O lid­ském utr­pe­ní a Boží lásce

Lid­ské utr­pe­ní půso­bí zármu­tek a čas­to vede člo­vě­ka k hoř­kos­ti. Jsme kon­fron­to­vá­ni s boles­tí způ­so­be­nou nemo­ce­mi, pří­rod­ní­mi kata­stro­fa­mi nebo lid­skou zlo­bou. Jak to Bůh může dopus­tit? Pokud exis­tu­je Bůh a je-li Bohem lás­ky, proč neza­sáh­ne? Proč neza­brá­ní při­nejmen­ším neza­vi­ně­né­mu utr­pe­ní? Proč neza­brá­ní ale­spoň utr­pe­ní, kte­ré si člo­věk sám nezpů­so­bil? Podob­né otáz­ky si v sou­vis­los­ti s utr­pe­ním poklá­dá­me stá­le a nejsou to leh­ké otáz­ky. I věří­cí lidi v bib­lic­kých pří­bě­zích tyto otáz­ky zaměstnávaly.

Přes­to­že toto téma není leh­ké, chtě­li bychom se poku­sit zfor­mu­lo­vat k němu pár myš­le­nek. Dou­fá­me, že budou pomo­cí k lep­ší­mu pocho­pe­ní utr­pe­ní a zlo­by ve svě­tě. Snad budou i povzbu­ze­ním s utr­pe­ním správ­ně zachá­zet, držet se pev­ně naše­ho milu­jí­cí­ho stvo­ři­te­le nebo k němu najít nový přístup.

Dří­ve než začne­me psát o pří­či­nách utr­pe­ní, chtě­li bychom krát­ce napsat něco k tomu, jak se k utr­pe­ní sta­ví Bůh.

1 Jak k utr­pe­ní dru­hých při­stu­po­val Ježíš

Sám vše­mo­hou­cí Bůh se stal člo­vě­kem v Ježí­ši. Pro­to může­me na Ježí­šo­vě pří­kla­du vidět, jak se sám Bůh sta­ví k utr­pe­ní. Bůh utr­pe­ní neza­vi­nil ani není vůči němu lhos­tej­ný. Ježíš uka­zu­je, že Bůh nám chce pomo­ci a chce nás pronést i skr­ze ta nej­těž­ší obdo­bí. Zmí­ní­me někte­ré pří­kla­dy z Nové­ho zákona.

„Hned nato ode­šel (Ježíš) do měs­ta, kte­ré se nazý­va­lo Naim. S ním šli jeho učed­ní­ci a veli­ký zástup lidí. Když se blí­žil k měst­ské brá­ně, hle, vyná­še­li mrt­vé­ho; byl to jedi­ný syn své mat­ky a ta byla vdo­va. Vel­ký zástup z měs­ta ji dopro­vá­zel. Když ji Pán (Ježíš) uvi­děl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Při­stou­pil k márám a dotkl se jich; ti, kte­ří je nes­li, se zasta­vi­li. Řekl: „Chlap­če, pra­vím ti, vstaň!“ Mrt­vý se posa­dil a začal mlu­vit; Ježíš ho vrá­til jeho mat­ce. Všech se zmoc­ni­la bázeň, osla­vo­va­li Boha a říka­li: „Veli­ký pro­rok povstal mezi námi“ a “Bůh navští­vil svůj lid.” (Lukášo­vo evan­ge­li­um 7:11–16)

Žena, kte­ré zemřel jedi­ný syn, byla ve vel­mi těž­ké situ­a­ci. Vdo­vy bez dětí byly teh­dy nejen osa­mě­lé, ale zce­la odká­zá­ny na almuž­ny. Byly nema­jet­né a čas­to nemě­ly niko­ho, kdo by se zasa­dil o jejich prá­vo. Smr­tí své­ho syna ztra­ti­la tato vdo­va i svo­ji jedi­nou opo­ru. Ježíš měl s truchlí­cí mat­kou sou­cit, při­šel k ní a řekl jí: „Neplač!“. Její nou­ze ho nene­cha­la chlad­ným a pomohl jí.

Jiným pří­kla­dem je sle­pý žeb­rák Bar­ti­me­us. Jeho život se skr­ze Ježí­šo­vu pomoc změ­nil. Je o něm psáno:

„Při­šli do Jeri­cha. A když (Ježíš) vychá­zel s učed­ní­ky a s vel­kým zástu­pem z Jeri­cha, seděl u ces­ty syn Timaiův, Bar­ti­mai­os, sle­pý žeb­rák. Když usly­šel, že je to Ježíš Naza­ret­ský, dal se do kři­ku: „Ježí­ši, Synu Davi­dův, smi­luj se nade mnou!“ Mno­zí ho napo­mí­na­li, aby mlčel. On však tím více kři­čel: „Synu Davi­dův, smi­luj se nade mnou!“ Ježíš se zasta­vil a řekl: „Zavo­lej­te ho!“ I zavo­la­li toho sle­pé­ho a řek­li mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odho­dil svůj plášť, vysko­čil a při­šel k Ježí­šo­vi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe uči­nil?“ Sle­pý odpo­vě­děl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachrá­ni­la.“ Hned pro­hlé­dl a šel tou ces­tou za ním.” (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 10:46–52)

Pokud sle­pý člo­věk nepo­chá­zel z boha­té rodi­ny, bylo žeb­rá­ní jeho jedi­nou mož­nos­tí, jak pře­žít. Je pocho­pi­tel­né, že Bar­ti­me­os kři­čel ze všech svých sil, když zasle­chl, že Ježíš je nablíz­ku. Musel o něm sly­šet už dří­ve. Věřil, že Ježíš je zachrán­ce posla­ný od Boha, kte­rý jedi­ný mu může pomo­ci. Ježíš mu neo­de­přel svo­ji pomoc.

