II. část: Ježí­šo­vy zázraky

1 Ježíš uzdra­vil všechny

Když nastal večer, při­nes­li k němu mno­ho posed­lých; i vyhnal duchy svým slo­vem a všech­ny nemoc­né uzdra­vil (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 8:16)

Když se pře­pla­vi­li k zemi, při­šli do Gene­za­re­tu a tam zakot­vi­li. Jakmi­le vystou­pi­li z lodi, hned jej lidé pozna­li. Oběh­li celou tu kra­ji­nu a zača­li na lehát­kách při­ná­šet nemoc­né tam, kde sly­še­li, že je. A kam­ko­li vchá­zel do ves­nic nebo do měst nebo do stat­ků, klad­li nemoc­né na tržiš­tě a pro­si­li ho, aby se smě­li dotknout aspoň třás­ní jeho šatu, a všich­ni, kdo se ho dotkli, byli uzdra­vo­vá­ni. (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 6:53–56, ČSP)

Ježíš to poznal a ode­šel odtam­tud. Mno­zí šli za ním a on všech­ny nemoc­né uzdra­vil (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 12:15)

Ježíš uzdra­vil všech­ny nemoc­né, nejen někte­ré. Ti, kdo k němu při­šli s nadě­jí, že budou uzdra­ve­ni, také sku­teč­ně uzdra­ve­ni byli, a to bez ohle­du na závaž­nost své nemo­ci. Dnes mno­zí nemoc­ní při­chá­ze­jí na cha­rizma­tic­ké a let­nič­ní kon­fe­ren­ce plni nadě­je a oče­ká­vá­ní, ale domů odchá­ze­jí ve stej­ném sta­vu, v jakém při­šli. Čas­to odchá­ze­jí s odpo­vě­dí, že nemoh­li být uzdra­ve­ni, pro­to­že jim chy­bí víra.

Ježíš však uzdra­vo­val i lidi, jejichž poz­děj­ší jed­ná­ní uka­zo­va­lo, že jim sil­ná víra chy­bě­la. Pří­kla­dem je uzdra­ve­ní dese­ti malo­moc­ných v Lukášo­vo evan­ge­li­um 17:11–19. Všech deset bylo uzdra­ve­no, ale Ježíš chvá­lí víru pou­ze toho, kdo se k němu vrá­til a osla­vil Boha. Ti ostat­ní své uzdra­ve­ní  díkůvzdá­ním neo­pě­to­va­li. Lukášův pří­běh uka­zu­je, že Ježíš uzdra­vil i ty, kte­ří nemě­li sil­nou víru. Nekla­dl si ji jako pod­mín­ku. Sta­či­lo, aby věři­li a dou­fa­li, že je uzdraví.

1.1 Ježí­šo­va uzdra­ve­ní nikdy neskon­či­la neúspěchem

Ježíš nikdy neu­zdra­vo­val lidi tak, že by jim nej­pr­ve dal nadě­ji a pak je pře­ci jen neu­zdra­vil. Nikdy ve svých uzdra­ve­ních nese­lhal pro­to, že by nemoc­ný dosta­teč­ně sil­ně nevě­řil. Může být malá víra nemoc­ných sku­teč­ným důvo­dem, proč dnes mno­zí odchá­ze­jí domů neu­zdra­ve­ní a zkla­ma­ní? Nebo je pro­blém někde jinde?

