Cír­kev v době Nové­ho zákona

Nejdří­ve začně­me otáz­kou: Proč exis­tu­je tako­vé množ­ství růz­ných církví a deno­mi­na­cí? Nový zákon pře­ce nemlu­ví o kato­lic­kých, pra­voslav­ných, lute­rán­ských, kal­vi­nis­tic­kých, bap­tis­tic­kých, adven­tis­tic­kých, let­nič­ních, atd. církvích a spo­le­čen­stvích. Abychom doká­za­li na tuto otáz­ku uspo­ko­ji­vě odpo­vě­dět, je tím prv­ním a nej­dů­le­ži­těj­ším se dozvě­dět, co Nový zákon chá­pe pod pojmem cír­kev a jak má vypa­dat cír­kev pod­le Boží vůle. Struk­tu­ra toho­to téma­tu je inspi­ro­vá­na úryv­kem z Nicej­sko-kon­sta­n­­ti­­no­­po­l­ské­­ho vyzná­ní: Věřím v jed­nu sva­tou, vše­o­bec­nou, apoš­tolskou církev.

1 Pojem „cír­kev“

V době Staré­ho záko­na si Bůh vyvo­lil svůj národ, lid, kte­rý byl jeho shromážděním:

Jsi pře­ce sva­tý lid Hos­po­di­na, své­ho Boha; tebe si Hos­po­din, tvůj Bůh, vyvo­lil ze všech lid­ských poko­le­ní, kte­rá jsou na tvá­ři země, abys byl jeho lidem, zvlášt­ním vlast­nic­tvím. Niko­li pro­to, že bys­te byli počet­něj­ší než kte­rý­ko­li jiný lid, přilnul k vám Hos­po­din a vyvo­lil vás. Vás je pře­ce méně než kte­ré­ho­ko­li lidu. Ale pro­to­že vás Hos­po­din milu­je a zacho­vá­vá pří­sa­hu, kte­rou se zavá­zal vašim otcům, vyve­dl vás Hos­po­din pev­nou rukou a vykou­pil tě z domu otroc­tví, z rukou fara­ó­na, krá­le egypt­ské­ho. (5. Moj­ží­šo­va 7:6–8)

Bůh si za svůj lid vyvo­lil potom­ky Abra­ha­ma, kte­rý žil ve víře a v posluš­nos­ti jedi­né­mu Bohu. Ten­to lid měl být náro­dem, kte­rý se od ostat­ních odli­šu­je, stra­ní se veš­ke­ré­ho mod­lář­ství a vše­ho, co není v Božích očích čis­té a sva­té. Bůh svůj lid vedl s veli­kou trpě­li­vos­tí, posí­lal k němu soud­ce a pro­ro­ky, kte­ří ho bez pře­s­tá­ní napo­mí­na­li a vola­li k obrá­ce­ní a posluš­nos­ti. Nesl je, dokud se nena­pl­nil čas poslat Mesi­á­še, Boží­ho slu­žeb­ní­ka, kte­rý měl při­nést svět­lo poha­nům až do kon­čin země:

A nyní pra­ví Hos­po­din, kte­rý mě vytvo­řil jako své­ho slu­žeb­ní­ka už v živo­tě mat­ky, abych k němu při­ve­dl Jáko­ba nazpět, byť i nebyl shro­máž­děn Izra­el. Stal jsem se váže­ným v Hos­po­di­no­vých očích, můj Bůh je zášti­ta moje. On dále řekl: „Nesta­čí, abys byl mým slu­žeb­ní­kem, kte­rý má pozved­nout Jáko­bo­vy kme­ny a při­vést zpát­ky ty z Izra­e­le, kdo byli ušet­ře­ni; dal jsem tě za svět­lo pro­ná­ro­dům, abys byl spá­sa má do kon­čin země.“ (Iza­jáš 49:5–6)

Prv­ní křes­ťa­né vidě­li toto pro­roc­tví jako napl­ně­né. Pova­žo­va­li se za nový Boží národ, ve kte­rém Ježíš spo­jil lidi z poha­nů a Židů do spo­le­čen­ství s Otcem. Ježíš sám o tom řekl:

Mám i jiné ovce (poha­ny), kte­ré nejsou z toho­to ovčin­ce (ze Židů). I ty musím při­vést. Usly­ší můj hlas a bude jed­no stá­do, jeden pas­týř. (Jan 10:16)

V Novém záko­ně se pro pojem „cír­kev“ obvykle pou­ží­vá řec­ké slo­vo „ekkle­sia“. Je odvo­ze­no ze slo­ve­sa ek–kaleo, což zna­me­ná buď „vyvo­lat“, nebo „zvo­lit něko­ho z ostat­ních“. Bůh chce povo­lat kaž­dé­ho člo­vě­ka do věč­né­ho spo­le­čen­ství se sebou. Toto volá­ní k lidem vyšlo skr­ze Ježí­še. Z těch, kte­ří ho při­ja­li jako zaslí­be­né­ho Mesi­á­še a chtě­li ho násle­do­vat, vznik­la a je tvo­ře­na cír­kev – spo­le­čen­ství věří­cích, kte­ří jsou Bohem vyvo­le­ni a povo­lá­ni ven ze svě­ta.^[1]

