O man­žel­ství a roz­hod­nu­tí zůstat svobodný

V tom­to člán­ku bychom chtě­li psát o Božím zámě­ru pro vztah mezi mužem a ženou v kon­tras­tu se zne­u­ží­vá­ním sexu­a­li­ty v dneš­ní době. Rádi bychom též pou­ká­za­li na hod­no­tu roz­hod­nu­tí se pro život bez man­žel­ství kvů­li Boží­mu krá­lov­ství. Dále chce­me zmí­nit, co říká Bib­le o vzta­zích mezi man­že­li a svo­bod­ný­mi lid­mi v křes­ťan­ském spo­le­čen­ství, kte­ré jsou zalo­že­ny na bra­tr­ské lás­ce pře­sa­hu­jí­cí lás­ku mezi mužem a ženou.

1 Úvod­ní myš­len­ky k hod­no­tě roz­hod­nu­tí pro život bez manželství

V násle­du­jí­cím tex­tu se chce­me dotknout téma­tu, kte­ré má pro osob­ní život člo­vě­ka vel­ký význam. Téměř pro všech­ny lidi je samo­zřej­mos­tí začít cho­dit s part­ne­rem nebo si něja­ké­ho hle­dat. Tato tou­ha po part­ner­ství je čas­to spo­je­na s vel­kým oče­ká­vá­ním, kte­ré pak nezříd­ka vede ke zkla­má­ní kon­čí­cí­mu hlu­bo­kou kri­zí, dokon­ce i mezi lid­mi, kte­ří se poklá­da­jí na věřící.

Napro­ti tomu se málo­kdo svo­bod­ně a vědo­mě roz­ho­dl vzdát part­ner­ství, sexu­a­li­ty a rodin­né­ho živo­ta a svůj život ode­vzdal pro jiný cíl. Tato myš­len­ka není Nové­mu záko­nu vůbec cizí. Ježíš i apoš­tol Pavel o ní mlu­ví. Také z raných křes­ťan­ských spi­sů víme, že se mno­zí křes­ťa­né té doby roz­hod­li pro život bez man­žel­ství kvů­li Boží­mu království.

Posbí­ra­li jsme růz­né myš­len­ky o hod­no­tě a význa­mu man­žel­ství a živo­ta bez man­žel­ství v Božích očích a o tom, co o této otáz­ce říká Bib­le. Ten­to text je určen pře­de­vším lidem vyzná­va­jí­cím křes­ťan­skou víru, pro­to­že bychom chtě­li vzbu­dit jejich pově­do­mí o tom, že Boží slo­vo nemlu­ví o man­žel­ství jako o jedi­né mož­nos­ti. Mlu­ví též o čas­to opo­mí­je­né mož­nos­ti vzdát se man­žel­ství pro Boží království.

Abychom se vyhnu­li nedo­ro­zu­mě­ní, chtě­li bychom zdů­raz­nit, že roz­hod­nu­tí křes­ťa­na zůstat svo­bod­ným nespo­ju­je­me s kato­lic­kým celi­bá­tem, ke kte­ré­mu se čle­no­vé musí zavá­zat, když chtě­jí vstou­pit do kněž­ské­ho semi­ná­ře nebo řehol­ní­ho řádu. Více o tom v tex­tu níže.

Jsme si dob­ře vědo­mi, že tato otáz­ka je vel­mi obsáh­lá a že ji musí­me ome­zit na nej­pod­stat­něj­ší myš­len­ky. Rádi navá­že­me kon­takt s kaž­dým, kdo by měl hlub­ší zájem dozvě­dět se více o myš­len­kách, kte­rých jsme se tu moh­li jen dotknout.

2 Násle­do­vá­ní Ježíše

Ježíš volal k násle­do­vá­ní lidi v růz­ných život­ních situ­a­cích. O Pet­ro­vi např. víme, že byl žena­tý (Mar­ko­vo ev. 1:29–31). Někte­ří jiní, jako napří­klad apoš­tol Jan, byli prav­dě­po­dob­ně v době, kdy je Ježíš povo­lal, ješ­tě mla­dí a svo­bod­ní. Nezá­vis­le na tom, v jaké život­ní situ­a­ci se učed­ní­ci nachá­ze­li, Ježíš vyzý­vá k násle­do­vá­ní kaž­dé­ho stejně:

Šly s ním vel­ké zástu­py. Obrá­til se a řekl jim: „Při­chá­zí-li někdo ke mně a nemá v nená­vis­ti^[1] své­ho otce a mat­ku, man­žel­ku a děti, bra­t­ry a sest­ry, ano i vlast­ní duši, nemů­že být mým učed­ní­kem. […] Tak tedy žád­ný z vás, kdo neo­pouš­tí všech­no, co mu nále­ží, nemů­že být mým učed­ní­kem.” (Lukášo­vo evan­ge­li­um 14:25–27,33 Čes­ký stu­dij­ní překlad)

Lukáš umís­til tato Ježí­šo­va slo­va pří­mo za podo­ben­ství o vel­ké hostině:

Ježíš mu řekl: „Jeden člo­věk chys­tal veli­kou veče­ři a pozval mno­ho lidí. Když měla hos­ti­na začít, poslal své­ho slu­žeb­ní­ka, aby řekl pozva­ným: ‚Pojď­te, vše už je při­pra­ve­no.‘ A zača­li se jeden jako dru­hý vymlou­vat. Prv­ní mu řekl: ‚Kou­pil jsem pole a musím se na ně jít podí­vat. Pro­sím tě, při­jmi mou omlu­vu.‘ Dru­hý řekl: ‚Kou­pil jsem pět párů volů a jdu je vyzkou­šet. Pro­sím tě, při­jmi mou omlu­vu!‘ Dal­ší řekl: ‚Ože­nil jsem se, a pro­to nemo­hu při­jít.‘ Slu­žeb­ník se vrá­til a ozná­mil to své­mu pánu. Tu se pán domu rozhně­val a řekl své­mu slu­žeb­ní­ku: ‚Vyjdi rych­le na náměs­tí a do ulic měs­ta a při­veď sem chudé, zmr­za­če­né, sle­pé a chro­mé.‘ A slu­žeb­ník řekl: ‚Pane, sta­lo se, jak jsi roz­ká­zal, a ješ­tě je mís­to.‘ Pán řekl slu­žeb­ní­ku: ‚Vyjdi za lid­mi na ces­ty a k ohra­dám a při­nuť je, ať při­jdou, aby se můj dům napl­nil. Neboť vám pra­vím: Nikdo z těch mužů, kte­ří byli pozvá­ni, neo­ku­sí mé veče­ře.‘“ (Lukášo­vo evan­ge­li­um 14:16–24)

Ježíš vyjme­no­vá­vá růz­né pří­pa­dy, ve kte­rých lidé neby­li při­pra­ve­ni odpo­vě­dět na Boží pozvá­ní. Je zde zmí­něn i man­žel­ský vztah. Ježíš uka­zu­je, že i man­žel­ství a rodi­na musí být pod­ří­ze­ny povo­lá­ní být jeho učedníkem.

Apoš­to­lo­vé dopro­vá­ze­li Ježí­še po celou dobu jeho veřej­né­ho půso­be­ní. Z pří­kla­du Pána Ježí­še se od samé­ho počát­ku uči­li při­pra­ve­nost dávat svůj sou­kro­mý život stra­nou kvů­li služ­bě Boží­mu krá­lov­ství. Bez této při­pra­ve­nos­ti by neby­li násle­do­vá­ní Ježí­še hod­ni. Může­me se od nich učit správ­ným hod­no­tám. Nej­dů­le­ži­těj­ší v živo­tě je Bůh a věci spo­je­né s Božím krá­lov­stvím, kte­ré mají věč­nou hod­no­tu. Všech­no ostat­ní, man­žel­ství, rodi­na, pro­fes­ní život, pat­ří k tomu­to pomí­ji­vé­mu svě­tu. I když tyto věci mohou být samy o sobě dob­ré, měly by mít v živo­tě člo­vě­ka až dru­hé mís­to, pro­to­že netr­va­jí věčně.

Je to je zřej­mé i z roz­ho­vo­ru mezi Ježí­šem a saduceji:

V ten den při­šli za ním sadu­ceo­vé, kte­ří říka­jí, že není vzkří­še­ní, a před­lo­ži­li mu dotaz: „Mistře, Moj­žíš řekl: ‚Zemře-li někdo bez dětí, ať se s jeho man­žel­kou pod­le řádu švag­rov­ství ože­ní jeho bra­tr a zplo­dí své­mu brat­ru potom­ka.‘ U nás bylo sedm brat­ří. Prv­ní po svat­bě zemřel, a pro­to­že neměl potom­ka, zane­chal svou ženu své­mu brat­ru. Stej­ně i dru­hý, tře­tí a nako­nec všech sedm. Napo­sle­dy ze všech zemře­la ta žena. Až bude vzkří­še­ní, komu z těch sed­mi bude pat­řit? Vždyť ji měli všich­ni!“ Ježíš jim však odpo­vě­děl: „Mýlí­te se, nezná­te Písma ani moc Boží. Po vzkří­še­ní se lidé neže­ní ani nevdá­va­jí, ale jsou jako nebeští andě­lé. A pokud jde o vzkří­še­ní mrtvých, nečet­li jste, co vám Bůh pra­vil: ‚Já jsem Bůh Abra­ha­mův, Bůh Izá­kův a Bůh Jákobův‘? On pře­ce není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“ (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 22:23–32)

Z citá­tu je vidět, že oso­bi­tost man­žel­ské­ho vzta­hu nepře­tr­vá do věč­nos­ti, jinak by Ježíš musel dát Sadu­ceům za pravdu.

