Je cír­kev vidi­tel­ná nebo neviditelná?

Co bylo Ježí­šo­vým zámě­rem, když zalo­žil cír­kev? Chtěl, aby byla spo­le­čen­stvím, kte­ré se bude vidi­tel­ně odli­šo­vat od svě­ta? Mají zno­vuzro­ze­ní křes­ťa­né zůstat roz­trou­še­ni v růz­ných deno­mi­na­cích a být spo­je­ni jen duchov­ně v „nevi­di­tel­né církvi“? A sou­vi­sí nějak tato otáz­ka s naším spasením?

V násle­du­jí­cím člán­ku chce­me uká­zat, že křes­ťan­ská cír­kev v bib­lic­kém poje­tí má být vidi­tel­ným spo­le­čen­stvím věří­cích. Má být vidi­tel­ná pro svět a vydá­vat svě­dec­tví o Boží lás­ce, čis­to­tě a svatosti.

1 Úvod

Je vše­o­bec­ně zná­mé, že ne všich­ni, kte­ří navště­vu­jí neděl­ní boho­služ­by, jsou sku­teč­ný­mi křes­ťa­ny. Lidé je berou jako „for­mál­ní křes­ťa­ny“ (nebo také křes­ťa­ny nao­ko nebo křes­ťa­ny pod­le jmé­na), kte­ří nema­jí vztah s Ježí­šem. Tito „neděl­ní křes­ťa­né“ obvykle navště­vu­jí cír­kev­ní setká­ní, mod­lí se, zpí­va­jí a čas­to dokon­ce při­jí­ma­jí veče­ři Páně nebo jdou na při­jí­má­ní spo­lu s ostat­ní­mi, i když nesvě­ři­li svůj život Ježíši.

Popsa­ný stav je pova­žo­ván růz­ný­mi deno­mi­na­ce­mi za bib­lic­ký a při tom se odvo­lá­vá na uče­ní o „nevi­di­tel­né církvi.“ Pod­le něj exis­tu­jí ved­le sebe vidi­tel­ná i nevi­di­tel­ná cír­kev. Vidi­tel­ná cír­kev má for­mu růz­ných deno­mi­na­cí a církví např.: Řím­sko­ka­to­lic­ká cír­kev, Řec­ko­ka­to­lic­ká cír­kev, Pra­voslav­ná cír­kev, Evan­ge­lic­ká cír­kev, Apoš­tolská cír­kev, Bra­tr­ská jed­no­ta bap­tis­tů, Evan­ge­lic­ká cír­kev meto­dis­tic­ká atd. Vidi­tel­ná cír­kev zahr­nu­je věří­cí čle­ny — zno­vuzro­ze­né křes­ťa­ny a čle­ny, kte­ří ve sku­teč­nos­ti věří­cí nejsou. (K tomu, kdo je věří­cí pod­le Bib­le, je mož­né se podí­vat na téma: Co zna­me­ná být křes­ťa­nem?). „Nevi­di­tel­ná cír­kev“ je nao­pak pova­žo­vá­na za jedi­nou pra­vou cír­kev, kte­rá zahr­nu­je všech­ny zno­vuzro­ze­né čle­ny vidi­tel­ných církví po celém svě­tě. Není vidi­tel­nou orga­ni­za­cí. Její čle­no­vé jsou spo­je­ni skr­ze víru, aniž by se vzá­jem­ně pozna­li nebo se spo­lu osob­ně setká­va­li ve spo­le­čen­ství. Svou odpo­věd­nost vidí v evan­ge­li­za­ci ostat­ních čle­nů své lokál­ní vidi­tel­né církve, kte­rou navště­vu­jí a kam je Bůh „povo­lal“ — jde o jaký­si druh vnitř­ní evan­ge­li­za­ce.^[1]

(Cito­va­ný text je vlast­ním pře­kla­dem do češtiny)

Nový zákon nám ale o církvi uka­zu­je zce­la odliš­ný obraz.

2 Cír­kev v prv­ním století

Prv­ní cír­kev v Jeruza­lémě, kte­rá vznik­la po Pet­ro­vě kázá­ní o Let­ni­cích, je popsá­na následovně:

Skr­ze ruce apoš­to­lů se mezi lidem dálo mno­ho zna­me­ní a divů. A všich­ni jed­no­my­sl­ně pobý­va­li v Šalo­mou­no­vě slou­poví. Z ostat­ních se k nim nikdo neod­va­žo­val při­po­jit, ale lid je vele­bil. A ješ­tě více věří­cích bylo při­dá­vá­no Pánu, množ­ství mužů i žen. (Skut­ky 5:12–14, ČSP)

Zázra­ky, kte­ré se sta­ly mezi křes­ťa­ny, jejich ode­vzda­nost Bohu a vzá­jem­ná lás­ka vzbu­zo­va­ly respekt a bázeň mezi ostat­ní­mi Židy. Poro­zu­mě­li, že při­dat se k nim, by zna­me­na­lo ode­vzdat svůj život Kris­tu. Ti, kte­ří tou­ži­li milo­vat Boha celým svým srd­cem, uvě­ři­li a při­da­li se. Ostat­ní Židé, kte­ří neby­li při­pra­ve­ni tak­to žít, se neod­va­žo­va­li připojit.

