Dru­hý pří­chod Ježí­še – blí­ží se konec světa?

Kategorie: Poslední časy

Může­me vědět, kdy se Ježíš vrá­tí? Proč je tato otáz­ka důle­ži­tá? Mno­zí lidé, kte­ří se zabý­va­jí Bib­lí mají za to, že Ježíšův pří­chod je blíz­ko. Mys­lí si totiž, že pozo­ru­jí v naší době zna­me­ní kon­ce svě­ta. Chtě­li bychom se pro­to na násle­du­jí­cích strán­kách věno­vat někte­rým bib­lic­kým mís­tům, kte­rá pova­žu­je­me v této sou­vis­los­ti za důle­ži­tá. Chce­me uká­zat, že křes­ťa­nům nepří­slu­ší zkou­mat a před­po­ví­dat čas Ježí­šo­va pří­cho­du. Ježíš nás volá, abychom ho násle­do­va­li a abychom mu v poko­ře, posluš­nos­ti a věr­nos­ti slou­ži­li. Víme, že při­jde. Kdy při­jde – to není naše věc.

Hodiny ukazují, že za pět minut bude půlnoc: jsme v poslední hodině dne. Říká Bible totéž o Ježíšově návratu?

1 Může­me při­bliž­ně vědět, kdy se Ježíš vrátí?

Po Ježí­šo­vě vzkří­še­ní byli jeho učed­ní­ci plní nadě­je, že začne Boží krá­lov­ství. Zepta­li se Ježíše:

Když se tedy sešli, táza­li se ho: “Pane, v tom­to čase obno­víš krá­lov­ství pro Izra­el?” Řekl jim: “Nepří­slu­ší vám poznat časy a doby, kte­ré Otec ulo­žil ve své vlast­ní pra­vo­mo­ci, ale při­jme­te moc Ducha Sva­té­ho, kte­rý na vás při­jde, a bude­te mi svěd­ky v Jeruza­lémě a v celém Jud­sku, Samař­sku a až po nej­zaz­ší konec země.” (Skut­ky 1:6–8)

Ježíš jim ve své odpo­vě­di pou­ka­zu­je na jejich pově­ře­ní, kte­ré mají napl­nit. Záro­veň však jas­ně říká, že jaké­ko­li zabý­vá­ní se časem jeho pří­cho­du není jejich věc. Časy a doby (řec­ky kai­ros a chro­nos) zahr­nu­jí jak del­ší časo­vá obdo­bí, tak i kon­krét­ní čas. Jestli­že před­po­ví­dá­ní času nebo dokon­ce kon­krét­ní­ho obdo­bí Ježí­šo­va pří­cho­du neby­lo věcí samot­ných apoš­to­lů, kdo jsme my, abychom se o něco tako­vé­ho pokoušeli?

Ohled­ně jeho dru­hé­ho pří­cho­du řekl Ježíš svým učed­ní­kům již dříve:

O onom dni a hodi­ně však neví nikdo, ani andě­lé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. (Matouš 24:36)

Ani sám Syn to neví! Někte­ří vyk­la­da­či Písma se odka­zu­jí na zně­ní toho­to ver­še a říka­jí, že den ani hodi­nu sice nemů­že­me vědět, ale při­bliž­ný čas se dá poznat. Ježíš však nemá na mys­li, že On nebo andě­lé to neví přes­ně (něco jako hodi­nu nebo den sice nikdo neví, ale týden nebo rok ano). Ježíš má na mys­li, že On ani andě­lé to neví v zása­dě. Potvr­zu­je to Jeho slo­vy o zlo­dě­ji v noci:

Bdě­te tedy, pro­to­že neví­te, v kte­rý den váš Pán při­jde. Uvaž­te pře­ce: Kdy­by hos­po­dář věděl, v kte­rou noč­ní dobu při­jde zlo­děj, bděl by a zabrá­nil by mu vlou­pat se do domu. Pro­to i vy buď­te při­pra­ve­ni, neboť Syn člo­vě­ka při­jde v hodi­nu, kdy se nena­dě­je­te. (Matouš 24:42–44)

I Petr (2 Petr 3:10) a Pavel pou­ží­va­jí podo­ben­ství o zlo­dě­ji v noci, aby uká­za­li, že není mož­né před­po­vě­dět čas, kdy se Ježíš vrátí.

