Proč je na svě­tě utr­pe­ní a zlo?

Otáz­ka boles­ti, utr­pe­ní a zla ve svě­tě jis­tě není jed­no­du­chá a k její­mu pocho­pe­ní je tře­ba hlub­ší­ho zamyš­le­ní se i sebe­kri­ti­ky. V tom­to člán­ku bychom chtě­li pou­ká­zat na důle­ži­té aspek­ty půvo­du utr­pe­ní, na to, jakou roli v tom hra­je člo­věk a hřích. Chtě­li bychom též pomo­ci najít ces­tu, jak se s utr­pe­ním vypo­řá­dat a neztra­tit důvě­ru a víru v doko­na­le dob­ré­ho Boha, naše­ho Stvořitele.

Když Bůh stvo­řil člo­vě­ka, tou­žil dát mu to nej­lep­ší. Bůh se o člo­vě­ka sta­ral a pro­to­že se mu člo­věk cele ode­vzdal, mohl ho chrá­nit na kaž­dém kro­ku. Hří­chem se ale člo­věk od Boha oddě­lil, začal se roz­ho­do­vat sám, co je pro něj dob­ré a pře­stal hle­dat Boží ochranu.

1 Kde se vza­lo utrpení ?

1.1 Člo­věk byl stvo­řen pod Boží ochranou

Na počát­ku stvo­řil Bůh nebe a zemi. Země byla pus­tá a prázd­ná. (Gene­sis 1:1–2a)

Bůh stvo­řil také svět­lo, den, tmu, noc, hvězdy, slun­ce, měsíc, vody, souš, rost­li­ny a živo­či­chy. (Gene­sis 1:2–25)

Bůh viděl, že všech­no, co uči­nil, je vel­mi dob­ré. (Gene­sis 1:31).

Bůh stvo­řil člo­vě­ka, aby byl jeho obra­zem, stvo­řil ho, aby byl obra­zem Božím, jako muže a ženu je stvo­řil. A Bůh jim požeh­nal a řekl jim: ‚Ploď­te a množ­te se a naplň­te zemi. Pod­maň­te ji a panuj­te nad moř­ský­mi ryba­mi, nad nebeským ptac­tvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.‘ (Gene­sis 1:27–29)

A Hos­po­din Bůh vysa­dil zahra­du v Ede­nu na výcho­dě…, dal vyrůst ze země vše­mu stro­mo­ví žádou­cí­mu na pohled, s plo­dy dob­rý­mi k jídlu, upro­střed zahra­dy pak stro­mu živo­ta a stro­mu pozná­ní dob­ré­ho a zlé­ho… Hos­po­din Bůh posta­vil člo­vě­ka do zahra­dy v Ede­nu, aby ji obdě­lá­val a stře­žil. (Gene­sis 2:8–9.15)

Ten­to bib­lic­ký pří­běh v kni­ze Gene­sis vyja­dřu­je, jaký byl Boží plán s člo­vě­kem. Zahra­da v Ede­nu je obra­zem hoj­nos­ti vše­ho, co chtěl Bůh člo­vě­ku dát a co člo­věk pro život potře­bu­je. Život v zahra­dě zná­zor­ňu­je také hří­chem nena­ru­še­ný vztah s Bohem. Člo­věk žil s Bohem v posluš­nos­ti, důvě­ře a poko­ji, spo­lé­hal se na Boha ve všem, o čem pře­mýš­lel a co dělal, vždy činil Jeho vůli a byl napl­něn rados­tí a vděč­nos­tí. Bůh ho mohl chrá­nit na všech jeho cestách. Koneč­ný cíl, kte­rý Bůh pro člo­vě­ka při­pra­vil byl pak věč­ný život s Ním ve věč­nos­ti, v nebi.

1.2 Pod­mín­ka Boží­ho požehnání

A Hos­po­din Bůh člo­vě­ku při­ká­zal: ‚Z kaž­dé­ho stro­mu zahra­dy smíš jíst. Ze stro­mu pozná­ní dob­ré­ho a zlé­ho však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, pro­pad­neš smr­ti.‘ (Gene­sis 2:16–17)

