Před­ur­če­ní

Slo­vo „před­ur­če­ní“ se v Bib­li vysky­tu­je něko­li­krát a exis­tu­jí roz­díl­ná chá­pá­ní toho­to pojmu. Jed­ním z nich je roz­ší­ře­né pře­svěd­če­ní, že Bůh ve své svr­cho­va­nos­ti roz­ho­du­je o všem, co se sta­ne, bez ohle­du na vůli člo­vě­ka, a že to, co Bůh určí, nemů­že žád­ný člo­věk změ­nit. Ale jsou Boží svr­cho­va­nost a lid­ská svo­bod­ná vůle oprav­du neslučitelné?

1 Pře­hled výkladů

Slo­vo „před­ur­če­ní“ se v Bib­li vysky­tu­je něko­li­krát a vět­ši­nou je vyklá­dá­no dvě­ma způsoby.

• Prv­ním je před­ur­če­ní zalo­že­né na před­zvě­dě­ní. Bůh ve své vše­vě­douc­nos­ti dopře­du zná lid­ská srd­ce. Kaž­dé­ho, o kte­rém dopře­du věděl, že ote­vře své srd­ce jeho hla­su, před­ur­čil, aby se skr­ze Ježí­še stal jeho dítě­tem. V tom­to chá­pá­ní Bůh neu­r­ču­je samot­né roz­hod­nu­tí člo­vě­ka. Určil však ces­tu, jak lidi k sobě při­ve­de skr­ze Kris­ta. Mož­nost otevřít své srd­ce Bohu má s jeho pomo­cí kaž­dý člověk.
• V dru­hém chá­pá­ní Bůh ve své svr­cho­va­nos­ti před­ur­ču­je, kdo při­jme jeho spá­su a kdo ji odmít­ne, bez ohle­du na vůli člo­vě­ka. Toto chá­pá­ní se dále dělí na dva smě­ry:„jed­no­du­ché před­ur­če­ní“, ke kte­ré­mu se hlá­sí napří­klad někte­ří bap­tis­té, a „dvo­jí před­ur­če­ní“ pod­po­ro­va­né kal­vi­nis­ty. Jed­no­du­ché před­ur­če­ní zna­me­ná, že Bůh pře­dem vybe­re, kdo půjde do nebe. Dvo­jí před­ur­če­ní zna­me­ná, že Bůh pře­dem urču­je, kdo půjde do nebe a kdo do pekla.

Význam­ní zastán­ci názo­ru, že Boží svr­cho­va­nost není slu­či­tel­ná s lid­skou svo­bod­nou vůlí jsou: Augustin, Luther a Kalvín.

1.1 Augustin (354–430)

Někte­ré Augusti­no­vy myš­len­ky se sta­ly zákla­dem pro moder­ní uče­ní předurčení.

1.2 Luther (1483–1546)

Mar­tin Luther, sám mnich augusti­ni­án­ské­ho řádu, při­jal a dále roz­vi­nul toto uče­ní o více než tisíc let poz­dě­ji. Ve svém nej­slav­něj­ším díle O zot­ro­če­né vůli píše:

„Lid­ská vůle se tudíž nachá­zí upro­střed (mezi Bohem a sata­nem) jako taž­ný doby­tek; nased­ne-li na ni Bůh, chce a krá­čí tam, kam chce on, jak se pra­ví v Žal­mu (73,22n): „Jak dobyt­če jsem před tebou býval. Já však chci být usta­vič­ně s tebou.“ Sed­ne-li na ni satan, chce a krá­čí, kam chce on, a neroz­ho­du­je o tom, ke kte­ré­mu z obou jezd­ců pobě­ží a kte­ré­ho vyhle­dá; nýbrž jezd­ci sami boju­jí o to, kdo vůli opa­nu­je a bude vlast­nit.„^[1]

1.3 Kal­vín (1509–1564)

Uče­ní Jana Kal­ví­na zís­ka­lo vel­ký vliv. Na syno­du v Dor­tu (1618–1619 v Nizo­zem­sku) se sta­lo ofi­ci­ál­ním uče­ním refor­mo­va­né církve v Nizozemsku.

