Bib­lic­ká struk­tu­ra církve — star­ší a diakoni

Klíčová slova: církev a společenství

V tom­to člán­ku píše­me o roz­díl­ných služ­bách v církvi. Radě­ji pou­ží­vá­me for­mu­la­ci „roz­díl­né služ­by“ (1Kor 12:5) než „roz­díl­ná posta­ve­ní“. Kris­tus nás volá ke služ­bě v církvi – ne k dosa­že­ní urči­té­ho posta­ve­ní. Poté, co se dotkne­me někte­rých zásad, kte­ré sou­vi­sí s tím­to téma­tem, popí­še­me krát­ce struk­tu­ru církve v obdo­bí Nové­ho záko­na a porov­ná­me ji se situ­a­cí v dneš­ních křes­ťan­ských sku­pi­nách. Odů­vod­ní­me, proč nemá­me jed­no­ho pas­to­ra a proč jsme se vrá­ti­li ke struk­tu­ře spo­le­čen­ství Nové­ho záko­na. Na kon­ci vysvět­lu­je­me čas­to zne­u­ží­va­ná bib­lic­ká mís­ta na toto téma.

Tato zeď je složena ze stavebních kamenů různých velikostí a barev, ale dobře do sebe zapadají. Podobně křesťané staví církev ze svých různých darů. Žádný kámen není důležitější než jiný.

1 Všich­ni křes­ťa­né jsou brat­ři a sestry

Ježíš je hla­vou církve, má pří­mý vztah s kaž­dým křes­ťa­nem bez dal­ších prostředníků.

Je totiž jeden Bůh a jeden pro­střed­ník mezi Bohem a lid­mi, člo­věk Kris­tus Ježíš… (1. Timo­te­o­vi 2:5)

Všich­ni křes­ťa­né jsou si bra­t­ry a sestra­mi a spo­leč­ně se sta­ra­jí o cír­kev – kaž­dý pod­le darů, kte­ré dostal.

Bůh zaří­dil tělo tak, že pře­hlí­že­ným údům dal hoj­něj­ší čest, aby v těle nedo­šlo k roz­trž­ce, ale aby údy shod­ně pečo­va­ly jeden o dru­hý. (1. Korint­ským 12:24–25)

Vy však si nedá­vej­te říkat ‚Mistře‘: jedi­ný je váš Mis­tr, vy všich­ni jste brat­ří. A niko­mu na zemi nedá­vej­te jmé­no ‚Otec‘: jedi­ný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedá­vej­te říkat ‚Uči­te­li‘: váš uči­tel je jeden, Kris­tus. Kdo je z vás nej­vět­ší, bude váš slu­žeb­ník. Kdo se povy­šu­je, bude poní­žen, a kdo se poni­žu­je, bude pový­šen. (Matouš 23:8–12)

Mezi křes­ťa­ny jsou roz­dí­ly ve zku­še­nos­tech, v pozná­ní Boha, zna­los­ti jeho slo­va, v posluš­nos­ti Bohu a podob­ně. Měli bychom si být těch­to roz­dí­lů vědo­mi, ale nikdy bychom je nemě­li pova­žo­vat za zásad­ní. Nemů­že­me roz­dě­lo­vat křes­ťa­ny do dvou sku­pin – na ty, kdo jsou schop­ni zje­vo­vat Boží vůli a na ostat­ní, kdo je pou­ze násle­du­jí (ducho­ven­stvo a laici).

2 Struk­tu­ra církve v čase Nové­ho zákona

2.1 Star­ší

Apoš­to­lo­vé měli ve zvy­ku usta­no­vo­vat star­ší, jak to čte­me ve Skut­cích apoštolů:

V kaž­dé té církvi usta­no­vi­li star­ší a v mod­lit­bách a postech svě­ři­li učed­ní­ky Pánu, v kte­ré­ho uvě­ři­li. (Skut­ky 14:23)

Star­ší (řec­ky star­ší = presby­te­ros) jsou křes­ťa­né, kte­ří byli kvů­li své dospě­los­ti ve víře a posluš­nos­ti respek­to­vá­ni spo­le­čen­ství­mi křes­ťa­nů, o kte­rá se sta­ra­li. V Novém záko­ně jsou též nazý­vá­ni dohlí­ži­te­li (řec­ky dohlí­ži­tel = episko­pos) a pas­tý­ři církve (řec­ky pas­týř poimenes).

