O důležitosti přímé evangelizace

Úskalí tzv. „Friendship evangelism“

Úvod

Budování přátelství je dnes viděno mnohými věřícími jako důležitá cesta, jak zvěstovat evangelium a získávat lidi pro Boha. Její základní myšlenka je vybudovat přátelství s nevěřícími lidmi skrze volnočasové aktivity a později s nimi začít mluvit o otázkách víry. Takto jim má být přiblížena Boží láska mírným a nenásilným způsobem. Mimo jiné jsou uváděny následující argumenty: 

  • „Nejlépe se dá evangelizovat lidi, když s nimi vybudujete přátelství, a tak si získáte jejich důvěru.“
  • „Čím lépe znáte člověka, kterého chcete přivést k obrácení, tím snadněji ho můžete přivést k Ježíšovi.“
  • „Nemáme lidí ‚ubíjet‘ Biblí, mají na mém životě poznat, že jsem jiný a pak se zeptají, jaký je důvod.“
  • „Přímou konfrontací se dnes nemůžeme přiblížit k lidem, ale spíše je tím odradíme.“

To, co se zdá na první pohled dobré a srozumitelné, může ve skutečnosti Ježíšovu zvěst ničit, nemusí být upřímné a slučitelné s křesťanským životem.

Napodobňovat svět nebo Krista?

Nevěřící lidé žijí svůj život podle vlastních cílů, přání a pocitů. Oproti tomu je touhou křesťana vytrvalé hledání Boží vůle, touha žít v bázni a v lásce ke svému Stvořiteli, být svatí tak jako On je svatý (1. Petrův list 1:14–16):

I když svatý život neznamená, že už více nehřešíme, přesto křesťan chce žít zcela pro Boha, nechce jít za svými vlastními sobeckými touhami a představami. Ale abychom mohli vybudovat přátelství, musíme najít společné zájmy. ? Pokud chci, aby mne nevěřící člověk přijal za kamaráda, musím se přizpůsobit jeho zájmům, aktivitám a chování. Takto už nebude prioritou, co se líbí Bohu, ale co se líbí mému kamarádovi. A tak přátelství mezi křesťanem a člověkem, pro kterého Bůh není důležitý, musí nevyhnutně vést ke kompromisům ze strany křesťana, který se chce přiblížit nevěřícímu a přizpůsobit se jeho zájmům. Tímto způsobem se křesťan stává přítelem světa. K tomu Bible říká:

Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Či myslíte, že nadarmo je psáno: ‚Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil‘? (Jakubův list 4:4–5)

Více k tomu v tématu o posvěcení

Křesťan, který dělá kompromisy, nejenže opouští cestu, která vede k věčnému životu, ale falšuje i Ježíšovu zvěst. Jiným lidem tak zvěstuje, že věci, které živí světská a hříšná přánípředstavují normální aktivity a nejsou v protiřečení k následování Ježíše. Aby člověk byl vždy dobře přijat lidmi, tak se tímto přizpůsobuje světu. Skoro všechno, co je právě „IN“ se dříve nebo později dostane do křesťanského světa a zvěst nyní zní: to, co se ti líbí, můžeš nyní dělat i s Ježíšem. Volání k obrácení z hříchů, což je základ Ježíšovy zvěsti a zvěsti apoštolů a představuje začátek křesťanského života, však chybí. Co je hřích a co znamená obrácení, se zcela zamlží.

Evangelizace bez upřednostňování

Lidé si většinou hledají přátele podle osobních preferencí — když je jim někdo sympatický, když si dobře s někým rozumí, když mají stejné koníčky, když jsou na stejných vlnách. Ježíš však šel se svojí zvěstí ke všem lidem. Těm, kteří se pro ni otevřeli, věnoval pak mnoho času a učil je (např. Markovo evangelium 6:30–34, Janovo evangelium 8:2). Ty, kteří přijali jeho zvěst a chtěli činit Boží vůli, nazýval pak svými přáteli:

Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. (Janovo evangelium 15:14)

A dokonce je nazýval i svými bratry a sestrami:

Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mk 3:31–35).

Když upřednostníme jen úzký okruh přátel, dáváme šanci jen málo lidem. Nikdo si nedokáže představit, kolik lidí nedostane žádnou možnost poznat Ježíše kvůli této tzv. evangelizaci přátelstvím. To se k lásce nehodí. Ten, kdo chce milovat lidi, bude vždy a všude hledat ty, kteří se chtějí obrátit a otevřít Boží lásce.

