Je mož­né poznat prav­du o smys­lu života?

Prav­du může poznat jen ten, kdo ji miluje

To, jak žije­me, má při­ro­ze­ně vliv na naše oko­lí, na kte­ré my si také utvá­ří­me náš vlast­ní názor. Ať už jsi (jste) vědo­mě pře­mýš­lel (a) o smys­lu živo­ta nebo ne, máte urči­tě něja­ký důvod nebo mno­ho důvo­dů, proč žijete.

Naše názo­ry na život mají vliv na to, jak vidí­me sebe a dru­hé, jak se k nim cho­vá­me, jak vyu­ží­vá­me svůj čas, jaké jsou naše život­ní priority…

Čím méně si uvě­do­mu­je­me a vědo­mě utvá­ří­me tyto názo­ry, tím více může­me být ovliv­ně­ni pohle­dem na svět z médií nebo i z vlast­ních sobec­kých žádostí.

Je důle­ži­té udě­lat si čas na pře­mýš­le­ní o prav­dě a smys­lu života

Mno­zí lidé začnou hlou­bě­ji pře­mýš­let o smys­lu živo­ta, až když se v jejich živo­tě při­ho­dí něco zvlášt­ní­ho, tře­ba něja­ká tragé­die. Najed­nou jsou ohro­že­ny jejich před­sta­vy o tom, jak by se měl odví­jet jejich život. Když napří­klad ztra­tí něko­ho blíz­ké­ho, pta­jí se: Jak budu dál bez něj/ní žít? nebo, když jim něja­ká váž­ná nemoc zabrá­ní napl­nit jejich plá­ny: Proč zrov­na já?

Proč tako­vé udá­los­ti lidi tolik pře­kva­pu­jí? Stá­va­jí se pře­ce kaž­dý den mno­ha lidem na svě­tě! — Lidé na ně nejsou při­pra­ve­ni. Když se jim daří dob­ře, moc o nich nepře­mýš­lí. Neu­ka­zu­je to ale, že neži­jí sku­teč­ně v realitě?

Téměř mili­ón lidí si kaž­do­roč­ně dob­ro­vol­ně vez­me život. Ved­le toho o mno­ho více lidí zva­žu­je sebe­vraž­du. Čís­la, kte­rá se občas obje­vu­jí ve sta­tis­ti­kách, dokon­ce pře­vy­šu­jí počet obě­tí váleč­ných konfliktů.

Pokud by sis stá­le myslel(a), že se tě to netý­ká, co bys potom poradil(a) těm, kte­rých se to bez­pro­střed­ně týká, kte­ří trpí?

Jak bys napří­klad utěšil(a) dítě, kte­ré by prá­vě umí­ra­lo? Asi bys mu neřekl(a), že to, co dopo­sud zaži­lo, bylo vše. Když nasta­nou podob­né situ­a­ce v našem živo­tě, také sami cítí­me, že máme při­ro­ze­ná oče­ká­vá­ní, že život pře­ce musí mít vět­ší hod­no­tu, kte­rá pře­sa­hu­je to, co nyní vidíme.

Když ale nepře­mýš­lí­me a nehle­dá­me prav­du, náš pohled na svět se stá­vá zúže­ným, v zaje­tí naše­ho vlast­ní­ho svě­ta a cílů.

Abychom moh­li nalézt pra­vý pokoj v jaké­ko­li život­ní situ­a­ci, musí­me nej­pr­ve poznat hlub­ší smy­sl naše­ho živo­ta. Potom může­me pomo­ci i dru­hým v jejich těž­ké situaci.

ROZEZNAT SPRÁVNÉ OD NESPRÁVNÉHO, PRAVDU OD NEPRAVDY A BÝT SCHOPNI V TOM SPRÁVNÉM A PRAVDIVÉM ŽÍT, TO DÁVÁ SVOBODU OD OTROCTVÍ NAŠICH SOBECKÝCH TUŽEB. TO JE SKUTEČNÁ SVOBODA.

Je mož­né prav­du poznat?

Když si lidé mys­lí, že prav­da nemů­že být pozná­na nebo že může­me znát jen svou osob­ní prav­du (což je v pod­sta­tě totéž), bere jim to tou­hu pře­mýš­let o otáz­kách týka­jí­cích se živo­ta a ztrá­cí tak moti­va­ci hledat.