Když při­šel nevě­ří­cí člo­věk do církve, kaž­dý mohl posou­dit, co bylo v jeho srdci:

Když by se tedy sešel celý sbor a všich­ni by mlu­vi­li jazy­ky, a vešli by pros­tí lidé nebo nevě­ří­cí, což­pak neřek­nou, že blázní­te? Ale když budou všich­ni pro­ro­ko­vat a vejde někdo nevě­ří­cí nebo nezna­lý, bude ode všech usvěd­čo­ván a ode všech sou­zen. Budou se odha­lo­vat skry­té věci jeho srd­ce, a tak pad­ne na tvář, poklo­ní se Bohu a vyzná: „Vskut­ku, mezi vámi je Bůh!“ (1. Korint­ským 14:23–25, ČSP)

Celá cír­kev pomá­ha­la nově pří­cho­zí­mu poro­zu­mět, z čeho by se měl obrá­tit. Někdy to trva­lo déle, v jiných pří­pa­dech rych­le­ji. Pokud se však tako­vý člo­věk nechtěl obrá­tit ani poté, co sly­šel posou­ze­ní křes­ťa­nů a dostal potřeb­nou pomoc, pak zjev­ně chy­běl základ pro to, aby byl pokřtěn a účast­nil se společenství.

Zná­me ale i výjim­ky, jako byl napří­klad čaro­děj Šimon, kte­rý byl pokřtěn, ale poz­dě­ji vyšlo naje­vo, že  nezmě­nil svůj způ­sob smýš­le­ní. Když Filip kázal Sama­řa­nům o Kris­tu, uvě­ři­lo jich vel­ké množ­ství, tak­že pro Fili­pa neby­lo jed­no­du­ché roz­po­znat, že jeden z nich není upřím­ný. A tak se Šimo­no­vi poda­ři­lo okla­mat ostat­ní křes­ťa­ny. Bylo to však jen na krát­kou dobu. Prav­da o něm vyšla naje­vo krát­ce po tom, co apoš­tol Petr při­ces­to­val z Jeruza­lé­ma a kon­fron­to­val ho:

Když Šimon viděl, že ten, na koho apoš­to­lo­vé vlo­ží ruce, dostá­vá Ducha sva­té­ho, nabí­dl jim pení­ze a řekl: „Dej­te i mně tu moc, aby Ducha sva­té­ho dostal kaž­dý, na koho vlo­žím ruce.“ Petr mu odpo­vě­děl: „Tvé pení­ze ať jsou zatra­ce­ny i s tebou: Mys­lil sis, že se Boží dar dá zís­kat za pení­ze! Tato moc není pro tebe a nemů­žeš mít na ní podíl, neboť tvé srd­ce není upřím­né před Bohem. Odvrať se pro­to od této své ničem­nos­ti a pros Boha; snad ti odpus­tí, co jsi zamýš­lel. Vidím, že jsi pln hoř­ké závis­ti a v zaje­tí nepra­vos­ti.“ Šimon na to řekl: „Mod­le­te se za mne k Bohu, aby mne nepo­stih­lo nic z toho, o čem jste mlu­vi­li.“ (Skut­ky 8:18–24)

Podob­ně nekom­pro­mis­ní pří­stup vidí­me vůči lidem, kte­ří vklouz­li do církve, přes­to­že žili nebo smýš­le­li jiným způ­so­bem než Ježíš nebo apoštolové.

Vlou­di­li se totiž mezi vás někte­ří bezbož­ní lidé, zapsa­ní už dáv­no k odsou­ze­ní, kte­ří zamě­ňu­jí milost naše­ho Boha v nezří­ze­nost a zapí­ra­jí jedi­né­ho vlád­ce a naše­ho Pána Ježí­še Kris­ta. (Judův 4)

Juda chtěl vyjá­d­řit, že tito lidé nema­jí v církvi žád­né mís­to. I když se jim poda­ři­lo vlou­dit se dovnitř, neby­li schop­ni setr­vat v církvi del­ší čas ale jen do doby, než věří­cí poro­zu­mě­li, že ve sku­teč­nos­ti nejsou jejich bra­t­ry a sestra­mi. V lis­tech Nové­ho záko­na najde­me mno­há napo­me­nu­tí, kte­rá nalé­ha­vě vyzý­va­jí církve odha­lit jakou­ko­li faleš a od tako­vých lidí se oddě­lit: Skut­ky 20:29–30; Matouš 24:23–26; 1. Timo­te­o­vi 4:1–3 + 6:3–5; 2. Timo­te­o­vi 3:1–9; 1. Jan 2:18–19.

3 Čis­to­ta a sva­tost církve

Pokud někdo v církvi hře­šil a nechtěl se ze svých hříchů obrá­tit navzdo­ry trpě­li­vé pomo­ci a opa­ko­va­ným napo­me­nu­tím svých bra­trů a sester, pak se stal nehod­ným spo­le­čen­ství s ostat­ní­mi sva­tý­mi a cír­kev se s ním pře­sta­la setká­vat — byl tedy vylou­čen. To se zaklá­da­lo na Ježí­šo­vých slovech:

Když tvůj bra­tr zhře­ší, jdi a poká­rej ho mezi čtyř­ma oči­ma; dá-li si říci, zís­kal jsi své­ho bra­t­ra. Nedá-li si říci, při­ber k sobě ješ­tě jed­no­ho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svěd­ků byla potvr­ze­na kaž­dá výpo­věď‘. Jestli­že ani je neu­po­slech­ne, oznam to církvi; jestli­že však neu­po­slech­ne ani cír­kev, ať je ti jako pohan nebo cel­ník. Amen, pra­vím vám, coko­li odmít­ne­te na zemi, bude odmít­nu­to v nebi, a coko­li při­jme­te na zemi, bude při­ja­to v nebi. (Matouš 18: 15–18)

Židé nemě­li spo­le­čen­ství s poha­ny, pro­to­že je pova­žo­va­li za nečis­té (viz Skut­ky 10:28). Podob­ně se oddě­lo­va­li i od cel­ní­ků, pro­to­že děla­li kom­pro­mi­sy s Říma­ny (Matouš 9:10–11). To byla pra­xe mezi Židy, i když tako­vé kate­go­ric­ké odmít­nu­tí neby­lo vždy správ­né. Ježíš se na tuto pra­xi odvo­lá­vá, ale záro­veň uka­zu­je, že důvo­dem k oddě­le­ní nemá být něčí soci­ál­ní posta­ve­ní nebo národ­nost, ale to, že někdo setr­vá­vá ve svém hří­chu a odmí­tá při­jmout pomoc a korek­ci, kte­rou opa­ko­va­ně od svých brat­ří a sester dostává.