O časech a dobách, brat­ři, nepo­tře­bu­je­te, aby vám bylo psá­no. Vždyť sami přes­ně víte, že Pánův den při­jde jako zlo­děj v noci. Když lidé budou říkat: „Pokoj a bez­pe­čí“, teh­dy na ně náh­le při­jde zká­za jako porod­ní boles­ti na těhot­nou ženu, a jis­tě neu­nik­nou. Vy však, brat­ři, nejste ve tmě, aby vás ten den pře­pa­dl jako zlo­děj. Neboť vy všich­ni jste syno­vé svět­la a syno­vé dne. Nepa­t­ří­me noci ani tmě. (1 Tesa­lo­nic­kým 5:1–5)

Zmí­ni­li jsme názor, že den ani hodi­nu sice nemů­že­me vědět, ale při­bliž­ný čas se dá poznat.  Když mlu­ví Pavel o „časech a dobách“ pou­ží­vá stej­né výra­zy kai­ros a chro­nos jako Ježíš v prv­ním cito­va­ném mís­tě toho­to člán­ku. Vyjá­d­ře­ní zahr­nu­je kon­krét­ní čas i del­ší časo­vé obdo­bí. V dal­ší větě Pavel mlu­ví ve stej­ném smys­lu o dni. Pou­žil též Ježí­šo­vo při­rov­ná­ni o zlo­dě­ji, kte­rý při­jde v neče­ka­nou hodi­nu. Pro­to chá­pe­me slo­va hodi­na nebo den pros­tě jako vyjá­d­ře­ní pro čas a nevi­dí­me smy­sl, roz­li­šo­vat kon­krét­něj­ší čas a méně kon­krét­ní obdo­bí. Neví­me, kdy Pán při­jde ani to nemů­že­me vědět! Syno­vé svět­la si nemuse­jí dělat sta­ros­ti, kdy se Ježíš vrá­tí. Svým živo­tem jdou vstříc Jeho dni a těší se na něj, pro­to­že kaž­dý den žijí tak, jak se Jemu líbí.

2 Najde­me v Bib­li zna­me­ní kon­ce světa?

Když čte­me v Bib­li těž­ké pasá­že, je vel­kou pomo­cí se nej­pr­ve zamys­let, čemu moh­li poro­zu­mět původ­ní adre­sá­ti – lidé ke kte­rým mlu­vil Ježíš nebo apoš­to­lo­vé. To nám pomů­že nedě­lat unáh­le­né závě­ry. U pasá­ží o pří­cho­du Kris­ta a napl­ně­ní časů to pla­tí dvojnásobně.

Když lid­stvo pro­chá­zí vál­ka­mi, epi­de­mi­e­mi a zemětře­se­ní­mi, mno­zí oče­ká­va­jí konec svě­ta a Ježíšův pří­chod. Vychá­ze­jí mimo jiné z Ježí­šo­vých slov:

Až usly­ší­te o vál­kách a povstá­ních, neděs­te se: neboť to musí nej­pr­ve být, ale konec nena­sta­ne hned.“ Teh­dy jim řekl: „Povsta­ne národ pro­ti náro­du a krá­lov­ství pro­ti krá­lov­ství, budou veli­ká zemětře­se­ní a v mno­hých kra­ji­nách hlad a mor, hrů­zy a veli­ká zna­me­ní z nebes. (Lukáš 21:9–11)

Ježíš však tato slo­va neřekl v kon­tex­tu kon­ce svě­ta, ale v kon­tex­tu zni­če­ní jeruza­lém­ské­ho chrá­mu a celé­ho měs­ta Jeruza­lém. Jeruza­lém byl zni­čen Říma­ny v roce 70 n.l. Židé oče­ká­va­li jiné­ho Mesi­á­še, než jakým byl Ježíš – kte­rý by jim pomohl dostat se z podru­čí Říma­nů. Toto oče­ká­vá­ní jim dalo odva­hu se pro­ti Říma­nům vzbou­řit, čímž zača­la tak­zva­ná židov­ská vál­ka. Říma­né však zví­tě­zi­li a Jeruza­lém zni­či­li. O něko­lik ver­šů dále je vidět, že v Lukáši 21:9–11 Ježíš mlu­ví o této události:

Když uvi­dí­te, že Jeruza­lém obkli­ču­jí voj­ska, tu pozná­te, že se při­blí­ži­la jeho zká­za. Teh­dy ti, kdo jsou v Jud­sku, ať uprch­nou do hor, kte­ří jsou v Jeruza­lémě, ať z něho ode­jdou, a kte­ří jsou po ven­ko­vě, ať do něho nevchá­ze­jí, poně­vadž jsou to dny odpla­ty, v nichž se má napl­nit vše, co je psá­no. (Lukáš 21:20–22)

Až se Ježíš vrá­tí k sou­du nad svě­tem, nebu­de mít žád­ný smy­sl utí­kat do hor. V roce 70 to mělo smy­sl vel­ký. Ježíš nechtěl, aby jeho učed­ní­ci zahy­nu­li v obklí­če­ném měs­tě. Pro­to je pře­dem varo­val a pro­ro­ko­val jim o zna­me­ních, kte­rá jim pomo­hou roz­po­znat ten pra­vý čas, kdy mají z Jeruza­lé­ma utéct.

