Svo­bod­ná vůle jako svě­dec­tví o exis­ten­ci Boha

Kde jin­de může­me roz­po­znat Boží existenci?

V před­cho­zí čás­ti toho­to člán­ku (Kdo je vlast­ně Bůh? Co o něm víme?) jsme psa­li o Božích vlast­nos­tech. Skon­či­li jsme tím, že lás­ka je Bohu při­ro­ze­ná a urču­je všech­ny jeho činy a posto­je. Bůh nám dal napros­tou svo­bo­du, jak na jeho lás­ku odpo­ví­me. Tato svo­bod­ná vůle nás sta­ví nad mecha­nis­mus pří­rod­ních záko­nů, kte­rý se dá popsat rov­ni­ce­mi nebo prav­dě­po­dob­nost­mi. Svo­bod­ná vůle je tak svě­dec­tvím^[1] o Boží existenci.

Bůh je doko­na­lá lás­ka, a pro­to nám dává svo­bo­du. Na jed­né stra­ně chce půso­bit v našich živo­tech, na dru­hé stra­ně nám dává úpl­nou svo­bo­du, abychom ho hle­da­li a důvě­řo­va­li mu. Neu­ká­že se nám tedy způ­so­bem, kte­rý by nás při­nu­til uvě­řit, že exis­tu­je. A přes­to exis­tu­jí indi­cie, díky nimž ho může­me vní­mat a roz­po­znat. Jed­nou z tako­vých indi­cií je prá­vě svo­bo­da naší vůle.

V Bib­li Bůh člo­vě­ka od počát­ku sta­ví před mož­nost volby:

Hleď, před­lo­žil jsem ti dnes život a dob­ro i smrt a zlo…vyvol si tedy život, abys byl živ (5.Mojžíšova 30:15,19)

Člo­věk je schop­ný volit mezi dob­rem a zlem. Jeho oko­lí ho může na zákla­dě této jeho svo­bo­dy volat k zod­po­věd­nos­ti. Na tom jsou zalo­že­né i naše záko­ny. Svo­bod­nou vůlí se též dají vysvět­lit roz­dí­ly mezi lid­mi, kte­ří vyrůs­ta­jí ve stej­ném pro­stře­dí. Napří­klad dvoj­ča­ta mohou v etic­kých otáz­kách smýš­let a konat roz­díl­ně. Proč se jeden člo­věk roz­hod­ne pro dob­ro a dru­hý pro zlo? Na to se vědec­ky nedá najít úpl­ná odpo­věď. Pří­ro­da se dá popsat rov­ni­ce­mi, prav­dě­po­dob­nos­tí a pra­vi­dly, svo­bod­ná vůle však ne.

Mno­hé okol­nos­ti na nás mají vliv: naše geny, pro­stře­dí, cha­rak­ter a náš život­ní pří­běh. Nejsme však těm­to vli­vům vydá­ni napo­spas. Jsou situ­a­ce, kdy se člo­věk navzdor všem vli­vům roz­hod­ne nezišt­ně milo­vat. Máme vol­bu milo­vat nebo být lhos­tej­ní. Sami též chce­me být milo­va­ní ne z donu­ce­ní, ale příz­ní, kte­rá pra­me­ní ze svo­bod­né­ho roz­hod­nu­tí. Bez této svo­bo­dy není lás­ka sku­teč­nou láskou.

Před­stav si, že jsi ztra­til své­ho milo­va­né­ho bra­t­ra. Před­po­klá­dej­me, že exper­ti na umě­lou inte­li­gen­ci dosáh­li neu­vě­ři­tel­né­ho pokro­ku. Chtě­jí tě potě­šit, dají hla­vy dohro­ma­dy, a nabíd­nou ti vel­mi věr­né napo­do­be­ní tvé­ho bra­t­ra. Přes­to bys v nit­ru věděl, že to není on. I kdy­by řekl „mám tě rád“ nebo „jsem smut­ný“ byly by to pro tebe jen napro­gra­mo­va­né výpo­vě­di, za kte­rý­mi nesto­jí sku­teč­né roz­hod­nu­tí. Člo­věk je víc – je jedi­neč­ný a nezaměnitelný.

V čem spo­čí­vá osob­nost člo­vě­ka? Co ze mě dělá toho, kdo jsem? Proč exis­tu­ji prá­vě já? Je zají­ma­vé, že tako­vé otáz­ky vůbec existují.

Naše svo­bod­ná vůle a vědo­mí pou­ka­zu­jí na to, že naše při­ro­ze­nost není jen mate­ri­ál­ní. Máme ducha, kte­rý mate­rii pře­sa­hu­je. Jsme víc než sou­bor ato­mů a naše myš­len­ky jsou víc než elek­tro­che­mic­ké reak­ce v našem moz­ku. Duch nemů­že vznik­nout jen z mate­rie. Náš duch je stvo­ře­ný Bohem, kte­rý je sám věč­ný Duch bez počát­ku. Do naše­ho nit­ra vlo­žil duchov­ní život pro­to, aby nám umož­nil s ním mít vztah.

Bůh stvo­řil člo­vě­ka, aby byl jeho obra­zem, stvo­řil ho, aby byl obra­zem Božím (1. Moj­ží­šo­va 1:27)

Co to zna­me­ná pro můj život?

Bůh nás milu­je. Pro­to i nám dal schop­nost budo­vat vzta­hy a chce, abychom našli i vztah s ním. On není chlad­ný neo­sob­ní prin­cip. Nechce, abychom od něho zůsta­li dale­ko, ale abychom žili v poko­ji a s čis­tým svě­do­mím, vědo­mi si jeho přítomnosti.