Jed­ním prak­tic­kým pří­kla­dem apli­ka­ce Ježí­šo­va naří­ze­ní je cír­kev v Korintu:

Dokon­ce se pro­slý­chá, že je mezi vámi pří­pad smil­stva, a to tako­vý, jaký se nevy­sky­tu­je ani mezi poha­ny, že totiž kdo­si žije s ženou své­ho otce. A vy jste při­tom nadu­tí, mís­to abys­te se radě­ji zarmou­ti­li; odstraň­te ze své­ho stře­du toho, kdo to udě­lal. Neboť já, ač tělem vzdá­len, duchem však pří­to­men, vyslo­vil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopus­til, jako bych byl s vámi – a to ve jmé­nu Pána Ježí­še Kris­ta. Až se shro­máž­dí­te – já budu duchem s vámi a bude s námi i moc naše­ho Pána Ježí­še – vydej­te toho člo­vě­ka sata­nu ke zká­ze těla, aby duch mohl být zachrá­něn v den Páně. Vaše vychlou­bá­ní není dob­ré. Neví­te, že ‚tro­cha kva­su všech­no těs­to prokva­sí‘? Odstraň­te sta­rý kvas, abys­te byli novým těs­tem… (1. Korint­ským 5:1–7a)

O něko­lik ver­šů dále Pavel pokračuje:

Měl jsem však na mys­li, abys­te se nestý­ka­li s tím, kdo si sice říká bra­tr, ale při­tom je smil­ník nebo lako­mec nebo mod­lář nebo utr­hač nebo opi­lec nebo lupič; s tako­vým ani nejez­te. Proč bych měl sou­dit ty, kdo jsou mimo nás? Nemá­te sou­dit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude sou­dit Bůh. Odstraň­te toho zlé­ho ze své­ho stře­du! (1. Korint­ským 5:11–13)

Někdo se může zeptat: „Kde je milo­sr­den­ství? Kde je trpě­li­vost? Neměl Pavel nadě­ji, že by Bůh mohl ješ­tě otevřít srd­ce toho hříš­ní­ka?“ Ano měl! Je to patr­né z 1. Korint­ským 5:5 „… aby duch mohl být zachrá­něn v den Páně.“ Přes­to­že to poklá­dal za mož­né, vyjá­d­řil jas­né pod­mín­ky, za kte­rých je mož­né pat­řit do církve. I když ten­to způ­sob oddě­le­ní se (tj. vylou­če­ní) je tvr­dý a boles­ti­vý, Boží cír­kev nemů­že mít spo­le­čen­ství s nikým, kdo se při­dr­žu­je hří­chu. Pokud se vylou­če­ný obrá­tí, může se vrá­tit do církve a zno­vu obno­vit roz­hod­nu­tí žít život hod­ný Boha a jeho církve.

Tím­to způ­so­bem raně křes­ťan­ská spo­le­čen­ství chrá­ni­la čis­to­tu církve, aby mezi nimi nezů­sta­li lidé, kte­ří se sku­teč­ně neob­rá­ti­li. Pro­to Pavel může oslo­vit bra­t­ry a sest­ry ve svém lis­tě „sva­tý­mi“ (např .: 1. Korint­ským 1:1–3; 2. Korint­ským 1:1–2, Říma­nům 1:1–7, Filip­ským 1:1, Koloským 1:1–4, 2. Pet­rův 1:1–4)

Výraz „sva­tý“ zna­me­ná v Novém záko­ně totéž, jako „křes­ťan“ (Skut­ky 9:13; Efez­ským 5:3; Filip­ským 4:21–22; Židům 3:1). Všich­ni křes­ťa­né jsou sva­tí. Lidé mohou pat­řit do církve, když se necha­jí posvě­tit a necha­jí Boha kra­lo­vat ve svých živo­tech (Židům 12:14; Efez­ským 5: 5; Galat­ským 5:19–21). Sva­tí nejsou lidé bez hří­chu (pře­de­vším to může­me vidět v lis­tě Korint­ským), ale lidé „posvě­ce­ni v Ježí­ši Kris­tu“, kte­ří při­ja­li Ježí­šo­vo odpuš­tě­ní a záchra­nu. A i když klo­pýt­nou a zhře­ší, jsou při­pra­ve­ni naslou­chat napo­me­nu­tím svých bra­trů a sester a tou­ží se změ­nit. Kaž­dý jed­not­li­vec v církvi boju­je pro­ti hří­chu. Křes­ťan nemů­že žít dvo­jím živo­tem. Nemů­že slou­žit Bohu, zatím­co jeho srd­ce lpí na tom, co nabí­zí ten­to svět (viz Matouš 6:24 a 10:38–39; Jan 2:15–17; Jakub 4:4; 1. Jan 2:4–6). Podob­ně se ani cír­kev nemů­že při­způ­so­bit hříš­ní­kům, kte­ří se nechtě­jí změnit.

