Má křes­ťan nebeskou naději?

1 Pod­po­ru­je Bib­le roz­dě­le­ní křes­ťa­nů do dvou skupin?

Nepro­sím však jen za ně, ale i za ty, kte­ří skr­ze jejich slo­vo ve mne uvě­ří; aby všich­ni byli jed­no jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvě­řil, že ty jsi mě poslal. Otče, chci, aby také ti, kte­ré jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hle­dí na mou slá­vu, kte­rou jsi mi dal, neboť jsi mě milo­val již před zalo­že­ním svě­ta. (Jan 17: 20–21 + 24)

Hlav­ní zna­me­ní, o kte­rých Ježíš mlu­ví a pod­le kte­rých má svět poznat jeho násle­dov­ní­ky, jsou lás­ka a jed­no­ta. Doko­na­lá jed­no­ta, za kte­rou se také mod­lil, má být  už v tom­to živo­tě a pokra­čo­vat ve věčnosti.

Bůh, kte­rý si tolik přál, aby jeho děti byly v jed­no­tě, jim dal stej­nou nadě­ji: věč­ný život v hlu­bo­kém spo­le­čen­ství s ním v nebi^[1].

Cílem Ježí­šo­va pří­cho­du bylo „… hle­dat a zachrá­nit, co bylo ztra­ce­no“ (Lukáš 19:10). Kvů­li svým hříchům jsme byli Bohu,^[2] naše­mu Stvo­ři­te­li, vzdá­le­ni a cizí: byli jsme jako jeho nepřá­te­lé^[3]. Ježíš zví­tě­zil nad hří­chem,^[4] při­ne­sl nám odpuš­tě­ní, smí­řil nás s Bohem,^[5] obno­vil náš život,^[6] a při­ve­dl nás zpět k synov­ství. Tak může­me Boha opět nazý­vat svým Otcem,^[7] být ve věč­ném spo­le­čen­ství s ním a s Ježí­šem a se VŠEMI, kdo ho milují.

Všich­ni, kdo slou­ží Ježí­ši, budou tam, kde je Ježíš.

Amen, amen, pra­vím vám, jestli­že pše­nič­né zrno nepad­ne do země a neze­mře, zůsta­ne samo. Zemře-li však, vydá mno­hý uži­tek. Kdo milu­je svůj život, ztra­tí jej; kdo nená­vi­dí svůj život v tom­to svě­tě, uchrá­ní jej pro život věč­ný. Kdo mně chce slou­žit, ať mě násle­du­je, a kde jsem já, tam bude i můj slu­žeb­ník. Kdo mně slou­ží, dojde cti od Otce.“ (Jan 12:24–26)

V kon­tex­tu výše uve­de­né­ho úryv­ku Ježíš mlu­ví o svém utr­pe­ní a o tom, co z jeho utr­pe­ní a posluš­nos­ti vzejde. Při­ne­se mno­hý uži­tek a spá­su všem, kdo ho poslou­cha­jí. Podob­ně ti, kdo ho násle­du­jí, by měli být při­pra­ve­ni vzdát se své­ho živo­ta (ne nut­ně fyzic­ky, ale pře­de­vším duchov­ně – nežít pro sebe), a pro­to jim dává zaslí­be­ní, že s ním budou navždy; jako se účast­ni­li jeho utr­pe­ní, tak se budou účast­nit i jeho slá­vy. Podob­ně se píše ve 2. lis­tu Timo­te­o­vi a Jano­vě evangeliu:

Věro­hod­né je to slo­vo: Jestli­že jsme s ním zemře­li, bude­me s ním i žít. Jestli­že s ním vytr­vá­me, bude­me s ním i vlád­nout. Zapře­me-li ho, i on nás zapře. (2 Timo­te­o­vi 2:11–12)

„Vaše srd­ce ať se nechvě­je úzkos­tí! Věří­te v Boha, věř­te i ve mne. V domě mého Otce je mno­ho pří­byt­ků; kdy­by tomu tak neby­lo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám při­pra­vil mís­to. A ode­jdu-li, abych vám při­pra­vil mís­to, opět při­jdu a vez­mu vás k sobě, abys­te i vy byli, kde jsem já. A ces­tu, kam jdu, zná­te.“ Řek­ne mu Tomáš: „Pane, neví­me, kam jdeš. Jak bychom moh­li znát ces­tu?“ Ježíš mu odpo­vě­děl: „Já jsem ta ces­ta, prav­da i život. Nikdo nepři­chá­zí k Otci než skr­ze mne. (Jan 14:1–6)

Ježíš povzbu­zu­je učed­ní­ky, aby mu důvě­řo­va­li, pro­to­že prá­vě pro­to při­šel: aby uká­zal ces­tu k Otci, při­pra­vil nám mís­to a vzal nás s sebou do nebes­ké slá­vy — do věč­né­ho spo­le­čen­ství s ním a s Otcem. Toto je cíl pro všech­ny, kdo chtě­jí Ježí­še následovat.

