O kom­pro­mi­sech kvů­li evangelizaci

Jak může křes­ťan pomo­ci lidem najít ces­tu ke Kris­tu? V dneš­ní době to není snad­né. V západ­ním svě­tě zájem o křes­ťan­ství kle­sá. Málo­kdo bude ocho­ten se s vámi dát do řeči na téma víry v Boha. Tím méně, když vás vůbec nezná. Mno­hé křes­ťan­ské sku­pi­ny na to zare­a­go­va­ly způ­so­bem, že k nevě­ří­cím lidem při­stu­pu­jí skr­ze věci a akti­vi­ty, kte­ré nevě­ří­cí baví. Začnou s nimi cho­dit do hos­po­dy, do kina, na hoke­jo­vé zápa­sy, orga­ni­zu­jí pro ně jazy­ko­vé tábo­ry, zvou je na vlast­ní kon­cer­ty podob­né pro­duk­ci svět­ských kapel atd. Ten­to pří­stup se na prv­ní pohled může zdát jako při­ja­tel­něj­ší a efek­tiv­něj­ší, avšak ukrý­vá v sobě závaž­ná úskalí.

Úvod

Sko­ro všech­no, co je prá­vě „IN“ se tím­to způ­so­bem dří­ve nebo poz­dě­ji dosta­ne do křes­ťan­ské­ho svě­ta a zvěst nyní zní: to, co se ti líbí, můžeš od teď dělat i s Ježí­šem. Od lidí se už neo­če­ká­vá zásad­ní změ­na živo­ta. Z alko­ho­li­ka nebo nar­ko­ma­na se i tou­to ces­tou může stát spo­řá­da­ný člo­věk, ze rvá­če přá­tel­ský člo­věk nebo z nevěr­né­ho part­ne­ra věr­ný. Sku­teč­né obrá­ce­ní je ale hlub­ší. Ježíš chce změ­nit naše nej­hlub­ší hod­no­ty a pri­o­ri­ty. Jen tak ho sku­teč­ně pocho­pí­me. Jeho hod­no­ty jsou jiné než hod­no­ty světa.

Nemi­lu­j­te svět ani to, co je ve svě­tě. Milu­je-li kdo svět, lás­ka Otco­va v něm není. Neboť všech­no, co je ve svě­tě, po čem dych­tí člo­věk a co chtě­jí jeho oči a na čem si v živo­tě zaklá­dá, není z Otce, ale ze svě­ta. A svět pomí­jí i jeho chti­vost; kdo však činí vůli Boží, zůstá­vá na věky. (1. Jan 2:15–17)

Více k tomu v téma­tu o posvě­ce­ní.

Ježíš nás volá, abychom upřím­ně milo­va­li kaž­dé­ho člo­vě­ka. Nemá­me však milo­vat to, po čem svět tou­ží, pro­to­že tím bychom fal­šo­va­li Ježí­šo­vu zvěst. Posel­ství křes­ťa­nů má při­nést něco mno­hem cennějšího.

Evan­ge­li­za­ce, kte­rá není ote­vře­ná, je neupřímná

Ježíš nikdy nepři­stu­po­val k lidem „okli­kou“, když zrov­na nemě­li o evan­ge­li­um zájem. Nezval lidi na zába­vu se skry­tým zámě­rem, že se snad naskyt­ne pří­le­ži­tost říct jim pár slov o Bohu.

Je prav­da, že trá­vil čas i s lid­mi, kte­ří měli špat­nou pověst, s tzv. „hříš­ní­ky.“ To bylo ale pro­to, že chtě­li sly­šet jeho slovo:

Do jeho blíz­kos­ti při­chá­ze­li samí cel­ní­ci a hříš­ní­ci, aby ho sly­še­li. Fari­ze­o­vé a záko­ní­ci mezi sebou repta­li: „On při­jí­má hříš­ní­ky a jí s nimi!“ (Lukáš 15:1–2)