Bůh člo­vě­ku sta­no­vil pod­mín­ku. Zaslí­bil mu požeh­ná­ní a hoj­nost, když bude Bohu posluš­ný. To vyja­dřu­je zákaz jíst ze stro­mu pozná­ní dob­ré­ho a zlé­ho (název stro­mu nesmí­me chá­pat doslo­va, Bůh člo­vě­ku už od počát­ku zje­vo­val, co je dob­ré a co zlé; jíst ze stro­mu by zna­me­na­lo, že člo­věk se sta­ne sám tím, kdo si zlo a dob­ro urču­je své­vol­ně) Bůh chtěl, aby měl člo­věk svo­bod­nou vůli. Stvo­řil ho do živo­ta ve své blíz­kos­ti a v dob­ru, ale se schop­nos­tí volit i zlo, přes­to­že sám zlo nechtěl. Kdy­by chtěl totiž Bůh ovliv­ňo­vat všech­na lid­ská roz­hod­nu­tí, nebyl by člo­věk scho­pen milo­vat. Sku­teč­ná lás­ka vychá­zí ze svo­bod­né­ho roz­hod­nu­tí pro ni. A to je také záměr Boží­ho stvo­ře­ní — dát člo­vě­ku lás­ku a mít s ním vztah.

1.3 Hřích

Nejz­chyt­ra­lej­ší ze vší pol­ní zvě­ře, kte­rou Hos­po­din Bůh uči­nil, byl had. Řekl ženě: ‚Jak­že, Bůh vám zaká­zal jíst ze všech stro­mů v zahra­dě?‘ Žena hado­vi odvě­ti­la: ‚Plo­dy ze stro­mů v zahra­dě jíst smí­me. Jen o plo­dech ze stro­mu, kte­rý je upro­střed zahra­dy, Bůh řekl: ´Nejez­te z něho, ani se ho nedotkně­te, abys­te neze­mře­li.´‘ Had ženu ujiš­ťo­val: ‚Niko­li, nepro­pad­ne­te smr­ti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojí­te, ote­vřou se vám oči a bude­te jako Bůh znát dob­ré i zlé.‘ Žena vidě­la, že je to strom s plo­dy dob­rý­mi k jídlu, láka­vý pro oči, strom sli­bu­jí­cí vše­vě­douc­nost. Vza­la tedy z jeho plo­dů a jed­la, dala také své­mu muži, kte­rý byl s ní, a on též jedl. Obě­ma se ote­vře­ly oči: pozna­li, že jsou nazí. Spletli tedy fíko­vé lis­ty a pře­pá­sa­li se jimi. (Gene­sis 3:1–6)

Člo­věk pře­kro­čil Boží pod­mín­ku a skr­ze hřích poru­šil do té doby nena­ru­še­ný vztah, kte­rý s Bohem měl. Zne­u­žil svo­bo­dy, kte­rou mu Bůh dal. Sta­lo se tak skr­ze vze­pře­ní se Boží vůli a tou­hu člo­vě­ka posta­vit se „na vlast­ní nohy“, ve pro­spěch sobec­kých tužeb.

1.4 Násled­ky hříchu

Poté, co člo­věk zhře­šil, začal mít z Boha strach. V Bib­li je to vyjá­d­ře­no tak, že se před ním ukryl v zahra­dě. Adam a Eva se ukry­li, pro­to­že je opa­no­val stud a pocit viny. Důvěr­ný vztah člo­vě­ka s Bohem se změ­nil. I když Bůh se dále o kaž­dé­ho člo­vě­ka sta­ral a sta­rá dodnes (Gen. 3:21), ztra­til člo­věk skr­ze svou nepo­sluš­nost a vzpou­ru pro­ti Bohu úzký vztah s ním. Člo­věk otu­pěl k Boží­mu vede­ní a jeho pomo­ci a při­šel tak o jeho plnou ochra­nu a požeh­ná­ní, kte­ré mohl dří­ve zakou­šet v kaž­dé situ­a­ci. Ten­to důsle­dek uka­zu­jí násle­du­jí­cí verše:

Ženě (Bůh) řekl: ‚Veli­ce roz­mno­žím tvé trá­pe­ní i boles­ti těho­ten­ství, syny budeš rodit v utr­pe­ní, budeš dych­tit po svém muži, ale on nad tebou bude vlád­nout.‘ Ada­mo­vi řekl: ‚Upo­sle­chl jsi hla­su své ženy a jedl jsi ze stro­mu, z něhož jsem ti zaká­zal jíst. Kvů­li tobě nechť je země pro­kle­ta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trá­pe­ní. Vydá ti jenom trní a hlo­ží a budeš jíst pol­ní byli­ny. V potu své tvá­ře budeš jíst chléb, dokud se nena­vrá­tíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrá­tíš.‘ (Gene­sis 3:16–19)

Vzdor Bohu se pro­je­vil také ve vzta­hu člo­vě­ka k člo­vě­ku. Lás­ky­pl­ný vztah mezi lid­mi se změ­nil. V pří­bě­hu Ada­ma a Evy je to vyjá­d­ře­no tak­to: … budeš dych­tit po svém muži, ale on nad tebou bude vlád­nout. (výmluv­ný je také pří­běh o Kai­nu a Ábe­lo­vi, kte­rý v Bib­li násle­du­je v Gen. 4:1–16).