Čle­ny církve jsou všich­ni, kte­ří byli Bohem povo­lá­ni do slá­vy Jeho krá­lov­ství (1. Tesa­lo­nic­kým 2:12). Skr­ze evan­ge­li­um mají „účast na slá­vě naše­ho Pána Ježí­še Kris­ta“ (2. Tesa­lo­nic­kým 2:12). Petr o nich říká, že jsou “rod vyvo­le­ný, krá­lov­ské kněž­stvo, národ sva­tý, lid nále­že­jí­cí Bohu‘, abys­te hlá­sa­li moc­né skut­ky toho, kdo vás povo­lal ze tmy do své­ho podi­vu­hod­né­ho svět­la.“ (1. Pet­rův 2:9)

Tato slo­va uka­zu­jí, jak vel­mi si byli Petr a Pavel se svý­mi bra­t­ry vědo­mi vel­ké­ho poslá­ní, kte­ré pat­ří všem lidem, kte­ří se skr­ze násle­do­vá­ní Ježí­še sta­li Boží­mi dět­mi, a vytvá­ře­jí tak Jeho lid, Jeho církev.

2 Čím se vyzna­ču­je církev?

Všech­no podro­bil pod jeho nohy‘ a usta­no­vil jej svr­cho­va­nou hla­vou církve, kte­rá je jeho tělem, plnos­tí toho, jenž při­vá­dí k napl­ně­ní všech­no, co jest. (Efez­ským 1:22–23).

V Novém záko­ně čte­me o církvi jako o těle Kris­to­vě. Pro­to­že se v Ježí­ši Kris­tu Bůh stal člo­vě­kem a cír­kev je jeho tělem, svý­mi vlast­nost­mi odrá­ží Boží bytost: Jako je On sva­tý, má i ona být sva­tá. Pro­to­že On je jedi­ný, je i ona jedi­ná a jed­not­ná. Jestli­že On je lás­ka, je i ona vybu­do­vá­na na lás­ce. Pro­to­že On je zdro­jem prav­dy, je také cír­kev slou­pem a opo­rou prav­dy a musí se držet uče­ní, kte­ré bylo jed­nou pro­vždy ode­vzdá­no apoštoly.

Písmo říká, že Bůh je svět­lo (1. list Janův 1:5). Stej­ně tak má být i cír­kev svět­lem svě­ta, podob­ná měs­tu leží­cí­mu na hoře, jehož svět­lo nezů­sta­ne lidem skry­to, jak Ježíš řekl svým učedníkům:

Vy jste svět­lo svě­ta. Nemů­že zůstat skry­to měs­to leží­cí na hoře. (…) Tak ať sví­tí vaše svět­lo před lid­mi, aby vidě­li vaše dob­ré skut­ky a vzda­li slá­vu vaše­mu Otci v nebe­sích. (Matouš 5:14.16)

Cír­kev je vidi­tel­ným svě­dec­tvím o Boží milos­ti, kte­rá osvo­bo­zu­je k lás­ce a na věč­nost hlu­bo­ce spo­ju­je všech­ny lidi, kte­ří Bohu v poko­ře svě­ři­li celý svůj život. V násle­du­jí­cím tex­tu bychom se chtě­li věno­vat jed­not­li­vým bodům podrobněji.

2.1 Cír­kev je svatá

Apoš­tol Petr píše:

Jako posluš­né děti nedej­te se opa­no­vat žádost­mi, kte­ré vás ovlá­da­ly před­tím, v době vaší nevě­do­mos­ti; ale jako je sva­tý ten, kte­rý vás povo­lal, buď­te i vy sva­tí v celém způ­so­bu živo­ta. Vždyť je psá­no: ‚Sva­tí buď­te, neboť já jsem sva­tý.‘ (1. Pet­rův 1:14–16)

Tato slo­va uka­zu­jí, že křes­ťa­né spo­jo­va­li posvě­ce­ní s odlo­že­ním staré­ho živo­ta, kte­rý byl ovlá­dán žádost­mi a s vykro­če­ním do živo­ta nové­ho v posluš­nos­ti Boží vůli. Sva­tost církve vyplý­vá z tou­hy kaž­dé­ho jed­not­li­vé­ho křes­ťa­na po této posluš­nos­ti. Apoš­tol Pavel píše, že cílem Ježí­šo­vy odda­nos­ti bylo při­pra­vit si čis­tou a sva­tou církev:

Muži, milu­j­te své ženy, jako si Kris­tus zami­lo­val cír­kev a sám se za ni obě­to­val, aby ji posvě­til a očis­til křtem vody a slo­vem; tak si on sám při­pra­vil cír­kev slav­nou, bez poskvr­ny, vrás­ky a čeho­ko­li podob­né­ho, aby byla sva­tá a bez­ú­hon­ná. (Efez­ským 5:25–27)

Jak vel­mi Bůh stře­ží sva­tost církve a jak je zod­po­věd­né cír­kev budo­vat je popsá­no v 1. Korint­ským 3:16–17:

Neví­te, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás pře­bý­vá? Kdo ničí chrám Boží, toho zni­čí Bůh; neboť Boží chrám je sva­tý, a ten chrám jste vy.

Pro­to je zod­po­věd­nos­tí církve bdít nad tím, aby kaž­dý její člen chtěl žít ke slá­vě Boží. To se děje pře­de­vším skr­ze bra­tr­skou lás­ku, kaž­do­den­ní vzá­jem­nou pomoc a odda­nost, spo­le­čen­ství a skr­ze hlu­bo­kou sounáležitost.

