Váno­ce – a kdo pře­mýš­lí o Ježíši?

1 Proč se Ježíš narodil?

Pro­rok Iza­jáš před­po­vě­děl naro­ze­ní Ježíše:

Lid, kte­rý cho­dí v tem­no­tách, uvi­dí vel­ké svět­lo; nad těmi, kdo síd­lí v zemi šeré smr­ti, zazá­ří svět­lo. Neboť se nám naro­dí dítě, bude nám dán syn, na jehož rame­ni spo­či­ne vlá­da a bude mu dáno jmé­no: „Divu­pl­ný rád­ce, Bož­ský boha­týr, Otec věč­nos­ti, Vlád­ce poko­je! (Iza­jáš 9:1,5 — Pro­roc­tví vznik­lo v 8. sto­le­tí před Kristem)

Bůh měl už ode­dáv­na v úmys­lu, že pošle lid­stvu zachrán­ce. Viděl, jak lidé žijí ve tmě, pro­to­že se od Něho — zdro­je lás­ky — odvrá­ti­li. Aby nás z té tmy vyve­dl, dal nej­ví­ce, co jen mohl dát — On sám při­šel mezi nás.

Ježíš řekl: „Já jsem při­šel na svět jako svět­lo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezů­stal ve tmě.” (Jan 12:46)

Bůh nás všech­ny stvo­řil, pro­to nás zná nej­lé­pe. Vidí všech­no, co je v našich srd­cích a ví, jak se může­me k Němu obrá­tit. Ježí­šo­va nezišt­ná odda­nost a sva­tý život jsou sku­teč­ným svět­lem. S Ním může­me žít v prav­dě a jít po ces­tě, kte­rá vede k Bohu.

Ježíš řekl (Pilá­to­vi): „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se pro­to naro­dil a pro­to jsem při­šel na svět, abych vydal svě­dec­tví prav­dě. Kaž­dý, kdo je z prav­dy, sly­ší můj hlas.” (Jan 18:37)

Ježíš svěd­čil o tom, že je mož­né žít upřím­ně, čis­tě a nezišt­ně i v tom­to svě­tě plném nespra­ve­dl­nos­ti, když člo­věk při­jme jeho lás­ku, změ­ní svo­je hod­no­ty, plá­ny, cíle a tou­hy, když se s lás­kou obrá­tí k Bohu a lidem a pře­sta­ne žít pro sebe.

Uká­za­la se Boží milost, kte­rá při­ná­ší spá­su všem lidem a vycho­vá­vá nás k tomu, abychom se zřek­li bezbož­nos­ti a svět­ských váš­ní, žili rozum­ně, spra­ved­li­vě a zbož­ně v tom­to věku a oče­ká­va­li bla­že­né spl­ně­ní nadě­je a pří­chod slá­vy veli­ké­ho Boha a naše­ho Spa­si­te­le Ježí­še Kris­ta. On se za nás obě­to­val, aby nás vykou­pil ze vše­ho hří­chu a posvě­til za svůj vlast­ní lid, hor­li­vý v dob­rých skut­cích (List Tito­vi 2:11–14)

2 Jak máme osla­vo­vat Ježíšův příchod?

Je zce­la při­ro­ze­né, chtít vyjá­d­řit naši radost a vděč­nost za to, že se Bůh stal v Ježí­ši člo­vě­kem. Jakým způ­so­bem si ale Ježíš pře­je, abychom to děla­li? V Bib­li nena­jde­me žád­nou zmín­ku o tom, že by křes­ťa­né osla­vo­va­li Ježí­šo­vo naro­ze­ní spe­ci­ál­ní­mi for­ma­mi nebo jed­ním spe­ci­ál­ním dnem. O tom, jak máme naši lás­ku k Ježí­ši vyjá­d­řit, řekl on sám:

Milu­je­te-li mne, bude­te zacho­vá­vat má při­ká­zá­ní. To je mé při­ká­zá­ní, abys­te se milo­va­li navzá­jem, jako jsem já milo­val vás. (Jan 14:15;15:12)

Lás­ku k Ježí­ši máme vyjá­d­řit naším kaž­do­den­ním vzta­hem s Ním, upřím­ným hle­dá­ním a čině­ním Jeho vůle.

Milo­va­ní, milu­j­me se navzá­jem, neboť lás­ka je z Boha, a kaž­dý, kdo milu­je, z Boha se naro­dil a Boha zná. Kdo nemi­lu­je, nepo­znal Boha, pro­to­že Bůh je lás­ka. V tom se uká­za­la Boží lás­ka k nám, že Bůh poslal na svět své­ho jedi­né­ho Syna, abychom skr­ze něho měli život (1. list Janův 4:7–9)

On byl nej­vět­ším darem od Boha, kte­rým Bůh doko­na­le zje­vil svou lás­ku k nám. Vlast­ním pří­kla­dem nás Ježíš učí lás­ce, odpuš­tě­ní, rados­ti a poko­ji. Když ho násle­du­je­me, vyja­dřu­je­me tím svou radost z jeho příchodu.

Tak se rado­va­li i prv­ní křes­ťa­né. Kaž­do­den­ní vztah s Bohem byl pro ně svát­kem. Bůh se radu­je z těch, kte­ří ho hle­da­jí. Nemá záli­bu v pomí­ji­vé atmo­sfé­ře vytvo­ře­né vněj­ší­mi věc­mi. Život prv­ních křes­ťa­nů je pří­kla­dem pro všech­ny gene­ra­ce a uka­zu­je, jak se může­me odvdě­čit za Boží dar, za Spasitele.