Na prv­ní pohled se může zdát matou­cí, že Ježíš tuto udá­lost nazval Jeho pří­chod nebo Jeho den:

A teh­dy uzří Syna člo­vě­ka při­chá­zet v obla­ku s mocí a veli­kou slá­vou. (Lukáš 21:27)

Ve Starém záko­ně někdy pro­ro­ci hlá­sa­li podob­ným způ­so­bem soud nad lid­skou neposlušností:

Panov­ník Hos­po­din při­chá­zí s mocí, jeho paže se ujme vlá­dy. Hle, svo­ji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdě­lek. (Iza­jáš 40:10)

Trub­te na pol­ni­ci na Sijó­nu, křičte na poplach na mé sva­té hoře, ať se tře­sou všich­ni oby­va­te­lé země, neboť při­chá­zí den Hos­po­di­nův. (Jóel 2, 1–2)

Toto pra­ví Panov­ník Hos­po­din: „Hle, při­chá­zí zlo za zlem. Při­šel konec, konec při­šel, bude s tebou skon­co­vá­no, hle, konec při­šel! Napl­ňu­je se, oby­va­te­li země, tvůj úděl, při­chá­zí čas, blíz­ký je den zmat­ku; na horách usta­ne výs­ká­ní. (Ezechiel 7, 5–7)

Konec, o kte­rém mlu­ví Ezechiel je zni­če­ní měs­ta Jeruza­lém a konec prv­ní­ho jeruza­lém­ské­ho chrá­mu. Jeho slo­va se napl­ni­la o něko­lik let poz­dě­ji. Prv­ní chrám byl zni­čen Baby­lóňa­ny v roce 586 př.n.l.

I Ježíš nazval zni­če­ní Jeruza­lé­ma a chrá­mu kon­cem a svým pří­cho­dem – pří­cho­dem, při kte­rém bude sou­dit izra­el­ský lid. Podob­ně mlu­vil i na jiných místech:

Když vás budou pro­ná­sle­do­vat v jed­nom měs­tě, prch­ně­te do jiné­ho; amen, pra­vím vám, že nebu­de­te hoto­vi se vše­mi izra­el­ský­mi měs­ty, než při­jde Syn člo­vě­ka. (Matouš 10:23)

Ten­to Ježíšův pří­chod k sou­du nad Jeruza­lé­mem je před­zvěs­tí posled­ní­ho sou­du nad svě­tem, o kte­rém neví nikdo, kdy při­jde. Tyto dva sou­dy jsou od sebe časo­vě vzdá­le­né, ale obsa­ho­vě blíz­ké. Pro­to Ježíš někdy mlu­vil o jed­nom a hned zas o dru­hém. Tak to může­me vidět i v násle­du­jí­cí pasá­ži z Matou­še 16. Ve ver­ši 27 mlu­vil o posled­ním soudu…

Syn člo­vě­ka při­jde v slá­vě své­ho Otce se svý­mi sva­tý­mi andě­ly, a teh­dy odpla­tí kaž­dé­mu pod­le jeho jed­ná­ní. (Matouš 16:27)

… a hned v násle­du­jí­cím ver­ši o zni­če­ní Jeruzaléma:

Amen, pra­vím vám, že někte­ří z těch, kte­ří tu sto­jí, neo­ku­sí smr­ti, dokud nespat­ří Syna člo­vě­ka při­chá­ze­jí­cí­ho se svým krá­lov­stvím. (Matouš 16:28)

Jeho pří­chod k sou­du nad Izra­e­lem potvr­zu­je, že jed­nou při­jde sou­dit celý svět. Podob­ně se tato téma­ta pro­lí­na­jí v Matou­ši 24, ale to již je nad rámec toho­to článku.

