Má křes­ťan zacho­vá­vat sobotu?

Musí křes­ťan zacho­vá­vat celé Desa­te­ro? I čtvr­té při­ká­zá­ní – sobo­tu? Co zna­me­ná, že Bůh sed­mý den odpočinul?

V násle­du­jí­cím tex­tu bychom se rádi zamys­le­li, jaký postoj mají mít křes­ťa­né k zacho­vá­vá­ní sobo­ty jako dne odpo­čin­ku. Také se krát­ce podí­vá­me na význam toho­to při­ká­zá­ní ve Starém záko­ně a na jeho novozá­kon­ní naplnění.

1 Komu a kdy byla sobo­ta dána?

V dese­ti při­ká­zá­ních čteme:

Dbej na den odpo­čin­ku, aby ti byl sva­tý, jak ti při­ká­zal Hos­po­din, tvůj Bůh. Šest dní budeš pra­co­vat a dělat všech­nu svou prá­ci. Ale sed­mý den je den odpo­či­nu­tí Hos­po­di­na, tvé­ho Boha. Nebu­deš dělat žád­nou prá­ci ani ty ani tvůj syn a tvá dce­ra ani tvůj otrok a tvá otro­ky­ně ani tvůj býk a tvůj osel, žád­né tvé dobyt­če ani tvůj host, kte­rý žije v tvých bra­nách, aby odpo­či­nul tvůj otrok a tvá otro­ky­ně tak jako ty. Pama­tuj, že jsi byl otro­kem v egypt­ské zemi a že tě Hos­po­din, tvůj Bůh, odtud vyve­dl pev­nou rukou a vzta­že­nou paží. Pro­to ti při­ká­zal Hos­po­din, tvůj Bůh, dodr­žo­vat den odpo­čin­ku. (5. Moj­ží­šo­va 5:12–15)

Cílem při­ká­zá­ní o sobo­tě bylo, aby Boží lid zce­la posvě­til Bohu ale­spoň ten­to^[1] jeden den v sed­mi­den­ním týd­nu. Jak tu čte­me, sobo­ta byla též při­po­mín­kou vyji­tí z Egyp­ta. Izra­el­ci měli dávat svým slu­žeb­ní­kům jeden den odpo­čin­ku a pama­to­vat, že  sami kdy­si byli v Egyp­tě otro­ky. Mají se k nim cho­vat spravedlivě.

Po šest dnů budeš konat svou prá­ci, ale sed­mé­ho dne pře­sta­neš, aby odpo­či­nul tvůj býk i osel a aby si mohl oddech­nout syn tvé otro­ky­ně i host. (2. Moj­ží­šo­va 23:12)

Ve svět­le těch­to myš­le­nek může­me číst i násle­du­jí­cí místo:

„Pro­mluv k Izra­el­cům: Dbej­te na mé dny odpo­čin­ku; to je zna­me­ní mezi mnou a vámi pro všech­na vaše poko­le­ní, abys­te vědě­li, že já Hos­po­din vás posvě­cu­ji. Bude­te dbát na den odpo­čin­ku; má být pro vás sva­tý. Kdo jej zne­svě­tí, musí zemřít. Kaž­dý, kdo by v něm dělal něja­kou prá­ci, bude vyob­co­ván ze spo­le­čen­ství své­ho lidu. Šest dní se bude pra­co­vat, ale sed­mé­ho dne bude slav­nost odpo­či­nu­tí, Hos­po­di­nův sva­tý den odpo­čin­ku. Kaž­dý, kdo by dělal něja­kou prá­ci v den odpo­čin­ku, musí zemřít. Ať tedy Izra­el­ci dba­jí na den odpo­čin­ku a dodr­žu­jí jej po všech­na svá poko­le­ní jako věč­nou smlou­vu. To je pro­vždy plat­né zna­me­ní mezi mnou a syny Izra­e­le. V šes­ti dnech totiž uči­nil Hos­po­din nebe a zemi, ale sed­mé­ho dne odpo­či­nul a odde­chl si.“ (2. Moj­ží­šo­va 31:13–17)

Je tu řeče­no, že sobo­ta byla dána jako zna­me­ní smlou­vy mezi Bohem a izra­el­ským lidem.