V evan­ge­li­ích nena­jde­me přes­né datum Ježí­šo­va naro­ze­ní. Když se Ježíš naro­dil, celou noc byli na pas­t­vi­nách pas­tý­ři se svý­mi stá­dy (Lukáš 2:8). Ačko­liv je prav­da, že pales­tin­ské zimy jsou tep­lej­ší než evrop­ské, od kon­ce říj­na se nato­lik ochla­dí, že se ovce musí zdr­žo­vat v ovčin­ci. Pro­to se tra­di­ce, že se Ježíš naro­dil v zimě, nezdá být opodstatněná.

3 Ale odkud tedy pochá­zí Váno­ce, když se o tom v Bib­li nepíše?

Kult Mit­ry – boha slun­ce, byl v pohan­ském Řím­ském impé­riu v 2. a 3. sto­le­tí nej­roz­ší­ře­něj­ším nábo­žen­stvím. Jeho hlav­ním svát­kem byla osla­va zim­ní­ho slu­no­vra­tu 25. pro­sin­ce, jako naro­ze­nin slun­ce. Dokon­ce ješ­tě před zave­de­ním kul­tu Mit­ry římští císa­ři zasvě­co­va­li chrá­my „Sol Invictus“ (nepo­ra­zi­tel­né­mu bohu Slun­ce) a osla­vo­va­li vítěz­ství nově vychá­ze­jí­cí­ho slunce.

Císař Kon­stan­tin Veli­ký (285–337) záměr­ně pou­žil prv­ky křes­ťan­ství, aby posí­lil pohan­ské Řím­ské impé­ri­um. Poda­ři­lo se mu pře­mě­nit teh­dej­ší uctí­vá­ní slun­ce na osla­vu Kris­to­va naro­ze­ní, a tak mno­hým poha­nům usnad­nil stát se pou­hý­mi for­mál­ní­mi křesťany.

„Byl to urči­tě Kon­stan­ti­nův záměr, aby spo­jil uctí­vá­ní slun­ce s uctí­vá­ním Kris­ta díky exis­tu­jí­cí sym­bo­li­ce Kris­ta jako slun­ce.“^[1]

Výro­ky vliv­ných osob­nos­tí cír­kev­ní his­to­rie nás ujiš­ťu­jí o pohan­ském půvo­du toho­to svát­ku. Napří­klad cír­kev­ní otec Ambrož kolem r. 380, v naráž­ce na Váno­ce, jako kon­trast kul­tu slun­ce, řekl:

„Kris­tus je naším novým sluncem.“

Augustin (4./5. sto­le­tí) při­ka­zo­val lidem neu­ctí­vat v ten­to den slun­ce jako poha­né, ale spí­še uctí­vat toho, kdo slun­ce stvo­řil. Lev Veli­ký kri­ti­zo­val někte­ré lidi, že o Váno­cích osla­vu­jí naro­ze­ní slun­ce, mís­to naro­ze­ní Ježíše.

4 Čím jsou Váno­ce dnes?

Pro mno­ho lidí jsou Váno­ce hlav­ně rodin­nou osla­vou. Je to den, kdy se sejde celá rodi­na a pro­ží­vá pocit soudrž­nos­ti. Při­chá­ze­jí vzpo­mín­ky na dět­ství: dár­ky pod vánoč­ním strom­kem, kole­dy, kapr, cuk­ro­ví atd. Kdo ale neza­ží­vá shon s pří­pra­va­mi? Přes­to­že je hod­ně prá­ce (peče se cuk­ro­ví, uklí­zí se byt — je toho oprav­du hod­ně), lidé jsou více ochot­ní a vší­ma­ví, aby nic nepo­ka­zi­lo dobrou atmo­sfé­ru. Někte­ří lidé si vez­mou čas na roz­jí­má­ní a navště­vu­jí vánoč­ní kon­cer­ty, jiní ruč­ně vyrá­bě­jí ozdo­by atd. Obvykle není vůbec čas hlu­bo­ce pře­mýš­let o tom, co by dru­hé udě­la­lo oprav­du šťast­ný­mi. Lidé si děla­jí sta­ros­ti, aby na niko­ho neza­po­mně­li při posí­lá­ní vánoč­ních přá­ní a náku­pu dár­ků. Čas­to tak neči­ní sku­teč­ně svo­bod­ně a ze srd­ce, ale aby spl­ni­li oče­ká­vá­ní pří­buz­ných a přá­tel. Při tom všem však snad­no zapo­mí­na­jí na Toho, koho pod­le tra­di­ce oslavují.

Těmi­to myš­len­ka­mi nechce­me kri­ti­zo­vat přá­ní dávat si navzá­jem dár­ky, ale chce­me v lidech vzbu­dit tou­hu osla­vo­vat Ježí­še upřím­ně a prav­di­vě. Vždyť on je hoden kaž­do­den­ní chvá­ly – ten, kte­rý nám dal všechno.

Pochvá­len buď Hos­po­din, Bůh Izra­e­le, pro­to­že navští­vil a vykou­pil svůj lid […] abychom vysvo­bo­ze­ni z rukou nepřá­tel a pro­s­ti stra­chu jej zbož­ně a spra­ved­li­vě cti­li po všech­ny dny své­ho živo­ta. pro sli­to­vá­ní a milo­sr­den­ství naše­ho Boha, jímž nás navští­ví Vychá­ze­jí­cí z výsos­ti, aby se zje­vil těm, kdo jsou ve tmě a stí­nu smr­ti, a uve­dl naše kro­ky na ces­tu poko­je. (Lukáš 1:68,74–75, 78–79)

Pře­de­šlý text je jen krát­kým shr­nu­tím k tomu­to téma­tu. Rádi pozná­me kaž­dé­ho, kdo se mu chce odvdě­čit za Jeho lásku.