Pokud by křes­ťa­né při­ja­li lidi, kte­ří žijí pod­le toho­to svě­ta, jako spo­lu­účast­ní­ky své­ho duchov­ní­ho spo­le­čen­ství, pak by jim lha­li, pro­to­že by se k nim cho­va­li jako ke svým bra­t­rům a sestrám v Kris­tu, ale ve sku­teč­nos­ti by jimi neby­li. V tako­vém pří­pa­dě by pre­zen­to­va­li faleš­ný obraz o církvi.

Nedej­te se zapřáh­nout do cizí­ho jha spo­lu s nevě­ří­cí­mi! Co má spo­leč­né­ho spra­ve­dl­nost s nepra­vos­tí? A jaké spo­luži­tí svět­la s tem­no­tou? Jaký souzvuk Kris­ta s Beli­á­lem? Jaký podíl věří­cí­ho s nevě­ří­cím? Jaké spo­je­ní chrá­mu Boží­ho s mod­la­mi? My jsme pře­ce chrám Boha živé­ho. Jak řekl Bůh: ‚Budu pře­bý­vat a pro­chá­zet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ A pro­to ‚vyjdě­te z jejich stře­du a odděl­te se‘, pra­ví Hos­po­din a ‚niče­ho nečis­té­ho se nedo­tý­kej­te, a já vás při­jmu‘ a ‚budu vám Otcem a vy bude­te mými syny a dce­ra­mi, pra­ví Hos­po­din zástu­pů ‘. (2. Korint­ským 6:14–18)

Řec­ké slo­vo pro cír­kev (eccle­sia) zna­me­ná shro­máž­dě­ní, kte­ré je vola­né ven. Slo­vo Eccle­sia se původ­ně vzta­ho­va­lo na zvyk poslů, kte­ří svo­lá­va­li oby­va­te­le pra­dáv­ných řec­kých měst ven ze svých obyd­lí na ofi­ci­ál­ní shro­máž­dě­ní. Podob­ně i poslo­vé evan­ge­lia vola­jí Boží národ ze svě­ta do své­ho spo­le­čen­ství. Křes­ťa­né sice dále žijí v tom­to svě­tě a mezi nevě­ří­cí­mi, ale netvo­ří s nimi duchov­ní spo­le­čen­ství — cir­kev.^[2]

Jak vidí­me, pra­xe raně křes­ťan­ských církví byla zce­la odliš­ná od dneš­ních deno­mi­na­cí. Dnes se kaž­dý může stát čle­nem někte­ré deno­mi­na­ce po spl­ně­ní pár for­ma­lit a vylou­če­ní se vět­ši­nou ani neprak­ti­ku­je. K tomu, abychom byli schop­ni roz­li­šit, kdo věří upřím­ně a kdo ne, je důle­ži­té trá­vit spo­lu více času a zají­mat se o dru­hé, abychom byli schop­ni mít účast na duchov­ním živo­tě kaž­dé­ho jed­not­liv­ce. Kris­to­va slo­va nemo­hou být napl­ně­na bez této ode­vzda­nos­ti pro posvě­ce­ní kaž­dé­ho bra­t­ra a sest­ry a čis­to­ta církve tak nemů­že být zacho­vá­na. Při­tom je ohro­že­na i samot­ná exis­ten­ce církve.

4 Podo­ben­ství o ple­ve­lu mezi pšenicí

Nespráv­ná pra­xe však neza­ča­la až v naší době. Už v pátém sto­le­tí v kon­tex­tu spo­ru s Dona­tis­ty, Augustin argu­men­to­val novozá­kon­ním podo­ben­stvím o ple­ve­lu mezi pše­ni­cí, aby tak ospra­ve­dl­nil pří­tom­nost for­mál­ních křes­ťa­nů v cirkvi^[3]

Zde je jeden úry­vek z jeho díla:… Nicmé­ně, čehož je nade­vše tře­ba se vyva­ro­vat, je, že nikdo nemá dovo­lit, aby byl pokou­šen a pod­ve­den lid­mi, kte­ří jsou v samé kato­lic­ké církvi a kte­ří se v ní naro­di­li jako ple­vy, kte­ré jsou udr­žo­vá­ny do doby jejich pro­sé­vá­ní. … Budeš svěd­kem mno­ha opil­ců, žádosti­vých lidí, pod­vod­ných hrá­čů, cizo­lož­ní­ků, smil­ní­ků, lidí, kte­ří jsou vázá­ni sva­to­krá­dež­ný­mi  zaří­ká­va­dly a těch, kte­ří se vyda­li čaro­děj­ní­kům a ast­ro­lo­gům a mysti­kům zau­če­ných ve všech dru­zích bezbož­né­ho umě­ní. Tak­též budeš muset pozo­ro­vat, jak prá­vě ty davy, kte­ré plní diva­dla v svá­teč­ní dny poha­nů, tak­též zapl­ňu­jí kos­te­ly v svá­teč­ní dny křes­ťa­nů. A když uvi­díš ty věci, budeš v poku­še­ní je napo­do­bit. Ne, proč mám pou­žít vyjá­d­ře­ní „uvi­díš“, v sou­vis­los­ti s čímž jsi již zce­la jis­tě sezná­men? Pro­to­že ti není nezná­mý fakt, že mno­zí, kte­ří se jme­nu­jí křes­ťa­ny, se účast­ní těch­to špat­ných věcí, kte­ré jsem v krát­kos­ti zmí­nil. Ani ti není nezná­mé, že občas, snad lidé, o kte­rých víš, že nesou jmé­no křes­ťa­né, jsou vin­ni mno­hem hroz­něj­ších činů než tito. …