Jin­dy dosta­ne zkla­ma­ný nemoc­ný po neú­spěš­ném uzdra­ve­ní odpo­věď, že uzdra­ve­ní není vždy Boží vůle. Ale pokud je ten, kdo uzdra­vu­je, veden Bohem, proč pře­dem nepo­zná, že ten­to­krát to Boží vůle není? Proč dá člo­vě­ku nadě­ji, poku­sí se ho uzdra­vit a nako­nec to pře­ci jen nevy­jde? Bez Boží­ho vede­ní je odká­zán pou­ze na prin­cip „poku­su a omy­lu“. Ježíš a poz­dě­ji apoš­to­lo­vé (po při­je­tí Ducha sva­té­ho o Let­ni­cích) nikdy nedě­la­li neú­spěš­né poku­sy, ale ti, kte­ří neby­li poslá­ni Ježí­šem, ano:

Také někte­ří židov­ští zaří­ká­va­či, kte­ří ces­to­va­li od měs­ta k měs­tu, poku­si­li se uží­vat ke své­mu zaklí­ná­ní jmé­na Pána Ježí­še. Nad těmi, kte­ří byli posed­lí zlý­mi duchy, říka­li: „Zaklí­ná­me vás Ježí­šem, kte­ré­ho káže Pavel.“ Tak to děla­lo sedm synů Ské­vy, prý židov­ské­ho velek­ně­ze. Ale zlý duch jim řekl: „Ježí­še znám a o Pav­lo­vi vím. Ale kdo jste vy?“ Tu člo­věk, v kte­rém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všech­ny je pře­mohl a tak je zří­dil, že z toho domu utek­li nazí a plní ran. (Skut­ky apoš­to­lů 19:13–16)

Když Ježíš navští­vil Naza­ret, neu­či­nil mno­ho zázra­ků (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 13:53–58). Bylo to však pro­to, že Naza­ret­ští byli vůči Ježí­ši nepřá­tel­ští a skep­tič­tí, a tak jim Ježíš neměl jak pomo­ci. Když viděl jejich postoj, nechtěl mezi nimi dělat mno­ho zázraků.

1.2 Ježí­šo­va uzdra­ve­ní byla zjev­ná nezpochybnitelná

Nemo­ci, kte­ré Ježíš uzdra­vil a kte­ré jsou podrob­ně zazna­me­ná­ny v evan­ge­li­ích, byly vět­ši­nou vel­mi váž­né: mrt­vi­ce, sle­po­ta (i od naro­ze­ní), malo­mo­cen­ství, lep­ra, krvá­ce­ní (12 let), ochr­nu­tí (38 let) atd. Evan­ge­lia také zazna­me­ná­va­jí tři pří­pa­dy, kdy Ježíš něko­ho vzkří­sil z mrtvých. Všech­ny tyto pří­pa­dy byly tak zřej­mé, že je nemoh­li popřít ani Ježí­šo­vi nepřá­te­lé, přes­to­že se usi­lov­ně sna­ži­li doká­zat, že Ježíš je pod­vod­ník. Jed­ním z pří­kla­dů je vzkří­še­ní Laza­ra, kte­rý už byl čtvr­tý den mrt­vý. Ten­to zázrak byl tak nevy­vra­ti­tel­ný, že židov­ští vůd­ci muse­li váž­ně uva­žo­vat, co mají dělat (Jano­vo evan­ge­li­um 11:43–48.53). V jiném pří­pa­dě, když Ježíš uzdra­vil člo­vě­ka sle­pé­ho od naro­ze­ní, se fari­ze­o­vé ze všech sil sna­ži­li ten­to zázrak vyvrá­tit, ale neu­spě­li (Jano­vo evan­ge­li­um 9:17–20). Ježí­šo­va uzdra­ve­ní byla nezpochybnitelná.

Dneš­ní cha­risma­tič­tí evan­ge­lis­té však vět­ši­nou uzdra­vu­jí boles­ti hla­vy, zad, kolen, hrud­ní­ku, žalud­ku, pro­dlu­žu­jí nohy a podob­ně — tedy nemo­ci, kte­ré nejsou tak zjev­né, a pro­to nelze uzdra­ve­ní jed­no­znač­ně pro­ká­zat (exis­tu­jí i uzdra­ve­ní, kte­rá jsou zin­sce­no­va­ná). Jedi­ným svěd­kem je uzdra­ve­ný. Obvykle ani neví­me, jak dlou­ho uzdra­ve­ní trvá. Nezříd­ka se stá­vá, že po „zázra­ku“ se člo­věk, kte­rý byl před­tím upou­tán na inva­lid­ní vozík, nějak potá­cí z pódia, ale do kon­ce kon­fe­ren­ce je opět na vozí­ku. Jak uka­zu­jí výše cito­va­né pasá­že a mno­ho dal­ších pří­pa­dů v evan­ge­li­ích, Ježí­šo­va uzdra­ve­ní byla zce­la jiná.

