Proč prá­vě Ježíš?

Život a slo­va Ježí­še Kris­ta změ­ni­ly svět. Ježíš byl Židem naro­ze­ným ve sta­ro­vě­kém Izra­e­li. Mlu­vil o sobě, že je spa­si­te­lem, jehož pří­chod byl zaslí­be­ný ve Starém záko­ně (židov­ském sva­tém Pís­mu) již stov­ky let před jeho naro­ze­ním. Avšak na roz­díl od pro­ro­ků a jiných nábo­žen­ských vůd­ců o sobě pro­hla­šo­val, že je jedi­nou ces­tou k Bohu a volal kaž­dé­ho, aby ho následoval: 

Ježíš mu odpo­vě­děl: „Já jsem ta ces­ta, prav­da i život. Nikdo nepři­chá­zí k Otci než skr­ze mne. (Jano­vo evan­ge­li­um 14:6)

Dnes už ho nemů­že­me potkat osob­ně, ale jeho učed­ní­ci, kte­ří s ním před 2000 lety trá­vi­li den a noc, nám o něm zane­cha­li svo­je svě­dec­tví. Najde­me ho v Novém záko­ně, kte­rý obsa­hu­je zprá­vy o Ježí­šo­vých slo­vech a skut­cích a stej­ně popi­su­je i život prv­ních křesťanů.

1. Ježí­šo­vo uče­ní je jedinečné

1.1 Měřít­ko dobra

Myš­len­ky o morál­ce najde­me v růz­né míře v kaž­dém nábo­žen­ství. Přes­to je Ježí­šo­vo posou­ze­ní skut­ků, slov a myš­le­nek jedi­neč­né, pro­to­že odha­lu­je srd­ce lidí. Hřích pod­le uče­ní Ježí­še začí­ná již v našich myš­len­kách. Už tam musí začít naše obrá­ce­ní. Napří­klad nečis­tý pohled na ženu pova­žu­je za stej­ně závaž­ný jako cizoložství:

Sly­še­li jste, že bylo řeče­no: ‚Nez­ci­zo­lo­žíš.‘ Já však vám pra­vím, že kaž­dý, kdo hle­dí na ženu chti­vě, již s ní zci­zo­lo­žil ve svém srd­ci. Jestli­že tě svá­dí tvé pra­vé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahy­nul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvr­že­no do pek­la. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 5:27–29)

Ježíš nás volá ke změ­ně slo­vy, kte­rá nemo­hou být jas­něj­ší. (Urči­tě však nechce říct, že si oko máme fyzic­ky vytrh­nout. Jde mu o roz­hod­nost, s jakou máme bojo­vat v srd­ci.) Ježíš oče­ká­vá radi­kál­ní změ­nu posto­jů a myš­le­nek, pro­to­že jen teh­dy je mož­né žít čis­tý život. Kla­de důraz na zane­chá­ní vše­ho zlé­ho, abychom se osvo­bo­di­li k lás­ce a čině­ní dobra.

I jiná nábo­žen­ství mlu­ví o osvo­bo­ze­ní od špat­ných tužeb. Napří­klad v budd­his­mu je to dost cen­t­rál­ní. Jde tam ale o svo­bo­du od tužeb všech – špat­ných i dob­rých. Nepra­me­ní však z pra­vé lás­ky i tou­ha po čis­tém vzta­hu s ostat­ní­mi? Je správ­né vzdát se i tou­hy nezišt­ně pomá­hat lidem? Co o tom říká Ježíš?

Dávej­te a bude vám dáno; dob­rá míra, natla­če­ná, natře­se­ná, vrcho­va­tá vám bude dána do klí­na. (Lukášo­vo evan­ge­li­um 6:38)

Ale Ježíš si je zavo­lal a řekl: „Víte, že vlád­co­vé panu­jí nad náro­dy a veli­cí je utla­ču­jí. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát vel­kým, buď vaším slu­žeb­ní­kem; a kdo chce být mezi vámi prv­ní, buď vaším otro­kem. Tak, jako Syn člo­vě­ka nepři­šel, aby si dal slou­žit, ale aby slou­žil a dal svůj život jako výkup­né za mno­hé.“ (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 20:25–28)

