Roz­vod a nové man­žel­ství z pohle­du Bible

V tom­to tex­tu bychom se chtě­li zabý­vat výro­ky z Bib­le k otáz­ce roz­vo­du a uza­vře­ní nové­ho man­žel­ství. Ani Ježí­šo­va slo­va z Matou­šo­va evan­ge­lia, kte­rá býva­jí zpra­vi­dla pře­klá­dá­na „kro­mě pří­pa­du smil­stva“, nesto­jí v pro­ti­kla­du s jed­no­znač­ným odmít­nu­tím roz­vo­du v jiných tex­tech Nové­ho záko­na. I když Sta­rý zákon roz­vod při­pouš­těl kvů­li hříš­nos­ti lidí, nikdy nebyl Boží vůlí. Ježíš na tuto Boží vůli jas­ně pou­ká­zal. Skr­ze své dílo spá­sy Ježíš mění naše srd­ce a uscho­p­ňu­je nás zacho­vat věr­nost pod­le Boží vůle, i když z růz­ných pří­čín může být nut­né žít oddě­le­ně od nevě­ří­cí­ho part­ne­ra. Na závěr píše­me ješ­tě něko­lik myš­le­nek, kte­ré mohou být pomo­cí při řeše­ní dneš­ních mnoh­dy slo­ži­tých situací.

Obrázek ukazuje matku, jak kráčí sama se svými dvěma dětmi – ponuré důsledky rozvodu.

1 Je roz­vod řešením?

Milo­vat něko­ho zna­me­ná hle­dat pro něho to nej­lep­ší, i když je to spo­je­né s těž­kost­mi. Také lidé žijí­cí v man­žel­ství stá­le zno­vu čelí situ­a­cím, kte­ré vyža­du­jí sebeza­pře­ní. Když se vyskyt­nou pro­blémy, může být poku­še­ním roz­hod­nout se pro leh­čí ces­tu a dát se roz­vést nebo uzavřít nové man­žel­ství poté, co mě můj part­ner opus­til. Sňa­tek je však roz­hod­nu­tí, kte­ré nelze vzít zpět, i když ho někdo uči­nil leh­ko­váž­ně a nesvě­do­mi­tě. Pro­to bychom chtě­li povzbu­dit ty, kte­ří roz­vod nebo nové man­žel­ství zva­žu­jí, aby se bez obav ote­vře­li Ježí­šo­vým slo­vům. Ježíš nám ces­tu nejen uka­zu­je, ale pomá­há nám po ní jít, i když si to nedo­ká­že­me představit.

K téma­tu roz­vo­du a uza­vře­ní nové­ho man­žel­ství níže citu­je­me něko­lik úryv­ků z Bib­le. Uka­zu­jí, že Ježíš oče­ká­vá bez­pod­mí­neč­nou celo­ži­vot­ní věr­nost jed­no­mu jedi­né­mu part­ne­ro­vi. Po citá­tech násle­du­je podrob­něj­ší výklad.

2 Jas­ná slo­va z Bib­le k téma­tu o roz­vo­du a novém man­žel­ství po rozvodu

Násle­du­jí­cí pasá­že z Nové­ho záko­na uka­zu­jí, že Boží vůlí je mít jen jed­no­ho part­ne­ra, což zna­me­ná, že muž a žena si mají být věr­ni až do smrti.

Kaž­dý, kdo pro­pouš­tí svou ženu a žení se s jinou, cizo­lo­ží, a kdo se žení s tou, kte­rou muž pro­pus­til, cizo­lo­ží. (Lukáš 16:18)

A při­šli fari­ze­o­vé, aby ho pokou­še­li. Pta­li se ho, je-li muži dovo­le­no pro­pus­tit svou ženu. On jim odpo­vě­děl: „Co vám při­ká­zal Moj­žíš?“ Oni pak řek­li: „Moj­žíš dovo­lil napsat roz­lu­ko­vý list a pro­pus­tit.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvr­dost vaše­ho srd­ce vám napsal toto při­ká­zá­ní. Od počát­ku stvo­ře­ní je Bůh uči­nil jako muže a ženu. Pro­to opus­tí člo­věk své­ho otce i mat­ku a při­lne ke své ženě. A budou ti dva jed­no tělo, tak­že již nejsou dva, ale jed­no tělo. Co tedy Bůh spo­jil, ať člo­věk neod­dě­lu­je.“ V domě se ho na to učed­ní­ci opět pta­li. Řekl jim: „Kdo by pro­pus­til svou ženu a ože­nil se s jinou, cizo­lo­ží vůči ní. A jestli­že by ona pro­pus­ti­la své­ho muže a pro­vda­la se za jiné­ho, cizo­lo­ží.“ (Marek 10:2–12)

Man­že­lům však naři­zu­ji — ne já, ale Pán — aby žena od muže neod­chá­ze­la. Když by však pře­ce ode­šla, ať zůstá­vá nevda­ná nebo ať se s mužem smí­ří. Také muž ať neo­pouš­tí ženu. (1. Korint­ským 7:10–11)