Dej­te si pozor, brat­ří, aby někdo z vás neměl srd­ce zlé a nevěr­né, tak­že by odpa­dl od živé­ho Boha. Nao­pak, povzbu­zuj­te se navzá­jem den co den, dokud ješ­tě trvá ono ‚dnes‘, aby se nikdo z vás, okla­mán hří­chem, neza­tvr­dil. (Židům 3:12–14).

Kdo však chce v hří­chu setr­vat a není ote­vřen pro změ­nu, ničí základ sou­ži­tí, pro­to­že jeho život už není určo­ván lás­kou k Bohu, bra­t­rům a sestrám. Ježíš dal církvi zod­po­věd­nost v tako­vém­to pří­pa­dě ve spo­le­čen­ství nepo­kra­čo­vat, aby se člo­věk, kte­ré­ho se to týká, úpl­ně neza­tvr­dil v hří­chu a sebekla­mu, ale aby se vzpa­ma­to­val a obrá­til se:

Když tvůj bra­tr zhře­ší, jdi a poká­rej ho mezi čtyř­ma oči­ma; dá-li si říci, zís­kal jsi své­ho bra­t­ra. Nedá-li si říci, při­ber k sobě ješ­tě jed­no­ho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svěd­ků byla potvr­ze­na kaž­dá výpo­věď‘. Jestli­že ani je neu­po­slech­ne, oznam to církvi; jestli­že však neu­po­slech­ne ani cír­kev, ať je ti jako pohan nebo cel­ník. (Matouš 18:15–17)

Když cír­kev v sou­hla­se s Boží vůlí uči­ní tako­vé­to roz­hod­nu­tí, sta­ne se tak i kvů­li tomu, aby zůsta­la církví. Tam, kde je hřích akcep­to­ván jako něco “nor­mál­ní­ho”, roz­ši­řu­je se jako kvas, před čímž Pavel varuje:

Vaše vychlou­bá­ní není dob­ré. Neví­te, že tro­cha kva­su všech­no těs­to prokva­sí? (1. Korint­ským 5:6)

Není to milo­sr­den­ství, ale spí­še lhos­tej­nost, když cír­kev nevy­lou­čí hříš­ní­ka, kte­rý se nechce obrá­tit. Potom zbý­vá jen při­hlí­žet, jak se od Boha víc a víc vzdaluje.

List Židům 12:14–15 varu­je před špat­ným vli­vem hří­chu na církev:

Usi­lu­j­te o pokoj se vše­mi a o sva­tost, bez níž nikdo nespat­ří Pána. Dbej­te na to, ať nikdo nepro­mešká Boží milost; ať se neroz­bu­jí něja­ký jedo­va­tý kořen, kte­rý by naka­zil mnohé.

Při sna­ze o sva­tost církve však mají být křes­ťa­né k sobě navzá­jem milo­srd­ní a s vel­kou trpě­li­vos­tí jeden dru­hé­ho nést:

Jako vyvo­le­ní Boží, sva­tí a milo­va­ní, oblečte milo­srd­ný sou­cit, dob­ro­tu, skrom­nost, poko­ru a trpě­li­vost. Sná­šej­te se navzá­jem a odpouš­těj­te si, má-li kdo něco pro­ti dru­hé­mu. Jako Pán odpus­til vám, odpouš­těj­te i vy. (Koloským 3:12–13)

Bůh si pře­je mít čis­tý lid, kte­rý je veden jeho milos­tí, “cvi­čí se” v koná­ní dob­rých skut­ků, a tak chce osla­vit své­ho Pána a Spa­si­te­le oče­ká­va­je jeho dru­hý příchod:

Uká­za­la se Boží milost, kte­rá při­ná­ší spá­su všem lidem a vycho­vá­vá nás k tomu, abychom se zřek­li bezbož­nos­ti a svět­ských váš­ní, žili rozum­ně, spra­ved­li­vě a zbož­ně v tom­to věku a oče­ká­va­li bla­že­né spl­ně­ní nadě­je a pří­chod slá­vy veli­ké­ho Boha a naše­ho Spa­si­te­le Ježí­še Kris­ta. On se za nás obě­to­val, aby nás vykou­pil ze vše­ho hří­chu a posvě­til za svůj vlast­ní lid, hor­li­vý v dob­rých skut­cích. (Tito­vi 2:11–14)

2.2 Jed­no­ta věří­cích v církvi

Nepro­sím však jen za ně, ale i za ty, kte­ří skr­ze jejich slo­vo ve mne uvě­ří; aby všich­ni byli jed­no jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvě­řil, že ty jsi mě poslal. Slá­vu, kte­rou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jed­no, jako my jsme jed­no – já v nich a ty ve mně; aby byli uve­de­ni v doko­na­lost jed­no­ty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zami­lo­val sis je tak jako mne. (Jan 17:20–23)