Ježíš respek­to­val, když lidé netou­ži­li žít s Bohem a nechtěl je postup­ně ovliv­ňo­vat. Kaž­dý jiný pří­stup je neu­přím­ný a nečest­ný. Ovliv­ňo­vat dru­hé jejich tou­ha­mi je mani­pu­la­ce. Podob­ně fun­gu­jí obchod­ní stra­te­gie ve svě­tě, kte­ré chtě­jí lidi pře­svěd­čit, aby si kou­pi­li něco, co nikdy sku­teč­ně nechtě­li. S lid­mi se pak zachá­zí jako s objek­ty, a ne jako s osob­nost­mi se svo­bod­nou vůlí. Nao­pak křes­ťan­ská lás­ka zna­me­ná brát pře­svěd­če­ní a názo­ry lidí váž­ně. Vzpo­meň­me si na pří­klad apoš­to­la Pavla:

Ani já, brat­ří, když jsem při­šel k vám, nepři­šel jsem vám hlá­sat Boží tajem­ství nad­ne­se­ný­mi slo­vy nebo moud­ros­tí. Roz­ho­dl jsem se totiž, že mezi vámi nebu­du znát nic než Ježí­še Kris­ta, a to Kris­ta ukři­žo­va­né­ho. Při­šel jsem k vám sláb, s vel­kou báz­ní a chvě­ním; má řeč a mé kázá­ní se neo­pí­ra­ly o vemlou­va­vá slo­va lid­ské moud­ros­ti, ale pro­ka­zo­va­ly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra neza­klá­da­la na moud­ros­ti lid­ské, ale na moci Boží. (1. Korint­ským 2: 1–5)

Lákat lidi na věci, kte­ré mají rádi, podá­vá pokři­ve­ný obraz o křes­ťan­ství, pro­to­že budí dojem, že i nadá­le mohou žít pod­le svých žádos­tí. Tak­to mezi živo­tem věří­cí­ho a nevě­ří­cí­ho neu­vi­dí vel­ký rozdíl.

Jak zvěs­to­val Ježíš a apoštolové

Ježíš při­stu­po­val k lidem s prav­dou lás­ky­pl­ně, jas­ně a kon­krét­ně. Řekl jim to, co bylo důle­ži­té pro jejich život­ní situ­a­ci a pomá­hal jim vidět, co je oddě­lu­je od Boha. Napří­klad boha­té­mu mla­dí­ko­vi řekl, že se musí vzdát vše­ho, k čemu ješ­tě lne, aby mohl vejít do Boží­ho království:

Když se vydá­val na ces­tu, při­bě­hl k němu něja­ký člo­věk a pokle­kl před ním a ptal se ho: „Mistře dob­rý, co mám dělat, abych měl podíl na věč­ném živo­tě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dob­rý? Nikdo není dob­rý, jedi­ně Bůh. Při­ká­zá­ní znáš: Neza­bi­ješ, nez­ci­zo­lo­žíš, nebu­deš krást, nevy­dáš kři­vé svě­dec­tví, nebu­deš pod­vá­dět, cti své­ho otce i svou mat­ku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všec­ko jsem dodr­žo­val od své­ho mlá­dí.“ Ježíš na něj s lás­kou pohle­děl a řekl: „Jed­no ti schá­zí. Jdi, pro­dej všec­ko, co máš, roz­dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a násle­duj mne!“ On po těch slo­vech svě­sil hla­vu a smu­ten ode­šel, neboť měl mno­ho majet­ku. Ježíš se roz­hlé­dl po svých učed­ní­cích a řekl jim: „Jak těž­ko vejdou do Boží­ho krá­lov­ství ti, kdo mají bohat­ství!“ Učed­ní­ky ta slo­va zara­zi­la. Ježíš jim ješ­tě jed­nou řekl: „Dít­ky, jak těž­ké je vejít do krá­lov­ství Boží­ho! Sná­ze pro­jde vel­bloud uchem jeh­ly, než aby boha­tý vešel do Boží­ho krá­lov­ství.“ Ješ­tě více se zhro­zi­li a říka­li si: „Kdo tedy může být spa­sen?“ Ježíš na ně pohle­děl a řekl: „U lidí je to nemož­né, ale ne u Boha; vždyť u Boha je mož­né všec­ko.“ Tu se Petr ozval: „Hle, my jsme opus­ti­li všec­ko a šli jsme za tebou.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pra­vím vám, není niko­ho, kdo opus­til dům nebo bra­t­ry nebo sest­ry nebo mat­ku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evan­ge­li­um, aby nyní, v tom­to čase, nedo­stal spo­lu s pro­ná­sle­do­vá­ním sto­krát více domů, brat­ří, sester, matek, dětí i polí a v při­chá­ze­jí­cím věku život věč­ný. Mno­zí prv­ní budou posled­ní a posled­ní prv­ní.“ (Marek 10:17–31)

