Vedou všech­ny ces­ty k Bohu?

1 V čem se liší různá náboženství?

Mno­há svě­to­vá nábo­žen­ství a filo­zo­fie mají spo­leč­né urči­té morál­ní prin­ci­py, v pod­stat­ných bodech se však liší. Tyto roz­dí­ly jsou v koneč­ném důsled­ku tak pro­ti­chůd­né, že čas­tý výrok, že všech­ny ces­ty vedou ke stej­né­mu cíli zde nemů­že pla­tit. Roz­por je již v tom, jak nábo­žen­ství chá­pou sebe sama.

Uveď­me ale­spoň tři tvr­ze­ní růz­ných nábo­žen­ských tradic:

• Při­ro­ze­nost svr­cho­va­né rea­li­ty. Někte­rá nábo­žen­ství věří v mono­te­i­zmus, v jedi­né­ho osob­ní­ho Boha a tvůr­ce vše­ho (Judais­mus, Křes­ťan­ství, Islám). Jiná jsou pan­te­is­tic­ká, věří v neo­sob­ní, vše­pro­ni­ka­jí­cí sílu, bož­ský prin­cip. Dal­ší jsou poly­te­is­tic­ká (věří ve více bohů — Hin­du­i­zmus) a dal­ší jsou si Boží exis­ten­cí nejis­tá nebo o této otáz­ce vůbec nemlu­ví (Budd­hi­zmus).
• Poje­tí posmrt­né­ho osu­du. Judai­zmus, Křes­ťan­ství a Islám věří, že člo­věk žije na zemi jen jed­nou, po vzkří­še­ní při­chá­zí soud a věč­ný život s Bohem či bez něj. Jinak je tomu např. u Hin­du­i­zmu a Budd­hi­zmu, kte­rým je vlast­ní víra v zákon kar­my (zákon kar­my před­po­klá­dá dal­ší a dal­ší vtě­lo­vá­ní — reinkarnaci).
• Vše­o­bec­ný pro­blém člo­vě­ka. Hin­do­vé vidí pro­blém lid­ské­ho živo­ta v neko­neč­ném převtě­lo­vá­ní, z kte­ré­ho je mož­né se osvo­bo­dit ces­tou dob­rých skut­ků, pozná­ním, odda­nos­tí a uctí­vá­ním nej­vyš­ší­ho jsouc­na — Brahma­na. Dob­ro a zlo vidí Hin­du­i­zmus jako dua­lis­tic­kou při­ro­ze­nost. Napro­ti tomu Buddha při­čí­tal utr­pe­ní a zlo lid­ské neu­ko­ji­tel­né „žíz­ni“ po živo­tě, pře­dá­vá­ní živo­ta, bohat­ství aj., kte­ré je mož­né uha­sit osví­ce­ním; odstra­ně­ním lpě­ní na živo­tě, vyva­nu­tím (nir­vá­nou) a to pře­de­vším skr­ze medi­ta­ci. Křes­ťan­ství mlu­ví o poru­še­ní vzta­hu s Bohem skr­ze osob­ní hřích, skr­ze vinu člověka.

Je zají­ma­vé, že ti, kdo stá­li u počát­ku zmí­ně­ných nábo­žen­ství, názo­ro­vou růz­no­ro­dost nepři­pouš­tě­li. Proč jsou si tedy dnes mno­zí jis­ti, že k Bohu vede více cest ? Asi ne pro­to, že by je hlu­bo­ce pozna­li a odda­li se jejich náro­kům. Spí­še je to z oba­vy důsled­ně hle­dat jed­nu prav­du a podří­dit jí celý život.

2 Může­me Boha poznat?

Pod­le Bib­le nám Bůh při stvo­ře­ní vtis­kl pečeť sebe sama, stvo­řil nás ke své­mu obra­zu. Stvo­řil nás se vzta­hem s ním. Člo­věk se ale od Boha oddě­lil. Kvů­li hří­chu se naše pozná­ní Boha zkom­pli­ko­va­lo, přes­to nás ale Bůh trpě­li­vě vede k tomu, abychom ho zno­vu nalez­li tako­vé­ho, jaký je. Vedl k tomu Abra­ha­ma (pra­ot­ce Izra­e­le), jeho potom­stvo a nako­nec se nám zje­vil skr­ze Ježí­še Kris­ta – své­ho Syna. (Skut­ky 17:22 a dále)

3 V čem je Ježíš výjimečný

• Ježíš žil bez hří­chu. Růz­ní zakla­da­te­lé nábo­žen­ských smě­rů a filo­zo­fo­vé hle­da­li osvo­bo­ze­ní od hří­chu. Ježíš řekl:

Kdo z vás mě usvěd­čí z hří­chu? Mlu­vím-li prav­du, proč mi nevě­ří­te? (Jano­vo evan­ge­li­um 8:46)

• Buddha, Moha­med, Kon­fu­cius a jiní se sna­ži­li poznat prav­du, nalézt smy­sl živo­ta, ces­tu, jak dosáh­nout osvo­bo­ze­ní. Ježíš však říká:

Já jsem ta ces­ta, prav­da i život. Nikdo nepři­chá­zí k Otci než skr­ze mne. (Jano­vo evan­ge­li­um 14:6)

Ježíš si vždy byl vědom své­ho božství.

