Bůh je láska

Bůh je lás­ka, a kdo zůstá­vá v lás­ce, v Bohu zůstá­vá a Bůh v něm. (Janův list 4:16b)

Vyjá­d­ře­ní, že Bůh je lás­ka, uka­zu­je nej­hlub­ším způ­so­bem, kdo je Bůh a jaký je, a též, že lás­ka není jen jeho vlast­nos­tí, ale on sám je lás­ka. Lás­ka je zákla­dem jeho bytí.

Bůh je lás­ka a všech­no stvo­řil z lás­ky. Z lás­ky nám dal také život.

Když pozo­ru­je­me pří­ro­du, vidí­me obdi­vu­hod­nou krá­su, roz­ma­ni­tost a řád. Celý vesmír je doko­na­le stvo­řen až do nejmen­ší­ho detai­lu. Všech­no je uspo­řá­dá­no a pro­myš­le­no. Vrcho­lem Boží­ho stvo­ři­tel­ské­ho díla je člo­věk, jehož vlast­nos­ti odrá­že­jí Boží bytost – svo­bod­ná vůle, svě­do­mí, schop­nost milo­vat, pře­mýš­let a tvořit. 

Bůh viděl, že všech­no, co uči­nil, je vel­mi dob­ré … (Gene­sis 1:31)

Při­o­děl jsi mě kůží a masem, pro­pletls mě šla­cha­mi a kost­mi, naklá­dal jsi se mnou milo­srd­ně, dals mi život a tvůj dohled stře­žil mého ducha. (Jób 10:11–12)

1 Jaká je Boží láska?

1.1 Boží lás­ka je doko­na­lá a vyvěrá z Boží bytosti

Výše cito­va­ná bib­lic­ká mís­ta uka­zu­jí, že Bůh nám dává dar živo­ta. Sta­rá se o nás, je vůči nám milo­srd­ný, nabí­zí nám vztah, a tak s námi sdí­lí svou lás­ku. Celé jeho koná­ní vůči nám a celé­mu stvo­ře­ní je lás­ka. Lás­ka není jen Boží vlast­nos­tí, neo­sob­ní ener­gií nebo sil­ným poci­tem, což lidé čas­to za lás­ku pova­žu­jí, ale sama Boží bytost. Bůh chce pro nás to nej­lep­ší a všech­no stvo­řil tak, aby nás při­tá­hl k sobě — ke své lás­ce. Jeho lás­ka je hlu­bo­ce spo­je­na s tou­hou chtít stá­le to nej­lep­ší pro druhé.

1.2 Boží lás­ka je sdílena

Bůh nám skr­ze svou lás­ku dává sám sebe. Jeho ode­vzda­nost vůči nám uka­zu­je, že smys­lem naše­ho živo­ta je pozná­vat Boží lás­ku a opě­to­vat ji. Pro­to nás stvo­řil. Jeho lás­ku nelze při­jmout bez toho, abychom s Ním a s dru­hý­mi měli hlu­bo­ký vztah. Ježíš řekl:

Ježíš odpo­vě­děl: „Prv­ní je toto: ‚Slyš, Izra­e­li, Hos­po­din, Bůh náš, jest jedi­ný pán; miluj Hos­po­di­na, Boha své­ho, z celé­ho své­ho srd­ce, z celé své duše, z celé své mys­li a z celé své síly!‘ (Marek 12:29b–30)

Bůh nás činí schop­ný­mi milo­vat z celé­ho srd­ce. To je mož­né jen teh­dy, když pozná­me, při­jme­me a zaži­je­me Boží doko­na­lou lás­ku. I když jsme sla­bí a nejsme bez hří­chu, může­me po této lás­ce tou­žit, pro­to­že Bůh nás stvo­řil jako dobré.