Ježíš měl k mla­dí­ko­vi lás­ku, přes­to když mla­dík nechtěl spl­nit tuto výzvu, Ježíš za ním nebě­žel a nena­bí­dl mu kom­pro­mis. Trval na prav­dě, že nikdo, kdo není ochot­ný vše ve svém živo­tě podří­dit Bohu, nemů­že při­jít do Boží­ho krá­lov­ství. Stej­ný pří­stup najde­me u Ježí­še také v Jano­vi 6. Po kázá­ní o tom, že ho lidé k věč­né­mu živo­tu potře­bu­jí jako živý chléb, už mno­zí Ježí­še nechtě­li násle­do­vat. Bylo to pro ně pří­liš tvr­dé slovo:

Když to jeho učed­ní­ci sly­še­li, mno­zí z nich řek­li: „To je hroz­ná řeč! Kdo to může poslou­chat?“ Ježíš poznal, že učed­ní­ci na to rep­ta­jí, a řekl jim: „Nad tím se urá­ží­te? Co až uvi­dí­te Syna člo­vě­ka vystu­po­vat tam, kde byl dří­ve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic nezna­me­ná. Slo­va, kte­rá jsem k vám mlu­vil, jsou Duch a jsou život. Ale někte­ří z vás nevě­ří.“ Ježíš totiž od počát­ku věděl, kte­ří nevě­ří a kdo je ten, kte­rý ho zra­dí. – A řekl: „Pro­to jsem vám pra­vil, že nikdo ke mně nemů­že při­jít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chví­le ho mno­ho jeho učed­ní­ků opus­ti­lo a už s ním necho­di­li. Ježíš řekl Dva­nác­ti: „I vy chce­te ode­jít?“ Šimon Petr mu odpo­vě­děl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slo­va věč­né­ho živo­ta. A my jsme uvě­ři­li a pozna­li, že ty jsi ten Sva­tý Boží.“ (Jan 6:60–69)

Ježíš nic ze svých slov nevzal zpát­ky. Nao­pak. Byl ochot­ný vzdát se i svých dva­nác­ti učed­ní­ků, kte­ré si vybral, aby s ním stá­le cho­di­li, než sle­vit ze své zvěsti.

I svým učed­ní­kům Ježíš vysvět­lil, jak mají zvát lidi do Boží­ho krá­lov­ství a při­pra­vit je na jeho příchod:

I vyšli a vola­li k poká­ní. (Marek 6:12)

Učed­ní­ci měli vydá­vat jas­né svě­dec­tví o prav­dě. Jejich poslá­ním bylo hle­dat ty, kte­ří tou­ži­li sly­šet evan­ge­li­um a chtě­li se při­pra­vit na pří­chod Mesi­á­še. Neby­lo pro ně pri­o­ri­tou, co se líbí lidem, ale co se líbí Bohu.

Kaž­dý člo­věk má svě­do­mí. Když ho poslou­chá, potom stá­le více pozná­vá Boží pohled na věci kolem sebe a prav­du o sobě. Pro­to nej­lé­pe pomů­že­me lidem, když se naše slo­va o Bohu dotknou jejich svě­do­mí a povzbu­dí­me je, aby zača­li upřím­ně hle­dat prav­du o svém životě.

Také náš život by měl odpo­ví­dat našim slo­vům a být lidem pří­kla­dem a oporou.

A pro­to, když nám byla z Boží­ho sli­to­vá­ní svě­ře­na tato služ­ba, nepod­dá­vá­me se skles­los­ti.  Nepo­tře­bu­je­me skrý­vat nic nečest­né­ho, nepo­čí­ná­me si lsti­vě ani nefal­šu­je­me slo­vo Boží, nýbrž činí­me prav­du zjev­nou, a tak se před tvá­ří Boží dopo­ru­ču­je­me svě­do­mí všech lidí. Je-li přes­to naše evan­ge­li­um zaha­le­no, je zaha­le­no těm, kte­ří spě­jí k záhubě. Bůh toho­to svě­ta osle­pil jejich nevě­ří­cí mysl, aby jim nevze­šlo svět­lo evan­ge­lia slá­vy Kris­to­vy, slá­vy toho, kte­rý je obra­zem Božím. Vždyť nezvěs­tu­je­me sami sebe, nýbrž Kris­ta Ježí­še jako Pána, a sebe jen jako vaše slu­žeb­ní­ky pro Ježí­še. (2. Korint­ským 4:1–5)

