Víra a skutky

Dřevěné bedny plné jablek po sklizni: biblický obraz ilustrující společnou potřebu skutků (tj. sklizně) s vírou, která jde nad rámec toho, co člověk může aktivně ovlivnit (tj. plodit ovoce).

Bib­le říká, že jsme spa­se­ni milos­tí skr­ze víru. Je roz­por mezi vírou a skutky?

Milos­tí tedy jste spa­se­ni skr­ze víru. Spa­se­ní není z vás, je to Boží dar; není z vašich skut­ků, tak­že se nikdo nemů­že chlu­bit. (Efez­ským 2:8–9)

Křes­ťan má věč­ný život jedi­ně z Boží milos­ti, a ne jako výsle­dek svých vlast­ních dob­rých skut­ků. Bůh poslal své­ho Syna na zem ze sou­ci­tu a lás­ky k lidem, aby moh­li být zachrá­ně­ni ze svých hříchů.

Před svým obrá­ce­ním jsou lidé mrt­ví ve svých hří­ších. Žijí pod­le způ­so­bu živo­ta svě­ta a násle­du­jí žádosti své­ho těla a mys­li (Efez­ským 2:1–3). Skr­ze obrá­ce­ní je Bůh při­vá­dí do živo­ta, aby opus­ti­li své hří­chy a žili ve svatosti:

To vám říkám a dotvr­zu­ji jmé­nem Páně: nežij­te tak, jako žijí poha­né pod­le svých mar­ných před­stav. … Odlož­te dří­věj­ší způ­sob živo­ta, sta­ré lid­ství, kte­ré hyne klam­ný­mi váš­ně­mi, obnov­te se duchov­ním smýš­le­ním, oblečte nové lid­ství, stvo­ře­né k Boží­mu obra­zu ve spra­ve­dl­nos­ti a sva­tos­ti prav­dy. (Efez­ským 4:17 a 22–24)

Pro­to vás já, vězeň kvů­li Pánu, pro­sím, abys­te tomu povo­lá­ní, kte­ré­ho se vám dosta­lo, děla­li čest svým živo­tem (Efez­ským 4:1–2a)

Bůh spa­sil lid­stvo tím, že poslal Ježí­še. Zvěs­to­val Boží odpuš­tě­ní a volal lidi, aby se obrá­ti­li ze svých hříchů, aby měli hlu­bo­ký a radost­ný život s Bohem a při­ná­še­li mu ovo­ce. (Jan 10:10)

Hřích nás oddě­lu­je od Boha:

Hle, Hos­po­di­no­va ruka není krát­ká na spa­se­ní, jeho ucho není zaleh­lé, aby nesly­šel. Což to nejsou vaše nepra­vos­ti, kte­ré vás oddě­lu­jí od vaše­ho Boha? A vaše hří­chy, kte­ré způ­so­bi­ly, že skryl tvář před vámi, a nesly­ší? (Iza­jáš 59:1–2)

Ježíš volá všech­ny, kte­ří chtě­jí žít s Bohem, k důsled­né­mu boji pro­ti hří­chu. Dosta­li jsme od Boha milost a odpuš­tě­ní, abychom už více v hří­chu neži­li. Ježíš řekl:

 Ani já tě neod­su­zu­ji. Jdi a už nehřeš!(Jan 8:11 b)

Mlu­vím názor­ně z ohle­du na vaši lid­skou sla­bost: Jako jste se dří­ve pro­půj­čo­va­li k služ­bě nečis­to­tě a nepra­vos­ti k bezbož­né­mu živo­tu, tak se nyní dej­te do služ­by spra­ve­dl­nos­ti k posvě­ce­ní. (Říma­nům 6:19)

Jako spo­lu­pra­cov­ní­ci na tom­to díle vás napo­mí­ná­me, abys­te milost Boží nepři­jí­ma­li naprázd­no,… (2. Korint­ským 6:1)

Uká­za­la se Boží milost, kte­rá při­ná­ší spá­su všem lidem a vycho­vá­vá nás k tomu, abychom se zřek­li bezbož­nos­ti a svět­ských váš­ní, žili rozum­ně, spra­ved­li­vě a zbož­ně v tom­to věku… (Tito­vi 2:11–12)

Nový zákon nás čas­to napo­mí­ná a povzbu­zu­je, abychom žili sva­tý život, pro­to­že nám k tomu Bůh udě­lu­je svou milost. Když sna­hu o sva­tost zane­dbá­vá­me, při­jí­má­me Boží milost nadar­mo. Tím­to dává­me nespráv­né svě­dec­tví o Bohu jiným lidem, pro­to­že naše živo­ty neodrá­že­jí Boží moc, kte­rá nás může od hří­chu očistit.