Ježí­šo­va lás­ka k hle­da­jí­cím a lač­ní­cím lidem je vidět i z násle­du­jí­cí události:

„Řekl jim (učed­ní­kům): „Pojď­te sami stra­nou na pus­té mís­to a tro­chu si odpo­čiň­te!“ Stá­le totiž při­chá­ze­lo a odchá­ze­lo mno­ho lidí, a nemě­li ani čas se najíst. Odje­li tedy lodí na pus­té mís­to, aby byli sami. Mno­zí spat­ři­li, jak odjíž­dě­jí, a pozna­li je; pěš­ky se tam ze všech měst sběh­li a byli tam před nimi. Když Ježíš vystou­pil, uvi­děl vel­ký zástup a bylo mu jich líto, pro­to­že byli jako ovce bez pas­tý­ře. I začal je učit mno­hým věcem. Když už čas pokro­čil, při­stou­pi­li k němu jeho učed­ní­ci a řek­li: „Toto mís­to je pus­té a je už poz­dě. Pro­pusť je, ať si jdou do okol­ních dvo­rů a ves­nic nakou­pit něco k jídlu.“ Odpo­vě­děl jim: „Dej­te vy jim jíst!“ […] Roz­lo­ži­li se tam oddíl za oddí­lem sto­krát po pade­sá­ti. Potom vzal Ježíš těch pět chle­bů a dvě ryby, vzhlé­dl k nebi, vzdal díky, lámal chle­by a dával učed­ní­kům, aby je lidu před­klá­da­li. Také ty dvě ryby roz­dě­lil všem. A jed­li všich­ni a nasy­ti­li se.“ (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 6:31–42)

Ježíš nejen v této situ­a­ci udě­lal zázrak. Mno­ho lidí by si i dnes přá­lo, aby někdo zázrač­ným způ­so­bem zasá­hl do jejich situ­a­ce a všech­no uve­dl do pořád­ku. Ježí­šo­vi však šlo o něco víc, než zmír­nit utr­pe­ní lidí skr­ze zázrak. Tím, že se sám stal člo­vě­kem chce uká­zat, že Bůh milu­je kaž­dé­ho člo­vě­ka a sto­jí po boku těch, kte­ří trpí. Ježí­šo­vo jed­ná­ní je výra­zem Boží­ho smi­lo­vá­ní se nad člo­vě­kem a jeho blíz­kos­ti k člo­vě­ku v utr­pe­ní a tís­ni. Cílem Boží lás­ky při­tom není v prv­ní řadě odstra­nit hlad a nemo­ci. Vždyť nej­vět­ší nou­ze člo­vě­ka je v něčem jiném…

2 Pokud Bůh udě­lal všech­no dobré…

V Bib­li čte­me, že Bůh stvo­řil člo­vě­ka a dal mu jako domov ráj na zemi. Ráj nepřed­sta­vu­je jen nedo­tče­nou pří­ro­du, pokoj a zdra­ví. Ráj vyja­dřu­je har­mo­nii mezi Bohem a jeho stvo­ře­ním: Boží lás­ku, ochra­nu, sta­rost­li­vost a dob­ro­tu vůči člo­vě­ku. Před­sta­vu­je také upřím­ný a lás­ky­pl­ný vztah mezi lid­mi, kte­ří mají ve svém jed­ná­ní vůči sobě navzá­jem odrá­žet milu­jí­cí bytost své­ho stvořitele.

K Boží lás­ce pat­ří, že Bůh dal člo­vě­ku svě­do­mí. Ten­to „vnitř­ní Boží hlas“ by měl člo­vě­ka vést v jeho cho­vá­ní, aby činil to, co odpo­ví­dá lás­ce, a tak žil v poko­ji s Bohem a lidmi.

Život v ráji byl zamýš­len jako pří­pra­va na věč­né spo­le­čen­ství s Bohem v nebi, do kte­ré­ho měl kaž­dý člo­věk „pře­jít“ na kon­ci své­ho puto­vá­ní na zemi. To je sku­teč­ným cílem naší exis­ten­ce: být věč­ně s Bohem — k tomu byl a je člo­věk určen.

3 Odkud při­chá­zí utrpení?

Dokud člo­věk Bohu důvě­řo­val, mohl ho Bůh chrá­nit a opa­t­ro­vat. Když se však od Boha odvrá­til, při­šlo do svě­ta utr­pe­ní a smrt. Bib­le to zná­zor­ňu­je v pří­bě­hu o pádu do hří­chu (1. kni­ha Moj­ží­šo­va 3). Ačko­li člo­věk v ráji netr­pěl žád­nou nou­zí nebo nedo­stat­kem, chtěl být na Bohu nezá­vis­lý, už se mu nechtěl pod­ři­zo­vat. Chtěl sám určo­vat, co je dob­ré a špat­né, co bude dělat a co ne. Tím však život v ráji ztratil.

Tak ale neby­la naru­še­na jen har­mo­nie mezi Bohem a člo­vě­kem. Pří­běh o bra­t­ro­vraž­dě Abe­la Kai­nem uka­zu­je, že pád do hří­chu měl vel­mi špat­ný dopad i na sou­ži­tí lidí (1. kni­ha Moj­ží­šo­va 4:1–16). Utr­pe­ní, kte­ré při­šlo do svě­ta jako důsle­dek hří­chu, se roz­ší­ři­lo mezi lid­mi. K tomu pat­ří i utr­pe­ní, kte­ré  způ­so­bu­jí nemo­ci. Take pří­rod­ní živly mohou před­sta­vo­vat váž­né ohro­že­ní živo­ta. V násle­du­jí­cích kapi­to­lách bychom se jed­not­li­vým bodům věno­va­li podrobněji.

4 Utr­pe­ní způ­so­be­né člověkem

Od té doby, co člo­věk ráj ztra­til, se vět­ši­na lidí sna­ží najít štěs­tí nezá­vis­le na Bohu. Mno­zí ho dnes hle­da­jí v mate­ri­ál­ním bla­hoby­tu, v sou­kro­mém rodin­ném živo­tě nebo ve vzta­zích vůbec, v uzná­ní a v při­je­tí dru­hý­mi lid­mi. Člo­věk se při­tom čas­to vydá­vá po cestách, kde se hlou­bě­ji neza­jí­má o to, co jeho cho­vá­ní zna­me­ná pro ostat­ní. Vždyť jeho urču­jí­cím moti­vem bývá hle­dá­ní vlast­ní­ho pro­spě­chu, jis­to­ty a „dob­rých“ poci­tů. Na těch­to špat­ných cestách zachá­zí zka­že­nost člo­vě­ka a jeho svě­ta stá­le dál. Nega­tiv­ní důsled­ky zakou­ší kaž­dý, ať už pří­mo nebo nepří­mo. Jsou v živo­tě člo­vě­ka rea­li­tou, stej­ně tak jako jeho hřích.

