Křes­ťan­ství a východ­ní filozofie

Pod pojem východ­ní filo­zo­fie spa­dá mno­ho myš­len­ko­vých smě­rů, kte­ré vět­ši­nou spo­ju­je jeden myš­len­ko­vý rys. Je jím urči­té rov­nít­ko mezi stvo­ře­ním a bohem nebo bož­ským prin­ci­pem. Jiný­mi slo­vy, v kaž­dém z nás nebo dokon­ce v kaž­dé věci je část boha a vše spě­je k jed­no­mu vel­ké­mu sjed­no­ce­ní — sply­nu­tí vše­ho a všech v jeden bož­ský prin­cip. Křes­ťan­ství se v tom­to bodě liší, pro­to­že mlu­ví o zásad­ním a věč­ném roz­dí­lu mezi Bohem a člověkem.

Bib­le nás učí, že člo­věk je Bohem stvo­ře­ný, a to tak „aby byl Božím obra­zem“ (1. Moj­ží­šo­va 1:27) . Člo­věk tak zůstá­vá navždy člo­vě­kem — i ve věč­ném živo­tě u Boha. Člo­věk je stvo­řen, aby se rado­val ze vzta­hu s Bohem a s dru­hý­mi lid­mi. Když malíř nama­lu­je obraz, jsou v jeho obra­ze jeho myš­len­ky, ale malíř sám se nestá­vá obra­zem, ani se obraz nestá­vá malí­řem. Stej­né je to i s Bohem a námi.

Názor, že v křes­ťan­ství, hin­du­is­mu či budd­his­mu jde o to samé, není prav­di­vý. Někte­ré morál­ní zása­dy jsou sice s křes­ťan­stvím spo­leč­né, na těch však nesto­jí celá pod­sta­ta křes­ťan­ství. Křes­ťan­ství spo­čí­vá ve vzta­hu člo­vě­ka s Bohem, kte­rý jej ospra­vedl­ňu­je a vede živo­tem. Nadě­jí křes­ťa­nů není ztrá­ta vlast­ní­ho „já“, sply­nu­tí s bož­ským prin­ci­pem a vše­mi bytost­mi. Oče­ká­vá­me věč­ný život ve spo­le­čen­ství s Bohem a ostat­ní­mi věřícími.

Hle, pří­by­tek Boží upro­střed lidí. Bůh bude pře­bý­vat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim kaž­dou slzu s očí. A smr­ti již nebu­de, ani žalu ani nářku ani boles­ti už nebu­de — neboť co bylo, pomi­nu­lo. (Zje­ve­ní 21:3–4)

Křes­ťa­né věří ve vše­moc­né­ho Boha, kte­rý není ničím ome­zen. Člo­věk napro­ti tomu vždy ohra­ni­če­ný zůsta­ne. Přes­to nám ome­ze­ní není na újmu, vždyť Bůh nás neu­stá­le zahr­nu­je svou neko­neč­nou láskou.

Jsme pře­svěd­če­ni že východ­ní filo­zo­fie nás sta­ví před mno­hé neře­ši­tel­né problémy:

• Pokud vše spa­dá pod jeden vel­ký prin­cip, je těž­ko pocho­pi­tel­né, proč je v našem svě­tě zlo. Došlo k něja­ké­mu omy­lu? Je Bůh nedo­ko­na­lý? Někte­ří východ­ní mys­li­te­lé sku­teč­ně zlo popí­ra­jí a říka­jí, že musí­me vše při­jmout tak, jaké to je. V křes­ťan­ství exis­tu­je na otáz­ku zla jed­no­znač­ná odpo­věď. Bůh stvo­řil člo­vě­ka a dal mu svo­bod­nou vůli. Dal mu ji pro­to, aby se člo­věk svo­bod­ně roz­ho­dl Boží lás­ku opě­to­vat a dávat ji ostat­ním lidem. Jen svo­bod­ná bytost doká­že milo­vat. Bůh tedy zlo nechtěl. Poté, co (již prv­ní) člo­věk svo­bod­nou vol­bou sáhl po zlu, Bůh lidi vše­mi mož­ný­mi způ­so­by od zla odvra­cí. Vět­ši­na lidí mu však nechce naslou­chat. To je důvod, proč je ve svě­tě tolik utr­pe­ní a zla. Tato odpo­věď neře­ší všech­ny pro­blémy, ale je to odpo­věď zásadní.

• Neo­sob­ní Bůh nemů­že stvo­řit člo­vě­ka. Člo­věk je osob­ní. Pod pojmem osob­ní Bůh ale nero­zu­mí­me oso­bu fyzic­kou s hmot­ným tělem, ale duchov­ní bytost s osob­ní­mi vlast­nost­mi jako svo­bod­ná vůle, schop­nost vzta­hu, lás­ky, uvě­do­mo­vat si sám sebe a jiné. Oso­by navzá­jem nesplý­va­jí. Mohou být ve vzá­jem­ném vzta­hu, mohou se milo­vat, pozná­vat, rado­vat se jed­na ze dru­hé… Kaž­dá však zůstá­vá sama sebou. Bůh by nám nemohl dát tyto vlast­nos­ti, kdy­by je sám neměl.

• Neo­sob­ní Bůh nemů­že tvo­řit vůbec. Když se důsled­ně ptá­me po pří­či­ně naše­ho svě­ta, ptá­me se nejen po tom, kdo uve­dl vše do pohy­bu, ale také po tom, kdo vše­mu dal podo­bu. Ten­to je tvo­ři­vý. On roz­ho­dl jací jsme my, kvě­ti­ny, pla­ne­ty a vše kolem nás. Jestli­že On o těch­to věcech roz­ho­do­val, pak ho nemů­že­me chá­pat jen jako neo­sob­ní prin­cip. Tvo­ři­vost je osob­ní vlastnost.

A jestli­že je Bůh osob­ní, pak musí­me v prv­ní řadě dát do pořád­ku náš vztah s ním. To nám nabí­zí Kris­tus. Sami to nezvlád­ne­me. Sami se k Bohu nedostaneme.