Křest Duchem sva­tým: hned při obrá­ce­ní nebo později?

V této úva­ze bychom se s Vámi chtě­li podě­lit o naši víru, že Bůh milu­je všech­ny své děti stej­ně a chce s nimi mít plno­hod­not­ný vztah hned, jak se roz­hod­nou stát se Jeho dět­mi. Pro­to Duch sva­tý napl­ní jejich srd­ce hned při obrá­ce­ní bez dal­ší­ho časo­vé­ho odkla­du. Toto je křest Duchem sva­tým, kte­rý je Boží oka­mži­tou odpo­vě­dí na roz­hod­nu­tí člo­vě­ka. Na zákla­dě bib­lic­kých ver­šů bychom chtě­li vysvět­lit, proč tomu věří­me a pou­ká­zat na omy­ly cha­­risma­­­tic­­ko- let­nič­ní­ho uče­ní, pod­le něhož jsou obrá­ce­ní a křest Duchem sva­tým zpra­vi­dla dvě odliš­né udá­los­ti^[1] s časo­vým odstupem.

1 Výskyt a význam pojmu křest Duchem sva­tým v Novém zákoně

Pojem křest Duchem sva­tým se vysky­tu­je ve všech evan­ge­li­ích: Matouš 3:11, Marek 1:8, Lukáš 3:16 a Jan 1:33. Tato slo­va Jana Křti­te­le se vzta­hu­jí na Ježí­še: on je tím, kte­rý bude křtít Duchem sva­tým. Ježíš je moc­něj­ší než Jan. Jan volal lidi k poká­ní a k obrá­ce­ní se ze svých hříchů. Ježíš je však scho­pen dát jim také nebeskou moc skr­ze Ducha sva­té­ho, aby žili zbož­ný život a násle­do­va­li ho. Toto Jano­vo zaslí­be­ní se napl­ni­lo o Let­ni­cích 30 n.l., jak to Ježíš před­po­vě­děl před svým nane­bevstou­pe­ním (Skut­ky 1:4–8). Může­me vidět vel­kou změ­nu v posto­ji učed­ní­ků, kte­ří byli nej­pr­ve za zavře­ný­mi dveř­mi kvů­li stra­chu ze Židů (Jan 20:19), ale po při­je­tí Ducha sva­té­ho hlá­sa­li dobrou novi­nu s vel­kou odva­hou a moud­ros­tí (Skut­ky 2:14).

2 Jedi­neč­ná situ­a­ce učed­ní­ků: časo­vý odstup mezi obrá­ce­ním a křtem Duchem svatým

Prv­ní učed­ní­ci se roz­hod­li násle­do­vat Kris­ta, ale muse­li čekat do Let­nic 30 n.l., aby byli pokřtě­ni Duchem. Důvod k tomu­to časo­vé­mu odstu­pu najde­me v Ježí­šo­vých slovech:

Jen­že pra­vím vám prav­du: Je pro vás lep­ší, abych ode­šel. Když neo­de­jdu, Přímluv­ce k vám nepři­jde. Ale když ode­jdu, pošlu ho k vám. (Jan 16:7)

V posled­ní, vel­ký den svát­ků Ježíš vystou­pil a zvo­lal: „Jestli­že kdo žíz­ní, ať při­jde ke mně a pije! Kdo věří ve mne‚ prou­dy živé vody poply­nou z jeho nit­ra,‘ jak pra­ví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli při­jmout ti, kte­ří v něj uvě­ři­li. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ješ­tě nebyl osla­ven. (Jan 7:37–39)

Tato mís­ta uka­zu­jí, že učed­ní­ci byli v mimo­řád­né situ­a­ci. I když se roz­hod­li násle­do­vat Ježí­še v době, kdy ho pozna­li, Ducha sva­té­ho dosta­li až poz­dě­ji po Ježí­šo­vě osla­ve­ní.^[2] Muse­li čekat, pro­to­že Duch sva­tý ješ­tě nebyl seslán (Jan 7:39). Avšak když byl Duch o Let­ni­cích dán a tře­tí bož­ská oso­ba zje­ve­na, ti, kte­ří se roz­hod­li násle­do­vat Ježí­še, již nemu­se­li čekat. Moh­li být napl­ně­ni Duchem sva­tým bez časo­vé­ho odkladu.