Navzdo­ry těm­to Ježí­šo­vým slo­vům Svěd­ko­vé Jeho­vo­vi učí, že exis­tu­jí dvě sku­pi­ny křes­ťa­nů, kte­ré mají růz­nou nadě­ji:^[8] Jed­na sku­pi­na (tvo­ře­ná 144 000 vyvo­le­ný­mi) má nebeskou nadě­ji. Dru­há sku­pi­na (vel­ký zástup) má pozem­skou nadě­ji. Ten­to výklad zastá­va­jí, pro­to­že pře­hlí­že­jí jas­ná slo­va Ježí­še a apoštolů.

Ježíš jed­no­znač­ně říká, že všich­ni, kdo mu slou­ží, a všich­ni, kdo uvě­ří slo­vům apoš­to­lů, budou spo­lu s ním, uvi­dí jeho slá­vu v plnos­ti a budou se dělit o stej­nou radost^[9] jako on. Kro­mě výše zmí­ně­ných Ježí­šo­vých slov je v Novém záko­ně také mno­ho míst, kte­rá hovo­ří o nebes­ké nadě­ji, kte­rou křes­ťa­né mají.^[10]. Svěd­ko­vé Jeho­vo­vi si tyto pasá­že vyklá­da­jí tak, že se týka­jí výhrad­ně 144 000 vyvo­le­ných, nebo že „se to týká prv­ních křes­ťa­nů“^[11].

Násle­du­je pasáž, kte­rá je jed­ním z pilí­řů jejich učení:

Neboj se, malé stád­ce, neboť vaše­mu Otci se zalí­bi­lo dát vám krá­lov­ství… On odpo­vě­děl: „Když pán usta­no­vu­je nad svým slu­žeb­nic­tvem správ­ce, aby jim včas roz­dí­lel pokrm, kte­rý správ­ce je věr­ný a rozum­ný? Bla­ze tomu slu­žeb­ní­ku, kte­ré­ho pán při svém pří­cho­du nalez­ne, že tak činí. Vprav­dě pra­vím vám, že ho usta­no­ví nade vším, co mu pat­ří. Když si však onen slu­žeb­ník řek­ne: ‚Můj pán dlou­ho nejde‘ a začne bít slu­hy i služ­ky, jíst a pít i opí­jet se, tu pán toho slu­žeb­ní­ka při­jde v den, kdy to neče­ká, a v hodi­nu, kte­rou netu­ší, vyže­ne ho a vyká­že mu úděl mezi nevěr­ný­mi. (Lukáš 12:32,42–46)

Tato pasáž — pod­le nich^[12] — mlu­ví o 144 000 vyvo­le­ných, kte­ří tvo­ří „malé stád­ce“. Navíc na zákla­dě této pasá­že vyža­du­jí, aby jejich čle­no­vé bez­vý­hrad­ně poslou­cha­li spo­leč­nost Stráž­ná věž, pro­to­že ta je „věr­ným slu­žeb­ní­kem“, „kte­rý dává ostat­ním slu­žeb­ní­kům jíd­lo v pra­vý čas“.

Podí­vá­me-li se na v. 32 v jeho kon­tex­tu, je zřej­mé, že Ježíš tato slo­va nea­d­re­so­val zvlášt­ní sku­pi­ně svých násle­dov­ní­ků, ale jsou sou­čás­tí povzbu­ze­ní, kte­rá pla­tí vždy a pro kaž­dé­ho, kdo ho chce násle­do­vat. Stád­ce je malé ne pro­to, že by se sklá­da­lo ze 144 000, ale pro­to­že se sklá­dá z těch, kte­ří krá­če­jí po úzké ces­tě.^[13]

Pod­le Ježí­še by nikdo neměl být men­ší nebo vět­ší. Všich­ni si máme být bra­t­ry a sestra­mi — dět­mi téhož Otce.^[14]

V podo­ben­stvích nemá­me brát kaž­dý detail doslo­va, pro­to­že jde o obraz­ný způ­sob vyjá­d­ře­ní myš­le­nek. Toto podo­ben­ství má podob­ný obsah jako to před­cho­zí (ver­še 36–40). Ježíš vyprá­věl mno­ho podo­ben­ství, kte­rá povzbu­zu­jí k bdě­los­ti, pro­to­že pou­ze vytr­va­los­tí v dob­rém a v posluš­nos­ti jemu může­me dosáh­nout cíle.

