Mlu­ví Říma­nům 7 o křesťanovi?

„Vždyť neči­ním dob­ro, kte­ré chci, nýbrž zlo, kte­ré nechci.“ (Říma­nům 7:19)

Dnes je roz­ší­ře­ný názor, že apoš­tol Pavel mlu­ví v 7. kapi­to­le lis­tu Říma­nům buď­to kon­krét­ně o svém vlast­ním živo­tě nebo vše­o­bec­ně o živo­tě křes­ťa­na. Pokud by to byla prav­da, Pavel by učil, že křes­ťan není scho­pen činit dob­ro, pro­to­že je zapro­dán hří­chu. V násle­du­jí­cím člán­ku bychom chtě­li uká­zat, že k tomu­to závě­ru je mož­né dojít, jen když popře­me Pav­lo­vy výro­ky o sobě, kon­text lis­tu a koneč­ně i základ­ní zvěst celé­ho Nové­ho zákona.

1 Co říká Nový zákon o živo­tě křesťana?

Hřích nad vámi nebu­de pano­vat; vždyť nejste pod Záko­nem, ale pod milos­tí. (Říma­nům 6:14)

Díky Bohu, že jste sice byli otro­ky hří­chu, ale sta­li jste se ze srd­ce posluš­ný­mi… (Říma­nům 6:17a)

Když se člo­věk sta­ne křes­ťa­nem, úpl­ně změ­ní svůj postoj, způ­sob myš­le­ní, svou vůli i své skutky.

Vybí­zím vás tedy, brat­ři, skr­ze milo­sr­den­ství Boží, abys­te vyda­li svá těla v oběť živou, sva­tou a pří­jem­nou Bohu; to je vaše rozum­ná služ­ba Bohu. A nepři­po­dob­ňuj­te se tomu­to věku, nýbrž pro­mě­ňuj­te se obno­vou své mys­li, abys­te moh­li zkou­mat, co je Boží vůle, co je dob­ré, při­ja­tel­né a doko­na­lé. (Říma­nům 12:1–2)

Bib­le mlu­ví o novém stvo­ře­ní – kaž­dý, kdo se sta­ne křes­ťa­nem, stá­vá se novým člověkem.

 Pro­to je-li kdo v Kris­tu, je nové stvo­ře­ní. Sta­ré věci pomi­nu­ly, hle, je tu všech­no nové. (2. Korint­ským 5:17)

Křes­ťan už nena­chá­zí zalí­be­ní ve svět­ských a hříš­ných věcech. Mís­to toho je veden tou­hou chvá­lit Boha celým svým živo­tem a být mu ze srd­ce posluš­ný. Dokud jsme žili pod­le svět­ských měří­tek, byli jsme otro­ky hří­chu, ale Ježíš nás osvo­bo­dil z moci hří­chu a tím nás uschop­nil činit Boží vůli.

Byli jste osvo­bo­ze­ni od hří­chu a sta­li jste se otro­ky spra­ve­dl­nos­ti. (Říma­nům 6:18)

Nuže tedy, brat­ři, jsme dluž­ní­ky, ale ne těla, abychom pod­le těla žili. Jestli­že žije­te pod­le těla, je vám sou­ze­no zemřít; jestli­že však Duchem usmr­cu­je­te činy těla, bude­te žít. Neboť všich­ni ti, kdo jsou vede­ni Duchem Božím, jsou Boží syno­vé. (Říma­nům 8:12–14)

Výše zmí­ně­ná mís­ta jas­ně uka­zu­jí, že zou­fa­lý zápas popsa­ný v Říma­nům 7 se nemů­že vzta­ho­vat na život křes­ťa­na. Násle­du­jí­cí srov­ná­ní pro­blém více ozřejmí:

Věc se ješ­tě více vyjas­ní, když Říma­nům 7 čte­me v kon­tex­tu kapi­tol 6 a 8.

2 Co řekl Pavel o svém vlast­ním životě?

V Říma­nům 7 říká:

…neboť chtít dob­ro doká­žu, ale konat už ne. Vždyť neči­ním dob­ro, kte­ré chci, nýbrž zlo, kte­ré nechci. (Říma­nům 7:18b-19)

Jestli­že by tu Pavel psal o sobě jako o křes­ťa­no­vi, že není scho­pen činit dob­ro, bylo by to v roz­po­ru s jeho výro­ky o sobě v jiných pasá­žích. I když Pavel nebyl bez­hříš­ný, víme, že měl nad hří­chem vítěz­ství, a že žil sva­tým životem.