Z Bib­le vidí­me, jak Bůh opa­ko­va­ně varu­je člo­vě­ka, aby nehře­šil a nebyl lhos­tej­ný vůči Božím hod­no­tám a jeho vůli. Hřích sto­jí vždy pro­ti lás­ce a nut­ně s sebou nese utr­pe­ní. To neza­čí­ná vál­ka­mi, nási­lím a kri­mi­na­li­tou. I v den­ním živo­tě jsme tím stá­le obklo­pe­ni. Tam, kde lidé nemi­lu­jí Boha, je při­klá­dá­na hod­no­tám jako je lás­ka, poko­ra, čis­to­ta, upří­most, nezišt­ná služ­ba, spra­ve­dl­nost… jen vel­mi malá váha. Mís­to toho chce být člo­věk důle­ži­tým, chce něče­ho dosáh­nout, něco zna­me­nat, pano­vat nad dru­hý­mi lid­mi ane­bo uspo­ko­jit svo­je žádosti. Pak se roz­má­há sou­pe­ři­vost, pýcha, závist, neu­přím­nost, pokry­tec­tví, sobec­tví a cti­žá­dost. To jsou čas­to pří­či­ny lid­ské­ho utr­pe­ní. Stá­vá se, že když někdo nedo­ká­že napl­nit oče­ká­vá­ní své­ho oko­lí, cítí se méně­cen­ný, nemi­lo­va­ný, na nespráv­ném mís­tě. Lidé se vše­mož­ně sna­ží, aby si jich dru­zí lidé vší­ma­li. Když selžou, jsou čas­to bez sli­to­vá­ní pone­chá­ni své­mu osu­du a upa­da­jí do zou­fal­ství a deprese.

O glo­bál­ní soci­ál­ní nespra­ve­dl­nos­ti víme, že za chu­do­bou roz­vo­jo­vých zemí sto­jí bla­hobyt zemí boha­tých. Kdo je však při­pra­ven změ­nit svůj vlast­ní život­ní styl a spo­ko­jit se jen s tím, co sku­teč­ně potře­bu­je? Jak mno­ho lidí sle­du­je v médi­ích doku­men­ty o nespra­ve­dl­nos­ti a bídě ve svě­tě, krou­tí hla­vou a ptá se, jak to Bůh může dopouš­tět? Koho ale napad­ne se roz­dě­lit i za cenu ztrá­ty vlas­ní­ho blahobytu?

Je např. vše­o­bec­ně zná­mé,  že šva­dle­ny v Asii musí pra­co­vat za vel­mi špat­ných pod­mí­nek. Při požá­rech v továr­nách na oděvy při­šly mno­hé z nich o svůj život nebo schop­nost pra­co­vat. A to jen pro­to, že těm­to vel­kým pod­ni­kům nezá­le­ží na ochra­ně a dob­rých pod­mín­kách svých zaměst­nan­ců, a chtě­jí lev­nou pra­cov­ní sílu. Přes­to v naší spo­leč­nos­ti mno­zí nejsou ochot­ni vzdát se naku­po­vá­ní nové­ho lev­né­ho oble­če­ní. Chtě­jí držet krok s kaž­dým mod­ním tren­dem, ačko­li jejich skříň je již plná. Kaž­dý, kdo to dělá, je spo­lu­zod­po­věd­ný za vyko­řis­ťo­vá­ní a soci­ál­ní nespra­ve­dl­nost, kte­ré jsou ze zis­kuchti­vos­ti páchá­ny na lidech.

Jak se k tomu sta­ví Bůh? Nevy­prázd­ní naše ban­ko­vá kon­ta a pení­ze neroz­dá chudým. On nás nenu­tí k dob­ré­mu. Dal nám vědo­mí zod­po­věd­nos­ti a svě­do­mí, kte­ré nám uka­zu­je, co máme dělat, volá nás jed­nat pod­le prin­ci­pů lás­ky a sta­rat se ze svo­bod­né­ho roz­hod­nu­tí o dru­hé, kte­ří jsou v nou­zi. Vynu­ce­né dob­ré skut­ky nejsou sku­teč­ně dob­ré a nema­jí (nejen) v Božích očích hod­no­tu. Bůh si pře­je, abychom byli dob­ří a zod­po­věd­ní lidé, kte­ří rádi milu­jí a nesta­ví se lhos­tej­ně k utr­pe­ní dru­hých lidí.

5 Utr­pe­ní způ­so­be­né nemocemi

„Zdra­ví je nej­dů­le­ži­těj­ší“ – tako­vé a podob­né výpo­vě­di čas­to sly­ší­me nejen z úst lidí, kte­ří jsou posti­že­ni nemo­ce­mi. Závaž­ná cho­ro­ba je urči­tě těž­kou kapi­to­lou v živo­tě člo­vě­ka, zvláš­tě teh­dy, když je spo­je­na se sil­nou boles­tí a je nevy­lé­či­tel­ná. Je ješ­tě nesne­si­tel­něj­ší, když je v ní člo­věk zane­chán opuš­tě­ný, když se pří­buz­ní nebo zná­mí stáh­nou. Mož­ná pro­to, že nema­jí nic, co by moh­li dru­hé­mu v jeho nou­zi nabíd­nout? Mož­ná si uvě­do­mu­jí, že kaž­dé povzbu­zo­vá­ní „zase bude líp“, jsou jen prázd­ná slova.

Chá­pe­me nemo­ci jako dal­ší důsle­dek pádu do hří­chu. Důsle­dek toho, že lidé bez Boha se v prů­bě­hu dějin vyda­li na mno­hé špat­né ces­ty a ztra­ti­li Boží ochra­nu. Bůh stvo­řil lid­stvo jako spo­le­čen­ství lidí, ve kte­rém zakou­ší kaž­dý jed­not­li­vec bez­pe­čí v Bohu, ale i péči ostat­ních lidí. Pokud toto chy­bí, má to při­ro­ze­ně nega­tiv­ní důsled­ky, a to pře­de­vším na tako­vé lidi, kte­ří jsou něja­kým způ­so­bem slab­ší než ostat­ní a ne nut­ně na ty, kte­ří mají vět­ší vinu.

