Stin­né strán­ky uče­ní Mar­ti­na Luthera

1 Úvod­ní myš­len­ky o osob­nos­ti Mar­ti­na Luthera

Mar­tin Luther je bez­po­chy­by jed­na z nej­vý­znam­něj­ších osob­nos­tí cír­kev­ních dějin. Jeho uče­ní bylo napříč sta­le­tí­mi urču­jí­cí pro teo­lo­gii a pra­xi pro­tes­tant­ských církví. Též nezvrat­ně ovliv­nil novo­do­bé kato­lic­tví. Při­spěl svým pře­kla­dem Staré­ho i Nové­ho Záko­na k roz­ší­ře­ní zna­los­ti Písma. Ohled­ně jeho bib­lic­kých výkla­dů se však názo­ry liší. Vůči těm, kte­ří ho obvi­ňo­va­li a kri­ti­zo­va­li, se čas­to odvo­lá­val na svě­do­mí vede­né Bohem. Žádal posu­zo­vat spra­ved­li­vým sou­dem na zákla­dě Bib­le jak jeho slo­va, tak i jeho skutky.

V tom­to člán­ku jsme se sna­ži­li zkou­mat uče­ní a výpo­vě­di Mar­ti­na Luthe­ra. Ve svět­le toho­to uče­ní jsme hle­da­li odpo­věď na otáz­ku, nako­lik může být Mar­tin Luther pova­žo­ván za křes­ťan­skou autoritu.

Neboť…

Zasaď­te dob­rý strom, i jeho ovo­ce bude dob­ré. Zasaď­te špat­ný strom, i jeho ovo­ce bude špat­né. Strom se pozná po ovo­ci. Ple­me­no zmi­jí: Jak může být vaše řeč dob­rá, když jste zlí? Čím srd­ce pře­té­ká, to ústa mlu­ví. Dob­rý člo­věk z dob­ré­ho pokla­du srd­ce vyná­ší dob­ré; zlý člo­věk ze zlé­ho pokla­du vyná­ší zlé. Pra­vím vám, že z kaž­dé­ho pla­né­ho slo­va, jež lidé pro­mlu­ví, budou sklá­dat účty v den sou­du. Neboť pod­le svých slov budeš ospra­ve­dl­něn a pod­le svých slov odsou­zen. (Matouš 12:33–37)

2 Mar­tin Luther popí­ral svo­bod­nou vůli

Ve své kni­ze O zot­ro­če­né vůli (Vom unfre­i­en Willen) Mar­tin Luther píše:

„Při­zná­me-li mu tedy před­ví­da­vost a vše­mo­houc­nost, je při­ro­ze­ně nespor­ným důsled­kem, že jsme se nestvo­ři­li a neži­je­me ani nic nedě­lá­me sami od sebe, nýbrž pro­střed­nic­tvím jeho vše­mo­houc­nos­ti. Když tedy dří­ve před­zvě­děl, že bude­me tako­ví, a nyní nás tako­vý­mi činí, hýbe námi a řídí nás, je pro­sím mož­no vymýš­let si něco tako­vé­ho, co by v nás bylo svo­bod­né a dělo by se pořád a pořád jinak, než jak to před­zvě­děl nebo nyní koná? Boží před­zvě­dě­ní a vše­mo­houc­nost jsou tedy dia­me­t­rál­ně odliš­né od naší svo­bod­né vůle. Bud‘ se Bůh zmý­lí ve svém před­ví­dá­ní a poblou­dí i v koná­ní (což je nemož­né), nebo my bude­me konat a sta­ne­me se před­mě­tem koná­ní v sou­la­du s jeho před­zvě­dě­ním a čin­nos­tí. Boží vše­mo­houc­nos­tí však nena­zý­vám onu moc, kte­rá nedě­lá mno­ho věcí, kte­ré dělat může, nýbrž čin­nou sílu, kte­rá moc­ně koná všech­no ve všech, neboť tím­to způ­so­bem Písmo nazý­vá Boha vše­mo­hou­cím. Tato Boží vše­mo­houc­nost a před­zvě­dě­ní napros­to ruší, pra­vím, uče­ní o svo­bod­né vůli.“^[1]