Když tedy bylo man­žel­ství dáno jen pro ten­to svět, nesmí­me v něm hle­dat svo­je život­ní štěs­tí. Exis­tu­je mno­hem vyš­ší cíl – věč­né spo­le­čen­ství s Bohem. Tam už man­žel­ský vztah nebu­de hrát roli. Lás­ka k Bohu napl­ní vzta­hy stej­nou lás­kou ke kaž­dé­mu, s kým bude­me mít ve věč­nos­ti spo­le­čen­ství. Toho­to cíle může­me dosáh­nout jen skr­ze lás­ku k Bohu, kte­rá je nade vše — pokud nás nic a nikdo neod­ra­dí násle­do­vat Ježí­še a žít v posluš­nos­ti jeho přikázáním.

Více vysvět­le­ní ohled­ně toho­to bodu je mož­né najít v téma­tu „Obrá­ce­ní“ a „Kdo je křes­ťan“.

3 „Není dob­ré, aby člo­věk byl sám…“ – myš­len­ky o man­žel­ství a sexualitě

V pří­bě­hu o stvo­ře­ní čteme:

I řekl Hos­po­din Bůh: „Není dob­ré, aby člo­věk byl sám. Uči­ním mu pomoc jemu rov­nou.“[…] I uve­dl Hos­po­din Bůh na člo­vě­ka mrá­ko­tu, až usnul. Vzal jed­no z jeho žeber a uza­vřel to mís­to masem. A Hos­po­din Bůh utvo­řil z žeb­ra, kte­ré vzal z člo­vě­ka, ženu a při­ve­dl ji k němu. Člo­věk zvo­lal: „Toto je kost z mých kos­tí a tělo z mého těla! Ať muže­nou se nazý­vá, vždyť z muže vza­ta jest.“ Pro­to opus­tí muž své­ho otce i mat­ku a při­lne ke své ženě a sta­nou se jed­ním tělem. Oba dva byli nazí, člo­věk i jeho žena, ale nesty­dě­li se.“ (1. Moj­ží­šo­va 2:18, 21–25)

Bůh stvo­řil ženu jako pomoc pro muže. Oba se měli o sebe navzá­jem sta­rat a dopl­ňo­vat se ve všech oblas­tech živo­ta. Když vstou­pí do man­žel­ství, sta­nou se jed­ním tělem, to zna­me­ná, že v tom­to svě­tě jsou před Bohem neroz­lu­či­tel­ně spo­je­ni. Hlu­bo­ce se jeden dru­hé­mu svě­ři­li a zavá­za­li se k vzá­jem­né věrnosti.

Důvě­ra, kte­rou si dva lidé před vstu­pem do man­žel­ství slí­bí, je spo­je­na s vel­kou spo­leč­nou zod­po­věd­nos­tí. Oba se účast­ní stvo­ři­tel­ské­ho díla skr­ze plo­ze­ní potom­ků, výcho­vu dětí k lás­ce k Bohu a k báz­ni před Ním.

„Jed­no tělo“ nemů­že nikdo oddě­lit. I když jsou ve Starém záko­ně pří­kla­dy pro poly­ga­mii (mno­ho­žen­ství), přes­to výraz „jed­no tělo“ uka­zu­je, že se tito lidé vzdá­li­li původ­ní­mu Boží­mu zámě­ru a že jen mono­ga­mie (jedno­žen­ství) je Boží vůlí. Muž nemů­že opus­tit svou mat­ku a své­ho otce a být sjed­no­cen se svou ženou více než jeden­krát. Man­že­lé si mají být věr­ni, dokud je smrt nerozdělí.

I když exis­tu­jí situ­a­ce, kdy je oddě­le­ní se od part­ne­ra nevy­hnu­tel­né, nezna­me­ná to, že jejich „bytí jed­ním tělem“ (man­žel­ství) je roz­vá­zá­no a tím pádem je mož­né uzavřít nový man­žel­ský sva­zek. Jen když jeden z part­ne­rů zemře, je dru­hý part­ner svo­bod­ný zno­vu vstou­pit do manželství.

V tom­to bodě bychom už více neza­bí­ha­li do podrob­nos­tí. K otáz­ce roz­vo­du najde­te na této webo­vé strán­ce podrob­né téma: Roz­vod a nové man­žel­ství.

Po pří­bě­hu o stvo­ře­ní však násle­du­je pří­běh o pádu člověka:

Žena vidě­la, že je to strom s plo­dy dob­rý­mi k jídlu, láka­vý pro oči, strom sli­bu­jí­cí vše­vě­douc­nost. Vza­la tedy z jeho plo­dů a jed­la, dala také své­mu muži, kte­rý byl s ní, a on též jedl. Obě­ma se ote­vře­ly oči: pozna­li, že jsou nazí. Spletli tedy fíko­vé lis­ty a pře­pá­sa­li se jimi. […] Hos­po­din Bůh zavo­lal na člo­vě­ka: „Kde jsi?“ On odpo­vě­děl: „Usly­šel jsem v zahra­dě tvůj hlas a bál jsem se. A pro­to­že jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pově­děl, že jsi nahý? Neje­dl jsi z toho stro­mu, z něhož jsem ti zaká­zal jíst?“ Člo­věk odpo­vě­děl: „Žena, kte­rou jsi mi dal, aby při mně stá­la, ta mi dala z toho stro­mu a já jsem jedl.“ […] Ženě (Bůh) řekl: „Veli­ce roz­mno­žím tvé trá­pe­ní i boles­ti těho­ten­ství, syny budeš rodit v utr­pe­ní, budeš dych­tit po svém muži, ale on nad tebou bude vlád­nout.“ (1. kni­ha Moj­ží­šo­va 3:6–7, 9–12, 16)

Skr­ze pád do hří­chu se mno­ho věcí v tom­to svě­tě změ­ni­lo k hor­ší­mu. Člo­věk se k Bohu obrá­til zády. Odmí­tl důvěr­ný a lás­ky­pl­ný vztah se svým Stvo­ři­te­lem, což při­nes­lo zásad­ní změ­nu i do vzta­hu mezi ženou a mužem. Čte­me, že Ada­mo­vi a jeho ženě se ote­vře­ly oči a pozna­li, že jsou nazí. Před­tím se před sebou navzá­jem nesty­dě­li, potom se však sna­ži­li ukrýt před Bohem a zakrýt svo­ji naho­tu. Byl naru­šen stvo­ři­tel­ský záměr — čis­tý a nepo­ru­še­ný vztah mezi Bohem a člo­vě­kem i mezi lidmi.

Od této chví­le žena ztra­ti­la své úto­čiš­tě v Bohu a mís­to toho zača­la bez­pe­čí a opo­ru hle­dat u muže. A muž, kte­rý odmí­tl Boha jako svou hla­vu a své­ho Pána, změ­nil svůj postoj bra­tr­sky peču­jí­cí­ho ochrán­ce své ženy na postoj vládce.

Ve svě­tě kolem nás vidí­me, že oblast vzta­hů mezi muži a žena­mi s sebou nese vel­ký poten­ci­ál poku­še­ní a hříchů. Prá­vě oblast sexu­a­li­ty čas­to při­ná­ší do živo­ta lidí hod­ně utr­pe­ní, zka­že­nos­ti a roz­dě­le­ní. I když je zná­mé, že tako­vé hří­chy exis­to­va­ly už během dějin lid­stva, nikdy zne­u­ží­vá­ní sexu­a­li­ty nedo­sáh­lo tako­vé­ho roz­mě­ru jako dnes. Jed­ním pří­kla­dem je, že pod­le sta­tis­tik je jed­na tře­ti­na dat na inter­ne­tu por­no­gra­fic­ké­ho obsa­hu a kaž­dé čtvr­té vyhle­dá­vá­ní na inter­ne­tu je hle­dá­ní por­no­gra­fic­kých webo­vých strá­nek^[2]. A co zde lidé mohou najít je ohavné.

Jak zka­že­ný musí být cha­rak­ter člo­vě­ka, kte­ré­mu se tako­vé věci líbí, mís­to aby se od toho hned s nechu­tí odvrá­til. Jak moc muse­li lidé dnes ztra­tit cit­li­vost, když nevi­dí, že por­no­gra­fie nemá nic spo­leč­né­ho s lás­kou, ale že je výra­zem nej­hlub­ší­ho poní­že­ní člověka.