Hřích mno­hé zni­čil. To se týká jed­nak život­ní­ho pro­stře­dí, ale také vnitř­ní­ho živo­ta člo­vě­ka, jeho těla a duše. V tom­to ohle­du pat­ří těž­ké nemo­ci k utr­pe­ní, kte­ré způ­so­bil člo­věk. Exis­tu­jí one­moc­ně­ní, kte­rá pří­mo sou­vi­sí se způ­so­bem živo­ta člo­vě­ka, kte­ré­ho zasáh­la. V tako­vém pří­pa­dě otáz­ka „proč to Bůh dopus­til?“ nemá opod­stat­ně­ní. Nemo­ci však mohou zasáh­nout i lidi, kte­ří za to nejsou osob­ně zodpovědni.

Bib­le vyprá­ví o člo­vě­ku, kte­rý se jme­no­val Jób. Byl spra­ved­li­vý, ale vel­mi nemoc­ný. Nechá­pal pří­či­nu své­ho utr­pe­ní. Pro­šel hlu­bo­kým vnitř­ním bojem. Nako­nec při­jal sku­teč­nost, že my lidé máme urči­té hra­ni­ce pro­nik­nout do pod­sta­ty věcí. Chy­bí nám nad­hled, kte­rý má jen Bůh.

Jób řekl: „Uzná­vám, že všech­no můžeš a že žád­ný záměr tobě není nepro­ve­di­tel­ný. Kdo smí neroz­váž­ně zatem­ňo­vat úra­dek Boží ? Ano, hlá­sal jsem, čemu jsem nero­zu­měl. Jsou to věci pro mě pří­liš divu­pl­né, kte­ré neznám.“ (Jób 42:2–3)

Toto pozná­ní pomoh­lo Jobo­vi vzdát se svých výči­tek a najít útě­chu v tom, že Bůh má vše ve svých rukou. Pocho­pil, že se mu může svě­řit, a že jed­no­ho dne uzří své­ho stvo­ři­te­le, kte­rý je spra­ved­li­vý a zjed­ná mu spra­ve­dl­nost. (Jób 19:25).

Ani dnes nepo­mů­že člo­vě­ku, zasa­že­né­mu těž­kou nemo­cí, zůstat jen u pta­ní se na pří­či­nu své­ho utr­pe­ní. Mno­hem důle­ži­těj­ší je pocho­pit, co se mám ze své­ho utr­pe­ní nau­čit a kam mě chce Bůh tou­to ces­tou vést. Jen skr­ze upřím­né obrá­ce­ní se na Boha může člo­věk pocho­pit ten­to hlub­ší smy­sl osob­ní­ho utrpení.

K tomu je potře­ba posta­vit vlast­ní život do Boží­ho svět­la: Uvě­do­mu­ji si, že je můj život dra­ho­cen­ný dar? Jak je pro mě důle­ži­tý ten, kte­rý život dává? Nako­lik ho hle­dám? Vzdá­vám mu za svůj život díky? Ptám se ho, jak mu můžu vyjá­d­řit svo­ji vděč­nost? Nebo mám jen samo­zřej­má oče­ká­vá­ní pro­žít zdra­vý a dlou­hý život bez vět­ších problémů…?

Zdra­ví má vyso­kou hod­no­tu, ale nemá tu nej­vyš­ší hod­no­tu v našem živo­tě. Nemoc může při­nést do lid­ské­ho živo­ta zra­lost. Může nám posta­vit před oči, jak jsme kře­hcí a jak je náš pozem­ský život pomí­ji­vý.^[1] Skr­ze nemoc se může­me učit mít sou­cit s naši­mi bliž­ní­mi a může­me růst v milo­sr­den­ství vůči těm, kte­ří jsou v nou­zi. Nemoc nás může dovést k tomu, že najde­me opo­ru v Bohu, mís­to toho, abychom se spo­lé­ha­li sami na sebe a na to, co doká­že­me. Z nemo­ci se může­me nau­čit, že naše hod­no­ta nezá­le­ží na našem výko­nu. Naše cena je v tom, že nás Bůh milu­je nezá­vis­le na tom, jest­li jsme zdra­ví nebo nemoc­ní, a že nás stvo­řil k věč­né­mu živo­tu v jeho blíz­kos­ti. Pozvá­ní k věč­né­mu živo­tu pla­tí pro kaž­dé­ho – i nemoc může pomo­ci pocho­pit, že věč­nost je cíl naše­ho živo­ta. Věč­ný život je nadě­jí všech věří­cích a nadě­je dává trpí­cí­mu člo­vě­ku potřeb­nou sílu utr­pe­ní nést:

„Nechce­me vás, brat­ří, nechat v nevě­do­mos­ti o údě­lu těch, kdo zesnu­li, abys­te se nermou­ti­li jako ti, kte­ří nema­jí nadě­ji. Věří­me-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemře­li ve víře v Ježí­še, při­ve­de spo­lu s ním k živo­tu.” (1. Tesa­lo­nic­kým 4:13–14)

6 Ohled­ně lidí s postižením

V naší spo­leč­nos­ti, kde je v cen­t­ru lid­ský výkon, spo­ju­jí mno­zí lidé těles­né či dušev­ní posti­že­ní s utr­pe­ním. Pře­vlá­dá názor, že život člo­vě­ka, např. s Dow­no­vým syn­dró­mem, není plno­hod­not­ný, pro­to­že tako­vý člo­věk je neu­stá­le odká­zán na dru­hé. Vět­ši­na rodi­čů se kvů­li tomu roz­hod­ne pro ukon­če­ní těho­ten­ství. Ve vět­ši­ně zemí svě­ta je v tako­vém pří­pa­dě potrat bez­trest­ný až do oka­mži­ku porodu!

