Bož­ství Ježíše

Co učí Nový zákon o Ježí­šo­vě při­ro­ze­nos­ti? Tato otáz­ka ved­la od prv­ní­ho sto­le­tí ke spo­rům a vede k rozko­lům do dnes. Bude­me se v ní sou­stře­dit na svě­dec­tví sva­té­ho Písma, pro­to­že Písmo je zdro­jem vše­ho, čemu jako křes­ťa­né věří­me. V něm najde­me odpo­vě­di na pod­stat­né otáz­ky víry. S lás­kou k prav­dě nás Písmo při­ve­de k jed­no­tě i v otáz­kách Ježí­šo­vy při­ro­ze­nos­ti. V tom­to člán­ku vychá­zí­me z toho, že Ježíš byl zce­la člo­věk. Sám se nazval „Synem člo­vě­ka“. Jeho doko­na­lá vnitř­ní čis­to­ta a ode­vzda­nost by pro nás neby­ly pří­kla­dem, pokud bychom je při­pi­so­va­li výhrad­ně jeho bož­ství. Přes­to bychom chtě­li uká­zat, že Ježíš má stej­nou při­ro­ze­nost jako Otec – že je Bohem.

Bož­ství Mesi­á­še zná i Sta­rý zákon

Vět­ši­na míst ve Starém záko­ně neu­ka­zu­je bož­ství Mesi­á­še. Je však pár výji­mek. Mezi těmi výjim­ka­mi je výraz­né mís­to v Danie­li 7:13–14:

Viděl jsem v noč­ním vidě­ní, hle, s nebeský­mi obla­ky při­chá­zel jako­by Syn člo­vě­ka; došel až k Věko­vi­té­mu, při­ved­li ho k němu. A byla mu dána vla­dař­ská moc, slá­va a krá­lov­ství, aby ho uctí­va­li všich­ni lidé růz­ných národ­nos­tí a jazy­ků. Jeho vla­dař­ská moc je moc věč­ná, kte­rá nepo­mi­ne, a jeho krá­lov­ství nebu­de zničeno.“

Daniel roz­li­šu­je „Syna člo­vě­ka“ a „Věko­vi­té­ho“. Přes­to je Syn člo­vě­ka uctí­ván jako Bůh. Ara­mej­ské slo­vo „pelah“, kte­ré se zpra­vi­dla pou­ží­vá pro uctí­vá­ní Boha, zde najde­me ve ver­ši 14 v sou­vis­los­ti se Synem člo­vě­ka. Mož­ná prá­vě kvů­li těm­to ver­šům Ježíš sám o sobě mlu­vil jako o Synu člo­vě­ka.

V žal­mech čteme:

Před­ne­su Hos­po­di­no­vo roz­hod­nu­tí. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplo­dil“. (Žalm 2:7)

Tvůj trůn, ó bož­ský, bude stát věč­ně a navždy, tvým žezlem krá­lov­ským je žezlo prá­va. (Žalm 45:6)

Tyto žal­my nemlu­ví o bož­ství Mesi­á­še tak jas­ně jako Daniel 7. Vztáh­nout je na jeho bož­ství se ale nedá ani vylou­čit. Mno­zí spo­ju­jí tyto žal­my s krá­lem Šala­mou­nem nebo s jiný­mi krá­li. To se však nezdá být uspo­ko­ju­jí­cí vysvět­le­ní, když zvá­ží­me jejich lid­ské nedo­stat­ky a jejich ome­ze­ný vliv.

