Je Bib­le důvěryhodná?

Důvě­ry­hod­nost Bib­le, obzvláš­tě Nové­ho Záko­na, má zásad­ní význam pro život křes­ťa­na. V Novém Záko­ně jsou zachy­ce­na svě­dec­tví Ježí­šo­vých učed­ní­ků, kte­ří s ním trá­vi­li den a noc. Tato svě­dec­tví tvo­ří základ pro život a zku­še­nost s Bohem těch, kte­ří ho násle­du­jí i dnes.

Mno­zí lidé mají zájem Bib­li zpo­chyb­ňo­vat, pro­to­že je výzvou pro pro­mě­nu jejich živo­ta. Pokud ale Bib­li a její zvěst při­jme­me, může nás zce­la pro­mě­nit. Ačko­liv byla bib­lic­ká zvěst čas­to nábo­žen­ský­mi orga­ni­za­ce­mi špat­ně inter­pre­to­vá­na k ospra­ve­dl­ně­ní vlast­ních zájmů, nemě­li bychom se nechat odra­dit ve zkou­má­ní její­ho obsa­hu a důvěryhodnosti.

1 Nový Zákon je důvě­ry­hod­ný kvů­li své­mu obsahu

1.1 Co je u Ježí­še jedinečné?

1.1.1 Mno­hé nábo­žen­ské smě­ry se drží urči­tých morál­ních zásad; Ježíš je ale přesahuje

Ježíšův morál­ní nárok pře­sa­hu­je etic­ké uče­ní koho­ko­liv jiné­ho. Pří­kla­dem toho jsou jeho slo­va o cizo­lož­ství. V Matou­šo­vě evan­ge­liu kapi­to­le 5 ver­še 27–29 Ježíš říká:

Sly­še­li jste, že bylo řeče­no: ‚Nez­ci­zo­lo­žíš.‘ Já však vám pra­vím, že kaž­dý, kdo hle­dí na ženu chti­vě, již s ní zci­zo­lo­žil ve svém srd­ci. Jestli­že tě svá­dí tvé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahy­nul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvr­že­no do pekla.

I v Budd­his­mu najde­me uče­ní, že žádosti mají být zni­če­ny. To je však vel­mi vše­o­bec­ná for­mu­la­ce. Budd­his­tům jde o potla­če­ní lid­ských tužeb nezá­vis­le na tom, zda jsou pozi­tiv­ní nebo nega­tiv­ní. Vychá­ze­jí z toho, že jaká­ko­liv strast, ale i radost, při­ná­ší utr­pe­ní. Jejich cíl je roz­ply­nu­tí se ve věč­ném „Nic“ – Nirváně.
Ježíš mlu­ví vel­mi kon­krét­ně o skry­tých hří­ších. Hří­chy v myš­len­kách sta­ví na roveň cizo­lož­ství. Uka­zu­je tím, že hřích začí­ná již v myš­len­kách a na úrov­ni myš­le­nek ho musí člo­věk oli­to­vat. Ježíš při­ná­ší na svět­lo to, co je v srd­ci člo­vě­ka a posu­zu­je to s přís­nos­tí, kte­rá nemá obdo­by. Jeho výzva k pro­mě­ně, i když v těch­to ver­ších obraz­ně vyjá­d­ře­ná, nemů­že být jasnější.

V kaž­dém nábo­žen­ství se dají najít urči­tá etic­ká pra­vi­dla, pro­to­že kaž­dý doká­že svým svě­do­mím roz­li­šo­vat dob­ré a zlé. Měřít­ko, kte­rým Ježíš posu­zu­je činy, myš­len­ky a slo­va, je jedi­neč­né. Odha­lu­je srd­ce člo­vě­ka. Vyža­du­je pro­mě­nu posto­je a myš­le­nek. Skr­ze to je pak mož­né etic­ké jed­ná­ní. Ježí­ši jde o osvo­bo­ze­ní od zlé­ho k dob­ré­mu – k dob­ré­mu živo­tu. Dale­ce pře­sá­hl eti­ku a morál­ku, když vyzval milo­vat své nepřátele.

1.1.2 Lás­ka k nepřátelům:

Sly­še­li jste, že bylo řeče­no: „Milo­va­ti budeš bliž­ní­ho své­ho a nená­vi­dět nepří­te­le své­ho.“ Já však vám pra­vím: Milu­j­te své nepřá­te­le a mod­le­te se za ty, kdo vás pro­ná­sle­du­jí, abys­te byli syny nebes­ké­ho Otce;protože on dává své­mu slun­ci sví­tit na zlé i dob­ré a déšť posí­lá na spra­ved­li­vé i nespra­ved­li­vé. Bude­te-li milo­vat ty, kdo milu­jí vás, jaká vás čeká odmě­na? Což i cel­ní­ci neči­ní totéž? A jestli­že zdra­ví­te jenom své bra­t­ry, co činí­te zvlášt­ní­ho? Což i poha­né neči­ní totéž? Buď­te tedy doko­na­lí, jako je doko­na­lý váš nebeský Otec. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 5:43–48)

Ve Starém Záko­ně nena­jde­me jen slo­va o odmít­nu­tí nepřá­tel, ale i mís­ta o lás­ce k cizin­cům, kte­ří žili mezi Izra­e­li­ty. Jsou tam i mís­ta, kte­rá vyzý­va­jí být vlíd­ný vůči nepřá­te­lům. Ježí­šo­vo při­ká­zá­ní o lás­ce k nepřá­te­lům pře­kra­ču­je vše do té doby pozna­né. Lás­ka k nepřá­te­lům nezna­me­ná jen vzdát se msty a nená­vis­ti. Nezna­me­ná to jen pro­ká­zat nepřá­te­lům něja­ký dob­rý sku­tek. Činí schop­ným odpus­tit nej­vět­ší­mu nepří­te­li a chtít i pro něho to nej­lep­ší. Je tře­ba vzít v úva­hu, že Ježíš byl prv­ní, kdo tyto a jiné věci učil. Mno­zí se ho sna­ži­li poz­dě­ji napodobit.