Augusti­ne, A. Of Con­stan­cy in the Fai­th of the Resurrecti­on. In: On the Catechi­sing of the Unin­struc­ted. Transla­ted by S.D.F. Sal­mond. Chapter 25, Secti­on 48. [From Nice and Post-Nice Fathers, First Series, Vol. 3. Edi­ted by Phi­lip Scha­ff. (Buf­fa­lo, NY: Chris­ti­an Lite­ra­tu­re Pub­lishing Co., 1887.) Revi­sed and edi­ted for New Advent by Kevin Kni­ght]. Dostup­né také na Inter­ne­tu: http://www.newadvent.org/fathers/1303.htm

(Cito­va­ný text je vlast­ním pře­kla­dem do češ­ti­ny) . Augustin na zákla­dě podo­ben­ství učil, že cír­kev je „smí­še­ným tělem“ (cor­pus per­mix­tum), ve kte­rém žijí zka­že­ní a hříš­ní spo­lu se spravedlivými.

Nyní se podí­vej­me, o čem Ježíš v podo­ben­ství ve sku­teč­nos­ti mluví:

Před­lo­žil jim jiné podo­ben­ství: „S krá­lov­stvím nebeským je to tak, jako když jeden člo­věk zasel dob­ré seme­no na svém poli. Když však lidé spa­li, při­šel jeho nepří­tel, nasel ple­vel do pše­ni­ce a ode­šel. Když vyrost­lo stéblo a nasa­di­lo na klas, tu se uká­zal i ple­vel. Při­šli slu­ho­vé toho hos­po­dá­ře a řek­li mu: ‚Pane, což­pak jsi neza­sel na svém poli dob­ré seme­no? Kde se vzal ple­vel?‘ On jim odpo­vě­děl: ‚To udě­lal nepří­tel.‘ Slu­ho­vé mu řek­nou: ‚Máme jít a ple­vel vytr­hat?‘ On však odpo­ví: ‚Ne, pro­to­že při trhá­ní ple­ve­le bys­te vyrva­li z koře­nů i pše­ni­ci. Nech­te, ať spo­lu ros­te obo­jí až do žně; a v čas žně řek­nu žen­cům: Seber­te nej­pr­ve ple­vel a svaž­te jej do otý­pek k spá­le­ní, ale pše­ni­ci shro­máž­dě­te do mé stodo­ly.‘“ (Matouš 13:24–30)

Potom opus­til zástu­py a vešel do domu. Učed­ní­ci za ním při­šli a řek­li mu: „Vylož nám to podo­ben­ství o ple­ve­li na poli!“ On jim odpo­vě­děl: „Roz­sé­vač, kte­rý roz­sí­vá dob­ré seme­no, je Syn člo­vě­ka a pole je ten­to svět. Dob­ré seme­no, to jsou syno­vé krá­lov­ství, ple­vel jsou syno­vé toho zlé­ho; nepří­tel, kte­rý jej nasel, je ďábel. Žeň je sko­ná­ní věku a žen­ci jsou andě­lé. Tak jako se tedy sbí­rá ple­vel a pálí ohněm, tak bude i při sko­ná­ní věku. Syn člo­vě­ka pošle své andě­ly, ti vybe­rou z jeho krá­lov­ství kaž­dé pohor­še­ní a kaž­dé­ho, kdo se dopouš­tí nepra­vos­ti, a hodí je do ohni­vé pece; tam bude pláč a skří­pě­ní zubů. Teh­dy spra­ved­li­ví zazá­ří jako slun­ce v krá­lov­ství své­ho Otce. Kdo má uši, slyš!“ (Matouš 13:36–43)

V podo­ben­ství o kou­ko­lu a pše­ni­ci pole před­sta­vu­je svět, ne cír­kev (verš 38). Cír­kev je ve svě­tě a sví­tí v něm jako svět­lo, pro­to cír­kev nemů­že být iden­tic­ká se světem.

…abys­te byli bez­ú­hon­ní a ryzí, Boží děti bez poskvr­ny upro­střed poko­le­ní pokři­ve­né­ho a zvrá­ce­né­ho. V něm sviť­te jako hvězdy, kte­ré osvě­cu­jí svět, drž­te se slo­va živo­ta, abych se vámi mohl pochlu­bit v den Kris­tův, že jsem nadar­mo nebě­žel ani se nadar­mo nena­má­hal. (Filip­ským 2:15–16)

Ježíš chtěl tím­to podo­ben­stvím pomo­ci Židům poo­pra­vit jejich před­sta­vy o mesi­áši. Židé si před­sta­vo­va­li pří­chod mesi­á­še jako osla­ve­né­ho krá­le a spra­ved­li­vé­ho soud­ce, kte­rý vysvo­bo­dí svůj národ z útla­ku bezbož­ných a vyhu­bí zlé lidi.