Ti, kdo si mys­lí, že prav­du nemů­že­me poznat, vlast­ně popí­ra­jí sami sebe. Pokud bychom prav­du nemoh­li poznat, pak ani nemů­že­me tvr­dit, že prav­da je nepo­zna­tel­ná. Kaž­dý den spo­lé­há­me na exis­ten­ci prav­dy, aniž bychom o ní muse­li vědo­mě pře­mýš­let. Kdy­bychom napří­klad popře­li tvr­ze­ní, že 1+1=2, mno­ho věcí kolem nás by nemoh­lo fun­go­vat a za chví­li bychom byli vel­mi zma­te­ní. Bez prav­dy bychom pros­tě nemoh­li existovat!

Jen vel­mi zříd­ka někdo vědo­mě žije s před­sta­vou, že nee­xis­tu­je prav­da o ničem nebo s vírou, že nee­xis­tu­je nic a všech­no, co vidí­me, je vlast­ně jen naše před­sta­va. Bez jis­to­ty prav­dy bychom ztra­ti­li základ pro naši exis­ten­ci. Ve svě­tě, kde by byla kaž­dá otáz­ka nezod­po­vě­di­tel­ná, ať už se týká morál­ky, nábo­žen­ství apod. by byl život jen o poci­tech, stra­chu a tužbách.

ČLOVĚK NENÍ TVŮRCEM REALITY, ALE MŮŽE MÍT SVOBODU V REALITĚ, KTERÁ UŽ EXISTUJE. MUSÍME PROTO ZKOUMAT PRAVIDLA A PRINCIPY, SE KTERÝMI BYLA REALITA VYTVOŘENA. JESTLIŽE VŠAK PROTI NÍ BOJUJEME, PROHRAJEME.

Mož­ná věříš ve svou osob­ní prav­du a mys­líš si, že také ostat­ní mají svou osob­ní prav­du, kte­rá je odliš­ná od té tvé. Pak si asi nemys­líš, že ta tvo­je prav­da je abso­lut­ně pravdivá.

Mož­ná bys řekl(a), že tvá prav­da je jen čás­teč­nou prav­dou nebo že je dokon­ce jen pro­duk­tem tvé před­sta­vi­vos­ti. Pak už ale nemů­že být řeč o prav­dě, jeli­kož význam prav­dy je prá­vě v tom, že je oprav­do­vá a neměn­ná, nezá­vis­lá na úhlu pohledu.

Jaký vliv na lidi kolem nás má naše před­sta­va o pravdě

Náš pohled na svět se nedo­tý­ká jen naše­ho osob­ní­ho živo­ta. Žije­me ve spo­leč­nos­ti a navzá­jem se ovliv­ňu­je­me. Těž­ko může­me být na sobě úpl­ně nezá­vis­lí. Měli bychom ale vždy správ­ně posu­zo­vat, jaký vliv při­jme­me nebo odmít­ne­me. Tak si může­me zacho­vat zdra­vou míru kri­ti­ky o nás samot­ných i o druhých.

V NAŠÍ SPOLEČNOSTI PANUJE SILNÝ INDIVIDUALIZMUS. PROJEVUJE SE, MIMO JINÉ, TAKÉ LHOSTEJNOSTÍ K DRUHÝM. PLURALIZMUS — „Já mám svou cestu/pravdu a ty zase svou“ — TUTO LHOSTEJNOST PODPORUJE.

Nako­nec jeden pří­klad, kam může vést sub­jek­tiv­ní pohled člo­vě­ka na život. Řek­ně­me, že cílem živo­ta by bylo být šťast­ným a uží­vat si živo­ta. V lep­ším pří­pa­dě ten­to pohled vede k tomu, že se budu mile cho­vat k lidem a oni se ke mně také budou cho­vat pěk­ně. Tím­to způ­so­bem se chce člo­věk hlav­ně zalí­bit dru­hým, aby ho měli rádi a sám se nako­nec také cítí dob­ře. I tak je to ale spí­še sobec­ký pří­stup. Tako­vé před­se­vze­tí totiž neu­scho­p­ňu­je člo­vě­ka dělat to, co je oprav­du nej­lep­ší pro ty dru­hé. Chtít to nej­lep­ší pro dru­hé může zna­me­nat někdy říct i něco, co nera­di usly­ší, a co je může vést k tomu, že mě odmít­nou. Na dru­hou stra­nu jim to ale může pomo­ci poznat prav­du a sku­teč­nou upřím­nost ve vzta­zích s lidmi.