Sestou­pil jsi na horu Sínaj a mlu­vil jsi s nimi z nebe, vydal jsi jim pří­mé řády a spo­leh­li­vá nau­če­ní, dob­rá naří­ze­ní a při­ká­zá­ní. Uči­nil jsi jim zná­mý svůj sva­tý den odpo­čin­ku, pří­ka­zy, naří­ze­ní a zákon jsi jim vydal skr­ze své­ho slu­žeb­ní­ka Moj­ží­še. (Nehe­mi­jáš 9:13–14)

Z těch­to slov vidí­me, že sobo­ta neby­la zná­ma od stvo­ře­ní. Bůh ji izra­el­ské­mu lidu zje­vil v čase, kdy jim dal zákon. I z jiných bib­lic­kých knih je zřej­mé, že sobo­ta neby­la před Moj­ží­šem dodržována.

Vyve­dl jsem je tedy z egypt­ské země a uve­dl na poušť. Vydal jsem jim svá naří­ze­ní a sezná­mil je se svý­mi řády, skr­ze něž má člo­věk život, když je plní.Dal jsem jim také své dny odpo­čin­ku, aby byly zna­me­ním mezi mnou a jimi, aby vědě­li, že já, Hos­po­din, je posvěcuji…Svěťte mé dny odpo­čin­ku a budou zna­me­ním mezi mnou a vámi, abys­te vědě­li, že já jsem Hos­po­din, váš Bůh. (Ezechiel 20,10–12.20)

Dva­krát tu čte­me, že sobo­ta byla zna­me­ním smlou­vy mezi Bohem a jeho lidem, kte­rý vyve­dl z Egyp­ta. Ze všech uve­de­ných citá­tů může­me vidět, že sobo­ta byla dána izra­el­ské­mu lidu v čase, kdy byli vyve­de­ni z Egyp­ta, na zna­me­ní smlou­vy mezi Bohem a Izra­e­lem. Ten­to zákon byl dán výhrad­ně Izra­e­li.  Stal se zna­me­ním, kte­rý ten­to lid odli­šo­val od jiných náro­dů a u jiných náro­dů ho nenacházíme.

2 Jak máme chá­pat, když je napsá­no, že Bůh sed­mé­ho dne odpočinul?

Sed­mé­ho dne dokon­čil Bůh své dílo, kte­ré konal; sed­mé­ho dne pře­stal konat veš­ke­ré své dílo. Bůh požeh­nal a posvě­til sed­mý den, neboť v něm pře­stal konat veš­ke­ré své stvo­ři­tel­ské dílo. (Gene­sis 2:2–3)

Někte­ří lidé tvr­dí, že Bůh dal při­ká­zá­ní zacho­vá­vat sobo­tu už při stvo­ře­ní svě­ta, a pro­to­že sám Bůh odpo­čí­val, stej­ně i my musí­me zacho­vá­vat den odpočinku.

Pro hlub­ší pocho­pe­ní Boží bytos­ti nám můžou pomo­ci ver­še, kte­ré o Bohu říka­jí, že nikdy nepře­stá­vá pracovat:

Pomoc mi při­chá­zí od Hos­po­di­na, on uči­nil nebe­sa i zemi. Nedo­pus­tí, aby uklouz­la tvá noha, nedří­me ten, jenž tě chrá­ní. (Žalm 121:2–4)

Ježíš jim odpo­vě­děl: „Můj Otec pra­cu­je bez pře­s­tá­ní, pro­to i já pra­cu­ji.“ (Jan 5:17)

‚Kaž­dý dob­rý dar a kaž­dé doko­na­lé obda­ro­vá­ní‘ je shů­ry, sestu­pu­je od Otce nebeských svě­tel. U něho není pro­mě­ny ani stří­dá­ní svět­la a stí­nu. (Jakub 1:17)