Evangelizace, která není otevřená, je neupřímná

Ježíš by nikdy nepřistupoval k lidem „naokolo“, když zrovna nemají zájem. Nezval by je k nezávazným aktivitám jako poslouchat nebo tvořit hudbu, sport, dělat spolu zajímavé věci a podobně. A přitom by v koutku duše doufal, že se snad naskytne příležitost říci pár slov o Bohu.

Respektoval, když lidé netoužili žít s Bohem a nechtěl je postupně ovlivňovat. Každý jiný přístup kromě přímého, je neúčinný a neupřímný. Ovlivňovat druhé jejich touhami je manipulace. Podobně fungují obchodní strategie ve světě, které chtějí lidi přesvědčit, aby si koupili něco, co nikdy skutečně nechtěli. S lidmi se pak zachází jako s objekty než jako s osobnostmi se svobodnou vůlí. Naopak křesťanská láska znamená brát přesvědčení a názory lidí vážně a nepoužívat něčeho nečestného, abychom je získali. Vzpomeňte si na příklad Pavla v 1. Korintským 2: 1–5.

Lákat lidi na věci, které mají rádi, podává pokřivený obraz o křesťanství, protože budí dojem, že i nadále mohou žít podle svých žádostí. Takto mezi životem věřícího a nevěřícího není velký rozdíl.

Jakým způsobem máme uskutečnit Ježíšovo volání k evangelizaci

Během svého působení Ježíš svým učedníkům vysvětlil, jak mají pozývat lidi do Božího království a připravit je na jeho příchod:

I vyšli a volali k pokání. (Markovo evangelium 6:12)

Učedníci měli vydávat jasné svědectví o pravdě. Jejich posláním bylo hledat ty, kteří toužili slyšet evangelium a chtěli se připravit na příchod mesiáše. To by ale nebylo možné, kdyby se zaměřili na budování přátelství jen s pár lidmi.

Ježíš konfrontoval lidi s pravdou láskyplně, jasně, konkrétně. Řekl jim to, co bylo důležité pro jejich životní situaci a to, co je odděluje od Boha. Např. bohatému mladíkovi řekl, že se musí vzdát všeho, k čemu ještě lne, aby mohl vejít do Božího království (Markovo evangelium 10:17–31):

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Ještě více se zhrozili a říkali si: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“ Tu se Petr ozval: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný. Mnozí první budou poslední a poslední první.“

Když mladík nechtěl splnit tuto výzvu, Ježíš za ním neběžel a neustoupil. Trval na této pravdě, že nikdo, kdo není ochotný vše ve svém životě podřídit Bohu, nemůže přijít do Božího království. Stejný přístup najdeme u Ježíše také v Janovi 6. Po kázání o živém chlebu ho už mnozí nechtěli následovat. Bylo to pro ně příliš tvrdé. (Janovo evangelium 6:60–69):

Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. – A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“

Ježíš nic ze svých slov nevzal zpátky. Naopak. Byl ochotný vzdát se i svých dvanácti učedníků, které si vybral, aby s ním stále chodili, než slevit ze své zvěsti.

Každý člověk má svědomí. Když ho poslouchá, potom stále více poznává Boží pohled na věci kolem sebe a pravdu o sobě. Proto je možné nejlépe pomoci lidem, když se naše zvěst dotkne jejich svědomí a voláme je k tomu, aby se upřímně nechali konfrontovat s realitou v jejich životě. Tímto způsobem jsou postaveni do světla Božího slova s celým svým myšlením a svými skutky. Také náš život by měl odpovídat tomuto volání a být jim příkladem. 

A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti.  Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou, a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí. Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. (2. list Korintským 4:1–5)

Toto místo vysvětluje, proč lidé nepřijímají pravdu. Skutečný důvod pro odmítnutí Ježíšovy zvěsti je „zaslepená mysl.“ Je zaslepená skrze vlastní egoismus a „lásku“ ke světu. Mají za to, že najdou naplnění ve věcech tohoto světa. Uzavírají se tak volání k obrácení a důvěře, že jen ve vztahu se svým Stvořitelem najdou skutečné naplnění. Když lidé milují více svět než Boha, pak jim nepomůže ani žádné přátelství. Ani největší zázrak je nepřesvědčí změnit svůj život a přijít k Bohu.