Nako­nec ve ver­ších 47–48 je vyjá­d­ře­na myš­len­ka, že kaž­dý je zod­po­věd­ný pod­le toho, kolik při­jal: ti, kdo zna­jí Boží vůli — křes­ťa­né, i ti, kdo ji nezna­jí — ostatní.

V dal­ším tex­tu se zamys­lí­me nad otáz­ka­mi,  jest­li se novozá­kon­ní zaslí­be­ní vzta­hu­jí pou­ze na prv­ní křes­ťa­ny a zda jsou i tací věří­cí, kte­ří do nebe nepůjdou.

2 Vzta­hu­jí se novozá­kon­ní zaslí­be­ní pou­ze na prv­ní křes­ťa­ny, nebo na všech­ny křesťany?

Ježíš při­šel zachrá­nit lid­stvo, aby volal všech­ny, kte­ří tou­ží po Boží slá­vě. Z toho je jas­né, že Nový zákon nebyl napsán pou­ze pro prv­ní křes­ťa­ny nebo pro 144 000 vyvo­le­ných křes­ťa­nů.^[15] Novozá­kon­ní zaslí­be­ní se týka­jí všech křes­ťa­nů ve všech dobách. Násle­du­jí­cí pasá­že to potvrdzují.

Apoš­tol Jan píše o Ježí­šo­vě pří­cho­du na ten­to svět:

Na svě­tě byl, svět skr­ze něj povstal, ale svět ho nepo­znal. Při­šel do své­ho vlast­ní­ho, ale jeho vlast­ní ho nepři­ja­li. Těm pak, kte­ří ho při­ja­li a věří v jeho jmé­no, dal moc stát se Boží­mi dět­mi. Ti se nena­ro­di­li, jen jako se rodí lidé, jako děti pozem­ských otců, nýbrž naro­di­li se z Boha. (Jan 1:10–13)

Ježíš nepři­šel jen pro pří­sluš­ní­ky své gene­ra­ce, ale pro všech­ny (tuto sku­teč­nost při­jí­ma­jí i svěd­ko­vé Jeho­vo­vi). Jano­va slo­va, že ti, kte­ří ho při­jmou, dosta­nou moc stát se Boží­mi dět­mi, tedy pla­tí pro kaž­dé­ho, kdo v něj věří.

Pod­le Říma­nům 8:12–17 jsou Boží děti vede­né Božím Duchem a jsou Boží­mi dědi­co­vé a spo­ludě­di­co­vé Kris­ta. Nemě­li by být Kris­to­vi spo­ludě­di­co­vé spo­lu s ním v nebi?

A tak, brat­ří, jsme dluž­ni, ale ne sami sobě, abychom muse­li žít pod­le své vůle. Vždyť žije­te-li pod­le své vůle, spě­je­te k smr­ti; jestli­že však mocí Ducha usmr­cu­je­te hříš­né činy, bude­te žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou syno­vé Boží. Nepři­ja­li jste pře­ce Ducha otroc­tví, abys­te opět pro­pad­li stra­chu, nýbrž při­ja­li jste Ducha synov­ství, v němž volá­me: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvěd­ču­je naše­mu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědi­co­vé – dědi­co­vé Boží, spo­ludě­di­co­vé Kris­to­vi; trpí­me-li spo­lu s ním, bude­me spo­lu s ním účast­ni Boží slávy.

Podob­ně jsou křes­ťa­né nazý­vá­ni „seme­nem Abra­ha­mo­vým“, „dědi­ci zaslí­be­ní“, „Boží­mi dět­mi“, „Božím chrá­mem“ a „novým Izra­e­lem“ (Galat­ským 3:6–7.16 a 29; Efez­ským 2:11–22; 3,6–7; Říma­nům 8:17; 1. Korint­ským 3:16–17 atd.). Svěd­ko­vé Jeho­vo­vi tvr­dí, že všech­ny tyto výra­zy pla­tí pou­ze pro prv­ní křes­ťa­ny a pro 144 000 vyvo­le­ných^[16].