Mezi pro­roc­tví­mi nachá­zí­me i jed­no pro­roc­tví o Vlád­ci pokoje:

Lid, kte­rý cho­dí v tem­no­tách, uvi­dí vel­ké svět­lo; nad těmi, kdo síd­lí v zemi šeré smr­ti, zazá­ří svět­lo. Roz­mno­žil jsi národ, roz­hoj­nil jsi jeho radost; budou se před tebou rado­vat, jako se radu­jí ve žních, tak jako jása­jí ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho jeho bře­me­ne a hůl na jeho záda i prut jeho pohá­ně­če zlo­míš jako v den Mid­já­nu. Pak kaž­dá bota obou­va­ná do váleč­né vřa­vy a kaž­dý plášť vyvá­le­ný v pro­li­té krvi budou k spá­le­ní, budou potra­vou ohně. Neboť se nám naro­dí dítě, bude nám dán syn, na jehož rame­ni spo­či­ne vlá­da a bude mu dáno jmé­no: „Divu­pl­ný rád­ce, Bož­ský boha­týr, Otec věč­nos­ti, Vlád­ce poko­je.“ Jeho vla­dař­ství se roz­ší­ří a pokoj bez kon­ce spo­či­ne na trů­ně Davi­do­vě a na jeho krá­lov­ství. Upev­ní a pode­pře je prá­vem a spra­ve­dl­nos­tí od toho času až navě­ky. Hor­li­vost Hos­po­di­na zástu­pů to uči­ní. (Iza­jáš 9:1–7)

Sám pro­rok Iza­jáš zřej­mě při těch­to slo­vech mys­lel na židov­ské­ho krá­le Chizki­já­še z 8. sto­le­tí př.n.l. (srov. Iza­jáš 7:14–17). Iza­jášo­va slo­va jsou však tak hlu­bo­ce inspi­ro­va­ná Bohem, že je stě­ží může něja­ký pozem­ský panov­ník napl­nit. Zdá se, že pro­ro­ci čas­to sami nedo­ká­za­li úpl­ně pojmout hloub­ku slov, kte­ré pře­dá­va­li lidem. Jejich slo­va měla napl­ně­ní v hori­zon­tu, kte­rý byl pří­liš dale­ko před nimi. Koho z lidí bychom moh­li nazvat: „Divu­pl­ný rád­ce, Bož­ský boha­týr, Otec věč­nos­ti, Vlád­ce pokoje“?

Svě­dec­tví prv­ních třech evangelií

K otáz­ce Ježí­šo­va bož­ství najde­me nej­ví­ce ve čtvr­tém evan­ge­liu Jana. Nej­pr­ve se však bude­me věno­vat prv­ním třem.

Evan­ge­lia pod­le Matou­še a Luká­še začí­na­jí popi­sem Ježí­šo­va poče­tí a naro­ze­ní. Dozví­dá­me se, že Josef není Ježíšův otec, ale Bůh sám způ­so­bil zázrač­né poče­tí v židov­ské pan­ně jmé­nem Marie. Dal­ší svě­dec­tví o Ježí­šo­vě bož­ské při­ro­ze­nos­ti najde­me i v násle­du­jí­cích místech:

Všech­no je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zje­vit. Pojď­te ke mně, všich­ni, kdo se namá­há­te a jste obtí­že­ni bře­me­ny, a já vám dám odpo­či­nout. Vez­mě­te na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokor­né­ho srd­ce: a nalez­ne­te odpo­či­nu­tí svým duším. Vždyť mé jho netla­čí a bře­me­no netí­ží.“ Matouš 11:25–30

Jeruza­lé­me, Jeruza­lé­me, kte­rý zabí­jíš pro­ro­ky a kame­nu­ješ ty, kdo byli k tobě poslá­ni; koli­krát jsem chtěl shro­máž­dit tvé děti, tak jako kvoč­na shro­maž­ďu­je kuřát­ka pod svá kří­d­la, a nechtě­li jste! Hle, váš dům se vám pone­chá­vá pus­tý. Neboť vám pra­vím, že mě neu­zří­te od nynějš­ka až do chví­le, kdy řek­ne­te: ‚Požeh­na­ný, kte­rý při­chá­zí ve jmé­nu Hos­po­di­no­vě.‘“ Matouš 23:37–39

Syn člo­vě­ka má moc na zemi odpouš­tět hří­chy Marek 2:1–12

Hlav­ním zámě­rem Ježí­še na těch­to mís­tech neby­lo zje­vit jeho bož­ství. Bez Ježí­šo­va bož­ství se však stě­ží dají chápat.