Žel, mno­ho mla­dých lidí se brzy vydá­vá do tako­vých hříchů a jsou jimi zot­ro­če­ni. Důsled­kem je otu­pě­ní vlast­ní­ho svě­do­mí a ztrá­ta úcty vůči lidem opač­né­ho pohla­ví. Člo­věk tak ničí svůj cit pro věr­nost a schop­nost čis­tě a nezišt­ně milo­vat. Dosvěd­ču­je to čas­té stří­dá­ní part­ne­rů, roz­vo­dy, patchwor­ko­vé — “seší­va­né” rodi­ny, kte­ré pat­ří k všed­ní­mu obra­zu naší spo­leč­nos­ti. Kde je sexu­a­li­ta zne­u­ží­vá­na pro sebe­u­spo­ko­je­ní nebo se dru­hý člo­věk stá­vá pou­hým objek­tem vlast­ní­ho uspo­ko­je­ní, tam vlád­ne ohav­ný ego­is­mus, kte­rý má v tom­to pří­pa­dě obzvlášť důsled­ky pro cha­rak­ter a svě­do­mí člo­vě­ka. A pro­to­že toto sobec­tví nemů­že člo­vě­ka nikdy napl­nit, roz­ví­jí se dále do tako­vých zvrh­los­tí, jako je nási­lí vně i mimo man­žel­ství, pro­sti­tu­ce, pedofilie…

Také prak­ti­ko­va­ná homose­xu­a­li­ta, tedy sexu­ál­ní vzta­hy mezi oso­ba­mi stej­né­ho pohla­ví, pat­ří do oblas­ti zne­u­ží­vá­ní sexu­a­li­ty. Pohlav­ní pud byl lidem dán za úče­lem roz­mno­žo­vá­ní a udr­že­ní lid­ské rasy, což v homose­xu­ál­ních vzta­zích mož­né není. V cen­t­ru tako­vých vzta­hů oči­vid­ně sto­jí uspo­ko­je­ní vlast­ních tužeb. V Pís­mu jsou tako­vé prak­ti­ky odsou­ze­ny jako výsle­dek odklo­ně­ní člo­vě­ka od své­ho Stvo­ři­te­le, kte­ré vychá­zí z pový­še­nos­ti a hle­dá­ní vlast­ní slávy.

Boží hněv se zje­vu­je z nebe pro­ti kaž­dé bezbož­nos­ti a nepra­vos­ti lidí, kte­ří svou nepra­vos­tí potla­ču­jí prav­du. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim pří­stup­né, Bůh jim to pře­ce odha­lil. Jeho věč­nou moc a bož­ství, kte­ré jsou nevi­di­tel­né, lze totiž od stvo­ře­ní svě­ta vidět, když lidé pře­mýš­le­jí o jeho díle, tak­že nema­jí výmlu­vu. Pozna­li Boha, ale nevzda­li mu čest jako Bohu ani mu neby­li vděč­ni, nýbrž jejich myš­le­ní je zaved­lo do mar­nos­ti a jejich scest­ná mysl se ocit­la ve tmě. Tvr­dí, že jsou moud­ří, ale upad­li v bláz­nov­ství: zamě­ni­li slá­vu nepo­mí­ji­tel­né­ho Boha za zob­ra­ze­ní podo­by pomí­ji­tel­né­ho člo­vě­ka, ano i ptá­ků a čtvernož­ců a pla­zů. Pro­to je Bůh nechal na pospas nečis­tým váš­ním jejich srd­cí, tak­že zne­u­ctí­va­jí svá vlast­ní těla; vymě­ni­li Boží prav­du za lež a kla­ně­jí se a slou­ží tvor­stvu mís­to Stvo­ři­te­li – on budiž vele­ben na věky! Amen. Pro­to je Bůh vydal v moc haneb­ných váš­ní. Jejich ženy zamě­ni­ly při­ro­ze­ný styk za nepři­ro­ze­ný a stej­ně i muži zane­cha­li při­ro­ze­né­ho sty­ku s žena­mi a vzpla­nu­li žádos­tí jeden k dru­hé­mu, muži s muži pro­vá­dě­jí haneb­nos­ti, a tak sami na sobě dostá­va­jí zaslou­že­nou odpla­tu za svou scest­nost.“ (list Říma­nům 1:18–27)

Nezka­že­né­mu člo­vě­ku pocit stu­du brá­ní, aby se sexu­a­li­ta sta­la něčím samo­ú­čel­ným a byla oddě­le­na od celo­ži­vot­ní věr­nos­ti v man­žel­ském svaz­ku, kte­rý dává pohlav­ní­mu spo­je­ní ochra­nu a důstojnost.

Mla­dé dív­ky a ženy, kte­ré svá těla nedů­stoj­ně nabí­ze­jí mužům ve jmé­nu „svo­bod­né lás­ky“, tak v sobě ničí ducha mateř­ství. Důkaz podá­va­jí také čís­la potra­tů. Mili­ó­ny žen^[3] zabí­je­jí své bez­bran­né děti před tím, než spat­ří svět­lo svě­ta a dopouš­tě­jí se tak zlo­či­nu obrov­ské­ho roz­sa­hu. Zde sobec­tví jas­ně odha­lu­je svůj zni­ču­jí­cí cha­rak­ter. Dal­ší druh nepřá­tel­ství k dětem je zřej­mý na růz­ných meto­dách anti­kon­cep­ce. Mno­zí lidé mož­ná nevě­dí, že např. uží­vá­ní anti­kon­cepč­ních pilu­lek s sebou nese i váž­ná zdra­vot­ní rizi­ka pro ženy. Nej­zá­važ­něj­ším morál­ním pro­blé­mem těch­to pilu­lek je sku­teč­nost, že mohou způ­so­bit potrat. Neza­bra­ňu­jí pou­ze oplod­ně­ní vajíč­ka. V pří­pa­dě, že by vajíč­ko bylo oplod­ně­no, pilul­ka zabrá­ní embryu – vzni­ka­jí­cí­mu člo­vě­ku, kte­rý prá­vě začal žít – aby v dělo­ze našlo mís­to, kde by se moh­lo usa­dit a musí umřít.

Jako čas­tý argu­ment pro­ti kri­ti­ce umě­lých potra­tů a anti­kon­cep­ce bývá uvá­dě­na popu­lač­ní explo­ze. Z křes­ťan­ské­ho hle­dis­ka však ten­to argu­ment nemů­že být odů­vod­něn, zvláš­tě v západ­ním svě­tě, kde i přes níz­kou porod­nost je vyso­ká potratovost.

Sku­teč­ná pří­či­na pro­blé­mů lid­stva spo­čí­vá v tom, že se vět­ši­na lidí neptá na to, jak náš Stvo­ři­tel chtěl, abychom zde na zemi žili. Mno­zí lidé, kte­ří by i moh­li v rám­ci svých mož­nos­tí něco v tom­to svě­tě změ­nit, jsou vede­ni hle­dá­ním vlast­ní­ho pro­spě­chu. Jsou lhos­tej­ní a nezod­po­věd­ní vůči nou­zi dru­hých bez výči­tek svě­do­mí. Tím zapří­či­ně­ná soci­ál­ní nespra­ve­dl­nost, stej­ně jako nezod­po­věd­ný pří­stup k sexu­a­li­tě nemo­hou a nesmě­jí být řeše­ny nelid­ský­mi a živo­tu nepřá­tel­ský­mi pro­střed­ky. Jed­nu křiv­du pře­ce není mož­né napra­vit dal­ší křivdou.

Jedi­ným sku­teč­ným řeše­ním je obrá­ce­ní se k dob­rým Božím řádům, tak jak je zná­me z Bib­le — k nezišt­né lás­ce k bliž­ní­mu, kte­rá hle­dá, co je nej­lep­ší pro všech­ny mís­to hle­dá­ní vlast­ní­ho prospěchu.

Jsme si vědo­mi, že vět­ši­na lidí není při­pra­ve­na žít v tako­vé lás­ce, a pro­to ani nemů­že­me oče­ká­vat vel­ké změ­ny ve svě­tě. Přes­to pro ty, kte­ří chtě­jí žít s dob­rým svě­do­mím před Bohem a lid­mi, nee­xis­tu­je žád­ná jiná ces­ta. V ději­nách lid­stva se bohu­žel sta­lo obvyk­lým, že obrov­ské množ­ství lidí nehle­dá prav­du ani sku­teč­né dob­ro. Pro­to se ani v této důle­ži­té otáz­ce nechce­me řídit názo­ry vět­ši­no­vé společnosti.

