Je kněz v hří­chu pro­střed­ní­kem Boží milosti?

Sna­hy vypo­řá­dat se s nejis­to­tou, zda kně­ží žijí­cí v hří­chu mohou být pro­střed­ní­ky Boží milost, saha­jí až do dob Augusti­na (4.–5. sto­le­tí). Ten­to sta­le­tý spor vyvr­cho­lil na Tri­dent­ském kon­ci­lu v roce 1547, kte­rý schvá­lil 16 dogma­tic­kých dekre­tů. Tyto dekre­ty mimo jiné říka­jí, že svá­tos­ti udě­lo­va­né vysvě­ce­ným kato­lic­kým kně­zem plat­ně pro­střed­ku­jí Boží milost věří­cí­mu bez ohle­du na to, v jak těž­kých hří­ších kněz žije ^[1], jeli­kož milost půso­bí „udě­le­ním samým“ (ex ope­re ope­ra­to)^[2].

Toto téma je kom­plex­ní, sou­vi­sí s mno­ha dal­ší­mi základ­ní­mi nau­ka­mi kato­lic­ké církve (svá­tos­ti, kněž­ství…), kte­rým se v tom­to člán­ku nebu­de­me věno­vat. Nyní bychom se chtě­li zamě­řit výhrad­ně na otáz­ku, zda „je kněz v hří­chu pro­střed­ní­kem Boží milos­ti?“ a věno­vat se jí ve svět­le bib­lic­kých veršů.

1 Je život v hří­chu překážkou?

Devá­tá kapi­to­la Jano­va evan­ge­lia mlu­ví o uzdra­ve­ní člo­vě­ka, kte­rý se naro­dil sle­pý. Muž, kte­rý najed­nou viděl, se dostal do ost­ré­ho kon­flik­tu se židov­ský­mi nábo­žen­ský­mi vůd­ci. Chtě­li totiž doká­zat, že se nestal žád­ný zázrak. Zde je úry­vek z toho­to konfliktu:

Zavo­la­li tedy ješ­tě jed­nou toho člo­vě­ka, kte­rý byl dří­ve sle­pý, a řek­li mu: „Vyznej před Bohem prav­du! My víme, že ten člo­věk je hříš­ník.“ Odpo­vě­děl: „Je-li hříš­ník, nevím; jed­no však vím, že jsem byl sle­pý a nyní vidím.“ Řek­li mu: „Co s tebou uči­nil? Jak ti ote­vřel oči?“ Odpo­vě­děl jim: „Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevza­li na vědo­mí. Proč to chce­te sly­šet zno­vu? Chce­te se snad i vy stát jeho učed­ní­ky?“ Oso­pi­li se na něho: „Ty jsi jeho učed­ník, ale my jsme učed­ní­ci Moj­ží­šo­vi. My víme, že k Moj­ží­šo­vi mlu­vil Bůh, o tomhle však neví­me, odkud je.“ Ten člo­věk jim odpo­vě­děl: „To je prá­vě div­né: Vy neví­te odkud je — a ote­vřel mi oči! Víme, že hříš­ní­ky Bůh nesly­ší; sly­ší však toho, kdo ctí a činí jeho vůli. Co je svět svě­tem, neby­lo slý­chá­no, že by někdo ote­vřel oči sle­pé­ho od naro­ze­ní. Kdy­by ten­to člo­věk nebyl od Boha, nemohl by nic tako­vé­ho uči­nit.“ Odpo­vě­dě­li mu: „Celý ses naro­dil v hří­chu, a nás chceš pou­čo­vat?“ A vyhna­li ho. (Jano­vo evan­ge­li­um 9:24–34)

Ten­to uzdra­ve­ný sle­pec nebyl teo­lo­gic­ky vzdě­la­ný, ale řídil se svým upřím­ným srd­cem a jed­no­du­chým zdra­vým rozu­mem. Věděl, že Bůh si může ke zpro­střed­ko­vá­ní své milos­ti pou­žít jen člo­vě­ka, kte­rý si ho ctí a plní jeho vůli. Před­po­klá­dal, že to je samo­zřej­mé i pro židov­ské vůd­ce, kte­ří stu­do­va­li Písmo a byli zku­še­ní v jeho výkla­du. Oni však nemoh­li (nebo spí­še nechtě­li) dospět k tomu­to pros­té­mu závě­ru. Při­tom sta­ro­zá­kon­ní spi­sy, na kte­ré se čas­to odvo­lá­va­li, o tom mno­ho­krát mlu­ví. Citu­je­me někte­ré z nich:

Odvra­cí-li se někdo od sly­še­ní Záko­na, i jeho mod­lit­ba je ohav­nos­tí. (Pří­slo­ví 28:9)

Hos­po­din je dale­ko od své­vol­ní­ků, kdež­to mod­lit­bu spra­ved­li­vých vyslý­chá. (Pří­slo­ví 15:29)

Kdy­bych se snad upnul srd­cem k ničem­nos­ti, byl by mě Panov­ník nevy­sly­šel. (Žalm 66:18)

Že se mi cho­dí­te uka­zo­vat! Kdo po vás chce, abys­te šla­pa­li má nádvo­ří? Nepři­ná­šej­te už šaleb­né obět­ní dary, kouř kadi­dla je mi ohav­nos­tí, i novo­lu­ní, dny odpo­čin­ku a svo­la­ná shro­máž­dě­ní; ničem­nost a slav­nost­ní shro­máž­dě­ní, to nemo­hu vystát. Z duše nená­vi­dím vaše novo­lu­ní a slav­nos­ti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčer­pán, když je musím sná­šet. Když roz­pro­stí­rá­te své dla­ně, zakrý­vám si před vámi oči. Ať se mod­lí­te sebe­víc, nesly­ším. Vaše ruce jsou celé od krve. (Iza­i­áš 1:12–15)