V nej­zná­měj­ších východ­ních nábo­žen­stvích je cílem stav, ve kte­rém člo­věk již není sám sebou, ale jeho iden­ti­ta se roz­ply­ne v jakési vyš­ší síle – jako když se kap­ka vody roz­pus­tí v neko­neč­ném oce­á­nu. Ježíš však o Bohu nemlu­ví jako o vyš­ší síle, ale jako o našem milu­jí­cím nebes­kém otci, od kte­ré­ho nás oddě­li­ly naše hří­chy. Ježíš chce, abychom se k Bohu navrá­ti­li, jeho lás­ku opě­to­va­li a jeho lás­kou milo­va­li druhé:

On mu řekl: „ ‚Miluj Hos­po­di­na, Boha své­ho, celým svým srd­cem, celou svou duší a celou svou mys­lí.‘ To je nej­vět­ší a prv­ní při­ká­zá­ní. Dru­hé je mu podob­né: ‚Miluj své­ho bliž­ní­ho jako sám sebe.‘ (Matouš 22:37–39)

On jedi­ný může napl­nit náš život sku­teč­ným poko­jem, nadě­jí a nepo­mí­je­jí­cí radostí.

1.2 Milu­j­te své nepřátele

Sly­še­li jste, že bylo řeče­no: ‚Milo­va­ti budeš bliž­ní­ho své­ho a nená­vi­dět nepří­te­le své­ho.‘ Já však vám pra­vím: Milu­j­te své nepřá­te­le a mod­le­te se za ty, kdo vás pro­ná­sle­du­jí, abys­te byli syny nebes­ké­ho Otce; pro­to­že on dává své­mu slun­ci sví­tit na zlé i dob­ré a déšť posí­lá na spra­ved­li­vé i nespra­ved­li­vé. Bude­te-li milo­vat ty, kdo milu­jí vás, jaká vás čeká odmě­na? Což i cel­ní­ci neči­ní totéž? A jestli­že zdra­ví­te jenom své bra­t­ry, co činí­te zvlášt­ní­ho? Což i poha­né^[1] neči­ní totéž? Buď­te tedy doko­na­lí, jako je doko­na­lý váš nebeský Otec. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 5:43–48)

Už ve Starém záko­ně najde­me pasá­že, kde Bůh Izra­e­li­tům při­ka­zu­je milo­vat cizin­ce a být nápo­moc­ní nepřá­te­lům. Ježí­šo­vo při­ká­zá­ní milo­vat nepřá­te­le však pře­sa­hu­je vše, co bylo do té doby zná­mé. Ježíš nevy­zý­vá k pře­hlí­že­ní zla ani nechce pro­hlá­sit zlo za dob­ro. Nao­pak, máme si být plně vědo­mi závaž­nos­ti lid­ské viny a důsled­ků zlých skut­ků před Bohem. Bůh nám však dá sílu, abychom pře­ko­na­li zlé poci­ty, nená­vist, sebe­lí­tost a tou­hu po pomstě. Tím se nám ote­vře srd­ce a oči, abychom vidě­li, zda je něja­ká nadě­je nepřá­tel­ské­mu člo­vě­ku pomo­ci, aby lito­val svůj hřích a změ­nil se.