Nezišt­ná lás­ka a sebe­obě­to­vá­ní v rám­ci hra­nic celo­ži­vot­ní man­žel­ské smlou­vy je jedi­né, co může vzta­hu mezi mužem a ženou sku­teč­ně pro­spí­vat. Bůh sám nás tako­vé lás­ce učí. Pro­to se man­žel­ské páry nema­jí zamě­řo­vat na sebe navzá­jem, ale spo­leč­ně a kaž­dý osob­ně na Boha. Když někdo od své­ho part­ne­ra oče­ká­vá napl­ně­ní živo­ta, naklá­dá na dru­hé­ho neú­nos­né bří­mě. Mno­ho vzta­hů na tako­vých oče­ká­vá­ních, kte­rá může napl­nit jedi­ně Bůh, ztros­ko­ta­lo. On sám je tím, kdo je nej­dů­le­ži­těj­ší v živo­tě člo­vě­ka a cílem, ke kte­ré­mu člo­věk smě­řu­je. Jen ten, kdo žije ze vzta­hu s Bohem, bude scho­pen se ode­vzdat bez sobec­kých moti­vů. V man­žel­ství, kde tato nezišt­ná lás­ka vlád­ne, není v cen­t­ru part­ner ani sexu­a­li­ta. Tako­vý vztah se vyzna­ču­je hlu­bo­kým smys­lem pro Bohem poža­do­va­nou čis­to­tu a sva­tost, kte­rá vytvá­ří základ pro vztah mezi mužem a ženou, kte­ří si uvě­do­mu­jí vyso­kou zod­po­věd­nost za účast na Božím stvo­ře­ní v pohlav­ním sjednocení.

Pro­to Bůh člo­vě­ku dal zvláš­tě pro tuto oblast vel­mi jas­ný řád, na kte­rý v dneš­ní době mys­lí jen vel­mi málo lidí. JEDEN muž a JEDNA žena k sobě pat­ří až do kon­ce živo­ta. Sexu­a­li­ta pat­ří do man­žel­ství a JEN tam. S tím je spo­je­na ote­vře­nost pro děti, kte­ré Bůh dává. Pokud jsou k tomu před Bohem důvo­dy, je pro nás křes­ťa­ny sexu­ál­ní zdr­žen­li­vost jedi­ným mož­ným pro­střed­kem zabra­ňu­jí­cím poče­tí. Jako morál­ně zod­po­věd­né může být i při­ro­ze­ně plá­no­va­né rodi­čov­ství. Jen tam, kde jsou tyto řády uzná­vá­ny a dodr­žo­vá­ny ve sva­tos­ti, dostá­vá man­žel­ský sva­zek hod­no­tu, kte­rá mu před Bohem náleží.

Ješ­tě jed­na myš­len­ka k neman­žel­ské­mu part­ner­ství: chy­bě­jí­cí odda­cí list nezna­me­ná, že člo­věk může měnit part­ne­ry pod­le libo­vů­le. Tam, kde se muž a žena roz­hod­li spo­lu žít prak­tic­ky jako v man­žel­ství, jsou k sobě oba po zby­tek své­ho živo­ta vázá­ni, jako kdy­by byli oddá­ni. Přes­to ale tako­vé „vol­né“ vzta­hy nejsou legi­tim­ním man­žel­stvím, pro­to­že k němu pat­ří i veřej­né při­zná­ní se k part­ne­ro­vi (v naší spo­leč­nos­ti to zna­me­ná pode­psá­ní odda­cí­ho lis­tu na úřadě).

4 K otáz­ce čistoty

… na našich webo­vých strán­kách může­te najít téma k této otáz­ce: Čis­to­ta a její význam. Zde bychom rádi doda­li myš­len­ky, kte­ré se týka­jí zvláš­tě čis­to­ty v manželství.

Někte­ří lidé si mys­lí, že pro­blémy v oblas­ti sexu­ál­ní čis­to­ty mohou být řeše­ny vstu­pem do man­žel­ství. Pro toto vysvět­le­ní pou­ží­va­jí 1. list Korint­ským 7:8–9:

Svo­bod­ným a vdo­vám pra­vím, že je pro ně lépe, když zůsta­nou tak jako já. Je-li jim zatěž­ko žít zdr­žen­li­vě, ať vstou­pí v man­žel­ství, neboť je lep­ší žít v man­žel­ství než se trápit.

Man­žel­ství je zne­hod­no­ce­no, když je vní­má­no jako řeše­ní pro člo­vě­ka, kte­rý nemů­že ovlád­nout své pohlav­ní tou­hy. Tako­vé myš­le­ní pou­ka­zu­je na níz­kou morál­ní úro­veň, kte­rou by Pavel urči­tě nepod­po­ro­val. Čas­to mlu­ví pro­ti sexu­ál­ním hříchům a o tom, že Duch urču­je život křes­ťa­na, a ne tělo (např. Galat­ským 5:16). Čím hlub­ší je roz­hod­nu­tí křes­ťa­na slou­žit Bohu a milo­vat své bra­t­ry a sest­ry v Kris­tu, tím mají těles­né tou­hy méně pro­sto­ru v jeho živo­tě. Jak by mohl dát Pavel tako­vou radu, man­žel­stvím zle­ga­li­zo­vat život v nezkrot­ných sexu­ál­ních vášních?

V 1. lis­tě Korint­ským 6:13, 17–20 Pavel píše:

Jíd­lo je pro žalu­dek a žalu­dek pro jíd­lo; Bůh však jed­nou uči­ní konec obo­jí­mu. Tělo však není pro smil­stvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo.[…] Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varuj­te se smil­stva! Žád­ný jiný hřích, kte­ré­ho by se člo­věk dopus­til, netý­ká se jeho těla; kdo se však dopouš­tí smil­stva, hře­ší pro­ti vlast­ní­mu tělu. Či snad neví­te, že vaše tělo je chrá­mem Ducha sva­té­ho, kte­rý ve vás pře­bý­vá a jejž máte od Boha? Nepa­t­ří­te sami sobě! Bylo za vás zapla­ce­no výkup­né. Pro­to svým tělem osla­vuj­te Boha.

4.1 Jak rozu­mět vyjá­d­ře­ní “trá­pit se“^[4] v 1. lis­tě Korint­ským 7:9?

Pavel vidí man­žel­ství pro křes­ťa­na správ­né jen teh­dy, když jsou pro něj důvo­dy a moti­vy před Bohem dob­ré. Musel mys­let na tako­vé věří­cí, kte­ří se již vnitř­ně hlu­bo­ce s myš­len­kou na život v man­žel­ství s kon­krét­ní oso­bou zto­tož­ni­li. Tím byli „zapá­le­ni“ mateř­sky nebo otcov­sky pečo­vat o rodi­nu, zod­po­věd­ně vycho­vá­vat děti na cestách Božích, ode­vzdat se part­ne­ro­vi v čis­té lás­ce a být mu opo­rou pod­le Boží vůle.

Je dob­ré si sta­vět před oči Ježíšův nárok ohled­ně čis­to­ty. V Matou­šo­vě evan­ge­liu 5:27–28 čteme:

Sly­še­li jste, že bylo řeče­no: ‚Nez­ci­zo­lo­žíš.‘ Já však vám pra­vím, že kaž­dý, kdo hle­dí na ženu chti­vě, již s ní zci­zo­lo­žil ve svém srdci.

Hřích začí­ná v srd­ci, myš­len­kách a tou­hách. Tam musí dojít k očiš­tě­ní. V násle­du­jí­cích ver­ších Ježíš uka­zu­je ces­tu k tomu­to cíli:

Jestli­že tě svá­dí tvé pra­vé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahy­nul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvr­že­no do pek­la. A jestli­že tě svá­dí tvá pra­vá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahy­nul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dosta­lo do pek­la. (Matou­šo­vo ev. 5:29–30)

Tomu, kdo se pev­ně roz­hod­ne nedat hří­chu v myš­len­kách žád­né mís­to a oddě­lí se od vše­ho, co k hří­chu může svá­dět, daru­je Ježíš svo­bo­du od veš­ke­ré nečistoty.

Ohled­ně man­žel­ské­ho vzta­hu píše Pavel v 1.listu Korint­ským 7:1–6

O tom, co jste mi psa­li: Pro člo­vě­ka je dob­ré, aby se nedo­tý­kal ženy. Ale abys­te se vyva­ro­va­li smil­stva, ať má kaž­dý svou ženu a kaž­dá ať má své­ho muže. Muž ať plní své ženě, čím je povi­nen, a stej­ně i žena své­mu muži. Žena nevlád­ne svým tělem, nýbrž její muž, podob­ně ani muž nevlád­ne svým tělem, nýbrž jeho žena. Neod­pí­rej­te se navzá­jem, leda po vzá­jem­né doho­dě na čas, abys­te se uvol­ni­li pro mod­lit­bu, a opět buď­te spo­lu, aby vás pro vaši nezdr­žen­li­vost nepo­kou­šel Satan. To říkám jako dovo­le­ní, ne jako pří­kaz. (Čes­ký stu­dij­ní překlad)

Pavel tu odpo­ví­dá na otáz­ku, kte­rou polo­ži­li křes­ťa­né z Korin­tu. Neví­me přes­ně, jak zně­la. Ve ver­ších 2–6 mlu­ví o křes­ťa­nech, kte­ří vstou­pi­li do man­žel­ství. I když ve ver­ši 1 říká, že je lep­ší pro muže nedo­tý­kat se ženy, radí man­že­lům, aby se jeden dru­hé­mu neod­pí­ra­li. Zdů­raz­ňu­je, že man­že­lé nepat­ří sami sobě, ale také své­mu part­ne­ro­vi. Neby­lo by lás­ky­pl­né chtít se vzdát pohlav­ní­ho živo­ta bez sou­hla­su své­ho part­ne­ra. Pavel zde varu­je před nebez­pe­čím poku­še­ní pro part­ne­ra, kte­rý za zdr­že­ním se sexu­ál­ní­ho vzta­hu nesto­jí celým srdcem.