Tyto Luthe­ro­vi výpo­vě­di jsou v pří­mém roz­po­ru s pod­sta­tou Boha, kte­rý chce spá­su pro všech­ny lidi, pro­to­že je milu­je. Luthe­ro­vo nej­vět­ší selhá­ní je uče­ní, že Bůh skr­ze své před­zvě­dě­ní a vše­mo­houc­nost před­ur­ču­je lid­ská roz­hod­nu­tí. V tom­to kon­tex­tu je důle­ži­té vyjas­nit, že Bůh již dopře­du ví, pro co se člo­věk zce­la svo­bod­ně roz­hod­ne. Bůh je vše­vě­dou­cí, pro­to­že je nad­ča­so­vý. Sto­jí nad časem, a pro­to toto Boží vědo­mí o budouc­nu neu­r­ču­je udá­los­ti, kte­ré se dějí v čase. Jeho před­zvě­dě­ní si nepro­ti­ře­čí s lid­skou svo­bo­dou a tuto svo­bo­du neroz­klá­dá. Bůh neu­r­ču­je vše, co se ve svě­tě děje, a přes­to je v sou­la­du s bib­lic­kým uče­ním vše­mo­hou­cí. Může dopus­tit, aby věci měli svůj vlast­ní běh pod­le lid­ské vůle, kte­rou on sám stvořil.

Pod­le bib­lic­ké­ho uče­ní chce Bůh, aby byl kaž­dý člo­věk spa­se­ný a došel k pozná­ní prav­dy (Jan 12:44–50, 1. Timo­te­o­vi 2:1–7). Ačko­liv Bůh chce, aby byli všich­ni spa­se­ni, rea­li­ta je jiná. Pro­to v Bib­li nachá­zí­me ver­še o věč­ném zatra­ce­ní (Matouš 25:31–46 – obzvlášť verš 46, 2. Tesa­lo­nic­kým 1:3–10 atd.). Když Bůh chce, aby byli všich­ni spa­se­ní, jak je mož­né, že vět­ši­na lidí spá­su nikdy nena­jde? Zdá se to jako bychom si muse­li vybrat mezi vírou v Boží vše­mo­houc­nost a vírou ve svo­bod­nou vůli člověka.

Mar­tin Luther dále v díle O zot­ro­če­né vůli píše:

„Lid­ská vůle se tudíž nachá­zí upro­střed (mezi Bohem a sata­nem) jako taž­ný doby­tek; nased­ne-li na ni Bůh, chce a krá­čí tam, kam chce on, jak se pra­ví v Žal­mu (73.22n): „Jak dobyt­če jsem před tebou býval. Já však chci být usta­vič­ně s tebou.“ Sed­ne-li na ni satan, chce a krá­čí, kam chce on, a neroz­ho­du­je o tom, ke kte­ré­mu z obou jezd­ců pobě­ží a kte­ré­ho vyhle­dá; nýbrž Jezd­ci sami boju­jí o to, kdo vůli opa­nu­je a bude vlast­nit.“^[2]

V těch­to slo­vech ohled­ně Boží vše­mo­houc­nos­ti Luther sám sobě pro­ti­ře­čí. Popi­su­je Sata­na jako moc­nou bytost, kte­rá je s Bohem na stej­né úrov­ni. Bůh s ním musí o člo­vě­ka vést zápas. Ten­to Luthe­rův dua­lis­mus^[3] je vel­mi vzdá­le­ný od bib­lic­ké­ho uče­ní. Pokud je Bůh vše­moc­ný, proč musí o coko­liv zápa­sit. Kdy­bychom pou­ži­li Luthe­ro­vu logi­ku, pak ani Satan nemů­že „osed­lat“ člo­vě­ka v roz­po­ru s Boží vůlí. Nebo by toto měla být Boží vůle? Mimo­cho­dem Luther vytr­hl Žalm 73 ze sou­vis­los­ti. Žal­mis­ta chce říct, že jeho srd­ce bylo zatrpk­lé a on byl před Bohem jako dobyt­če – uza­vře­ný vůči pozná­ní, kte­ré mu chtěl dát Bůh, dokud se k Němu neob­rá­til. Nako­nec však v Bohu našel svou jis­to­tu a bezpečí.

Mar­tin Luther — O zot­ro­če­né vůli :

„Jestli­že se tedy ono­mu sou­slo­ví (svo­bod­ná vůle) nechce­me úpl­ně vyhnout, což by bylo nej­bez­peč­něj­ší a nej­bo­ha­boj­něj­ší, ale­spoň v dob­ré víře vyu­čuj­me jeho uží­vá­ní v tom smys­lu, že člo­vě­ku pone­chá­me svo­bod­nou vůli niko­li vůči věcem, kte­ré ho pře­sa­hu­jí, nýbrž pou­ze v tom, co je mu podro­be­no; tak bude vědět, že mu v oblas­ti jeho schop­nos­tí a majet­ku pří­slu­ší prá­vo těch­to věcí na zákla­dě svo­bod­né­ho roz­hod­nu­tí uží­vat, naklá­dat s nimi nebo se jich zří­ci, ovšem s tím, že i to řídí svo­bod­ná vůle jedi­né­ho Boha smě­rem, jakým on uzná za vhod­né. Ve vzta­hu k Bohu, v zále­ži­tos­tech týka­jí­cích se bud‘ spá­sy, nebo zatra­ce­ní, člo­věk ovšem svo­bod­nou vůli nemá, nýbrž je zajat­cem, pod­da­ným a otro­kem bud‘ vůle Boží, nebo vůle sata­no­vy.“^[4]