Boží pod­sta­ta je věč­ná a neměn­ná, pro­to „není zemdle­ný ani zna­ve­ný“ (Iza­i­áš 40:28). Když se v Gene­sis píše, že Bůh sed­mé­ho dne odpo­či­nul, a že sed­mý den požeh­nal a posvě­til, pak je tím vyjá­d­ře­no, že pokoj a odpo­či­nek pat­ří k Boží pod­sta­tě stej­ně jako Jeho prá­ce a akti­vi­ta. Boží odpo­či­nek v Gene­zis vyjadřuje:

• Bůh dokon­čil své stvo­ři­tel­ské dílo a viděl, že všech­no bylo vel­mi dob­ré, doko­na­lé a nic nepo­tře­bo­va­lo vylep­še­ní nebo jakou­ko­liv opra­vu. Bůh se ze své­ho díla rado­val, pro­to­že ho uči­nil z lás­ky (Žalm 104:31).
• Cílem stvo­ře­ní je odpo­či­nek. Ne pasiv­ní odpo­či­nek, ale spo­le­čen­ství s Bohem, ve kte­rém ho osla­vu­je­me. On má vždy na nás čas. Tako­vý odpo­či­nek může­me zaku­sit už v tom­to živo­tě, ale doko­na­lé napl­ně­ní při­jde až ve věč­nos­ti. Nový zákon pro­to vzta­hu­je odpo­či­nek sed­mé­ho dne na věč­né spo­le­čen­ství v nebi:

Neboť kdo vejde do Boží­ho odpo­či­nu­tí, odpo­či­ne od své­ho díla, tak jako Bůh odpo­či­nul od své­ho. A tak usi­lu­j­me, abychom vešli do toho odpo­či­nu­tí a nikdo pro nepo­sluš­nost nepa­dl jako ti na pouš­ti. (Židům 4:10–11)

• Bůh stvo­řil člo­vě­ka ke své­mu obra­zu. Cílem naše­ho živo­ta pro­to nemá být neú­nav­ná prá­ce a náma­ha, ale vztah s naším Stvo­ři­te­lem. Měli bychom mít ten­to cíl na mys­li a nemi­nout ho skr­ze svou zane­prázd­ně­nost. Bůh je stá­le aktiv­ní, ale stá­le v pokoji.
• Bůh našel odpo­či­nu­tí ve svém doko­na­lém díle. Z toho může­me poro­zu­mět, že i my máme najít pokoj, když bude­me činit Jeho vůli.

Z Gene­sis 2:3 a z celé­ho pří­bě­hu o stvo­ře­ní se může­me mno­hé­mu nau­čit. Mlu­ví o duchov­ně důle­ži­tých sku­teč­nos­tech, ale nesmí­me z něho vyvo­dit, že Bůh pod­lé­há času a na 24 hodin pře­stal pra­co­vat. Sta­rý zákon byl původ­ně napsán pro Izra­el­ce, pro­to v něm najde­me židov­ský způ­sob vyja­d­řo­vá­ní. Na začát­ku Gene­sis je Boží stvo­ři­tel­ské dílo zasa­ze­né do rám­ce sed­mi­den­ní­ho týd­ne, kte­rý kon­čí sobot­ním odpo­čin­kem. Pro Izra­el­ce to mělo být povzbu­ze­ním zacho­vá­vat sobo­tu, což čas­to ve své his­to­rii zane­dbá­va­li a tím vyja­d­řo­va­li Bohu svou nevě­ru a nedůvěru.

3 Jaký měl Ježíš pří­stup k sobotě?

I když Ježíš zacho­vá­val židov­ské záko­ny, ve své ode­vzda­né služ­bě lidem nedě­lal žád­né roz­dí­ly v jed­not­li­vých dnech. V situ­a­ci, kdy jeho učed­ní­ci v sobo­tu trha­li obil­né kla­sy (Matouš 12:1–8), Ježíš pou­ká­zal na to, že před Bohem není důle­ži­té for­mál­ní zacho­vá­vá­ní záka­zů spo­je­ných se sobo­tou, ale postoj v srdci.