Sna­ha o to, být stá­le šťast­ným, je spí­še zamě­ře­ná na to, „co je dob­ré pro mě“ a nemá moc spo­leč­né­ho s lás­kou, kte­rá chce dru­hým dávat nezišt­ně. Zna­me­ná to, že buď člo­věk nechce vidět sku­teč­nou potře­bu toho dru­hé­ho, a nebo i když ji vidí, není svo­bod­ný dát dru­hým to, co by potřebovali.

Bib­lic­ká odpověď

Věří­me, že je mož­né for­mo­vat si názo­ry na svět bez vli­vu vlast­ní­ho ego­is­mu nebo toho, co si mys­lí ostat­ní a pře­ko­nat to vše lás­kou. Abychom však pocho­pi­li řád, kte­rý tvo­ří rea­li­tu kolem nás, a tak i smy­sl naše­ho živo­ta, musí­me se na to ptát toho, kte­rý to vše stvo­řil. On nás nechce nechat žít v nevě­do­mos­ti a sub­jek­ti­vi­tě, ale chce se dát člo­vě­ku nalézt:

On stvo­řil z jed­no­ho člo­vě­ka všech­no lid­stvo, aby pře­bý­va­lo na povrchu země, určil pev­ná roč­ní údo­bí i hra­ni­ce lid­ských sídel. Bůh to uči­nil pro­to, aby jej lidé hle­da­li, zda by se ho snad něja­kým způ­so­bem moh­li dopát­rat a tak jej nalézt, a pře­ce není od niko­ho z nás dale­ko. Neboť v něm žije­me, pohy­bu­je­me se, jsme‘, jak to říka­jí i někte­ří z vašich bás­ní­ků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ (úry­vek z kázá­ní apoš­to­la Pav­la Athéňa­nům — Skut­ky apoš­to­lů 17:26–28)

Aby člo­věk mohl zaku­sit oprav­do­vou lás­ku a poznat prav­du, sklo­nil se Bůh k člo­vě­ku a nechal se mu poznat skr­ze Ježí­še, kte­rý při­šel na svět, aby prav­dě vydal svědectví:

A nejen to, on o sobě řekl, že On sám je ta pravda…

Já jsem ta ces­ta, prav­da i život. Nikdo nepři­chá­zí k Otci než skr­ze mne. (Jano­vo evan­ge­li­um 14:6)

Ježíš mlu­vil o svo­bo­dě, kte­rou člo­věk může zaku­sit, až když pocho­pí smy­sl živo­ta a při­jme rea­li­tu o sobě samém. Tako­vá svo­bo­da chrá­ní před vli­vem a mani­pu­la­cí svě­ta kolem nás a kaž­dý člo­věk se pro ni může rozhodnout.

Ježíš řekl Židům, kte­ří mu uvě­ři­li: „Zůsta­ne­te-li v mém slo­vu, jste oprav­du mými učed­ní­ky. Pozná­te prav­du a prav­da vás uči­ní svo­bod­ný­mi.“ (Jano­vo evan­ge­li­um 8:31–32)

Ježíš také mlu­vil o tom, že prav­du je mož­né poznat, když ji člo­věk hledá:

Pro­s­te, a bude vám dáno; hle­dej­te, a nalez­ne­te; tlu­č­te a bude vám ote­vře­no. Neboť kaž­dý, kdo pro­sí, dostá­vá, a kdo hle­dá, nalé­zá, a kdo tlu­če, tomu bude ote­vře­no. (Lukášo­vo evan­ge­li­um 11:9–10)

Bůh člo­vě­ku prav­du a ces­tu uka­zu­je a záro­veň mu také nabí­zí kaž­do­den­ní vztah, svou pomoc a lás­ku. Chce nás milo­vat a být námi milo­ván v kaž­dém oka­mži­ku. V tom se také zje­vi­la Boží lás­ka k člo­vě­ku, kte­rá je pra­vým opa­kem lhostejnosti.