I zde si Luther sám se sebou pro­ti­ře­čí. I on si vší­má, že je nut­né při­psat člo­vě­ku urči­tou svo­bo­du – při­nejmen­ším ve všed­ních věcech. Jeho lpě­ní na vlast­ním uče­ní mu však nedo­vo­lu­je to dotáh­nout do důsled­ku. Musí pak napsat, že i svo­bo­da ve všed­ních věcech je vede­na Bohem „smě­rem, jakým on uzná za vhod­né“ a tak opět odmít­nout správ­ný závěr, že člo­věk pře­ci jen svo­bo­du má.

Mar­tin Luther (O zot­ro­če­né vůli):

„Co se týče mě samé­ho vyzná­vám: I kdy­by se to nějak moh­lo stát, nechtěl bych, aby mi byla dána svo­bod­ná vůle nebo aby bylo něco pone­chá­no v mých rukách, a tak tím mohl usi­lo­vat o spá­su.“^[5]

Toto vyzná­ní dosvěd­ču­je, jak málo milo­val Boha a jeho prav­du. Bib­le mlu­ví o nevy­hnut­ném, ode­vzda­ném a důsled­ném boji – pou­ží­vat lid­skou vůli správ­ným způ­so­bem (Říma­nům 6, Říma­nům 12:1–2 atd.). Bůh nás při­jí­má do své­ho krá­lov­ství, ale pou­ze za pod­mín­ky, že to i sami chce­me (např. Lukáš 13:22–30).

3 Mar­tin Luther učil, že na způ­so­bu živo­ta se nedá poznat, zda je někdo sku­teč­ně křesťan

Ve Vánoč­ní posti­le (Weihna­cht­spostille) Mar­tin Luther píše:

„Křes­ťan­ské jsouc­no nespo­čí­vá ve vněj­ším způ­so­bu živo­ta. Ani nepro­mě­ňu­je člo­vě­ka v jeho vněj­ším sta­vu nýbrž ve vnitř­ním. Dává jiné srd­ce, jinou smě­lost, vůli a mysl, kte­rá však činí ty samé skut­ky, kte­ré činí i člo­věk bez této mys­li a vůle. Křes­ťan pře­ce ví, že zále­ží zce­la na víře. Pro­to jde, sto­jí, jí, pije, oblé­ká se, půso­bí a žije jako kaž­dý jiný člo­věk v jeho sta­vu, a tak se jeho křes­ťan­ství nedá vypo­zo­ro­vat, jak říká Kris­tus Luk. 17,20 „Krá­lov­ství Boží nepři­chá­zí tak, abys­te to moh­li vypo­zo­ro­vat ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť krá­lov­ství Boží je ve vás!“.“^[6]

K uve­de­né­mu bib­lic­ké­mu mís­tu pozna­me­ná­vá­me, že moder­ní pře­kla­dy ho pře­klá­da­jí jinak „Vždyť krá­lov­ství Boží je mezi vámi!“. Ježíš zde nemlu­vil o božím půso­be­ní, kte­ré zůsta­ne nave­nek skry­té nýbrž o tom, že skr­ze něho je Boží krá­lov­ství pří­tom­né mezi lid­mi. Ježíš tato slo­va neří­kal jeho učed­ní­kům nýbrž jeho nepřá­te­lům fari­zeům. Pro­to se zde nemů­že jed­nat o nevi­di­tel­né křesťanství.

V Domá­cí posti­le (Hauspostille) Mar­tin Luther píše:

„Křes­ťa­na nemů­že­me posou­dit pod­le vněj­ší­ho živo­ta. Jeho život je stej­ně tak nečis­tý a cha­tr­ný jako život nekřes­ťa­na. Pro­to se musí­me den­ně mod­lit „Odpusť nám naše viny“. Ten, kdo chce křes­ťa­na posou­dit, nechť tak činí pod­le víry. Pod­le naše­ho těla a krve jsme hříš­ní­ci a musí­me zemřít tak jako jiní a oče­ká­vat mno­há utr­pe­ní jako jiní – dokon­ce i víc než lidé, kte­ří nejsou křes­ťa­né. Vždyť křes­ťa­né poci­ťu­jí hřích víc než jiní lidé.“^[7]

Luthe­ro­vo smýš­le­ní o křes­ťan­ské život­ní pra­xi se nedá sla­dit s Bib­lí a při­ná­ší i pro­blémy spo­je­né s lid­skou pod­sta­tou. Duše, vůle a rozum člo­vě­ka se neda­jí oddě­lit od jeho skut­ků. Jsme vědo­mé bytos­ti a zamýš­lí­me se nad tím, co dělá­me. Naše nit­ro a naše pře­svěd­če­ní vychá­zí naje­vo v tom, co děláme.