Před­ur­če­ním rozu­mí­me věč­né roz­hod­nu­tí Boha, kte­rým sám určil, co si pře­je, aby se s člo­vě­kem sta­lo. Ne všich­ni jsou stvo­ře­ni za stej­ných pod­mí­nek, ale někte­ří jsou před­ur­če­ni k věč­né­mu živo­tu, jiní k věč­né­mu zatra­ce­ní. (Insti­tu­tio Chris­ti­anae Reli­gi­o­nis 3.21.5)

2 Bib­lic­ké chápání

Bůh žije ve věč­nos­ti. Neži­je v čase jako lidé. Všech­no je před ním, jako by to bylo pří­tom­nos­tí. Pro­to zná roz­hod­nu­tí lidí. Pro­to­že Bůh pře­dem zná ty, kdo ho při­jmou, může je před­ur­čit, aby se sta­li jeho posluš­ný­mi dětmi.

Neboť ty, kte­ré pře­dem poznal, také pře­dem určil, aby byli při­po­dob­ně­ni obra­zu jeho Syna, tak aby on byl prvo­ro­ze­ný mezi mno­ha brat­ří­mi; (Říma­nům 8:29–30, ČSP)

Petr, apoš­tol Ježí­še Kris­ta, vyvo­le­ným pří­cho­zím roz­ptý­le­ným v Pon­tu, Gala­cii, Kap­pa­do­kii, Asii a Bithy­nii, pod­le před­zvě­dě­ní Boha Otce v posvě­ce­ní Ducha k posluš­nos­ti a pokro­pe­ní krví Ježí­še Kris­ta. Kéž se vám roz­hoj­ní milost a pokoj! (1. Pet­rův 1:1–2, ČSP)

V uve­de­ných citá­tech Bůh vyvo­lu­je pod­le před­zvě­dě­ní. To zna­me­ná, že Bůh nevy­bí­rá své­vol­ně, ale na zákla­dě roz­hod­nu­tí člo­vě­ka, kte­ré pře­dem znal. Před­ur­čil všech­ny, o nichž věděl, že ho při­jmou, aby při­ja­li podo­bu jeho Syna.

Bůh ve své lás­ce tou­ží před­ur­čit (vyvo­lit a spa­sit) všech­ny lidi, aby byli s ním navždy, ale niko­ho nenu­tí, aby s ním měl vztah.

To je dob­ré a milé před Bohem, naším Zachrán­cem, kte­rý chce, aby všich­ni lidé byli zachrá­ně­ni a při­šli k pozná­ní prav­dy. (1. Timo­te­o­vi 2:3–4, ČSP)

Pán neo­tá­lí spl­nit svá zaslí­be­ní, jak si to někte­ří vyklá­da­jí, nýbrž má s námi trpě­li­vost, pro­to­že si nepře­je, aby někdo zahy­nul, ale chce, aby všich­ni dospě­li k poká­ní. (2. Pet­rův 3:9)

V Bib­li nachá­zí­me jas­né uče­ní, že Bůh chce, aby byli všich­ni spa­se­ni, ale lidé mají svo­bod­nou vůli se pro­ti tomu roz­hod­nout. Kdy­by Bůh, kte­rý chce spá­su všech, nezo­hled­ňo­val lid­ská roz­hod­nu­tí, peklo by bylo prázdné.

Ale fari­ze­o­vé a záko­ní­ci zavrh­li úmy­sl, kte­rý Bůh s nimi měl, když se neda­li pokřtít od Jana. (Lukášo­vo evan­ge­li­um 7:30)

Fari­ze­o­vé a záko­ní­ci se tedy sami roz­hod­li, že se nebu­dou podí­let na Božím zámě­ru. Bůh chtěl, aby i oni čini­li poká­ní, ale neby­li ochotni.

2.1 Cíl světa

Bůh stvo­řil svět, pro­to­že je lás­ka. Chtěl se o svou lás­ku podě­lit s lid­mi. Stvo­řil nás, abychom byli sva­tí, jako je sva­tý on (1. Pet­rův 1:16). Bůh nikdy nechtěl, aby lidé hře­ši­li, ale aby zůsta­li ve vzta­hu se Stvo­ři­te­lem. Člo­věk svo­jí nepo­sluš­nos­tí a hří­chem odmí­tl původ­ní Boží plán. Víme, že Bůh je lás­ka, je spra­ved­li­vý a všech­ny ostat­ní ctnos­ti jsou v doko­na­lé har­mo­nii spo­je­ny v jeho bytí. Pro­to byl i jeho plán stvo­ře­ní svě­ta čis­tý. Milu­je bytos­ti, kte­ré stvo­řil. Kdy­by se roz­ho­dl, že vše se bude dít jen pod­le jeho vůle, svět by pokra­čo­val v abso­lut­ní har­mo­nii bez jaké­ho­ko­li odpo­ru. Ten, kdo dru­hé­ho sku­teč­né milu­je, respek­tu­je jeho svo­bo­du. Bůh k nám při­stu­pu­je stej­ně. A tak skr­ze svo­bod­né roz­hod­nu­tí člo­vě­ka vstou­pil do svě­ta hřích.