„Z Milétu poslal Pavel vzkaz do Efe­zu a zavo­lal si star­ší církve.“ (Skut­ky 20:17)

… a řekl jim mimo jiné: „…dávej­te pozor na sebe i na celé stá­do, ve kte­rém si vás Duch sva­tý usta­no­vil za stráž­ce, abys­te byli pas­tý­ři Boží církve, kte­rou si Bůh zís­kal krví vlast­ní­ho Syna.“ (Skut­ky 20:28)

„Star­ší“ zmí­ně­ní ve ver­ši 17 jsou nazvá­ni „stráž­ci“ (jiný mož­ný pře­klad slo­va episko­pos) ve ver­ši 28. Jejich úlo­hou je být „pas­tý­ři Boží církve“. Záměn­nost ter­mí­nů „star­ší“ a „stráž­ce“ uka­zu­je, že nepo­pi­su­jí růz­né úrov­ně hie­rar­chie. Popi­su­jí ty samé služ­by z jiných úhlů pohle­du. Někdy je slo­vo stráž­ce (episko­pos) pře­klá­dá­no jako bis­kup. V Bib­li zna­me­ná episko­pos jed­no­du­še star­ší a je dale­ko od tak­zva­ných bis­ku­pů dneš­ní doby. To, že jen jed­na oso­ba ved­la spo­le­čen­ství v urči­tém měs­tě, se pro­sa­di­lo až v poz­děj­ších sta­le­tích. V čase apoš­to­lů neby­la spo­le­čen­ství vede­na jed­nou oso­bou, ale kolek­ti­vem starších.

Star­ší v množ­ném čís­le jsou oslo­vo­vá­ni ve Filip­ským 1:1 a 1 Pet­ro­vi 5:1–5.

Pavel a Timo­te­us, slu­žeb­ní­ci Kris­ta Ježí­še, všem brat­řím v Kris­tu Ježí­ši, kte­ří jsou ve Fili­pech, i bis­ku­pům a dia­ko­nům (řec­ky dia­ko­nos) (Filip­ským 1:1)

Star­ší mezi vámi napo­mí­nám, sám také star­ší, svě­dek utr­pe­ní Kris­to­vých i účast­ník slá­vy, kte­rá se má v budouc­nu zje­vit:  Sta­rej­te se jako pas­tý­ři o Boží stád­ce u vás, ne z donu­ce­ní, ale dob­ro­vol­ně, jak to Bůh žádá, ne z níz­ké zišt­nos­ti, ale s hor­li­vou ocho­tou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svě­ře­ni, ale buď­te jim pří­kla­dem. Když se pak uká­že nej­vyš­ší pas­týř, dosta­ne se vám nevad­nou­cí­ho vav­ří­nu slá­vy. Stej­ně se i vy mlad­ší pod­ři­zuj­te star­ším. Všich­ni se oblečte v poko­ru jeden vůči dru­hé­mu, neboť ‚Bůh se sta­ví pro­ti pyš­ným, ale pokor­ným dává milost. (1. Pet­ro­vi 5:1–5)

Ve Skut­cích 14:23 a lis­tě Tito­vi 1:5 vidí­me usta­no­ve­ní něko­li­ka starších.

V kaž­dé té církvi usta­no­vi­li star­ší a v mod­lit­bách a postech svě­ři­li učed­ní­ky Pánu, v kte­ré­ho uvě­ři­li. (Skut­ky 14:23)

Pro­to jsem tě pone­chal na Krétě, abys uve­dl do pořád­ku, co ješ­tě zbý­vá, a usta­no­vil v jed­not­li­vých měs­tech star­ší, jak jsem ti naří­dil. (Tito­vi 1:5)

Usta­no­ve­ní více­ro star­ších bylo urči­tou ochra­nou pro­ti faleš­ným uče­ním. Když by jeden ze star­ších sešel na sces­tí, měl být pokárán a při­ve­den zpět ostatními.