Dob­rý strom nedá­vá špat­né ovo­ce a špat­ný strom nedá­vá dob­ré ovo­ce. Kaž­dý strom se pozná po svém ovo­ci… Dob­rý člo­věk z dob­ré­ho pokla­du své­ho srd­ce vydá­vá dob­ré a zlý ze zlé­ho vydá­vá zlé… (Lukáš 6:43–45)

Obrá­ce­ní zna­me­ná úpl­nou pro­mě­nu smýš­le­ní, při­ná­ší nový hod­no­to­vý žeb­ří­ček, pod­le kte­ré­ho člo­věk nově zfor­mu­je svůj život:

A nepři­způ­so­buj­te se tomu­to věku, nýbrž pro­mě­ňuj­te se obno­vou své mys­li, abys­te moh­li roz­po­znat, co je vůle Boží, co je dob­ré, Bohu milé a doko­na­lé. (Říma­nům 12:2)

Nevě­ří­cí může vidět Boží půso­be­ní na život­ním svě­dec­tví křes­ťa­na a může být pře­svěd­če­ný skr­ze křes­ťa­no­vu lás­ku a moc, kte­rá křes­ťa­na osvo­bo­zu­je od hříchu.

Vy jste svět­lo svě­ta. Nemů­že zůstat skry­to měs­to leží­cí na hoře. A když roz­sví­tí lam­pu, nesta­ví ji pod nádo­bu, ale na sví­cen; a sví­tí všem v domě. Tak ať sví­tí vaše svět­lo před lid­mi, aby vidě­li vaše dob­ré skut­ky a vzda­li slá­vu vaše­mu Otci v nebe­sích. (Matouš 5:14–16)

Jaké by bylo toto svět­lo pro lidi bez Boha, kdy­by neby­lo naše křes­ťan­ství vidi­tel­né na našem jed­ná­ní? I Petr vidí vel­ký roz­díl ve způ­so­bu živo­ta před a po obrá­ce­ní. Křes­ťa­né jsou hano­be­ni bezbož­ný­mi, pro­to­že se již neú­čast­ní jejich zlých skutků:

Pro­to i vy ve zbý­va­jí­cím čase živo­ta nebuď­te oddá­ni lid­ským váš­ním, ale vůli Boží. Dost dlou­ho už jste děla­li to, v čem si libu­jí poha­né: žili jste v nevá­za­nos­ti, váš­ních, v opil­ství, v hodech, pit­kách a v haneb­ném mod­lář­ství. Když se již spo­lu s nimi nevr­há­te do téhož prou­du pro­s­to­páš­nos­ti, dráž­dí je to a urá­že­jí vás. (1. Pet­rův 4:2–4)

K Luthe­ro­vým slo­vům „Ten, kdo chce křes­ťa­na posou­dit, nechť tak činí pod­le víry,“ si může­me pře­číst myš­len­ky, kte­ré napsal Jakub ve svém listě:

Co je plat­né, moji brat­ří, když někdo říká, že má víru, ale při­tom nemá skut­ky? Může ho snad ta víra spa­sit? (Jaku­bův list 2:14)

Neu­znáš, ty nechá­pa­vý člo­vě­če, že víra bez skut­ků není k niče­mu? (Jaku­bův list 2:20)

Jakub zde neza­stá­vá jiné uče­ní než Pavel. Ani Jakub neu­čí, že člo­věk může být skr­ze dob­ré skut­ky spa­se­ný. Skut­ky jsou plo­dy živé víry a její nut­ný důsle­dek. Tak o tom píše i Pavel napří­klad v lis­tu Efez­ským 2:8–10:

Milos­tí tedy jste spa­se­ni skr­ze víru. Spa­se­ní není z vás, je to Boží dar; není z vašich skut­ků, tak­že se nikdo nemů­že chlu­bit. Jsme pře­ce jeho dílo, v Kris­tu Ježí­ši stvo­ře­ni k tomu, abychom kona­li dob­ré skut­ky, kte­ré nám Bůh připravil.