Ježíš však nepři­šel vlád­nout jako poli­tic­ký král, ani nepři­šel, aby potrestal zlé lidi. Posled­ní soud nasta­ne až v den jeho dru­hé­ho pří­cho­du. Do té doby mají žít dob­ří i špat­ní spo­lu na zemi. Jeho krá­lov­ství je duchov­ní a při­ne­sl vítěz­ství v duchov­ním smyslu:

To jsem vám pově­děl, abys­te nalez­li ve mně pokoj. Ve svě­tě máte sou­že­ní. Ale vzchop­te se, já jsem pře­mohl svět. (Jan 16:33)

Pod­le Matou­še 13:41 nako­nec Syn člo­vě­ka vyhu­bí všech­ny špat­né ze své­ho krá­lov­ství, avšak „jeho krá­lov­stvím“ se v tom­to podo­ben­ství nemys­lí cír­kev ale svět. Ježíš bude při svém dru­hém pří­cho­du jedi­ným Pánem celé­ho stvo­ře­né­ho svě­ta a bude nad ním vlád­nout s auto­ri­tou Mesiáše:

Zatrou­bil sed­mý anděl. A ozva­ly se moc­né hla­sy v nebi: „Vlá­dy nad svě­tem se ujal náš Pán a jeho Mesi­áš; a bude kra­lo­vat na věky věků.“ (Zje­ve­ní 11:15)

Podob­ná inter­pre­ta­ce je pou­ži­ta také v podo­ben­ství o rybář­ské síti:

Ane­bo je krá­lov­ství nebes­ké jako síť, kte­rá se spus­tí do moře a zahr­ne všec­ko mož­né; když je plná, vytáh­nou ji na břeh, sed­nou, a co je dob­ré, vybí­ra­jí do nádob, co je špat­né, vyha­zu­jí ven. Tak bude i při sko­ná­ní věku: vyjdou andě­lé, oddě­lí zlé od spra­ved­li­vých a hodí je do ohni­vé pece; tam bude pláč a skří­pě­ní zubů. (Matouš 13:47–50)

Sku­teč­nost, že Ježíš při­rov­ná­vá Boží krá­lov­ství k síti, nezna­me­ná, že síť před­sta­vu­je cír­kev. V jiných podo­ben­stvích při­rov­ná­vá nebes­ké krá­lov­ství napří­klad ke krá­li (Matouš 18:23) nebo ke kup­ci (Matouš 13:45–46). V těch­to podo­ben­stvích nemá­me žád­ný důvod si mys­let, že král nebo kupec sym­bo­li­zu­jí cír­kev. V Matou­šo­vě evan­ge­liu Ježíš čas­to pou­ží­val výraz „krá­lov­ství nebes­ké“ jako ekvi­va­lent k „Boží­mu krá­lov­ství“, což pro židy zna­me­na­lo krá­lov­ství Mesi­á­še. Prá­vě těmi­to podo­ben­ství­mi chtěl Ježíš poo­pra­vit jejich nespráv­ná očekávání.

5 Dal­ší čas­to nespráv­ně inter­pre­to­va­né pasáže

Vyhý­bej se prázd­ným svět­ským řečem, neboť ti, kdo tak mlu­ví, budou stá­le víc postu­po­vat k bezbož­nos­ti a jejich nau­ka se bude šířit jako sněť. Pat­ří k nim i Hyme­nai­os a Filé­tos, kte­ří zblou­di­li od prav­dy, když říka­jí, že vzkří­še­ní již nasta­lo, a tím u někte­rých pod­vra­ce­jí víru. Avšak pev­ný základ Boží sto­jí, maje tuto pečeť: „Pán zná ty, kdo jsou jeho“, a „ať se odvrá­tí od nepra­vos­ti kaž­dý, kdo vyslo­vu­je Páno­vo jmé­no“. Ve vel­kém domě nejsou jen nádo­by zla­té a stří­br­né, nýbrž i dře­vě­né a hli­ně­né, jed­ny ke cti, dru­hé k méně čest­ným úče­lům. Kdo by se tedy od těch­to věcí očis­til, bude nádo­bou ke cti, posvě­ce­nou, Pánu uži­teč­nou, při­pra­ve­nou ke kaž­dé­mu dob­ré­mu skut­ku. (Timo­te­o­vi 2:16–21 — ČSP)

Na obha­jo­bu uče­ní o „nevi­di­tel­né církvi“ je dům zto­tož­ňo­ván s církví a nádo­by na vzne­še­né a všed­ní úče­ly jsou inter­pre­to­vá­ny jako věří­cí a nevě­ří­cí. Na jed­né stra­ně je správ­né vzta­ho­vat dům na cír­kev, pro­to­že kon­text také mlu­ví o živo­tě v církvi. Avšak nádo­by ke cti a méně čest­ným úče­lům se nevzta­hu­jí na věří­cí a nevě­ří­cí čle­ny. Vzhle­dem ke kon­tex­tu se nádo­by vzta­hu­jí na křes­ťa­ny, kte­ří sto­jí pev­ně ve své víře a v uče­ní, a na křes­ťa­ny, kte­ří byli snad­ně­ji ovliv­ně­ni faleš­ný­mi uči­te­li a jsou slab­ší. V té době půso­bi­li mimo cír­kev faleš­ní gnos­tič­tí uči­te­lé, jejichž vli­vu se měli křes­ťa­né vyva­ro­vat. Očis­tit se „od těch­to“ se vzta­hu­je na výraz ve ver­ši 19: „ať se odvrá­tí od nepra­vos­ti kaž­dý…“ Tak­že „od těch­to“ se nevzta­hu­je na nádo­by na všed­ní cíle, ale na faleš­ná uče­ní a faleš­né uči­te­le. „Nádo­by k méně čest­ným úče­lům“ se zača­ly pod­dá­vat vli­vům gnos­tic­kých svůd­ců, ale pokud se od nich oddě­lí, sta­nou se „nádo­bou ke cti, posvě­ce­nou, Pánu uži­teč­nou, při­pra­ve­nou ke kaž­dé­mu dob­ré­mu skutku“.