Od té doby, co se Adam a Eva necha­li svést hadem (Sata­nem) k hří­chu, byl člo­věk také vysta­ven více vli­vu zla — duchov­ní bytos­ti Sata­na, kte­rý člo­vě­ka k hří­chu sve­dl. Bůh hado­vi řekl: ‚Mezi tebe a ženu polo­žím nepřá­tel­ství, i mezi símě tvé a símě její.‘ (Gene­sis 3:15)

Bůh člo­vě­ka zapu­dil a vyhnal ho ze zahra­dy v Ede­nu. Tím­to je vyjá­d­ře­no poru­še­ní har­mo­nie, kte­rá do té doby pano­va­la v celém stvo­ře­ní a důsle­dek pro člo­vě­ka nej­těž­ší — těž­ký život v trá­pe­ní a boles­ti, v duchov­ním odlou­če­ní od Stvo­ři­te­le. Člo­věk se ote­vřel pro hřích a od té doby je pro něj těž­ší nehře­šit (hře­šit je pro něj přirozenější).

A Bůh řekl …Nepři­pus­tím, aby vztá­hl ruku po stro­mu živo­ta, jedl a byl živ navě­ky.‘ Pro­to jej Hos­po­din Bůh vyhnal ze zahra­dy v Ede­nu, aby obdě­lá­val zemi, z níž byl vzat. Tak člo­vě­ka zapu­dil. Východ­ně od zahra­dy v Ede­nu usa­dil che­ru­by s míha­jí­cím se pla­men­ným mečem, aby stře­ži­li ces­tu ke stro­mu živo­ta. (Gene­sis 3:22–24)

I viděl Hos­po­din, jak se na zemi roz­mno­ži­la zlo­vů­le člo­vě­ka a že kaž­dý výtvor jeho mys­li i srd­ce je v kaž­dé chví­li jen zlý. (Gene­sis 6:5)

Zmí­ně­né ver­še nezna­me­na­jí, že by člo­věk již nikdy neu­dě­lal nic dob­ré­ho, ale že se nemů­že spo­lé­hat na své srd­ce a mysl, kte­ré jsou ovliv­ně­né jeho špat­ný­mi žádost­mi a sklo­ny. Skr­ze hřích již nemá člo­věk v Bohu tako­vou jis­to­tu jako dří­ve. Jeho svě­do­mí je posk­vr­ně­né. Bojí se smr­ti a násled­ků své­ho hříchu.

2 Svět po pádu do hříchu

Poté, co se člo­věk odvrá­til od Boží pomo­ci ho tedy nemů­že Bůh ochra­ňo­vat před růz­ný­mi udá­lost­mi. To se týká jak vli­vu pří­ro­dy, tak nega­tiv­ní­ho vli­vu člo­vě­ka samot­né­ho a růz­ných násled­ků jeho hříchu.

2.1 Pří­ro­da a pří­rod­ní jevy

Bůh jako stvo­ři­tel svě­ta nad ním panu­je a udr­žu­je ho. Exis­ten­ce podi­vu­hod­né­ho vesmí­ru spo­lu s obyd­le­nou Zemí je odra­zem Boží lás­ky a doko­na­los­ti. Pří­rod­ní záko­ny jsou v celé pří­ro­dě v doko­na­lé har­mo­nii. Pří­ro­da je plná jevů, kte­ré pou­ka­zu­jí na Boží veli­kost, doko­na­lost, majestát­nost a moc. Neo­de­hrá­va­jí se jen na naší pla­ne­tě, ale mohou být pozo­ro­vá­ny v celém vesmí­ru. Ponou­ka­jí člo­vě­ka ke vděč­nos­ti a úctě. Uvě­do­mě­ní si Boží majestát­nos­ti a krá­sy, lid­ské ome­ze­nos­ti a závis­los­ti na Bohu je jis­tě jejich sku­teč­ný záměr.