1.3 Odpuš­tě­ní hříchů

Jeden z fari­zeů^[2] pozval Ježí­še k jídlu. Vešel tedy do domu toho fari­zea a posa­dil se ke sto­lu. V tom měs­tě byla žena hříš­ni­ce. Jakmi­le se dově­dě­la, že Ježíš je u sto­lu v domě fari­ze­o­vě, při­šla s ala­bastro­vou nádob­kou vzác­né­ho ole­je, s plá­čem při­stou­pi­la zeza­du k jeho nohám, zača­la mu je smá­čet slza­mi a otí­rat svý­mi vla­sy, líba­la je a maza­la vzác­ným ole­jem. Když to spat­řil fari­ze­us, kte­rý ho pozval, řekl si v duchu: „Kdy­by to byl pro­rok, musel by poznat, co to je za ženu, kte­rá se ho dotý­ká, že je to hříš­ni­ce.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimo­ne, chci ti něco pově­dět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ – “Jeden věři­tel měl dva dluž­ní­ky. Prv­ní byl dlu­žen pět set dená­rů, dru­hý pade­sát. Když nemě­li čím spla­tit dluh, odpus­til obě­ma. Kte­rý z nich ho bude mít radě­ji?“ Šimon mu odpo­vě­děl: „Mám za to, že ten, kte­ré­mu odpus­til víc.“ Řekl mu: „Správ­ně jsi usou­dil!“ Pak se obrá­til k ženě a řekl Šimo­no­vi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvé­ho domu, ale vodu na nohy jsi mi nepo­dal, ona však skro­pi­la mé nohy slza­mi a otře­la je svý­mi vla­sy. Nepo­lí­bil jsi mne, ale ona od té chví­le, co jsem vešel, nepře­sta­la líbat mé nohy. Nepo­ma­zal jsi mou hla­vu ole­jem, ona však vzác­ným ole­jem poma­za­la mé nohy.  Pro­to ti pra­vím: Její mno­hé hří­chy jsou jí odpuš­tě­ny, pro­to­že pro­je­vi­la veli­kou lás­ku. Komu se málo odpouš­tí, málo milu­je.“ Řekl jí: „Jsou ti odpuš­tě­ny hří­chy.“ Ti, kte­ří s ním byli u sto­lu, zača­li si říkat: „Kdo to jen je, že dokon­ce odpouš­tí hří­chy?“ A řekl ženě: „Tvá víra tě zachrá­ni­la, jdi v poko­ji!“ „(Lukášo­vo evan­ge­li­um 7:36–50)

Podob­ně, jak tuto hříš­nou ženu, kon­fron­tu­je Ježí­šo­va zvěst i kaž­dé­ho z nás. Je smut­nou rea­li­tou, jak moc jsme se vzdá­li­li od Boha a jak hod­ně jsme v našem živo­tě zni­či­li skr­ze hřích. Mís­to toho, abychom jeho vel­kou lás­ku k nám opě­to­va­li vděč­nos­tí a posluš­nos­tí, odvrá­ti­li jsme se od naše­ho stvo­ři­te­le zády a tím ho zne­vá­ži­li. Kaž­dým jed­not­li­vým hří­chem jsme vlast­ně Boha „ude­ři­li do tvá­ře“. Tuto vinu nemů­že­me odči­nit. Jedi­né, co může­me udě­lat, je navrá­tit se k němu v poko­ře a se zlo­me­ným srd­cem. Žena hříš­ni­ce, kte­rá Ježí­še pro­si­la o milost a odpuš­tě­ní, je nám v tom pří­kla­dem. Ježíš ztě­les­nil Boží lás­ku. Má moc odpus­tit naše hří­chy, pokud si je při­zná­me a litu­je­me jich. Chce nám také dát sílu a pomoc, kte­rou potře­bu­je­me, abys­me změ­ni­li naše myš­len­ky, zámě­ry a skut­ky. Jedi­ně on nám může dát svo­bo­du od hří­chu. Jeho slo­va a pří­stup k lidem dali nadě­ji a odva­hu těm, kte­ří byli v teh­dej­ší spo­leč­nos­tí ode­psá­ni jako bez­na­děj­né pří­pa­dy. Prá­vě tak i dnes nám dává nadě­ji a půso­bí v nás sku­teč­nou změnu:

Ježíš řekl Židům, kte­ří mu uvě­ři­li: „Zůsta­ne­te-li v mém slo­vu, jste oprav­du mými učed­ní­ky. Pozná­te prav­du a prav­da vás uči­ní svo­bod­ný­mi.“ Odpo­vě­dě­li mu: „Jsme potom­ci Abra­ha­mo­vi a nikdy jsme niko­mu neo­t­ro­či­li. Jak můžeš říkat: sta­ne­te se svo­bod­ný­mi?“ Ježíš jim odpo­vě­děl: „Amen, amen, pra­vím vám, že kaž­dý, kdo hře­ší, je otro­kem hří­chu. Otrok nezů­stá­vá v domě navždy; navždy zůstá­vá syn. Když vás Syn osvo­bo­dí, bude­te sku­teč­ně svo­bod­ni. (Jano­vo evan­ge­li­um 8:31–36)

Jen v něm najde­me trva­lý pokoj a odpo­či­nek, když bude­me krá­čet v jeho šlépějích:

Pojď­te ke mně, všich­ni, kdo se namá­há­te a jste obtí­že­ni bře­me­ny, a já vám dám odpo­či­nout. Vez­mě­te na sebe mé jho^[3] a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokor­né­ho srd­ce: a nalez­ne­te odpo­či­nu­tí svým duším. Vždyť mé jho netla­čí a bře­me­no netí­ží. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 11:28–30)