Dnes už tak čas­to nepo­tká­me lidi s Dow­no­vým syn­dró­mem nebo s jiným han­di­ca­pem. Je to pro­to, že během těho­ten­ství jsou skr­ze různá vyšet­ře­ní tako­ví lidé „odfil­tro­vá­ni“. Pod­le sta­tis­tik, v Evro­pě dosta­ne šan­ci pře­žít jen málo z tak­to dia­gnos­ti­ko­va­ných dětí^[2]

BOYD, P.A. et al. Sur­vey of pre­na­tal scre­e­ning poli­cies in Euro­pe for structu­ral mal­for­mati­ons and chro­moso­me ano­ma­lies, and the­ir impact on detecti­on and ter­mi­nati­on rates for neu­ral tube defects and Dow­n’s syn­dro­me. BJOG [onli­ne]. 2008, vol. 115, no. 6, s. 689–696. [cit. 2017-03-13]. ISSN 1470–0328. Dostup­nosť: DOI: 10.1111/j.1471–0528.2008.01700.x . Není však sku­teč­né utr­pe­ní posti­že­ných lidí, kte­ří pře­ži­li, prá­vě v tom, když se na ně lidé díva­jí svrchu a tak jim nepří­mo dáva­jí naje­vo, že nejsou nor­mál­ní lidé, že jejich život nemá hod­no­tu a bylo by lep­ší, kdy­by nikdy nespat­ři­li svět­lo světa?!

Jsme vel­mi vděč­ni, že přes­to jsou i lidé s těles­ným nebo dušev­ním posti­že­ním, kte­ří jsou při­ja­ti v jejich rodi­nách nebo svým šir­ším oko­lím, je o ně posta­rá­no a mohou se tak i při svém posti­že­ní rado­vat ze života.

7 Utr­pe­ní způ­so­be­né pří­rod­ní­mi katastrofami

Mno­zí lidé se radu­jí z pří­ro­dy. Věří­cí lidé ji vní­ma­jí jako výraz moci, inte­li­gen­ce, tvo­ři­vos­ti a lás­ky naše­ho stvo­ři­te­le. Na dru­hou stra­nu však země není mís­tem bez nebez­pe­čí. Opa­ku­jí se zemětře­se­ní, sopeč­né výbuchy, tsuna­mi, sucha, poto­py, bou­ře… To vše jsou pří­rod­ní kata­stro­fy, při kte­rých může při­jít o život hod­ně lidí. Vzni­ka­jí při­nejmen­ším dvě otáz­ky: 1) Proč Bůh nestvo­řil tuto zemi bez nebez­pe­čí pro člo­vě­ka? 2) Jak se má člo­věk, pod­le Boží­ho plá­nu, k těm­to nebez­pe­čím postavit?

Pro zod­po­vě­ze­ní prv­ní otáz­ky bude pomo­cí objas­nit nej­pr­ve dru­hou otáz­ku. K tomu bychom chtě­li zmí­nit jeden pří­klad ze Staré­ho a jeden z Nové­ho zákona.

Nej­pr­ve text ze Staré­ho záko­na, kde se Bůh skr­ze Moj­ží­še pro­mlou­vá ke své­mu lidu krát­ce před tím, než vstou­pil do Kená­nu — do země, kte­rou jim Bůh chtěl dát, když je vyve­dl z egypt­ské­ho otroctví:

„…Země, kte­rou při­chá­zíš obsa­dit, není totiž jako země egypt­ská, z níž jste vyšli, kte­rou jsi osé­val seme­nem a zavla­žo­val šla­pá­ním čer­pa­dla jako zeli­nář­skou zahra­du. Země, do níž táh­ne­te a kte­rou máte obsa­dit, je země hor a plá­ní. Pije vodu z nebes­ké­ho deš­tě. Je to země, o niž Hos­po­din, tvůj Bůh, peču­je. Oči Hos­po­di­na, tvé­ho Boha, jsou na ni neu­stá­le upře­ny , od začát­ku roku až do kon­ce. Jestli­že bude­te oprav­du poslou­chat má při­ká­zá­ní, kte­rá vám dnes udí­lím, totiž abys­te milo­va­li Hos­po­di­na, své­ho Boha, a slou­ži­li mu celým svým srd­cem a celou svou duší, dám vaší zemi déšť v pra­vý čas, déšť pod­zim­ní i jar­ní, a budeš sklí­zet své obi­lí, svůj mošt a olej a na tvém poli dám růst byli­ně pro tvůj doby­tek; budeš jíst dosy­ta. Střez­te se, aby se vaše srd­ce neda­lo zlá­kat, tak­že bys­te se odchý­li­li, slou­ži­li jiným bohům a kla­ně­li se jim. To by Hos­po­din vzpla­nul pro­ti vám hně­vem a zavřel by nebe­sa, tak­že by neby­lo deš­tě, z půdy by se nic neu­ro­di­lo a vy bys­te v té dob­ré zemi, kte­rou vám Hos­po­din dává, rych­le vyhynuli…“

Bůh je lás­ka a hle­dá vztah s těmi, kte­ré stvo­řil, aby jim pro­ká­zal svo­ji dob­ro­tu. V tom­to tex­tu z 5. kni­hy Moj­ží­šo­vy 11 to může­me dob­ře vidět. Bůh zde své­mu lidu zasli­bu­je, že ho bude chrá­nit a bude mu žeh­nat deš­těm a úro­dou, pokud ho bude milo­vat a cho­dit po jeho cestách. Pokud však Boha opus­tí, opus­tí i jeho ochra­nu a bude muset nést důsledky.

V Novém záko­ně ve Skut­cích apoš­to­lů 11:27–30 najde­me krát­kou zprá­vu o hla­do­mo­ru v době vlá­dy císa­ře Klau­dia (pano­val v letech 41–54 po Kr.):

„V těch dnech při­šli z Jeruza­lé­ma do Anti­o­chie pro­ro­ci. Jeden z nich, jmé­nem Aga­bus, veden Duchem před­po­vě­děl, že po celém svě­tě nasta­ne veli­ký hlad. To se také sta­lo za císa­ře Klau­dia. Pro­to se učed­ní­ci roz­hod­li, že kaž­dý pod­le svých mož­nos­tí pomů­že brat­řím v Jud­sku. Uči­ni­li to a posla­li sbír­ku po Bar­na­bášo­vi a Sau­lo­vi jeruza­lém­ským starším.“

Zde vidí­me na kon­krét­ním pří­kla­du, jak Bůh ochra­ňu­je před nebez­pe­čí­mi ty, kte­ří ho poslou­cha­jí a kte­ří jsou s ním spo­je­ni. Pro věří­cí, kte­ří neby­li hla­do­mo­rem tak sil­ně zasa­že­ni, bylo samo­zřej­mé pomo­ci ostat­ním v jejich nou­zi. Skr­ze křes­ťan­skou lás­ku tak byly nega­tiv­ní důsled­ky hla­do­mo­ru zmírněny.