Sám o tom svěd­čí v 1. lis­tu Tesalonickým:

 Vy i sám Bůh jste svěd­ky, jak jsme se sva­tě, spra­ved­li­vě a bez­ú­hon­ně k vám věří­cím cho­va­li… (1.Tesalonickým 2:10)

Na jiném mís­tě píše:

Koneč­ně, brat­ři, pře­mýš­lej­te o všem tom, co je prav­di­vé, ušlech­ti­lé, spra­ved­li­vé, čis­té, milé, co má dobrou pověst, jest­li je něja­ká ctnost a jest­li je něja­ká chvá­la. Čemu jste se nau­či­li, co jste při­ja­li a usly­še­li i spat­ři­li u mne, to dělej­te. A Bůh poko­je bude s vámi. (Filip­ským 4:8–9)

Pavel povzbu­zu­je křes­ťa­ny uvést do pra­xe všech­ny ctnos­ti, kte­ré vidě­li na jeho živo­tě. Pokud budou násle­do­vat jeho pří­klad, Bůh poko­je bude s nimi. Říká také:

Napo­do­buj­te mě, jako i já napo­do­bu­ji Kris­ta. (1. Korint­ským 11:1)

Říma­nům 7:9 také uka­zu­je, že nemlu­ví o své osob­ní zku­še­nos­ti, když píše: “Já jsem kdy­si žil bez Záko­na“. Pavel se naro­dil jako Žid a byl vyu­čo­ván Záko­nu již od své­ho dět­ství. Nemohl tak o sobě říci, že by v jeho živo­tě bylo obdo­bí, kdy by žil bez Záko­na. V lis­tu Filip­ským o sobě napsal:

…obře­zán osmé­ho dne, z rodu izra­el­ské­ho, z kme­ne Ben­ja­mí­no­va, Hebrej z Hebrejů, jde-li o Zákon – fari­ze­us… (Filip­ským 3:5)

3 Jestli­že nemlu­ví Pavel ani o sobě, ani o křes­ťa­nech, o čem pak všech­ny tyto ver­še jsou?

Pavel chce v této kapi­to­le věří­cím uká­zat, jak se má křes­ťan sta­vět k Záko­nu, když už zaku­sil spá­su v Ježí­ši. Jeho cílem je jas­ně zná­zor­nit, jak vel­ký je roz­díl mezi živo­tem Žida pod Záko­nem na jed­né stra­ně a živo­tem křes­ťa­na v milos­ti na stra­ně druhé.

Ve ver­ších 1–6 Pavel uka­zu­je, že křes­ťa­né ze Židů už nejsou více vázá­ni Záko­nem, ale slou­ží v novo­tě Ducha a ne pod­le sta­ré lite­ry Záko­na. Ten­to sled myš­le­nek pokra­ču­je v 8. kapi­to­le, kde je Bůh chvá­len za svo­bo­du od hří­chu, kte­rou nám chce Ježíš dát (8:1–2).

V 5. ver­ši při­po­mí­ná Pavel křes­ťa­nům ze Židů jejich zku­še­nost z času, kdy žili pod Záko­nem („Neboť když jsme byli v těle, půso­bi­ly v našich údech hříš­né váš­ně pro­bou­ze­né Záko­nem, aby při­nes­ly ovo­ce k smr­ti.“). Pat­ří to již k věcem minu­los­ti, jak píše ve ver­ši 6a: „Nyní však jsme byli zproš­tě­ni Záko­na, když jsme zemře­li tomu, čím jsme byli pev­ně drženi…“

Ve ver­ších 7–13 Pavel na obha­jo­bu Záko­na píše, že je od Boha. Zákon uka­zu­je, co je hřích, ale sám o sobě není původ­cem hří­chu. Jakmi­le při­šlo při­ká­zá­ní, vynes­lo na svět­lo pod­sta­tu hří­chu: nepřá­tel­ství vůči Boží­mu zákonu.