Posled­ní věta před­cho­zí­ho citá­tu vyzý­vá Ježí­šo­vy učed­ní­ky, aby byli doko­na­lí jako jejich nebeský Otec. Ježíš se nespo­ko­jil s výčtem pra­vi­del pro zbož­ný život. Kaž­dé­ho člo­vě­ka vyzý­vá, aby svá měřít­ka pro život při­jal od toho, kte­rý je abso­lut­ně dob­rý. Být doko­na­lý jako Bůh zní nesmy­sl­ně. Přes­to nemů­že­me Ježí­še odbýt jako bláz­na. Na to bylo jeho uče­ní pří­liš stříz­li­vé, rea­lis­tic­ké a praktické.

Kdo milu­je otce nebo mat­ku víc než­li mne, není mne hoden; kdo milu­je syna nebo dce­ru víc než­li mne, není mne hoden. Kdo nene­se svůj kříž a nená­sle­du­je mne, není mne hoden. Kdo nalez­ne svůj život, ztra­tí jej; kdo ztra­tí svůj život pro mne, nalez­ne jej. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 10:37–39)

Ježí­šo­va zvěst se neří­dí pod­le spo­le­čen­ských měří­tek a nesli­bu­je pozem­skou har­mo­nii a štěs­tí. Jeho záměr nebyl při­nést poli­tic­ký nebo spo­le­čen­ský smír. Ježíš je jiný než růz­ní uči­te­lé moud­ros­ti. Neu­ka­zu­je jen novou ces­tu moud­ros­ti. Sta­ví se před nás jako nej­vyš­ší auto­ri­ta a oče­ká­vá důvě­ru a odevzdanost.

1.2 Vliv Ježí­še na lid­stvo a na jednotlivce

Veřej­né vystou­pe­ní Ježí­še způ­so­bi­lo nezvrat­ný rozkol v izra­el­ském lidu a poz­dě­ji i v celém lid­stvu. Ježíš tvr­dil, že je Mesi­áš a tedy i spa­si­tel svě­ta, kte­ré­ho zasli­bo­val Sta­rý Zákon. Od počát­ku byli jeho násle­dov­ní­ci pro­ná­sle­do­va­ní. I poz­dě­ji byli křes­ťa­né kvů­li své víře od nepřá­tel víry opa­ko­va­ně vyhá­ně­ni a pod­le mož­nos­tí hubeni.

Tato pola­ri­za­ce je svě­dec­tvím o vli­vu Ježí­šo­va uče­ní na lid­stvo nejen v prv­ním sto­le­tí, ale až do dneš­ních dob. Ježí­šo­vo uče­ní změ­ni­lo svět tak, jako žád­ný jiný nábo­žen­ský sys­tém. Od počát­ku byly někte­ré Ježí­šo­vy výro­ky kopí­ro­vá­ny, někte­ré napo­do­bo­vá­ny a někte­ré pod rouš­kou jeho auto­ri­ty pře­kru­co­vá­ny a vel­mi zle pou­ží­vá­ny. Vel­mi brzy tak vznik­lo „zdán­li­vé“ křesťanství.

Ježí­šo­vo uče­ní fas­ci­no­va­lo lidi způ­so­bem, kte­rý nemá obdo­by. V celém Jud­sku bylo pozdvi­že­ní. Všich­ni chtě­li sly­šet jeho slo­va a vidět jeho zázra­ky. Ježíš se musel ubí­rat na odleh­lá mís­ta, pro­to­že nápor zástu­pů byl pří­liš vel­ký. Židé, kte­ří pocho­pi­li jeho zvěst a při­ja­li ji do své­ho srd­ce, radi­kál­ně změ­ni­li svůj život, aby ho moh­li násle­do­vat jako své­ho Pána – bez kom­pro­mi­sů. Teh­dy, stej­ně jako dnes, zakou­ší lidé, kte­ří roz­po­zna­jí Ježí­šo­va slo­va jako prav­di­vá, moc jeho zvěs­ti ve svých živo­tech. Nejde jen o pěk­ně zfor­mu­lo­va­né myš­len­ky. Ježíš se chce dotknout srd­ce kaž­dé­ho člo­vě­ka a kaž­dé­ho vyzý­vá jít ces­tou, kte­rou On uká­zal. Jeho spa­se­ní osvo­bo­zu­je od živo­ta v zaje­tí hří­chu. Ježíšův hlas neutichá.

Už samot­ný Ježíšův nárok, kte­rý od nás vyža­du­je sta­no­vis­ko, mlu­ví pro důvě­ry­hod­nost jeho učení.