Tato část z Ježí­šo­vy mod­lit­by nám jas­ně kla­de před oči, jak vel­mi měl na srd­ci jed­no­tu nejen mezi apoš­to­ly, ale i mezi vše­mi, kte­ří se skr­ze ně měli stát křes­ťa­ny. Vidí­me zde také ces­tu, kte­rá k jed­no­tě vede: Ježíš nám dává podíl na svém vzta­hu s Otcem. Tak­to může­me, vede­ni Jeho Duchem, poznat Boží vůli v mno­hých otáz­kách naší víry a živo­ta. Před­po­kla­dem je, aby se kaž­dý věří­cí rád ve všem Bohu pod­ři­zo­val. O to musí kaž­dý usi­lo­vat usta­vič­ně, pro­to­že jenom teh­dy může cír­kev pře­tr­vat. Také v novozá­kon­ních lis­tech jsou věří­cí vyzý­vá­ni k jednotě:

Pro­sím vás, brat­ří, pro jmé­no naše­ho Pána Ježí­še Kris­ta, abys­te všich­ni byli svor­ní a nemě­li mezi sebou roz­trž­ky, nýbrž abys­te dosáh­li plné jed­no­ty smýš­le­ní i pře­svěd­če­ní. (1. Korint­ským 1:10)

Slo­va, kte­rá zde Pavel pou­žil, jas­ně mlu­ví o tom, že jed­no­ta se nevzta­hu­je jenom na zce­la základ­ní body křes­ťan­ské­ho uče­ní, jako např. víru v Ježí­še jako Spa­si­te­le. Život a uče­ní křes­ťa­nů mají být v kaž­dém bodě pro­tknu­ty jed­no­tou vypů­so­be­nou Duchem:

Pro­to vás já, vězeň kvů­li Pánu, pro­sím, abys­te tomu povo­lá­ní, kte­ré­ho se vám dosta­lo, děla­li čest svým živo­tem, vždy skrom­ní, tiší a trpě­li­ví. Sná­šej­te se navzá­jem v lás­ce a usi­lov­ně hleď­te zacho­vat jed­no­tu Ducha, spo­je­ni svaz­kem poko­je. Jed­no tělo a jeden Duch, k jed­né nadě­ji jste byli povo­lá­ni; jeden je Pán, jed­na víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, kte­rý je nade vše­mi, skr­ze všech­ny půso­bí a je ve všech. (Efez­ským 4:1–6)

Mezi křes­ťa­ny se před­po­klá­dá jed­no­ta Ducha a má být zacho­vá­vá­na. Je a byla sku­teč­nos­tí už zde na zemi, jinak by nemoh­la být žád­ným svě­dec­tvím pro svět.

Obrá­ce­ní vede kaž­dé­ho křes­ťa­na k zásad­ní změ­ně posto­je. Již se nene­chá vést tělem, to zna­me­ná ego­is­tic­ký­mi a hříš­ný­mi tou­ha­mi, ale Božím Duchem, kte­rý kaž­dé­mu křes­ťa­nu uka­zu­je Boží vůli. On je ten, kdo jed­no­tu vytváří.

V jed­no­tě se má růst, jak může­me vidět z lis­tu Efez­ským 4:11–14:

A toto jsou jeho dary: jed­ny povo­lal za apoš­to­ly, jiné za pro­ro­ky, jiné za zvěs­to­va­te­le evan­ge­lia, jiné za pas­tý­ře a uči­te­le, aby své vyvo­le­né doko­na­le při­pra­vil k dílu služ­by – k budo­vá­ní Kris­to­va těla, až bychom všich­ni dosáh­li jed­no­ty víry a pozná­ní Syna Boží­ho, a tak dorost­li zra­lé­ho lid­ství, měře­no mírou Kris­to­vy plnos­ti. Pak už nebu­de­me nedo­spě­lí, nebu­de­me zmí­tá­ni a uná­še­ni záva­nem kdeja­ké­ho uče­ní – lid­skou fal­ší, chyt­rác­tvím a lsti­vým svá­dě­ním k bludu.

Jed­no­ta, kte­ré mají všich­ni věří­cí dosáh­nout, není usku­teč­ni­tel­ná tepr­ve v nebi. V úryv­ku z Efez­ským jde mno­hem více o to, že mla­dí křes­ťa­né potře­bu­jí výcho­vu, aby dorost­li v duchov­ní zra­lost. Pro ten­to účel dal Ježíš církvi dary, kte­ré mají věří­cí “doko­na­le při­pra­vit k dílu služ­by” (Efez­ským 4:12). Obzvlášť pev­ní mají být ve správ­ném uče­ní, aby doká­za­li pro­hléd­nout a vyvrá­tit uče­ní faleš­ná, a tak dosáh­nout jed­no­ty se vše­mi ostat­ní­mi křesťany.

2.3 Lás­ka mezi křesťany

Nové při­ká­zá­ní vám dávám, abys­te se navzá­jem milo­va­li; jako já jsem milo­val vás, i vy se milu­j­te navzá­jem. Pod­le toho všich­ni pozna­jí, že jste moji učed­ní­ci, bude­te-li mít lás­ku jed­ni k dru­hým. (Jan 13:34–35)

Ježíš dal lás­ce mezi křes­ťa­ny cen­t­rál­ní význam. Jsou pozná­ni jako jeho učed­ní­ci, když násle­du­jí jeho pří­klad lás­ky. Je důle­ži­té si uvě­do­mit, co to prak­tic­ky zna­me­ná: křes­ťa­ny necha­rak­te­ri­zu­jí půso­bi­vá kázá­ní, zázra­ky, vyhá­ně­ní démo­nů apod. Ti, kdo si těmi­to věc­mi chtě­jí zajis­tit svo­ji pří­sluš­nost Ježí­šo­vi, ať si vzpo­me­nou na tato slova:

Mno­zí mi řek­nou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jmé­nu nepro­ro­ko­va­li a ve tvém jmé­nu nevy­mí­ta­li zlé duchy a ve tvém jmé­nu neu­či­ni­li mno­ho moc­ných činů?‘ A teh­dy jim pro­hlá­sím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jdě­te ode mne, kdo se dopouš­tí­te nepra­vos­ti.‘ (Matouš 7:22–23)

Ten, kdo nemá při­pra­ve­nost ode­vzdat svůj život bra­t­rům a sestrám, není učed­ní­kem Ježí­šo­vým, pro­to­že lás­ka je pozná­va­cí zna­me­ní všech lidí, kte­ří při­ja­li spá­su. Je ovo­cem Ježí­šo­va ode­vzda­né­ho živo­ta za nás, jak píše apoš­tol Jan:

My víme, že jsme pře­šli ze smr­ti do živo­ta, pro­to­že milu­je­me své bra­t­ry. Kdo nemi­lu­je, zůstá­vá ve smr­ti. Kdo­ko­liv nená­vi­dí své­ho bra­t­ra, je vrah – a víte, že žád­ný vrah nemá podíl na věč­ném živo­tě. Pod­le toho jsme pozna­li, co je lás­ka, že on za nás polo­žil život. A tak i my jsme povin­ni polo­žit život za své bra­t­ry. (1. Janův 3:14–16)

V celém Ježí­šo­vě živo­tě se zrca­dlí jeho ode­vzda­nost, kte­rá se nej­zře­tel­ně­ji uká­za­la v při­pra­ve­nos­ti zemřít na kří­ži. Během své­ho půso­be­ní byl Ježíš vždy při­pra­ven slou­žit svým učed­ní­kům a lidem, kte­ří ho chtě­li poslouchat.

Jed­na udá­lost z Mar­ko­va evan­ge­lia vypo­ví­dá o jeho obětavosti:

Řekl jim: „Pojď­te sami stra­nou na pus­té mís­to a tro­chu si odpo­čiň­te!“ Stá­le totiž při­chá­ze­lo a odchá­ze­lo mno­ho lidí, a nemě­li ani čas se najíst. Odje­li tedy lodí na pus­té mís­to, aby byli sami. Mno­zí spat­ři­li, jak odjíž­dě­jí, a pozna­li je; pěš­ky se tam ze všech měst sběh­li a byli tam před nimi. Když Ježíš vystou­pil, uvi­děl vel­ký zástup a bylo mu jich líto, pro­to­že byli jako ovce bez pas­tý­ře. I začal je učit mno­hým věcem. (Marek 6:31–34)

Učed­ní­ci zaži­li, jak nezišt­ně Ježíš milo­val, jak nedá­val svo­jí ode­vzda­nos­ti žád­né meze, ale byl ve všem sou­stře­děn na spá­su lidí. Pod­le toho­to pří­kla­du odda­nos­ti zača­li křes­ťa­né po let­ni­cích vzá­jem­ně sdí­let svo­je živo­ty, a tak zce­la prak­tic­ky a den­ně zača­li bra­tr­skou lás­ku žít. Podrob­něj­ší popis najde­me v prv­ních kapi­to­lách Skut­ků apoštolů.

Nemů­že­me mlu­vit o bra­tr­ské lás­ce tam, kde při­pra­ve­nost ke spo­le­čen­ství nepře­sa­hu­je návštěvy akcí a něko­li­ka spo­leč­ných vol­no­ča­so­vých akti­vit. Jan jas­ně říká: Kdo nemi­lu­je, zůstá­vá ve smr­ti. A dále:

Milo­va­ní, milu­j­me se navzá­jem, neboť lás­ka je z Boha, a kaž­dý, kdo milu­je, z Boha se naro­dil a Boha zná. Kdo nemi­lu­je, nepo­znal Boha, pro­to­že Bůh je lás­ka. (1. Janův 4:7–8)

2.4 Cír­kev je viditelná

V kru­zích věří­cích je roz­ší­ře­no faleš­né uče­ní o „nevi­di­tel­né církvi.“ Ten­to názor ve zkrat­ce zna­me­ná, že v růz­ných deno­mi­na­cích jsou roz­trou­še­ni pra­ví zno­vuzro­ze­ní křes­ťa­né. Tito tvo­ří tak­zva­nou nevi­di­tel­nou cír­kev, kte­rá bude při Ježí­šo­vě dru­hém pří­cho­du shro­máž­dě­na v nebi v cír­kev vidi­tel­nou. Jako důvod se udá­vá, že zde na zemi žád­ná „doko­na­lá“ cír­kev stej­ně nemů­že existovat.