Tak ať sví­tí vaše svět­lo před lid­mi, aby vidě­li vaše dob­ré skut­ky a vzda­li slá­vu vaše­mu Otci v nebe­sích. (Matouš 5:16)

Názor, že nave­nek nemů­že­me poznat, kdo je křes­ťan, zastá­va­ný také Mar­ti­nem Luthe­rem[1], je z bib­lic­ké­ho pohle­du nepři­ja­tel­ný. Zdů­raz­ňo­vá­ní plo­dů živo­ta křes­ťa­na a sva­tos­ti není mož­né nazvat záko­nic­tvím. Křes­ťan­ský boj o sva­tost není o dodr­žo­vá­ní sta­ro­zá­kon­ních pří­ká­zá­ní ani o pou­hém lid­ském úsi­lí. Je to boj zalo­že­ný na vzta­hu s Bohem, z moci Ježí­šo­vy spá­sy a s pomo­cí Ducha sva­té­ho. Víra nemů­že být bez skutků:

Stej­ně tak i víra, není-li spo­je­na se skut­ky, je sama o sobě mrt­vá. (list Jaku­bův 2:17)

Věřit v Boží exis­ten­ci bez čině­ní skut­ků nemá smy­sl. Jakub píše pro­ti těm, kte­ří svěd­čí o víře pou­ze svý­mi slo­vy a nebo­ju­jí o sva­tost ve svých živo­tech. Víra v Ježí­še nemů­že zna­me­nat pou­ze věřit, že žil, zemřel a vstal z mrtvých. Na našich živo­tech musí být vidi­tel­né, že jsme jeho učedníky.

Kdo věří v Syna, má život věč­ný; kdo však nepo­slou­chá Syna, nespat­ří živo­ta, ale Boží hněv spo­čí­vá na něm.“ (Jan 3:36)[2]

Ježíš víru zto­tož­ňu­je s posluš­nos­tí. Nesta­čí zlep­šit náš život v někte­rých oblas­tech (např. vzdát se kou­ře­ní, drog, začít být přá­tel­ský, činit huma­ni­tár­ní a nábo­žen­ské skut­ky, a pod.). Ježíš volá lidi, aby ho násle­do­va­li. V Matou­ši 19:16–26 Ježíš povo­lal boha­té­ho mla­dí­ka. Od mlá­dí dodr­žo­val mno­há při­ká­zá­ní, ale nebyl při­pra­ven vzdát se majet­ku, když ho k tomu Ježíš vyzval. Podob­ně i v našich živo­tech je nut­né vzdát se vše­ho, co nám brá­ní Ježí­še následovat.

Kdo říká, že v něm zůstá­vá, musí žít tak, jak žil on. (1. list Janův 2:6)

Ježíš zce­la ode­vzdal svůj život lidem, kte­ří potře­bo­va­li pomoc. Chtěl jim uká­zat Boží lás­ku a při­vést je k němu. Povo­lá­vá všech­ny, kte­ří ho chtě­jí násle­do­vat, aby čini­li totéž: 

Nové při­ká­zá­ní vám dávám, abys­te se navzá­jem milo­va­li; jako já jsem milo­val vás, i vy se milu­j­te navzá­jem. Pod­le toho všich­ni pozna­jí, že jste moji učed­ní­ci, bude­te-li mít lás­ku jed­ni k dru­hým.“ (Jan 13:34–35)

Jako křes­ťa­né chce­me žít život hod­ný Ježí­šo­va povo­lá­ní. To nezna­me­ná, že jsme bez­hříš­ní nebo doko­na­lí. Být sva­tým a čis­tým jako Ježíš zna­me­ná bojo­vat z celé­ho srd­ce. Není to jen mar­ný pokus. Ten­to boj popi­su­je apoš­tol Pavel v lis­tě Korint­ským vel­mi moti­vu­jí­cím způsobem:

Neví­te snad, že ti, kte­ří běží na závod­ní drá­ze, běží sice všich­ni, ale jen jeden dosta­ne cenu? Běž­te tak, abys­te ji zís­ka­li! Kaž­dý závod­ník se podro­bu­je vše­stran­né káz­ni. Oni to pod­stu­pu­jí pro pomí­ji­tel­ný věnec, my však pro věnec nepo­mí­ji­tel­ný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; boju­ji ne tak, jako bych dával rány do prázd­na. Rana­mi nutím své tělo ke káz­ni, abych snad, když kážu jiným, sám nese­lhal. (1. Korint­ským 9:24–27)

Nemů­že­me se vymlu­vit na to, že jsme jen lidé. Ježíš se stal člo­vě­kem jako jsme my a byl si plně vědom lid­ské slabosti:

Nemá­me pře­ce velek­ně­ze, kte­rý není scho­pen mít sou­cit s naši­mi sla­bost­mi; vždyť na sobě zaku­sil všech­na poku­še­ní jako my, ale nedo­pus­til se hří­chu. (Židům 4:15).