1.3 Jen Boží lás­ka nás může oprav­du naplnit

Bůh nás stvo­řil tak, abychom jím byli doko­na­le milo­vá­ni a ceně­ni. Lidé hle­da­jí lás­ku roz­lič­ný­mi způ­so­by. Být milo­ván, vážen, při­jat a ctěn je pro vět­ši­nu lidí nej­vyš­ším cílem v živo­tě. Když lidé Boha nezna­jí, vědo­mě či nevě­do­mě se sna­ží najít svo­ji identi­tu a hod­no­tu v tom, co děla­jí a jak je dru­zí při­jí­ma­jí. Ti, u kte­rých hle­da­jí při­je­tí, pak nespra­ved­li­vě dostá­va­jí pozi­ci, kte­rá ve sku­teč­nos­ti pat­ří jen Bohu. Tako­vý způ­sob „lás­ky“ je ego­is­tic­ký, bere lidem svo­bo­du ve vzta­zích a může vést k napě­tí a zkla­má­ní. I kdy­bychom byli doko­na­lí, nikdy nebu­de­me schop­ni napl­nit nej­hlub­ší tou­hu člo­vě­ka — být milo­ván. Jedi­ně Bůh může dát člo­vě­ku jeho pra­vou hod­no­tu a identi­tu, jen on je zdro­jem lás­ky, naše ome­ze­ná lás­ka toho není schopna.

Naši tou­hu být doko­na­le milo­vá­ni může napl­nit jen Bůh. Pro ome­ze­né­ho a omyl­né­ho člo­vě­ka je toto oče­ká­vá­ní dru­hých neú­nos­ným bře­me­nem, pro­to­že sám Boží doko­na­lou lás­ku potřebuje.

Blai­se Pas­cal (lékař a filo­zof 1623–1662) psal o nebez­pe­čí hle­dá­ní doko­na­lé lás­ky u člověka:

Je to nespra­ved­li­vé, když se na mě chtě­jí lidé vázat, přes­to­že to děla­jí s potě­še­ním a dob­ro­vol­ně. Ti, ve kte­rých jsem vyvo­lal tuto tou­hu, budou okla­má­ni; pro­to­že nejsem pro niko­ho cílem živo­ta a nemám pro­střed­ky k jejich uspo­ko­je­ní. Nejsem snad smr­tel­ník? A tak objekt, ke kte­ré­mu přilnu­li, zemře …^[1]

Boží lás­ka nás nesta­ví do cen­t­ra pozor­nos­ti, jako to děla­jí lidé, když jsou na sobě závis­lí. Bůh nás učí, že napl­ně­ní neza­kou­ší­me, když nás dru­zí posta­ví do cen­t­ra, ale když se nezišt­ně dává­me dru­hým. On sám je nám pří­kla­dem. Nechce být osla­vo­ván ze sobec­kých důvo­dů, ale jde mu o nás, pro­to­že bez něj, pokud nejsme napl­ně­ni Jím, nemů­že­me pro­žít náš život smys­lu­pl­ně — on je totiž původ­cem lásky.

1.4 Boží lás­ka je čis­tá a nezištná

Čis­tý a nezišt­ný vztah mezi lid­mi je mož­ný jen teh­dy, když je zalo­žen na Boží čis­té a nezišt­né lásce.

My milu­je­me, pro­to­že Bůh napřed milo­val nás. (1. list Janův 4:19)

Boží lás­ka nás uscho­p­ňu­je milo­vat bez toho, abychom něco oče­ká­va­li nazpět. Milo­vat může­me nezá­vis­le na tom, jak se cítí­me. Lás­ka je svo­bod­ná od sobec­kých tužeb, nehle­dá uzná­ní od dru­hých lidí a nevo­lí si jed­no­duš­ší ces­tu. Ve vzta­zích zalo­že­ných na Boží lás­ce není člo­věk závis­lý na při­je­tí lidí, uzná­ní nebo napl­ně­ní svých cílů, pro­to­že Bůh mu dává to, co sku­teč­ně potře­bu­je. Pou­ze tak je mož­né radost­ně sdí­let lás­ku s druhými.

1.5 Boží lás­ka říká pravdu

Sta­rý zákon citu­je pro­cí­tě­né mod­lit­by věří­cích, jejichž myš­len­ky kaž­dý z nás zažil, ať už u sebe nebo u druhých.

… ve lha­ní záli­bu našli, žeh­na­jí ústy, zlo­ře­čí v nit­ru. (Žalm 62:5b)

Pra­vá lás­ka je čis­tá, pro­to­že je zalo­že­na na prav­dě, a to i v pří­pa­dě, že říci prav­du není leh­ké nebo není pro­vá­ze­no dob­rý­mi pocity.