Ježíš více­krát pobou­řil své odpůr­ce, když uzdra­vo­val, tedy pod­le nich pra­co­val v sobo­tu, např. v Jano­vi 6:6–7 udě­lal ze sli­ny blá­to a potřel jím sle­pé­mu oči. V jinou sobo­tu Ježíš uzdra­vil chro­mé­ho člo­vě­ka a vyzval ho, aby si vzal své lože a cho­dil, což pod­le Židů bylo nepří­pust­né. Jan o tom píše:

To bylo pří­či­nou, že Židé ješ­tě více usi­lo­va­li Ježí­še zabít, pro­to­že nejen zne­svě­co­val sobo­tu, ale dokon­ce nazý­val Boha vlast­ním Otcem, a tak se mu sta­věl naro­veň. (Jan 5:18)

Ježíš na jiném mís­tě prohlásil:

Vždyť Syn člo­vě­ka je pánem nad sobo­tou. (Matouš 12:8)

Těmi­to výro­ky chtěl Ježíš odha­lit nábo­žen­ské pokry­tec­tví svých kri­ti­ků. V Kázá­ní na hoře v Matou­šo­vi 5 vidí­me Ježíšův postoj k záko­nu. Ve ver­ši 17 řekl, že zákon nepři­šel zru­šit, ale napl­nit. Svá slo­va opa­ko­va­ně uvá­dí for­mu­la­cí: „Sly­še­li jste, že bylo řeče­no … já však vám pra­vím…“. Při­ká­zá­ní „nez­ci­zo­lo­žíš“ roz­ší­řil na nečis­té myš­len­ky a pohle­dy, „neza­bi­ješ“ vztá­hl na nená­vist a pohr­dá­ní a podob­ně nové věci učil o pří­sa­ze a lás­ce k nepřá­te­lům. Ježíš dal sta­ro­zá­kon­ním při­ká­zá­ním hlub­ší, ve sku­teč­nos­ti původ­ní význam. Podob­ně je tomu i se sobo­tou. I když sobo­ta není v Kázá­ní na hoře zmí­ně­na, Ježíš toto při­ká­zá­ní doko­na­le napl­nil svo­jí ode­vzda­nos­tí a lás­kou v den­ním životě.

4 Jaký měli pří­stup k sobo­tě prv­ní křesťané?

Všim­ně­me si, že v Novém záko­ně nena­jde­me jedi­nou pasáž^[2], kde by byli křes­ťa­né napo­mí­na­ní za zane­dbá­vá­ní sobo­ty. Pro­to­že byla sobo­ta dána izra­el­ské­mu lidu, Ježíš a jeho učed­ní­ci ji jako Židé při­ro­ze­ně zacho­vá­va­li^[3]. Na dru­hou stra­nu z toho nemů­že­me vyvo­dit, že dodr­žo­vá­ní sobo­ty pova­žo­va­li za nut­né pro spá­su, ani že ji máme zacho­vá­vat dnes. Pro nás je smě­ro­dat­ná situ­a­ce prv­ních křes­ťa­nů, kte­ří se obrá­ti­li z pohanů.

Dále je pozo­ru­hod­né, že v Novém záko­ně nena­jde­me nejmen­ší náznak, že by křes­ťa­né neži­dov­ské­ho půvo­du měli zacho­vá­vat sobo­tu. Když se apoš­to­lo­vé sešli v Jeruza­lémě kvů­li otáz­ce, co mají zacho­vá­vat poha­no­křes­ťa­né, usnes­li se na čtyřech bodech: zdr­žet se masa obě­to­va­né­ho mod­lám, nepo­ží­vat krev, nejíst maso zví­řat, kte­rá neby­la zba­ve­na krve a nežít ve smil­stvu^[4] (Skut­ky 15:10–21). Tyto body byly v té době pova­žo­vá­ny za nut­né, aby se udr­že­lo spo­le­čen­ství poha­no­křes­ťa­nů s žido­křes­ťa­ny, a aby poha­no­křes­ťa­né neby­li pohor­še­ním při zvěs­to­vá­ní evan­ge­lia Židům. Zacho­vá­vá­ní sobo­ty k těm­to bodům nepa­t­ři­lo. Žád­ný apoš­tol se neod­vá­žil polo­žit na šíji poha­no­křes­ťa­nů těž­ké jho zákona.

