Téma roz­vo­du v raně křes­ťan­ské literatuře

Jus­tin mučed­ník — Apo­lo­gie, II.2.1^[1]

Úry­vek z obra­ny křes­ťa­nů, kte­rou křes­ťan­ský apo­lo­ge­ta Jus­tin adre­so­val řím­ské­mu sená­tu kolem roku 150 — 160 po Kr. (Vlast­ní pře­klad do češtiny)

Jis­tá žena žila s nemrav­ným man­že­lem a i ona sama žila před­tím nemrav­ným živo­tem. Když však při­šla k pozná­ní Kris­to­va uče­ní, vystříz­li­vě­la a sna­ži­la se pře­svěd­čit své­ho man­že­la, aby se také vzpa­ma­to­val. Vyklá­da­la mu Kris­to­vo uče­ní a ujiš­ťo­va­la ho, že ve věč­ném ohni bude trest pro ty, kte­ří neži­jí řád­ně a správ­ně. Ale on pokra­čo­val v týchž výstřed­nos­tech, svý­mi činy si ji od sebe odci­zil. Ona, pova­žu­jíc to za špat­né žít nadá­le jako man­žel­ka s man­že­lem, kte­rý vyhle­dá­val kaž­dý způ­sob, jak se oddat požit­ku v roz­po­ru se záko­nem pří­ro­dy a v pře­stu­po­vá­ní toho, co je správ­né, si přá­la se s ním rozvést.

A když ji pře­mlu­vi­li její přá­te­lé, kte­ří jí radi­li, aby s ním zůsta­la a měla nadě­ji, že se někdy její man­žel obrá­tí, až násil­ně popře­la vlast­ní cítě­ní a zůsta­la s ním. Když však její man­žel ode­šel do Ale­xan­drie a bylo jí sdě­le­no, že si počí­ná hůře než kdy­ko­liv před­tím, ona, aby s ním nepo­kra­čo­va­la v man­žel­ském spo­je­ní a v sdí­le­ní jeho sto­lu a poste­le a nesta­la se spo­lu­účast­ni­cí i jeho pod­los­ti a bezbož­nos­ti — dala mu to, co nazý­vá­te roz­lu­ko­vý list a oddě­li­la se od něho. Ale její „ušlech­ti­lý“ man­žel, mís­to aby se rado­val, že ty skut­ky, kte­ré dří­ve bez zdrá­há­ní pácha­la se slu­žeb­ní­ky a nájem­ní­ky, když se oddá­va­la opil­ství a kaž­dé neřes­ti, kte­rých se nyní vzda­la a tou­ži­la po tom, aby se i on vzdal toho samé­ho, když od něho ode­šla bez jeho svo­le­ní, vyne­sl pro­ti ní obvi­ně­ní, tvr­dě, že je křesťankou.

Ona Vám sice před­lo­ži­la, Císa­ři, žádost a žáda­la, aby se jí nej­pr­ve umož­ni­lo zaří­dit její zále­ži­tos­ti, a pak, aby se háji­la pro­ti obvi­ně­ní, když by její zále­ži­tos­ti byly urov­ná­ny. A to jste udě­li­li, ale její býva­lý man­žel, pro­to­že ji už teď nemohl stí­hat, namí­řil své úto­ky pro­ti muži, Pto­le­mai­o­vi, jehož potrestal Urbi­kus a kte­rý byl jejím uči­te­lem v křes­ťan­ských naukách.

Udě­lal to násle­du­jí­cím způ­so­bem. Pře­svěd­čil set­ní­ka (Urbi­ka), kte­rý byl jeho pří­te­lem — aby uvr­hl Pto­le­maia do věze­ní a aby vzal Pto­le­maia a vysle­chl ho v tom­to jedi­ném bodě: zda je křes­ťa­nem. A Pto­le­maius, kte­rý byl milov­ní­kem prav­dy, a ne pod­vod­né­ho nebo faleš­né­ho cha­rak­te­ru, když se při­znal, že je křes­ťa­nem, byl svá­zán set­ní­kem a dlou­ho tres­tán ve věze­ní. A koneč­ně, když ten člo­věk při­šel k Urbi­ko­vi, dostal pou­ze tuto otáz­ku: zda je křes­ťa­nem. A opět, vědom si bla­ha, kte­ré­ho se mu dosta­lo pro­střed­nic­tvím Kris­to­va uče­ní, vyznal své křes­ťan­ství. Pro­to­že ten, kdo něco zapí­rá, zapí­rá to buď pro­to, že odsu­zu­je samot­nou věc nebo ustu­pu­je od vyzná­ní, pro­to­že si uvě­do­mu­je svou vlast­ní nehod­nost, nebo se od ní odci­zil. Ani jeden z těch­to není pří­pad pra­vé­ho křes­ťa­na. A když Urbi­kus naří­dil odvést ho, aby byl potres­tán, jis­tý Lucius, kte­rý byl také křes­ťa­nem, vida nero­zum­ný roz­su­dek, kte­rý byl tak­to vydán, řekl Urbi­ko­vi: „Jaký je důvod toho­to roz­sud­ku? Proč jste toho muže potresta­li? Ne jako cizo­lož­ní­ka, ani smil­ní­ka, ani vra­ha, ani zlo­dě­je, ani lupi­če, ani usvěd­če­né­ho vůbec z jaké­ho­ko­li zlo­či­nu, ale kte­rý jen vyznal, že je povo­lán jmé­nem křes­ťan? Ten­to váš roz­su­dek, ó Urbi­ku, nesta­ne se roz­sud­kem císa­ře Pia, ani filo­zo­fa, syna císa­řo­va, ani posvát­né­ho sená­tu.“ A on neod­po­vě­děl Luci­o­vi nic jiné­ho než toto: „Zdá se mi, že ty jsi také tako­vý.“ A když odpo­vě­děl Lucius: „Urči­tě, jsem,“ naří­dil, aby i jeho odved­li. A on vyznal s díkem, věda, že byl osvo­bo­zen od tako­vé špat­né vrch­nos­ti a že jde k Otci a krá­li nebes. A ješ­tě před­stou­pil tře­tí, kte­rý byl odsou­zen k trestu.