1.3 Nový Zákon je zasa­zen do his­to­ric­ké­ho kontextu

Ve čtyřech Evan­ge­li­ích, Skut­cích apoš­to­lů a lis­tech apoš­to­lů, pro­střed­ku­je Nový Zákon his­to­ric­ky věr­ný obrá­zek dění a poza­dí křes­ťan­ství v prv­ním sto­le­tí. His­to­ric­ky je v sou­la­du s jiný­mi pra­me­ny židov­ských a řím­ských auto­rů. Pří­kla­dem je Tal­mud, židov­ský pisa­tel Jose­fus Fla­vius a římští děje­pis­ci Taci­tus a Sue­ton. Geo­gra­fic­ké, kul­tur­ní a spo­le­čen­ské okol­nos­ti, kte­ré jsou popsá­ny v Novém Záko­ně, jsou opa­ko­va­ně potvr­zo­vá­ny arche­o­lo­gic­ký­mi nálezy.

Jed­ním z pří­kla­dů his­to­ri­ci­ty Nové­ho Záko­na je jeruza­lém­ský ryb­ník Siloe zmí­ně­ný v Jano­vě evan­ge­liu 9:7. V létě 2004, během prá­ce na nové kana­li­za­ci, bylo nale­ze­no něko­lik scho­dů, jejichž stá­ří bylo odhad­nu­to na 2400 let. Dále byla nale­ze­na vod­ní nádrž, do kte­ré byla chizki­jášo­vým tune­lem vede­na voda z pra­me­nu Gichon. Ten­to 525m dlou­hý tunel byl vybu­do­ván jud­ským krá­lem Chizki­já­šem cca 700 let před Kris­tem a ješ­tě dnes je prů­cho­zí. Ryb­ník Siloe, jehož objem se odha­du­je na 2500 met­rů kubic­kých, slou­žil oby­va­te­lům Jeruza­lé­ma v době Ježí­še jako úlo­žiš­tě vody. V omít­ce nalez­li arche­o­lo­go­vé min­ci, kte­rá byla vyra­že­na 50 let před Kris­tem. Nej­star­ší min­ce v napla­ve­ni­ně vod­ní­ho kaná­lu pochá­ze­jí z doby krát­ce před zni­če­ním Jeruza­lé­ma Říma­ny v roce 70 po Kris­tu, což svěd­čí o prav­dě­po­dob­né době zni­če­ní této nádrže.

Při vyko­páv­kách diva­dla v Cesa­rei byl v roce 1961 nale­zen nápis: „Pon­tius Pila­tus Pra­e­fectus Juda­e­ae“. Svě­dec­tví o Pilá­to­vi, jako mís­to­dr­ží­cím v pro­vin­cii Jud­sku, tak podá­vá nejen Nový Zákon a židov­ský pisa­tel Jose­fus Fla­vius, ale také ten­to nález. Podob­né je to s nápi­sem o Gali­o­vi z Delf v Řec­ku, kte­rý byl popr­vé zve­řej­něn v roce 1905. Nápis zmi­ňu­je Galia jako pro­kon­zu­la Acha­je a potvr­zu­je tak stej­ný údaj ve Skut­cích apoš­to­lů 18:12. Císař­ské titu­ly v nápi­su ho umož­ňu­jí dato­vat na rok 52 po Kristu.

Nový Zákon neob­sa­hu­je jen jeden ale čty­ři popi­sy Ježí­šo­va živo­ta. Tyto popi­sy nejsou v někte­rých detai­lech shod­né. To však není argu­ment pro­ti jejich důvě­ry­hod­nos­ti, ale nao­pak argu­ment pro jejich spo­leh­li­vost. Pro děje­pis­ce je neú­pl­ný sou­lad sil­ným pou­ka­zem na to, že zprá­vy neby­ly měně­ny nebo poz­dě­ji zpět­ně har­mo­ni­zo­vá­ny. Když čty­ři lidé, kte­ří byli sami z čás­ti účast­ní­ci dění, popi­so­va­li Ježí­šo­va slo­va a skut­ky, je zce­la při­ro­ze­né, že jejich oso­bi­tý pohled a růz­nost adre­sá­tů budou mít na jejich popis vliv. Obzvlášť evan­ge­lis­ta Lukáš se sna­žil vše důklad­ně pro­jít a při­ná­ší mno­ho his­to­ric­ky doka­za­tel­ných para­lel. Uka­zu­je to verš s řadou his­to­ric­kých dat v Lukášo­vu evan­ge­liu 3:1.

V pat­nác­tém roce vlá­dy císa­ře Tibe­ria, když Pon­tius Pilát spra­vo­val Jud­sko a v Gali­le­ji vlá­dl Hero­des, jeho bra­tr Filip na úze­mí Itu­re­je a Tra­cho­ni­ti­dy a Lyza­ni­as v Abi­lé­ně, za nej­vyš­ší­ho kně­ze Anná­še a Kai­fá­še, sta­lo se slo­vo Boží k Jano­vi, synu Zacha­ri­ášo­vu, na pouš­ti. (Lk 3:1–2)