2. Ježíšův život je výjimečný

Uči­tel je důvě­ry­hod­ný, pou­ze pokud on sám žije pod­le toho, co říká. Ti, kte­ří Ježí­še zna­li osob­ně, vyda­li svě­dec­tví o jeho bez­ú­hon­ném živo­tě. Z hří­chu ho nedo­ká­za­li obvi­nit ani nábo­žen­ští vůd­co­vé té doby. Pokou­še­li se o to zno­vu a zno­vu, a to jen ze stra­chu před ztrá­tou vlast­ní­ho vli­vu a uzná­ní. Ježíš se nene­chal vypro­vo­ko­vat a odha­lo­val jejich špat­ný záměr moud­rý­mi odpo­věď­mi. Celý Izra­el se o něm dosle­chl — všu­de se o něm mlu­vi­lo a při­chá­ze­li k němu lidé ze všech míst. S Ježí­šem při­šli do kon­tak­tu dokon­ce i poli­tič­tí vůd­co­vé jako židov­ský vla­dař Hero­des Anti­pas a řím­ský pro­ku­rá­tor Pilát Pont­ský. Ježí­šo­vi nepřá­te­lé z řad Židů by ho býva­li rádi veřej­ně obvi­ni­li, kdy­by řekl nebo uči­nil něco špat­né­ho. K niče­mu tako­vé­mu však nedošlo.

Ježíš nevo­lal lidi jen slo­vy, aby byli posluš­ní Bohu. Své učed­ní­ky vedl svým doko­na­lým pří­kla­dem. Žil v skrom­nos­ti a sebeza­pře­ní a sám se řídil tím, co kázal dru­hým. V před­ve­čer své smr­ti Ježíš k údi­vu svých učed­ní­ků začal umý­vat jejich nohy. V té době to byla prá­ce otro­ků. Ježíš na svém pří­kla­du uká­zal, co zna­me­ná slou­žit si navzájem:

Bylo před veli­ko­noč­ní­mi svát­ky. Ježíš věděl, že při­šla jeho hodi­na, aby z toho­to svě­ta šel k Otci; milo­val své, kte­ří jsou ve svě­tě, a pro­ká­zal svou lás­ku k nim až do kon­ce. Když byli u veče­ře a ďábel již vlo­žil do srd­ce Jidá­še Iška­ri­ot­ské­ho, syna Šimo­no­va^[4], aby ho zra­dil, Ježíš vstal od sto­lu a vědom si toho, že mu Otec dal všec­ko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchá­zí, odlo­žil svrch­ní šat, vzal lně­né plát­no a pře­pá­sal se; pak nalil vodu do umy­va­dla a začal učed­ní­kům umý­vat nohy a utí­rat je plát­nem, jímž byl pře­pá­sán. Při­šel k Šimo­nu Pet­ro­vi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpo­vě­děl: „Co já činím, nyní nechá­peš, potom však to pocho­píš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebu­deš mýt nohy!“ Ježíš odpo­vě­děl: „Jestli­že tě neu­my­ji, nebu­deš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy neje­nom nohy, ale i ruce a hla­vu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykou­pán, nepo­tře­bu­je než nohy umýt, neboť je celý čis­tý. I vy jste čis­ti, ale ne všich­ni.“ Věděl, kdo ho zra­dí, a pro­to řekl: Ne všich­ni jste čis­ti. Když jim umyl nohy a oblé­kl si svůj šat, opět se posa­dil a řekl jim: „Chá­pe­te, co jsem vám uči­nil? Nazý­vá­te mě Mis­trem a Pánem, a máte prav­du: Sku­teč­ně jsem. Jestli­že tedy já, Pán a Mis­tr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden dru­hé­mu nohy umý­vat. Dal jsem vám pří­klad, abys­te i vy jed­na­li, jako jsem jed­nal já. (Jano­vo evan­ge­li­um 13:1–15)

Ježí­šo­vi učed­ní­ci s ním byli den­ně asi dva a půl roku. Čas­to byly zahanbe­ni jeho lás­kou a poko­rou. Ježíšův způ­sob živo­ta a jeho slo­va je pře­svěd­či­li a stej­ně pře­svěd­či­vě půso­bí i dnes.