Vda­ná žena je záko­nem vázá­na k žijí­cí­mu muži; jestli­že však její muž zemře, je toho­to záko­na zproš­tě­na. Nuže tedy, pokud je její muž naži­vu, oddá-li se jiné­mu muži, bude pro­hlá­še­na za cizo­lož­ni­ci. Jestli­že však její muž zemře, je od toho záko­na svo­bod­ná, tak­že nebu­de cizo­lož­ni­cí, když se oddá jiné­mu muži. (Říma­nům 7:2–3)

Již ve Starém záko­ně Bůh roz­vod odmítá:

A ješ­tě toto činí­te: Zakrý­vá­te Hos­po­di­nův oltář slza­mi, plá­čem a nářkem, zatím­co on již nehle­dí na pří­dav­nou oběť, nepři­jme ji od vás se zalí­be­ním. A ptá­te se: Proč? Pro­to­že Hos­po­din je svěd­kem mezi tebou a ženou tvé­ho mlá­dí, vůči níž jsi byl nevěr­ný, ačko­liv ona je tvou druž­kou, ženou tvé smlou­vy. Ten, kdo má osta­tek ducha, to nebu­de dělat. A co udě­lal ten jeden, když hle­dal potom­ka od Boha? Měj­te se na pozo­ru ve svém duchu, vůči ženě své­ho mlá­dí ať není nikdo nevěr­ný. Neboť nená­vi­dím pro­puš­tě­ní, pra­ví Hos­po­din, Bůh Izra­e­le, a toho, kdo při­krý­vá nási­lí na svém odě­vu, pra­ví Hos­po­din zástu­pů. Měj­te se na pozo­ru ve svém duchu a nebuď­te nevěr­ní. (Mala­chi­áš 2:13–16)

3 Kro­mě pří­pa­du smilstva?

V Matou­šo­vě evan­ge­liu najde­me dvě pasá­že (Matouš 5:31–32; 19:1–12), kde se zdá, že je mož­né v pří­pa­dě sexu­ál­ních pro­hřeš­ků („smil­stva“) uči­nit výjim­ku. Proč tyto důle­ži­té výjim­ky nena­jde­me ani v ostat­ních evan­ge­li­ích, ani v lis­tech Nové­ho záko­na? Matou­šo­vo evan­ge­li­um bylo napsá­no židov­ským čte­ná­řům. V násle­du­jí­cím tex­tu chce­me uká­zat, že židé chá­pa­li tato slo­va odliš­ně než vět­ši­na lidí dnes. Bohu­žel dneš­ní běž­né chá­pá­ní ovliv­ni­lo i pře­kla­dy Bib­le, pro­to se zde bude­me muset zabý­vat i otáz­ka­mi pře­kla­du, avšak poku­sí­me se to ome­zit na minimum.

3.1 Matouš 5:32

Také bylo řeče­no: ‚Kdo pro­pus­tí svou ženu, ať jí dá roz­lu­ko­vý list.‘ Ale já vám pra­vím, že kaž­dý, kdo pro­pouš­tí svou ženu, kro­mě pří­pa­du smil­stva, uvá­dí ji do cizo­lož­ství, a kdo by se s pro­puš­tě­nou ože­nil, cizo­lo­ží. (Matouš 5:31–32 — Čes­ký stu­dij­ní překlad)

Řec­ké slo­vo „parek­tos“, kte­ré je zde pře­lo­že­no jako „kro­mě“, doslo­va zna­me­ná něco, co je vně, není zmí­ně­no nebo je vylou­če­no. (Např. v 2. Korint­ským 11:28 pře­klá­dá Kra­lic­ká Bib­le „Kro­mě toho, což zevnitř jest“; pře­klad Dr. P. Škra­ba­la, 1948: „Nehle­dě k jiným věcem“.

Co nej­věr­něj­ší pře­klad tex­tu by mohl znít následovně:

Také bylo řeče­no: ‚Kdo pro­pus­tí svou ženu, ať jí dá roz­lu­ko­vý list.‘ Ale já vám pra­vím, že kaž­dý, kdo pro­pouš­tí svou ženu (důvod pří­pa­du smil­stva je vylou­če­ný), uvá­dí ji do cizo­lož­ství[1], a kdo by se s pro­puš­tě­nou ože­nil, cizo­lo­ží.[2]

Smil­stvo bylo vše­o­bec­ně uzná­va­nou pří­či­nou rozvodu.

V kon­tex­tu Matou­še 5 se Ježíš odvo­lá­vá na židov­ský zákon a tra­di­ci. Slo­vy “Také bylo řeče­no” mys­lí kon­krét­ně na 5. kni­hu Moj­ží­šo­vu 24:1:

Jestli­že si muž vez­me ženu, bude jejím man­že­lem, ale pak se sta­ne, že nena­lez­ne milost v jeho očích, pro­to­že u ní našel něja­kou haneb­nost, napí­še jí roz­lu­ko­vý lís­tek, dá jí ho a pro­pus­tí ji ze své­ho domu.

