O pou­tech digi­tál­ní­ho světa

O  závis­los­tech na soci­ál­ních sítích, por­no­gra­fii a počí­ta­čo­vých hrách bylo napsá­no mno­ho knih. Víme že nám to ško­dí, ale proč je čas­to těž­ké najít sílu to změ­nit? Jsme vděč­ní, že i když někte­ří z nás byli závis­lí na těch­to věcech, nako­nec skr­ze Ježí­še nalez­li ces­tu ven. Sepsa­li jsme někte­ré pasá­že a myš­len­ky, kte­ré na této ces­tě byly důležité.

Ježíš řekl Židům, kte­ří mu uvě­ři­li: „Zůsta­ne­te-li v mém slo­vu, jste oprav­du mými učed­ní­ky. Pozná­te prav­du a prav­da vás uči­ní svo­bod­ný­mi.“ Odpo­vě­dě­li mu: „Jsme potom­ci Abra­ha­mo­vi a nikdy jsme niko­mu neo­t­ro­či­li. Jak můžeš říkat: sta­ne­te se svo­bod­ný­mi?“ Ježíš jim odpo­vě­děl: „Amen, amen, pra­vím vám, že kaž­dý, kdo hře­ší, je otro­kem hří­chu. Otrok nezů­stá­vá v domě navždy; navždy zůstá­vá syn. Když vás Syn osvo­bo­dí, bude­te sku­teč­ně svo­bod­ni. (Jano­vo evan­ge­li­um 8:31–36)

Židé si nechtě­li při­znat, že jsou otro­ky. Ježíš nám může pomoct, když si při­zná­me, kde sto­jí­me. Slo­va „Otrok nezů­stá­vá v domě“ se můžou zdát přís­ná, v zápě­tí ale Ježíš dává zaslí­be­ní „bude­te sku­teč­ně svo­bod­ni“. Nena­bí­zí jen nahra­dit jed­nu závis­lost jinou — méně škod­li­vou. On doká­že vyře­šit prázd­no­tu v duši, kte­rá nesná­ší klid, a nutí nás se napl­nit věc­mi, o kte­rých víme, že jsou špatné.

Kdo by se však napil vody, kte­rou mu dám já, nebu­de žíz­nit navě­ky. Voda, kte­rou mu dám, sta­ne se v něm pra­me­nem, vyvě­ra­jí­cím k živo­tu věč­né­mu.“ (Jano­vo evan­ge­li­um 4:14)

Proč ale dnes mno­zí věří­cí čtou Bib­li, chvá­lí Boha na shro­máž­dě­ních, a přes­to nena­chá­zí ces­tu ven?

Amen, amen, pra­vím vám, jestli­že pše­nič­né zrno nepad­ne do země a neze­mře, zůsta­ne samo. Zemře-li však, vydá mno­hý uži­tek. (Jano­vo evan­ge­li­um 12:24)

Ježíš nemů­že uzdra­vit oddě­le­ně jed­nu oblast naše­ho živo­ta, může ho uzdra­vit jen celý. Pod­mín­kou je, že zemře­me sta­rým hod­no­tám a cílům a násle­du­je­me jeho.

Neboť kdo by chtěl zachrá­nit svůj život, ten o něj při­jde; kdo však ztra­tí svůj život pro mne, nalez­ne jej. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 16:25)

Nemi­lu­j­te svět ani to, co je ve svě­tě. Milu­je-li kdo svět, lás­ka Otco­va v něm není. Neboť všech­no, co je ve svě­tě, po čem dych­tí člo­věk a co chtě­jí jeho oči a na čem si v živo­tě zaklá­dá, není z Otce, ale ze svě­ta. A svět pomí­jí i jeho chti­vost; kdo však činí vůli Boží, zůstá­vá na věky. (1. Janův 2:15–17)

To nezna­me­ná, že křes­ťa­né jsou v zása­dě pro­ti novým tech­no­lo­giím. Napří­klad vyná­lez knih­tis­ku dal Bib­li do rukou mno­ha lidem, kte­ří by se k ní nikdy nedo­sta­li. Ježíš nás ale chce osvo­bo­dit od mno­ha věcí, na kte­rých si zaklá­dá ten­to svět. Když se sami nechá­me posou­dit Bohem a jeho slo­vem, pak On pomů­že nám kdy a co může­me pou­žít bez toho, aby nás to zot­ro­čo­va­lo nebo oslabovalo.

Slo­vo Boží je živé, moc­né a ostřej­ší než jaký­ko­li dvou­seč­ný meč; pro­ni­ká až na roz­hra­ní duše a ducha, kos­tí a mor­ku, a roz­su­zu­je tou­hy i myš­len­ky srd­ce. (Židům 4:12)

Všec­ko zkou­mej­te, dob­ré­ho se drž­te; zlé­ho se chraň­te v kaž­dé podo­bě. (1. Tesa­lo­nic­kým 5:21–22)

Na této ces­tě Ježíš uzdra­vu­je i naše vzta­hy. Inter­net sice posky­tu­je širo­ké mož­nos­ti, jak navá­zat kon­takt s mno­ha lid­mi, ale otáz­kou je, jak hlu­bo­ké a trva­lé tyto vzta­hy budou. Dob­rý vztah je o důvě­ře, na kte­rou je potře­ba osob­ní zku­še­nost s živo­tem dru­hé­ho člo­vě­ka. Na to samot­ná komu­ni­ka­ce přes inter­net nesta­čí. Důvě­ra je zalo­že­na na oprav­do­vos­ti a na upřím­né vzá­jem­né pozor­nos­ti. Je to o při­pra­ve­nos­ti dát dru­hým lidem mož­nost být sou­čás­tí mého živo­ta. Uká­že­me kým sku­teč­ně jsme, a pře­ce může­me nést sla­bos­ti a nedo­stat­ky jed­ni dru­hých. Je to o závaz­ku usi­lo­vat o to nej­lep­ší pro dru­hé a krá­čet spo­leč­ně ces­tou živo­ta a tak dosáh­nout věč­né­ho cíle.

Říká­me-li, že s ním máme spo­le­čen­ství, a při­tom cho­dí­me ve tmě, lže­me a neči­ní­me prav­du. Jestli­že však cho­dí­me v svět­le, jako on je v svět­le, máme spo­le­čen­ství mezi sebou a krev Ježí­še, jeho Syna, nás očiš­ťu­je od kaž­dé­ho hří­chu. (1. Janův 1:6–7)