3. Ježí­šo­vy zázra­ky a uzdra­ve­ní jsou výjimečné

Pod­le evan­ge­lií^[5] Ježíš uzdra­vo­val hlu­ché, sle­pé, ochr­nu­té, malo­moc­né, posed­lé, a dokon­ce kří­sil mrt­vé. Roz­mno­žil chléb a ryby, uti­šil bou­ři na jeze­ře, atd.

Ježíš cho­dil po celé Gali­le­ji^[6], učil v jejich synagó­gách, kázal evan­ge­li­um krá­lov­ství Boží­ho a uzdra­vo­val kaž­dou nemoc a kaž­dou cho­ro­bu v lidu. Pověst o něm se roz­nes­la po celé Sýrii; při­ná­še­li k němu všech­ny nemoc­né, posti­že­né roz­lič­ný­mi nedu­hy a trá­pe­ním, posed­lé, námě­síč­né, ochr­nu­té, a uzdra­vo­val je. A vel­ké zástu­py z Gali­le­je, Desí­ti­měs­tí^[7], z Jeruza­lé­ma, Jud­ska i ze Zajor­dá­ní ho násle­do­va­ly… (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 4:23–25)

Lidé, kte­ří to všech­no vidě­li na vlast­ní oči, byli ohro­me­ni. Něco tako­vé­ho se do té doby nesta­lo. Ani Ježí­šo­vi nepřá­te­lé nemoh­li popřít, že činil zázra­ky. Od té doby se ho mno­zí sna­ží napo­do­bo­vat, ale nikdo dodnes neu­zdra­vo­val tak, jako Ježíš: kaž­dé­ho, kdo k němu při­šel, od kaž­dé nemo­ci a posti­že­ní. Jeho uzdra­ve­ní byla úpl­ná, ne částečná:

Odtud šel dál a při­šel do jejich synagó­gy. A byl tam člo­věk s odum­ře­lou rukou. Otá­za­li se Ježí­še: „Je dovo­le­no v sobo­tu uzdra­vo­vat?“ Chtě­li ho totiž obža­lo­vat. On jim řekl: „Kdy­by někdo z vás měl jedi­nou oveč­ku, a ona by mu v sobo­tu spadla do jámy, neu­cho­pil by ji a nevy­tá­hl? A oč je člo­věk cen­něj­ší než ovce! Pro­to je dovo­le­no v sobo­tu činit dob­ře.“ Potom řekl tomu člo­vě­ku: „Zved­ni tu ruku!“ Zve­dl ji, a byla zase zdra­vá jako ta dru­há. Fari­ze­o­vé vyšli a smlu­vi­li se pro­ti němu, že ho zahu­bí. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 12:9–13)

Hlav­ním cílem Ježí­šo­vých zázra­ků neby­lo navrá­tit lidem fyzic­ké zdra­ví. Těmi­to zna­me­ní­mi chtěl potvr­dit svou duchov­ní zvěst, že on je spa­si­te­lem. Z lás­ky a sou­ci­tu při­šel do toho­to tem­né­ho svě­ta, aby nás vyve­dl z hříš­né­ho a bez­na­děj­né­ho živo­ta, abychom žili navě­ky s Bohem a jeho dět­mi v doko­na­lém poko­ji a radosti:

Hned nato ode­šel do měs­ta, kte­ré se nazý­va­lo Naim. S ním šli jeho učed­ní­ci a veli­ký zástup lidí. Když se blí­žil k měst­ské brá­ně, hle, vyná­še­li mrt­vé­ho; byl to jedi­ný syn své mat­ky a ta byla vdo­va. Vel­ký zástup z měs­ta ji dopro­vá­zel. Když ji Pán uvi­děl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Při­stou­pil k márám a dotkl se jich; ti, kte­ří je nes­li, se zasta­vi­li. Řekl: „Chlap­če, pra­vím ti, vstaň!“ Mrt­vý se posa­dil a začal mlu­vit; Ježíš ho vrá­til jeho mat­ce. (Lukášo­vo evan­ge­li­um 7:11–15)

V jeho době žili tři sou­ro­zen­ci – Mar­ta, Marie a Lazar. Všich­ni tři byli Ježí­šo­vi učed­ní­ci. Milo­val je. Jed­no­ho dne se sta­lo, že Lazar po váž­né nemo­ci zemřel:

Byl nemo­cen jeden člo­věk, Lazar z Beta­nie, z ves­ni­ce, kde byd­le­la Marie a její sest­ra Mar­ta. To byla ta Marie, kte­rá poma­za­la Pána vzác­ným ole­jem a nohy mu otře­la svý­mi vla­sy; a její bra­tr Lazar byl nemo­cen. Sest­ry mu vzká­za­ly: „Pane, ten, kte­ré­ho máš rád, je nemo­cen.“ Když to Ježíš usly­šel, řekl: „Ta nemoc není k smr­ti, ale k slá­vě Boží, aby Syn Boží byl skr­ze ni osla­ven.“ Ježíš Mar­tu, její sest­ru i Laza­ra milo­val. Když usly­šel, že je Lazar nemo­cen, zůstal ješ­tě dva dny na tom mís­tě, kde byl. Tepr­ve potom řekl svým učed­ní­kům: „Pojď­me opět do Jud­ska!“ Učed­ní­ci mu řek­li: „Mistře, není to dáv­no, co tě chtě­li Židé kame­no­vat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš odpo­vě­děl: „Což nemá den dva­náct hodin? Kdo cho­dí ve dne, neklo­pýt­ne, neboť vidí svět­lo toho­to svě­ta. Kdo však cho­dí v noci, klo­pý­tá, poně­vadž v něm není svět­la.“ To pově­děl a dodal: „Náš pří­tel Lazar usnul. Ale jdu ho pro­bu­dit.“ Učed­ní­ci mu řek­li: „Pane, spí-li, uzdra­ví se.“ Ježíš mlu­vil o jeho smr­ti, ale oni mys­le­li, že mlu­ví o pou­hém spán­ku. Teh­dy jim Ježíš řekl pří­mo: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvů­li vám, abys­te uvě­ři­li. Pojď­me k němu!“ Tomáš, jinak Didy­mos, řekl ostat­ním učed­ní­kům: „Pojď­me i my, ať zemře­me spo­lu s ním!“  Když Ježíš při­šel, shle­dal, že Lazar je již čty­ři dny v hro­bě. Beta­nie byla blíz­ko Jeruza­lé­ma, nece­lou hodi­nu ces­ty, a mno­zí z Židů při­šli k Mar­tě a Marii, aby je potě­ši­li v zármut­ku nad jejich bra­t­rem. Když Mar­ta usly­še­la, že Ježíš při­chá­zí, šla mu napro­ti. Marie zůsta­la doma. Mar­ta řek­la Ježí­šo­vi: „Pane, kdy­bys byl zde, nebyl by můj bra­tr umřel. Ale i tak vím, že zač­ko­li požá­dáš Boha, Bůh ti dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bra­tr vsta­ne.“ Řek­la mu Mar­ta: „Vím, že vsta­ne při vzkří­še­ní v posled­ní den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkří­še­ní a život. Kdo věří ve mne, i kdy­by umřel, bude žít. A kaž­dý, kdo žije a věří ve mne, neu­mře navě­ky. Věříš tomu?“ Řek­la mu: „Ano, Pane. Já jsem uvě­ři­la, že ty jsi Mesi­áš^[8], Syn Boží, kte­rý má při­jít na svět.“ S těmi slo­vy ode­šla, zavo­la­la svou sest­ru Marii stra­nou a řek­la jí: „Je tu Mis­tr a volá tě.“ Jak to Marie usly­še­la, rych­le vsta­la a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedo­šel do ves­ni­ce, ale byl ješ­tě na tom mís­tě, kde se s ním Mar­ta setka­la. Když vidě­li Židé, kte­ří byli s Marií v domě a těši­li ji, že rych­le vsta­la a vyšla, šli za ní; domní­va­li se, že jde k hro­bu, aby se tam vypla­ka­la. Jakmi­le Marie při­šla tam, kde byl Ježíš, a spat­ři­la ho, padla mu k nohám a řek­la: „Pane, kdy­bys byl zde, nebyl by můj bra­tr umřel.“ Když Ježíš viděl, jak plá­če a jak plá­čou i Židé, kte­ří při­šli s ní, v Duchu se roz­hor­lil a vzru­šen řekl: „Kam jste ho polo­ži­li?“ Řek­li mu: „Pane, pojď se podí­vat!“ Ježí­šo­vi vstou­pi­ly do očí slzy. Židé říka­li: „Hle, jak jej milo­val!“ Někte­ří z nich však řek­li: „Když ote­vřel oči sle­pé­mu, nemohl způ­so­bit, aby ten­to člo­věk neu­mřel?“  Ježíš, zno­vu roz­hor­len, při­chá­zí k hro­bu. Byla to jes­ky­ně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zved­ně­te ten kámen!“ Sest­ra zemře­lé­ho Mar­ta, mu řek­la: „Pane, už je v roz­kla­du, vždyť je to čtvr­tý den.“ Ježíš jí odpo­vě­děl: „Neřekl jsem ti, že uvi­díš slá­vu Boží, budeš-li věřit?“ Zved­li tedy kámen. Ježíš pohlé­dl vzhů­ru a řekl: „Otče, děku­ji ti, žes mě vysly­šel. Věděl jsem sice, že mě vždyc­ky sly­šíš, ale řekl jsem to kvů­li zástu­pu, kte­rý sto­jí kolem, aby uvě­ři­li, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvo­lal moc­ným hla­sem: „Laza­re, pojď ven!“ Zemře­lý vyšel, měl plát­nem svá­zá­ny ruce i nohy a tvář zaha­le­nu šát­kem. Ježíš jim řekl: „Roz­važ­te ho a nech­te ode­jít!“ Mno­zí z Židů, kte­ří při­šli k Marii a vidě­li, co Ježíš uči­nil, uvě­ři­li v něho. Ale někte­ří z nich šli k fari­zeům a ozná­mi­li jim, co uči­nil. (Jano­vo evan­ge­li­um 11:1–46)