Výraz „něja­ká haneb­nost“ byl teh­dej­ší­mi rabín­ský­mi ško­la­mi vzta­ho­ván na sexu­ál­ní pro­hřeš­ky. Pro mno­hé židy toto bylo jedi­ným mož­ným důvo­dem k roz­vo­du.[3]

Ježíš při­ná­ší něco nového

Slo­va „Také bylo řeče­no… Ale já vám pra­vím…“ uka­zu­jí, že Ježíš zde učí něco nové­ho, něco, co židé ješ­tě nikdy nesly­še­li. V šir­ším kon­tex­tu kázá­ní na hoře (Matouš kap. 5–7) Ježíš pro­hlu­bu­je Boží při­ká­zá­ní se zře­te­lem na čis­to­tu a lás­ku. V užším kon­tex­tu (Mt 5:21–48) Ježíš sta­ví sta­ro­zá­kon­ní při­ká­zá­ní do kon­tras­tu se svým „Ale já vám pra­vím“, čímž pou­ka­zu­je na původ­ní jas­nou Boží vůli v těch­to věcech, např. ve ver­ších 33–34: „Dále jste sly­še­li, že bylo řeče­no před­kům: ‚Nebu­deš kři­vě pří­sa­hat, ale spl­níš Pánu své pří­sa­hy.‘ Já však vám pra­vím, abys­te nepří­sa­ha­li vůbec; ani při nebi, pro­to­že je to trůn Boží;“ Kdy­by Ježíš v Matou­šo­vi 5:32 chtěl pou­ze vyjá­d­řit, že sou­hla­sí s vše­o­bec­ně uzná­va­ným důvo­dem k roz­vo­du, jeho výro­ky ohled­ně roz­vo­du by se do toho­to kon­tex­tu neho­di­ly. Nepři­ne­sl by nic nové­ho. („Nové“ věci, kte­ré Ježíš při­ne­sl, jsou však odvě­kou Boží vůlí.)

Ježíš učil, že židy vše­o­bec­ně uzná­va­ný důvod k roz­vo­du už nepla­tí slo­vy „důvod pří­pa­du smil­stva je vyloučený“.

To ale nezna­me­ná, že je někdo povi­nen zůstat se svým part­ne­rem za kaž­dou cenu, i když se cho­vá vel­mi špat­ně. Prá­vě kvů­li špat­né­mu způ­so­bu živo­ta může být nevy­hnu­tel­né se od tako­vé­ho part­ne­ra oddě­lit. Za urči­tých okol­nos­tí může tako­vé oddě­le­ní nabýt for­my ofi­ci­ál­ní­ho roz­vo­du. Přes­to zůstá­vá i v tom­to pří­pa­dě man­žel­ský sva­zek spo­lu se závaz­kem man­žel­ské věr­nos­ti zacho­ván. Uza­vře­ní nové­ho man­žel­ství je tím vylou­če­no. Ježíš odmí­tl oddě­le­ní, při kte­rém je man­žel­ské pou­to zru­še­no a oba part­ne­ři mohou vstou­pit do nové­ho manželství.

3.2 Matouš 19:9

V Matou­šo­vi 19:9 je situ­a­ce podob­ná Matou­šo­vi 5:

Při­stou­pi­li k němu fari­ze­o­vé, aby ho pokou­še­li. Říka­li: „Je dovo­le­no, aby člo­věk pro­pus­til svou ženu z jaké­ho­ko­li důvo­du?“ On jim odpo­vě­děl: „Nečet­li jste, že ten, kte­rý stvo­řil člo­vě­ka, od počát­ku ‚uči­nil je jako muže a ženu‘? A řekl: ‚Pro­to člo­věk opus­tí otce i mat­ku a při­lne ke své ženě a ti dva budou jed­no tělo‘, tak­že již nejsou dva, ale jed­no tělo. Co tedy Bůh spo­jil, ať člo­věk neod­dě­lu­je!“ Řek­li mu: „Proč tedy Moj­žíš naří­dil dát ženě roz­lu­ko­vý list a pro­pus­tit ji?“ Řekl jim: „Pro tvr­dost vaše­ho srd­ce vám Moj­žíš dovo­lil pro­pouš­tět vaše ženy, od počát­ku však tomu tak neby­lo. Pra­vím vám, že kdo by pro­pus­til svou ženu, pokud by to neby­lo na zákla­dě smil­stva, a ože­nil se s jinou, cizo­lo­ží; a kdo by se s pro­puš­tě­nou ože­nil, cizo­lo­ží.“ Jeho učed­ní­ci mu řek­li: „Jestli­že je to mezi mužem a ženou tako­vé, je lépe se neže­nit.“ (Matouš 19:3–10)

Čes­ký stu­dij­ní pře­klad nabí­zí, po odstra­ně­ní vysvět­lu­jí­cích doplň­ků psa­ných kur­zí­vou, doslov­ný pře­klad ver­še 9: Pra­vím vám, že kdo by pro­pus­til svou ženu, ne na zákla­dě smil­stva, a ože­nil se s jinou, cizo­lo­ží; a kdo by se s pro­puš­tě­nou ože­nil, cizoloží.