Uče­ní o před­ur­če­ní vede k tomu, že Bůh plá­no­val, aby lidé hře­ši­li, a chce, aby vět­ši­na lidí šla do pek­la. To by z Boha uči­ni­lo původ­ce hří­chu. Ješ­tě před­tím, než se naro­dí, je již roz­hod­nu­to, že vět­ši­na lidí nikdy nebu­de mít šan­ci na spa­se­ní (pod­le Kalvína).

Což si libu­ji v smr­ti své­vol­ní­ka? je výrok Panov­ní­ka Hos­po­di­na. Zda­li­pak nechci, aby se odvrá­til od svých cest a byl živ? (Ezechiel 18:23,31–32)

V Bib­li Bůh čas­to volá lidi k poká­ní. Z toho vyplý­vá, že je mož­né na tuto výzvu rea­go­vat. Když Ježíš volá „Čiň­te poká­ní!“, nepo­rou­čí, ale povzbu­zu­je, vyzý­vá a žádá. Pro vše­mo­hou­cí­ho Boha není poni­žu­jí­cí nás o něco žádat, pro­to­že je doko­na­le pokorný:

Jsme tedy pos­ly Kris­to­vý­mi, Bůh vám domlou­vá naši­mi ústy; na mís­tě Kris­to­vě vás pro­sí­me: dej­te se smí­řit s Bohem! (2. Korint­ským 5:20)

2.2 Vztah, lás­ka a svoboda

Člo­věk je stvo­ře­ný pro vztah s Bohem (Jano­vo evan­ge­li­um 17:3). Sku­teč­ný vztah cha­rak­te­ri­zu­je lás­ka a svo­bo­da. Pokud je někdo nucen být s někým jiným, není to pro­je­vem lás­ky. Vztah je zalo­žen na lás­ce, když mají obě stra­ny svo­bo­du roz­hod­nout se zůstat spo­lu a mož­nost se roze­jít. Pokud může­te ovlá­dat něčí vůli, stá­vá se z něj robot. Bůh nestvo­řil robo­ty, ale lid­ské bytos­ti, kte­ré mají vol­bu, zda ho budou milo­vat, nebo ne.

Dovo­lá­vám se dnes pro­ti vám svě­dec­tví nebes i země: Před­lo­žil jsem ti život i smrt, požeh­ná­ní i zlo­ře­če­ní; vyvol si tedy život, abys byl živ… (Deu­te­ro­no­mi­um 30:19–20a)

Jeruza­lé­me, Jeruza­lé­me, kte­rý zabí­jíš pro­ro­ky a kame­nu­ješ ty, kdo byli k tobě poslá­ni; koli­krát jsem chtěl shro­máž­dit tvé děti, tak jako kvoč­na shro­maž­ďu­je kuřát­ka pod svá kří­d­la, a nechtě­li jste! (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 23:37)

Což nepři­jmu i tebe, budeš-li konat dob­ro? Nebu­deš-li konat dob­ro, hřích se uve­le­bí ve dve­řích a bude po tobě dych­tit; ty však máš nad ním vlád­nout.“ (Gene­sis 4:7)

I po Ada­mo­vě pádu nejsou lidé nuce­ni hře­šit, ale mají mož­nost nad hří­chem vládnout.