Ten­to hla­do­mor za vlá­dy Klau­dia není v Bib­li spo­jo­ván s hří­chem lidí. Je jed­no­du­še zmí­něn jako sku­teč­nost, stej­ně jako je sku­teč­nos­tí to, že my lidé se v našem živo­tě na této zemi může­me dostat do těž­ké situ­a­ce. Tako­vý­mi situ­a­ce­mi však může­me pro­jít po boku naše­ho stvo­ři­te­le, kte­rý vyzý­vá též nás, abychom si v nich stá­li na blízku.

Bůh chce, abychom pocho­pi­li, jak se máme posta­vit k nebez­pe­čím na této zemi a jak v nich může­me pomá­hat jeden dru­hé­mu. To je mož­né teh­dy, když se ho bude­me ptát a nechá­me se jím vést. Z glo­bál­ní­ho pohle­du to bohu­žel není reál­né, pro­to­že vět­ši­na lidí se Bohu nechce podří­dit. Lidé, kte­ří jsou vede­ni domýš­li­vos­tí a tou­hou po moci, nechtě­jí při­jmout svo­je hra­ni­ce. Odvra­ce­jí se od Boha a stá­va­jí se nero­zum­ný­mi, leh­ko­váž­ný­mi nebo sle­pý­mi vidět nebez­pe­čí. Někte­rá vel­ko­měs­ta jsou zná­ma tím, že jsou vybu­do­vá­na v epi­cen­t­rech zemětře­se­ní. Přes­to se tam stě­hu­je stá­le více lidí — někte­ří jsou nuce­ni si najít prá­ci a mno­zí jiní se ženou za kari­é­rou, úspě­chem, bla­hoby­tem… Kata­stro­fy jsou pak námi lid­mi čas­to „před­pro­gra­mo­vá­né“.

Jsou-li lidé zasa­že­ni pří­rod­ní­mi kata­stro­fa­mi, neu­ka­zu­je to, že nesou vět­ší vinu než ostat­ní. Na tako­vé udá­los­ti vět­ši­nou není mož­né pohlí­žet jako na Boží trest. Je mož­né je však vní­mat jako výzvu zachá­zet s naším živo­tem a pří­ro­dou zod­po­věd­ně a pře­de­vším jako výzvu obrá­tit se k Bohu. Na zemi pře­ce jde o mno­hem víc než o bla­hobyt a bez­sta­rost­ný bez­peč­ný život. Všich­ni jed­nou bude­me stát před Bohem, a pak bude zále­žet na zce­la jiných věcech. Ježíš uká­zal, že si máme dělat sta­ros­ti pře­de­vším o náš věč­ný život.

„Měj­te se na pozo­ru před kaž­dou cham­ti­vos­tí, neboť i když člo­věk má nad­by­tek, není jeho život zajiš­těn tím, co má.“ Pak jim (Ježíš) pově­děl toto podo­ben­ství: „Jed­no­mu boha­té­mu člo­vě­ku se na polích hoj­ně uro­di­lo. Uva­žo­val o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam slo­žit svou úro­du?‘ Pak si řekl: ‚Tohle udě­lám: Zbo­řím stodo­ly, posta­vím vět­ší a tam shro­máž­dím všech­no své obi­lí i ostat­ní záso­by a řek­nu si: Teď máš vel­ké záso­by na mno­ho let; klid­ně si žij, jez, pij, buď vese­lé mys­li.‘ Ale Bůh mu řekl: ‚Bláz­ne! Ješ­tě této noci si vyžá­da­jí tvou duši, a čí bude to, co jsi nashro­máž­dil?‘ Tak je to s tím, kdo si hro­ma­dí pokla­dy a není boha­tý před Bohem.” (Lukášo­vo evan­ge­li­um 12:15–21)

Bib­le však také jas­ně uka­zu­je, že Boží péče a dob­ro­ta se netý­ká jen těch, kte­ří Boha milu­jí. Život na zemi je sice dopro­vá­zen nebez­pe­čí­mi, ve kte­rých Bůh nemů­že ochrá­nit ty, kte­ří se od něho odvrá­ti­li, tak jak by to potře­bo­va­li, přes­to však dává všem lidem ve své lás­ce mno­ho dob­ré­ho. To si mno­zí neu­vě­do­mu­jí, a také mu za to nedě­ku­jí. Ježíš řekl:

„Já však vám pra­vím: Milu­j­te své nepřá­te­le a mod­le­te se za ty, kdo vás pro­ná­sle­du­jí, abys­te byli syny nebes­ké­ho Otce; pro­to­že on dává své­mu slun­ci sví­tit na zlé i dob­ré a déšť posí­lá na spra­ved­li­vé i nespra­ved­li­vé. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 5:44–45)

Mož­ná prá­vě pro­to Bůh nestvo­řil zemi jako mís­to bez nebez­pe­čí, abychom upro­střed těch­to nebez­pe­čí moh­li zakou­šet jeho ochra­nu a pomoc, uvě­do­mo­va­li si pří­tom­nost naše­ho stvo­ři­te­le a naši závis­lost na něm. Také abychom nezpyš­ně­li a nesta­li se sebe­jis­tý­mi, když si mys­lí­me, že máme všech­no ve svých rukou. V tom může být odpo­věď na naši prv­ní otázku.

8 Jak nesl utr­pe­ní Ježíš a jak v tom může pomo­ci nám…

Svým pří­cho­dem mezi nás při­jal Ježíš život ve zka­že­ném svě­tě. Ačko­li mno­ha trpí­cím pomohl, on sám zaku­sil na vlast­ním těle důsled­ky lid­ské zlo­by. Při­jal muče­ní a dokon­ce i ukři­žo­vá­ní, aby nám lidem uká­zal, co je naším sku­teč­ným pro­blé­mem a co musí­me změnit.