4 Mar­tin Luther odmí­tal někte­ré čás­ti Bible

V Před­mluvě lis­tu Židům (Vorre­de zum Hebräerbrief) Mar­tin Luther píše:

„Kro­mě toho obsa­hu­je nesnáz v 6. a 10. kapi­to­le, kde pří­mo popí­rá poká­ní po křtu a kapi­to­la 12,17 říká, že Ezau nena­šel poká­ní, ačko­liv ho hle­dal. To je pro­ti všem evan­ge­li­ím a Pav­lo­vým lis­tům. Chtě­lo by se mi najít něja­ké výcho­dis­ko, ale ta slo­va jsou tak jas­ná, že nevím, zda to je mož­né. Zdá se mi, že list je slo­že­ný z více­ro čás­tí, kte­ré nejsou na stej­né úrov­ni. Ať už je to jak­ko­liv, je to pře­ci jen mimo­řád­ně uče­ný list, kte­rý mlu­ví o kněž­ství Kris­to­vě mis­tr­ně a důklad­ně. Též vytří­be­ně a boha­tě vyklá­dá Sta­rý Zákon. Je tedy zjev­né, že pochá­zí od zna­me­ni­té­ho a vyu­če­né­ho muže, kte­rý byl učed­ní­kem apoš­to­lů, mno­hé­mu se od nich nau­čil a je zběh­lý v Pís­mu. Ačko­liv nepo­klá­dá zákla­dy víry, jak sám v kapi­to­le 6,1 dosvěd­ču­je a což je úkol apoš­to­la, přes­to však na tom zákla­dě sta­ví zla­to, stří­bro a dra­hé kame­ní, jak říká Pavel v 1Korintským 3,12. I když je snad na někte­rých mís­tech při­mí­chá­no něco trá­vy a slá­my, nemě­lo by nám to zabrá­nit při­jí­mat tak vytří­be­né vyu­čo­vá­ní se vší úctou. Jen ho nemů­že­me dát ve všem na stej­nou úro­veň s vyu­čo­vá­ním apoš­to­lů.“^[8]

V Před­mluvě k Jaku­bo­vu lis­tu (Vorre­de zum Jako­busbrief) Mar­tin Luther píše:

„Ačko­liv ten­to list sv. Jaku­ba byl sta­rý­mi odmí­tán, chvá­lím jej a pova­žu­ji jej za dobrou kni­hu, pro­to­že nese­sta­vu­je žád­né lid­ské nau­ky, ale důraz­ně hlá­sá Boží zákon. Nicmé­ně abych kon­sta­to­val svůj vlast­ní názor na něj, ač bez před­sud­ku ke komu­ko­liv, nepo­va­žu­ji jej za apoš­tolský spis a mám pro to násle­du­jí­cí důvody:

Na prv­ním mís­tě jde pří­mo pro­ti sv. Pav­lo­vi a celé­mu zbyt­ku Písma tím, že při­pi­su­je ospra­ve­dl­ně­ní skut­kům [2:24]. Říká, že Abra­ham byl ospra­ve­dl­něn svý­mi skut­ky, když obě­to­val své­ho syna Izá­ka [2:21]; ačko­liv v lis­tu Říma­nům 4:2–22 sv. Pavel napro­ti tomu učí, že Abra­ham byl ospra­ve­dl­něn bez ohle­du na skut­ky, jen svo­jí vírou, před­tím než obě­to­val své­ho syna, a doka­zu­je to z Moj­ží­še v Gene­si 15:6. Ačko­liv tato epišto­la může pod­po­ro­vat a její výklad nabí­zet toto ospra­ve­dl­ně­ní skut­ky, nemů­že být háje­na ve své apli­ka­ci [Jak 2:23] na skut­ky Moj­ží­šo­va tvr­ze­ní v Gene­si 15:6. Neboť Moj­žíš tady mlu­ví jen o Abra­ha­mo­vě víře a ne o jeho skut­cích, jak sv. Pavel doklá­dá v Řím 4:3nn. Tato chy­ba tak doka­zu­je, že tato epišto­la není dílem žád­né­ho apoštola.

Na dru­hém mís­tě je jejím cílem učit křes­ťa­ny, ale v celém tom­to dlou­hém uče­ní není ani jed­nou zmín­ka o paši­jích, vzkří­še­ní nebo o Duchu Kris­to­vě. Kris­ta sice něko­li­krát jme­nu­je, ale nic o něm neu­čí a mlu­ví jen o obec­né víře v Boha. Úko­lem pra­vé­ho apoš­to­la je kázat umu­če­ní a vzkří­še­ní Kris­ta a klást na něj základ víry, jak říká sám Kris­tus v J 15[:27]: „Bude­te mi vydá­vat svě­dec­tví.“ V tom­to sou­hla­sí všech­ny pra­vé posvát­né kni­hy, že totiž všech­ny kážou a hlá­sa­jí [tre­i­ben] Kris­ta. A to je pra­vá zkouš­ka, kte­rou máme posu­zo­vat všech­ny kni­hy, když vidí­me, zda kážou nebo neká­žou Kris­ta. Všech­na Písma nám totiž uka­zu­jí Kris­ta (Řím 3[:21]) a sv. Pavel nechce znát nic jiné­ho než Kris­ta (1K 2[:2]). Coko­liv neu­čí Kris­ta, není už apoš­tolské, i kdy­by to učil sv. Petr nebo sv. Pavel. A coko­liv káže Kris­ta, by bylo apoš­tolské, i kdy­by to děla­li Jidáš, Annáš, Pilát a Herodes.