V pří­pa­dě Říma­nům 8:17 vidí­me, že ten­to výklad je zce­la neo­pod­stat­ně­ný. Může­me ješ­tě pro­zkou­mat někte­ré dal­ší případy.

Pavel vysvět­lu­je v lis­tu Galat­ským 3 o synech Abrahamových:

Pohleď­te na Abra­ha­ma: ‚uvě­řil Bohu, a bylo mu to počí­tá­no za spra­ve­dl­nost.‘  Pochop­te tedy, že syny Abra­ha­mo­vý­mi jsou lidé víry. Pro­to­že se v Pís­mu před­ví­dá, že Bůh na zákla­dě víry ospra­ve­dl­ní pohan­ské náro­dy, dostal už Abra­ham zaslí­be­ní: ‚V tobě dojdou požeh­ná­ní všech­ny náro­dy.‘ A tak lidé víry dochá­ze­jí požeh­ná­ní spo­lu s věří­cím Abrahamem.

Pavel říká, že syno­vé Abra­ha­mo­vi jsou všich­ni ti, kdo věří (v. 6–7), pro­to­že násle­du­jí Abra­ha­mo­vu víru. Pod­le v. 9 jsou požeh­na­ní spo­lu s Abra­ha­mem. Jsou Boží­mi syny díky víře v Ježí­še Kris­ta (v. 26) a dědi­ci pod­le zaslí­be­ní (v. 29). Jejich víra je záru­kou jejich dědic­tví (v. 26–29).

Vy všich­ni jste pře­ce skr­ze víru syny Boží­mi v Kris­tu Ježí­ši. Neboť vy všich­ni, kte­ří jste byli pokřtě­ni v Kris­ta, také jste Kris­ta oblék­li. Není už roz­díl mezi židem a poha­nem, otro­kem a svo­bod­ným, mužem a ženou. Vy všich­ni jste jed­no v Kris­tu Ježí­ši. Jste-li Kris­to­vi, jste potom­stvo Abra­ha­mo­vo a dědi­co­vé toho, co Bůh zaslíbil.

Abra­ham (pod­le uče­ní svěd­ků Jeho­vo­vých je dědi­cem pozem­ské nadě­je) tedy zdě­dí stej­né požeh­ná­ní jako všich­ni ti, kdo věří v Ježí­še, kte­ří jsou Boží­mi dět­mi a dědi­ci nebes­ké nadě­je.^[17]

V této sou­vis­los­ti se dostá­vá­me k dal­ší otázce:

3 Exis­tu­jí věří­cí, kte­ří nepů­jdou do nebe? Dosta­li se věří­cí ze Staré­ho záko­na do nebe?

3.1 Jed­no­ta všech věřících

Abychom moh­li tuto otáz­ku správ­ně zod­po­vě­dět, měli bychom si ujas­nit, že Nový zákon hovo­ří o jed­no­tě všech věří­cích, jak může­me vidět ve výše uve­de­ném tex­tu (že všich­ni věří­cí jsou požeh­ná­ni spo­lu s Abra­ha­mem), nebo také v jiných pasá­žích. Ježíš v evan­ge­liu vysvět­lu­je, že Abra­ham, Izák a Jákob budou spo­lu se vše­mi pro­ro­ky a se vše­mi spa­se­ný­mi spo­leč­ně v Božím království.

Ježíš pro­chá­zel měs­ty i ves­ni­ce­mi, učil a při­tom stá­le smě­řo­val k Jeruza­lé­mu. Kdo­si mu řekl: „Pane, je oprav­du málo těch, kte­ří budou spa­se­ni?“ On jim odpo­vě­děl: „Snaž­te se vejít úzký­mi dveř­mi, neboť mno­zí, pra­vím vám, se budou sna­žit vejít, ale nebu­dou schop­ni. Jakmi­le už jed­nou hos­po­dář vsta­ne a zavře dve­ře a vy zůsta­ne­te ven­ku, začne­te tlou­ci na dve­ře a volat ‚Pane, ote­vři nám‘, tu on vám odpo­ví: ‚Neznám vás, odkud jste!‘ Pak bude­te říkat: ‚Jed­li jsme s tebou i pili a na našich uli­cích jsi učil!‘ On však vám odpo­ví: ‚Neznám vás, odkud jste. Odstup­te ode mne všich­ni, kdo se dopouš­tí­te bez­prá­ví.‘ Tam bude pláč a skří­pě­ní zubů, až spat­ří­te Abra­ha­ma, Izá­ka a Jáko­ba i všech­ny pro­ro­ky v Božím krá­lov­ství, a vy bude­te vyvr­že­ni ven. A při­jdou od výcho­du i zápa­du, od seve­ru i jihu, a budou sto­lo­vat v Božím krá­lov­ství. Hle, jsou posled­ní, kte­ří budou prv­ní, a jsou prv­ní, kte­ří budou posled­ní.“ (Lukáš 13:22–29)