Nicmé­ně říká, že je man­žel­ské­mu vzta­hu ku pro­spě­chu, když se oba part­ne­ři spo­lu roz­hod­nou sexu­ál­ní­ho vzta­hu na čas vzdát, aby byli vol­ní pro mod­lit­bu a upnu­li svo­ji pozor­nost k Bohu a tím zacho­va­li správ­né priority.

V lis­tě Tesa­lo­nic­kým 4:3–5 čteme:

Neboť toto je vůle Boží, vaše posvě­ce­ní, abys­te se zdr­žo­va­li necud­nos­ti a kaž­dý z vás aby uměl žít se svou vlast­ní ženou (řec­ky “nádo­bou”) sva­tě a s úctou, ne ve váš­ni­vé chti­vos­ti jako poha­né, kte­ří nezna­jí Boha.

Na roz­díl od vět­ši­ny nevě­ří­cích se má muž cho­vat ke své ženě sva­tě a ucti­vě. Toto důtkli­vé varo­vá­ní uka­zu­je, že man­žel­ství samot­né není ochra­nou před sexu­ál­ní­mi hří­chy. Také sexu­ál­ní život v man­žel­ství je vel­kou výzvou pro part­ne­ry ovlá­dat své žádosti, a ne být jimi ovládáni.

Petr k tomu píše:

Stej­ně i muži: když žije­te se svý­mi žena­mi, měj­te pro ně poro­zu­mě­ní, že jsou slab­ší; a pro­ka­zuj­te jim úctu, pro­to­že jsou spo­lu s vámi dědič­ka­mi daru živo­ta. Tak vašim mod­lit­bám nebu­de nic pře­ká­žet. (1.list Pet­rův 3:7)

I zde jsou muži vyzvá­ni, aby se cho­va­li ke svým ženám ohle­du­pl­ně a počest­ně. Kde tako­vé cho­vá­ní v man­žel­ství chy­bí, tam je naru­šen i vztah s Bohem.

Dal­ší verš najde­me v lis­tě Židům 13:4:

Man­žel­ství ať mají všich­ni v úctě a man­že­lé ať jsou si věr­ni, neboť neřest­né a nevěr­né bude sou­dit Bůh.

Úsi­lí o sva­tost je zákla­dem živo­ta kaž­dé­ho křes­ťa­na nezá­vis­le na tom, jest­li žije nebo neži­je v manželství:

Vždyť Bůh nás nepo­vo­lal k nečis­to­tě, nýbrž k posvě­ce­ní. Kdo tím pohr­dá, nepo­hr­dá člo­vě­kem, nýbrž Bohem, jenž vám dává své­ho sva­té­ho Ducha. (1. List Tesa­lo­nic­kým 4:7–8)

5 Roz­hod­nu­tí pro život bez manželství

Ježíš mlu­vil o man­žel­ství jako o celo­ži­vot­ním svaz­ku, odmí­tl roz­vod, a tak vyzdvi­hl hod­no­tu a váž­nost manželství.

Uká­zal svým učed­ní­kům ješ­tě jinou ces­tu, kte­rá man­žel­ství pře­sa­hu­je – ces­tu, kte­rou se on sám roz­ho­dl jít – vzdát se man­žel­ství pro Boží krá­lov­ství, najít napl­ně­ní v samot­ném Bohu a ve služ­bě pro Něj.

Učed­ní­ci mu řek­li: „Jestli­že je to s mužem a ženou tako­vé, pak je lépe se neže­nit.“ On jim odpo­vě­děl: „Ne všich­ni pocho­pí to slo­vo; jen ti, kte­rým je to dáno. Někte­ří neži­jí v man­žel­ství, pro­to­že jsou k tomu od naro­ze­ní nezpů­so­bi­lí; jiní neži­jí v man­žel­ství, pro­to­že je nezpů­so­bi­lý­mi uči­ni­li lidé; a někte­ří neži­jí v man­žel­ství, pro­to­že se ho zřek­li pro krá­lov­ství nebes­ké. Kdo to může pocho­pit, pochop. (Matou­šo­vo ev. 19:10–12)

Ježíš věděl, že „Ne všich­ni pocho­pí to slo­vo“ o mož­nos­ti zří­ci se man­žel­ství pro krá­lov­ství nebes­ké. Pro člo­vě­ka, kte­rý nezná Boží moc a jehož myš­le­ní je zamě­ře­no na mate­ri­ál­ní věci je myš­len­ka tako­vé obě­ti nepřed­sta­vi­tel­ná. Tomu však, kdo obrá­tí svůj zrak k věč­nos­ti a s tím­to pohle­dem vidí pomí­ji­vost toho­to svě­ta, bude „dáno“ poro­zu­mě­ní, že je lep­ší být svo­bod­ný pro služ­bu v Božím království.

Ježíš povzbu­zu­je kaž­dé­ho, kdo má tuto mož­nost, aby ji využil.

Když Ježíš upřed­nost­nil život bez man­žel­ství kvů­li Boží­mu krá­lov­ství, neu­dě­lal to pro­to, že by man­žel­ství sni­žo­val, jako to děla­li gnostici.

Duch výslov­ně pra­ví, že v posled­ních dobách někte­ří odpad­nou od víry a při­dr­ží se těch, kte­ří svá­dě­jí démon­ský­mi nau­ka­mi, jsou pokryt­ci, lhá­ři a mají vypá­len cejch na vlast­ním svě­do­mí. Zaka­zu­jí lidem ženit se a jíst pokr­my, kte­ré Bůh stvo­řil, aby je s děko­vá­ním poží­va­li ti, kdo věří a kdo pozna­li prav­du. (1. Timo­te­o­vi 4:1–3)

Ide­o­lo­gie gnos­ti­ků byla cha­rak­te­ri­zo­vá­na nená­vis­tí vůči tělu a odmít­nu­tím mate­ri­ál­ní­ho svě­ta jako něče­ho zlé­ho. To ved­lo mno­há gnos­tic­ká hnu­tí k přís­né­mu aske­tis­mu a zaka­zo­vá­ní např. uza­ví­rá­ní sňat­ků, pro­to­že pod­le jejich uče­ní nema­jí být dal­ší duše uvěz­ně­ny v těle – ve věze­ní mate­ri­ál­ní­ho svě­ta. Na tom­to poza­dí se slo­va v 1. lis­tě Timo­te­o­vi 2:15 stá­va­jí sro­zu­mi­tel­něj­ší­mi: „Spa­se­na bude jako mat­ka, jestli­že setr­vá ve víře, lás­ce, sva­tos­ti a střízlivosti“.

Když pro­vda­ná žena při­ja­la svou roli man­žel­ky a mat­ky váž­ně a při­ved­la na svět děti, uká­za­la tak, že odmí­tá faleš­né uče­ní gnos­ti­ků – to byl zásad­ní krok k její­mu spa­se­ní, stej­ně jako víra, lás­ka, sva­tost a počestnost.

Když se křes­ťan roz­hod­ne žít jako svo­bod­ný, potom tak činí z lás­ky k Bohu a z vděč­nos­ti za spa­se­ní, kte­ré při­jal –vybe­re si to, co je lep­ší ve srov­ná­ní s tím, co je dobré.

Bůh řekl prv­ní­mu člo­vě­ku: „Ploď­te se a množ­te se“. V dneš­ním svě­tě žije vel­mi mno­ho lidí, kte­ří Boha nezna­jí a ztrá­cí se v růz­ných filo­zo­fic­kých a nábo­žen­ských názo­rech a před­sta­vách. Napro­ti tomu je vel­mi málo lidí při­pra­ve­no Ježí­še násle­do­vat celým svým srd­cem a při­nést do svě­ta svět­lo evangelia.

Lás­ka k ztra­ce­ným lidem moti­vo­va­la Pav­la neú­nav­ně nasa­zo­vat svůj život pro jejich spá­su. Tako­vá lás­ka moti­vo­va­la mno­ho křes­ťa­nů po něm a také nás, být co nejmé­ně zatí­že­ni mate­ri­ál­ní­mi povin­nost­mi a sta­rost­mi, kte­ré s sebou man­žel­ství při­ná­ší, abychom moh­li duchov­ně slou­žit mno­hým lidem.