2 Ježíšův postoj k zázrakům

Ježíš věděl, že nej­váž­něj­ší „nemo­cí“, kte­rá sku­teč­ně ničí živo­ty lidí, je jejich hřích. Jeho hlav­ním cílem bylo osvo­bo­dit lidi od hří­chu a uká­zat jim ces­tu k věč­né­mu živo­tu. Chtěl uzdra­vit rány srd­ce a obno­vit vztah lidí s Bohem (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 1:20–21; 1. Timo­te­o­vi 1:15). Vyzval lidi, aby ho násle­do­va­li (Mk 1,14–15, SEB), což je mož­né pou­ze teh­dy, pokud jsou ochot­ni zapřít sami sebe, své sta­ré já, a dovo­lit Duchu sva­té­mu, aby pro­mě­nil jejich živo­ty (Efez­ským 4:22–24).

To je uzdra­ve­ní, kte­ré Ježíš nabí­zí. Věděl, že i když se lidé uzdra­ví z těles­né nemo­ci, jejich život může být sku­teč­ně obno­ven pou­ze teh­dy, pokud jsou ochot­ni krá­čet po jeho cestě.

Ježí­šo­vy zázra­ky měly

(1) potvr­dit, že byl sku­teč­ně poslán Bohem jako Spa­si­tel svě­ta, a

(2) pou­ká­zat na koneč­ný Boží záměr, kte­rý se napl­ní v nebi, kde už nebu­de žád­né utr­pe­ní (Zje­ve­ní 21:4). Ježíš nechtěl mít násle­dov­ní­ky, kte­ří by žas­li nad jeho zázra­ky, ale nero­zu­mě­li by jeho sku­teč­né­mu posel­ství. Věděl, že tako­vá víra je povrch­ní a krát­ko­do­bá, a pro­to po zázrač­ném roz­mno­že­ní chle­ba řekl:

Amen, amen, pra­vím vám, hle­dá­te mě ne pro­to, že jste vidě­li zna­me­ní, ale pro­to, že jste jed­li chléb a nasy­ti­li jste se. Neu­si­lu­j­te o pomí­je­jí­cí pokrm, ale o pokrm zůstá­va­jí­cí pro život věč­ný; ten vám dá Syn člo­vě­ka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtis­kl svou pečeť. (Jano­vo evan­ge­li­um 6:26–27)

Ježíš viděl, že se o něj lidé zají­ma­jí kvů­li pozem­ské­mu pokr­mu. Když však obrá­til jejich pozor­nost k duchov­ní­mu pokr­mu — chle­bu věč­né­ho živo­ta, mno­zí z jeho násle­dov­ní­ků ho opustili:

Jako mne poslal živý Otec a já žiji skr­ze Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude žít skr­ze mne. Toto je ten chléb, kte­rý sestou­pil z nebe; ne jako vaši otco­vé jed­li manu, a zemře­li. Kdo jí ten­to chléb, bude žít na věč­nost. “ Toto řekl, když vyu­čo­val v syna­go­ze v Kafar­naum. Mno­zí z jeho učed­ní­ků, když to usly­še­li, řek­li: „To je tvr­dá řeč. Kdo to může poslou­chat?“ […] Z toho důvo­du mno­zí z jeho učed­ní­ků ode­šli zpět a už s ním necho­di­li. (Jano­vo evan­ge­li­um 6:57–60.66, ČSP)

V dal­ší čás­ti se zamýš­lí­me nad smys­lem a cílem zázraků.