3 Důsled­ky toho­to učení

• Lidé, kte­ří věří v před­ur­če­ní, popí­ra­jí, že člo­věk má svo­bod­nou vůlí při­jmout nebo odmít­nout Boží nabíd­ku spasení.
• Věří také, že člo­věk je zce­la zka­že­ný. Říka­jí, že člo­věk nemů­že konat dob­ro ani hle­dat Boha, dokud ho Bůh bez jeho při­či­ně­ní nezmě­ní. V Bib­li je však člo­věk i přes svůj pad­lý stav stá­le scho­pen konat i dobro:
  

  Jestli­že náro­dy, kte­ré nema­jí zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě záko­nem, i když zákon nema­jí. (Říma­nům 2:14)

• Uče­ní o před­ur­če­ní je obvykle spo­je­no s popí­rá­ním mož­nos­ti odpad­nout od Boha pro ty, kdo jsou před­ur­če­ni k věč­né­mu živo­tu. Více v našem člán­ku  Odpad­nu­tí od víry.
• V uče­ní Kal­ví­na ten, kdo je vyvo­len, nemů­že odo­lat „milos­ti“ Boží. Násle­du­je jed­na z mno­ha pasá­ží, kte­ré uka­zu­jí schop­nost člo­vě­ka vze­přít se Boží milosti:
  

  Jste tvr­do­šíj­ní a máte pohan­ské srd­ce i uši! Nepře­stá­vá­te odpo­ro­vat Duchu sva­té­mu, jako to děla­li vaši otco­vé. (Skut­ky apoš­to­lů 7:51)

• Dal­ším smut­ným důsled­kem uče­ní o před­ur­če­ní je, že ten, kdo se kvů­li svým hříchům cítí dale­ko od Boha, s tím nemů­že nic dělat. Musí čekat, až ho „obrá­tí“ Bůh. Nemů­že začít žít život, kte­rý se Bohu líbí, i kdy­by chtěl. V Židům 3:7–8 a Žal­mu 95:7–8 je však napsá­no: „Dnes, když usly­ší­te jeho hlas, neza­tvr­zuj­te svá srd­ce, jako když mě pokoušeli.“
• Pokud Bůh před­ur­ču­je lidi bez ohle­du na jejich vůli, pak Boží hněv dopa­dá na ty, kte­ré nechce zachrá­nit. Není spra­ved­li­vé trestat něko­ho za to, za co není zod­po­věd­ný a není to jeho vina. Tako­vá před­sta­va Boha se nedá spo­jit s Boží láskou.
• Před­ur­če­ní říká, že vše se děje pod­le věč­né­ho Boží­ho plá­nu. To by však zna­me­na­lo, že Bůh si pře­je nejen dob­ro, ale i zlo. Bůh se pak stá­vá původ­ce hříchu.
• Mohou exis­to­vat růz­né vari­an­ty před­ur­če­ní, jako je jed­no­du­ché a dvo­ji­té před­ur­če­ní, ale v koneč­ném důsled­ku mezi nimi není žád­ný roz­ho­du­jí­cí roz­díl. V obou pří­pa­dech zatra­ce­ní člo­vě­ka vychá­zí od Boha. Pokud Bůh „pou­ze“ vybí­rá ty, kte­ří půjdou do nebe, pak ostat­ní auto­ma­tic­ky jdou do zatracení.
• Před­ur­če­ní sni­žu­je hod­no­tu člo­vě­ka. Být člo­vě­kem zna­me­ná jed­nat pod­le naší svo­bo­dy a rozu­mu, řídit se urči­tý­mi moti­vy a cíli. Svo­bod­ná vůle dává naše­mu živo­tu hlub­ší význam. Dává nám též zakou­šet násled­ky živo­ta, kte­rý si vybereme.

Závěr

Poku­si­li jsme se shr­nout bib­lic­ké chá­pá­ní před­ur­če­ní a zdů­raz­nit někte­ré pro­blémy týka­jí­cí se kal­vi­nis­tic­ké­ho uče­ní. Kal­vi­nis­tic­ký pohled obsa­hu­je čet­né pro­blémy týka­jí­cí se jak Boží bytos­ti, tak pod­sta­ty člo­vě­ka. Posel­ství celé bib­le zní, že Bůh s lás­kou volá lidi k poká­ní a lidé tuto výzvu buď při­jmou, nebo odmít­nou pod­le své svo­bod­né vůle.

Zastán­ci kal­vi­nis­mu namí­ta­jí, že mno­ho pasá­ží doka­zu­je, že Boží svr­cho­va­nost je abso­lut­ní a nepo­ne­chá­vá pro­stor pro svo­bod­nou vůli. Pro­to se v dal­ších člán­cích série o před­ur­če­ní bude­me podrob­ně­ji zabý­vat někte­rý­mi z nej­kon­tro­verz­něj­ších pasáží.