Ježíš volá lidi k tomu, aby dali Bohu prv­ní mís­to ve svém živo­tě. Jeho zvěst a jeho život nasta­vo­va­ly lidem zrca­dlo a dotý­ka­ly se jejich svě­do­mí. Lidé tak moh­li pocho­pit, v čem hře­ší a co je od Boha oddě­lu­je. Nábo­žen­ští vůd­co­vé Ježí­še nená­vi­dě­li, pro­to­že odha­lo­val jejich pokry­tec­tví. Mno­zí jiní se bohu­žel k jeho volá­ní odvrá­tit se od hří­chu posta­vi­li lhos­tej­ně a nená­sle­do­va­li ho. Pro­to, ten Ježíš, kte­rý nikdy neu­či­nil nic zlé­ho, byl nespra­ved­li­vě odsou­zen jako zlo­či­nec. Jak to nesl? V před­ve­čer své­ho ukři­žo­vá­ní řekl svým učed­ní­kům násle­du­jí­cí slova:

„Hle, při­chá­zí hodi­na, a již je zde, kdy se roz­prch­ne­te kaž­dý do své­ho domo­va a mne nechá­te samot­né­ho. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou. To jsem vám pově­děl, abys­te nalez­li ve mně pokoj. Ve svě­tě máte sou­že­ní. Ale vzchop­te se, já jsem pře­mohl svět.” (Jano­vo evan­ge­li­um 16:32–33)

Pro Ježí­še bylo nej­dů­le­ži­těj­ší vždy činit vůli své­ho Otce. Tak zůstal spo­jen s Bohem. To mu dalo sílu nést nespra­ved­li­vé utr­pe­ní bez zahořk­los­ti, bez nená­vis­ti a bez toho, aby se pro­ti své situ­a­ci bou­řil. I v utr­pe­ní svě­řil svůj život své­mu Otci a k lidem si zacho­val lás­ku. Jeho pozem­ský život byl násil­ně ukon­čen, ale jeho věč­ný život mu lidé vzít nemohli.

I apoš­tol Pavel popi­su­je, jak on a ostat­ní křes­ťa­né dostá­va­li sílu od Ježí­še nést těž­kost, v utr­pe­ní nepro­pa­dat zou­fal­ství a přes­to si zacho­vat vnitř­ní radost z nadě­je na věč­ný život:

„Ten­to poklad máme však v hli­ně­ných nádo­bách, aby bylo patr­no, že tato nesmír­ná moc je Boží a není z nás. Na všech stra­nách jsme tís­ně­ni, ale nejsme zahná­ni do úzkých; jsme bez­rad­ni, ale nejsme v kon­cích; jsme pro­ná­sle­do­vá­ni, ale nejsme opuš­tě­ni; jsme srá­že­ni k zemi, ale nejsme pora­že­ni (…) vždyť víme, že ten, kdo vzkří­sil Pána Ježí­še, také nás s Ježí­šem vzkří­sí a posta­ví před svou tvář spo­lu s vámi. To všech­no je kvů­li vám, aby se milost ve mno­hých hoj­ně roz­má­ha­la, a tak při­bý­va­lo i díků k slá­vě Boží. A pro­to nekle­sá­me na mys­li: i když nave­nek hyne­me, vnitř­ně se den ze dne obno­vu­je­me. Toto krát­ké a leh­ké sou­že­ní půso­bí pře­ne­smír­nou váhu věč­né slá­vy nám, kte­ří nehle­dí­me k vidi­tel­né­mu, nýbrž k nevi­di­tel­né­mu. Vidi­tel­né je dočas­né, nevi­di­tel­né však věč­né.“ (2. list Korint­ským 4:7–18)

I když jsme nyní vůči mno­hé­mu utr­pe­ní bez­moc­ní, může­me si být jis­ti, že Bůh všech­no vidí a ví. V nevi­di­tel­ném věč­ném svě­tě panu­je spra­ve­dl­nost, pro­to­že Bůh půso­bí spra­ve­dl­nost tím, že kaž­dé­mu odpla­tí pod­le jeho skut­ků. Kdo našel záli­bu v nespra­ve­dl­nos­ti nebo byl lhos­tej­ný k nespra­ved­li­vé­mu jed­ná­ní, nebu­de mít účast na rados­ti z věč­né­ho života.

„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť prv­ní nebe a prv­ní země pomi­nu­ly a moře již vůbec neby­lo. A viděl jsem od Boha z nebe sestu­po­vat sva­té měs­to, nový Jeruza­lém, krás­ný jako nevěs­ta ozdo­be­ná pro své­ho ženi­cha. A sly­šel jsem veli­ký hlas od trů­nu: „Hle, pří­by­tek Boží upro­střed lidí, Bůh bude pře­bý­vat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim kaž­dou slzu z očí. A smr­ti již nebu­de, ani žalu ani nářku ani boles­ti už nebu­de – neboť co bylo, pomi­nu­lo.” (Zje­ve­ní 21:1–4)

Už nyní nám však Ježíš chce pomo­ci zaku­sit Boží blíz­kost a žít z jeho síly. Pokud na jeho lás­ku odpo­ví­me vděč­nos­tí a nechá­me se jím vést v našem jed­ná­ní, obda­ru­je nás poko­jem, rados­tí a nadě­jí, kte­rá nemů­že být naru­še­na vněj­ší­mi okol­nost­mi. Ježíš o tom mlu­ví v Matou­šo­vě evan­ge­liu 11:27–30:

„Všech­no je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zje­vit. Pojď­te ke mně, všich­ni, kdo se namá­há­te a jste obtí­že­ni bře­me­ny, a já vám dám odpo­či­nout. Vez­mě­te na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokor­né­ho srd­ce: a nalez­ne­te odpo­či­nu­tí svým duším. Vždyť mé jho netla­čí a bře­me­no netíží.“

9 Závěr

Bůh stvo­řil člo­vě­ka se schop­nos­tí svo­bod­ně se roz­ho­do­vat a nést zod­po­věd­nost. To zna­me­ná, že na jed­nu stra­nu máme svo­bo­du činit morál­ní roz­hod­nu­tí, na dru­hou stra­nu jsme ale také za naše jed­ná­ní zod­po­věd­ni. To je pod­stat­ný roz­díl mezi člo­vě­kem a jiným stvo­ře­ním. Naše lid­ská důstoj­nost spo­čí­vá v tom, že se může­me svo­bod­ně roz­hod­nout pro lás­ku k lidem a k Bohu, pro sou­cit, upřím­nost, věr­nost apod. Tato morál­ní svo­bo­da pat­ří hlu­bo­ce k pod­sta­tě člo­vě­ka, pro­to nám ji Bůh nevez­me, když ji zne­u­ži­je­me, když jsme lhos­tej­ní, sobeč­tí, nemi­lo­srd­ní… a tak ško­dí­me sami sobě nebo zapří­či­ní­me utr­pe­ní jiným lidem. Pří­či­nou utr­pe­ní nevin­ných tedy není Bůh, pří­či­na spo­čí­vá v tom, že člo­věk nevy­u­ží­vá svou svo­bo­du a své dary pod­le Boží­ho plánu.