Matouš popi­su­je způ­sob, jakým uctí­va­li učed­ní­ci Ježí­še slo­vy, kte­rá jsou v Pís­mu pou­ží­va­ná pro uctí­vá­ní Boha.

A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buď­te pozdra­ve­ny.“ Ženy při­stou­pi­ly, objí­ma­ly jeho nohy a kla­ně­ly se mu. (Matouš 28:9)

Spat­ři­li ho a kla­ně­li se mu (Matouš 28:17)

Na kon­ci bychom ješ­tě zmí­ni­li slo­va o křtu „ve jmé­nu Otce, Syna a Ducha Sva­té­ho“ (Matouš 28:19), kte­rá mlu­ví sama za sebe.

Ježí­šo­vo bož­ství v lis­tech apoš­to­la Pavla

Pavel se ve svých lis­tech sou­stře­dí na ospra­ve­dl­ně­ní z víry v Kris­ta. Nepří­mo tím vyja­dřu­je, že Ježíš je víc než stvo­ře­ní. Čas­to se zdá, že na správ­ném uče­ní o Ježí­šo­vě při­ro­ze­nos­ti už budu­je a tolik k tomu nevy­svět­lu­je. Přes­to v jeho lis­tech najde­me něko­lik míst, kte­rá Ježí­šo­vo bož­ství zdů­raz­ňu­jí a je vel­mi těž­ké je bez víry v Ježí­šo­vo bož­ství vysvět­lit. Napří­klad mlu­ví v lis­tě Korint­ským o křes­ťa­nech, kte­ří vzý­va­jí Ježí­še podob­ně, jako Abra­ham vzý­val Hos­po­di­na ve Starém záko­ně (1. Moj­ží­šo­va 12:8):

Pavel, z vůle Boží povo­la­ný apoš­tol Kris­ta Ježí­še, a bra­tr Sosthe­nés církvi Boží v Korin­tu, posvě­ce­ným v Kris­tu Ježí­ši, povo­la­ným sva­tým, spo­lu se vše­mi, kte­ří vzý­va­jí jmé­no naše­ho Pána Ježí­še Kris­ta, ať jsou shro­máž­dě­ni kde­ko­liv, jin­de či u nás (1. Korint­ským 1:1)

V lis­tě Filip­ským 2:5–11 píše o stej­né Kris­to­vě a Boží při­ro­ze­nos­ti a o uctí­vá­ní Kris­ta, kte­ré je rov­né uctí­vá­ní Otce:

Nechť je mezi vámi tako­vé smýš­le­ní jako v Kris­tu Ježí­ši: Způ­so­bem bytí byl roven Bohu, a pře­ce na své rov­nos­ti nelpěl, nýbrž sám sebe zma­řil, vzal na sebe způ­sob slu­žeb­ní­ka, stal se jed­ním z lidí. A v podo­bě člo­vě­ka se poní­žil, v posluš­nos­ti pod­stou­pil i smrt, a to smrt na kří­ži. Pro­to ho Bůh vyvý­šil nade vše a dal mu jmé­no nad kaž­dé jmé­no, aby se před jmé­nem Ježí­šo­vým sklo­ni­lo kaž­dé kole­no – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slá­vě Boha Otce kaž­dý jazyk aby vyzná­val: Ježíš Kris­tus jest Pán. (Filip­ským 2:5–11)

Tato slo­va vyja­dřu­jí, že naro­ze­ní Ježí­še nebyl začá­tek jeho exis­ten­ce, jako v pří­pa­dě kaž­dé­ho jiné­ho člo­vě­ka. Ježíš Kris­tus se roz­ho­dl stát sa jed­ním z nás. Po svém poní­že­ní a vzkří­še­ní byl vyvý­šen zpět do své bož­ské slá­vy v nebi.