Ježíš odpo­ví­dá na otáz­ku, kolik bude spa­se­ných. Uka­zu­je, jak je důle­ži­té, abychom jeho slo­va nejen poslou­cha­li, ale také napl­ňo­va­li. Mlu­ví pou­ze o dvou sku­pi­nách lidí: o těch, kte­ří nejsou zachrá­ně­ni, a o těch, kte­ří zachrá­ně­ni jsou a budou spo­leč­ně s pro­ro­ky sto­lo­vat v Božím krá­lov­ství. Ti, kte­ří „při­chá­ze­jí od výcho­du a zápa­du a od seve­ru a jihu“ zahr­nu­jí všech­ny, kte­ří Ježí­še při­jmou a nako­nec se  v Božím krá­lov­ství budou rado­vat z téhož spo­le­čen­ství s Bohem jako Abra­ham a pro­ro­ci^[18].

Také v lis­tu Židům je vyjá­d­ře­no, že Bůh při­pra­vil stej­ný dar a tutéž plnost pro věří­cí, kte­ří žili ve Starém záko­ně, i pro ty, kte­ří žili v době Nové­ho záko­na (Židům 11,8–10.16.39–40)^[19].

Pokud Svěd­ko­vé Jeho­vo­vi tvr­dí, že sta­ro­zá­kon­ní věří­cí a mno­zí z novozá­kon­ních věří­cích mají jen pozem­skou nadě­ji — měli by to dolo­žit jas­ný­mi pasá­že­mi. Podí­vej­me se na někte­ré z pasá­ží, kte­ré k tomu­to úče­lu nespráv­ně pou­ží­va­jí^[20].

3.2 Jsou věří­cí, kte­ří nepů­jdou do nebe?

Svěd­ko­vé Jeho­vo­vi chtě­jí uká­zat, že jsou věří­cí, kte­ří nepů­jdou do nebe. Tuto myš­len­ku opí­ra­jí pře­de­vším o verš v Jano­vi 3:13 tak, že až do doby, kdy Ježíš tato slo­va pro­mlu­vil, nikdo do nebe nevešel. Pro­to lidé ve Starém záko­ně nešli do nebe, ale měli jen pozem­skou naději.

Pro správ­né vysvět­le­ní toho­to ver­še je uži­teč­né podí­vat se na jeho kontext:

Amen, amen, pra­vím tobě, že mlu­ví­me o tom, co zná­me, a svěd­čí­me o tom, co jsme vidě­li, ale vy naše svě­dec­tví nepři­jí­má­te. Jestli­že nevě­ří­te, když jsem k vám mlu­vil o pozem­ských věcech, jak uvě­ří­te, budu-li mlu­vit o nebeských? Nikdo nevstou­pil na nebe­sa, leč ten, kte­rý sestou­pil z nebes, Syn člo­vě­ka. (Jan 3:11–13)

Nikdo z těch, kdo žijí na zemi, nebyl v nebi, kro­mě samé­ho Ježí­še. Pro­to nikdo z lidí nemů­že zje­vit to, co zje­vil on^[21]. On jedi­ný má nebeský původ, při­šel od Otce shů­ry a má pozná­ní a auto­ri­tu mlu­vit o nebeských věcech a zvát nás tam. Ježíš  v této pasá­ži nemlu­ví o osu­du mrtvých.