Dávej­te pozor na sebe i na celé stá­do, ve kte­rém si vás Duch sva­tý usta­no­vil za stráž­ce, … I mezi vámi samý­mi povsta­nou lidé, kte­ří pove­dou scest­né řeči, aby strh­li učed­ní­ky na svou stra­nu. (Skut­ky 20:28–30)

Více star­ších bylo také ochra­nou, aby jed­na oso­ba nezís­ka­la vyvý­še­né posta­ve­ní. Jeden pří­pad je kri­ti­zo­ván ve 3. Jano­vě listě:

Něco jsem již o tom církvi psal; ale Dio­trefés, kte­rý si oso­bu­je prá­vo být mezi nimi prv­ní, nás neu­zná­vá. (3. list Janův 9)

Kolek­tiv­ní vede­ní církve, tak jak je popsá­no výše, nezna­me­ná, že star­ší mají ve všem roz­ho­do­vat. V Matou­ši 18:15–18 Ježíš uka­zu­je, že nej­dů­le­ži­těj­ší roz­hod­nu­tí mají být čině­na celou církví:

Když tvůj bra­tr zhře­ší, jdi a poká­rej ho mezi čtyř­ma oči­ma; dá-li si říci, zís­kal jsi své­ho bra­t­ra. Nedá-li si říci, při­ber k sobě ješ­tě jed­no­ho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svěd­ků byla potvr­ze­na kaž­dá výpo­věď‘. Jestli­že ani potom neu­po­slech­ne, oznam to církvi; jestli­že však neu­po­slech­ne ani cír­kev, ať je ti jako pohan nebo cel­ník. Amen, pra­vím vám, coko­li odmít­ne­te na zemi, bude odmít­nu­to v nebi, a coko­li při­jme­te na zemi, bude při­ja­to v nebi. (Matouš 18:15–18)

Co z toho ply­ne, brat­ří? Když se shro­maž­ďu­je­te, jeden má žalm, dru­hý slo­vo nau­če­ní, jiný zje­ve­ní od Boha, ješ­tě jiný pro­mlu­ví ve vytr­že­ní a dal­ší to vylo­ží. Všec­ko ať slou­ží spo­leč­né­mu růstu… Z pro­ro­ků ať pro­mlu­ví dva neb tři a ostat­ní ať to posu­zu­jí. Dosta­ne-li se zje­ve­ní jiné­mu ve shro­máž­dě­ní, nechť ten prv­ní umlk­ne. Jeden po dru­hém může­te všich­ni pro­roc­ky pro­mlu­vit, aby všich­ni byli pou­če­ni a všich­ni také povzbu­ze­ni. (1. Korint­ským 14:26,29–31)

Milo­va­ní, vel­mi jsem si přál psát vám o našem spo­leč­ném spa­se­ní, ale teď poklá­dám za nut­né napo­me­nout vás, abys­te zápa­si­li o víru, jed­nou pro­vždy ode­vzda­nou Boží­mu lidu. (Juda 3)

Kaž­dý křes­ťan je zod­po­věd­ný za uče­ní a roz­ho­do­vá­ní církve, kte­rá je Kris­to­vým tělem. Star­ší by neměl zastu­po­vat úlo­hu těla, ale pečo­vat o jeho zdraví.

2.2 Dia­ko­ni

Ve Filip­ským 1 Pavel zmi­ňu­je diakony:

Pavel a Timo­te­us, slu­žeb­ní­ci Kris­ta Ježí­še, všem brat­řím v Kris­tu Ježí­ši, kte­ří jsou ve Fili­pech, i bis­ku­pům a dia­ko­nům (řec­ky dia­ko­nos) (Filip­ským 1:1)

Řec­ké slo­vo dia­kon zna­me­ná slu­žeb­ník nebo pomoc­ník. Pří­buz­né slo­va najde­me ve Skut­cích 6:1–6.