Přes­to jas­ně mlu­vil o náro­cích na učednictví:

Teh­dy řekl Ježíš svým učed­ní­kům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vez­mi svůj kříž a násle­duj mne. Neboť kdo by chtěl zachrá­nit svůj život, ten o něj při­jde; kdo však ztra­tí svůj život pro mne, nalez­ne jej.“ (Matouš 16:24–25)

Hřích se v živo­tě křes­ťa­na nesmí stát něčím nor­mál­ním. Když upad­ne­me, musí­me se zno­vu posta­vit a při­jmout sílu z Boží­ho odpuš­tě­ní (1. list Janův 2:1). S hří­chem je nut­né bojo­vat až do kon­ce (Židům 12:1–4).

Nikdo nemů­že sebe samé­ho uči­nit hod­ným věč­né­ho živo­ta svý­mi skut­ky. Přes­to i v dneš­ní době exis­tu­je uče­ní o odpust­cích, kte­ré si člo­věk může zaslou­žit skr­ze urči­té zbož­né skut­ky. Ani dodr­žo­vá­ní svát­ků a půstů při­ká­za­ných Řím­sko­ka­to­lic­kou církví nás neu­dě­lá Bohu milej­ší­mi. Ani skr­ze mod­le­ní se nau­če­ných mod­li­teb na radu zpo­věd­ní­ka nezís­ká­me Boží milost. Na dru­hé stra­ně skut­ky (poža­do­va­né Bohem, ne tra­di­cí) uka­zu­jí, zda má někdo vztah s Bohem, zda moc Ježí­šo­vy spá­sy změ­ni­la jeho život a zda se sku­teč­ně obrátil.

… Ukaž mi tu svou víru bez skut­ků a já ti uká­žu svou víru na skut­cích. (list Jaku­bův 2:18 b)

Bib­le čas­to mlu­ví o posled­ním sou­du, kde budou skut­ky lidí odha­le­ny a posou­ze­ny.

Vždyť se všich­ni musí­me uká­zat před soud­ným stol­cem Kris­to­vým, aby kaž­dý dostal odpla­tu za to, co činil ve svém živo­tě, ať dob­ré či zlé. (2. Korint­ským 5:10)

Z toho vyplý­vá, že věřit v Ježí­šo­vu smrt a zmrtvýchvstá­ní, bez sou­čas­né­ho čině­ní skut­ků, pro spá­su nesta­čí. Na dru­hou stra­nu si svý­mi dob­rý­mi skut­ky u Boha nic nezasloužíme:

Tak i vy, když uči­ní­te všech­no, co vám bylo při­ká­zá­no, řek­ně­te: ‚Jsme jenom slu­žeb­ní­ci, uči­ni­li jsme to, co jsme byli povin­ni uči­nit.“ (Lukáš 17:10)

ZÁVĚR

Boží slo­vo je rea­li­tou i dnes a je moc­né změ­nit život těch, kte­ří o to sto­jí. Sta­čí se svo­bod­ně roz­hod­nout, slou­žit Ježí­ši a vzít na sebe jeho leh­ké jho (Matouš 11:30). Je potře­ba podří­dit náš život záko­nu lás­ky (Jakub 1:25 a 2:12) a ne záko­nu Sta­ré smlou­vy. Potom bude­me nést Bohu ovo­ce a vydá­vat svě­dec­tví o moci Jeho milosti:

Já jsem vin­ný kmen, vy jste rato­les­ti. Kdo zůstá­vá ve mně a já v něm, ten nese hoj­né ovo­ce; neboť beze mne nemů­že­te činit nic. Kdo nezů­sta­ne ve mně, bude vyvr­žen ven jako rato­lest a uschne; pak ji sebe­rou, hodí do ohně a spá­lí. Zůsta­ne­te-li ve mně a zůsta­nou-li má slo­va ve vás, pro­s­te, oč chce­te, a sta­ne se vám. Tím bude osla­ven můj Otec, když pone­se­te hoj­né ovo­ce a bude­te mými učed­ní­ky. (Jan 15:5–8)