V 1. Korint­ským 7 Pavel tři­krát opa­ku­je, že kaž­dý má zůstat ve sta­vu, ve kte­rém byl povo­lán (ver­še 17.20.24). Chce věří­cí povzbu­dit, aby se zce­la zamě­ři­li na při­chá­ze­jí­cí nepo­mí­ji­vý svět.

Pro ty, kte­ří byli svo­bod­ní, když se obrá­ti­li, to obvykle zna­me­na­lo svo­bod­ný­mi i zůstat.

Máš ženu? Nechtěj se s ní roze­jít. Jsi bez ženy? Žád­nou nehle­dej. (1. Korint­ským 7:27)

Tím­to povzbu­ze­ním nechtěl Pavel mož­nost sňat­ku vylou­čit. Kaž­dé­ho situ­a­ce však má být před Bohem upřím­ně zkou­má­na. Jeden pří­klad najde­me ve ver­ších 36 – 38:

Domní­vá-li se někdo, že jed­ná nečest­ně vůči své snou­ben­ce, kte­rá je už ve zra­lém věku, a že se pat­ří, aby si ji vzal, ať udě­lá, co chce: nehře­ší. Ať se vezmou.

Ve v. 36 jde o muže a ženu, kte­ří byli při svém obrá­ce­ní už zasnou­be­ni^[5] a kte­ří se už při­pra­vi­li na spo­leč­ný man­žel­ský život. Pavlův názor, že se mohou vzít, má být chá­pán ve smys­lu ústup­ku, jak dále píše:

Ale kdo je v nit­ru pev­ný, nic ho nenu­tí, má v moci svou vlast­ní vůli a pev­ně se roz­ho­dl, že se s ní neo­že­ní, jed­ná dob­ře. Tak­že kdo se ože­ní se svou snou­ben­kou, jed­ná dob­ře, ale kdo se neo­že­ní, udě­lá lépe.

Křes­ťan, kte­rý žije v man­žel­ství, může také slou­žit mno­hý­mi způ­so­by, jak je dosvěd­če­no v Novém záko­ně. Avšak vzhle­dem k tomu, že z man­žel­ské­ho živo­ta při­ro­ze­ně vyplý­va­jí mno­hé závaz­ky a úlo­hy, je roz­dě­len (viz v. 33–34). Pro­to Pavel mlu­ví o „svět­ských sta­ros­tech“, doslo­va sou­že­ní v těle ve ver­ši 28. Vycho­vá­vat děti a sta­rat se o ně je dob­rý a důle­ži­tý úkol. Přes­to chce Pavel křes­ťa­ny ušet­řit sta­ros­tí a těž­kos­tí, kte­ré by je ome­zo­va­ly plně se věno­vat mno­hým duchov­ním úkolům.

Mož­ná mno­zí křes­ťa­né v Korin­tě chtě­li pře­ru­šit svůj man­žel­ský život, aby moh­li být vol­něj­ší pro duchov­ní úko­ly. O tom jim Pavel píše, že by si sice přál, aby kaž­dý byl svo­bod­ný jako je on, ale i bra­tr, kte­rý se ože­ní, je od Boha požeh­nán dary, kte­rý­mi může slou­žit (verš 7) a neměl by se sna­žit od man­žel­ky oddě­lit (verš 27).

Na dru­hou stra­nu v této kapi­to­le napo­mí­ná i křes­ťa­ny žijí­cí v man­žel­ském svaz­ku, aby si byli vědo­mi pomí­ji­vé­ho cha­rak­te­ru man­žel­ství a sta­vě­li man­žel­ský život až za věci, kte­ré jsou spo­je­ny s nepo­mí­ji­vým světem.

Chci říci, brat­ří, toto: Lhů­ta je krát­ká. Pro­to ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je nemě­li, […] “ a kdo uží­va­jí věcí toho­to svě­ta, jako by neu­ží­va­li; neboť podo­ba toho­to svě­ta pomí­jí.“ (1. Korint­ským 7:29.31)

Někte­ří lidé zastá­va­jí názor, že Pavel nalé­hal na křes­ťa­ny, aby nevstu­po­va­li do man­žel­ství, pro­to­že viděl, že se blí­ží konec svě­ta. K tomu býva­jí uvá­dě­ny ver­še 26 a 29:

Mys­lím tedy, že vzhle­dem k nyněj­ší tís­ni je dob­ré, aby člo­věk zůstal tak, jak je.[…] Ale toto vám, brat­ři, říkám, že čas je zkrá­ce­ný. A tak i ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je nemě­li;“ (Čes­ký stu­dij­ní překlad)

Za toť pak mám, že jest to dob­ré pro nastá­va­jí­cí potře­bu, [totiž] že jest dob­ré člo­vě­ku tak býti.[…] Ale totoť pra­vím, brat­ří, poně­vadž čas ostat­ní jest ukrá­ce­ný, aby i ti, kte­říž mají ženy, byli, jako by jich nemě­li, …” (Kra­lic­ká Bible)

Pavel však v lis­tě Tesa­lo­nic­kým tako­vý názor vyvrací:

Pokud jde o pří­chod Pána Ježí­še, kolem něhož bude­me shro­máž­dě­ni, pro­sí­me vás, brat­ří, abys­te se neda­li snad­no vyvést z rov­no­váhy nebo vyle­kat něja­kým pro­je­vem ducha nebo řečí či lis­tem, domně­le pochá­ze­jí­cím od nás, jako by den Páně měl už nastat. Žád­ným způ­so­bem se nedej­te od niko­ho okla­mat (2. list Tesa­lo­nic­kým 2:1–3a)

Pavel neo­če­ká­val brz­ký pří­chod Ježí­še. Nastá­va­jí­cí potře­ba, o kte­ré píše, je spí­še duchov­ní potře­ba, kte­rá vlád­ne ve svě­tě. Je tím pro­to myš­le­na tíseň – „potře­ba lid­ské síly“ neboť děl­ní­ků je málo. Ježíš byl neú­nav­ný v nasa­ze­ní se za věč­ný život lidí; viděl, že jsou jako ovce bez pas­tý­ře. Mno­ho lidí ve svém živo­tě blou­dí a nezná ces­tu k prav­di­vé­mu živo­tu. V této potře­bě může­me jako křes­ťa­né pomo­ci, a pro­to je dob­ré být co nej­ví­ce vol­ní a k dis­po­zi­ci. Pro­to Pavel své bra­t­ry a sest­ry neži­jí­cí v man­žel­ství povzbu­zu­je, aby v tom­to sta­vu zůstali.

Pavlův pokyn Timo­te­o­vi v 1. lis­tě Timo­te­o­vi 5:11–15, aby se mla­dé vdo­vy pro­vda­ly, není v roz­po­ru s jeho myš­len­ka­mi v 1. lis­tě Korint­ským 7. Ani na tom­to mís­tě nedá­vá man­žel­ství před­nost před svo­bod­ným sta­vem, ale dopo­ru­ču­je ho v kon­tras­tu k pochyb­ným a škod­li­vým čin­nos­tem popsa­ných ve 13. ver­ši. Jis­tě všech­ny mla­dé vdo­vy neby­ly stej­né (ani jich neby­lo tolik), ale zřej­mě někte­ré z nich péče církve o jejich potře­by ved­la k nespo­řá­da­né­mu živo­tu a nako­nec až k odvrá­ce­ní se od Kris­ta. V tom­to kon­tex­tu Pavel píše, že je lep­ší, aby se zno­vu vda­ly a věno­va­ly se povin­nos­tem mat­ky a ženy v domác­nos­ti, což bylo jejich původ­ní život­ní rozhodnutí.

6 Svě­dec­tví z raně křes­ťan­ské literatury

V raně křes­ťan­ské lite­ra­tu­ře najde­me odkaz, že vel­ký počet křes­ťa­nů slou­žil Bohu živo­tem bez manželství:

Jus­tin Mučed­ník, Prv­ní apo­lo­gie (oko­lo 155 n.l.): …Mno­zí muži a mno­hé ženy o šede­sá­ti a sedm­de­sá­ti letech, jenž ode mlá­dí již Kris­to­vy nau­ky násle­du­jí, nepo­sk­vr­ně­ni dosa­vad ostá­va­jí; a tako­vé já ze vše­ho dru­hu lid­ské­ho uká­za­ti se nabí­zím. Nač zajis­té bych uvá­děl nesčí­sl­né množ­ství těch, jenž­to z pro­s­to­páš­nos­ti se vyvěti­vše (= vyma­ni­li, vysvo­bo­di­li se) tomu se nau­či­li?^[6]

Athe­na­go­ras, Pro­seb­ný list za křes­ťa­ny 33 (asi 177 n.l.): Mezi námi může­te najít mno­hé muže i ženy, kte­ří stár­nou jako svo­bod­ní v nadě­ji na bliž­ší spo­le­čen­ství s Bohem. Pokud zůstat ve svo­bod­ném sta­vu při­bli­žu­je k Bohu, zatím­co oddá­vá­ní se těles­ným myš­len­kám a tuž­bám vede pryč od Něho, v těch pří­pa­dech, kdy se stra­ní­me myš­le­nek, tím více odmí­tá­me skutky.