Apoš­tol Pavel napsal Římanům:

Někdo roz­li­šu­je dny, jiné­mu je den jako den. Kaž­dý nechť má jis­to­tu své­ho pře­svěd­če­ní. Kdo zacho­vá­vá urči­té dny, zacho­vá­vá je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děku­je Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děku­je Bohu.. (Říma­nům 14: 5–6)

Sku­teč­nost, že někdo dělal roz­díl mezi dnem a dnem zna­me­ná, že někte­ří žido­křes­ťa­né stá­le zacho­vá­va­li sobo­tu. Nepři­chá­zí v úva­hu žád­ný jiný den, kte­rý by žido­křes­ťa­né moh­li zacho­vá­vat pro Pána. Pavel nechtěl, aby kaž­dý zacho­vá­val sobo­tu a před­pi­sy o jíd­lech. Z kon­tex­tu vidí­me, že Pavel pova­žo­val ty, kte­ří stá­le zacho­vá­va­li sobo­tu a před­pi­sy o jíd­lech, za sla­bé. Na dru­hou stra­nu někte­ří žido­křes­ťa­né už pocho­pi­li, že nemu­sí zacho­vá­vat zákon. Pokud Pavel nevy­ža­do­val od žido­křes­ťa­nů, aby zacho­vá­va­li sobo­tu, tím méně to oče­ká­val od pohanokřesťanů.

V Novém záko­ně najde­me lis­ty církvím, kde byli někte­ří poha­no­křes­ťa­né v nebez­pe­čí, že začnou dodr­žo­vat zákon. Pavel je přís­ně napomíná:

Dří­ve jste však nezna­li Boha a byli jste otro­ky bohů, kte­ří ve sku­teč­nos­ti bohy nejsou. Nyní jste však Boha pozna­li; lépe řeče­no: byli jste od Boha pozná­ni. Jak to, že se zase navra­cí­te k těm bez­moc­ným a ubo­hým moc­nos­tem a chce­te se jim dát zno­vu do otroc­tví? Dodr­žu­je­te usta­no­ve­ní pro dny a měsí­ce, obdo­bí a roky! Bojím se, aby úsi­lí, kte­ré jsem vám věno­val, neby­lo nako­nec nadar­mo. (Galat­ským 4:8–11)

Zamys­le­me se nad tím, jak Pavel argu­men­tu­je. Galat­ští byli před obrá­ce­ním poha­né, kte­ří slou­ži­li mod­lám. Jejich nábo­žen­ství nemě­lo žád­nou sílu, aby je při­blí­ži­lo k Bohu. Nyní však kle­sa­jí na podob­nou úro­veň. Začí­na­jí zacho­vá­vat sobo­tu, měsí­ce a jiné židov­ské svát­ky, což Pavel pova­žu­je za vra­ce­ní se zpět k sla­bým živlům — tedy úpa­dek na stej­nou úro­veň, jako kdy­si při pohan­ských svát­cích a ritu­á­lech, kte­rý­mi byli zot­ro­če­ni (verš 8 a 9).

Ve stej­ném lis­tě Pavel pokračuje:

Divím se, že se od toho, kte­rý vás povo­lal milos­tí Kris­to­vou, tak rych­le odvra­cí­te k jiné­mu evan­ge­liu. (Galat­ským 1:6)

a dále:

Vy poše­ti­lí Galat­ští, kdo vás to oblou­dil – vždyť vám byl tak jas­ně posta­ven před oči Ježíš Kris­tus ukři­žo­va­ný! Chtěl bych se vás zeptat jen na jed­no: dal vám Bůh své­ho Ducha pro­to, že jste čini­li skut­ky záko­na, nebo pro­to, že jste uvě­ři­li zvěs­ti, kte­rou jste sly­še­li? To jste tak poše­ti­lí? Zača­li jste žít z Ducha Boží­ho, a teď spo­lé­há­te sami na sebe? Tak veli­ké věci jste pro­ži­li nadar­mo? A kdy­by jen nadar­mo! Ten, kte­rý vám udí­lí Ducha a půso­bí mezi vámi moc­né činy, činí tak pro­to, že plní­te zákon, nebo pro­to, že jste sly­še­li a uvě­ři­li? (Galat­ským 3:1–5)