V lis­tě Koloským čte­me, že „všech­no je stvo­ře­no skr­ze něho a pro něho“ (1:16) a „v něm je pře­ce vtě­le­na všech­na plnost bož­ství“ (2:9). Podob­ně Tito­vi Pavel píše, že všich­ni křes­ťa­né oče­ká­va­jí „bla­že­né spl­ně­ní nadě­je a pří­chod slá­vy veli­ké­ho Boha a naše­ho Spa­si­te­le Ježí­še Kris­ta“ (2:13). Zde je Kris­tus ozna­čen nejen za naše­ho Spa­si­te­le, ale i za naše­ho Boha.

Na někte­rých mís­tech Pavel pro­hlu­bu­je uče­ní o dvou při­ro­ze­nos­tech Ježí­še – bož­ské a lid­ské. Napří­klad v 1. Korint­ským 15 mlu­ví o Ježí­šo­vě vzkří­še­ní. Ježíš byl vzkří­šen jako člo­věk a na kon­ci této ces­ty se pod­ři­zu­je Otci:

Musí totiž kra­lo­vat, dokud Bůh nepod­ma­ní všech­ny nepřá­te­le pod jeho nohy‘. Jako posled­ní nepří­tel bude pře­mo­že­na smrt, vždyť ‚pod nohy jeho podří­dil všec­ko‘. Je-li řeče­no, že je mu pod­ří­ze­no všec­ko, je jas­né, že s výjim­kou toho, kdo mu všec­ko podří­dil. Až mu bude pod­ří­ze­no všec­ko, pak i sám Syn se podří­dí tomu, kdo mu všec­ko podří­dil, a tak bude Bůh všec­ko ve všem. (1. Korint­ským 15:25–28)

V kon­tex­tu Ježí­šo­va vzkří­še­ní a lid­ství nemů­že toto pod­ří­ze­ní se sní­žit váhu před­cho­zích míst o jeho bož­ské přirozenosti.

Nej­sil­něj­ší svě­dec­tví – apoš­tol Jan

Uve­de­né myš­len­ky o Ježí­šo­vě bož­ství může­me na závěr potvr­dit a pro­hlou­bit svě­dec­tvím apoš­to­la Jana v jeho evan­ge­liu a kni­ze Zje­ve­ní. Jano­vo evan­ge­li­um neza­čí­ná zprá­vou o okol­nos­tech Ježí­šo­va naro­ze­ní, ale dává nám nahléd­nout do hloub­ky tajem­ství jeho při­ro­ze­nos­ti. Už v prv­ních ver­ších evan­ge­lia je Kris­tus nazván „Slo­vem“ (řec­ky Logos), kte­ré má stej­nou při­ro­ze­nost jako Otec. Jeho vtě­le­ní uka­zu­je veli­kost Boží lás­ky k nám.

Na počát­ku bylo Slo­vo, to Slo­vo bylo u Boha, to Slo­vo bylo Bůh^[1]. To bylo na počát­ku u Boha. Všech­no povsta­lo skr­ze ně a bez něho nepo­vsta­lo nic, co jest. (Jan 1:1–3)

Toto „Slo­vo se sta­lo tělem“ (verš 14) a při­ja­lo tak i lid­skou při­ro­ze­nost. Jan tak dosvěd­čil, že Ježíš byl jak Bohem, tak i člo­vě­kem. Dále čte­me ve ver­ši 18:

Boha nikdy nikdo nevi­děl; jed­no­ro­ze­ný Bůh, kte­rý je v náru­čí Otco­vě, nám o něm řekl. (Jan 1:18)

Někte­ré ruko­pi­sy (ne ty nej­star­ší) mají jed­no­duš­ší ver­zi „jed­no­ro­ze­ný Syn“. V obou ver­zích je však Kris­tus z Boha zro­ze­ný, a ne Bohem stvo­ře­ný. Bůh je Duch, a tak ani Syn není Bohem zplo­zen fyzic­ky, nýbrž věč­ně. Cílem je vyjá­d­řit stej­nou při­ro­ze­nost Otce a Syna a jejich vzá­jem­nou blíz­kost. To je zvěst, kte­rá se opa­ku­je v dal­ších kapi­to­lách Jano­va evan­ge­lia (Jan 5:23, Jan 10:38, …).

