­dá něko­lik lit­rů těles­né teku­ti­ny. On není krve­žíz­ni­vá mod­la, kte­rá musí být uspo­ko­je­na bar­bar­ský­mi vra­žed­ný­mi ritu­á­ly. Celá jeho bytost je lás­ka a z této lás­ky se nám daro­val ve svém Synu. Bůh oče­ká­vá, že mu bude­me opě­to­vat jeho lás­ku naší lás­kou a odda­nos­tí, kte­rou v nás chce pro­bu­dit skr­ze naši víru.

A Bůh poko­je, kte­rý pro krev stvr­zu­jí­cí věč­nou smlou­vu vyve­dl z mrtvých veli­ké­ho pas­tý­ře ovcí, naše­ho Pána Ježí­še, nechť vás posí­lí ve všem dob­rém, abys­te plni­li jeho vůli; on v nás půso­bí to, co se mu líbí, skr­ze Ježí­še Kris­ta. Jemu buď slá­va na věky věků! Amen. (Židům 13:20–21)

Exkurz 2: Lid­ská oběť?

Nejen v době 21. sto­le­tí je lid­ská oběť pova­žo­vá­na za bar­bar­skou kru­tost. Sta­rý zákon již před dáv­nou dobou Izra­el­cům strikt­ně zaka­zo­val pro­vá­dě­ní tako­vých ritu­á­lů. Jeden z pří­kla­dů je v kni­ze Jere­mi­áš 7:31:

V Tófe­tu, kte­rý je v Údo­lí syna Hinó­mo­va, posta­vi­li posvát­ná návr­ší a spa­lo­va­li své syny a své dce­ry ohněm. To jsem jim nepři­ká­zal, ani mi to nepři­šlo na mysl.

Při­ná­še­ní lid­ských obě­tí, kte­ré bylo roz­ší­ře­no mezi Kana­nej­ci, bylo mezi Izra­e­li­ty přís­ně zaká­zá­no a bylo zce­la v roz­po­ru s Boží vůlí. Tako­vá věc ani nikdy „Bohu nepři­šla na mysl“. Také pří­běh o obě­ti Abra­ha­ma v Gene­sis 22 uka­zu­je, že Bůh si nepřál smrt Izá­ka. Bůh však od Abra­ha­ma žádal při­pra­ve­nost vzdát se dokon­ce své­ho jedi­né­ho syna, kte­rý mu byl zaslí­ben – nežá­dal jeho usmrcení.

A posel řekl: „Nevzta­huj na chlap­ce ruku, nic mu nedě­lej! Prá­vě teď jsem poznal, že jsi boha­boj­ný, neboť jsi mi neo­de­přel své­ho jedi­né­ho syna.“ (Gene­sis 22:12)

Abra­ham se měl nau­čit, že jeho syn není jeho vlast­nic­tvím, ale Bohem daro­va­ný nosi­tel zaslí­be­ní, kte­ré­ho má zce­la zasvě­tit k Boží služ­bě. To vyjá­d­řil skr­ze při­pra­ve­nost dát ho jako to nej­cen­něj­ší. Ten­to postoj byl Bohu milou obě­tí. K tomu volá Bůh i dnes kaž­dé­ho křesťana:

Vybí­zím vás, brat­ří, pro Boží milo­sr­den­ství, abys­te sami sebe při­ná­še­li jako živou, sva­tou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pra­vá boho­služ­ba. (Říma­nům 12:1)

Jedi­ná „lid­ská oběť“ ve Starém záko­ně, kte­rá se Bohu líbi­la, je zmí­ně­na v kni­ze Nume­ri 8:

Nato Áron nabíd­ne lévij­ce Hos­po­di­nu podá­vá­ním jako oběť podá­vá­ní od Izra­el­ců, a budou způ­so­bi­lí vyko­ná­vat Hos­po­di­no­vu služ­bu. Lévij­ci vlo­ží ruce na hla­vy těch býků a ty obě­tuj Hos­po­di­nu jed­no­ho jako oběť za hřích a dru­hé­ho jako oběť zápal­nou k vyko­ná­ní smí­r­čích obřa­dů za lévij­ce. Pak lévij­ce posta­víš před Áro­na a jeho syny, nabíd­neš je Hos­po­di­nu jako oběť podá­vá­ní a oddě­líš lévij­ce od ostat­ních Izra­el­ců. Lévij­ci jsou moji. Lévij­ci půjdou slou­žit při sta­nu setká­vá­ní tepr­ve potom, až je očis­tíš a nabíd­neš jako oběť podá­vá­ní. (Nume­ri 8:11–15)