V těch dnech, kdy při­bý­va­lo učed­ní­ků, nasta­lo reptá­ní Helé­nis­tů pro­ti Hebreům, že při kaž­do­den­ní služ­bě (řec­ky dia­ko­nia – služ­ba) jsou jejich vdo­vy zane­dbá­vá­ny (Skut­ky 6:1)

„Není správ­né, abychom my zane­cha­li Boží­ho slo­va a slou­ži­li (řec­ky dia­ko­ne­in – slou­žit) při sto­lech. (Skut­ky 6:2)

V této situ­a­ci šlo o roz­dě­lo­vá­ní jíd­la mezi křes­ťa­ny. Apoš­to­lo­vé usta­no­vi­li sedm učed­ní­ků, kte­ří se této služ­by uja­li. Všech sedm vybra­ných mužů bylo plných Ducha, moud­ros­ti, víry, Boží milos­ti a moci. Služ­ba v tom­to prak­tic­kém úko­lu vyža­do­va­la správ­né posou­ze­ní, stříz­li­vost, víru, trpě­li­vost, mír­nost a moud­rost. Ve Skut­cích 6 nejsou pří­mo nazý­vá­ni dia­ko­ny, ale s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí je slo­vo „dia­kon“ pou­ži­té ve Filip­ským 1,1 spo­je­no také se služ­bou orga­ni­zo­vá­ní a roz­dě­lo­vá­ní mate­ri­ál­ních věcí.

I služ­ba v prak­tic­kých zále­ži­tos­tech vyža­do­va­la ote­vře­nost pro vede­ní Duchem sva­tým, pro­to­že roz­ho­do­vá­ní o mate­ri­ál­ních věcech se muse­lo řídit duchov­ní­mi kritérii.

Též z dal­ší­ho popi­su dia­ko­nů v 1 Timo­te­o­vi 3,1–13 vyplý­vá, že poža­dav­ky na služ­bu dia­ko­na jsou podob­né jako na služ­bu staršího.

Pova­ha úko­lů, ať už mate­ri­ál­ních, nebo duchov­ních, nevy­tvá­ře­la v církvi dojem hie­rar­chie. Všich­ni křes­ťa­né sdí­le­li spo­leč­nou víru a nes­li odpo­věd­nost jak za sebe samé, tak i za druhé.

3 Struk­tu­ra církve v poa­poš­tolské době

Po smr­ti apoš­to­lů Pet­ra a Pav­la se situ­a­ce zásad­ně nezmě­ni­la. Může­me to pozo­ro­vat z dopi­su, kte­rý napsa­la cír­kev křes­ťa­nů v Římě křes­ťa­nům v Korin­tě kolem r. 70 po Kr. Ten­to dopis je znám pod názvem prv­ní list Kle­men­tův. Není sou­čás­tí Nové­ho záko­na, citu­je­me jej jen jako his­to­ric­ký doku­ment. Hlav­ním téma­tem lis­tu je správ­ná úcta ke star­ším. Čte­me tam:

Neboť nema­lým hří­chem pro nás bude, jestli­že ty, kte­ří obě­to­va­li dary bez vady a zbož­ně, svrh­ne­me ze správ­cov­ství. Bla­ho­sla­ve­ní star­ší, kte­ří sešli ze svě­ta dří­ve, jež­to došli kon­ce plod­né­ho a doko­na­lé­ho: neboť se nestra­chu­jí, že je někdo sesa­dí z mís­ta pro ně zří­ze­né­ho. Vidí­me totiž, že vy jste odstra­ni­li někte­ré, kte­ří si správ­ně ved­li, ze služ­by, kte­rou zastá­va­li bez­vad­ně a se ctí. (1. Kle­ment 44:4–6)

Čte­me o presby­te­rech (star­ších), kte­ří plni­li úlo­hu episko­pů (dohlí­ži­te­lů). Také zde jsou ter­mí­ny „episkop“ a „presby­te­ros“ pou­ží­vá­ny záměn­ně a nečte­me nic o jedi­ném vedou­cím. Může­me tak vidět, že novozá­kon­ní struk­tu­ra církve, jak je popsá­na výše, se nezmě­ni­la ani po smr­ti apoš­to­lů. Apoš­to­lo­vé neu­sta­no­vi­li jed­no­ho vůd­ce nad lokál­ní církví, ani když vědě­li, že brzy opus­tí ten­to svět. Jak jsme vidě­li, neu­dě­lal to ani apoš­tol Pavel před opuš­tě­ním církve v Efe­zu, přes­to­že si byl vědom nebez­pe­čí odpad­nu­tí někte­rých křes­ťa­nů. Řekl teh­dy jen:

Nyní vás svě­řu­ji Bohu a slo­vu jeho milos­ti, kte­ré má moc vás pro­mě­nit a dát vám podíl mezi vše­mi, kdo jsou posvě­ce­ni. (Skut­ky 20:32)

Na počát­ku dru­hé­ho sto­le­tí nastal výraz­ný posun. Takřka ve všech křes­ťan­ských spo­le­čen­stvích v Malé Asii a syr­ské Anti­o­chii se stal jediný„episkopos“ (dohlí­ži­tel – dří­ve syno­ny­mum pro star­ší­ho) vedou­cím nad sbo­rem star­ších (presby­te­rů), zod­po­věd­ným za cír­kev­ní pořá­dek. Čte­me o tom v lis­tech Igná­ce z Anti­o­chie psa­ných někdy mezi lety 107 – 117 po Kr. Ignác nepí­še v lis­tech nic o usta­no­ve­ní těch­to osob apoš­to­ly. Nic ani nena­svěd­ču­je tomu, že by posta­ve­ní episko­pa nad star­ší­mi vze­šlo z vůle apoš­to­lů. Ignác si před­sta­vo­val roli bis­ku­pa v církvi takto:

Násle­duj­te episko­pa, jako Ježíš Otce a star­šov­stvo jako apoš­to­ly. Bez episko­pa ať nikdo nedě­lá nic, co by se týka­lo církve…Kde je bis­kup, tam ať je i lid, jako kde je Kris­tus, tam je i kato­lic­ká[1] cír­kev. Bez svo­le­ní bis­ku­pa není dovo­le­no ani křtít ani konat hody lás­ky. Co on schvá­lí, to je milé i Bohu a pro­to i pev­né a jis­té… Je rozum­né, dokud máme ješ­tě čas, vzpa­ma­to­vat se a obrá­tit se k Bohu. Je dob­ré ctít Boha i bis­ku­pa. Kdo ctí bis­ku­pa, toho ctí i Bůh. Kdo něco dělá bez vědo­mí bis­ku­pa, ten slou­ží ďáblu. (Ignati­os Smyr­nen­ským 8:1– 9:1)

Jeho zdů­raz­ňo­vá­ní jedi­né zod­po­věd­né oso­by nad sbo­rem star­ších je Nové­mu záko­nu cizí.

4 Řím­sko­ka­to­lic­ká struk­tu­ra církve

V doku­men­tech z dru­hé­ho vati­kán­ské­ho kon­ci­lu (1965) čteme:

Avšak úkol auten­tic­ky vyklá­dat Boží slo­vo psa­né nebo úst­ně pře­dá­va­né je svě­řen pou­ze živé­mu uči­tel­ské­mu úřa­du církve, kte­rý vyko­ná­vá svou pra­vo­moc ve jmé­nu Ježí­še Kris­ta. Ten­to uči­tel­ský úřad však není nad Božím slo­vem, ale slou­ží mu tak, že učí jen to, co bylo pře­dá­no, neboť z Boží­ho pří­ka­zu a za pomo­ci Ducha sva­té­ho Boží slo­vo zbož­ně sly­ší, svě­do­mi­tě stře­ží a věr­ně vyklá­dá a z toho­to jedi­né­ho pokla­du víry čer­pá všec­ko, co před­klá­dá k věře­ní… (Dei ver­bum 10; Doku­men­ty II. vati­kán­ské­ho koncilu)

Prak­tic­ky to zna­me­ná, že člo­věk potře­bu­je k chá­pá­ní Bib­le urči­tý klíč, jímž je pod­le Řím­sko­ka­to­lic­ké církve klé­rus — bis­ku­po­vé repre­zen­to­vá­ni v míst­ních církvích knězi.