Je pře­kva­pi­vé, že je zde psá­no o dvou velek­ně­žích. Nejed­ná se o chy­bu, ale o his­to­ric­ky zají­ma­vou sku­teč­nost. Ofi­ci­ál­ně byl v té době v úřa­du velek­ně­ze Kai­fáš. Annáš však, jako Říma­ny sesa­ze­ný velek­něz, měl stá­le ješ­tě vel­ký vliv. O tom svěd­čí i Skut­ky apoš­to­lů 4:6 a Jano­vo evan­ge­li­um, kde je psá­no, že Ježíš nebyl po svém zaje­tí odve­den k úřa­du­jí­cí­mu velek­ně­zi, nýbrž k Annášo­vi. Z díla Židov­ská vál­ka, židov­ské­ho děje­pis­ce Jose­fa Fla­via, se může­me dozvě­dět přes­nou posloup­nost velek­ně­ží v Jeruza­lémě. Je to v sou­la­du se svě­dec­tvím Nové­ho Záko­na. Moc Anná­še je potvr­ze­na jako his­to­ric­ky důvě­ry­hod­ný fakt ješ­tě dlou­ho po jeho úřa­do­vá­ní, a to zná­mý­mi teo­lo­gy jako např. F.F. Bru­ce (Pro­fe­sor bib­lic­ké­ho kri­ti­ci­zmu a exe­ge­ze na Uni­ver­zi­tě v Man­ches­te­ru.^[1]

Důvě­ry­hod­nost Nové­ho Záko­na, kte­rý vzni­kl v roz­me­zí 40ti let po smr­ti Ježí­še, potvr­zu­je mno­ho tako­vých fak­tů a detai­lů. Mar­ko­vo evan­ge­li­um bylo sepsá­no zhru­ba jede­náct let po Ježí­šo­vě smr­ti a vzkří­še­ní. Auto­ry Nové­ho Záko­na jsou Ježí­šo­vi oči­tí svěd­ko­vé nebo křes­ťa­né z prv­ní vlny křes­ťan­ství, kte­ří byli v kon­tak­tu s oči­tý­mi svěd­ky. V tom jsou písma Nové­ho Záko­na, v porov­ná­ní s písmy jiných nábo­žen­ství, výjimečná.

Nový Zákon nepřed­sta­vu­je jen sou­hrn nábo­žen­ských myš­le­nek. Je to zprá­va zařa­ze­ná do kon­krét­ní­ho his­to­ric­ké­ho kontextu.

1.4 Hypo­té­zy o zfal­šo­vá­ní Bible

Exis­tu­jí růz­né hypo­té­zy, že Bib­le byla zfalšovaná.

Ide­a­li­za­ce?

Prv­ní z nich je, že učed­ní­ci vykres­li­li své­ho Pána v poz­děj­ší době oslav­ně a ide­a­lis­tic­ky. Ve sku­teč­nos­ti opak je prav­dou: evan­ge­lia vykres­lu­jí Ježí­še jako člo­vě­ka s emo­ce­mi a stra­chy, což se k teh­dej­ším před­sta­vám o Mesi­áši vůbec neho­di­lo. Před jeho zatče­ním, se Ježíš v úzkos­tech mod­lil o sílu, aby mohl nést všech­no při­chá­ze­jí­cí utr­pe­ní (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 14:33–36).Ježíš nebyl silá­kem, kte­ré­ho by se nic nedotklo.

Tou­ha po postavení?

Dal­ším názo­rem je, že apoš­to­lo­vé celý pří­běh vymys­le­li, aby moh­li sami v novém hnu­tí zaujmout nej­před­něj­ší posta­ve­ní a dosta­lo se jim tak chvá­ly a cti. Ale jak to může­me spo­jit se sku­teč­nos­tí, že byli kvů­li zvěs­to­vá­ní pro­ná­sle­do­vá­ni a někte­ří z nich muse­li za víru v Ježí­še dokon­ce zapla­tit i vlast­ní­mi živo­ty? Urči­tě je mož­né, že lidé jsou tak sve­de­ni lže­mi a faleš­ný­mi nau­ka­mi, že jsou za ně dokon­ce ochot­ni zemřít. Ale těž­ko by byl někdo ochot­ný zemřít za své vlast­ní vymyš­le­né lži. Sice nere­ál­ný, ale teo­re­tic­ky mož­ný by byl pří­pad napros­to aro­gant­ní­ho člo­vě­ka, kte­rý není ochot­ný si při­pus­tit svo­je výmys­ly a lži. Kdy­by apoš­to­lo­vé měli tako­vý postoj, nena­psa­li by tolik o svých nedo­stat­cích nebo by to nedo­vo­li­li těm, kte­ří evan­ge­lia napsa­li. Prá­vě dva­náct apoš­to­lů Ježíš v evan­ge­li­ích čas­to napo­mí­nal za jejich tvr­do­šíj­nost a nedů­vě­ru. Jsou popsá­ni se svý­mi sla­bost­mi, hří­chy a nedo­stat­kem chápání.

Moti­vy lidí, kte­ří dru­hé zavá­dí a kla­mou, jsou vel­mi špat­né a nemo­hou zůstat navždy  skry­ty. Už od počát­ku křes­ťan­ství byla lež poklá­dá­na za závaž­ný hřích. Apoš­to­lo­vé a ostat­ní křes­ťa­né poža­do­va­li žít v upřím­nos­ti a ote­vře­nos­ti, v ocho­tě naslou­chat a v nespráv­ném se nechat zpochybnit.

Zakry­tý omyl?