V řečti­ně exis­tu­jí dvě různá slo­va pro vyjá­d­ře­ní zápo­ru. Slo­vo μὴ/me pou­ži­té ve frá­zi „ne na zákla­dě smil­stva“ je pou­ží­vá­no k vyjá­d­ře­ní záka­zu. V Novém záko­ně najde­me něko­lik pří­pa­dů, kde je ten­to druh zápo­ru me/=ne pou­žit bez vysvět­lu­jí­cí­ho slo­ve­sa. Co nemá být uči­ně­no, je vždy nut­né odvo­dit z kon­tex­tu[4]. Ježíš zde tedy vyja­dřu­je, že v pří­pa­dě sexu­ál­ních pro­hřeš­ků nemá být jed­ná­no urči­tým způ­so­bem. Z kon­tex­tu je zřej­mé, že tím, co nemá být uči­ně­no, je roz­vod. Význam je pro­to násle­du­jí­cí: ani na zákla­de smilstva.

Marek 10:12 uvá­dí opač­ný pří­pad, kdy žena pro­pus­tí své­ho muže. Marek 10:1–12 a Matouš 19:1–12 jsou para­le­ly a mlu­ví o té samé situ­a­ci. Na otáz­ku fari­zejů, zda je dovo­le­no, aby člo­věk pro­pus­til svou ženu z jaké­ho­ko­li důvo­du[5], Ježíš odpo­ví­dá pou­ká­zá­ním na řád stvo­ře­ní, že muž a žena jsou jed­ním tělem a „co tedy Bůh spo­jil, ať člo­věk neod­dě­lu­je“. Roz­lu­ko­vý list, kte­rý Moj­žíš naří­dil, byl dovo­len jen pro tvr­dost srd­cí. Původ­ní Boží vůle byla jiná. Ježíš zde zdo­ko­na­lu­je zákon. Neod­dě­li­tel­ný cha­rak­ter man­žel­ské­ho svaz­ku má svůj základ v řádu stvoření.

Také reak­ce učed­ní­ků v Matou­šo­vi 19:10[6] uka­zu­je, že Ježí­šo­vo uče­ní pro ně bylo v tom­to bodě zce­la nové. Židov­ský zákon povo­lo­val roz­vod a nové man­žel­ství, napří­klad v pří­pa­dě sexu­ál­ních hříchů ženy (pod­le rabí­na Šama­je). Učed­ní­ci z Ježí­šo­vých slov pocho­pi­li, že pod­le Boží vůle není mož­né man­žel­ský sva­zek zru­šit, dokon­ce ani v pří­pa­dě sexu­ál­ní­ho hří­chu ženy. Pro­to si učed­ní­ci kla­dou otáz­ku, zda je vůbec záhod­no se ože­nit. Také tato reak­ce uka­zu­je, že Ježíš při­ne­sl něco úpl­ně nové­ho. Kdy­by Ježíš učil, že se man­žel smí po roz­vo­du z pří­či­ny smil­stva zno­va ože­nit, učil by to samé, jako mno­ho jiných židů a nevy­vo­lal by tak udi­ve­nou reak­ci učedníků.

3.3 K obě­ma pasážím

V Matou­šo­vi 5:32 a 19:9 vidí­me, že v poza­dí sto­jí Moj­žíšův zákon o roz­lu­ko­vém lis­tu (5. Moj­ží­šo­va 24:1). Ježíš na obou mís­tech vyja­dřu­je, že odů­vod­ně­ní roz­vo­du smil­stvem není Boží vůlí. Jeli­kož výklad 5. Moj­ží­šo­vé kni­hy 24:1 byl důle­ži­tý pře­de­vším pro židov­ské křes­ťa­ny, není udi­vu­jí­cí, že tyto dva ver­še, kde Ježíš nedo­vo­lu­je roz­vod ani v pří­pa­dě smil­stva (s mož­nos­tí nové­ho man­žel­ství), najde­me jenom v evan­ge­liu pod­le Matou­še. Marek a Lukáš, kte­ří psa­li pře­de­vším pro křes­ťa­ny z poha­nů, nechtě­li své čte­ná­ře otáz­kou výkla­du pří­či­ny roz­vo­du v 5. Moj­ží­šo­vé 24:1 zaměst­ná­vat a tato Ježí­šo­va slo­va urče­ná židům vynechali.

Matouš 5:32 a 19:9 jsou tedy v sou­la­du se vše­mi ostat­ní­mi slo­vy Nové­ho záko­na a nemlu­ví o žád­ném mož­ném důvo­du k roz­vo­du, nýbrž nao­pak, že důvo­dy židů k roz­vo­du nejsou platné.