Všich­ni ve svém živo­tě zakou­ší­me, že špat­ná roz­hod­nu­tí mají špat­né násled­ky. Člo­věk se z toho má pou­čit dělat správ­ná roz­hod­nu­tí, kte­rá mají dob­ré důsled­ky. Stej­ně tak je to s důsled­ky hří­chu. Nemů­že­me oče­ká­vat, že nelas­ka­vé, sobec­ké a lhos­tej­né cho­vá­ní nebu­de mít žád­né špat­né důsled­ky. Utr­pe­ní, kte­ré při­ne­sl hřích, má člo­vě­ku uká­zat, že ces­ta bez Boha neve­de k niče­mu dob­ré­mu. Tuto nespráv­nou ces­tu má co nejdří­ve opus­tit, aby už více nezpů­so­bo­val utr­pe­ní a žil s Bohem a lid­mi v pokoji.

Lidé, mají­cí zku­še­nost s utr­pe­ním, čas­to pochy­bu­jí o Boží exis­ten­ci nebo o Boží lás­ce. Na dru­hou stra­nu však mož­ná nema­jí pro­blém s nespra­ve­dl­nos­tí nebo zlo­či­nem, pokud jim při­ne­se výho­du. Jed­ním pří­kla­dem jsou potra­ty. V posled­ních letech bylo na svě­tě potra­ce­no při­bliž­ně 73 mili­o­nů nena­ro­ze­ných dětí roč­ně, tj. více než 200 tisíc potra­tů za den^[3] Je nepřed­sta­vi­tel­né, jak mno­ho lidí je zapo­je­no do toho­to glo­bál­ní­ho zlo­či­nu. Bůh neza­sa­hu­je tak, že by např. nechal léka­ře zemřít na infarkt, jakmi­le při­kro­čí k vyko­ná­ní toho­to odpu­zu­jí­cí­ho činu. Bůh půso­bí jiným způ­so­bem. Kon­fron­tu­je člo­vě­ka s důsled­ky jeho hříchů, kte­ré ho mohou dovést k zamyš­le­ní např. skr­ze jeho výčit­ky svě­do­mí. Ten­to Boží pří­stup k lidem je zře­tel­ný v Ježí­šo­vě podo­ben­ství o mar­no­trat­ném synu (Lukášo­vo evan­ge­li­um 15:11–24):

„Ježíš také řekl: „Jeden člo­věk měl dva syny. Ten mlad­ší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majet­ku, kte­rý na mne při­pa­dá.‘ On jim roz­dě­lil své jmě­ní. Po nemno­ha dnech mlad­ší syn všech­no zpe­ně­žil, ode­šel do dale­ké země a tam roz­ma­ři­lým živo­tem svůj maje­tek roz­há­zel. A když už všech­no utra­til, nastal v té zemi veli­ký hlad a on začal mít nou­zi. Šel a uchy­til se u jed­no­ho obča­na té země; ten ho poslal na pole pást vep­ře. A byl by si chtěl napl­nit žalu­dek slup­ka­mi, kte­ré žra­li vep­ři, ale ani ty nedo­stá­val. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mno­ho náde­ní­ků u mého otce má chle­ba nazbyt, a já tu hynu hla­dem! Vsta­nu, půjdu k své­mu otci a řek­nu mu: Otče, zhře­šil jsem pro­ti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazý­vat se tvým synem; při­jmi mne jako jed­no­ho ze svých náde­ní­ků.‘ I vstal a šel k své­mu otci. Když ješ­tě byl dale­ko, otec ho spat­řil a hnut lítos­tí běžel k němu, objal ho a polí­bil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhře­šil jsem pro­ti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazý­vat se tvým synem.‘ Ale otec roz­ká­zal svým slu­žeb­ní­kům: ‚Při­nes­te ihned nej­lep­ší oděv a oblečte ho; dej­te mu na ruku prs­ten a obuv na nohy. Při­veď­te vykr­me­né tele, zabij­te je, hoduj­me a buď­me vese­lí, pro­to­že ten­to můj syn byl mrtev, a zase žije, ztra­til se, a je nale­zen.‘ A zača­li se veselit.“

Bůh je lás­ka, pro­to nás nechce při­nu­tit, aby jsme se nad sebou zamys­le­li. Uchá­zí se o lid­skou lás­ku, čeká trpě­li­vě, že se ote­vře­me jeho hla­su. Bůh chce mít s námi upřím­ný vztah, kte­rý může vznik­nout jen na zákla­dě svo­bo­dy a ne z donu­ce­ní. Na zákla­dě toho­to vzta­hu nám chce daro­vat svo­ji pomoc, sílu, ochra­nu ve všech nebez­pe­čích a těž­kos­tech živo­ta na této zemi. Pře­de­vším nám však chce daro­vat radost z věč­né­ho živo­ta s ním.

***

Neví­me, co Tě při­ved­lo ke čte­ní toho­to člán­ku. Zažil(a) jsi sám(a) něja­ké utr­pe­ní? Nebo ses ptal(a), odkud je tak mno­ho utr­pe­ní na svě­tě a co s tím můžeš udě­lat? Jsme rádi, že u Ježí­še a v Bib­li nachá­zí­me jas­né odpo­vě­di na důle­ži­té otáz­ky a chtě­li bychom pomo­ci také ostat­ním lidem najít ces­tu k Bohu, kte­rý doká­že očis­tit a pro­mě­nit srd­ce kaž­dé­ho člo­vě­ka a může nás uči­nit schop­ný­mi milo­vat. Pokud máš tou­hu Boha poznat, žít s ním a milo­vat dru­hé nebo pokud máš myš­len­ky či otáz­ky k tomu­to tex­tu, bude­me rádi, když nám napíšeš.