Vzkří­še­ním Laza­ra z mrtvých po čtyřech dnech v hro­bě Ježíš lidem potvr­dil důvě­ry­hod­nost svých slov: „Já jsem vzkří­še­ní a život“. Může­me se pro­to spo­leh­nout, že když v něj bude­me věřit a poslou­chat ho, vzkří­sí nás po smr­ti k živo­tu s ním ve věč­nos­ti. Toto zaslí­be­ní nemá obdo­by v hlá­sá­ní ani uče­ní žád­né­ho nábo­žen­ské­ho vůdce.

4. Ježí­šo­vo zmrtvýchvstá­ní je jedinečné

Od samé­ho začát­ku půso­be­ní Ježíš nará­žel na odpor židov­ských vůd­ců. Byli plní žár­li­vos­ti a hně­vu, když vidě­li, jak za ním jdou vel­ké zástu­py. Nedo­ká­za­li ho však usvěd­čit z žád­né­ho hří­chu a vyvrá­tit žád­né jeho výro­ky. Pro­to se ho chtě­li zba­vit odsou­ze­ním na smrt, což se jim nako­nec poda­ři­lo. Ježíš si byl jejich plá­nu vědom, ale záměr­ně se jim fyzic­ky nepo­sta­vil na odpor, pro­to­že chtěl pře­ko­nat zlo láskou:

Byli na ces­tě do Jeruza­lé­ma a Ježíš šel před nimi; byli zara­že­ni a ti, kte­ří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dva­náct a začal mlu­vit o tom, co ho má potkat: „Hle, jde­me do Jeruza­lé­ma a Syn^[9] člo­vě­ka bude vydán velek­ně­žím a záko­ní­kům; odsou­dí ho na smrt a vyda­jí poha­nům, budou se mu posmí­vat, popli­va­jí ho, zbi­ču­jí a zabi­jí; a po třech dnech vsta­ne.“ (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 10:32–34)

Pro­to mě Otec milu­je, že dávám svůj život, abych jej opět při­jal. Nikdo mi ho nebe­re, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět při­jmout. Tako­vý pří­kaz jsem při­jal od své­ho Otce.“ (Jano­vo evan­ge­li­um 10:17–18)