Toto jsou vel­mi závaž­ná napo­me­nu­tí adre­so­va­ná křes­ťa­nům. Když jed­nou uvě­ří v Ježí­še, ale pak se obrá­tí k záko­nu (což zahr­nu­je zacho­vá­vá­ní dnů), nebu­dou spaseni.

Podob­né nebez­pe­čí najde­me i v lis­tu Koloským:

Nikdo tedy nemá prá­vo odsu­zo­vat vás za to, co jíte nebo pije­te, nebo kvů­li svát­kům, kvů­li novo­lu­ní nebo sobo­tám. To všech­no je jen stín budou­cích věcí, ale sku­teč­nost je Kris­tus. (Koloským 2:16–17)^[5]

Tam­ním křes­ťa­nům také hro­zi­lo nebez­pe­čí, že začnou při­jí­mat lid­ská uče­ní a zacho­vá­vat zákon. Z toho, jak Pavel píše, je zřej­mé, že poha­no­křes­ťa­né neza­cho­vá­va­li ani zákon ani sobotu.

Cito­va­né bib­lic­ké pasá­že jsou jen krát­ké úryv­ky, kte­ré jsou ješ­tě lépe pocho­pi­tel­né po pře­čte­ní celé­ho kontextu.

5 Máme zacho­vá­vat sobo­tu pod­le Desatera?

Někte­ří se domní­va­jí, že Moj­žíšův zákon obsa­hu­je dva dru­hy záko­na: morál­ní (Boží), kte­rý před­sta­vu­je Desa­te­ro a cere­mo­ni­ál­ní (Moj­žíšův), kte­rý obsa­hu­je před­pi­sy o obě­tech, obříz­ce, atd. Morál­ní zákon pova­žu­jí za věč­ně plat­ný pro všech­ny lidi včet­ně dneš­ních křes­ťa­nů, zatím­co cere­mo­ni­ál­ní zákon našel své napl­ně­ní v Ježí­ši a už plat­ný není. V Bib­li však tako­vé roz­dě­le­ní nena­jde­me, např. v Nehemjáši 8:1 + 8 jsou ter­mí­ny Moj­žíšův zákon a Boží zákon pou­ží­vá­ny jako synonyma.

Když Ježíš zmi­ňo­val při­ká­zá­ní, ve více pří­pa­dech tím mys­lel nejen na Desa­te­ro. Když se ho boha­tý mla­dík zeptal, jaká při­ká­zá­ní má zacho­vá­vat, aby zís­kal život věč­ný, Ježíš mu odpověděl:

„Proč se mě ptáš na dob­ré? Jedi­ný je dob­rý! A chceš-li vejít do živo­ta, zacho­vá­vej při­ká­zá­ní!“ Otá­zal se ho: „Kte­rá?“ Ježíš odpo­vě­děl: „Nebu­deš zabí­jet, cizo­lo­žit, krást, kři­vě svěd­čit, cti otce a mat­ku, miluj své­ho bliž­ní­ho jako sám sebe.“ Mla­dík mu řekl: „To jsem všech­no dodr­žo­val! Co mi ješ­tě schá­zí?“ Ježíš mu odpo­vě­děl: „Chceš-li být doko­na­lý, jdi, pro­dej, co ti pat­ří, roz­dej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a násle­duj mne.“ Když mla­dík usly­šel to slo­vo, smu­ten ode­šel, neboť měl mno­ho majet­ku.. (Matouš 19:17–22)