[Lás­ka] nemá radost ze špat­nos­ti, ale vždyc­ky se radu­je z prav­dy.  (1. list Korint­ským 13:6)

Dok­tor může pře­de­psat lék, kte­rý je hoř­ký, ale dělá to pro­to, že ví, že paci­en­to­vi pomů­že. Neby­lo by to v sou­la­du s Boží lás­kou, kdy­by lék paci­en­to­vi nedal, pro­to­že by se mu chtěl zalí­bit nebo by chtěl, aby se paci­ent na něja­ký čas cítil dob­ře. Podob­ně i prav­di­vá lás­ka dává dru­hým to, co nej­ví­ce potře­bu­jí a ne nut­ně to, co by pro ně bylo příjemnější.

2 Boží lás­ka v Ježíši

2.1 Bůh se stal člo­vě­kem, pro­to­že nás miluje

Stvo­ře­ní a bytost člo­vě­ka jsou vel­kým svě­dec­tvím o Boží lás­ce. Nej­vět­ším svě­dec­tvím jeho lás­ky ale je, že k nám poslal své­ho Syna. Bůh k nám při­šel tak blíz­ko, aby svým živo­tem a smr­tí uká­zal, jak moc nás milu­je a že nás chce zachrá­nit. Své vel­ké milo­sr­den­ství uka­zu­je tím, že nám chce odpus­tit a osvo­bo­dit nás od hříchu.

V tom se uká­za­la Boží lás­ka k nám, že Bůh poslal na svět své­ho jedi­né­ho Syna, abychom skr­ze něho měli život. (1. list Janův 4:9)

Neboť Bůh tak milo­val svět, že dal své­ho jedi­né­ho Syna, aby žád­ný, kdo v něho věří, neza­hy­nul, ale měl život věč­ný. (Jano­vo ev. 3:16)

2.2 Skr­ze Ježí­še jsme s Bohem smířeni

Při­jmout Boží lás­ku zna­me­ná při­jmout Ježí­še a vidět, že jsme byli hříš­ní a že vel­mi potře­bu­je­me jeho odpuštění.

Bůh nám dává všech­no, co potře­bu­je­me. Dává nám mno­ho dob­rých věcí, uscho­p­ňu­je nás milo­vat a činit dob­ro. Když hře­ší­me, zne­u­ží­vá­me tyto dob­ré dary od Boha bez ohle­du na to, k čemu nám byly svě­ře­ny. Syn, kte­rý pro­hý­řil celé jmě­ní své­ho milu­jí­cí­ho otce pro své zlé žádosti, zne­u­ctí a odmí­tá své­ho otce. Podob­ně i my zne­u­ctí­vá­me a odmí­tá­me Boha, když se ho neptá­me, jak chce, abychom žili.

Když pozná­me Ježí­še, tak nám skr­ze svůj život a smrt uka­zu­je, jak moc jsme Boha odmít­li kvů­li našim hříchům. Když Ježí­še při­jme­me, vede nás k obrá­ce­ní a dává nám odpuštění.

Toto při­je­tí vyja­dřu­je­me nejen slo­vy a vírou, ale celým naším posto­jem a při­pra­ve­nos­tí nechat ho změ­nit náš život.

Ale Bůh, boha­tý v milo­sr­den­ství, z vel­ké lás­ky, jíž si nás zami­lo­val, pro­bu­dil nás k živo­tu spo­lu s Kris­tem, když jsme byli mrt­vi pro své hří­chy. Milos­tí jste spa­se­ni! (Efez­ským 2:4–5)

Při­jmout Ježí­še zna­me­ná také při­jmout, co nám přikázal:

Milu­je­te-li mne, bude­te zacho­vá­vat má při­ká­zá­ní. (Jano­vo ev. 14:15)

Kdo při­jal má při­ká­zá­ní a zacho­vá­vá je, ten mě milu­je. A toho, kdo mě milu­je, bude milo­vat můj Otec; i já ho budu milo­vat a dám se mu poznat. (Jano­vo ev. 14:21)

Svou lás­ku nám Bůh pro­ká­zal tím, že poslal své­ho Syna, aby nás zachrá­nil a také tím, že nám dal skr­ze něj při­ká­zá­ní, abychom pod­le nich žili a násle­do­va­li Ježí­še svým životem.

2.3 Ježíš nám při­ká­zal milo­vat každého

Čas­to lidé ome­zu­jí svou lás­ku jen na lidi ze své­ho oko­lí, na své přá­te­le nebo rodi­nu, a to pod­le svých vlast­ních měří­tek a pod­le toho, jak je jim někdo milý.

Milo­vat dru­hé zna­me­ná chtít to nej­lep­ší pro kaž­dé­ho, bez upřed­nost­ňo­vá­ní osob. Jen tako­vá lás­ka je nezištná.