3 Situ­a­ce křes­ťa­nů po Let­ni­cích r.30 n.l.: křest Duchem a obrá­ce­ní — plnost bez časo­vé­ho odkladu

Po Let­ni­cích již obrá­ce­ní a křest Duchem sva­tým nejsou dvě oddě­le­né udá­los­ti. Když někdo ote­vře svo­je srd­ce a zavo­lá Boha do své­ho živo­ta, Bůh si v něm uči­ní pří­by­tek okamžitě:

 … a já požá­dám Otce a on vám dá jiné­ho Přímluv­ce, aby byl s vámi na věky – Ducha prav­dy, kte­ré­ho svět nemů­že při­jmout, poně­vadž ho nevi­dí ani nezná. Vy jej zná­te, neboť s vámi zůstá­vá a ve vás bude. […] Ježíš mu odpo­vě­děl: „Kdo mě milu­je, bude zacho­vá­vat mé slo­vo, a můj Otec ho bude milo­vat; při­jde­me k němu a uči­ní­me si u něho pří­by­tek.“ (Jan 14:16–17.23)

Ježíš nej­pr­ve hovo­ří o seslá­ní Ducha sva­té­ho, že bude s věří­cí­mi navě­ky, pak mlu­ví o Otci a o sobě. To zna­me­ná, že skr­ze při­je­tí Ducha sva­té­ho si u nás ve sku­teč­nos­ti udě­lá pří­by­tek tro­j­je­di­ný Bůh.  Když se obrá­tí­me, pří­by­tek si v nás neu­či­ní jenom část Otce a část Ježí­še, stej­ně tak ani Duch sva­tý není vylit do srd­ce obrá­ce­né­ho člo­vě­ka jen čás­teč­ně. Jedi­nou pod­mín­kou je: milo­vat Boha a roz­hod­nout se zacho­vá­vat Jeho slo­vo. V tom­to pří­pa­dě Bůh neo­tá­lí se svou lás­kou, ale při­chá­zí oka­mži­tě a vyli­je ji do věří­cí­ho srdce:

A nadě­je nekla­me, neboť Boží lás­ka je vyli­ta do našich srd­cí skr­ze Ducha sva­té­ho, kte­ré­ho jsme dosta­li. (Říma­nům 5:5)

Od Boží bytos­ti je vel­mi vzdá­le­né, aby udě­li­la pou­ze ome­ze­né množ­ství své lás­ky tomu, kdo po ní tou­ží. Duch sva­tý je oso­ba, kte­rá nemů­že být roz­dě­le­na na kusy a čás­ti jako objem vody. Jeho půso­be­ní je čas­to při­rov­ná­vá­no k vodě, kte­rá oži­vu­je, občer­stvu­je a uha­sí žízeň člo­vě­ka. Avšak nikde v tako­vých při­rov­ná­ních nečte­me o tom, že by Bůh dal nej­pr­ve malou por­ci vody a pou­ze poz­dě­ji plné množ­ství. Když Sta­rý zákon sli­bu­je Ducha sva­té­ho a pou­ží­vá obraz vody, vždy mlu­ví o plnos­ti: Iza­jáš 32:14–16; 44:1–5; 43:19–20; 41:17–20; 35:7; 55:1–2; 58:11; Joel 3:18; Ezechiel 47:1–12).

Pro­to­že je Duch sva­tý oso­ba, buď je pří­to­men v srd­ci člo­vě­ka, nebo není. Když je pří­to­men, pak je pří­to­men zce­la ve své plné bytos­ti a napl­ňu­je srd­ce člověka.

Byliť jsme zajis­té i my někdy nesmy­sl­ní, tvr­do­šij­ní, blou­dí­cí, slou­ží­ce žádos­tem a rozko­šem roz­lič­ným, v zlos­ti a v závis­ti byd­lí­ce, ohyzd­ní, vespo­lek se nená­vi­dí­ce.  Ale když se zje­vi­la dob­ro­ta a lás­ka k lidem Spa­si­te­le naše­ho Boha, Ne z skut­ků spra­ve­dl­nos­ti, kte­réž bychom my čini­li, ale pod­le milo­sr­den­ství své­ho spa­sil nás, skr­ze obmy­tí dru­hé­ho naro­ze­ní, a obno­ve­ní Ducha sva­té­ho^[3], Kte­ré­hož vylil na nás hoj­ně, skr­ze Jezukris­ta Spa­si­te­le naše­ho, Abychom, ospra­ve­dl­ně­ni jsou­ce milos­tí jeho, byli dědi­co­vé v nadě­ji živo­ta věč­né­ho. (Tito­vi 3:3–7)