4 Proč byl roz­vod v Starém záko­ně povo­le­ný, avšak pod­le slov Ježí­še už není?

Roz­vod nikdy nebyl Boží vůlí. Moj­žíš dovo­lil roz­vod kvů­li nepo­sluš­nos­ti náro­da. V židov­ském náro­dě bohu­žel jen málo lidí chtě­lo žít pod­le Boží vůle, zatím­co ostat­ní byli vět­ši­nou vel­mi nepo­sluš­ní. Prá­vě pro­to Bůh dovo­lil roz­vod a nové man­žel­ství, pro­to­že jinak by někte­ří lidé muse­li vel­mi trpět nepo­sluš­nos­tí dru­hých. Ze soci­ál­ních pří­čin bylo pro pro­puš­tě­nou ženu téměř nezbyt­né zno­vu se vdát, aby byla mate­ri­ál­ně zajiš­tě­na a ve stá­ří měla vyhlíd­ku na pod­po­ru od vlast­ních dětí. To je důvod, proč Moj­žíš při­ká­zal man­že­lo­vi dát jí roz­lu­ko­vý list. Ten­to doklad byl pro pro­puš­tě­nou ženu důle­ži­tým pro­střed­kem ochra­ny jako důkaz, že neby­la pro­sti­tut­ka ani nemě­la žád­ný pohlav­ní styk mimo man­žel­ství (za což byl trest smr­ti). Byla pro­puš­tě­na a bylo jí práv­ně dovo­le­no zno­vu se vdát.

Mezi židy neby­lo kvů­li nepo­sluš­nos­ti mno­hých nikdy mož­né, aby všich­ni žili v posluš­nos­ti, lás­ce a hlu­bo­ké jed­no­tě. Ježíš tako­vý život umož­nil v církvi, kde nevě­ří­cí nemů­že zůstat, pokud se neob­rá­tí a kde se kaž­dý člen roz­ho­dl násle­do­vat Ježí­še bez kom­pro­mi­sů. Kaž­dý křes­ťan dostal moc Ducha sva­té­ho k živo­tu ve sva­tos­ti, odda­nos­ti, lás­ce a posluš­nos­ti. Ježíšův nárok je vyso­ký: z pohle­du Boha není mož­né se roz­vést. Tomu­to náro­ku poro­zu­mí­me pou­ze teh­dy, když pocho­pí­me jeho pří­kaz žít v bra­tr­ské lás­ce. Díky své lás­ce jsou křes­ťa­né schop­ni pod­le Ježí­šo­va při­ká­zá­ní o man­žel­ství žít. V Božích očích je man­žel­ství plat­né, dokud oba part­ne­ři žijí. Pavel píše, že pokud jeden z part­ne­rů je nevě­ří­cí a chce se oddě­lit od křes­ťa­na, může tak uči­nit. Z pohle­du Boha ale nejde o roz­vod, kte­rý by jim umož­nil vstou­pit do nové­ho man­žel­ství. Před Bohem zůstá­va­jí man­že­ly, ale mohou žít odděleně.

Man­žel­ství je smlou­va před Bohem, kte­ré je tře­ba zůstat věr­ný, i když jeden z part­ne­rů tuto smlou­vu poru­ší. Může se stát, že nevě­ří­cí part­ner z jaké­ho­ko­liv důvo­du křes­ťa­na opus­tí. Pokud teh­dy křes­ťan zno­vu vstou­pí do nové­ho man­žel­ství, nejen­že poru­ší man­žel­skou smlou­vu, ale vtáh­ne své­ho „nové­ho“ part­ne­ra hlu­bo­ko do hří­chu smil­stva a cizoložství.

Křes­ťa­né se z lás­ky dělí o svůj maje­tek (Skut­ky 2:44–47, Skut­ky 4:32–37). Když nevě­ří­cí man­žel opus­tí křes­ťan­ku, bude o soci­ál­ní zabez­pe­če­ní její­ho živo­ta v církvi posta­rá­no. Nezů­sta­ne sama, pro­to­že Bůh dává kaž­dé­mu křes­ťa­no­vi hlu­bo­kou radost a napl­ně­ní z bra­tr­ské lás­ky a jednoty.

5 Jak posou­dit man­žel­ství ze staré­ho živo­ta před obrácením?

Pro­to je ‑li kdo v Kris­tu, je nové stvo­ře­ní. Sta­ré věci pomi­nu­ly, hle, je tu všech­no nové. (2. Korint­ským 5:17)

Toto slo­vo apoš­to­la Pav­la je vel­mi důle­ži­té a uka­zu­je, jak zásad­ní je změ­na živo­ta člo­vě­ka po obrá­ce­ní. Nevy­ja­dřu­je však, že všech­ny naše závaz­ky ze živo­ta před obrá­ce­ním už neplatí.