Vystříz­li­věj­te, jak se slu­ší, a nehřeš­te. Někte­ří nema­jí ani poně­tí o Bohu. Říkám to k vaše­mu zahanbe­ní! (Korint­ským 15:34)

Kon­text pasá­že je o správ­ném chá­pá­ní vzkří­še­ní. Zdá se, že někte­ří křes­ťa­né v Korin­tě (ovliv­ně­ni řec­kým kon­cep­tem posmrt­né­ho živo­ta) si zača­li být nejis­tí tím, co se přes­ně sta­ne s jejich těly po smr­ti, a zača­li zpo­chyb­ňo­vat vzkří­še­ní těla. Řeko­vé obec­ně věři­li v nesmr­tel­nost duše, ale těles­né vzkří­še­ní bylo pro ně nepřed­sta­vi­tel­né. Pavel jed­nak důklad­ně vysvět­lu­je správ­né křes­ťan­ské uče­ní o vzkří­še­ní, ale na dru­hé stra­ně napo­mí­ná Korint­ské kvů­li jejich pochyb­nos­tem, pro­to­že tím­to způ­so­bem zpo­chyb­ňu­jí Boží moc, kte­rá může vzkří­sit mrt­vé. Pro­to říká, že někte­ří nema­jí ani poně­tí o Bohu a napros­to nechá­pou, jak moc­ný je Bůh, a že pro něho není nemož­né vzkří­sit mrt­vé do nesmr­tel­ných těl. Nezna­me­ná to ale, že by někte­ří z nich neby­li křes­ťa­ny. Z pozdra­vu na začát­ku lis­tu může­me vidět, že je všech­ny pova­žo­val za svaté:

Církvi Boží v Korin­tu, posvě­ce­ným v Kris­tu Ježí­ši, povo­la­ným sva­tým, spo­lu se vše­mi, kte­ří vzý­va­jí jmé­no naše­ho Pána Ježí­še Kris­ta… (1. Korint­ským 1:2)

Teh­dy bude krá­lov­ství nebes­ké, jako když deset dru­ži­ček vza­lo lam­py a vyšlo napro­ti ženi­cho­vi. Pět z nich bylo poše­ti­lých a pět rozum­ných. Poše­ti­lé vza­ly lam­py, ale nevza­ly si s sebou olej. Rozum­né si vza­ly s lam­pa­mi i olej v nádob­kách. Když ženich nepři­chá­zel, na všech­ny při­šla ospa­lost a usnu­ly. Upro­střed noci se roz­lehl křik: ‚Ženich je tu, jdě­te mu napro­ti!‘ Všech­ny dru­žič­ky pro­cit­ly a dáva­ly do pořád­ku své lam­py. Tu řek­ly ty poše­ti­lé rozum­ným: ‚Dej­te nám tro­chu ole­je, naše lam­py doha­sí­na­jí!‘ Ale rozum­né odpo­vě­dě­ly: ‚Nemů­že­me, nedo­stá­va­lo by se nám ani vám. Jdě­te radě­ji ke kup­cům a kup­te si!‘ Ale zatím­co šly kupo­vat, při­šel ženich, a kte­ré byly při­pra­ve­ny, vešly s ním na svat­bu; a dve­ře byly zavře­ny. Potom při­šly i ty ostat­ní dru­žič­ky a pro­si­ly: ‚Pane, pane, ote­vři nám!‘ Ale on odpo­vě­děl: ‚Amen, pra­vím vám, neznám vás.‘ Bdě­te tedy, pro­to­že nezná­te den ani hodi­nu. (Matouš 25:1–13)

Podo­ben­ství je pro věří­cí varo­vá­ním, aby vytr­va­li až do kon­ce a byli při­pra­ve­ni i na dlou­hé obdo­bí čeká­ní, dokud se Ježíš nevrá­tí. Věří­cím, kte­ří nevy­tr­va­jí do kon­ce (nema­jí dost ole­je), nebu­de dovo­le­no vstou­pit do jeho nebes­ké­ho krá­lov­ství (na sva­teb­ní hos­ti­nu). Když se někdo roz­hod­ne násle­do­vat Ježí­še, sta­ne se sou­čás­tí těla Kris­to­va, ale poz­dě­ji opus­tí svou víru, ztra­tí věč­ný život.^[4] Při­tom si stá­le musí­me být vědo­mi fak­tu, že i toto podo­ben­ství má své hra­ni­ce. Ježíš jím chtěl povzbu­dit k vytr­va­los­ti a při­pra­ve­nos­ti na jeho pří­chod, ne popi­so­vat život v církvi.

Já jsem dob­rý pas­týř; znám své ovce a ony zna­jí mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, kte­ré nejsou z toho­to ovčin­ce. I ty musím při­vést. Usly­ší můj hlas a bude jed­no stá­do, jeden pas­týř. (Jan 10:14–16)

Ježíš říká, že v budouc­nu vznik­ne „jed­no stá­do“, pro­to mno­zí vzta­hu­jí „stá­do“ na věří­cí, kte­ré Ježíš v posled­ní den shro­máž­dí z růz­ných deno­mi­na­cí. V té době se mají věří­cí, kte­ří byli do té doby roz­trou­še­ni po růz­ných „stá­dech“ sjed­no­tit do „jed­no­ho stá­da“. Ale proč bychom měli před­po­vě­ze­nou udá­lost vzta­ho­vat na posled­ní den? Ježíš mlu­ví o těch, kte­ří jsou „z jeho ovčin­ce“ a ty, kte­ří nejsou. Už povo­lal ovce ze své­ho prv­ní­ho ovčin­ce a poz­dě­ji povo­lá i jiné ovce. Všech­ny ovce, kte­ré sly­ší hlas dob­ré­ho pas­tý­ře, vytvo­ří jed­no stá­do. Když mlu­ví o „tom­to ovčin­ci“, musí mys­let na Izra­el, pro­to­že během Ježí­šo­vy pozem­ské služ­by bylo jeho poslá­ním volat „ztra­ce­né ovce z lidu izraelského“.