Ter­tu­l­li­a­nus, Pro­ti Mar­ki­ó­no­vi, I, 29 (oko­lo 200 n.l.) „…ale jako lidé, kte­ří uzná­va­jí, vyhle­dá­va­jí a upřed­nost­ňu­jí nedo­tče­nost bez toho, aby odsu­zo­va­li man­žel­ství, ani jako pro­ti­klad dob­ré­ho k špat­né­mu, nýbrž jako něco lep­ší v porov­ná­ní s něčím dob­rým. Neo­po­vr­hu­je­me man­žel­stvím, přes­to jsme se ho zřek­li. Nepře­de­pi­su­je­me nedo­tče­nost, ale dopo­ru­ču­je­me ji …“

M. Minu­cius Felix, Okta­vius (mezi 150 – 260 n.l.): „Ale my osvěd­ču­je­me mrav­ní čis­to­tu niko­li výra­zem své tvá­ře, nýbrž srd­cem. Ochot­ně trvá­me ve svaz­ku jedi­né­ho man­žel­ství, a tou­ží­ce plo­di­ti, zná­me buď jen jedi­nou ženu ane­bo žád­nou. Hos­ti­ny, kte­ré pořá­dá­me, jsou nejen mrav­né, ale i stříz­li­vé. Neho­ví­me totiž hodo­vá­ní ani nepro­ta­hu­je­me hos­ti­ny pitím čis­té­ho vína, nýbrž vese­lost mír­ní­me váž­nos­tí. Cud­ně hovo­ří­ce a ješ­tě cud­něj­ší mají­ce tělo, přemno­zí z nás jsou­ce těla nepo­sk­vr­ně­né­ho, těší se spí­še z věč­né­ho panen­ství, než se jím pyš­ní.“^[7]

7 K otáz­ce kněž­ské­ho celibátu

Vidí­me, že pro člo­vě­ka není při­ro­ze­né, když jsou kláš­te­ry a řády tvo­ře­ny spo­le­čen­stvím svo­bod­ných lidí stej­né­ho pohla­ví, kte­ří se pokou­ší ovlá­dat své tou­hy skr­ze život určo­va­ný for­ma­lis­mem. Pro tako­vý způ­sob živo­ta nena­jde­me v Pís­mu žád­ný základ.

Je také vel­mi pro­ble­ma­tic­ké vyža­do­vat od kně­ží žít život bez man­žel­ství, pro­to­že jsou skr­ze svůj úřad v jis­tém smys­lu izo­lo­vá­ni od své­ho „spo­le­čen­ství“, čím postrá­da­jí bra­tr­skou náklon­nost, kte­rou křes­ťa­né ve svém spo­le­čen­ství zaží­va­jí. Ten­to nebib­lic­ký a nepři­ro­ze­ný způ­sob živo­ta je výsled­kem sna­hy slou­čit úsi­lí o ctnos­ti s nekřes­ťan­skou struk­tu­rou církve, kte­rá už čas­to ved­la mno­ho kle­ri­ků k pokry­tec­tví a závaž­ným hříchům.

Hlav­ním důvo­dem pro zákaz uza­ví­rá­ní sňat­ků řím­sko­ka­to­lic­kým kně­žím neby­la sna­ha o křes­ťan­ské ctnos­ti. Zave­de­ní celi­bá­tu v 11. sto­le­tí bylo spí­še cír­kev­ně-poli­tic­kým opat­ře­ním. Mělo zajis­tit, aby cír­kev­ní maje­tek zůstal v rukou řím­sko­ka­to­lic­ké církve, než aby byl roz­dě­len mezi děti kně­ží. Řím­sko­ka­to­lic­ká cír­kev nechtě­la ztra­tit svo­ji pozi­ci nej­vět­ší­ho vlast­ní­ka pozemků.

8 „Kdo činí vůli Boží, to je můj bra­tr, má sest­ra i mat­ka“ – jak bra­tr­ská lás­ka mění rodiny

Tu při­šla jeho mat­ka a jeho brat­ři. Stá­li ven­ku a vzká­za­li mu, aby k nim při­šel. Kolem něho seděl zástup; řek­li mu: „Hle, tvo­je mat­ka a tvo­ji brat­ři jsou ven­ku a hle­da­jí tě.“ Odpo­vě­děl jim: „Kdo je má mat­ka a moji brat­ři?“ Roz­hlé­dl se po těch, kte­ří sedě­li v kru­hu kolem něho, a řekl: „Hle, moje mat­ka a moji brat­ři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bra­tr, má sest­ra i mat­ka.“ (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 3:31–35)

V naší spo­leč­nos­ti nachá­zí­me čas­tý jev, kte­rý musí­me ozna­čit jako rodin­ný ego­is­mus. Pro­je­vu­je se tím, že “bla­ho“ vlast­ní (malé) rodi­ny je nej­vyš­ším cílem. V tako­vých rodi­nách je vel­mi malá při­pra­ve­nost otevřít se lidem zven­ku, pro­to­že se kaž­dý věnu­je svým nej­bliž­ším pří­buz­ným, aby se zajis­ti­lo, že rodi­na bude držet pohromadě.

Při­tom rodi­na drží pospo­lu pev­ně­ji, když spo­lu­pra­cu­je ve sdí­le­ní se a pomo­ci těm, kte­ří to potře­bu­jí, nezá­vis­le na pří­bu­zen­ských vzta­zích a roz­sa­hu této pomo­ci. Rodin­ný ego­is­mus má špat­né důsled­ky pro roz­voj dítě­te. Děti jsou jím vede­ny k sou­stře­dě­nos­ti na své vlast­ní potře­by mís­to toho, aby se uči­ly nezišt­né lás­ce. Těž­ko se nau­čí zastat se práv dru­hých nebo sou­cí­tit s utr­pe­ním a sdí­let radost lidí mimo rodinu.

Od nábo­žen­ských lidí čas­to sly­ší­me, že není mož­né se setká­vat s věří­cí­mi čas­tě­ji než jeden­krát nebo dva­krát týd­ně, pro­to­že více spo­le­čen­ství by bylo na újmu rodin­né­mu živo­tu. Tím činí to, co Ježíš kri­ti­zo­val v podo­ben­ství o vel­ké hos­ti­ně: vlast­ní rodi­na a sou­kro­mý život mají v živo­tě lidí pri­o­ri­tu a věč­né věci jsou jim pod­ří­ze­ny. Smut­ným výsled­kem je, že dneš­ní život ve „spo­le­čen­stvích“ je ve své pod­sta­tě ome­zen na návště­vu setká­ní, kte­rá jsou od sou­kro­mé­ho živo­ta lidí oddělena.

Ježíš nás učil, že duchov­ní souná­le­ži­tost mezi těmi, kte­ří ho násle­du­jí a činí Boží vůli, má vět­ší hod­no­tu než rodin­ná pou­ta (viz výše cito­va­né bib­lic­ké mís­to). V nábo­žen­ském svě­tě to bývá vět­ši­nou zce­la opo­mí­je­no. I když se lidé ofi­ci­ál­ně nazý­va­jí „bra­tr“ a „sest­ra“, neži­jí v bra­tr­ské lás­ce. Vět­ši­na se po shro­máž­dě­ní vra­cí do své­ho sou­kro­mé­ho živo­ta. Sotvakdo ví, co je v srd­ci dru­hé­ho, v co věří nebo jak trá­ví svůj čas. Nedo­sta­tek boje o vlast­ní sva­tost nedá­vá základ v něm pomo­ci dru­hým. Lhos­tej­nost a nedo­sta­tek lás­ky býva­jí ospra­vedl­ňo­vá­ny tím, že kaž­dý má sám vědět, co dělá, nikdo se nemá vmě­šo­vat do živo­ta druhých.

V novozá­kon­ní době bylo pro křes­ťa­ny nor­mál­ní se den­ně schá­zet a sdí­let spo­lu i svůj majetek.

Vytr­va­le poslou­cha­li uče­ní apoš­to­lů, byli spo­lu, láma­li chléb a mod­li­li se. Všech se zmoc­ni­la bázeň, neboť skr­ze apoš­to­ly se sta­lo mno­ho zázra­ků a zna­me­ní. Všich­ni, kte­ří uvě­ři­li, byli pospo­lu a měli všech­no spo­leč­né. Pro­dá­va­li svůj maje­tek a roz­dě­lo­va­li všem pod­le toho, jak kdo potře­bo­val. Kaž­dé­ho dne pobý­va­li svor­ně v chrá­mu, po domech láma­li chléb a děli­li se o jíd­lo s rados­tí a s upřím­ným srd­cem. Chvá­li­li Boha a byli vše­mu lidu milí. A Pán den­ně při­dá­val k jejich spo­le­čen­ství ty, kte­ré povo­lá­val ke spá­se. (Skut­ky apoš­to­lů 2:42–47)

Když poro­zu­mě­li, že Ježíš dal svůj život za spá­su lidí, bylo jim jas­né, že sdí­le­ní svých živo­tů v této lás­ky­pl­né a nezišt­né ode­vzda­nos­ti je ces­tou, ke kte­ré nás osvobodil.