Mno­hé jevy mohou ale také ohro­zit lid­ský život. Pat­ří k nim růz­né kata­stro­fy jako zemětře­se­ní, tsuna­mi, sopeč­ná čin­nost, požá­ry, sesuvy půdy, cyk­ló­ny apod. Přes­to nejsou přímým Božím tres­tem. Bůh nemů­že člo­vě­ka, kte­rý ho nehle­dá, ochra­ňo­vat v živo­tě před vše­mi úska­lí­mi, kte­rá ho mohou potkat. Tak si sami lidé půso­bí mno­ho zla a utr­pe­ní. Ško­dám způ­so­be­ným pří­rod­ní­mi udá­lost­mi by se mohl člo­věk vyhnout, kdy­by se nechal Bohem vést, viděl zod­po­věd­nost za sebe i ostat­ní lidi a správ­ně vyu­žil svých schop­nos­tí pro pomoc druhým.

2.2 Kata­stro­fy zapří­či­ně­né člověkem

Kro­mě pří­rod­ních kata­strof exis­tu­jí tako­vé, kte­ré zapří­či­nil člo­věk, ať již záměr­ně nebo ne. Pro­to­že ale Bůh nechal člo­vě­ku svo­bod­nou vůli činit dob­ro i zlo, do těch­to činů vždy neza­sa­hu­je. Jed­nou pohro­mou je napří­klad hlad na Afric­kém kon­ti­nen­tě. V sou­čas­né době hla­do­ví v Afri­ce desít­ky mili­ó­nů oby­va­tel a jejich počet se blí­ží až ke 100 mili­ó­nům. Mrt­vá těla jsou kru­tým svě­dec­tvím hla­du a sucha a výzvou bur­cu­jí­cí svě­to­vou veřej­nost k neod­klad­né pomo­ci.^[1] Dal­ším pří­kla­dem tako­vé tragé­die, kte­rá si žádá mno­ho lid­ských živo­tů roč­ně, jsou potra­ty. Násled­kem inte­rup­ce musí na celém svě­tě zemřít 45 500 000 nena­ro­ze­ných dětí za rok (123 000 za den). Dal­ší­mi smut­ný­mi udá­lost­mi jsou napří­klad prů­mys­lo­vá zne­čiš­tě­ní, vál­ky, ide­o­lo­gic­ké poli­tic­ké sys­témy, tero­ris­mus, žhář­ství… Tra­gic­ké udá­los­ti, kte­ré zapří­či­nil člo­věk nepo­chá­ze­jí od Boha. Bůh tako­vé věci dopouš­tí pro­to, že dal člo­vě­ku svo­bod­nou vůli roz­ho­do­vat se a jed­nat. Jsou násled­kem ego­is­mu a zlo­by lidí, jejich nepo­sluš­nos­ti vůči Bohu.

2.3 Nemo­ce, postižení…

Někte­ří lidé říka­jí: „Kdy­by byl Bůh nedo­pus­til by, aby lidé trpě­li nemo­ce­mi.“ Ve sku­teč­nos­ti radost, štěs­tí a spo­ko­je­nost lidí ale není závis­lá prá­vě na tako­vých­to věcech, i když jsou jis­tě nemo­ci, kte­ré činí život člo­vě­ka na zemi těž­ším. Sto­jí za zamyš­le­ní, že mno­hé lidi prá­vě těž­ká situ­a­ce jako one­moc­ně­ní ved­la k hlub­ší­mu zamyš­le­ní se nad smys­lem živo­ta. Našli něco, co pře­sa­hu­je spo­ko­je­nost nad vita­li­tou jejich orga­nis­mu. Našli radost, kte­rá je trva­lá a nezá­vis­lá na vněj­ších věcech. Napro­ti tomu je bohu­žel také mno­ho lidí, kte­ří přes­to­že se jim dosta­lo v živo­tě toho nej­lep­ší­ho, co dostat moh­li, zemře­li v tís­ni, bez­na­dě­ji a smut­ku nebo dokon­ce svůj život ukon­či­li sami. Nena­šli totiž sku­teč­ný zdroj rados­ti a napl­ně­ní. Když lidé mají­cí něja­ké utr­pe­ní ho správ­ně nesou, mohou tím dát také dob­rý pří­klad dru­hým, aby i oni našli ces­tu, jak těž­kos­ti nést. Tak to bylo také v pří­pa­dě Ježí­še. Člo­věk může osla­vit Boha také skr­ze své sla­bos­ti, skr­ze to, že Boha ve svém živo­tě potře­bu­je, potře­bu­je jeho pomoc. Bůh nás vel­mi rád zachra­ňu­je z našich těž­kos­tí (Žalm 50:14,15) a chce se skr­ze to osla­vit. Může­me skr­ze to vidět jeho dobrotu.