V kon­tex­tu hovo­ří Pavel o obrá­ce­ní. Kdy­si jsme byli nepo­sluš­ní, ale Bůh nás spa­sil kou­pe­lí zno­vuzro­ze­ní a obno­vy v Duchu sva­tém, kte­ré­ho na nás hoj­ně vylil. To zna­me­ná, že obrá­ce­ní a při­je­tí Ducha v hoj­nos­ti nemů­že být pova­žo­vá­no za dvě oddě­le­né udá­los­ti, kte­ré se sta­nou s časo­vým odstupem.

Pokud někdo nepři­jal Ducha v hoj­nos­ti, není obmy­tý, obno­ve­ný a zno­vuzro­ze­ný, což zna­me­ná, že není spa­se­ný a ospra­ve­dl­ně­ný a není dědi­cem věč­né­ho živo­ta (v. 7).

Na jiném mís­tě Pavel spo­ju­je při­je­tí Ducha v plnos­ti s při­po­je­ním se k společenství:

Tak jako tělo je jed­no, ale má mno­ho údů, a jako všec­ky údy těla jsou jed­no tělo, ač je jich mno­ho, tak je to i s Kris­tem. Neboť my všich­ni, ať Židé či Řeko­vé, ať otro­ci či svo­bod­ní, byli jsme jed­ním Duchem pokřtě­ni v jed­no tělo a všich­ni jsme byli napo­je­ni týmž Duchem. (1. Korint­ským 12:12–13)

Kaž­dý člen spo­le­čen­ství byl napo­jen jed­ním Duchem. Být napo­jen je sil­ný výraz pro plnost. Jak jsme již výše vysvět­li­li, Duch jako oso­ba se může dát pou­ze zce­la a niko­li čás­teč­ně. Když napá­jí dru­hé sebou samým, dělá to úpl­ně a ne nej­pr­ve pou­ze douš­kem a poz­dě­ji plnos­tí. Tako­vé uče­ní se hodí více na ori­en­tál­ní způ­sob myš­le­ní o neo­sob­ním Bohu a ener­gii, než na osob­ní­ho Boha, kte­rý se uká­zal v Bibli.

Kdy­by exis­to­va­ly dvě fáze při­je­tí Ducha Sva­té­ho (prv­ní čás­teč­ná a dru­há v plnos­ti), měly by být i dvě sku­pi­ny nebo dru­hy křes­ťa­nů v církvi pod­le množ­ství Ducha, kte­ré při­ja­ly. Ale 1. Korint­ským 12 o církvi tako­vý obraz neu­ka­zu­je. Když se podí­vá­me na šir­ší kon­text, Pavel říká, že kaž­dý křes­ťan je vel­mi cen­ný, pro­to­že v něm žije týž Duch, v němž také vyzná­vá Ježí­še jako své­ho Pána, a od kte­ré­ho dostal dary (1. Korint­ským 12:3–11). Jsou roz­dí­ly v darech, ve služ­bách a v půso­be­ní, ale Pavel nezmi­ňu­je roz­dí­ly v „množ­ství“ Ducha, ačko­li by to bylo vel­mi vhod­né zmí­nit ve ver­ších 4–6, kdy­by tako­vé roz­dě­le­ní exis­to­va­lo. Všech­ny dary ve ver­ších 8–10 jsou zna­ky, že je někdo napl­něn Duchem — tzn., nejen mlu­ve­ní v jazy­cích, kte­ré cha­risma­tic­ké uče­ní vyzdvi­hu­je jako jas­né zna­me­ní, že je někdo pokřtěn Duchem svatým.

Říma­nům 8:1–17 také vylu­ču­je „těles­né křes­ťan­ství“. (Cha­risma­tic­ké uče­ní obvykle nazý­vá lidi, kte­ří jsou „křes­ťa­ny“ bez křtu Duchem sva­tým, těles­ný­mi křes­ťa­ny^[4].) Ti, kte­ří žijí pod­le těla se nemo­hou líbit Bohu a zemřou. Křes­ťa­né žijí pod­le Ducha a usmr­cu­jí skut­ky těla. Výraz: „žít pod­le Ducha“ jas­ně pou­ka­zu­je na napl­ně­ní Duchem. Bůh se chce podě­lit o svou celou bytost se svý­mi dět­mi od začát­ku a chce je pod­po­ro­vat v bojích. Proč by se o sebe podě­lil pou­ze čás­teč­ně prá­vě na začát­ku, kdy má zno­vuzro­ze­ný křes­ťan čas­to těž­ké boje? On nám dává plnost, abychom s Ním zaku­si­li hlu­bo­ký vztah, skr­ze kte­rý jsme schop­ni žít vítěz­ný život v poslušnosti.