Toto mís­to vysvět­lu­je, proč lidé nepři­jí­ma­jí prav­du. Sku­teč­ný důvod pro odmít­nu­tí Ježí­šo­vy zvěs­ti je „zasle­pe­ná mysl.“ Je zasle­pe­ná skr­ze vlast­ní ego­is­mus a lnu­tí ke svě­tu. Mají za to, že najdou napl­ně­ní ve věcech toho­to svě­ta. Uza­ví­ra­jí se tak slo­vům evan­ge­lia, že jen ve vzta­hu se svým Stvo­ři­te­lem najdou sku­teč­né napl­ně­ní. Když lidé milu­jí více svět než Boha, pak je nepře­svěd­čí ani nej­vět­ší zázrak změ­nit svůj život a při­jít k Bohu.

Sku­teč­ná pomoc je pro člo­vě­ka sezná­mit ho se zvěs­tí evan­ge­lia a pozvat ho do živo­ta s Bohem. Prak­tic­ký pří­klad najde­me ve Skut­cích apoš­to­lů, když Pavel mlu­vil k Atéňa­nům. Nej­pr­ve jim vysvět­lil, kdo a jaký je Bůh a potom je vyzval, aby změ­ni­li svůj život, pro­to­že Bůh bude sou­dit svět:

Bůh však pro­mi­nul lidem dobu, kdy ješ­tě nemoh­li pocho­pit, že jsou Boží­mi dět­mi, a nyní zvěs­tu­je všem, ať jsou kde­ko­liv, aby této nezna­los­ti lito­va­li a obrá­ti­li se k němu. Neboť usta­no­vil den, v němž bude spra­ved­li­vě sou­dit celý svět skr­ze muže, kte­ré­ho k tomu určil. Všem lidem o tom posky­tl důkaz, když jej vzkří­sil z mrtvých.“ Jakmi­le usly­še­li o vzkří­še­ní z mrtvých, jed­ni se mu zača­li smát a dru­zí řek­li: „Rádi si tě poslech­ne­me, ale až někdy jin­dy.“ A tak Pavel od nich ode­šel. Někte­ří se však k němu při­po­ji­li a uvě­ři­li; mezi nimi byl i Dio­ny­si­os z Are­o­pa­gu, žena jmé­nem Dama­ris a s nimi ješ­tě jiní. (Skut­ky 17:30–34)

I v teh­dej­ší době mno­zí pova­žo­va­li zvěst o Ježí­ši za bláz­ni­vou a nevhod­nou. Mno­zí se Pav­lo­vi dokon­ce vysmí­va­li. V Athé­nách však byla hrst­ka lidí, kte­ří byli při­pra­ve­ni změ­nit svůj život. Ani po této zku­še­nos­ti Pavel nezpo­chyb­nil svůj způ­sob zvěs­to­vá­ní evan­ge­lia. Věděl, že pro­blém je v lidech a byl při­pra­ve­ný i nadá­le hlá­sat dvě zprá­vy, kte­ré jsou i dnes pro lidi vel­mi těžké:

1. že Boží ces­ta je úzká (Matouš 7:14) a málo­kdo po ní chce jít
2. že kaž­dý učed­ník musí nést výsměch a odmít­nu­tí kvů­li zvěs­ti Ježí­še (Lukáš 9:23–26):

Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes kaž­dé­ho dne svůj kříž a násle­duj mne. Neboť kdo by chtěl zachrá­nit svůj život, ten o něj při­jde; kdo však při­jde o život pro mne, zachrá­ní jej. Jaký pro­spěch má člo­věk, kte­rý zís­ká celý svět, ale sám sebe ztra­tí nebo zma­ří? Kdo se sty­dí za mne a za má slo­va, za toho se bude sty­dět Syn člo­vě­ka, až při­jde v slá­vě své i Otco­vě a sva­tých andělů.