Levi­té jsou zde Hos­po­di­nu nabí­ze­ni jako „oběť podá­vá­ní“. Oběť podá­vá­ní nespo­čí­va­la v zabi­tí býků, ale ve služ­bě Levi­tů. Levi­té byli zvlášt­ním Božím vlast­nic­tvím – celá jejich služ­ba byla Bohu milou obě­tí. Mno­hem doko­na­lej­ší obě­tí než Levi­té, kte­ří muse­li při­ná­šet obě­ti též za své vlast­ní hří­chy, byl Ježíš. Jeho služ­ba dale­ko před­či­la služ­bu Levi­tů. I kdy­by lidé násle­do­va­li Ježí­šo­vu výzvu k obrá­ce­ní a Ježíš by nebyl zavraž­děn jako zlo­či­nec, byl by jeho život doko­na­lou obě­tí – nekr­va­vou lid­skou obě­tí – danou pro spá­su světa.

Exkurz 3: V jakém smys­lu byla smrt Ježí­še nutná?

Mno­hé pasá­že v Novém záko­ně mlu­ví o naší spá­se skr­ze smrt Ježí­še. Zna­me­ná to, že bez této jus­tič­ní vraž­dy by nás Bůh nebyl scho­pen spa­sit? Pisa­te­lé Nové­ho záko­na vychá­ze­jí z Ježí­šo­vy smr­ti a vzkří­še­ní jako z dané­ho fak­tu. Nespe­ku­lu­jí nad mož­ný­mi alter­na­tiv­ní­mi způ­so­by, jak jinak by nás mohl Bůh spa­sit. Rádi bychom zmí­ni­li jen něko­lik myš­le­nek, kte­ré by nás měly při­vést k zamyšlení.

Moud­ros­ti sice učí­me, ale jen ty, kte­ří jsou dospě­lí ve víře – ne ovšem moud­ros­ti toho­to věku či vlád­ců toho­to věku, spě­jí­cích k záhubě, nýbrž moud­ros­ti Boží, skry­té v tajem­ství, kte­rou Bůh od věč­nos­ti určil pro naše osla­ve­ní. Tu moud­rost nikdo z vlád­ců toho­to věku nepo­znal; neboť kdy­by ji byli pozna­li, neby­li by ukři­žo­va­li Pána slá­vy. (1. Korint­ským 2:6–8)

Kdy­by „vlád­ci toho­to svě­ta“ pozna­li Boží moud­rost, neby­li by ukři­žo­va­li Pána slá­vy. Tyto ver­še pou­ka­zu­jí na to, že by neod­po­ro­va­lo Boží moud­ros­ti, kdy­by Ježíš zůstal naži­vu, pro­to­že na čem Bohu zále­že­lo, bylo obrá­ce­ní lidí (1. Timo­te­o­vi 2:4). Kdy­by židov­ští vůd­co­vé sly­še­li a poslech­li Boží hlas, kte­rý k nim mlu­vil v Ježí­ši, a kdy­by Izra­el­ský národ uvě­řil ve své­ho Mesi­á­še, spá­sa by zce­la jis­tě, jako důsle­dek toho, nese­lha­la. Bůh nepo­tře­bu­je zlo, aby mohl činit dobro!

A neve­de to potom k tomu, co nám někte­ří pomlou­va­či při­pi­su­jí, jako bychom říka­li: „Čiň­me zlo, aby při­šlo dob­ro?“ Ty čeká spra­ved­li­vé odsou­ze­ní! (Říma­nům 3:8)

Ježíš též zce­la jas­ně vyjá­d­řil, že cílem toho, proč při­šel na zem, bylo při­vést lidi zpět k Bohu, jak to uka­zu­jí násle­du­jí­cí verše:

Nako­nec k nim poslal své­ho syna; řekl si: ‚Na mého syna budou mít pře­ce ohled!‘ (Matouš 21:37)

nebo jiné ver­še v Matou­ši 23:37:

Jeruza­lé­me, Jeruza­lé­me, kte­rý zabí­jíš pro­ro­ky a kame­nu­ješ ty, kdo byli k tobě poslá­ni; koli­krát jsem chtěl shro­máž­dit tvé děti, tak jako kvoč­na shro­maž­ďu­je kuřát­ka pod svá kří­d­la, a nechtě­li jste!