Ačko­liv jsou tyto dva sou­dy obsa­ho­vě blíz­ké, v jed­nom se vel­mi liší. Zni­če­ní Jeruza­lé­ma před­chá­ze­la zna­me­ní. Ježíš však křes­ťa­nům nedal žád­ná zna­me­ní posled­ní­ho sou­du. Křes­ťa­né je nepo­tře­bu­jí, pro­to­že mají žít kaž­dý den v při­pra­ve­nos­ti na Jeho dru­hý příchod.

3 Napl­ně­ní času, konec dnů, posled­ní dny, posled­ní hodi­na – o čem to všech­no je?

Na počát­ku své­ho půso­be­ní mlu­vil Ježíš o napl­ně­ní času a volal své poslu­cha­če k obrácení:

Když byl Jan uvěz­něn, při­šel Ježíš do Gali­le­je a kázal Boží evan­ge­li­um: „Napl­nil se čas a při­blí­ži­lo se krá­lov­ství Boží. Čiň­te poká­ní a věř­te evan­ge­liu.“ (Marek 1:14–15)

Čas se napl­nil ne pro­to, že by se blí­žil konec svě­ta. Napl­nil se, pro­to­že se lidé v Ježí­šo­vi setka­li s Boží milostí.

Nový zákon uka­zu­je, že posled­ní dny zača­ly s pří­cho­dem Ježíše.

Mno­ho­krát a mno­hý­mi způ­so­by mlu­ví­val Bůh k otcům ústy pro­ro­ků; v tom­to posled­ním čase k nám pro­mlu­vil ve svém Synu, jehož usta­no­vil dědi­cem vše­ho a skr­ze něhož stvo­řil i věky. (Židům 1:1n)

V těch­to ver­ších je již doba prv­ních křes­ťa­nů nazvá­na „posled­ní čas“. Bib­le nám tedy říká, že již prv­ním sto­le­tím (ne až dva­cá­tým prv­ním) začal posled­ní čas, pro­to­že pří­cho­dem Ježí­še vyvr­cho­li­lo Boží zje­ve­ní. Ježí­šo­va doko­na­lá posluš­nost uka­zu­je ces­tu k Otci výraz­ně­ji, než to uči­ni­li pro­ro­ci. V Ježí­šo­vi se plně zvi­di­tel­ni­la Boží pod­sta­ta. Po jeho živo­tě, smr­ti a zmrtvýchvstá­ní bude pro spá­su dal­ší důle­ži­tá udá­lost už jen Jeho dru­hý pří­chod. Pro­to je celá doba křes­ťan­ství doba posled­ní. Ani výraz „na kon­ci dnů“ neří­ká nic o tom, jak dlou­ho bude tato doba trvat. Pavel napsal Timo­te­o­vi o posled­ních dnech:

Věz, že v posled­ních dnech nasta­nou zlé časy. Lidé budou sobeč­tí, cham­ti­ví, chvásta­ví, domýš­li­ví, budou se rou­hat, nebu­dou poslou­chat rodi­če, budou nevděč­ní, bezbož­ní, bez lás­ky, nesmi­ři­tel­ní, pomlou­vač­ní, nevá­za­ní, hru­bí, lhos­tej­ní k dob­ré­mu, zrád­ní, bez­hla­ví, nadu­tí, budou mít radě­ji rozkoš než Boha, budou se tvá­řit jako zbož­ní, ale svým jed­ná­ním to budou popí­rat. Tako­vých lidí se straň. (2 Tim 3:1–5)

Bohu­žel byli lidé ve všech dobách „sobeč­tí, cham­ti­ví, chvásta­ví…“ jak už uka­zu­je pří­běh o poto­pě. Pavel zde nemlu­ví o době, kte­rá by měla nastat dlou­ho po něm. Nemě­lo by vel­ký smy­sl infor­mo­vat Timo­tea o zka­že­nos­ti lidí ve 21. sto­le­tí. Spí­še chce Timo­te­o­vi posta­vit před oči, že od Ježí­šo­va pří­cho­du po celou dobu křes­ťan­ství bude mno­ho lidí, kte­ří se budou cítit Bohu blíz­ko, budou se tvá­řit jako zbož­ní, ale svým jed­ná­ním to budou popí­rat. Jak uka­zu­je posled­ní věta těch­to ver­šů žili už Pavel s Timo­te­em v posled­ních časech, pro­to­že se Timo­te­us má tako­vých lidí stra­nit. Pavel už ve své době viděl koře­ny zne­u­ži­tí křes­ťan­ství a toho, že lidé z křes­ťan­ství udě­la­jí vněj­ší zbož­nost, kul­tu­ru a for­mu. Podob­ně i v kapi­to­le 4 ver­še 1–5 při­po­mí­ná Timo­te­o­vi, že při­jde doba, kdy lidé „odvrá­tí sluch od prav­dy a při­klo­ní se k bájím“. Tato situ­a­ce však nena­sta­ne až před kon­cem svě­ta. Zača­la už v době Pav­la, jak vidí­me i z 1 Timo­te­o­vi 4:1–11, 6:20n, Skut­ky 20:29n.