Pav­lo­va zku­še­nost z Damaš­ku je také svě­dec­tvím, že napl­ně­ní Duchem sva­tým nemů­že být oddě­le­no od obrá­ce­ní: Skut­ky 9:17–18. Mimo­cho­dem, není tu žád­ná zmín­ka o mlu­ve­ní v jazy­cích (jako kla­sic­ká cha­risma­tic­ká teo­rie učí), ani o jiném vidi­tel­ném daru Ducha, když na něj Ana­ni­áš vlo­žil ruce. Na pří­kla­du Kor­nélia v Skut­cích 10:44–48 může­me vidět, že Duch Sva­tý byl na něj a jeho domác­nost vylit při jejich obrá­ce­ní, dokon­ce ješ­tě před křtem vodou. (Pod­le kla­sic­ké­ho cha­risma­tic­ké­ho uče­ní má být pořa­dí násle­du­jí­cí: obrá­ce­ní, křest vodou a pak křest Duchem svatým.)

4 Napl­ně­ní Duchem sva­tým: vztah s Duchem sva­tým během živo­ta křesťana

Při obrá­ce­ní v nás Bůh začí­ná pře­bý­vat skr­ze Ducha sva­té­ho. Ten­to vztah s Ním může být posí­len naší posluš­nos­tí v dob­rých roz­hod­nu­tích, odda­nos­tí a mod­lit­bou, ale může být také osla­ben naší nepo­sluš­nos­tí. Výra­zy jako „být napl­něn Duchem“ v Efez­ským 5:18 nebo „zarmu­cu­jí Sva­té­ho Ducha“ v Efez­ským 4:30 uka­zu­jí, že vel­mi zále­ží na naší posluš­nos­ti, do jaké míry v nás Duch sva­tý může půso­bit. Pavel hovo­ří o něčem podob­ném v Galat­ským 5:25: „Pokud žije­me v Duchu, pod­le Ducha také jednejme.“

Ve Skut­cích 4:31 se prv­ní křes­ťa­né vrouc­ně mod­li­li a zaku­si­li vel­kou posi­lu jejich víry skr­ze Sva­té­ho Ducha:

Když se pomod­li­li, otřás­lo se mís­to, kde byli shro­máž­dě­ni, a všich­ni byli napl­ně­ni Duchem sva­tým a s odva­hou mlu­vi­li slo­vo Boží.

Výraz „napl­ně­ni Duchem sva­tým“ najde­me také v jiných situ­a­cích ve Skut­cích, kdy Duch sva­tý křes­ťa­na posí­lil v obtíž­né situ­a­ci: Skut­ky 4:5–10; Skut­ky 13:9–12. Napl­ně­ní Duchem má v těch­to situ­a­cích odliš­ný význam jako např. v Skut­cích 2:4 nebo 9:17, když se někdo obrá­til a při­jal Ducha sva­té­ho. Nejde o začá­tek vzta­hu s Bohem, ale o posí­le­ní vzta­hu s Ním a zaku­se­ní Jeho síly a pomo­ci zvlášt­ním způ­so­bem skr­ze Ducha svatého.

Když čte­me o něja­kém křes­ťa­no­vi, že byl plný Ducha sva­té­ho, nezna­me­ná to, že pou­ze on byl pokřtěn Duchem, zatím­co ostat­ní ne. Je tím pou­ze vyjá­d­ře­né, že skr­ze svou posluš­nost bylo půso­be­ní Ducha sva­té­ho v jeho živo­tě vel­mi viditelné:

Celé shro­máž­dě­ní s tím­to návrhem rádo sou­hla­si­lo, a tak zvo­li­li Ště­pá­na, kte­rý byl plný víry a Ducha sva­té­ho, dále Fili­pa, Pro­cho­ra, Niká­no­ra, Timó­na, Par­mé­na a Miku­lá­še z Anti­o­chie, půvo­dem poha­na, kte­rý při­stou­pil k židov­ství. (Skut­ky 6:5)

Autor zde urči­tě nechtěl vyjá­d­řit, že pou­ze Šte­fan — na roz­díl od ostat­ních šes­ti bra­trů, byl pokřtěn Duchem svatým.