Evan­ge­li­za­ce bez upřednostňování

Lidé si vět­ši­nou hle­da­jí přá­te­le pod­le osob­ních pre­fe­ren­cí — když je jim někdo sym­pa­tic­ký, když si dob­ře s někým rozu­mí, když mají stej­né koníč­ky, když jsou na stej­ných vlnách. Ježíš neza­čal budo­vat přá­tel­ství jen s někte­rý­mi, aby poz­dě­ji mohl mlu­vit o otáz­kách víry. Ježíš šel se svo­jí zvěs­tí ke všem lidem. Těm, kte­ří se pro ni ote­vře­li, věno­val pak mno­ho času a učil je:

Když vystou­pil, uvi­děl vel­ký zástup a bylo mu jich líto, pro­to­že byli jako ovce bez pas­tý­ře. I začal je učit mno­hým věcem. (Marek 6:34)

Na úsvi­tě při­šel opět do chrá­mu a vše­chen lid se k němu shro­maž­ďo­val. On se posa­dil a učil je. (Jan 8:2)

Ty, kte­ří při­ja­li jeho zvěst a chtě­li činit Boží vůli, nazý­val pak svý­mi přáteli:

Vy jste moji přá­te­lé, činí­te-li, co vám při­ka­zu­ji. (Jan 15:14)

A dokon­ce je nazý­val i svý­mi bra­t­ry a sestrami:

Tu při­šla jeho mat­ka a jeho brat­ři. Stá­li ven­ku a vzká­za­li mu, aby k nim při­šel. Kolem něho seděl zástup; řek­li mu: „Hle, tvo­je mat­ka a tvo­ji brat­ři jsou ven­ku a hle­da­jí tě.“ Odpo­vě­děl jim: „Kdo je má mat­ka a moji brat­ři?“ Roz­hlé­dl se po těch, kte­ří sedě­li v kru­hu kolem něho, a řekl: „Hle, moje mat­ka a moji brat­ři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bra­tr, má sest­ra i mat­ka.“ (Marek 3:31–35).

Když upřed­nost­ní­me jen úzký okruh přá­tel, dává­me šan­ci jen málo lidem. Když chce­me milo­vat lidi, bude­me vždy a všu­de hle­dat ty, kte­ří se chtě­jí obrá­tit a otevřít Boží lásce.

Svě­dec­tví společenství

Život křes­ťa­nů ve spo­le­čen­ství je nej­vět­ší svě­dec­tví o Božím půso­be­ní. Kaž­dý, kdo se sta­ne křes­ťa­nem, zaku­sí vel­mi hlu­bo­ko saha­jí­cí změ­nu všech svých cílů, hod­not a pohle­dů. Potom začne žít v nezišt­né lás­ce a hlu­bo­ké jed­no­tě s ostat­ní­mi křes­ťa­ny, což není mož­né ve svě­tě najít. Evan­ge­li­za­ce nezna­me­ná jen říci lidem o Bohu, ale také je pozvat do této nové duchov­ní rodi­ny – do spo­le­čen­ství, kde mohou vidět usku­teč­ně­nou Boží vůli.

Ježíš sám mlu­vil o tom, že svět pozná křes­ťa­ny pod­le lás­ky a jed­no­ty. Na tom mají lidé vidět, že Ježíš i po nane­bevstou­pe­ní je mezi křes­ťa­ny a uscho­p­ňu­je je, aby uvá­dě­li Jeho při­ká­zá­ní ve skutky.

Dal jsem jim tvé slo­vo, ale svět k nim pojal nená­vist, poně­vadž nejsou ze svě­ta, jako ani já nejsem ze svě­ta. Nepro­sím, abys je vzal ze svě­ta, ale abys je zacho­val od zlé­ho. Nejsou ze svě­ta, jako ani já nejsem ze svě­ta. Posvěť je prav­dou; tvo­je slo­vo je prav­da. Jako ty jsi mne poslal do svě­ta, tak i já jsem je poslal do svě­ta. Sám sebe za ně posvě­cu­ji, aby i oni byli vprav­dě posvě­ce­ni. Nepro­sím však jen za ně, ale i za ty, kte­ří skr­ze jejich slo­vo ve mne uvě­ří; aby všich­ni byli jed­no jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvě­řil, že ty jsi mě poslal. (Jan 17:14–21)

Nové při­ká­zá­ní vám dávám, abys­te se navzá­jem milo­va­li; jako já jsem milo­val vás, i vy se milu­j­te navzá­jem. Pod­le toho všich­ni pozna­jí, že jste moji učed­ní­ci, bude­te-li mít lás­ku jed­ni k dru­hým.“ (Jan 13:34–35)

Vzor této jed­no­ty a lás­ky je krát­ce popsa­ný v kni­ze Skut­ků v kap. 2. Ti, kte­ří chtě­li násle­do­vat pří­klad lás­ky a ode­vzda­nos­ti Ježí­še, se setká­va­li den­ně a o všech­no se děli­li. Vzá­jem­ně si pomá­ha­li při­blí­žit se Bohu, žít sva­tý život a být mu věr­ni až do smrti.