Největší pomoc je pro člověka seznámit ho se zvěstí a pozvat ho do života s Bohem. Praktický příklad najdeme ve Skutcích apoštolů, když Pavel mluvil k Atéňanům. Nejprve jim vysvětlil, kdo a jaký je Bůh a potom je volal, aby změnili svůj život, protože Bůh bude soudit svět:

Bůh však prominul lidem dobu, kdy ještě nemohli pochopit, že jsou Božími dětmi, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní. (Skutky apoštolů 17:30–34)

Někteří lidé tvrdí, že naše doba je úplně jiná než doba apoštola Pavla a proto způsob, jak on zvěstoval evangelium, se dnes už nehodí. Určitě se změnila kultura, technika a sociální podmínky. Ale lidská přirozenost a pravda Ježíšovy zvěsti zůstala stejná. I v tehdejší době mnozí považovali tu zvěst za bláznivou a nevhodnou. V Athénách byla hrstka lidí, kteří byli připraveni změnit svůj život, a mnozí se Pavlovi vysmívali. Přesto ho nenapadlo zpochybnit svůj způsob misie. Věděl, že problém je v lidech a byl připravený hlásat dvě věci, které jsou dnes pro lidi velmi těžké:

1. že Boží cesta je úzká (Matoušovo evangelium 7:14) a málokdo po ní chce jít

2. že každý učedník musí nést výsměch a odmítnutí kvůli zvěsti Ježíše (Lukášovo evangelium 9:23–26):

Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů.

Svědectví společenství

Život křesťanů ve společenství je největší svědectví o Božím působení. Každý, kdo se stane křesťanem, zakusí velmi hluboko sahající změnu všech svých cílů, hodnot a pohledů. Skrze to začne žít v nezištné lásce a hluboké jednotě s ostatními křesťany, což není možné ve světě najít. Misie neznamená jen volat lidi k obrácení, ale také je pozvat do této nové duchovní rodiny – do společenství, kde mohou vidět uskutečněnou Boží vůli.

Ježíš sám mluvil o tom, že svět pozná křesťany podle lásky a jednoty. Na tom mají lidé vidět, že Ježíš i po nanebevstoupení je mezi křesťany a uschopňuje je, aby uváděli Jeho přikázání ve skutky.

Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. (Janovo evangelium 17:14–21)

Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Janovo evangelium 13:34–35)

Vzor této jednoty a lásky je krátce popsaný v knize Skutků v kap. 2. Ti, kteří chtěli následovat příklad lásky a odevzdanosti Ježíše, se setkávali denně a o všechno se dělili. Vzájemně si pomáhali přiblížit se Bohu, žít svatý život a být mu věrni až do smrti.

Více o tom v tématu O životě prvních křesťanů

Protože máme omezený čas, musíme si dobře rozmyslet, jak ho co nejlépe využít.

Když se někdo pokouší zvěstovat evangelium skrze přátelství a tráví čas světskými aktivitami, tak tím ničí skutečné svědectví pro svět. Tímto se stávají jiné věci důležitější než společenství a s tím spojené úsilí o hlubokou jednotu v otázkách víry a života

Více o tom v tématu Jednota všech křesťanů

Čas, který by proto byl potřeba, je místo toho věnován k budování a udržování kamarádství. Hluboké a důvěrné vztahy uvnitř společenství tímto nemohou vzniknout, ani být udržovány. Více o tom, čím se vyznačovala první církev a jak byla svědectvím pro svět, najdeš v tématu Církev v době Nového zákona.

Shrnutí

Může to znít jako krásné přání udělat to lidem co nejlehčí, ale křesťanská zvěst je a navždy zůstane zvěstí kříže. To znamená, že ta zvěst, kterou Ježíš přinesl, je většině lidí nepříjemná, protože je volá k tomu, aby se změnili a podřídili Bohu, tak jak to činil Ježíš. Učení o evangelizaci přátelstvím obrací vniveč zvěst kříže a vlastně tak podporuje život podle vlastních tužeb a žádostí pod záminkou misie. Misijní metody, které se přizpůsobují očekáváním lidí, popírají Boží moc, která se projevuje v tom, že ta stejná zvěst ve všech dobách a na všech místech vede k novému životu. Pavel pěkně popisuje, co je Boží plán v 1. listě Korintským 1:21–25:

Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Lidi nevedou k Bohu příjemná slova nebo pohodlná cesta ale obrácení. Apoštolové volali hříšníky k pokání jasnými a jednoduchými slovy. Je to zvěst, která přijde světu nesmyslná. Ježíš sám nám dává dobrý příklad v tom, že nikdy nekázal lidem to, co se jim líbilo, ale každého volal k rozhodnému následování.

Každý, kdo chce najít Boha, se musí před ním hluboce pokořit tím způsobem, že se vzdá svých představ o životě a chce žít jen pro Boha. Církev je živé svědectví Boží moci. Toto svědectví může být skutečnou pomocí pro každého člověka, který hledá smysl života anebo Boží vůli. Proto máme naším příkladem lidi k tomuto životu povzbudit a udržovat se čistými od hříšných nabídek tohoto světa.



 

Zpět na začátek ↑