Někte­ří lidé tvr­dí, že Ježí­šo­vi učed­ní­ci nechtě­li při­pus­tit svo­je pochy­be­ní, když jejich pán, kte­rý měl být Mesi­á­šem a Spa­si­te­lem, zemřel jako něja­ký vyvr­že­nec na kří­ži. Pro­to učed­ní­ci vymys­le­li pří­běh o vzkří­še­ní. Pro toto tvr­ze­ní nena­chá­zí­me žád­ný základ. Učed­ní­ci byli úpl­ně pře­kva­pe­ní, když Ježíš neče­ka­ně vstal z mrtvých. Když se jim Ježíš uká­zal, mys­le­li, že vidí ducha, mís­to toho aby důvě­řo­va­li, že je to on. Když vez­me­me v úva­hu situ­a­ci Židů v prv­ní polo­vi­ně prv­ní­ho sto­le­tí a jejich oče­ká­vá­ní poli­tic­ké­ho Mesi­á­še, bylo nemys­li­tel­né hlá­sat ukři­žo­va­né­ho Mesi­á­še. Ukři­žo­vá­ní bylo tres­tem pro neú­spěš­né vzbou­řen­ce a otro­ky, kte­ří se poku­si­li utéct od svých pánů.. Ježíš nikdy nechtěl být poli­tic­kým Mesi­á­šem. To že jím byl, totiž duchov­ním, uká­zal skr­ze svo­je vzkří­še­ní. Tato změ­na před­sta­vy o Mesi­áši byla i pro jeho učed­ní­ky vel­mi obtížná.

Také když se podí­vá­me na Pavlův život, tak hypo­té­za, že si učed­ní­ci vymys­le­li Ježí­šo­vo ukři­žo­vá­ní, je neob­ha­ji­tel­ná. Fari­ze­us Saul (poz­dě­ji nazý­ván Pavel) odmí­tl křes­ťan­ství jako jed­nu z židov­ství odště­pe­ných sku­pin a pro­ná­sle­do­val cír­kev s vel­kou hor­li­vos­tí. Křes­ťan­ské zprá­vy o zje­ve­ních vzkří­še­né­ho Ježí­še prav­dě­po­dob­ně pova­žo­val za čis­tou fan­ta­zii. Ale je to prá­vě Pavel, kdo byl skr­ze zje­ve­ní vzkří­še­né­ho Ježí­še pře­svěd­čen o této prav­dě a obrá­til se na křes­ťan­ství. Dří­ve, když pro­ná­sle­do­val křes­ťa­ny, si mys­lel, že slou­ží Bohu. Po setká­ní se vzkří­še­ným Ježí­šem poznal svou duchov­ní zasle­pe­nost. Apoš­tol Pavel na sebe vzal jako křes­ťan nevý­slov­né strá­dá­ní a pod­le mimo­bib­lic­ké tra­di­ce zemřel jako mučed­ník. Roz­ho­dl se radě­ji nést potu­pu být křes­ťa­nem, než aby si zacho­val váže­né posta­ve­ní židov­ské­ho fari­ze­je. Židé od počát­ku prud­ce vzdo­ro­va­li křes­ťan­ství. Víra v Ježí­še Kris­ta jako Mesi­á­še nemoh­la v židov­ském pro­stře­dí obstát bez his­to­ric­ké­ho zákla­du Ježí­šo­va živo­ta a půso­be­ní. Hypo­té­zy, že Nový zákon byl zfal­šo­ván, postrá­da­jí his­to­ric­ká zjiš­tě­ní a samy o sobě nejsou logic­ké. Nejsou žád­né pocho­pi­tel­né důvo­dy pro moti­va­ci těch, kte­ří by je vymys­le­li. Šíře­ním (vlast­ních vymyš­le­ných) Ježí­šo­vých slov pro­ti ego­is­mu, bohat­ství, cti­žá­dosti a pýše, by byli sami pro­ti sobě, kdy­by záro­veň měli špat­né pohnut­ky a činy. Navíc by si tako­ví lidé nedo­ká­za­li vymys­let tako­vá hlu­bo­ká uče­ní o posto­ji lid­ské­ho srd­ce. Muse­li by si být vědo­mi, že i na ně se vzta­hu­jí Pav­lo­va slova:

Vždyť nezvěs­tu­je­me sami sebe, nýbrž Kris­ta Ježí­še jako Pána, a sebe jen jako vaše slu­žeb­ní­ky pro Ježí­še. (2. Korint­ským 4:5)

2 Nový Zákon je důvě­ry­hod­ný, pro­to­že Ježíš je důvěryhodný

2.1 Ježíšův život dosvěd­ču­jí jeho slova

Uče­ní člo­vě­ka je spo­leh­li­vé jedi­ně teh­dy, když jeho život je v sou­la­du s jeho slo­vy. Oči­tí svěd­ko­vé Ježí­še Kris­ta dosvěd­či­li jeho bez­ú­hon­ný život. Jeho odpůr­ci, kte­ří se obá­va­li ztrá­ty své­ho sláb­nou­cí­ho vli­vu a cti mezi židov­ským lidem, ho neby­li schop­ni usvěd­čit ani z přestou­pe­ní Moj­ží­šo­va záko­na ani z žád­né­ho hří­chu. Skr­ze lsti­vé otáz­ky se ho opa­ko­va­ně pokou­še­li při­vést k něja­ké­mu pro­ti­ře­če­ní. Veš­ke­rá jejich vypo­čí­ta­vost však byla mar­ná.  Ježí­šo­vy odpo­vě­di spí­še odha­li­ly jejich pokry­tec­tví. Při soud­ním pro­ce­su se Židé poku­si­li Ježí­še před řím­ský­mi úřa­dy obža­lo­vat. Nepřed­lo­ži­li však žád­né spo­leh­li­vé důka­zy. Řím­ský mís­to­dr­ži­tel Pon­cius Pilát a židov­ský vlád­ce Hero­des Anti­pas ho shle­da­li nevin­ným. Ježíš neměl na učed­ní­ky vyso­ká oče­ká­vá­ní bez toho, aby sám nebyl dob­rým pří­kla­dem. Svým skrom­ným a stříd­mým živo­tem polo­žil stej­né měřít­ko pro sebe i pro ostat­ní. K údi­vu jeho učed­ní­ků jim dokon­ce umyl nohy, což byla v té době prá­ce jen pro otro­ky. Uká­zal tak pří­klad slu­žeb­né­ho posto­je. Asi dva a půl roku s ním jeho učed­ní­ci byli téměř den­ně a zno­vu a zno­vu byli zahan­bo­vá­ni jeho lás­kou. Ježíšův život a slo­va je teh­dy pře­svěd­či­ly a pře­svěd­ču­jí dodnes.