Apoš­tol Jan napsal ve svém prv­ním dopi­se všem křesťanům:

Toto jsem vám napsal o těch, kte­ří vás matou. Ale poma­zá­ní, kte­ré jste vy při­ja­li od Kris­ta, zůstá­vá ve vás, tak­že nepo­tře­bu­je­te, aby vás někdo učil; jeho poma­zá­ní vás učí vše­mu, a je pra­vé a není to žád­ná lež; jak vás vyu­či­lo, tak zůstá­vej­te v něm. (1. Jan 2:26–27)

Klí­čem k poro­zu­mě­ní sva­tých písem je tedy Duch Sva­tý pří­tom­ný ve všech křes­ťa­nech. On je to zmí­ně­né zasvěcení.

V řím­sko­ka­to­lic­ké církvi je čas­to auto­ri­ta bis­ku­pa při­rov­ná­vá­na k auto­ri­tě apoš­to­lů. Auto­ri­ta apoš­to­lů však byla jedi­neč­ná, daná sku­teč­nos­tí, že byli oči­tý­mi svěd­ky jeho živo­ta a vzkří­še­ní. Ježíš sám je pově­řil, aby polo­ži­li zákla­dy církve. Jejich auto­ri­ta se nemě­la stát úřa­dem, kte­rý by se dále předával.

Nejste již tedy cizin­ci a při­stě­ho­val­ci, máte prá­vo Boží­ho lidu a pat­ří­te k Boží rodi­ně. Jste stav­bou, jejímž zákla­dem jsou apoš­to­lo­vé a pro­ro­ci a úhel­ným kame­nem sám Kris­tus Ježíš. (Efez­ským 2:19–20)

Apoš­tol Pavel své apoš­tolství spo­jo­val s tím, že viděl Ježíše:

Nejsem snad svo­bo­den? Nejsem apoš­tol? Nevi­děl jsem Ježí­še, naše­ho Pána? Nejste vy mým dílem v Pánu? (1. Korint­ským 9:1)

5 Nej­čas­těj­ší struk­tu­ra církve v pro­tes­tant­ských a svo­bod­ných církvích

Pro­tes­tant­ské a svo­bod­né církve odmí­ta­jí řím­sko­ka­to­lic­kou dok­trí­nu o uči­tel­ském úřa­du bis­ku­pa. Na dru­hou stra­nu ale vidí potře­bu jed­no­ho pas­to­ra nad ostat­ní­mi star­ší­mi. Pas­tor se zhošťu­je úlo­hy kázá­ní v církvi a má posled­ní slo­vo v důle­ži­tých roz­hod­nu­tích. Jako důvod se udá­vá pří­klad Timo­tea a Tita, Pav­lo­vých spo­lu­pra­cov­ní­ků, kte­ří měli v Efe­zu a na Krétě výji­meč­né posta­ve­ní (1. Timo­te­o­vi 1:3; Tito­vi 1:5). Toto odů­vod­ně­ní ale nebe­re v úva­hu to, že Pavel pově­řil své spo­lu­pra­cov­ní­ky, aby dokon­či­li jeho apoš­tolskou prá­ci tam, kde nemohl být déle osob­ně pří­tom­ný. Timo­te­us ani Titus nezů­sta­li v daných církvích nastá­lo a po jejich odcho­du se z jejich úlo­hy nestal zástup­ný úřad.

Také Jero­ným — jeden z cír­kev­ních otců čtvr­té­ho sto­le­tí — nepo­va­žo­val vede­ní jedi­ným bis­ku­pem za vůli Pána, ale za poz­děj­ší oby­čej církve. Napsal:

Dří­ve než vznik­ly z pod­ně­tu ďáblo­va stra­ny v nábo­žen­ství, byly církve říze­ny spo­leč­nou radou star­ších; jakmi­le však kaž­dý poklá­dal ty, kte­ré pokřtil, za své a ne za Kris­to­vy, bylo roz­hod­nu­to, aby byl zvo­len jeden ze star­ších a posta­ven nad ostat­ní a jemu aby pří­slu­še­la všech­na péče o cír­kev, aby tak byly odstra­ně­ny zárod­ky roz­tr­žek … Jako star­ší vědí, že jsou z oby­če­je církve pod­ří­ze­ni tomu, kte­rý jim byl nad­ří­zen, tak ať (i) bis­ku­po­vé vědí, že jsou nad star­ší pový­še­ni spí­še z oby­če­je než­li oprav­do­vým uspo­řá­dá­ním Páně, a že mají spra­vo­va­ti cír­kev (s nimi) ve spo­lek. (Jero­ným; výklad k epišto­le Pav­lo­vě Tito­vi 1:5)

Zavést lid­ský „zvyk“ však není duchov­ní řeše­ní problému.