5 Nespráv­ně vyklá­da­ná mís­ta v cha­risma­tic­kém učení

V Novém záko­ně jsou mís­ta, kte­rá býva­jí špat­ně vyklá­dá­na^[5]. Když máme před oči­ma věci vysvět­le­ny výše, nebu­de těž­ké správ­ně pocho­pit i násle­du­jí­cí úryvky.

5.1 Niko­dém — naro­ze­ní z vody a z Ducha — Jan 3:1–8

Ježíš odpo­vě­děl: „Amen, amen, pra­vím tobě, nena­ro­dí-li se kdo z vody a z Ducha, nemů­že vejít do krá­lov­ství Boží­ho.“ (Jan 3:5)

Cha­risma­tic­ký nespráv­ný výklad toho­to ver­še zní, že křest vodou a Duchem jsou dvě oddě­le­né udá­los­ti, kvů­li spoj­ce „a“. Jak jsme již vysvět­li­li ohle­dem lis­tu Tito­vi 3 (viz poznám­ka č. 3), dva výra­zy spo­je­né spoj­kou „a“ zna­me­na­jí v bib­lic­kém jazy­ce vel­mi čas­to para­le­lis­mus. Para­le­lis­mus zna­me­ná, že oba výra­zy vyja­dřu­jí stej­ný obsah, pou­ze zdů­raz­ňu­jí růz­né zře­te­le. Výše jsme také uká­za­li, že voda je v Starém záko­ně pou­ží­vá­na jako meta­fo­ra pro Ducha, např.:

… Já vyle­ji vody v mís­ta zprah­lá žíz­ní, bys­tři­ny na suchou zemi. Já vyle­ji své­ho ducha na tvé potom­stvo a své požeh­ná­ní na ty, kte­ří z tebe vzejdou. Poros­tou jak mezi trá­vou, budou jako topo­ly při tekou­cích vodách. (Iza­jáš 44:3–4)

Vyli­tí vody na žíz­ni­vou půdu a vyli­tí Ducha na potom­stvo Izra­e­le nejsou dvě oddě­le­né udá­los­ti, ale zna­me­na­jí totéž. Izra­el je při­rov­nán nej­pr­ve k vyschlé zemi a poz­dě­ji k vrbám při vod­ních tocích po při­je­tí požeh­ná­ní — Ducha. Duch a požeh­ná­ní jsou v tom­to ver­ši para­le­lis­mus. Naro­ze­ní se z vody a z Ducha v Jano­vi 3 pro­to jed­no­du­še zna­me­ná být obno­ven Duchem sva­tým, tak jak voda obno­vu­je toho, kdo se jí umyje.

V Ezechie­lo­vi 36:22–38 najde­me podob­né vyjá­d­ře­ní, kte­ré ješ­tě jas­ně­ji popi­su­je zno­vuzro­ze­ní nebo naro­ze­ní se shů­ry^[6]. Jed­ná se o čin, kte­rý vyko­ná Bůh. Ježíš oče­ká­val, že Niko­dém — uči­tel Izra­e­le, zná Sta­rý zákon a jeho slo­va pochopí.

Pokro­pím vás čis­tou vodou a bude­te očiš­tě­ni; očis­tím vás ode všech vašich nečis­tot a ode všech vašich hnus­ných model. A dám vám nové srd­ce a do nit­ra vám vlo­žím nové­ho ducha. Odstra­ním z vaše­ho těla srd­ce kamen­né a dám vám srd­ce z masa. Vlo­žím vám do nit­ra své­ho ducha; uči­ním, že se bude­te řídit mými naří­ze­ní­mi, zacho­vá­vat moje řády a jed­nat pod­le nich. (Ezechiel 36:25–27)

Celý kon­text hovo­ří o koná­ní Boha, a ne člo­vě­ka, tak­že nejde o křest vodou. I když naro­ze­ní sho­ra samo­zřej­mě před­po­klá­dá obrá­ce­ní člověka.