Ať je tedy vaše slo­vo ‚ano, ano‘ — ‚ne, ne‘ (Matouš 5:37)

Obzvlášť to pla­tí pro man­žel­ský slib. Jak už jsme uved­li v čás­ti 3.2, Ježíš odů­vod­ňu­je neroz­lu­či­tel­nost man­žel­ství řádem stvo­ře­ní. Myš­len­ka, že man­žel­ství uza­vře­ná před obrá­ce­ním už nejsou plat­ná a part­ne­ři mohou být roz­ve­de­ni, pro­to­že jako křes­ťa­né mají nový život, je faleš­ným uče­ním zne­va­žu­jí­cím slo­va Ježíše.

V 1. Korint­ským 7:10–15 píše Pavel o man­žel­stvích uza­vře­ných před obrácením:

Man­že­lům však naři­zu­ji — ne já, ale Pán — aby žena od muže neod­chá­ze­la. Když by však pře­ce ode­šla, ať zůstá­vá nevda­ná nebo ať se s mužem smí­ří. Také muž ať neo­pouš­tí ženu. Ostat­ním pak pra­vím já, ne Pán: Jestli­že má někte­rý bra­tr nevě­ří­cí ženu a ona je ochot­na s ním žít, ať ji neo­pouš­tí. A má-li někte­rá žena nevě­ří­cí­ho muže a on je ocho­ten s ní žít, ať své­ho muže neo­pouš­tí. Neboť nevě­ří­cí muž je posvě­cen ve své ženě a nevě­ří­cí žena je posvě­ce­na ve svém muži. Vždyť jinak by vaše děti byly nečis­té, avšak nyní jsou sva­té. Jestli­že se však nevě­ří­cí chce roz­vést, ať se roz­ve­de. Ten bra­tr nebo ta sest­ra nejsou v tako­vých pří­pa­dech otro­ci. Neboť Bůh nás povo­lal ku pokoji.

Pav­lo­vou zása­dou je, že dokud nevě­ří­cí akcep­tu­je nový život křes­ťa­na, mají spo­lu zůstat. Pokud pře­ce jen dojde k roz­dě­le­ní (verš 15), křes­ťan má buď zůstat sám nebo se s part­ne­rem smí­řit (verš 11).

6 Něko­lik myš­le­nek k dneš­ní situaci

Dnes je bohu­žel vel­mi vzác­ný „nor­mál­ní pří­pad“ jedi­né­ho man­žel­ství, kdy oba man­že­lé spo­lu žijí až do smr­ti ve vzá­jem­né věr­nos­ti, jak si to slí­bi­li na svat­bě. Neú­pl­né rodi­ny se stá­va­jí stá­le běž­něj­ší. Tato situ­a­ce ovliv­ňu­je i život a uče­ní růz­ných „církví“ a nábo­žen­ských skupin.

Pro pocho­pe­ní odmít­nu­tí roz­vo­du s náro­kem na nové man­žel­ství je dob­ré mít na mys­li pozi­tiv­ní hod­no­tu man­žel­ství v plá­nu Boží­ho stvo­ře­ní. Více o tom si může­te pře­číst v člán­ku Man­žel­ství a roz­hod­nu­tí pro život bez man­žel­ství. Je vždy důle­ži­té zvá­žit, jak uvést do pra­xe základ­ní uče­ní Bib­le v kon­krét­ní situ­a­ci, ve kte­ré se někdo nachází.

Ježíš v otáz­ce roz­vo­du zno­vu vyne­sl na svět­lo původ­ní Boží vůli, tak­že dokon­ce jeho učed­ní­ci, kte­ří zna­li sta­ro­zá­kon­ní pra­xi roz­vo­du a nové­ho man­žel­ství, tím byli zaskočeni.

Mezi prv­ní­mi křes­ťa­ny byli urči­tě tací (z židov­ským i pohan­ským poza­dím), kte­ří byli podru­hé ženatí/vdané. V Pís­mu sva­tém nena­jde­me radu dru­hé man­žel­ství roz­vá­zat, pro­to­že si při jeho uza­vře­ní neu­vě­do­mo­va­li, že děla­jí něco zce­la Bohem zaká­za­né, i když aspoň věří­cím ze židů muse­lo být jas­né, že Bůh nevi­dí roz­vod jako něco dobrého.