6 Náš závěr

Žád­ný člo­věk není neo­myl­ný. Kaž­dý křes­ťan potře­bu­je opra­vu. Kaž­dý křes­ťan má růst v nese­ní zod­po­věd­nos­ti. Nevi­dí­me jako Boží vede­ní usta­no­vit jed­no­ho vedou­cí­ho nad církví nebo nad míst­ním spo­le­čen­stvím křesťanů.

Star­ší pomá­ha­jí církvi držet se prav­dy v uče­ní a v živo­tě. Jejich auto­ri­ta nemá spo­čí­vat v uni­ver­zit­ním titu­lu, ale v posluš­nos­ti, v křes­ťan­ských ctnos­tech, zku­še­nos­ti a schop­nos­ti učit. Star­ší mohou být církví buď zvo­le­ni nebo při­ro­ze­ně uzná­vá­ni díky své­mu dob­ré­mu pří­kla­du a vytr­va­los­ti. Pro zvo­le­ní star­ších hla­so­vá­ním nena­chá­zí­me v Bib­li žád­ný pří­klad. Naše spo­le­čen­ství, na roz­díl od mno­hých spo­le­čen­ství Nové­ho záko­na, neby­lo zalo­že­no misi­o­ná­ři, kte­ří usta­no­vi­li star­ší. Ros­te­me postup­ně, dob­ře se zná­me a zná­me i své star­ší. Vzta­hu­je se na ně vše, co jsme o služ­bě star­ších napsa­li. Nejsou však jedi­ný­mi, kte­ří mezi námi učí. Vzá­jem­ně se s nimi dělí­me o naše živo­ty. Stej­ně tak jako všich­ni ostat­ní, i oni vyzná­va­jí své hří­chy kte­ré­mu­ko­li bra­t­ro­vi a sestře a potře­bu­jí povzbu­ze­ní i napo­me­nu­tí. Cho­dí do prá­ce a vydě­lá­va­jí si na živobytí.

Nemě­li bychom se schá­zet k účas­ti na pro­gra­mu, ale ke sdí­le­ní se. Není těž­ké zúčast­nit se setká­ní, kde někdo při­pra­ví pro­gram. Stá­lým pro­gra­mem se však nena­u­čí­me nést zod­po­věd­nost. Prá­vě vychlad­nu­tí bra­tr­ské lás­ky a nedo­sta­tek nese­ní zod­po­věd­nos­ti jeden za dru­hé­ho ved­lo v k roz­vo­ji hie­rar­chic­ké struk­tu­ry církve. Milo­vat dru­hé zna­me­ná nést za ně zod­po­věd­nost. Apoš­tol Pavel nás k tomu čas­to povzbuzuje:

Jsem pře­svěd­čen také já o vás, brat­ří moji, že i vy jste plni dob­ro­ty, napl­ně­ni veš­ke­rým pozná­ním, tak­že sami může­te uka­zo­vat ces­tu jeden dru­hé­mu. (Říma­nům 15:14)

Brat­ří, upad­ne-li někdo z vás do něja­ké­ho pro­vi­ně­ní, vy, kte­ří jste vede­ni Božím Duchem, při­vá­děj­te ho na pra­vou ces­tu v duchu mír­nos­ti a kaž­dý si dej pozor sám na sebe, abys také nepod­lehl poku­še­ní. (Galat­ským 6:1)

Bude­te-li všich­ni mlu­vit pro­roc­ky a při­jde mezi vás člo­věk nevě­ří­cí nebo neza­svě­ce­ný, bude vše­mi, sou­zen a vše­mi usvěd­čo­ván, vyjdou naje­vo věci skry­té v jeho srd­ci, tak­že pad­ne na kole­na, poko­ří se před Bohem a vyzná: „Vskut­ku je mezi vámi Bůh!“ (1. Korint­ským 14:24–25)

Zod­po­věd­nos­ti se učí­me kaž­dý den. Trva­jí­ce v poko­ře, v níž naslou­chá­me dru­hým – star­ším, ale také mlad­ším brat­řím a sestrám (1. Petr 5:5) — budu­je­me jed­no­tu, kte­rá není ovlá­dá­na lid­mi sho­ra, ale kte­rá vychá­zí z našich srd­cí. Tako­vá jed­no­ta také může být svě­dec­tvím pro svět.