2.2 Ježíš činil zázra­ky a uzdravoval

Ježíš byl zná­mý pře­de­vším svý­mi zázra­ky a uzdra­vo­vá­ním. Pod­le svě­dec­tví v evan­ge­li­ích uzdra­vo­val nemoc­né, malo­moc­né a chro­mé, sle­pým navra­cel zrak, osvo­bo­zo­val posed­lé a kří­sil mrt­vé. Nikdy před tím se nic tako­vé­ho nedě­lo. Nepo­pí­ra­li to dokon­ce ani nepřá­tel­ští Židé. Ti se sna­ži­li Ježí­šo­vy zázra­ky vysvět­lit buď magií nebo pod­vo­dem. Napsa­li o něm:

„V před­ve­čer Veli­ko­noc pově­si­li Ježí­še… pro­to­že prak­ti­ko­val kou­zel­nic­tví a sve­dl Izra­el k odpad­nu­tí.“ (Baby­lon­ský Tal­mud, Sanhedrin 43a)

V evan­ge­liu čteme:

Ces­tou uvi­děl člo­vě­ka, kte­rý byl od naro­ze­ní sle­pý … [Ježíš] pli­vl na zem, udě­lal ze sli­ny blá­to, potřel sle­pé­mu tím blá­tem oči … Sle­pý šel, umyl se, a když se vrá­til, viděl. Sou­se­dé a ti, kte­ří jej dří­ve vída­li žeb­rat, se pta­li: „Není to ten, kdo tu sedá­val a žeb­ral?“ Jed­ni říka­li: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podo­ben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“ … Při­ve­dou toho, kte­rý byl dří­ve sle­pý, k fari­zeům; toho dne, kdy Ježíš udě­lal blá­to a ote­vřel mu oči, byla totiž sobo­ta … Židé nevě­ři­li, že byl sle­pý a že pro­hlé­dl, dokud si neza­vo­la­li jeho rodi­če … Rodi­če odpo­vě­dě­li: „Víme, že je to náš syn a že se naro­dil sle­pý“ … Zavo­la­li tedy ješ­tě jed­nou toho člo­vě­ka, kte­rý byl dří­ve sle­pý … Odpo­vě­děl jim: „Již jsem vám to řekl … Proč to chce­te sly­šet zno­vu?…“ Oso­pi­li se na něho… (Jano­vo evan­ge­li­um 9:1–28)

2.3 Ježí­šo­vo vzkří­še­ní není vymyšlené

Zázrak, kte­rý je nej­ví­ce zpo­chyb­ňo­ván, je jedi­neč­ný zázrak Ježí­šo­va vzkří­še­ní – o nikom jiném se nic srov­na­tel­né­ho nepí­še. Po Ježí­šo­vě potup­né smr­ti byli jeho učed­ní­ci zou­fa­lí. Oče­ká­va­li pozem­ské­ho Mesi­á­še, kte­rý by Židy při­ve­dl k obrá­ce­ní a čelil bezbož­ným poha­nům. Ze stra­chu před Židy zůsta­li za zamknu­tý­mi dveř­mi (Jano­vo evan­ge­li­um 20:19). Když jim Maří Mag­da­le­na ozná­mi­la, že se jí Ježíš zje­vil, nevě­ři­li jí (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 16:9–11) a mys­le­li si, že je to nesmy­sl (Lukášo­vo evan­ge­li­um 24:11). Když se Ježíš popr­vé zje­vil někte­rým apoš­to­lům, mys­le­li si, že vidě­li ducha (Lukášo­vo evan­ge­li­um 24:37). Tomáš, jeden z dva­nác­ti učed­ní­ků, kte­rý u toho nebyl, pak nevě­řil ani jeho nej­bliž­ším přá­te­lům. Pře­svěd­čil se, až když Ježí­še uvi­děl na vlast­ní oči (Jano­vo evan­ge­li­um 20:24–29). Od této chví­le tito muži s pros­tým povo­lá­ním (např. rybá­ři) zača­li s vel­kou odva­hou hlá­sat evan­ge­li­um dokon­ce i židov­ským vůd­cům (Skut­ky 5:27–33).