Když Pavel píše Timo­te­o­vi, že episkop má být muž jed­né ženy (1. Timo­te­o­vi 3:2), dozví­dá­me se, že muži, kte­ří se podru­hé ože­ni­li, sice nemoh­li být star­ší­mi, byli však v církvi při­jí­má­ni. V dneš­ní době tato pra­xe (že lidé mohou ve svém novém man­žel­ství v církvi pokra­čo­vat) nemů­že být pře­ja­ta bez­pod­mí­neč­ně, pro­to­že Nový zákon je mno­hým znám a s ním i jas­ný postoj Ježí­še k této otáz­ce. (Mno­hým lidem je znám aspoň teo­re­tic­ky jas­ný postoj Kato­lic­ké „církve“ k otáz­ce roz­vo­du a nové­ho man­žel­ství.) Pro­to by sku­teč­nost, že uza­vře­ní nové­ho man­žel­ství není správ­né, měla být mno­hým dneš­ním lidem jas­něj­ší než lidem z doby prvot­ní církve. Zále­ží na tom, s jakým vědo­mím někdo do dru­hé­ho man­žel­ství vstou­pil. Pokud někdo do něho vstou­pil s vědo­mím, že je to v roz­po­ru s Boží vůli, nemů­že toto man­žel­ství být pova­žo­vá­no za man­žel­ství pod­le Boží vůle. Pro­blém má čas­to hlub­ší koře­ny – napří­klad když byly při uza­ví­rá­ní prv­ní­ho sňat­ku zane­dbá­ny duchov­ní otáz­ky, pře­de­vším otáz­ka, jaký má part­ner postoj k Bohu.

Kaž­dý kon­krét­ní pří­pad je však nut­né důklad­ně zkou­mat a upřím­ně hle­dat Boží vůli. I když by výsle­dek upřím­né­ho zkou­má­ní zna­me­nal, že nové man­žel­ství nemů­že pokra­čo­vat, je nut­né zvá­žit ješ­tě dal­ší hle­dis­ka. Pře­de­vším když oba part­ne­ři jsou křes­ťa­ny, důsled­kem nebu­de úpl­né odlou­če­ní. Čas­to se najdou mno­hé spo­leč­né úko­ly, jako např. výcho­va dětí. Pro děti urči­tě není nápo­moc­né, když vidí, že jsou rodi­če oddě­le­ni. Avšak v tom­to pří­pa­dě (pokud výsled­kem je, že dru­hé man­žel­ství nemů­že pokra­čo­vat) nebu­de ve vzta­hu už žád­né mís­to pro sexu­ál­ní vztah.

7 Shr­nu­tí a povzbuzení

Ježíš zdů­raz­ňu­je, že Boží vůlí je mít jen jed­no­ho part­ne­ra za celý život. Je to zřej­mé z jeho argu­men­tů, že muž a žena budou jed­ním tělem a že muž nemá pro­pus­tit svo­ji man­žel­ku. Pokud se roz­ve­dou, nesmí ani jeden z nich uzavřít nové man­žel­ství dokud part­ner žije, pro­to­že teh­dy man­žel­ská smlou­va ješ­tě pla­tí. Když jeden z part­ne­rů přes­to do nové­ho man­žel­ství vstou­pí (ješ­tě během živo­ta man­že­la nebo man­žel­ky), dopouš­tí se cizo­lož­ství. Před Bohem nee­xis­tu­je roz­vod. Man­žel­ství pla­tí tak dlou­ho, dokud man­že­lé žijí. Ježíš v žád­né pasá­ži neči­ní roz­díl mezi tím, zda­li je někdo pro­puš­těn z vlast­ní viny, nebo je nevinen.

Pro­to­že Ježíš v Mar­ko­vi a Lukášo­vi nepři­pouš­tí žád­né výjim­ky, nemohl ani v Matou­šo­vi na žád­nou výjim­ku mys­let. Také z reak­ce učed­ní­ků vidí­me, že v otáz­ce roz­vo­du není žád­ná výjim­ka. Nové man­žel­ství není mož­né, dokud part­ner žije.

V 1. Korint­ským 7 se Pavel věnu­je někte­rým pří­pa­dům podrob­ně­ji. Když už je někdo roz­ve­den v čase své­ho obrá­ce­ní, má zůstat sám nebo se s býva­lým part­ne­rem smí­řit. Pokud se nevě­ří­cí part­ner chce s křes­ťa­nem roz­vést, křes­ťan to má dovo­lit (v. 15):

„Jestli­že se však nevě­ří­cí chce roz­vést, ať se roz­ve­de. Ten bra­tr nebo ta sest­ra nejsou v tako­vých pří­pa­dech otro­ci. Neboť Bůh nás povo­lal ku pokoji.“

Nebýt „otro­ky“ v tom­to pří­pa­dě zna­me­ná, že bra­tr nebo sest­ra nejsou odsou­ze­ni k živo­tu plné­mu kon­flik­tů a pro­blé­mů s nevě­ří­cím part­ne­rem. Mohou se oddě­lit a zůstat bez manželství.