Ježíš o svém bož­ství nemlu­vil čas­to, pro­to­že už i jeho mesi­áš­ství bylo mno­hým trnem v oku. Ani ve vyostře­ných roz­ho­vo­rech s jeho nepřá­te­li se však nezdr­žel zje­vit prav­du o sobě. V jed­nom tako­vém napja­tém roz­ho­vo­ru řekl:

„Amen, amen, pra­vím vám, dří­ve než se Abra­ham naro­dil, já jsem.“ (Jan 8:58)

Když to Židé usly­še­li, chtě­li Ježí­še uka­me­no­vat. Neří­kal o sobě: „Já jsem byl“, ale „já jsem“. Tato zdán­li­vá gra­ma­tic­ká „chy­ba“ (pří­tom­ný čas násle­du­je po minu­lém) neby­la nikdy při pře­pi­so­vá­ní Nové­ho záko­na odstra­ně­na. Ti, kte­ří nám zacho­va­li tato slo­va, chá­pa­li, že Ježíš záměr­ně nará­ží na Boží jmé­no zje­ve­né Moj­ží­šo­vi před vyslá­ním do Egypta:

Bůh řekl Moj­ží­šo­vi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokra­čo­val: „Řek­ni Izra­el­cům toto: JSEM posí­lá mě k vám.“ (Exo­dus 3:14)

Posled­ní večer před ukři­žo­vá­ním Ježíš svým učed­ní­kům mimo jiné řekl:

Věří­te v Boha, věř­te i ve mne…Já jsem ta ces­ta, prav­da i život… Kdo vidí mne, vidí Otce… já jsem v Otci a Otec ve mně (Jan 14:1–11)

Učed­ní­ci v té chví­li urči­tě nepo­cho­pi­li plnou hloub­ku Ježí­šo­vých slov, ale ta slo­va se v nich sta­la semín­kem víry v jeho bož­ství. Ta víra rost­la a vyús­ti­la do Tomášo­va vyzná­ní poté, co se mu Ježíš zje­vil jako vzkříšený:

Tomáš mu odpo­vě­děl: „Můj Pán a můj Bůh.“ (Jan 20:28)

Tomáš nedlou­ho před tím ješ­tě pochy­bo­val o Ježí­šo­vě vzkří­še­ní, zatím­co ostat­ní učed­ní­ci už uvě­ři­li. Svým vyzná­ním nako­nec vyjá­d­řil i pře­svěd­če­ní ostat­ních učed­ní­ků. Toto pře­svěd­če­ní nám Jan dosvěd­ču­je napříč celým jeho evangeliem.

V kni­ze Zje­ve­ní Ježíš Jano­vi říká, že je „prv­ní a poslední“:

Když jsem ho spat­řil, padl jsem k jeho nohám jako mrt­vý; ale on vlo­žil na mne svou pra­vi­ci a řekl: „Neboj se. Já jsem prv­ní i posled­ní (Zje­ve­ní 1:17)

Stej­ná slo­va čte­me o Hos­po­di­nu ve Starém zákoně:

Toto pra­ví Hos­po­din, král Izra­e­le, jeho vyku­pi­tel, Hos­po­din zástu­pů: „Já jsem prv­ní i posled­ní, kro­mě mne žád­né­ho Boha není.“ (Iza­jáš 44:6)

Sku­teč­nost, že Ježíš vzta­hu­je výro­ky z Iza­já­še o Hos­po­di­nu na sebe, nepod­ko­pá­vá víru vje­di­né­ho Boha. Bůh – Otec zje­vil svo­ji věč­nou lás­ku ke svě­tu ve svém jed­no­ro­ze­ném Synu. V Synu, kte­rý mu je svou pod­sta­tou roven, je sním jed­no a stal se člověkem.