Ježíš nemlu­vil o zce­la novém při­ká­zá­ní. Již v kni­hách Moj­ží­šo­vých se píše:

…ale budeš milo­vat své­ho bliž­ní­ho jako sebe samé­ho. Já jsem Hos­po­din. (3. Moj­ží­šo­va 19:18)

Sly­še­li jste, že bylo řeče­no: ‚Milo­va­ti budeš bliž­ní­ho své­ho a nená­vi­dět nepří­te­le své­ho.‘ Já však vám pra­vím: Milu­j­te své nepřá­te­le a mod­le­te se za ty, kdo vás pro­ná­sle­du­jí, abys­te byli syny nebes­ké­ho Otce; pro­to­že on dává své­mu slun­ci sví­tit na zlé i dob­ré a déšť posí­lá na spra­ved­li­vé i nespra­ved­li­vé. Bude­te-li milo­vat ty, kdo milu­jí vás, jaká vás čeká odmě­na? Což i cel­ní­ci neči­ní totéž? A jestli­že zdra­ví­te jenom své bra­t­ry, co činí­te zvlášt­ní­ho? Což i poha­né neči­ní totéž? Buď­te tedy doko­na­lí, jako je doko­na­lý váš nebeský Otec. (Matou­šo­vo ev. 5:43–48)

2.4 Milo­vat Ježí­šo­vou lás­kou zna­me­ná říkat dru­hým pravdu

Co zna­me­ná milo­vat dru­hé uká­zal Ježíš skr­ze celý svůj život i smrt. Věděl, že nej­ví­ce lidé potře­bu­jí smí­ře­ní s Bohem, a že jim v tom čas­to brá­ní hřích. Jeho lás­ka pro­to zahr­nu­je i to, že jas­ně odmí­tl pokry­tec­tví a vedl lidi k posou­ze­ní jejich živo­ta před Bohem. Ježíš žil bez hří­chu, a pro­to byl jeho život pro lidi zrca­dlem, skr­ze kte­ré moh­li vidět, co v nich je. Ti, kte­ří ho při­ja­li, moh­li být vede­ni k obrá­ce­ní a odpuš­tě­ní. Mno­zí ale nechtě­li být kon­fron­to­vá­ni s jeho spra­ve­dl­nos­tí a upřím­nou lás­kou, a tak ho odmítli.

Ježíš říkal kaž­dé­mu prav­du pří­mo a uka­zo­val, co musí lidé změ­nit. Kvů­li tomu ho mno­zí nená­vi­dě­li a nako­nec ho zabi­li. Skr­ze Ježíšův život může­me vidět, že prav­di­vá a upřím­ná lás­ka není vždy při­taž­li­vá a uchva­cu­jí­cí nebo spo­je­na s inten­ziv­ní­mi pocity.

Také dnes mno­ho lidí odmí­tá jak Ježí­še, tak prav­du, kte­rou říkal:

Ježíš jim řekl: „Kdy­by Bůh byl váš Otec, milo­va­li bys­te mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho při­chá­zím. Nepři­šel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. … Já mlu­vím prav­du, a pro­to mi nevě­ří­te. (Jano­vo ev. 8:42a, 45)

2.5 Boží lás­ka se plně roz­ví­jí v církvi

Roz­hlé­dl se po těch, kte­ří sedě­li v kru­hu kolem něho, a řekl: „Hle, moje mat­ka a moji brat­ři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bra­tr, má sest­ra i mat­ka.“ (Mar­ko­vo ev. 3:34–35)

Když lidé lás­ku odmí­ta­jí, oddě­lu­jí se od Boha i od sebe navzá­jem. Lidé, kte­ří Boží lás­ku nepři­jí­ma­jí, nemo­hou milo­vat nezištně.

Jen ti, kte­ří chtě­jí milo­vat Boha — zdroj lás­ky a být jím napl­ňo­vá­ni, budou schop­ni lás­ku chtít a dávat ji jeden druhému.

V pra­vé, bib­lic­ké církvi, se kaž­dý roz­ho­dl žít lás­kou, kte­rou dává Bůh — slou­žit jeden dru­hé­mu celým svým živo­tem a také si nechat slou­žit. To je lás­ka, kte­rá lidi spo­ju­je, ne člo­vě­kem vytvo­ře­ná hie­rar­chie nebo orga­ni­za­ce. Pokud lás­ka křes­ťa­nů vychlad­ne, pře­sta­ne být cír­kev církví. Když se však křes­ťa­né milu­jí navzá­jem, potom cír­kev ros­te a zraje.