Stej­ná myš­len­ka je vyjá­d­ře­na i poz­dě­ji v kapi­to­le 3:

Kdo při­chá­zí shů­ry, je nade všec­ky. Kdo pochá­zí ze země, nále­ží zemi a mlu­ví o pozem­ských věcech. Kdo při­chá­zí z nebe, je nade všec­ky; svěd­čí o tom, co viděl a sly­šel, ale jeho svě­dec­tví nikdo nepři­jí­má. Kdo však jeho svě­dec­tví při­jal, potvr­dil tím, že Bůh je prav­di­vý. Ten, koho poslal Bůh, mlu­ví slo­va Boží, neboť Bůh udí­lí své­ho Ducha v plnos­ti. (Jan 3:31–34)

Svěd­ko­vé Jeho­vo­vi navíc uvá­dě­jí něko­lik kon­krét­ních pří­kla­dů význam­ných postav Staré­ho záko­na a tvr­dí, že tito lidé nejsou a nebu­dou v nebi:^[22]

a) David (Skut­ky 2:34 „David totiž nevstou­pil do nebe…“)

Muži izra­el­ští, slyš­te tato slo­va: Ježí­še Naza­ret­ské­ho Bůh potvr­dil před vaši­mi zra­ky moc­ný­mi činy, divy a zna­me­ní­mi, kte­rá mezi vámi skr­ze něho činil, jak sami víte. Bůh pře­dem roz­ho­dl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbož­ných při­bi­li na kříž a zabi­li. Ale Bůh ho vzkří­sil; vytr­hl jej z boles­tí smr­ti, a smrt ho nemoh­la udr­žet ve své moci. David o něm pra­ví: ‚Viděl jsem Pána stá­le před sebou, je mi po pra­vi­ci, abych neza­ko­lí­sal; pro­to se mé srd­ce zara­do­va­lo a jazyk můj se roz­já­sal, nad­to i tělo mé odpo­či­ne v nadě­ji, neboť mě neza­ne­cháš v říši smr­ti a nedo­pus­tíš, aby se tvůj Sva­tý roz­pa­dl v prach. Dal jsi mi poznat ces­ty živo­ta a blíz­kost tvé tvá­ře mne napl­ní rados­tí.‘ Brat­ří, o pra­ot­ci Davi­do­vi vám mohu smě­le říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. Byl to však pro­rok a věděl o pří­sa­ze, kte­rou se mu Bůh zavá­zal, že jeho potom­ka nasto­lí na jeho trůn; viděl do budouc­nos­ti, a mlu­vil tedy o vzkří­še­ní Kris­to­vě, když řekl, že nezů­sta­ne v říši smr­ti a jeho tělo se neroz­pad­ne v prach. Toho­to Ježí­še Bůh vzkří­sil a my všich­ni to může­me dosvěd­čit. Byl vyvý­šen na pra­vi­ci Boží a při­jal Ducha sva­té­ho, kte­ré­ho Otec slí­bil; nyní jej seslal na nás, jak to vidí­te a sly­ší­te. David nevstou­pil na nebe, ale sám říká: ‚Řekl Hos­po­din mému Pánu: Used­ni po mé pra­vi­ci, dokud ti nepo­lo­žím nepřá­te­le pod nohy.‘ Ať tedy vše­chen Izra­el s jis­to­tou ví, že toho Ježí­še, kte­ré­ho vy jste ukři­žo­va­li, uči­nil Bůh Pánem a Mesi­á­šem.“ (Skut­ky 2:22–36)

Petr chce doká­zat, že Ježí­šo­vo vzkří­še­ní bylo před­po­vě­ze­no a že sta­ro­zá­kon­ní pro­roc­tví se nemů­že napl­nit na Davi­do­vi, pro­to­že ten nevstal stej­ným způ­so­bem jako Ježíš. Pou­ze Ježí­šo­vo tělo nezů­sta­lo v hro­bě. Ten­to kon­trast má zdů­raz­nit Ježí­šo­vo vzkří­še­ní, ale neří­ká nic o Davi­do­vě sta­vu ve věčnosti.

b) Jób (Jób 14:7–15)

Jób 14,7–15 vyja­dřu­je bez­na­děj­ná slo­va člo­vě­ka v utr­pe­ní; slo­va, kte­rá poz­dě­ji vyvra­cí sám Jób (viz Jób 19,25–27)^[23] Nevy­ja­dřu­je se k tomu, co je po smr­ti, a vůbec se neza­bý­vá otáz­kou pozem­ské či nebes­ké naděje.

c) Jan Křti­tel (Matouš 11:11–12)

Amen, pra­vím vám, mezi těmi, kdo se naro­di­li z ženy, nevy­stou­pil nikdo vět­ší než Jan Křti­tel; avšak i ten nejmen­ší v krá­lov­ství nebes­kém je vět­ší než­li on. Ode dnů Jana Křti­te­le až podnes krá­lov­ství nebes­ké trpí nási­lí a násil­ní­ci po něm saha­jí. (Matouš 11:11–12)