Z Nové­ho záko­na vidí­me, že cír­kev byla a má být vidi­tel­ným svě­dec­tvím pro svět. Nešlo při tom o doko­na­lost. Už v teh­dej­ší době cír­kev čeli­la růz­ným pro­blé­mům a výzvám, kte­rým se muse­la s Boží pomo­cí, vede­ním a mocí posta­vit. Přes­to však neby­la smě­si­cí něko­li­ka sku­teč­ných věří­cích a mno­ha „neděl­ních křes­ťa­nů.“ Ve Skut­cích 2:44–47 čteme:

Všich­ni, kte­ří uvě­ři­li, byli pospo­lu a měli všech­no spo­leč­né. Pro­dá­va­li svůj maje­tek a roz­dě­lo­va­li všem pod­le toho, jak kdo potře­bo­val. Kaž­dé­ho dne pobý­va­li svor­ně v chrá­mu, po domech láma­li chléb a děli­li se o jíd­lo s rados­tí a s upřím­ným srd­cem. Chvá­li­li Boha a byli vše­mu lidu milí. A Pán den­ně při­dá­val k jejich spo­le­čen­ství ty, kte­ré povo­lá­val ke spáse.

A dále:

Mezi lidem se ruka­ma apoš­to­lů dálo mno­ho zna­me­ní a divů. Všich­ni se svor­ně schá­ze­li v Šalo­mou­no­vě slou­poví a nikdo jiný se neod­va­žo­val k nim při­dru­žit, ale lid je chvá­lil a ctil. A stá­le při­bý­va­lo mno­ho mužů i žen, kte­ří uvě­ři­li Pánu. (Skut­ky 5:12–14)

Uvě­řit v Pána teh­dy zna­me­na­lo mno­hem víc, než být pokřtěn, dodr­žo­vat desa­te­ro, v nedě­li se zúčast­nit něja­ké­ho shro­máž­dě­ní a více méně se držet křes­ťan­ských hod­not. Uvě­řit zna­me­na­lo hlu­bo­ko saha­jí­cí změ­nu živo­ta a pře­svěd­če­ní pod­le Ježí­šo­va uče­ní, což se potom pro­je­vi­lo i nave­nek. Kdo toto pře­svěd­če­ní nesdí­lel, neod­va­žo­val se k církvi při­po­jit. Také apoš­tol Pavel potvr­dil jas­né odli­še­ní a hra­ni­ci, kte­rá má stát mezi křes­ťa­ny a ostatními:

Nedej­te se zapřáh­nout do cizí­ho jha spo­lu s nevě­ří­cí­mi! Co má spo­leč­né­ho spra­ve­dl­nost s nepra­vos­tí? A jaké spo­luži­tí svět­la s tem­no­tou? Jaký souzvuk Kris­ta s Beli­á­lem? Jaký podíl věří­cí­ho s nevě­ří­cím? Jaké spo­je­ní chrá­mu Boží­ho s mod­la­mi? My jsme pře­ce chrám Boha živé­ho. Jak řekl Bůh: ‚Budu pře­bý­vat a pro­chá­zet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ A pro­to ‚vyjdě­te z jejich stře­du a odděl­te se‘, pra­ví Hos­po­din a ‚niče­ho nečis­té­ho se nedo­tý­kej­te, a já vás při­jmu‘ a ‚budu vám Otcem a vy bude­te mými syny a dce­ra­mi, pra­ví Hos­po­din zástu­pů ‘. (2. Korint­ským 6:14–18)

Cír­kev je úto­čiš­těm pro všech­ny, kte­ří Boha hle­da­jí a milu­jí. Může tako­vá zůstat jen teh­dy, když zacho­vá jas­nou hra­ni­ci mezi svět­lem a tem­no­tou, pra­vým a faleš­ným uče­ním, vírou a faleš­nou nábož­nos­tí, mezi posluš­nos­tí a zleh­čo­vá­ním hří­chu apod. Pro­to Pavel křes­ťa­ny povzbu­zu­je oddě­lit se a niče­ho nečis­té­ho se nedo­tý­kat, aby Bůh mohl být jejich Otcem.

K tomu také pat­ří při­pra­ve­nost oddě­lit se od lidí, kte­ří se, i přes mno­ho pomo­ci od Boha a církve, chtě­jí držet hříchu:

Napsal jsem vám v lis­tě, abys­te nemě­li nic spo­leč­né­ho se smil­ní­ky; ale nemys­lel jsem tím všec­ky smil­ní­ky toho­to svě­ta nebo lakom­ce, lupi­če a mod­lá­ře, pro­to­že to bys­te muse­li ze svě­ta uté­ci. Měl jsem však na mys­li, abys­te se nestý­ka­li s tím, kdo si sice říká bra­tr, ale při­tom je smil­ník nebo lako­mec nebo mod­lář nebo utr­hač nebo opi­lec nebo lupič; s tako­vým ani nejez­te. Proč bych měl sou­dit ty, kdo jsou mimo nás? Nemá­te sou­dit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude sou­dit Bůh. Odstraň­te toho zlé­ho ze své­ho stře­du! (1. Korint­ským 5:9–13)

Nemů­že­me a ani nemá­me vyjít ze svě­ta, kde jsme obklo­pe­ni lid­mi, kte­ří naši víru nesdí­le­jí a pro něž Bůh nic nezna­me­ná. Máme jim být svět­lem (Matouš 5:14–15). Z našich slov a skut­ků mají vidět, kdo a jaký je náš Pán. V církvi ale nemů­že natr­va­lo zůstá­vat nikdo, kdo chce zůstá­vat v hří­chu nebo nebib­lic­kém uče­ní, aby ji bylo mož­né roz­li­šit od vše­ho jiné­ho ve svě­tě. Má být roz­po­zná­na jako mís­to, kde lás­ka a vděč­nost Bohu všech­no urču­je a kam Bůh může při­vést kaž­dé­ho člo­vě­ka, kte­rý hle­dá prav­du a Jeho samého.