• Ježíš při­šel na svět pro­to, aby nám daro­val věč­ný život. Obě­to­val se za nás, abychom moh­li najít vztah s Bohem a zís­kat spásu.

…neby­li jste vykou­pe­ni pomí­ji­tel­ný­mi věc­mi, stří­brem nebo zla­tem, nýbrž pře­vzác­nou krví Kris­to­vou. On jako berá­nek bez vady a bez poskvr­ny byl k tomu pře­dem vyhléd­nut před stvo­ře­ním svě­ta… (1. list Pet­rův 1:18–20)

Nikdo nemá vět­ší lás­ku než ten, kte­rý polo­ží život za své přá­te­le. (Jano­vo evan­ge­li­um 15:13)

• Buddha, Kon­fu­cius a jiní nám zane­cha­li urči­tý návod, moud­rost a zku­še­nost, abychom našli spá­su vlast­ní ces­tou, pozna­li Bráhma­na nebo dosáh­li nir­vá­ny. Ježíš je v tom­to výji­meč­ný, neboť nám nabí­zí sám sebe. Chce napl­nit náš vztah s Bohem skr­ze svou vlast­ní bytost. Nabí­zí nám kaž­do­den­ní vztah i když již neži­je na Zemi, nabí­zí svou pomoc, přá­tel­ství a lás­ku. Chce nás napl­nit svým Duchem, milo­vat nás a být námi milo­ván v kaž­dém okamžiku.

4 Tole­ran­ce a pravda

Z růz­ných stran dnes může­me sly­šet, že je neto­le­rant­ní sou­stře­dit se na jed­nu víru, pomí­jet ostat­ní kul­tu­ry a zastá­vat názor, že jen jed­no nábo­žen­ství je prav­di­vé. Říká se, že nej­dů­le­ži­těj­ší je upřím­nost víry, kte­rá vede k pozi­tiv­ní změ­ně toho, kdo věří v jaké­ko­li nábo­žen­ství. Tole­ran­ci ale nesmí­me zamě­ňo­vat za nedů­sled­nost vůči prav­dě. Naším cílem není věřit upřím­ně v coko­li, nýbrž věřit v prav­du. I člo­věk, kte­rý něče­mu upřím­ně věří se může mýlit, nehle­dá-li prav­du, a to může mít špat­né násled­ky. V otáz­ce po prav­dě bychom nemě­li hle­dat jen urči­té osob­ní napl­ně­ní nebo, jak to někte­ří i křes­ťan­ství při­pi­su­jí, něja­ké ber­lič­ky do živo­ta, když se nám život neda­ří, ale co nej­ob­jek­tiv­něj­ší prav­du a za ní pak plně stát. Ani Ježíš nechtěl, aby ho učed­ní­ci násle­do­va­li sle­pě. Řekl:

Zůsta­ne­te-li v mém slo­vu, jste oprav­du mými učed­ní­ky. Pozná­te prav­du a prav­da vás uči­ní svo­bod­ný­mi. (Jano­vo evan­ge­li­um 8:31–32)

5 Ces­ta záchrany

V jiných nábo­žen­stvích má vliv na spá­su, jak je člo­věk od Boha při­jat, jak se u něj osvěd­čí. Klí­čo­vý je tedy lid­ský výkon. Zacho­vá­vá­ní urči­tých pra­vi­del však Boha lidem nepři­blí­ží. Křes­ťan­ství mlu­ví o tom, že ces­ta k Bohu sou­vi­sí s vyzná­ním hří­chu a při­blí­že­ní se k Bohu, ješ­tě když jsem špat­ný, hříš­ný. To je mož­né skr­ze víru. V křes­ťan­ství dělá prv­ní krok Bůh. Kris­tus jde za člo­vě­kem tak dale­ce, že se kvů­li němu i obě­tu­je a tak mu nabí­zí svo­bo­du od hříchů.

Spá­sa je tedy dar od Boha, kte­rý může­me při­jmout. Nedá se dosáh­nout záslu­ha­mi. Pro­to spá­su zís­ká­vá­me již na začát­ku naší „ces­ty“, ne jako odmě­nu na konci.

Milos­tí tedy jste spa­se­ni skr­ze víru. Spa­se­ní není z vás, je to Boží dar; není z vašich skut­ků, tak­že se nikdo nemů­že chlu­bit. Jsme pře­ce jeho dílo, v Kris­tu Ježí­ši stvo­ře­ni k tomu, abychom kona­li dob­ré skut­ky, kte­ré nám Bůh při­pra­vil. (list Efez­ským 2:8–10)