Ten­to Jakub ale nedě­lá nic víc, než že vede k záko­nu a jeho skut­kům. Mimo­to sklá­dá věci dohro­ma­dy tak cha­o­tic­ky, že se mi zdá, že to musel být něja­ký dob­rý a zbož­ný muž, kte­rý vzal pár výro­ků od apoš­tolských učed­ní­ků a pak je hodil na papír. Nebo to moh­lo být někým napsá­no na zákla­dě jeho kázá­ní. Zákon nazý­vá „záko­nem svo­bo­dy“, ačko­liv jej Pavel nazý­vá záko­nem otroc­tví, hně­vu, smr­ti a hříchu.

Mimo­to citu­je výro­ky sv. Pet­ra [v 5:20]: „Lás­ka při­kry­je množ­ství hříchů“ [1Pe 4:8] a dále [v 4:10]: “Pokoř­te se pod moc­nou ruku Boží” [1Pe 5:6]; rov­něž i výrok sv. Pav­la v Galat­ským 5[:17] „Duch žádá pro­ti tělu“. A při­tom z časo­vé­ho hle­dis­ka byl sv. Jakub usmr­cen od Hero­da [Sk 12:2] v Jeruza­lémě, před sv. Petrem. Tak­že se zdá, že [ten­to autor] při­šel až dlou­ho po sv. Pet­ro­vi a sv. Pavlovi.

Svým slo­vem chtěl bojo­vat pro­ti těm, kdo spo­lé­ha­li na víru bez skut­ků, ale úko­lu nedo­stál. Zkou­ší dosáh­nout brn­ká­ním na stru­nu záko­na toho, čeho apoš­to­lo­vé dosa­ho­va­li povzbu­zo­vá­ním lidí k lás­ce. Nemo­hu ho pro­to zahr­nout mezi hlav­ní kni­hy, ačko­liv niko­mu nechci brá­nit, aby jej zahr­no­val a vele­bil, jak si pře­je, neboť v něm je jinak mno­ho dob­rých výro­ků.“^[9]

Bylo by nad rámec toho­to člán­ku věno­vat se všem detai­lům toho­to citá­tu. Pro­to jen myš­len­ka k jed­no­mu zásad­ní­mu bodu: Luther nebe­re v úva­hu, že Jakub a Pavel pou­ží­va­jí pojem skut­ky růz­ně. Pavel odmí­tá skut­ky záko­na. Jaku­bo­vi jde však o skut­ky lás­ky, kte­ré nemá­me zanedbávat.

Je k zamyš­le­ní, jak je mož­né, že Luther je na jed­nu stra­nu vyzdvi­ho­ván jako osob­nost a křes­ťan a na dru­hou stra­nu neu­zná­val výše zmí­ně­né čás­ti Nové­ho Zákona.

5 Mar­tin Luther nabá­dal kní­ža­ta k bru­tál­nos­tem pro­ti sedlákům

Ve svém spi­se Pro­ti lou­pe­ži­vým a vra­žed­ným rotám sed­lá­ků (Wider die räu­be­rischen und mör­de­rischen Rot­ten der Bauern) Mar­tin Luther píše:

„Pro­to ať kaž­dý pama­tu­je, že není nic jedo­va­těj­ší­ho, škod­li­věj­ší­ho a ďábel­štěj­ší­ho než buřič, a kdo může, nechť bije, rdou­sí a bodá taj­ně nebo veřej­ně, jeli­kož s odboj­ným člo­vě­kem je tomu tak, jako když člo­věk musí zabít zuři­vé­ho psa. Neza­bi­ješ-li jej, zahu­bí on tebe a celou zemi s tebou.”^[10]

A dále:

„Koneč­ně exis­tu­je ješ­tě jeden důvod, kte­rý by měl vrch­nos­tí pohnout. Sed­lá­ci nema­jí dost na tom, že pat­ří ďáblu, ale nutí a ponou­ka­jí mno­hé zbož­né lidi pro­ti jejich vůli k tomu, aby se při­po­ji­li k jejich ďábel­ské­mu spol­ku a sta­li se sou­čás­tí veš­ke­ré jejich zlo­by a zatra­ce­ní. Neboť kdo schva­lu­je to, co tito činí, míří k ďáblu spo­lu s nimi a je vinen vše­mi zlo­či­ny, kte­ré pácha­jí, byť by tak musel činit pro­to, že je sla­bý ve víře a že jim neod­po­ru­je. Zbož­ný křes­ťan by měl radě­ji sto­krát str­pět smrt než o píď ustou­pit věci sed­lá­ků. Ó, jak mno­ho mučed­ní­ků může nyní povstat díky krve­žíz­ni­vým sed­lá­kům a vra­ho­pro­ro­kům! S tako­vý­mi nešťast­ní­ky, kte­ré sed­lá­ci lapi­li, by měla mít vrch­nost smi­lo­vá­ní. A nema­jí-li jiný důvod sahat pro­ti sed­lá­kům po meči a nasa­zo­vat v boji s nimi své vlast­ní živo­ty a maje­tek, je s dob­rým svě­do­mím pro tako­vý postup dosta­teč­ným, ba víc než dosta­teč­ným důvo­dem to, že tak­to vysvo­bo­dí a pomo­hou duším, kte­rým sed­lá­ci vnu­ti­li svůj ďábel­ský spo­lek a kte­ré s nimi bez vlast­ní vůle tak straš­ně hře­ší a musí být zatra­ce­ny. Neboť tyto duše jsou vskut­ku v očist­ci, ano v pou­tech pekel­ných a ďábelských.

Pro­to, dra­zí páni, na tom­to mís­tě osvo­bo­zuj­te, zachra­ňuj­te, pomá­hej­te! Měj­te nad těmi chudá­ky smi­lo­vá­ní! Bodej, bij a škrť kaž­dý, kdo můžeš. Při­jdeš-li při tom o život, bla­ze tobě! Bla­že­něj­ší smr­ti nemů­žeš nikde dosáh­nout, neboť zemřeš v posluš­nos­ti Boží­ho slo­va a pří­ka­zu (Říma­nům 13) a ve služ­bě lás­ky, při záchra­ně své­ho bliž­ní­ho z pout pekel­ných a ďábel­ských.”^[11]

6 Mar­tin Luther měl nelid­ský postoj vůči židům

Mar­tin Luther napsal ve svém pam­fle­tu O židech a jejich lžích (Von den Juden und ihre Lügen) násle­du­jí­cí posou­ze­ní a návrhy :^[12]

„Jejich dech pách­ne po pohan­ském zla­tě a stří­b­ře, neboť žád­ný národ pod slun­cem nebyl hamiž­něj­ší, jeli­kož oni jsou, byli a nadá­le zůsta­nou Židy, jak je vidět na jejich pro­kla­té lichvě.”

„Arci, drží nás, křes­ťa­ny, v zaje­tí v naší vlast­ní zemi, nechá­va­jí nás pra­co­vat v potu tvá­ře, zís­ká­vat pení­ze a maje­tek, zatím­co oni sedí za pecí, leno­ší, žijí v pře­py­chu, pečou hruš­ky, žerou, chlas­ta­jí, žijí si jako v bavln­ce z naše­ho nahos­po­da­ře­né­ho jmě­ní, lapi­li nás a naše stat­ky na tu svou pro­kla­tou lichvu… Jsou tedy naši­mi pány a my jejich pohůnky.”

„Pro­to jsou v ději­nách čas­to obvi­ňo­vá­ni, že otra­vo­va­li stud­ny, krad­li a pro­bo­dá­va­li děti jako v Tri­den­tu, ve Weis­sen­see atd. Oni to ovšem popí­ra­jí. Ale ať už tomu tak je či niko­li, vím, že jim nechy­bí dosta­tek vůle k tomu, aby s tako­vým činem moh­li při­jít, ať už taj­ně nebo zjevně.”

„A když uvi­díš či usly­šíš pou­čo­vá­ní něja­ké­ho Žida, pak nemys­li na nic jiné­ho, než že sly­šíš jedo­va­té­ho bazi­liš­ka, kte­rý i svým vzhle­dem lidi otra­vu­je a zabíjí.”

„A pro­to uvi­díš-li pra­vé­ho Žida, můžeš si s dob­rým svě­do­mím sbít kříž a s jis­to­tou říci: Prá­vě při­chá­zí ztě­les­ně­ný ďábel.”

„Za prvé: jejich syna­go­gy a ško­ly budou zapá­le­ny a co nesho­ří, bude zasy­pá­no zemí a roz­ptý­le­no, aby nikdo nikdy už nevi­děl ani kámen ani popel. Toto učiň­me naše­mu Pánu a křes­ťan­stvu ke cti, aby Bůh viděl, že jsme křesťané.