Ve ver­ších 14–25 Pavel říká, že i když Zákon uka­zu­je, jak má člo­věk správ­ně jed­nat, nemá moc niko­ho osvo­bo­dit z otroc­tví hří­chu. Myš­len­ka ve ver­ši 19: „Vždyť neči­ním dob­ro, kte­ré chci, nýbrž zlo, kte­ré nechci“, se nemů­že vzta­ho­vat na obdo­bí Staré­ho záko­na v abso­lut­ním slo­va smys­lu, pro­to­že už teh­dy věří­cí zakou­še­li Boží pomoc v boji s hří­chem. Abra­hám a Jób, kte­ří žili z víry, byli Bohem pova­žo­vá­ni za spra­ved­li­vé a zna­li Boha jako své­ho spa­si­te­le (Jób 1:8: „Neboť není na zemi jemu podob­né­ho, muže bez­ú­hon­né­ho a pří­mé­ho, boha­boj­né­ho a odvra­ce­jí­cí­ho se od zlé­ho.“ a Jób 19:25: „Ale já vím, že můj vyku­pi­tel žije…“).

Abra­hám je dán křes­ťa­nům v Novém záko­ně za pří­klad víry. (Říma­nům 4:3: „Uvě­řil Abra­ham Bohu, a bylo mu to počte­no za spra­ve­dl­nost.‘“; Galat­ským 3:6n, např. verš 9: „Tak­že ti, kdo jsou z víry, dochá­ze­jí požeh­ná­ní s věří­cím Abrahamem.“).

Kro­mě toho Žalm 19 a Žalm 119 dosvěd­ču­jí, že dokon­ce už v čase Staré­ho záko­na moh­li lidé zaku­sit Boží blíz­kost a milost:

Kéž jsou ti pří­jem­ná slo­va mých úst, stej­ně jako roz­jí­má­ní mého srd­ce, Hos­po­di­ne, má ská­lo a můj vyku­pi­te­li! (Žalm 19:15)

Hoj­ný pokoj mají ti, kdo milu­jí tvůj zákon; nic jim není pře­káž­kou. (Žalm 119:165)

Dokon­ce i poha­né, kte­ří žili pod­le své­ho svě­do­mí, byli schop­ni činit dob­ro. Pavel o nich píše v lis­tu Říma­nům v kapi­to­le 2, ver­še 10, 14, 15a: „…avšak slá­va, čest a pokoj při­pad­ne kaž­dé­mu, kdo činí dob­ro, před­ně Žido­vi, a také Řeko­vi.… když totiž poha­né, kte­ří nema­jí Zákon, při­ro­ze­ným způ­so­bem činí to, co Zákon poža­du­je pak jsou sami sobě Záko­nem, ač Zákon nema­jí. Uka­zu­jí, že mají dílo Záko­na napsa­né ve svých srdcích.“

Pavel sám žil před svým obrá­ce­ním pod­le své­ho svě­do­mí, o čemž svěd­čí ve Skut­cích 23:1b („Muži brat­ři, až do toho­to dne žiji se zce­la dob­rým svě­do­mím před Bohem.“) a 2. Timo­te­o­vi 1:3a („Děku­ji Bohu, jemuž slou­žím s čis­tým svě­do­mím jako moji před­ko­vé…“). Tato slo­va uvá­dí na pra­vou míru, že Pav­lo­vým zámě­rem v Říma­nům 7 neby­lo popsat svůj osob­ní život ani nábo­žen­ský život před jeho setká­ním s Ježíšem.

Někdo by však mohl namít­nout, že pokud Pavel píše v prv­ní oso­bě „já“, pak musí tuto kapi­to­lu vzta­ho­vat na sebe. Proč si vybral prá­vě tako­vý způ­sob vyjadřování?

Sty­lis­tic­ký pro­stře­dek, kte­rý zde Pavel pou­ží­vá ve for­mě jed­né oso­by, jež vyprá­ví svůj vlast­ní život­ní pří­běh, může něko­mu při­pa­dat zvlášt­ní. Avšak obsah, kte­rý chce sdě­lit, se tak stá­vá mno­hem živěj­ší, než by dovo­lo­va­lo pou­ži­tí abs­trakt­ních for­mu­la­cí. Popi­su­je zku­še­nos­ti lidí, kte­ří žili:

• před Moj­ží­šem, bez Záko­na (verš 9)
• po Moj­ží­šo­vi, pod Záko­nem (ver­še 9b až 24 a verš 25b) a
• po Ježí­šo­vi, bez Záko­na, pod vede­ním Ducha sva­té­ho (verš 25a a kapi­to­la 8).