2.5 Cír­kev je apoštolská

Jste stav­bou, jejímž zákla­dem jsou apoš­to­lo­vé a pro­ro­ci a úhel­ným kame­nem sám Kris­tus Ježíš. V něm je celá stav­ba pev­ně spo­je­na a ros­te v chrám, posvě­ce­ný v Pánu; (Efez­ským 2:20–21)

Když říká­me, že cír­kev je apoš­tolská, tak tím máme na mys­li, že se cír­kev ve svém uče­ní a živo­tě věr­ně drží uče­ní a pří­kla­du živo­ta apoš­to­lů, jak o tom víme z Nové­ho záko­na. Ježíš svo­je uče­ní svě­řil svým učed­ní­kům – apoš­to­lům. Od nich jsme při­ja­li apoš­tolskou tra­di­ci, uče­ní Kris­to­vo. Toto uče­ní je napsá­no v Novém záko­ně a všech­no, co se od něho odchy­lu­je, musí­me jas­ně odmítnout.

Kdo zachá­zí dál a nezů­stá­vá v uče­ní Kris­to­vu, nemá Boha; kdo zůstá­vá v jeho uče­ní, má i Otce i Syna. Při­jde-li někdo k vám a nepři­ná­ší toto uče­ní, nepři­jí­mej­te ho do domu a neví­tej­te ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skut­cích. (2. Janův 9–11)

O prv­ní církvi čte­me, že vytr­va­le poslou­cha­li (řec­ky doslo­va „zůstá­va­li v“) uče­ní apoš­to­lů (Skut­ky 2:42). Křes­ťa­né si byli teh­dy vědo­mi, že apoš­to­lo­vé od Ježí­še dosta­li auto­ri­tu hlá­sat jeho uče­ní ve svě­tě, jak jim řekl:

Jdě­te ke všem náro­dům a zís­ká­vej­te mi učed­ní­ky, křtě­te je ve jmé­no Otce i Syna i Ducha sva­té­ho a učte je, aby zacho­vá­va­li všec­ko, co jsem vám při­ká­zal. A hle, já jsem s vámi po všec­ky dny až do sko­ná­ní toho­to věku. “ (Matouš 28:19–20)

Apoš­to­lo­vé toto pově­ře­ní napl­ni­li a uči­ni­li z lidí učed­ní­ky, kte­ří potom sami moh­li volat k násle­do­vá­ní ostat­ní lidi. Pově­ře­ní “jít ke všem náro­dům” pla­tí pro všech­ny křes­ťa­ny. Pro­to­že však apoš­to­lo­vé, na roz­díl od ostat­ních křes­ťa­nů, při­ja­li Ježí­šo­vo uče­ní pří­mo od něho, polo­ži­li svým zvěs­to­vá­ním a uče­ním základ.

Také Pavel, kte­rý se v Bib­li k apoš­to­lům při­řa­zu­je, vel­mi usi­lo­val o zacho­vá­ní původ­ní­ho apoš­tolské­ho uče­ní. Timo­te­o­vi napsal, že věr­ní lidé mají dále pře­dá­vat, co slyšeli:

…a co jsi ode mne sly­šel před mno­ha svěd­ky, svěř to věr­ným lidem, kte­ří budou schop­ni učit zase jiné. (2. Timo­te­o­vi 2:2)

Také z lis­tu Galat­ským vidí­me, jak ostře odsu­zo­val jaké­ko­liv odchý­le­ní se od evan­ge­lia, jak ho křes­ťa­né od apoš­to­lů přijali:

Divím se, že se od toho, kte­rý vás povo­lal milos­tí Kris­to­vou, tak rych­le odvra­cí­te k jiné­mu evan­ge­liu. Jiné evan­ge­li­um ovšem není; jsou jen někte­ří lidé, kte­ří vás zne­klid­ňu­jí a chtě­jí evan­ge­li­um Kris­to­vo obrá­tit v pra­vý opak. Ale i kdy­bychom my nebo sám anděl z nebe při­šel hlá­sat jiné evan­ge­li­um než to, kte­ré jsme vám zvěs­to­va­li, budiž pro­klet! (Galat­ským 1:6–8)

Tato slo­va pla­tí stej­ně tak pro nás dnes, i když uply­nu­lo už 2000 let. To, co bylo teh­dy zvěs­to­vá­no jako jedi­né prav­di­vé uče­ní, zůstá­vá i dnes prav­di­vým uče­ním. Stej­ně tak, jako se Bůh nemě­ní, nemě­ní se ani prav­da. Když je cír­kev “slou­pem a opo­rou prav­dy” (1. Timo­te­o­vi 3:15), uka­zu­je to, jak vel­ký význam cír­kev v tom­to ohle­du má. Pro­to musí­me s vel­kou hor­li­vos­tí usi­lo­vat o zacho­vá­ní jed­nou pro­vždy pře­da­né apoš­tolské víry:

Milo­va­ní, vel­mi jsem si přál psát vám o našem spo­leč­ném spa­se­ní, ale teď poklá­dám za nut­né napo­me­nout vás, abys­te zápa­si­li o víru, jed­nou pro­vždy ode­vzda­nou Boží­mu lidu. (List Judův 3)

2.6 Cír­kev je kato­lic­ká (vše­o­bec­ná)

Výraz „kato­lic­ká“ se v pís­mech Nové­ho záko­na nena­chá­zí. Pro­to­že však Apoš­tolské a Nicej­sko-kon­stan­ti­no­pol­ské vyzná­ní ten­to ter­mín pou­ží­va­jí, chce­me se i my tím­to čas­to zmi­ňo­va­ným pří­vlast­kem církve zabývat.