3 Jak pohlí­žet na utr­pe­ní a katastrofy

Kata­stro­fy uka­zu­jí naši bez­moc­nost. Člo­věk musí při­jmout své limi­ty a respek­to­vat řád, kte­rý byl pro něj a svět stvo­řen. Život kaž­dé­ho člo­vě­ka může najed­nou skon­čit i když žije na rela­tiv­ně bez­peč­ném mís­tě. Náš život je pou­hý vánek, nemů­že­me ho sku­teč­ně vlast­nit, ani ho opa­no­vat. Je to dar, kte­rý jsme dosta­li od zdro­je živo­ta, kte­rým je Bůh.

Všich­ni lidé jako trá­va a všech­na jejich krá­sa jako květ trá­vy. Uschne trá­va, květ opad­ne, ale slo­vo Hos­po­di­no­vo zůstá­vá na věky… (1. list Pet­rův 1: 24–25)

3.1 „Proč Bůh nevy­hu­bí zlé lidi?“

Bůh je spra­ved­li­vý, ale chce také dát hříš­ným lidem čas se k němu obrá­tit. Vyja­dřu­jí to násle­du­jí­cí dvě mís­ta z Bible.

Pán neo­tá­lí spl­nit svá zaslí­be­ní, jak si to někte­ří vyklá­da­jí, nýbrž má s námi trpě­li­vost, pro­to­že si nepře­je, aby někdo zahy­nul, ale chce, aby všich­ni dospě­li k poká­ní. Den Páně při­jde jako při­chá­zí zlo­děj. Teh­dy nebe­sa s racho­tem zanik­nou, vesmír se žárem roz­ta­ví a země se vše­mi lid­ský­mi činy bude posta­ve­na před soud. (2. Pet­rův 3:9–10)

Pak jim (Ježíš učed­ní­kům) před­lo­žil jiné podo­ben­ství. Řekl: „Nebes­ké krá­lov­ství je podob­né člo­vě­ku roz­sí­va­jí­cí­mu na svém poli dob­ré seme­no. Ale zatím­co lidé spa­li, při­šel jeho nepří­tel, nasel mezi pše­ni­ci kou­kol (ple­vel) a ode­šel. Když pak vze­šla stéb­la a při­nes­la úro­du, teh­dy se uká­zal i kou­kol. Slu­žeb­ní­ci toho hos­po­dá­ře tedy při­šli a řek­li mu: ‚Pane, nena­sel jsi na svém poli dob­ré seme­no? Odkud se tedy vzal ten kou­kol?‘ On jim řekl: ‚To udě­lal nepří­tel.‘ Slu­žeb­ní­ci mu řek­li: ‚Chceš tedy, abychom šli a vytr­ha­li ho?‘ Ale on řekl: ‚Niko­li, pro­to­že bys­te při trhá­ní kou­ko­lu moh­li vytrh­nout i pše­ni­ci. Nech­te obo­jí růst spo­lu až do žně. V čas žně řek­nu žen­cům: Vytrhej­te nejdří­ve kou­kol a svaž­te do snop­ků ke spá­le­ní, ale pše­ni­ci shro­máž­dě­te do mé obil­ni­ce.“ (Matouš 13:24–30)

Jak vyja­dřu­jí cito­va­né ver­še, Bůh je s člo­vě­kem trpě­li­vý, nepo­slal Ježí­še na zem hříš­ní­ky potrestat, pro­to­že si pře­je, aby ho lidé pozna­li, poko­ři­li se před ním a navrá­ti­li se k němu. Všich­ni lidé jed­nou žili v hří­chu než se obrá­ti­li k Bohu, i věří­cí lidé. V Bib­li je mno­ho pří­bě­hů, kdy lidé jed­na­li zle, ale pak se obrá­ti­li a změ­ni­li život. Píše o tom také apoš­tol Pavel, napří­klad ve svém dopi­su křes­ťa­nům v Efezu:

I vy jste byli mrt­vi pro své viny a hří­chy… I my všich­ni jsme k nim kdy­si pat­ři­li; žili jsme sklo­nům své­ho těla, dali jsme se vést svý­mi sobec­ký­mi zájmy, a tím jsme nut­ně pro­pad­li Boží­mu sou­du tak jako ostat­ní. Ale Bůh, boha­tý v milo­sr­den­ství, z vel­ké lás­ky, jíž si nás zami­lo­val, pro­bu­dil nás k živo­tu spo­lu s Kris­tem, když jsme byli mrt­vi pro své hří­chy. Milos­tí jste spa­se­ni! (Efe­sz­kým 2:1–5)