Kaž­dá zprá­va o jed­né udá­los­ti, kte­rá byla auten­tic­ky pře­dá­na z něko­li­ka nezá­vis­lých zdro­jů, bude obsa­ho­vat men­ší nesrov­na­los­ti. Poku­sy o jejich har­mo­ni­za­ci jsou pro his­to­ri­ka spí­še znám­kou paděl­ku.  Evan­ge­lia se o to nepo­kou­ší. Udá­lost o vzkří­še­ní v nich není popsá­na stej­ně. Dokon­ce v nich najde­me i něja­ké men­ší nesrov­na­los­ti. Lukáš píše, že se Ježíš zje­vil dvě­ma učed­ní­kům, kte­ří šli do Emaus a oni to s rados­tí ozná­mi­li učed­ní­kům v Jeruza­lémě (Lukášo­vo evan­ge­li­um 24:33–34). Apoš­to­lo­vé jim věři­li. Marek napro­ti tomu uvá­dí, že jim apoš­to­lo­vé nevě­ři­li (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 16:12–13). Na tom­to mís­tě musí­me dát za prav­du Lukášo­vi, kte­rý tuto udá­lost popi­su­je vel­mi podrob­ně. Marek ji tady zmi­ňu­je jen jed­nou větou, prav­dě­po­dob­ně neměl přes­né infor­ma­ce. Šikov­ný padě­la­tel by tako­vou chy­bu nedo­pus­til. Máme před sebou nezá­vis­lé zdro­je oči­tých svěd­ků, jejichž svě­dec­tví Marek a Lukáš věr­ně popsali.Kdyby Ježí­šo­vo vzkří­še­ní bylo vymyš­le­né, pro Židy, kte­ří křes­ťan­ství odmí­ta­li, by neby­lo nic jed­no­duš­ší­ho, než veřej­ně zpo­chyb­nit a vyvrá­tit víru ve vzkří­še­né­ho Mesi­á­še. . To se jim však nepo­da­ři­lo, pro­to­že Ježíš se jako vzkří­še­ný uká­zal nejen apoš­to­lům, ale oko­lo 500 učed­ní­kům (1 Korint­ským 15:6). Ti moh­li prav­di­vost vzkří­še­ní osob­ně potvrdit.

Padě­la­tel chce své čte­ná­ře pře­svěd­čit, a pro­to úmy­sl­ně hle­dá způ­so­by, jak toho dosáh­nout. Pou­ží­vá k tomu jas­né a sro­zu­mi­tel­né argu­men­ty. Pod­le evan­ge­lií se Ježíš prv­ní zje­vil ženě jmé­nem Maří Mag­da­le­na (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 16:9 a Jano­vo evan­ge­li­um 20:14). Dří­ve byla posed­lá démo­nem a uzdra­vil ji až Ježíš, tak­že pro lidi zven­ku byla nejmé­ně spo­leh­li­vým svěd­kem. Ženy neby­ly  v té době uzná­vá­ny za svěd­ky, pou­ze muži. A dokon­ce dodnes nejsou v orto­dox­ním židov­ství ženy před­vo­lá­vá­ny na rabín­ských sou­dech za svěd­ky. Ved­le toho bylo evan­ge­li­um napsá­no pře­de­vším Židům. Mys­let si, že padě­la­tel při­šel k myš­len­ce, že prv­ní zje­ve­ní vzkří­še­né­ho bylo prá­vě ženě, je bláhové.

3 Důvě­ry­hod­nost docho­vá­ní Nové­ho Zákona

3.1 Úst­ní Tradice

V naší době je pro nás těž­ké si před­sta­vit zapa­ma­to­vat si dlou­hé pro­mlu­vy nebo tex­ty. Nejsme již tolik závis­lí na naší pamě­ti. Máme zápis­ní­ky, kni­hy, počí­ta­če. Zvyk­li jsme si také rych­le zapo­mí­nat, pro­to­že jsme kaž­do­den­ně vysta­ve­ni zápla­vě infor­ma­cí. Lid­ská paměť je ale schop­ná výji­meč­ných výko­nů. Jeden příklad:

Roz­sah tra­dic dneš­ních irských Bar­dů je oko­lo 100 000 slov. Roz­sah Mar­ko­va evan­ge­lia je opro­ti tomu jen oko­lo 11 000 slov.^[2]

Ježí­šo­vi učed­ní­ci zce­la změ­ni­li, na zákla­dě Ježí­šo­va kázá­ní, svůj život. On se stal stře­dem celé­ho jejich jed­ná­ní. Měli tedy zájem si jeho slo­va a činy zapa­ma­to­vat a věr­ně pře­dá­vat. Člo­věk si pama­tu­je hlav­ně to, čemu věnu­je pozor­nost a zájem.

Učed­ní­ci byli s Ježí­šem a oslo­vo­va­li ho jako uči­te­le (např. Mk 10:35). Byli s ním téměř dva a půl roku kaž­dý den. Učil je sou­kro­mě a byli také pří­tomni, když učil lid. Moh­li si tak při­ro­ze­nou ces­tou jeho slo­va zapa­ma­to­vat. Od dět­ství byli z domu a ze syna­go­gy zvyklí učit se věci nazpa­měť. To je uči­ni­lo schop­ný­mi věr­ně zpro­střed­ko­vat úst­ní tra­di­ci. Ježíš je už za své­ho živo­ta poslal zvěs­to­vat „pří­chod Boží­ho krá­lov­ství“. Muse­li již vel­mi brzy pou­žít to, čemu se nau­či­li. To všech­no jim poz­dě­ji, během jejich kázá­ní, pomoh­lo vyprá­vět o něm důvě­ry­hod­ně a spolehlivě.