Poznámky

  1. M. Luther píše: “Cha­rak­ter křes­ťa­na nespo­čí­vá ve vněj­ším cho­vá­ní. Ani se tako­vý člo­věk necho­vá pod­le vněj­ší situ­a­ce, ale pod­le vnitř­ní. To zna­me­ná, že je to jiné srd­ce, jiná odva­ha, vůle a mysl, kte­ré činí tytéž skut­ky, jako někdo jiný, kdo tako­vou odva­hu a vůli nemá. Pro­to­že křes­ťan ví, že vše závi­sí na víře. Pro­to se cho­vá, sto­jí, jí, pije, oblé­ká se, pra­cu­je a žije jako jaký­ko­liv jiný oby­čej­ný člo­věk v jeho situ­a­ci, tak­že si jeho křes­ťan­ství nevšim­ne­te… “ (Weihna­cht­spostille 1522: Luther deut­sch, Erg.Bd. Luther­le­xi­kon, p. 57f) „Křes­ťa­na nepo­zná­te pod­le vněj­ší­ho živo­ta. Pro­to­že jeho život není o nic méně nečis­tý a zchát­ra­lý, jako život nekřes­ťa­na. Pro­to se musí den­ně mod­lit: „Odpusť nám naše viny.“ Kdo­ko­liv by chtěl vidět a správ­ně roze­znat křes­ťa­na, ať to činí pod­le víry. Pro­to­že pod­le naše­ho těla a krve jsme hříš­ní­ky a také musí­me zemřít jako jiní lidé a čeká nás veš­ke­rá bída tady na zemi — dokon­ce více, než ostat­ní lidé, kte­ří křes­ťa­ny nejsou. Pro­to­že křes­ťa­né poci­ťu­jí hřích mno­hem více než jiní lidé.” (Hauspostille 1544, Von der Frucht der Aufer­s­te­hung Chris­ti: Luther deut­sch, Erg.Bd. Luther­le­xi­kon, p.58
  2. Zde jsme pou­ži­li pře­klad: Nový zákon. Z řečti­ny pře­lo­žil F. Žil­ka. 5. vyd. Pra­ha: Kalich, 1951. 422 s. Slo­vo “nepo­slou­chá” lze z řečti­ny pře­lo­žit i jako “nevě­ří”.


M. Luther píše: “Cha­rak­ter křes­ťa­na nespo­čí­vá ve vněj­ším cho­vá­ní. Ani se tako­vý člo­věk necho­vá pod­le vněj­ší situ­a­ce, ale pod­le vnitř­ní. To zna­me­ná, že je to jiné srd­ce, jiná odva­ha, vůle a mysl, kte­ré činí tytéž skut­ky, jako někdo jiný, kdo tako­vou odva­hu a vůli nemá. Pro­to­že křes­ťan ví, že vše závi­sí na víře. Pro­to se cho­vá, sto­jí, jí, pije, oblé­ká se, pra­cu­je a žije jako jaký­ko­liv jiný oby­čej­ný člo­věk v jeho situ­a­ci, tak­že si jeho křes­ťan­ství nevšim­ne­te… “ (Weihna­cht­spostille 1522: Luther deut­sch, Erg.Bd. Luther­le­xi­kon, p. 57f) „Křes­ťa­na nepo­zná­te pod­le vněj­ší­ho živo­ta. Pro­to­že jeho život není o nic méně nečis­tý a zchát­ra­lý, jako život nekřes­ťa­na. Pro­to se musí den­ně mod­lit: „Odpusť nám naše viny.“ Kdo­ko­liv by chtěl vidět a správ­ně roze­znat křes­ťa­na, ať to činí pod­le víry. Pro­to­že pod­le naše­ho těla a krve jsme hříš­ní­ky a také musí­me zemřít jako jiní lidé a čeká nás veš­ke­rá bída tady na zemi — dokon­ce více, než ostat­ní lidé, kte­ří křes­ťa­ny nejsou. Pro­to­že křes­ťa­né poci­ťu­jí hřích mno­hem více než jiní lidé.” (Hauspostille 1544, Von der Frucht der Aufer­s­te­hung Chris­ti: Luther deut­sch, Erg.Bd. Luther­le­xi­kon, p.58

Zde jsme pou­ži­li pře­klad: Nový zákon. Z řečti­ny pře­lo­žil F. Žil­ka. 5. vyd. Pra­ha: Kalich, 1951. 422 s. Slo­vo “nepo­slou­chá” lze z řečti­ny pře­lo­žit i jako “nevě­ří”.