Nuže, kně­ží, je o vás roz­hod­nu­to tak­to: „Jestli­že nepo­slech­ne­te a nevez­me­te si k srd­ci, že máte osla­vo­vat mé jmé­no, pra­ví Hos­po­din zástu­pů, stih­nu vás klet­bou a vaše žeh­ná­ní pro­k­le­ji. A již jsem je pro­klel, neboť si to k srd­ci nebe­re­te. (Mala­chi­áš 2:1–2)

Posled­ní úry­vek se týká sta­ro­zá­kon­ních (levit­ských) kně­ží – niko­li kně­ží Kato­lic­ké církve. Přes­to tyto ver­še uka­zu­jí, že Bůh nechce žeh­nat pro­střed­nic­tvím lidí, kte­ří žijí v hří­chu a kte­ří svým špat­ným živo­tem poskvr­ňu­jí a zne­svě­cu­jí jeho jméno.

2 Může sle­pý vést slepého?

Může ten, kdo žije v hří­chu, vést dru­hé k Bohu?

Tu při­šli učed­ní­ci a řek­li mu: „Víš, že se fari­ze­o­vé ura­zi­li, když sly­še­li to slo­vo?“ Ale on jim odpo­vě­děl: „Kaž­dá rost­li­na, kte­rou neza­sa­dil můj nebeský Otec, bude vyko­ře­ně­na. Nech­te je: sle­pí vedou sle­pé. A když vede sle­pý sle­pé­ho, oba spad­nou do jámy.“ (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 15:12–14)

Ježíš nás učí, že člo­věk, kte­rý žije v hří­chu (duchov­ně sle­pý), nemů­že dru­hé duchov­ně vést a dopro­vá­zet je.

Apoš­to­lo­vé sami měli vel­mi odliš­né zku­še­nos­ti, v jaké míře moh­li dru­hým pomoct. Jed­nou jim Ježíš dal moc uzdra­vo­vat a vyhá­nět démo­ny Matou­šo­vo evan­ge­li­um 10:1. Podru­hé zase jejich malá víra zabrá­ni­la Bohu, aby je pou­žil v situ­a­ci, kdy je zou­fa­lý otec požá­dal, aby vyhna­li zlé­ho ducha z jeho syna Matou­šo­vo evan­ge­li­um 17:19–20. Tato udá­lost ani zda­le­ka neu­ka­zu­je, že by apoš­to­lo­vé byli ve váž­ném hří­chu. Přes­to se z ní může­me učit, že účin­nost Boží milos­ti vel­mi závi­sí na osob­ní víře a živo­tě člo­vě­ka, kte­ré­ho chce Bůh k pře­dá­ní své milos­ti použít.

Timo­te­us dohlí­žel na star­šov­stvo církve v Efe­su. Apoš­tol Pavel mu v dopi­se zvláš­tě zdů­raz­ňu­je bez­ú­hon­nost – jako před­po­klad pro plně­ní odpo­věd­nos­ti služebníka.

Rov­něž dia­ko­ni mají být čest­ní, ne neu­přím­ní, ne odda­ní mno­hé­mu pití vína, ne haneb­ně zis­kuchti­ví; mají mít tajem­ství víry v čis­tém svě­do­mí. I oni ať jsou nej­pr­ve zkou­má­ni, a tepr­ve potom, jsou-li bez úho­ny, ať kona­jí svou služ­bu. (1. Timo­te­o­vi 3:8–10)

Jiný­mi slo­vy: Bohu není lhos­tej­ný život toho, kdo chce pře­vzít odpo­věd­nost za víru dru­hých^[3].

3 Hřích jako kvas

Na závěr uvá­dí­me citát z jed­no­ho z Pav­lo­vých dopisů:

Vaše vychlou­bá­ní není dob­ré. Neví­te, že ‚tro­cha kva­su všech­no těs­to prokva­sí´? Odstraň­te sta­rý kvas, abys­te byli novým těs­tem, vždyť vám nastal čas nekva­še­ných chle­bů, neboť byl obě­to­ván náš veli­ko­noč­ní berá­nek, Kris­tus. […] Měl jsem však na mys­li, abys­te se nestý­ka­li s tím, kdo si sice říká bra­tr, ale při­tom je smil­ník nebo lako­mec nebo mod­lář nebo utr­hač nebo opi­lec nebo lupič; s tako­vým ani nejez­te. Proč bych měl sou­dit ty, kdo jsou mimo nás? Nemá­te sou­dit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude sou­dit Bůh. Odstraň­te toho zlé­ho ze své­ho stře­du! (1. Korint­ským 5:6–7.11–13)

Všim­ně­te si, že apoš­tol nepí­še o tom, zda člo­věk v hří­chu může být star­ším církve – ale o tom, zda člo­věk žijí­cí v těž­kém hří­chu vůbec může pat­řit do Boží církve! Pokud to cír­kev dovo­lí, hřích jako kvas zka­zí celou církev.

O co váž­něj­ší je situ­a­ce teh­dy, když i před­sta­ve­ní (ať už kně­ží nebo jinak odpo­věd­ní) žijí v hří­ších a záro­veň jsou ve své auto­ri­tě chrá­ně­ni dogma­tic­kým uče­ním. Ten pak, kdo to zpo­chyb­ňu­je, je vylu­čo­ván ze spo­le­čen­ství?!^[4]

Bůh s námi chce mít upřím­ný, osob­ní vztah. Svou milost chce zpro­střed­ko­vat osob­ně nebo k její­mu zpro­střed­ko­vá­ní pou­ží­vá lidi, kte­ří žijí v hlu­bo­kém vzta­hu s ním.“^[5]