7 Doda­tek — pasá­že pou­ží­va­né k ospra­ve­dl­ně­ní dnes běž­né cír­kev­ní struktury

Jsou dvě pasá­že, kde je slo­vo „správ­ce“ (řec­ky: episko­pos) napsá­no v jed­not­ném čís­le. Je to 1. list Timo­te­o­vi 3:2 a Tito­vi 1:7. V Tito­vi 1:5 je pro stej­né oso­by pou­ži­to slo­vo star­ší v množ­ném čís­le, což před­po­klá­dá, že v jed­né církvi je „správ­ců“ víc. Jsou záměn­ně nazý­vá­ni „správ­ci“ a „star­ší“. Pavel  zde popi­su­je, jaké před­po­kla­dy musí tako­vý „správ­ce“ spl­ňo­vat. Nechce tím však říct, že má být jen jeden. V 1. lis­tu Timo­te­o­vi 3:8 je řeč o „dia­ko­nech“ v množ­ném čís­le. (Dia­kon, zna­me­ná v pře­kla­du slu­žeb­ník, a v prv­ní církvi se vzta­ho­val na bra­t­ra, kte­rý  nesl vět­ší zod­po­věd­nost v mate­ri­ál­ních věcech.) Někdy se dá pou­žít jed­not­né čís­lo, jin­dy množ­né. Když řek­ne­me, že voják má být věr­ný, sta­teč­ný, atd., nemys­lí­me tím, že v armá­dě má být jenom jeden.

V Židům 13 jsou dva­krát zmí­ně­ni „ti, kte­ří vás vedou“. Ve ver­ši 7 jsou míně­ni apoš­to­lo­vé a star­ší z počát­ků církve. Ve ver­ši 17 pak star­ší z doby sepsá­ní lis­tu. Jed­ná se jen o jiný název pro služ­bu star­ších, což potvr­zu­je, že prv­ní křes­ťa­né nemě­li mezi sebou posta­ve­ní s vyhra­ně­ný­mi ofi­ci­ál­ní­mi tituly.

Čas­to se mlu­ví o Jaku­bo­vi – Ježí­šo­vu bra­tran­ci, jako o vedou­cím jeruza­lém­ské církve. Důvo­dem je, že jeho jmé­no je zvlášť zmí­ně­no na něko­li­ka mís­tech Nové­ho záko­na (např. Skut­ky 12:17 a 21:18). Jakub také pro­mlu­vil posled­ní slo­va na tak­zva­ném apoš­tolském kon­ci­lu. Bez pochyb měl mezi prv­ní­mi křes­ťa­ny vel­kou auto­ri­tu. Jeho posluš­nost a hlu­bo­ké pocho­pe­ní Ježí­šo­va uče­ní jsou zjev­né z jeho lis­tu. Dokon­ce i nekřes­ťa­né o něm mlu­vi­li jako o Jaku­bo­vi spra­ved­li­vém. Je však obrov­ský roz­díl mezi bra­t­rem, kte­rý je uzná­va­ný kvů­li své ode­vzda­nos­ti, a mezi jedi­ným vedou­cím církve. Tako­vé posta­ve­ní v prvot­ní církvi nee­xis­to­va­lo. Jak už jsme zmí­ni­li, Jan tvr­dě kri­ti­zu­je tou­hu být prv­ní (3. list Janův).


Poznámky

  1. v původ­ním význa­mu zna­me­ná slo­vo kato­lic­ký „úpl­ný“ nebo „vše­o­bec­ný“ – ne Římsko-katolický


v původ­ním význa­mu zna­me­ná slo­vo kato­lic­ký „úpl­ný“ nebo „vše­o­bec­ný“ – ne Římsko-katolický