Člo­věk není dob­rý jen pro­to, že nekra­de, neza­bí­jí, nepod­vá­dí part­ne­ra, nelže… Ani věří­cí člo­věk není zce­la bez hří­chu, může však žít v Boží milos­ti, lás­ce a odpuš­tě­ní, pro­to­že svých špat­ných činů litu­je a sna­ží se změ­nit. Pro­to­že ho Bůh pro­mě­ňu­je zpět k Jeho obra­zu, může žít bez­ú­hon­ným životem.

Ježíš řekl: „Nebo si mys­lí­te, že těch osm­náct, na kte­ré spadla věž v Siloe a zabi­la je, byli vět­ší viní­ci než ostat­ní oby­va­te­lé Jeruza­lé­ma? Ne, pra­vím vám, ale nebu­de­te-li činit poká­ní, všich­ni prá­vě tak zahy­ne­te.“ (Lukášo­vo evan­ge­li­um 13:4–5)

Ježíš tyto lidi v Siloe nepo­va­žo­val za více hříš­né než ostat­ní židy, ale vybí­zí všech­ny, aby se obrá­ti­li k Bohu! Kdy­by měl Bůh vyko­nat spra­ved­li­vý soud už tu na zemi, musel by spo­lu s vra­hy, tero­ris­ty, apod. odsou­dit tako­vé hříš­ní­ky, kte­ří se od Boha ješ­tě zce­la neod­vrá­ti­li. Boží spra­ve­dl­nost bude vidi­tel­ná při posled­ním sou­du, kdy člo­vě­ku bude odpla­ce­no za jeho jed­ná­ní a bude zjev­né, zda člo­věk našel u Boha odpuštění.

4 Řeše­ní a věč­ný život

Bohu­žel, pro celou lid­skou spo­leč­nost řeše­ní nee­xis­tu­je. Vět­ši­na lidí nemi­lu­je prav­du. Mlu­vil o tom již Ježíš, když řekl:

Vejdě­te těs­nou bra­nou; pro­stor­ná je brá­na a širo­ká ces­ta, kte­rá vede do záhu­by; a mno­ho je těch, kdo tudy vchá­ze­jí. Těs­ná je brá­na a úzká ces­ta, kte­rá vede k živo­tu, a málo­kdo ji nalé­zá. (Matouš 7:13–14).

Celé lid­stvo tedy zachrá­ně­no být nemů­že. Od poli­ti­ků může­me oče­ká­vat jen udr­žo­vá­ní zla v urči­tých mezích. Nemo­hou ho ale vymý­tit. Ti, kte­ří se o to pokou­še­li ztros­ko­ta­li nebo měli jen díl­čí úspě­chy. Zlo je hlu­bo­ko v lid­ských srd­cích a žád­né lid­ské uspo­řá­dá­ní to nezmě­ní. Ve sku­teč­nos­ti v tom svět nespě­je k lep­ší­mu, ale stá­le k hor­ší­mu. Vyja­dřu­je to Pavel v lis­tě Timo­te­o­vi, když říká:

A všich­ni, kdo chtě­jí zbož­ně žít v Kris­tu Ježí­ši, zaku­sí pro­ná­sle­do­vá­ní. Avšak se zlý­mi lid­mi a pod­vod­ní­ky to půjde stá­le k hor­ší­mu, neboť kla­mou jiné i sebe. (2. Timo­te­o­vi 3:12–13)

Nee­xis­tu­je tedy řeše­ní pro spo­leč­nost, exis­tu­je však řeše­ní pro jed­not­liv­ce. Bůh se od člo­vě­ka zce­la neod­vrá­til, čeká na jeho opě­tov­né obrá­ce­ní se k němu a nabí­zí svou milost a odpuš­tě­ní. Pomá­há člo­vě­ku se od zla odvrá­tit. Již nedlou­ho po pádu Ada­ma a Evy o tom Bib­le svěd­čí milos­ti­vým při­je­tím Ábe­lo­vy obě­ti, záchra­nou spra­ved­li­vé­ho Noa a v dal­ších pří­bě­zích Staré­ho a Nové­ho zákona.

Řeše­ním pro člo­vě­ka tedy je obno­ve­ní vzta­hu s Bohem. Bůh pro­to poslal Ježí­še, své­ho Syna.