Od rané­ho 2. sto­le­tí bývá cír­kev ozna­čo­vá­na jako „kato­lic­ká.“ Toto slo­vo pochá­zí z řec­ké­ho „katho­li­ke“ a zna­me­ná vše­o­bec­ně plat­ný nebo vše­o­bec­ný. Odpo­ví­dá to slo­vům Ježí­še v Matou­ši 28:18–20:

Ježíš při­stou­pil a řekl jim: „Je mi dána veš­ke­rá moc na nebi i na zemi. Jdě­te ke všem náro­dům a zís­ká­vej­te mi učed­ní­ky, křtě­te je ve jmé­no Otce i Syna i Ducha sva­té­ho a učte je, aby zacho­vá­va­li všec­ko, co jsem vám při­ká­zal. A hle, já jsem s vámi po všec­ky dny až do sko­ná­ní toho­to věku.“

Všech­ny náro­dy jsou volá­ny, aby dodr­žo­va­ly slo­va Ježí­še. Také Jakub na prv­ním „apoš­tolském kon­ci­lu“ mlu­vil o „lidu z poha­nů“ (Skut­ky 15:14).

Pro­to­že cír­kev tvo­ří lidé, kte­ří skr­ze Ježí­še dosta­li nový život, je v ní usku­teč­ně­no, co vyja­dřu­je Pavel:

Potom už není Řek a Žid, obře­za­ný a neob­ře­za­ný, bar­bar, divoch, otrok a svo­bod­ný – ale všech­no a ve všech Kris­tus. (Koloským 3:11)

Není už roz­díl mezi židem a poha­nem, otro­kem a svo­bod­ným, mužem a ženou. Vy všich­ni jste jed­no v Kris­tu Ježí­ši. (Galat­ským 3:28)

Kris­tus je všech­no ve všech, a pro­to je „kato­lic­ká“ cír­kev jedi­ná. Ve všech dobách od času apoš­to­lů až do dru­hé­ho pří­cho­du Pána a na všech mís­tech od Jeruza­lé­ma až do nej­zaz­ších kon­čin Země, věří cír­kev stej­né­mu uče­ní a žije ve stej­né lásce.

Toto odpo­ví­dá zná­mé defi­ni­ci pojmu „kato­lic­ká“ Vin­zen­za von Lérins (zemřel před r. 450):

Pro­to se v kato­lic­ké církvi má roz­hod­ně pečo­vat o to, abychom se drže­li toho, čemu se všu­de, vždy a vše­mi věři­lo; pro­to­že to je v pra­vém a původ­ním smys­lu kato­lic­ké. (Com­mo­ni­to­ri­um 2)

Když tedy něja­ké sesku­pe­ní, kte­ré se nazý­vá církví, má uče­ní, kte­ré­mu ne všu­de, vždy a všich­ni věři­li, tzn. uče­ní, kte­ré cír­kev nemě­la od počát­ku, tako­vé sesku­pe­ní pod­le zmí­ně­né defi­ni­ce není kato­lic­ké, i kdy­by jeho ofi­ci­ál­ní název toto slo­vo obsahoval.

Vše­o­bec­nost církve není zaru­če­na pomo­cí celo­svě­to­vé­ho hie­rar­chic­ké­ho sys­té­mu, ale skr­ze vztah k Bohu kaž­dé­ho jed­not­li­vé­ho křes­ťa­na, kte­rý svo­ji cír­kev budu­je pomo­cí vede­ní Ducha svatého.

3 Shr­nu­tí

Z Nové­ho záko­na vidí­me, jak prv­ní křes­ťa­né cír­kev chá­pa­li a žili. Cír­kev neby­la orga­ni­za­cí zalo­že­nou lid­mi a drže­nou pohro­ma­dě hie­rar­chií, kte­rá pozý­vá na růz­né pro­gra­my a akce. Jas­ná pozná­va­cí zna­me­ní církve jsou vzá­jem­ná lás­ka, úsi­lí o hlu­bo­kou jed­no­tu, spo­leč­ný boj o sva­tý život a drže­ní se uče­ní apoštolů.

Bůh se v Ježí­šo­vi stal člo­vě­kem, aby nám ote­vřel oči, abychom vidě­li, jak na tom jsme s naším živo­tem před ním. Chtěl nám uká­zat, jak vel­mi si pře­je, abychom se k Němu obrá­ti­li, aby nám mohl odpus­tit naši vinu a daro­vat věč­ný život. Lás­ka, jed­no­ta a sva­tost církve jsou před­zvěs­tí spo­le­čen­ství v nebi. Jsou ovo­cem toho, že kaž­dý jed­not­li­vý křes­ťan ode­vzdá­vá svůj život do služ­by Bohu a nechá­vá ve svém živo­tě půso­bit Boží­ho Ducha.