5.2 Jan 20:19–23 — „Při­jmě­te Ducha sva­té­ho.“ — Jak to bylo mož­né před letnicemi?

 Když to řekl, dechl na ně a říkal jim: „Při­jmě­te Ducha sva­té­ho.“ (Jan 20:22)

Jak jsme pou­ká­za­li výše, před­po­kla­dem pro seslá­ní Ducha sva­té­ho byl Ježíšův odchod a osla­ve­ní (Jan 7:39; Jan 16:7). Tyto pod­mín­ky ale neby­ly v situ­a­ci v Jano­vi 20 ješ­tě napl­ně­né, pro­to­že Ježíš zatím nevstou­pil do nebe k Otci do své slá­vy. Pro­to je vylou­če­no, aby v této situ­a­ci učed­ní­ci při­ja­li Ducha sva­té­ho. Verš 22 je potvr­ze­ním Ježí­šo­va zaslí­be­ní o seslá­ní rád­ce, o kte­rém mlu­vil před svou smr­tí. Chtěl učed­ní­kům, radu­jí­cím se z jeho vzkří­še­ní při­po­me­nout, že musí opus­tit Zemi. Nene­chá je však jako sirot­ky, ale sešle jim rád­ce — Ducha sva­té­ho. Sym­bo­lic­ký akt dech­nu­tí jim měl být pomo­cí pocho­pit jed­no­tu a vztah mezi Ježí­šem a Duchem sva­tým, kte­ré­ho měli při­jmout po něko­li­ka dnech (Skut­ky 1:5).

5.3 Skut­ky 2:37–39: „Obrať­te se a kaž­dý z vás ať při­jme křest ve jmé­nu Ježí­še Kris­ta na odpuš­tě­ní svých hříchů, a dosta­ne­te dar Ducha sva­té­ho.“ (Verš 38) Je poká­ní a křest oddě­le­né od při­je­tí Ducha?

Není žád­ný důvod z toho­to úryv­ku vyvo­dit, že poká­ní s křtem a při­je­tí daru Ducha sva­té­ho jsou dvě oddě­le­né udá­los­ti s mož­ným časo­vým odstu­pem. Z ver­šů 42–47 je zřej­mé, že Duch sva­tý hned začal moc­ně půso­bit v živo­tě věří­cích. Napl­nil jejich srd­ce a dělal vel­ké zázra­ky v nich a mezi nimi: hlu­bo­kou bra­tr­skou lás­ku a jednotu.

5.4 Skut­ky 8:5–24: Obrá­ce­ní Sama­ri­tá­nů a při­je­tí Ducha s časo­vým odstupem

„Když se apoš­to­lo­vé, kte­ří byli v Jeruza­lémě, doslech­li, že Sama­ří při­ja­la slo­vo Boží, posla­li k nim Pet­ra a Jana. Oni tam při­šli a mod­li­li se za ně, aby dosta­li Ducha Sva­té­ho, neboť na niko­ho z nich ješ­tě nese­stou­pil; byli pou­ze pokřtě­ni ve jmé­nu Pána Ježí­še.“ (Skut­ky 8:14–16)

Zvěs­to­vá­ní evan­ge­lia Sama­ri­tá­nů byla his­to­ric­ká udá­lost, kte­rá doká­za­la, že ne pou­ze Židé jsou pozvá­ni a vítá­ni v Božím krá­lov­ství. Kvů­li dlou­ho­tr­va­jí­cí­mu nepřá­tel­ství mezi Sama­ri­tá­ny a Židy bylo důle­ži­té, aby Petr a Jan jako apoš­to­lo­vé a slou­py církve, při­šli do Sama­ří při­ví­tat nově obrá­ce­né křes­ťa­ny. Při­šli jim vyjá­d­řit, že jsou při­ja­ti do církve jako noví brat­ři v Kris­tu. Ale jak máme chá­pat, že „na niko­ho z nich ješ­tě (Duch) nese­stou­pil; byli pou­ze pokřtě­ni ve jmé­nu Pána Ježí­še“? Vzhle­dem k prv­ní část toho­to téma­tu je vylou­če­no, že neby­li napl­ně­ni Duchem sva­tým, když se obrá­ti­li. „Sestou­pe­ní“ Ducha v této pasá­ži musí pro­to mít jiný význam. Autor Lukáš měl výra­zem „sestou­pe­ní“ na mys­li moc­né a zázrač­né koná­ní Ducha^[7] jako jas­né zna­me­ní Jeho pří­tom­nos­ti v jejich živo­tech. Toto zázrač­né a vidi­tel­né koná­ní Ducha Sama­ri­tá­ni neza­ku­si­li před Pet­ro­vým a Jano­vým pří­cho­dem. Muse­lo jít o něco vidi­tel­né, pro­to­že se píše ve ver­ši 18: „Když Šimon viděl, že vklá­dá­ním rukou apoš­to­lů se udě­lu­je Duch, nabí­dl jim pení­ze“. Pro­to máme chá­pat verš 17: „… a dosta­li Ducha sva­té­ho “ v tako­vém smys­lu, že dosta­li kon­krét­ní dar Ducha Sva­té­ho, prav­dě­po­dob­ně mlu­ve­ní jazy­ky. Bylo to potvr­ze­ní, že Duch půso­bí v jejich živo­tech, ale nebyl to oka­mžik, kdy byl Duch vylit do jejich srd­cí. Sku­teč­nost, že dar jazy­ků nebyl dán skr­ze Fili­pa, ale skr­ze Pet­ra a Jana, lze vysvět­lit jedi­neč­nou situ­a­cí Sama­ri­tá­nů. Bylo důle­ži­té, aby jejich při­je­tí do církve bylo potvr­ze­no apoš­to­ly^[8].