Ježíš chtěl lidem uká­zat, že radost­ná zvěst, kte­rou hlá­sá, má vyš­ší duchov­ní hod­no­tu než vše ostat­ní, co se nachá­zí ve Starém záko­ně. Pro­to obraz­ně vyja­dřu­je, že Jan Křti­tel je sice nej­vět­ším pro­ro­kem, nicmé­ně pat­ří do Staré­ho záko­na (je posled­ním sta­ro­zá­kon­ním pro­ro­kem), a pro­to kdo­ko­li v Božím krá­lov­ství (ti, kdo žijí v době hlá­sá­ní Krá­lov­ství — Ježí­šo­vy radost­né zvěs­ti — v Novém záko­ně) je vět­ší než on, pro­to­že už zna­jí Ježí­šo­vu spá­su^[24].

Podob­ným způ­so­bem — při zohled­ně­ní kon­tex­tu — je mož­né odha­lit zne­u­ží­vá­ní dal­ších pasá­ží svěd­ky Jeho­vo­vý­mi^[25].

4 Je zaslí­be­ní „dostat zemi za dědic­tví“ dáno jiné sku­pi­ně věřících?

Čas­to zmi­ňo­va­ným argu­men­tem Svěd­ků Jeho­vo­vých je, že Bib­le hovo­ří také o zaslí­be­ní „dostat zemi za dědic­tví“, a že se tedy musí týkat jiné kate­go­rie věří­cích. Je tomu sku­teč­ně tak? Ježíš o tom­to zaslí­be­ní mlu­vil v kázá­ní na hoře:

Když spat­řil zástu­py, vystou­pil na horu; a když se posa­dil, při­stou­pi­li k němu jeho učed­ní­ci. Tu ote­vřel ústa a učil je: „Bla­ze chudým v duchu, neboť jejich je krá­lov­ství nebes­ké. Bla­ze těm, kdo plá­čou, neboť oni budou potě­še­ni. Bla­ze tichým, neboť oni dosta­nou zemi za dědic­tví. Bla­ze těm, kdo hla­do­vě­jí a žíz­ní po spra­ve­dl­nos­ti, neboť oni budou nasy­ce­ni. Bla­ze milo­srd­ným, neboť oni dojdou milo­sr­den­ství. Bla­ze těm, kdo mají čis­té srd­ce, neboť oni uzří Boha. Bla­ze těm, kdo půso­bí pokoj, neboť oni budou nazvá­ni syny Boží­mi. Bla­ze těm, kdo jsou pro­ná­sle­do­vá­ni pro spra­ve­dl­nost, neboť jejich je krá­lov­ství nebes­ké. Bla­ze vám, když vás budou tupit a pro­ná­sle­do­vat a lži­vě mlu­vit pro­ti vám všec­ko zlé kvů­li mně. Raduj­te se a jásej­te, pro­to­že máte hoj­nou odmě­nu v nebe­sích; stej­ně pro­ná­sle­do­va­li i pro­ro­ky, kte­ří byli před vámi. (Matouš 5:1–12)

Všech­na zaslí­be­ní:, „jejich je krá­lov­ství nebes­ké“, „budou potě­še­ni“ ‚„dosta­nou zemi za dědic­tví“ „budou nasy­ce­ni“, „dojdou milo­sr­den­ství“, „uzří Boha“ a „budou nazvá­ni Boží­mi syny“ vyja­dřu­jí hlu­bo­kou radost a napl­ně­ní, kte­ré Bůh při­pra­vil těm, kdo ho hle­da­jí s čis­tým srd­cem. Ti, kte­ří jsou chu­dí v duchu, tiší, hla­do­vě­jí a žíz­ní po spra­ve­dl­nos­ti jsou milo­srd­ní, mají čis­té srd­ce a půso­bí pokoj, jsou lidé s upřím­nou a hlu­bo­kou tou­hou po Bohu. Není mož­né je roz­dě­lit na dvě skupiny.

5 Pod­po­ru­jí Zje­ve­ní 7 a 14 teo­rii dvou skupin?

Svěd­ko­vé Jeho­vo­vi tvr­dí, že Zje­ve­ní 7:1–8 a 14:1–5 mlu­ví o těch, kte­ří zdě­dí nebeskou nadě­ji, a 7:9–17 o těch, kte­ří budou žít v pozem­ském ráji.