3.2 Písem­ná tradice

Všech­ny kni­hy Nové­ho Záko­na byly sepsá­ny do zni­če­ní Jeruza­lé­ma Říma­ny, kte­ré bylo v roce 70 po Kris­tu. Ježíš byl ukři­žo­ván v roce 30. Jed­ná se tedy o obdo­bí 40 let. Exis­tu­je řada argu­men­tů svěd­čí­cích o tom, že Nový Zákon byl sepsán během prv­ních 4 dese­ti­le­tí po Ježí­šo­vě smr­ti. Jsou shr­nu­ty v kni­ze Důvě­ry­hod­nost Nové­ho Záko­na od F.F.Bruce.^[3] Ve své dru­hé čás­ti popi­su­jí Skut­ky apoš­to­lů čin­nost apoš­to­la Pav­la. Nepo­pi­su­jí ale jeho smrt. Posled­ní kapi­to­la Skut­ků popi­su­je Pav­lo­vu čin­nost v Římě v šede­sá­tých letech. Ten­to ote­vře­ný konec svěd­čí o tom, že kni­ha byla sepsá­na v této době. Kni­ha Skut­ků nava­zu­je na Lukášo­vo evan­ge­li­um, kte­ré bylo sepsá­no před Skut­ky. Pře­chod z úst­ní k písem­né tra­di­ci se usku­teč­nil vel­mi brzo. To svěd­čí o zámě­ru křes­ťa­nů zpro­střed­ko­vat svě­tu věr­ný obraz o Kristu.

Stej­nou sna­hu o správ­né a věr­né pře­dá­vá­ní Ježí­šo­vých slov a slov apoš­to­lů může­me před­po­klá­dat u těch, kte­ří v násle­du­jí­cích sta­le­tích Nový Zákon pře­pi­so­va­li. Nej­star­ší docho­va­ný ruko­pis byl nale­zen v Egyp­tě kolem roku 1920 — P52 (papy­rus čís­lo 52). Obsa­hu­je něko­lik ver­šů z Jano­va evan­ge­lia. Vzni­kl nej­poz­dě­ji v roce 125. Z doby kolem roku 200 pochá­ze­jí papy­ry Bod­me­ro­vy, půvo­dem z Egyp­ta. Obsa­hu­jí evan­ge­li­um Lukášo­vo a Jano­vo. Z téže doby je papy­rus P4 s roz­sáh­lý­mi zlom­ky evan­ge­lia Lukášo­va. Ze 3. sto­le­tí se docho­va­ly roz­sáh­lé papy­ry Ches­ter-Bea­ty P45 obsa­hu­jí­cí zlom­ky ze všech 4 evan­ge­lií a Skut­ků a papy­rus P46 s Pav­lo­vý­mi lis­ty. Docho­va­ly se i dal­ší papy­ry z 2. a 3. sto­le­tí. Pokrý­va­jí vět­ši­nu tex­tu Nové­ho Záko­na. Papy­rus je mate­ri­ál vytvo­ře­ný ze stvo­lů rost­li­ny papy­rus ros­tou­cí v egypt­ské Deltě.

Ve 4. sto­le­tí vznik­ly nej­star­ší maj­uskul­ní (psa­né vel­ký­mi pís­me­ny řec­ké abe­ce­dy) ruko­pi­sy. Obsa­hu­jí celý Nový Zákon. Jsou psá­ny na per­ga­me­nu – mate­ri­á­lu ze zví­ře­cí kůže. Nej­zná­měj­ší z nich jsou kodex vati­kán­ský a kodex sinaj­ský. Z 5. sto­le­tí pak kodex ale­xan­drij­ský a kodex Efrémův.

Kolem roku 800 vzni­kl nový druh řec­ké­ho písma. Ruko­pi­sy psa­né tím­to dru­hem písma se nazý­va­jí minuskul­ní (psa­né malý­mi pís­me­ny). Násle­du­jí­cí tabul­ka dává pře­hled o ruko­pi­sech Nové­ho Záko­na. Pře­kla­dy do jiných jazy­ků nejsou zahr­nu­ty^[4].

Bohat­ství nale­ze­ných ruko­pi­sů nej­lé­pe vynik­ne porov­ná­ním s ostat­ní­mi his­to­ric­ký­mi tex­ty. Násle­du­jí­cí shr­nu­tí^[5] uka­zu­je roz­díl mezi docho­va­ný­mi ruko­pi­sy Nové­ho Záko­na a ostat­ní­mi kla­sic­ký­mi texty.

Po 40 letech bádá­ní kon­sta­to­val prof. Kurt Aland, jeden z význam­ných tex­to­lo­gů Nové­ho Záko­na a vyda­va­tel Nestle/Aland Novum Tes­ta­men­tum Gra­e­ce o docho­vá­ní Nové­ho Záko­na toto:

„Text Nové­ho Záko­na je výji­meč­ně docho­ván, lépe než text kte­ré­ho­ko­liv jiné­ho antic­ké­ho díla. Šan­ce, že se nalez­nou ruko­pi­sy, kte­ré zásad­ně změ­ní text Nové­ho Záko­na, je prak­tic­ky nulo­vá.“^[6]

Jako křes­ťa­né jsme Bohu vděč­ní, že se nám docho­va­ly spo­leh­li­vé infor­ma­ce o Ježí­ši a prvot­ních křes­ťa­nech. Mno­há svě­dec­tví o důvě­ry­hod­nos­ti Nové­ho Záko­na, ohled­ně jeho vzni­ku i pře­dá­vá­ní, jsou povzbu­ze­ním se Božím Slo­vem zabývat.
Chtě­li bychom i my vás povzbu­dit číst Bib­li a poznat Ježíše.

Pokud bude­te chtít poznat i náš křes­ťan­ský život, bude­me rádi, když nás zkontaktujete.

INFORMACE O STARÝCH RUKOPISECH A ODKAZY NA FOTOGRAFIE