Tři dny po kru­tém a ostud­ném ukři­žo­vá­ní, tres­tu smr­ti pro zlo­čin­ce, vstal Ježíš z mrtvých. Bib­le zmi­ňu­je mno­ho oči­tých svěd­ků, kte­ří svěd­či­li o Ježí­šo­vě smr­ti a zmrtvýchvstá­ní. Mno­zí z těch, kte­ří s ním byli před smr­tí, ho zno­vu spat­ři­li, roz­mlou­va­li s ním, dotý­ka­li se ho a dokon­ce s ním jed­li. Během 40 dní se Ježíš při růz­ných pří­le­ži­tos­tech zje­vil více než 500 učed­ní­kům. Vysvět­lo­val jim, co o jeho smr­ti a vzkří­še­ní před­po­vě­děl Sta­rý zákon. Po 40 dnech Ježíš opus­til zem a vystou­pil k Otci. Jeho učed­ní­ci nadá­le zaží­va­li vztah se vzkří­še­ným Ježí­šem. Podob­ně i my zaží­vá­me jeho pomoc v našich živo­tech. Když se k němu obra­cí­me, mění náš život a dává nám sílu a jas­no v tom, co máme dělat. Jeho vzkří­še­ní je důka­zem, že zlo nezví­tě­zí. Bůh svě­tu uká­zal, že spra­ved­li­ví lidé po smr­ti jen tak neza­nik­nou. Ježíš i před smr­tí důvě­řo­val Bohu, pro­to­že věděl, že je spra­ved­li­vý. Ten­to pří­klad důvě­ry pla­tí pro všech­ny, kte­ří skr­ze něj v Boha věří. Smrt není kon­cem pro ty, kte­ří násle­du­jí Ježí­še. Budou s Bohem žít věčně.

5. Co máme dělat?

Před 2000 lety se zvěst o Ježí­šo­vi roz­ší­ři­la po celém úze­mí Pales­ti­ny. Lidé za ním při­chá­ze­li, aby ho poslou­cha­li a byli uzdra­ve­ni. Ti, kte­ří pocho­pi­li jeho zvěst a při­ja­li jeho slo­va do srd­ce, úpl­ně změ­ni­li svo­je živo­ty. Zača­li násle­do­vat Ježí­še jako své­ho Pána, bez kom­pro­mi­sů, věr­ní až na smrt.

Totéž se děje i dnes. Lidé, kte­ří věří jeho slo­vům, zaží­va­jí ve svých živo­tech půso­be­ní a moc jeho zvěs­ti. Jeho slo­va nejsou jen pěk­ný­mi myš­len­ka­mi, ale hlav­ně výzvou pro náš život. Ježíš se chce dotknout našich srd­cí a volá nás jít za ním ces­tou, kte­rou sám šel. Jeho prav­da nás osvo­bo­zu­je z hří­chu, kte­rý pozna­me­nal náš život. Pod­mín­kou je, abychom vidě­li prav­du o sobě, uvě­do­mi­li si naši hříš­nost a při­ja­li, že potře­bu­je­me odpuš­tě­ní skr­ze Ježí­še. Tepr­ve potom nám může dát sílu vzdát se našich hříchů: sobec­tví, nečis­to­ty, závis­los­tí, lží, mar­ni­vos­ti (tou­hy udě­lat dojem našim zevnějš­kem), žár­li­vos­ti, závis­ti, poci­tů méně­cen­nos­ti, tou­hy zalí­bit se jiným lidem a pýchy. Nyní může­me začít žít nový život.

Bůh nám dává ten­to nový život, abychom nezišt­ně slou­ži­li jemu a sobě navzá­jem. Ježíš řekl:

‚Miluj Hos­po­di­na, Boha své­ho, celým svým srd­cem, celou svou duší a celou svou mys­lí.‘ To je nej­vět­ší a prv­ní při­ká­zá­ní. Dru­hé je mu podob­né: ‚Miluj své­ho bliž­ní­ho jako sám sebe.‘ (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 22:37–39)

Nové při­ká­zá­ní vám dávám, abys­te se navzá­jem milo­va­li; jako já jsem milo­val vás, i vy se milu­j­te navzá­jem.  (Jano­vo evan­ge­li­um 13:34)

Po jeho vzkří­še­ní a odcho­du z této země Ježí­šo­vi učed­ní­ci zača­li žít, co je Ježíš nau­čil o pokor­né služ­bě a lásce:

Vytr­va­le poslou­cha­li uče­ní apoš­to­lů^[10], byli spo­lu, láma­li chléb a mod­li­li se … Kaž­dé­ho dne pobý­va­li svor­ně v chrá­mu, po domech láma­li chléb a děli­li se o jíd­lo s rados­tí a s upřím­ným srd­cem. (Skut­ky apoš­to­lů 2:42 a 46)

Pokud máte myš­len­ky nebo otáz­ky k tomu­to tex­tu, bude­me rádi, když nám napíšete