Pře­kru­co­vá­ní křes­ťan­ské­ho uče­ní sto­jí též na poza­dí slov apoš­to­la Jana o pří­cho­du antikrista.

Dít­ky, nasta­la posled­ní hodi­na; a jak jste sly­še­li, že při­jde anti­krist, tak se nyní vyskyt­lo mno­ho anti­kris­tů; pod­le toho víme, že nasta­la posled­ní hodi­na. (1. Jan 2:18)

Jan nechtěl čita­te­le jeho lis­tu nala­dit na blíz­ký Ježíšův pří­chod. V celém jeho dopi­se pro to nena­jde­me odů­vod­ně­ní. Již v čase novozá­kon­ní církve se vyno­ři­la prv­ní faleš­ná uče­ní, a tak se potvr­di­la Ježí­šo­va slova

Ježíš řekl svým učed­ní­kům: „Není mož­né, aby nepři­šla poku­še­ní; běda však tomu, skr­ze koho při­chá­ze­jí. Bylo by pro něho lépe, kdy­by mu dali na krk mlýn­ský kámen a uvrh­li ho do moře, než aby sve­dl k hří­chu jed­no­ho z těch­to nepa­tr­ných. (Lukáš 17:1nn)

Své­vol­né lid­ské nau­ky byly už před Ježí­šem. Jas­nost a pří­most Ježí­šo­vých slov však též ved­ly k vět­ší pro­pra­co­va­nos­ti svůd­ných uče­ní. Apoš­tol Jan nám uka­zu­je, že svě­dec­tvím o kla­mu faleš­ných uči­te­lů je nejen obsah jejich uče­ní, ale i chy­bě­jí­cí bra­tr­ská lás­ka. To pla­tí i dnes. Ačko­liv exis­tu­je mno­ho faleš­ných uče­ní, pro ote­vře­né­ho člo­vě­ka je mož­né posou­dit, zda kon­krét­ní spo­le­čen­ství násle­du­je Ježí­šo­vy pří­ka­zy nebo ne.

4 Jak mlu­vil Ježíš o svém dru­hém příchodu?

 

Ježíš zdů­raz­ňo­val upřím­nost a bdě­lost. Ve slo­vech, kte­rá najde­me v evan­ge­li­ích ohled­ně dru­hé­ho Ježí­šo­va pří­cho­du nejde o roz­po­zna­tel­ná zna­me­ní, ale o život ve věr­nos­ti a pravdivosti.

Buď­te při­pra­ve­ni a vaše lam­py ať hoří. Buď­te jako lidé, kte­ří čeka­jí na své­ho pána, až se vrá­tí ze svat­by, aby mu hned ote­vře­li, až při­jde a zatlu­če na dve­ře. Bla­ze těm slu­žeb­ní­kům, kte­ré pán, až při­jde, zastih­ne bdí­cí. Amen, pra­vím vám, že se opá­še, posa­dí je ke sto­lu a sám je bude obslu­ho­vat. Při­jde-li po půl­no­ci, či dokon­ce při roze­dně­ní a zastih­ne je vzhů­ru, bla­ze jim. (Lukáš 12:35–38)

Jen upřím­ná lás­ka k naše­mu Pánu nás může ochrá­nit od for­mál­ní­ho křes­ťan­ství. Ježíš pokra­ču­je podo­ben­stvím o zlo­dě­ji v noci a podo­ben­stvím o věr­ném a nevěr­ném služebníku

Bla­ze tomu slu­žeb­ní­ku, kte­ré­ho pán při svém pří­cho­du nalez­ne, že tak činí. Vprav­dě pra­vím vám, že ho usta­no­ví nade vším, co mu pat­ří. Když si však onen slu­žeb­ník řek­ne: ‚Můj pán dlou­ho nejde‘ a začne bít slu­hy i služ­ky, jíst a pít i opí­jet se, tu pán toho slu­žeb­ní­ka při­jde v den, kdy to neče­ká, a v hodi­nu, kte­rou netu­ší, vyže­ne ho a vyká­že mu úděl mezi nevěr­ný­mi. (Lukáš 12:43–46)