Pod­le toho jsme pozna­li, co je lás­ka, že on za nás polo­žil život. A tak i my jsme povin­ni polo­žit život za své bra­t­ry. (1. Janův list 3:16)

Důvě­ra a ote­vře­nost ros­te tam, kde může­me nahléd­nout do živo­ta své­ho bra­t­ra nebo sest­ry a vidět, že nehle­dá své vlast­ní dob­ro, ale Boží vůli.

Skr­ze den­ní spo­le­čen­ství moh­li křes­ťa­né jeden dru­hé­ho hlu­bo­ce poznat a pomo­ci si vzá­jem­ným povzbu­zo­vá­ním, napo­mí­ná­ním a utě­šo­vá­ním zůstat na úzké ces­tě. Ani tam, kde se jed­na­lo o maje­tek, jejich při­pra­ve­nost ke sdí­le­ní nekon­či­la. Tuto lás­ku moh­li lidé v jejich oko­lí poznat jako jas­né zna­me­ní, že tady půso­bí jiný Duch a že Boží lás­ka budu­je základ jejich spo­leč­né­ho života.

Všich­ni, kdo uvě­ři­li, byli jed­né mys­li a jed­no­ho srd­ce a nikdo neří­kal o ničem, co měl, že je to jeho vlast­ní, nýbrž měli všech­no spo­leč­né. Boží moc pro­vá­ze­la svě­dec­tví apoš­to­lů o vzkří­še­ní Pána Ježí­še a na všech spo­čí­va­la veli­ká milost. (Skut­ky apoš­to­lů 4:32–33)

Může­me před­po­klá­dat, že vel­ká část z tisí­ců lidí, kte­ří se teh­dy v Jeruza­lémě obrá­ti­li, žila v man­žel­ství. Křes­ťan­ské rodi­ny sdí­le­ly svůj život ve spo­le­čen­ství se vše­mi ostat­ní­mi věří­cí­mi. A tak nikdo nemu­sel nést sám bří­mě svých duchov­ních, rodin­ných nebo finanč­ních sta­ros­tí. Je smut­né, že Ježí­šo­va slo­va v Matou­ši 18:20 jsou dnes čas­to cito­vá­na jako jed­na z mož­ných defi­nic živo­ta ve spo­le­čen­ství. Teh­dy nikdo nemys­lel, že setká­vá­ní dvou nebo tří rodin­ných pří­sluš­ní­ků je již spo­le­čen­stvím. Z Nové­ho záko­na se doví­dá­me, že exis­to­va­lo množ­ství „domá­cích spo­le­čen­ství“, kde se cír­kev shro­maž­ďo­va­la v domě něja­ké­ho věří­cí­ho nebo věří­cí rodi­ny.^[8]

Pro roz­voj dítě­te je vel­kým požeh­ná­ním vyrůs­tat v tako­vém pro­stře­dí. Děti se mohou od malič­ka učit nesta­vět se do cen­t­ra pozor­nos­ti a ani nejsou svý­mi rodi­či a pra­ro­di­či do cen­t­ra pozor­nos­ti sta­vě­ny. Jsou vycho­vá­vá­ny se pod­ři­zo­vat, být skrom­né a štěd­ré. Jsou tak nej­lé­pe při­pra­ve­ny činit Boží vůli se slu­žeb­ným posto­jem a roz­ví­jí tak schop­nost dělat v živo­tě vlast­ní rozhodnutí.

Myš­len­ka roz­hod­nout se pro život bez man­žel­ství může být lidem v nábo­žen­ských sku­pi­nách cizí také z důvo­du, že bra­tr­ská lás­ka jako znak křes­ťa­nů zde zpra­vi­dla schá­zí. Důsled­kem toho je, že svo­bod­ní lidé zůstá­va­jí osa­mě­lí. Urči­té „řeše­ní“ se jim nabí­zí na „setká­vá­ních svo­bod­ných“, kte­rá mají mimo jiné za cíl, aby ješ­tě pár svo­bod­ných lidí pře­ce jen našlo part­ne­ra. Kvů­li zpro­střed­ko­vá­ní part­ne­rů jsou orga­ni­zo­vá­ny také „cír­kev­ní“ akti­vi­ty, což ješ­tě více doklá­dá svět­ský cha­rak­ter těch­to „církví“.

Pova­žu­je­me to jako laci­ný způ­sob uti­še­ní svě­do­mí a vyhnu­tí se sku­teč­né­mu řeše­ní, kte­rým by bylo otevřít svůj život kaž­dé­mu brat­ru a sestře a navrá­tit se k bib­lic­ké­mu pří­kla­du živo­ta v církvi.

Křes­ťan­ské spo­le­čen­ství je vede­no Duchem Kris­to­vy lás­ky a ode­vzda­nos­ti. Jako křes­ťa­né se dává­me do služ­by bra­t­rům a sestrám s tím, kdo jsme a co máme. Tím­to způ­so­bem může kaž­dý dostat pomoc, kte­rou na své ces­tě k Bohu potře­bu­je. Také pozem­ské sta­ros­ti a potře­by nese­me spo­leč­ně. I ti, kte­ří nema­jí žád­né věří­cí rodin­né pří­sluš­ní­ky nebo jsou svo­bod­ní, se účast­ní den­ní­ho sdí­le­ní a pod­po­ry naší vel­ké rodi­ny víry, církve, kaž­dý se podí­lí vzá­jem­ným dává­ním a při­jí­má­ním. A tak zakou­ší­me napl­ně­ní Ježí­šo­va zaslí­be­ní svým učedníkům:

Petr řekl: „Hle, my jsme opus­ti­li, co bylo naše, a šli jsme za tebou.“ On jim řekl: „Amen, pra­vím vám, není niko­ho, kdo opus­til dům nebo ženu nebo bra­t­ry nebo rodi­če nebo děti pro Boží krá­lov­ství, aby v tom­to čase nedo­stal mno­ho­krát víc a v při­chá­ze­jí­cím věku život věč­ný.“ (Lukášo­vo evan­ge­li­um 18:28–30)

Úsi­lí po stej­né bra­tr­ské lás­ce k sobě navzá­jem nás vyzna­ču­je jako bra­t­ry a sest­ry ve víře (1. list Korint­ským 12:25). Zaží­vá­me spo­lu hlu­bo­ké duchov­ní vzta­hy, kte­ré vzni­ka­jí jako výsle­dek Boží­ho půso­be­ní v nás a mezi námi. Přes mno­hé boje je jed­no­duš­ší roz­hod­nout se pro život bez man­žel­ství, zůstat v tom věr­ní a tak být schop­ní se svo­bod­ně věno­vat služ­bě lidem pro jejich věč­ný život. Posi­lu­je nás a napl­ňu­je vděč­nos­tí vidět, jak Bůh pro­mě­ňu­je naše odří­ká­ní v požehnání.

Dob­ře víme z naší vlast­ní zku­še­nos­ti, že tako­vé roz­hod­nu­tí není jed­no­du­ché, pro­to­že naše spo­leč­nost je pro­stou­pe­na vyvy­šo­vá­ním sexu­a­li­ty a sli­bu­je nale­ze­ní nej­vyš­ší­ho napl­ně­ní v sexu­ál­ním vzta­hu. Tomu­to vli­vu je vět­ši­na lidí vysta­ve­na už od své­ho dět­ství a je těž­ké se mu vyhnout.

Tím více bychom chtě­li pozvat kaž­dé­ho člo­vě­ka poznat alter­na­ti­vu, kte­rou nám Ježíš nabí­zí ve své církvi. Jak odliš­ná je cír­kev od svě­ta a jak hlu­bo­ce je s ní Ježíš spo­jen a zto­tož­něn, je vyjá­d­ře­no v lis­tě Efez­ským 5:25–32

Muži, milu­j­te své ženy, jako si Kris­tus zami­lo­val cír­kev a sám se za ni obě­to­val, aby ji posvě­til a očis­til křtem vody a slo­vem; tak si on sám při­pra­vil cír­kev slav­nou, bez poskvr­ny, vrás­ky a čeho­ko­li podob­né­ho, aby byla sva­tá a bez­ú­hon­ná. […] Nikdo pře­ce nemá v nená­vis­ti své tělo, ale živí je a sta­rá se o ně. Tak i Kris­tus peču­je o cír­kev; vždyť jsme údy jeho těla. Pro­to opus­tí muž otce i mat­ku a při­po­jí se k své man­žel­ce, a budou ti dva jed­no tělo.‘ Je to vel­ké tajem­ství, kte­ré vzta­hu­ji na Kris­ta a na církev.