Co je pro mno­hé nepřed­sta­vi­tel­né, není neú­nos­ným bře­me­nem. Křes­ťan má skr­ze Ježí­še Kris­ta nový vztah s Bohem. V tom­to vzta­hu si uvě­do­mu­je­me náro­ky, kte­ré na nás kla­de Boží sva­tost. Tyto náro­ky jsou vyš­ší než ty, kte­ré byly kla­de­ny na věří­cí v době Staré­ho záko­na. Jsme si také více vědo­mi vlast­ních sla­bos­tí a hříchů. Bůh nás učí čer­pat sílu z blíz­ké­ho vzta­hu s Ním tam, kde naše síly nesta­čí. S Ním a skr­ze Něho se stá­vá „nemož­né“ mož­ným. Bůh pomá­há také skr­ze spo­le­čen­ství s bra­t­ry a sestra­mi, kte­ré kaž­dý křes­ťan vel­mi potře­bu­je – spo­le­čen­ství s těmi, kte­ří Boží slo­va poslou­cha­jí a také činí. Jsou naši­mi sou­ro­zen­ci v Kris­tu, naší duchov­ní rodi­nou, kte­rá pře­tr­vá až do věč­nos­ti. Křes­ťan tedy není sám, i když neži­je v manželství.


Poznámky

  1. doslo­va: “zapří­či­ní cizo­lož­ství vůči ní” — ten­to doslov­ný pře­klad, na roz­díl od běž­né­ho pře­kla­du „uvá­dí ji do cizo­lož­ství“ pou­ka­zu­je na to, že sku­tek cizo­lož­ství je uči­něn mužem, kte­rý pro­pus­tí svo­ji man­žel­ku. Zde se ješ­tě nejed­ná o cizo­lož­ství v nej­sil­něj­ším slo­va smys­lu (pohlav­ní styk s jinou ženou), přes­to je prá­vě pro­puš­tě­ní ženy vidě­no jako sku­tek cizoložství.
  2. Důklad­né vysvět­le­ní toho­to navr­že­né­ho pře­kla­du najde­te v: Karl Sta­ab, Die Unau­flös­li­ch­ke­it der Ehe und die sog. „Ehebru­chsklau­seln“ bei Mt 5,32 und 19,9: Fest­schrift für E. Eichmann, Pader­born 1940, 435–452
  3. Exis­to­val také jiný výklad (v rabín­ské ško­le Hil­le­lo­vě), pod­le kte­ré­ho byl roz­vod dovo­len z mno­hých, dokon­ce i mali­cher­ných příčin.
  4. Židov­ští vůd­ci v Matou­šo­vi 26:5 pro­hlá­si­li: „Ne ve svá­tek, aby nena­sta­lo pobou­ře­ní mezi lidem.“ V prv­ní větě chy­bí slo­ve­so. Z kon­tex­tu je však zřej­mé, že vůd­ci nechtě­li, aby byl Ježíš zatčen během svát­ku, ale už před ním. Úpl­ná věta by zně­la: „Ne ve svá­tek (má být zatčen), aby nena­sta­lo pobou­ře­ní mezi lidem.“
  5. Zde se jed­ná, podob­ně jako v Matou­šo­vi 5:32, o výklad 5. Moj­ží­šo­vy 24:1
  6. Jeho učed­ní­ci mu řek­li: „Jestli­že je to mezi mužem a ženou tako­vé, je lépe se neženit.“


doslo­va: “zapří­či­ní cizo­lož­ství vůči ní” — ten­to doslov­ný pře­klad, na roz­díl od běž­né­ho pře­kla­du „uvá­dí ji do cizo­lož­ství“ pou­ka­zu­je na to, že sku­tek cizo­lož­ství je uči­něn mužem, kte­rý pro­pus­tí svo­ji man­žel­ku. Zde se ješ­tě nejed­ná o cizo­lož­ství v nej­sil­něj­ším slo­va smys­lu (pohlav­ní styk s jinou ženou), přes­to je prá­vě pro­puš­tě­ní ženy vidě­no jako sku­tek cizoložství.

Důklad­né vysvět­le­ní toho­to navr­že­né­ho pře­kla­du najde­te v: Karl Sta­ab, Die Unau­flös­li­ch­ke­it der Ehe und die sog. „Ehebru­chsklau­seln“ bei Mt 5,32 und 19,9: Fest­schrift für E. Eichmann, Pader­born 1940, 435–452

Exis­to­val také jiný výklad (v rabín­ské ško­le Hil­le­lo­vě), pod­le kte­ré­ho byl roz­vod dovo­len z mno­hých, dokon­ce i mali­cher­ných příčin.

Židov­ští vůd­ci v Matou­šo­vi 26:5 pro­hlá­si­li: „Ne ve svá­tek, aby nena­sta­lo pobou­ře­ní mezi lidem.“ V prv­ní větě chy­bí slo­ve­so. Z kon­tex­tu je však zřej­mé, že vůd­ci nechtě­li, aby byl Ježíš zatčen během svát­ku, ale už před ním. Úpl­ná věta by zně­la: „Ne ve svá­tek (má být zatčen), aby nena­sta­lo pobou­ře­ní mezi lidem.“

Zde se jed­ná, podob­ně jako v Matou­šo­vi 5:32, o výklad 5. Moj­ží­šo­vy 24:1

Jeho učed­ní­ci mu řek­li: „Jestli­že je to mezi mužem a ženou tako­vé, je lépe se neženit.“