Ježíš nám kla­de na srd­ce, že zále­ží na služ­bě v posluš­nos­ti, s neroz­dě­le­ným srd­cem, nene­chat se roz­ptý­lit něčím jiným a už vůbec ne vlast­ní­mi žádost­mi. Navíc musí­me pama­to­vat na to, že vět­ši­na lidí zaži­je den Jeho pří­cho­du v momen­tě, kdy zemřou. Nevěr­ný slu­žeb­ník není jen varo­vá­ním pro posled­ní lid­skou gene­ra­ci. V kaž­dé době je potře­ba usi­lo­vat o sebeza­pře­ní a posluš­nost. Vzdor vůči Božím při­ká­zá­ním vede brzy k zatvr­ze­ní. Nesmí­me k sobě být faleš­ně sho­ví­va­ví a mys­let si, že se urči­tě bude­me moci poz­dě­ji obrá­tit. Není to v našich rukách. Pro­to Ježíš varu­je svo­ji cír­kev a mlu­ví o svém pří­cho­du, aniž by chtěl říct, že ten­to pří­chod musí nastat brzo.

Pro­buď se a posil­ni to, co ješ­tě zůstá­vá a je už na vymře­ní! Neboť shle­dá­vám, že tvým skut­kům mno­ho chy­bí před Bohem; roz­po­meň se tedy, jak jsi mé slo­vo při­jal a sly­šel, zacho­vá­vej je a čiň poká­ní. Nebu­deš-li bdít, při­jdu tak, jako při­chá­zí zlo­děj, a nebu­deš vědět, v kte­rou hodi­nu na tebe při­jdu. (Zje­ve­ní 3:2nn)

Ježíš zde pou­žil výraz zlo­dě­je, kde varo­val sebe­vě­do­mé věří­cí, aby neod­pad­li. Nedá se vzdo­ro­vat mno­hým varo­vá­ním, a přes­to dosáh­nout účas­ti na Ježí­šo­vě věč­né radosti.

Nalé­ha­vost věr­nos­ti a posluš­nos­ti i v časech těž­ké­ho pro­ná­sle­do­vá­ní je hlav­ní zprá­va kni­hy Zje­ve­ní. Bohu­žel se po sta­le­tí tato kni­ha sta­la živ­nou půdou pro spe­ku­la­ce o čase dru­hé­ho Ježí­šo­va pří­cho­du. Není náho­da, že mno­zí vyk­la­da­či Písma pro­mí­ta­jí do boha­tých obra­zů kni­hy Zje­ve­ní růz­né dějin­né udá­los­ti. Před­po­ví­dat budouc­nost a dobu Ježí­šo­va pří­cho­du je pro člo­vě­ka vzru­šu­jí­cí. Kris­tus nám nedal kni­hu Zje­ve­ní jako zdroj spe­ku­la­cí, ale jako pomoc, abychom se nene­cha­li svést světem.

Pro­to­že jsi zacho­val mé slo­vo a vytr­val, zacho­vám tě i já v hodi­ně zkouš­ky, kte­rá při­jde na celý svět a pro­vě­ří oby­va­te­le země. Při­jdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepři­pra­vil o vav­řín vítě­ze. Kdo zví­tě­zí, toho uči­ním slou­pem v chrá­mě své­ho Boha a chrám již neo­pus­tí; napíšu na něj jmé­no své­ho Boha a jmé­no jeho měs­ta, nové­ho Jeruza­lé­ma, kte­rý sestu­pu­je z nebe od mého Boha, i jmé­no své nové. Kdo má uši, slyš, co Duch pra­ví církvím.“ (Zje­ve­ní 3:10–13)

Ježíš cír­kev ve Fila­del­fii chvá­lí a zasli­bu­je jí Jeho ochra­nu v časech poku­še­ní. V Novém záko­ně je ješ­tě mno­ho ver­šů, kte­rý­mi nás Ježíš a apoš­to­lo­vé povzbu­zu­jí, abychom se drže­li čis­té­ho uče­ní a žili pod­le něho. Dou­fá­me, že Vám byl ten­to neú­pl­ný člá­nek urči­tou pomo­cí najít jas­něj­ší pohled na to, co zna­me­na­jí výro­ky o posled­ním čase. Bude­me rádi, když se nám ozve­te, ať už kvů­li této otáz­ce nebo kvů­li jiným otáz­kám křes­ťan­ské víry.