Více o tom v téma­tu O živo­tě prv­ních křesťanů.

Pro­to­že máme ome­ze­ný čas, musí­me si dob­ře roz­mys­let, jak ho co nej­lé­pe vyu­žít. Mrhá­ní času ničí sku­teč­né svě­dec­tví pro svět. Tím­to se stá­va­jí jiné věci důle­ži­těj­ší než spo­le­čen­ství a budo­vá­ní hlu­bo­ké jed­no­ty v otáz­kách víry a života.

Více o tom v téma­tu Jed­no­ta všech křes­ťa­nů v uče­ní a otáz­kách živo­ta.

Čím se vyzna­čo­va­la prv­ní cír­kev a jak byla svě­dec­tvím pro svět, najde­te v téma­tu Cír­kev v době Nové­ho zákona.

Závěr

Je dob­ré lidem ces­tu k Bohu co nej­lé­pe zpřístup­nit, ale evan­ge­li­um je a navždy zůsta­ne zvěs­tí kří­že. Rea­li­tou je, že tato zvěst je vět­ši­ně lidí nepří­jem­ná, pro­to­že Ježíš je volá nežít už pod­le sebe, ale pod­le Boží vůle. Věno­vat se svět­ským zába­vám a dal­ším akti­vi­tám pod zámin­kou zís­kat lidi pro Boha obra­cí vni­več zvěst kří­že a pod­po­ru­je život pod­le vlast­ních tužeb. Evan­ge­li­zač­ní meto­dy, kte­ré se při­způ­so­bu­jí oče­ká­vá­ním lidí, popí­ra­jí moc Boží­ho slo­va. Ve všech dobách a na všech mís­tech má Boží slo­vo moc otevřít uši a srd­ce lidí a při­vést je k nové­mu živo­tu. Není potřeb­né k němu nic při­dá­vat. Apoš­tol Pavel pěk­ně popi­su­je, že i když slo­va evan­ge­lia mno­hým zní nesmy­sl­ně, obsa­hu­jí tu pra­vou moud­rost a sílu:

Pro­to­že svět svou moud­ros­tí nepo­znal Boha v jeho moud­rém díle, zalí­bi­lo se Bohu spa­sit ty, kdo věří, bláz­nov­skou zvěs­tí. Židé žáda­jí zázrač­ná zna­me­ní, Řeko­vé vyhle­dá­va­jí moud­rost, ale my káže­me Kris­ta ukři­žo­va­né­ho. Pro Židy je to kámen úra­zu, pro ostat­ní bláz­nov­ství, ale pro povo­la­né, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kris­tus Boží moc a Boží moud­rost. Neboť bláz­nov­ství Boží je moud­řej­ší než lidé a sla­bost Boží je sil­něj­ší než lidé. (1. Korint­ským 1:21–25)

Lidi nepři­ve­dou k Bohu pří­jem­ná slo­va nebo poho­dl­ná ces­ta, ale obrá­ce­ní. Ježíš a apoš­to­lo­vé k němu vyzý­va­li jed­no­du­chý­mi a upřím­ný­mi slo­vy. Ježíš sám nám dává dob­rý pří­klad v tom, že nikdy neká­zal lidem to, co se jim líbi­lo, ale kaž­dé­ho zval k roz­hod­né­mu následování.

Spo­le­čen­ství křes­ťa­nů je živé svě­dec­tví Boží moci skr­ze lás­ku a jed­no­tou. K člo­vě­ku, kte­rý hle­dá smy­sl živo­ta ane­bo Boží vůli, může mlu­vit sil­ně­ji než pou­há slo­va bez pří­kla­du. Pro­to máme nejen naši­mi slo­vy, ale i naším pří­kla­dem lidi k tomu­to živo­tu povzbu­dit a udr­žo­vat se čis­tý­mi od hříš­ných nabí­dek světa.