Těch­to Dva­náct Ježíš vyslal a při­ká­zal jim: „Na ces­tu k poha­nům nevstu­puj­te, do samař­ské obce nechoď­te; jdě­te radě­ji ke ztra­ce­ným ovcím z lidu izra­el­ské­ho. Jdě­te a kaž­te, že se při­blí­ži­lo krá­lov­ství nebes­ké. (Matouš 10: 5–7)

Z toho vyplý­vá, že „jiné ovce“ před­sta­vu­jí poha­ny. Ježíš chtěl nazna­čit, že i poha­né budou sly­šet jeho volá­ní. O něko­lik let poz­dě­ji měli učed­ní­ci zažít tuto vel­kou udá­lost, kte­rou bylo sjed­no­ce­ní Židů a poha­nů. Pavel to shr­nul v jed­nom z jeho lis­tů takto:

Pama­tuj­te pro­to vy, kte­ří jste svým půvo­dem poha­né a kte­rým ti, kdo jsou obře­za­ní na těle a lid­skou rukou, říka­jí neob­ře­zan­ci, že jste v té době oprav­du byli bez Kris­ta, odlou­če­ni od spo­le­čen­ství Izra­e­le, bez účas­ti na smlou­vách Boží­ho zaslí­be­ní, bez nadě­je a bez Boha na svě­tě. Ale v Kris­tu Ježí­ši jste se nyní vy, kdy­si vzdá­le­ní, sta­li blíz­ký­mi pro Kris­to­vu pro­li­tou krev. V něm je náš pokoj, on dvo­jí spo­jil vjed­no, když zbo­řil zeď, kte­rá roz­dě­lu­je a půso­bí svár. Svou obě­tí odstra­nil zákon usta­no­ve­ní a před­pi­sů, aby z těch dvou, z žida i poha­na, stvo­řil jed­no­ho nové­ho člo­vě­ka, a tak nasto­lil pokoj. Oba dva usmí­řil s Bohem v jed­nom těle, na kří­ži usmr­til jejich nepřá­tel­ství. Při­šel a zvěs­to­val pokoj, pokoj vám, kte­ří jste dale­cí, i těm, kte­ří jsou blíz­cí. A tak v něm smí­me obo­jí, židé i poha­né, v jed­no­tě Ducha sta­nout před Otcem. Nejste již tedy cizin­ci a při­stě­ho­val­ci, máte prá­vo Boží­ho lidu a pat­ří­te k Boží rodi­ně. (Efez­ským 2:11–19)

Tak­že sjed­no­ce­ní ovcí ze dvou ovčin­ců již nasta­lo v prv­ním sto­le­tí, kdy se spo­ji­li křes­ťa­né ze Židů a z poha­nů do jed­no­ho stá­da v církvi.

ZÁVĚR

Bib­le neob­sa­hu­je uče­ní o „nevi­di­tel­né církvi.“ I když se mezi křes­ťa­ny vysky­tu­jí roz­dí­ly v dospě­los­ti, víře, posluš­nos­ti, kaž­dý má vztah s Kris­tem (1. Korint­ským 12:12–27, Efez­ským 4:15–16). Tato cír­kev je vidi­tel­ná pro svět:

Nové při­ká­zá­ní vám dávám, abys­te se navzá­jem milo­va­li; jako já jsem milo­val vás, i vy se milu­j­te navzá­jem. Pod­le toho všich­ni pozna­jí, že jste moji učed­ní­ci, bude­te-li mít lás­ku jed­ni k dru­hým. (Jan 13: 34–35)

Já v nich a ty ve mně; aby byli uve­de­ni v doko­na­lost jed­no­ty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zami­lo­val sis je tak jako mne. (Jan 17:23)

Svět má být scho­pen roz­po­znat cír­kev. Křes­ťan­ská cír­kev si musí být stá­le vědo­ma této zod­po­věd­nos­ti. „Cír­kev“, kte­rá exis­tu­je jako „smí­še­né tělo“, není Kris­to­vým tělem a nena­pl­ňu­je poslá­ní, kte­ré Ježíš církvi svě­řil. Křes­ťa­né žijí v hlu­bo­kém spo­le­čen­ství zalo­že­ném na Kris­to­vě uče­ní. Jen teh­dy může být jejich svě­dec­tví o Kris­to­vě lás­ce auten­tic­ké pro svět.

Kdy­by zále­že­lo jen na tom, zda někdo věří, a tedy, zda pat­ří do nevi­di­tel­né „církve“ jed­not­li­vých věří­cích roz­trou­še­ných po všech deno­mi­na­cích, pak je jed­no, do kte­ré deno­mi­na­ce někdo pat­ří nebo zda vůbec někam pat­ří. Pak by se růz­né Ježí­šo­vy výro­ky o církvi neda­ly sku­teč­ně prak­tic­ky apli­ko­vat nebo jen ve vel­mi ome­ze­né míře jako např. bra­tr­ská lás­ka, vzá­jem­né hlu­bo­ké sdí­le­ní se a jed­no­ta mezi věří­cí­mi, kte­rá má být svě­dec­tvím pro svět. Kdy­by ten­to nevi­di­tel­ný druh „spo­le­čen­ství“ byl dosta­teč­ným, zna­me­na­lo by to, že cír­kev, kte­rá exis­to­va­la v prv­ním sto­le­tí, již není potřeb­ná. Ten­to pří­stup vede k pře­krou­ce­ní význa­mu a smys­lu církve a k lhos­tej­nos­ti namís­to úsi­lí chrá­nit ji před hří­chem a nebib­lic­kým učením.