Pavel pou­ží­vá ten­to sty­lis­tic­ký pro­stře­dek, aby pou­ká­zal, jak nalé­ha­vě potře­bo­va­li spá­su lidé, kte­ří žili pod Záko­nem. Jeho cílem neby­lo psát o kon­krét­ním člo­vě­ku, ale oči­ma křes­ťa­na posou­dit, jak vypa­dal život pod Záko­nem a vyjá­d­řit tím vděč­nost za dar spasení.

Před závě­rem kapi­to­ly Pavel popis pro­blé­mu vyost­řu­je: „Vždyť neči­ním dob­ro, kte­ré chci, nýbrž zlo, kte­ré nechci.“ nebo „Vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle, nepře­bý­vá dob­ré.“. Jak jsme již výše vysvět­li­li, po porov­ná­ní těch­to výro­ků s jiný­mi mís­ty je zjev­né, že Pavel neu­čí o neschop­nos­ti člo­vě­ka vyko­nat něco dob­ré­ho. Prá­vě nao­pak, tyto výro­ky vyja­dřu­jí postoj něko­ho, kdo si před Bohem hlu­bo­ce uvě­do­mu­je svo­je hří­chy a pokor­ně, ale zou­fa­le hle­dá řeše­ní. („Já nešťast­ný člo­věk! Kdo mne vysvobodí!“).

Ve ver­ši 25a („Bohu buď dík skr­ze Ježí­še Kris­ta, naše­ho Pána.“) je náznak odpo­vě­di: spá­sa v Ježí­šo­vi. Ve ver­ši 25b Pavel ješ­tě zno­vu všech­no shr­nu­je, aby mohl pře­jít ke své­mu popi­su Ježí­šo­va tri­um­fál­ní­ho vítěz­ství (začí­ná v 8:1) a vysvo­bo­ze­ní od hří­chu a smrti.

4 Shr­nu­tí

I přes jed­no­znač­ná slo­va v Novém záko­ně o tom, že křes­ťan žije sva­tým živo­tem, zno­vu a zno­vu potká­vá­me lidi, kte­ří vzta­hu­jí Říma­nům 7 na vnitř­ní zápas křes­ťa­na. Při­tom si ale neu­vě­do­mu­jí, že se tím zto­tož­ňu­jí s nevy­kou­pe­ným člo­vě­kem, kte­rý neza­kou­ší moc Boží.

V této kapi­to­le je popsa­ný postoj člo­vě­ka, kte­rý chce konat dob­ro, ale zjiš­ťu­je, že toho není scho­pen. Neo­spra­vedl­ňu­je své hří­chy, ale trpí pod tíhou své neschop­nos­ti činit dob­ro. Je smut­né, že Říma­nům 7 čas­to rádi pou­ží­va­jí lidé v nábo­žen­ském svě­tě k ospra­ve­dl­ně­ní svých vlast­ních hříchů, když říka­jí: „Pavel byl na tom stejně.“

Vzta­ho­vat toto mís­to na křes­ťa­ny zna­me­ná zce­la zne­hod­no­tit spá­su, kte­rou nám Ježíš při­ne­sl. Jak bychom moh­li mlu­vit o spá­se v pří­pa­dě člo­vě­ka, kte­rý není scho­pen konat dob­ro a je stá­le trá­pen zou­fal­stvím z otroc­tví hříchu?

Nový Zákon říká:

Duchem choď­te a žádost těla nedo­ko­ná­te. (Galat­ským 5:16)

Ježíš říkal Židům, kte­ří mu uvě­ři­li: „Zůsta­ne­te-li v mém slo­vu, jste oprav­du mými učed­ní­ky. Pozná­te prav­du a prav­da vás vysvo­bo­dí.“ Odpo­vě­dě­li mu: „Jsme potom­ci Abra­ha­mo­vi a nikdy jsme neby­li ničí­mi otro­ky. Jak můžeš říkat, že se sta­ne­me svo­bod­ný­mi?“ Ježíš jim odpo­vě­děl: „Amen, amen, pra­vím vám, že kaž­dý, kdo činí hřích, je otro­kem hří­chu. A otrok nezů­stá­vá v domě navždy; navždy zůstá­vá syn. Jestli­že vás tedy Syn vysvo­bo­dí, bude­te vskut­ku svo­bod­ní. (Jan 8:31–36)