5.5 Skut­ky 19:1–7: Dva­náct učed­ní­ků Jana Křtitele

Zatím­co byl Apol­los v Korin­tě, pro­šel Pavel hor­na­tým vni­t­ro­ze­mím a při­šel do Efe­zu; tam se setkal s něja­ký­mi učed­ní­ky. Zeptal se jich: „Když jste uvě­ři­li, při­ja­li jste Ducha sva­té­ho?“ Odpo­vě­dě­li mu: „Vůbec jsme nesly­še­li, že je seslán Duch sva­tý.“ Pavel řekl: „Jakým křtem jste tedy byli pokřtě­ni?“ Oni řek­li: „Křtem Jano­vým.“ (Skut­ky apoš­to­lů 19:1–3)

Tito učed­ní­ci byli pokřtě­ni Jano­vým křtem, což zna­me­ná, že byli Jano­vým učed­ní­ky a násle­dov­ní­ky jeho uče­ní. Nezna­li však Ježí­šo­vo uče­ní ani nic nevě­dě­li o Duchu sva­tém. Z těch­to důvo­dů je nemů­že­me pova­žo­vat za křes­ťa­ny. Může­me se domní­vat, že to byli muži z Malé Asie, kte­ří sly­še­li o Janu Křti­te­li nebo se s ním dokon­ce setka­li, obrá­ti­li se ze svých hříchů a zača­li žít spra­ved­li­vě na zákla­dě jejich pozná­ní. Pro­to je v prv­ním ver­ši Lukáš nazý­vá učed­ní­ky a Pavel je pova­žu­je za věří­cí ve dru­hém ver­ši. Zdá se, že spo­lu měli také spo­le­čen­ství. Pozna­li od Pav­la křes­ťan­ství a oka­mži­tě je při­ja­li. Roz­hod­li se násle­do­vat Kris­ta, pro­to je Pavel pokřtil a hned nato při­ja­li Ducha sva­té­ho. Když na ně Pavel polo­žil své ruce, dosta­li také vidi­tel­né dary od Ducha: mlu­ve­ní jazy­ky a prorokování.

5.6 Skut­ky 18:23–28: Apollo

„Byl pou­čen o Páno­vě ces­tě a se zápa­lem ducha mlu­vil a správ­ně učil o Ježí­ši, ačko­li znal pou­ze Janův křest.“ (Skut­ky 18:25)

O Apollo­vi čte­me, že podob­ně jako učed­ní­ci Jana Křti­te­le ze Skut­ků 19 znal pou­ze křest Jana. Avšak liší se od nich v těch­to bodech:

• byl pou­čen o ces­tě Páně

• mlu­vil se zápa­lem Ducha — doslo­va byl vrou­cí­ho Ducha (v Říma­nům 12:11 se stej­né vyjá­d­ře­ní vzta­hu­je na křes­ťa­ny: „v hor­li­vos­ti neo­cha­buj­te, buď­te vrou­cí­ho ducha, služ­te Pánu.“)

• správ­ně učil o Ježíši

• začal smě­le vystu­po­vat v synagoze

• není zmín­ka o tom, že by ho Akvi­la a Pris­cil­la byli pokřtili

Všech­ny tyto body uka­zu­jí, že Apollo byl na zce­la jiné úrov­ni než dva­náct učed­ní­ků z Efe­zu. Ačko­li o Ježí­ši a křes­ťan­ském uče­ní nevě­děl všech­no, Akvi­la a Pris­cil­la ho pova­žo­va­li za bra­t­ra v Kris­tu. Prav­dě­po­dob­ně ho nepo­křti­li, pou­ze mu důklad­ně­ji vysvět­li­li ces­tu Boží.