Ježíš nevy­jme­no­val celé Desa­te­ro, a dokon­ce vyne­chal sobo­tu. Na dru­hou stra­nu zmi­ňu­je při­ká­zá­ní, kte­ré se v Desa­te­ru nena­chá­zí: Miluj své­ho bliž­ní­ho jako sám sebe! (Levi­ticus 19:18) Lás­ka k bliž­ní­mu zna­me­ná mno­hem více, než jen nekrást a neza­bí­jet. Ježíš chce pou­ká­zat na to nej­dů­le­ži­těj­ší — máme se stát doko­na­lý­mi skr­ze to, že ho bude­me násle­do­vat. Mla­dí­ka povzbu­dil dát nejen část (tj. dodr­žo­vat někte­rá při­ká­zá­ní), ale z celé­ho srd­ce se ode­vzdat služ­bě Bohu. K tomu­to posto­ji Ježíš povzbu­zo­val lidi růz­ný­mi způ­so­by. Když se ho někdo zeptal, kte­ré při­ká­zá­ní je prv­ní ze všech, odpověděl:

„Prv­ní je toto: ‚Slyš, Izra­e­li, Hos­po­din, Bůh náš, jest jedi­ný pán; miluj Hos­po­di­na, Boha své­ho, z celé­ho své­ho srd­ce, z celé své duše, z celé své mys­li a z celé své síly!‘ Dru­hé je toto: ‚Miluj své­ho bliž­ní­ho jako sám sebe!‘ Vět­ší­ho při­ká­zá­ní nad tato dvě není.“ (Marek 12:29–31)

Ježíš dal v Jano­vi 13:34–35 nové při­ká­zá­ní bra­tr­ské lás­ky. Učed­ní­kům hlu­bo­kým způ­so­bem vysvět­lil, co mají a co nema­jí dělat. Bylo by vel­mi špat­né zlo­bit se na své­ho bra­t­ra a záro­veň se uklid­nit tím, že ho neza­bi­ji. (Matouš 5:22). Stej­ně by bylo špat­né žádosti­vě hle­dět na ženu a uklid­nit se tím, že s ní nez­ci­zo­lo­žím (Matouš 5:27). Ježíš nezru­šil zákon a Desa­te­ro, ale vysvět­lil nej­hlub­ší význam záko­na. Skr­ze Desa­te­ro Bůh lidi učil základ­ním morál­ním prin­ci­pům. Jen ti, kdo se roz­hod­nou milo­vat Boha a bliž­ní­ho ze srd­ce pocho­pí, že násle­do­vá­ní Ježí­še zna­me­ná dát všech­no a neu­r­čo­vat ode­vzda­nos­ti žád­nou hranici.

V lis­tu Říma­nům 7:4–7 Pavel vysvět­lu­je, že křes­ťa­né zemře­li záko­nu, aby slou­ži­li po novu, v Duchu:

Což neví­te, brat­ří – vždyť mlu­vím k těm, kte­ří zna­jí zákon – že zákon panu­je nad člo­vě­kem, jen pokud je živ? Vda­ná žena je záko­nem vázá­na k žijí­cí­mu man­že­lo­vi; když však muž zemře, je zproš­tě­na záko­na man­žel­ství. Pokud je tedy její muž naži­vu, bude pro­hlá­še­na za cizo­lož­ni­ci, oddá-li se jiné­mu muži. Jestli­že však man­žel zemře, je svo­bod­ná od záko­na, tak­že nebu­de cizo­lož­ni­cí, když se oddá jiné­mu muži. Prá­vě tak jste se i vy, brat­ří moji, sta­li mrt­vý­mi pro zákon skr­ze tělo Kris­to­vo, abys­te se odda­li jiné­mu, tomu, kte­rý byl vzkří­šen z mrtvých, a tak nes­li ovo­ce Bohu. Když jsme byli v moci hří­chu, půso­bi­ly v nás váš­ně pod­ně­co­va­né záko­nem a nes­ly ovo­ce smr­ti. Nyní, když jsme zemře­li tomu, čím jsme byli spou­tá­ni, byli jsme zproš­tě­ni záko­na, tak­že slou­ží­me Bohu v novém živo­tě Ducha, ne pod sta­rou lite­rou záko­na. Co tedy máme říci? Že zákon je hříš­ný? Napros­to ne! Ale hřích bych byl nepo­znal, kdy­by neby­lo záko­na. Vždyť bych neznal žádosti­vost, kdy­by zákon neřekl: ‚Nepo­žá­dáš!‘ (Říma­nům 7:1–7)