To je mé při­ká­zá­ní, abys­te se milo­va­li navzá­jem, jako jsem já milo­val vás. Nikdo nemá vět­ší lás­ku než ten, kdo polo­ží život za své přá­te­le. Vy jste moji přá­te­lé, činí­te-li, co vám při­ka­zu­ji. (Jano­vo ev. 15:12–14)

Ti, kdo Ježí­še milu­jí, budou sdí­let své živo­ty. To je jádrem uče­ní a svě­dec­tvím živo­ta věří­cích v celém Novém zákoně.

Nové při­ká­zá­ní vám dávám, abys­te se navzá­jem milo­va­li; jako já jsem milo­val vás, i vy se milu­j­te navzá­jem. Pod­le toho všich­ni pozna­jí, že jste moji učed­ní­ci, bude­te-li mít lás­ku jed­ni k dru­hým. (Jano­vo ev. 13:34–35)

Bohu­žel je vel­mi málo lidí, kte­ří by tak­to chtě­li žít. Boží lás­ka se nelí­bí kaž­dé­mu člo­vě­ku a nemů­že­me pro ni zís­kat všech­ny lidi. Indi­vi­du­a­li­zmus, sobec­tví a kon­zum­ní život jsou čas­té i v nábo­žen­ském pro­stře­dí. Když ale lidé nejsou při­pra­ve­ni sdí­let svůj život v této lás­ce, nejsou učed­ní­ky Ježíše.

Řek­ne-li někdo: „Já milu­ji Boha,“ a při­tom nená­vi­dí své­ho bra­t­ra, je lhář. Kdo nemi­lu­je své­ho bra­t­ra, kte­ré­ho vidí, nemů­že milo­vat Boha, kte­ré­ho nevi­dí. A tak máme od něho toto při­ká­zá­ní: Kdo milu­je Boha, ať milu­je i své­ho bra­t­ra. (1. list Janův 4:20–21)

Lás­ka je při­ká­zá­ní. To nás povzbu­zu­je a dává nám nadě­ji, že dokon­ce i dnes je mož­né násle­do­vat Ježí­še a v lás­ce žít. Ježíš by nám nepři­ká­zal milo­vat, kdy­by to neby­lo mož­né. Sami ze sebe bychom toho neby­li schop­ni, ale s Jeho pomo­cí může­me napl­nit ten­to jedi­ný pra­vý cíl v živo­tě. S ním může­me najít tu jedi­nou lás­ku, kte­rá nás může napl­nit. Prá­vě kvů­li tomu jsme byli stvo­ře­ni. Bez Boží lás­ky je náš život prázd­ný a beze smyslu.

Všich­ni, kdo uvě­ři­li, byli jed­né mys­li a jed­no­ho srd­ce a nikdo neří­kal o ničem, co měl, že je to jeho vlast­ní, nýbrž měli všech­no spo­leč­né. (Skut­ky 4:32)

Z kni­hy ‚Skut­ky apoš­to­lů‘ může­me poznat život prv­ních křes­ťa­nů. Milo­va­li se navzá­jem tak, že pro ně bylo zce­la při­ro­ze­né sdí­let celý svůj život, včet­ně své­ho majet­ku. Nau­či­li se této lás­ce od Ježí­še a apoš­to­lů. Setká­va­li se den­ně po domech a bojo­va­li o duchov­ní život jeden druhého.

To je lás­ka, kte­rou musí křes­ťa­né vůči sobě mít. Jen tak mohou být sku­teč­ně svět­lem svě­ta a uká­zat, že Ježíš je vysvo­bo­zu­je od hří­chu a půso­bí v nich silou, kte­rou svět (i ten nábo­žen­ský) nezná a nemů­že napodobit.

Dít­ky, nemi­lu­j­me pou­hým slo­vem, ale oprav­do­vým činem. V tom­to pozná­me, že jsme z prav­dy… (1. list Janův 3:18–19a)

Hle­dáš sku­teč­ný smy­sl živo­ta a lás­ku? Rádi bychom ji s tebou sdí­le­li! Jest­li máš něja­ké otáz­ky a myš­len­ky k tomu­to člán­ku, můžeš nás kontaktovat.