Obraz­né výra­zy pou­ži­té v kni­ze Zje­ve­ní nejsou jed­no­du­ché, a pro­to je tato kni­ha čas­to zne­u­ží­vá­na k růz­ným faleš­ným výkladům.

V tom­to pří­pa­dě je v argu­men­ta­ci Svěd­ků Jeho­vo­vých něko­lik protiřečení :

Pokud Svěd­ko­vé chá­pou izra­el­ské kme­ny v sym­bo­lic­kém smys­lu (tj. že nepřed­sta­vu­jí židov­ské křes­ťa­ny, ale urči­té křes­ťa­ny vybra­né ze všech náro­dů), na jakém zákla­dě pak chá­pou čís­lo 144 000 doslov­ně? 12x12=144 je sym­bo­lic­ké čís­lo. Stej­ně tak „tisíc“ je sym­bo­lic­ké čís­lo, kte­ré prav­dě­po­dob­ně sym­bo­li­zu­je plnost.

Jak 144 000 ve Zje­ve­ní 14:3, tak vel­ký zástup (v kapi­to­le 7:9–17, pře­de­vším ver­še 9 a 15 — kde dokon­ce slou­ží v jeho chrá­mu) sto­jí před Božím trů­nem. Je tedy své­vol­né tvr­dit, že 144 000 je v nebi a vel­ký zástup na zemi.

Ti, kdo pat­ří k vel­ké­mu zástu­pu, jsou oble­če­ni do bílých šatů (Zje­ve­ní 7:9)‚, což je zaslí­be­ná odmě­na těm, „kdo zví­tě­zí“ (Zje­ve­ní 3:5), spo­lu s jis­to­tou, že budou zapsá­ni do kni­hy živo­ta (a tedy prá­vem vstou­pit do nebes­ké­ho Jeruza­lé­ma). Podob­ně ti, kdo zví­tě­zí, budou v Božím chrá­mě (Zje­ve­ní 3:12) a budou sedět na Ježí­šo­vě trů­nu (Zje­ve­ní 3:21).

Nee­xis­tu­je žád­ný náznak, , že exis­tu­jí dvě sku­pi­ny lidí, kte­ří zví­tě­zí, nebo že někte­ří budou pou­ze oble­če­ni do bílých šatů, ale neob­dr­ží nebes­ké zaslíbení.

6 Jed­no stá­do a jeden pastýř

Jako posled­ní pasáž uve­de­me Jana 10,14–16, kde Ježíš prohlásil:

Já jsem dob­rý pas­týř a znám své vlast­ní a mé vlast­ní zna­jí mne, jako Otec zná mne a já znám Otce, a svůj život poklá­dám za ovce. Mám i jiné ovce, kte­ré nejsou z toho­to ovčin­ce; i ty musím při­vést a usly­ší můj hlas; a sta­nou se jed­ním stá­dem s jed­ním pastýřem.

Pod­le výkla­du Svěd­ků Jeho­vo­vých nejsou „jiné ovce“ při­ja­ty do nové smlou­vy mezi Bohem a duchov­ním Izra­e­lem (církví), ale zdě­dí jenom pozem­ské zaslí­be­ní.^[26] Ten­to výklad je v roz­po­ru s posled­ní větou v cito­va­né pasá­ži:  „sta­nou se jed­ním stá­dem s jed­ním pas­tý­řem“,. V době Staré­ho záko­na a také v Ježí­šo­vě době exis­to­va­lo nepřá­tel­ství mezi Židy a poha­ny. Ježíš při­šel, aby toto nepřá­tel­ství zni­čil a sjed­no­til v jed­no tělo (cír­kev) všech­ny, kdo věří v Boha.^[27]

Z toho může­te vyčíst, že jsem poro­zu­měl Kris­to­vu tajem­ství, kte­ré v dří­věj­ších poko­le­ních neby­lo lidem zná­mo, ale nyní je Duchem zje­ve­no jeho sva­tým apoš­to­lům a pro­ro­kům: že poha­né jsou spo­ludě­di­co­vé, část spo­leč­né­ho těla, a mají v Kris­tu Ježí­ši podíl na zaslí­be­ních evan­ge­lia. (Efez­ským 3:4–6)

To je Boží tajem­ství: že Bůh všech­ny své děti spo­ju­je, dává jim stej­né dědic­tví a hlu­bo­ce je sjednocuje.

eho­vo­vi chtě­jí toto tajem­ství zni­čit tím, že říka­jí, že „z jed­no­ho budou dva“, zatím­co Bib­le říká, že „dva budou jedno“.