Za dru­hé: stej­ným způ­so­bem budou roz­bo­ře­ny a zni­če­ny jejich domy, neboť v nich děla­jí totéž, co ve svých ško­lách. Za to budou nahná­ni pod jed­nu stře­chu nebo do jed­né stá­je jako ciká­ni, aby vědě­li, že nejsou pány v naší zemi…

Za tře­tí: budou jim ode­brá­ny jejich mod­li­teb­ní kníž­ky a tal­mu­dy, z nichž se učí to mod­lář­ství, lži, zlo­ře­če­ní a rouhání.

Za čtvr­té: jejich rabí­nům bude zaká­zá­no pod ztrá­tou hrd­la nadá­le šířit jejich učení…

Za páté: Židům bude zce­la zru­še­na ochra­na na sil­ni­cích a zaká­zá­no jejich používání.

Za šes­té: bude jim zaká­zá­na lichva, vza­ta veš­ke­rá hoto­vost a cen­nos­ti ze stří­b­ra a zla­ta, kte­ré budou dány stra­nou a uschovány…

Za sed­mé: mla­dým a sil­ným Židům a Židov­kám budou dány do rukou ty cepy, seke­ry, krum­pá­če, rýče, přes­li­ce a vře­te­na, aby si v potu tvá­ře vydě­lá­va­li na chleba…”

„Pokud se Židé ve spo­leč­nos­ti nespo­ko­jí s tím­to údě­lem héló­tů, což lze před­po­klá­dat, pak budou muset být po vzo­ru Špa­něl­ska a Fran­cie vyhná­ni ze země.”

Těch­to sedm návrhů Mar­ti­na Luthe­ra adre­so­va­ným svět­ské vrch­nos­ti, se pod­le Klause Dep­per­man­na do znač­né míry kry­jí s poky­ny, kte­ré vydal Jose­ph Goebbels v lis­to­pa­du roku 1938 k prů­bě­hu „křiš­ťá­lo­vé noci“ (pro­běh­la v den výro­čí naro­ze­ní Mar­ti­na Luthera).

Klaus Dep­per­mann dále uvá­dí, že roz­díl mezi Luthe­ro­vou nená­vis­tí k Židům a moder­ním anti­se­mi­tis­mem není tak vel­ký, i když Luther nevy­zý­val k vyvraž­ďo­vá­ní Židů, nýbrž k jejich důsled­né­mu potla­čo­vá­ní, popř. k vyhá­ně­ní. V mož­ných prak­tic­kých důsled­cích není vel­ký roz­díl mezi dáv­ný­mi teo­lo­gic­ký­mi hes­ly o zavr­že­ní židov­ské­ho náro­da a o nemož­nos­ti jeho záchra­ny a bio­lo­gic­ky pod­lo­že­ným anti­se­mi­tis­mem. V obou pří­pa­dech je ten­to národ odsou­zen ke zkáze.

7 Závěr

Naše sbír­ka Luthe­ro­vých citá­tů nemá za cíl poskyt­nout vyčer­pá­va­jí­cí a detail­ní vylí­če­ní jeho uče­ní a živo­ta. Přes­to­že Mar­tin Luther během své­ho živo­ta napsal růz­né prav­di­vé myš­len­ky nebo odváž­ně bojo­val i za někte­ré správ­né věci, čte­me v jeho spi­sech též výro­ky, kte­ré jsou faleš­né a nebib­lic­ké. Chtě­li jsme pro­to v tom­to člán­ku zpro­střed­ko­vat šir­ší pohled na Mar­ti­na Luthe­ra. I když někdo říká něco správ­né­ho, musí­me zůstat bdě­lí a při­pra­ve­ni posu­zo­vat jeho uče­ní v cel­ku. Jen to nás může ochrá­nit před faleš­ným učením.

Což pra­men z téhož zříd­la vydá­vá vodu slad­kou i hoř­kou? Což může, brat­ří, fíkov­ník nést oli­vy nebo réva fíky? Prá­vě tak nemů­že sla­ný pra­men dávat slad­kou vodu. (Jakub 3:11–12)

Kdo zachá­zí dál a nezů­stá­vá v uče­ní Kris­to­vu, nemá Boha; kdo zůstá­vá v jeho uče­ní, má i Otce i Syna. Při­jde-li někdo k vám a nepři­ná­ší toto uče­ní, nepři­jí­mej­te ho do domu a neví­tej­te ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skut­cích. (2. list Janův 9–11)

Všec­ko zkou­mej­te, dob­ré­ho se drž­te, zlé­ho se chraň­te v kaž­dé podo­bě. (1. Tesa­lo­nic­ký 5:21–22)