Ježíš si byl plně vědom zlo­by lidí, ke kte­rým ho Otec poslal. Jeho odpo­vě­dí na toto zlo však byla lás­ka – lás­ka, kte­rá byla při­pra­ve­na jít i na smrt. O kolik lep­ší by ale bylo, kdy­by byla tato Boží lás­ka lid­mi opě­to­vá­na! Skr­ze smrt Ježí­še jsme vyzvá­ni i my vzdát se nepřá­tel­ství vůči Bohu a naše­ho útě­ku od něj.

… dej­te se smí­řit s Bohem! (2. Korint­ským 5:20b)

Jak máme ale potom rozu­mět násle­du­jí­cím slo­vům Ježíše?

A on jim řekl: „Jak jste nechá­pa­ví! To je vám tak těž­ké uvě­řit vše­mu, co mlu­vi­li pro­ro­ci! Což neměl Mesi­áš to vše vytr­pět a tak vejít do své slá­vy?“ (Lukáš 24:25–26)

Ježíš musel do své slá­vy vstou­pit skr­ze utr­pe­ní. Ne pro­to, že by musel pro­lít svou krev, aby uti­šil Boží hněv a zapla­til tres­tem za naše hří­chy. Ježíš nechtěl zří­dit své krá­lov­ství na tom­to svě­tě skr­ze nási­lí, ale skr­ze služ­bu a odda­nost. Když do toho­to svě­ta, svě­ta žijí­cí­ho ve vzpou­ře pro­ti Boží dob­ro­tě, při­jde napros­té dob­ro a lidé Toho Dob­ré­ho nechtě­jí sly­šet, je jejich reak­cí nená­vist a nási­lí. Ježíš ve své lás­ce zůstal vytr­va­lý. To byl důvod, proč musel jít ces­tou utr­pe­ní a smr­ti – pro­to­že tak pře­ko­nal jejich nenávist.

Původ­ce živo­ta jste zabi­li, Bůh ho však vzkří­sil z mrtvých a my jsme toho svěd­ky. […] Bůh však tím­to způ­so­bem vypl­nil, co pře­dem ohlá­sil ústy všech pro­ro­ků, že jeho Mesi­áš bude trpět. Pro­to čiň­te poká­ní a obrať­te se, aby byly sma­zá­ny vaše hří­chy … (Skut­ky 3:15, 18–19)

4 Ježíš – vítěz

Pou­ze skr­ze vzkří­še­ní dostá­vá smrt Ježí­še svůj význam. Jeho vzkří­še­ní uka­zu­je, že nebyl jen jed­ním z těch, kte­ří, násle­du­jíc svůj nena­pl­ni­tel­ný ide­ál, nako­nec ztros­ko­ta­li kvů­li lid­ské zlo­bě. Vzkří­še­ní je Boží potvr­ze­ní, že Ježíš měl prav­du ve svých slo­vech a ve svém náro­ku být vtě­le­ným Bohem. Jeho vzkří­še­ní uka­zu­je, že smrt nemá posled­ní slo­vo, ale že Ježíš ji skr­ze svou odda­nost až na smrt pře­ko­nal. On sná­šel zlo­bu hříš­ných lidí a my může­me nyní ve vzta­hu s ním zakou­šet svo­bo­du od hříchu.

Když jste ješ­tě byli mrt­vi ve svých vinách a duchov­ně neob­ře­zá­ni, pro­bu­dil nás k živo­tu spo­lu s ním a všech­ny viny nám odpus­til. (Koloským 2:13) Chvá­la buď Bohu, kte­rý nám dává vítěz­ství skr­ze naše­ho Pána Ježí­še Kris­ta! A tak, moji milo­va­ní brat­ří, buď­te pev­ní, nedej­te se zviklat, buď­te stá­le hor­li­věj­ší v díle Páně; vždyť víte, že vaše prá­ce není v Pánu mar­ná. (1. Korint­ským 15:57–58)