Pod­le Pav­la křes­ťa­né zemře­li záko­nu a ten­to stav při­rov­ná­vá k vda­né ženě, kte­ré zemřel man­žel. Ve ver­ších 4–6 se zákon vzta­hu­je na Desa­te­ro, pro­to­že v sed­mém ver­ši je z něj cito­vá­no: „Nepo­žá­dáš!“.

V sed­mé a osmé kapi­to­le lis­tu Říma­nům nezna­me­ná svo­bo­da od záko­na pokles pod úro­veň Moj­ží­šo­va záko­na, ale pra­vý opak — být schop­ni násle­do­vat Ježí­še a ode­vzdat naše živo­ty Bohu. Tím­to způ­so­bem je hlou­bě­ji napl­ně­né i při­ká­zá­ní o sobotě.

6 Závěr: sobo­ta, nedě­le nebo kaž­dý den?

Pro náš vztah s Bohem je vel­mi důle­ži­té Bohu věno­vat náš čas. Prv­ní křes­ťa­né si den­ně našli čas, aby se spo­lu mod­li­li, povzbu­zo­va­li se a vzá­jem­ně si pomá­ha­li (Skut­ky 2:37–47; 5:42, Židům 3:12–14). Věří­me, že pro kaž­dé­ho křes­ťa­na je při­ro­ze­né vyu­žít svůj vol­ný čas k budo­vá­ní Boží­ho krá­lov­ství. Jsme rádi, že nemu­sí­me pra­co­vat v sobo­tu ani v nedě­li a vyu­ží­vat víken­dy na setká­ní s bra­t­ry a sestra­mi ve víře, spo­leč­ně chvá­lit Boha a pomá­hat jiným lidem najít ces­tu k Němu.

Novozá­kon­ní napl­ně­ní sobo­ty není v zacho­vá­vá­ní zvlášt­ní­ho dne (sobo­ty nebo nedě­le), ale v kaž­do­den­ním ode­vzdá­ní svých živo­tů Bohu. Nový zákon nás neu­čí nahra­dit sobo­tu nedě­lí. Když se někte­ré sku­pi­ny věří­cích přou o otáz­ku, zda máme zacho­vá­vat sobo­tu nebo nedě­li, pak dosud nepo­cho­pi­li Ježíšův odkaz. (Více o Ježí­šo­vě zvěs­ti pro náš život si může­te pře­číst v člán­cích: O živo­tě prv­ních křes­ťa­nů, Cír­kev v době Nové­ho zákona).

Bůh od nás neo­če­ká­vá zacho­vá­vat něja­ké for­my, ale ode­vzdat se mu a upřím­ně hle­dat Jeho vůli. Pokud zdů­raz­ňu­je­me jeden den v týd­nu,  neu­ka­zu­je to něja­ký nedo­sta­tek ode­vzda­nos­ti Bohu i ve zby­lých dnech týdne?

On mu řekl: „‚Miluj Hos­po­di­na, Boha své­ho, celým svým srd­cem, celou svou duší a celou svou mys­lí.‘ To je nej­vět­ší a prv­ní při­ká­zá­ní. Dru­hé je mu podob­né: ‚Miluj své­ho bliž­ní­ho jako sám sebe.‘ Na těch dvou při­ká­zá­ních spo­čí­vá celý Zákon i Pro­ro­ci.“ (Matouš 22:37–40)

Jsme si vědo­mi, že zacho­vá­vá­ní sobo­ty nebo jiné­ho dne je širo­ké téma. V tom­to člán­ku jsme nemoh­li vysvět­lit všech­ny otáz­ky. Bude­me rádi, když se na nás obrá­tí­te s Vaši­mi otáz­ka­mi nebo reakcemi.