Neboť Bůh tak milo­val svět, že dal své­ho jedi­né­ho Syna, aby žád­ný, kdo v něho věří, neza­hy­nul, ale měl život věč­ný. (Jano­vo ev. 3:16)

Ježíš kaž­dé­mu člo­vě­ku říká: Všech­no je mi dáno od Otce a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn — a ten, komu by to Syn chtěl zje­vit. Pojď­te ke mně všich­ni, kdo se namá­há­te a jste obtí­že­ni bře­me­ny, a já vám dám odpo­či­nout. Vez­mě­te na sebe mé jho^[2] a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokor­né­ho srd­ce: a nalez­ne­te odpo­či­nu­tí svým duším. Vždyť mé jho netla­čí a bře­me­no netí­ží.‘ (Matouš 11:27–30)

Člo­věk nebu­de od bře­men, kte­rá ho na svě­tě tíží zce­la oproš­těn, Ježíš však nabí­zí, že nám tato bře­me­na pomů­že nést a najít sku­teč­ný smy­sl živo­ta a pokoj. Chce, abychom ho při­ja­li jako pána své­ho živo­ta a pra­vé­ho Boha a abychom se necha­li zapřáh­nout do jeho jha. Sli­bu­je, že nám uleh­čí vše, co na něj vlo­ží­me, že on sám potáh­ne tu nej­vět­ší zátěž. Člo­věk musí být ale při­pra­ve­ný vidět věci tak, jak se mají. Musí mít správ­ný postoj — tou­hu hle­dat prav­du, odha­lit sku­teč­nou pří­či­nu utr­pe­ní ve svém živo­tě a upřím­ně pře­mýš­let o její nápra­vě a správ­ném řešení.

Ježíš tedy neří­ká, že od nás všech­ny pro­blémy vez­me, chce ale naši mysl upnout k tomu pra­vé­mu poko­ji. Sám nám šel pří­kla­dem celým svým živo­tem i smr­tí na kří­ži. Když byl Ježíš ukři­žo­ván, lidé se divi­li, posmí­va­li se mu a říkali:

…zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kří­že!‘ … Jiné zachrá­nil, sám sebe zachrá­nit nemů­že. Je král izra­el­ský — ať nyní sestou­pí s kří­že a uvě­ří­me v něho! … Spo­lehl se na Boha, ať ho vysvo­bo­dí, sto­jí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘ (Matou­šo­vo ev. 27:39–43). Krát­ce poté, co ale Ježíš zemřel … set­ník, když viděl, jak sko­nal, řekl: ‚On byl oprav­du Boží Syn!‘ (Mar­ko­vo ev. 15:39)

Ješ­tě za své­ho živo­ta Ježíš řekl: ‚Moje krá­lov­ství není z toho­to svě­ta. Kdy­by mé krá­lov­ství bylo z toho­to svě­ta, moji slu­žeb­ní­ci by bojo­va­li, abych nebyl vydán Židům; mé krá­lov­ství však není odtud.‘ (Jano­vo evan­ge­li­um 18:36).

Zde mlu­ví Ježíš o krá­lov­ství věč­ném u své­ho Otce v nebi.

Po Ježí­šo­vě ukři­žo­vá­ní, když uply­nu­la sobo­ta a ženy se při­šly podí­vat k hro­bu, sestou­pil anděl Páně z nebe, odva­lil kámen od hro­bu a řekl ženám:‚Vy se neboj­te. Vím, že hle­dá­te Ježí­še, kte­rý byl ukři­žo­ván. Není zde; byl vzkří­šen, jak řekl. Pojď­te se podí­vat na mís­to, kde ležel. Jdě­te rych­le pově­dět jeho učed­ní­kům, že byl vzkří­šen z mrtvých. (Matou­šo­vo ev. 28:5–7a). Ježíš se pak svým učed­ní­kům zje­vo­val a mlu­vil s nimi ješ­tě po čty­ři­cet dní, kdy byl vzat k Otci.

Přes všech­ny těž­kos­ti zaku­sil Ježíš na zemi mno­ho Boží pomo­ci. Stej­ně tak ji může zakou­šet kaž­dý jed­not­li­vec také skr­ze cír­kev, tedy v upřím­ném spo­le­čen­ství věří­cích lidí, v lás­ce a jed­no­tě ducha. Ti si pak pomá­ha­jí nést všech­ny těž­kos­ti, jak duchov­ní, tak materiální.