5.7 Lukáš 11:5–13

„Jestli­že tedy vy, ač jste zlí, umí­te svým dětem dávat dob­ré dary, čím spí­še váš Otec z nebe dá Ducha sva­té­ho těm, kdo ho pro­sí!“ (Lukáš 11:13)

Vychá­ze­jí­ce z toho­to mís­ta, cha­risma­ti­ci a let­nič­ní pořá­da­jí zvlášt­ní setká­ní, kde pro­sí Boha o Ducha Sva­té­ho. Avšak kon­text, ani původ­ní řec­ký text nepod­po­ru­jí tako­vé chá­pá­ní. Text říká „těm, kdo ho pro­sí“ a ne „těm, kdo ho pro­sí o Ducha“. V této situ­a­ci učil Ježíš své učed­ní­ky se mod­lit a pro povzbu­ze­ní hovo­ří o tom, jak Bůh vysly­ší naši mod­lit­bu. Matou­šo­vo evan­ge­li­um 7:11 píše v para­lel­ním místě:

Jestli­že tedy vy, ač jste zlí, umí­te svým dětem dávat dob­ré dary, čím spí­še váš Otec v nebe­sích dá dob­ré věci těm, kdo ho prosí!

Ježíš chtěl vyjá­d­řit, že se k Bohu může­me obrá­tit jako k milu­jí­cí­mu Otci, když potře­bu­je­me pomoc a pro­sí­me v sou­la­du s Jeho vůlí (1. list Janův 5:14). Pod­le Lukášo­va evan­ge­lia chce Ježíš zdů­raz­nit, že Duch Sva­tý je tím nej­lep­ším, co Bůh dává těm, kdo ho pro­sí. Všech­ny ostat­ní dob­ré věci nám dává skr­ze spo­le­čen­ství, vede­ní a posi­lu Ducha. Popr­vé se toto zaslí­be­ní napl­ni­lo na Let­ni­ce, kdy Ježí­šo­vi učed­ní­ci při­ja­li Ducha Svatého.

6 Závěr, shrnutí

Křes­ťan­ský život začí­ná roz­hod­nu­tím odvrá­tit se od hří­chu a násle­do­vat Kris­ta. Boží odpo­věď na toto roz­hod­nu­tí je, že (ihned) vyli­je své­ho Ducha v hoj­nos­ti do srd­ce obrá­ce­né­ho člo­vě­ka. Tak­to může nově obrá­ce­ný zaku­sit, že Bůh ho při­jal jako své dítě. Skr­ze Ducha může zaku­sit Boží lás­ku, klid a moc v boji pro­ti hří­chu. Duch napl­ní jeho srd­ce, aby mohl milo­vat své bra­t­ry a sest­ry a dal­ší lidi, kte­ří zatím nezna­jí Boha. Sva­tý Duch mu pomá­há chá­pat zdra­vé správ­né uče­ní o Kris­tu a najít jed­no­tu s ostat­ní­mi křes­ťa­ny. Žád­ný křes­ťan nemu­sí čekat na křest Duchem sva­tým poté, co se obrá­til, pro­to­že se stal Božím milo­va­ným dítě­tem, kte­ré­mu Bůh chce dát svou plnost:

Těm pak, kte­ří ho při­ja­li a věří v jeho jmé­no, dal moc stát se Boží­mi dět­mi. Ti se nena­ro­di­li, jen jako se rodí lidé, jako děti pozem­ských otců, nýbrž naro­di­li se z Boha. A Slo­vo se sta­lo tělem a pře­bý­va­lo mezi námi. Spat­ři­li jsme jeho slá­vu, slá­vu, jakou má od Otce jed­no­ro­ze­ný Syn, plný milos­ti a prav­dy. Jan o něm vydá­val svě­dec­tví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Při­chá­zí za mnou, ale je vět­ší, pro­to­že tu byl dří­ve než já.“ Z jeho plnos­ti jsme byli obda­ro­vá­ni my všich­ni milos­tí za milos­tí. (Jan 1:12–16)