Pod­le toho jsme pozna­li, co je lás­ka, že on za nás polo­žil život. A tak i my jsme povin­ni polo­žit život za své bra­t­ry. Má-li někdo dosta­tek a vidí, že jeho bra­tr má nou­zi, a bez sou­ci­tu se od něho odvrá­tí — jak v něm může zůstá­vat Boží lás­ka? Dít­ky, nemi­lu­j­me pou­hým slo­vem, ale oprav­do­vým činem. (1. Janův list 3:16–18)

Stej­ně tak, jak byl vzkří­šen Ježíš z mrtvých, zaslí­bil Ježíš vzkří­še­ní i nám. Nabí­zí nám věč­ný život s ním v nebi.

Během své­ho živo­ta vzkří­sil Ježíš Laza­ra, kte­rý byl již tři dny mrtev, ze smr­ti zno­vu do živo­ta (viz Bib­le, Jano­vo ev. 11:1–44). Tak, jako je scho­pen Bůh vzkří­sit mrt­vé tělo v roz­kla­du a obno­vit v něm život, stej­ně tak je scho­pen vzkří­sit člo­vě­ka ze živo­ta na zemi k živo­tu věč­né­mu v nebi.

Násle­du­jí­cí úry­vek z Bib­le, z kni­hy Zje­ve­ní 21, vyja­dřu­je věč­ný život v nebi (je to vyjá­d­ře­no výra­zy pří­by­tek, měs­to nebo nebeský Jeruzalém).

‚Hle, pří­by­tek Boží upro­střed lidí, Bůh bude pře­bý­vat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim kaž­dou slzu s očí. A smr­ti již nebu­de, ani žalu ani nářku ani boles­ti už nebu­de — neboť co bylo, pomi­nu­lo.‘ … Tomu, kdo žíz­ní, dám napít zadar­mo z pra­me­ne vody živé … To měs­to nepo­tře­bu­je ani slun­ce ani měsíc, aby mělo svět­lo: září nad ním slá­va Boží a jeho svět­lem je Berá­nek (Ježíš) … A nevstou­pí tam nic nesva­té­ho ani ten, kdo se rou­há a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsá­ni v Berán­ko­vě kni­ze života.

Závěr

Dneš­ní svět nemů­že být Bohem chrá­něn tak, jak to Bůh při stvo­ře­ní zamýš­lel. Je pozna­me­nán hří­chem a nese jeho důsled­ky. Ani věří­cí člo­věk není vše­ho utr­pe­ní ušet­řen. Vždyť i Ježíš musel nést potu­pu a bolest na kří­ži. Prá­vě on nás ale učí, že žád­né trá­pe­ní není hor­ší, než odlou­če­ní od Boha, a nao­pak, že když jsme Bohu blíz­ko, může­me nést těž­kos­ti sná­ze, pro­to­že jsme napl­ně­ni jeho lás­kou a vyhlí­ží­me věč­ný život, kde již pro utr­pe­ní není mís­ta. Fyzic­ké­mu utr­pe­ní se tedy žád­ný člo­věk nemů­že zce­la vyhnout, může být ale osvo­bo­zen od vnitř­ní­ho, duchov­ní­ho utr­pe­ní. Pro­ží­vá­ní vnitř­ní­ho utr­pe­ní je pro člo­vě­ka hor­ší a má věč­né důsledky.

A pro­to nekle­sá­me na mys­li: i když nave­nek hyne­me, vnitř­ně se den ze dne obno­vu­je­me. Toto krát­ké a leh­ké sou­že­ní půso­bí pře­ne­smír­nou váhu věč­né slá­vy nám, kte­ří nehle­dí­me k vidi­tel­né­mu, nýbrž k nevi­di­tel­né­mu (věč­ný život s Bohem). Vidi­tel­né je dočas­né, nevi­di­tel­né však věč­né. (2. Korint­ským 4:16–18).

A viděl jsem od Boha z nebe sestu­po­vat sva­té měs­to, nový Jeruza­lém, krás­ný jako nevěs­ta ozdo­be­ná pro své­ho ženi­cha. A sly­šel jsem veli­ký hlas od trů­nu: „Hle, pří­by­tek Boží upro­střed lidí, Bůh bude pře­bý­vat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim kaž­dou slzu z očí. A smr­ti již nebu­de, ani žalu ani nářku ani boles­ti už nebu­de – neboť co bylo, pomi­nu­lo.“ (Zje­ve­ní 21:2–4).

Na počát­ku stvo­řil Bůh nebe a zemi. Země byla pus­tá a prázd­ná. (Gene­sis 1:1–2a)