Celá Bib­le se sou­stře­dí na vztah mezi Bohem a člo­vě­kem. Čas­to popi­su­je ten­to vztah v obra­zech. Někdy je Bůh popi­so­ván jako otec, kte­rý se sta­rá o své děti. Dob­rý otec své děti chrá­ní a chce jim dát to nej­lep­ší. Není mu jed­no, co z jeho dětí bude. Sta­rost­li­vě je vycho­vá­vá a učí. Malé dítě hle­dá u otce bez­pe­čí a při­jí­má od něho vše jako dob­ré. Důvě­řu­je, že se ho může na všech­no ptát a nachá­zí u něho pomoc. S důvě­rou mu i naslou­chá. Ten­to postoj srd­ce je v Bib­li vyjá­d­řen slo­vem „víra“.

Na zákla­dě víry nám Bůh chce pomoct, abychom našli náš původ­ní cíl – stát se Božím obra­zem naším cha­rak­te­rem a skut­ky. Kaž­dý z nás se v tom minul cílem. Dali jsme pro­stor sobec­tví. Náš Stvo­ři­tel nám ale může pomoct, abychom se změ­ni­li a byli mu podob­ní v dob­ro­tě, spra­ve­dl­nos­ti a lásce.

Nej­ví­ce podob­ný Bohu byl Ježíš. Učil upřím­nou nezišt­nost a sám pod­le toho žil:

Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo veče­ři, nez­vi své přá­te­le ani své bra­t­ry ani pří­buz­né a boha­té sou­se­dy, poně­vadž oni by tě také pozva­li a tak by se ti dosta­lo odpla­ty. Ale dáváš-li hos­ti­nu, poz­vi chudé, zmr­za­če­né, chro­mé a sle­pé. Bla­ze tobě, neboť nema­jí, čím ti odpla­tit; ale bude ti odpla­ce­no při vzkří­še­ní spra­ved­li­vých.“ (Lukášo­vo evan­ge­li­um 14:12–14)

Ježíš nabá­dal lidi zvo­lit si dob­ro nad rámec toho, co je dob­ré pro ně samé, jejich rodi­nu nebo rasu. S Boží pomo­cí člo­věk dokon­ce může milo­vat své nepřátele:

Sly­še­li jste, že bylo řeče­no: ‚Milo­va­ti budeš bliž­ní­ho své­ho a nená­vi­dět nepří­te­le své­ho.‘ Já však vám pra­vím: Milu­j­te své nepřá­te­le a mod­le­te se za ty, kdo vás pro­ná­sle­du­jí, abys­te byli syny nebes­ké­ho Otce; pro­to­že on dává své­mu slun­ci sví­tit na zlé i dob­ré a déšť posí­lá na spra­ved­li­vé i nespra­ved­li­vé. Bude­te-li milo­vat ty, kdo milu­jí vás, jaká vás čeká odmě­na? Což i cel­ní­ci neči­ní totéž? A jestli­že zdra­ví­te jenom své bra­t­ry, co činí­te zvlášt­ní­ho? Což i poha­né neči­ní totéž? Buď­te tedy doko­na­lí, jako je doko­na­lý váš nebeský Otec. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 5:43–48)

Ten, kdo tak­to žije, se stá­vá sám důka­zem Boží exis­ten­ce. Bib­le mlu­ví o tako­vých lidech. Ježíš sám jim v tom šel pří­kla­dem. Ve svém živo­tě slou­žil lidem a neměl z toho ani slá­vu ani jiné výho­dy. Když nako­nec trpěl, byl lid­mi opuš­tě­ný. I teh­dy si zacho­val ke svým nepřá­te­lům lás­ku a poko­ru a spo­lé­hal se na Boha, kte­rý mu dal zví­tě­zit nad smr­tí. Ježíš volá kaž­dé­ho člo­vě­ka násle­do­vat jeho pří­klad a zaku­sit jeho pomoc milo­vat nezištně.

Lidé, kte­ří se s Ježí­šem setka­li, na sobě zaku­si­li tuto změ­nu. I život prv­ních křes­ťa­nů popsa­ný v Novém záko­ně je svě­dec­tvím pro­mě­ny, kte­rá bez Boha není možná:

Všich­ni, kdo uvě­ři­li, byli jed­né mys­li a jed­no­ho srd­ce a nikdo neří­kal o ničem, co měl, že je to jeho vlast­ní, nýbrž měli všech­no spo­leč­né. (Skut­ky apoš­to­lů 4:32)

*************

Jsme malé spo­le­čen­ství křes­ťa­nů. Věří­me Ježí­šo­vým slo­vům a chce­me násle­do­vat pří­klad jeho lás­ky podob­ně jako prv­ní křes­ťa­né. Jejich život uka­zu­je, co je sku­teč­né křes­ťan­ství. Z Bib­le jsme pocho­pi­li, že ve víře nejde o nábo­žen­ské povin­nos­ti nebo obřa­dy. Mís­to toho chce­me spo­lu Boha pozná­vat. Kaž­do­den­ně se od něho učí­me, co zna­me­ná milo­vat, co je dob­ré a spravedlivé.

Tím­to člán­kem jsme chtě­li dát pod­nět zamys­let se nad otáz­ka­mi, kte­ré jsou čas­to ve všed­ním sho­nu v ústra­ní. Otáz­ka Boží exis­ten­ce a tím i smys­lu naše­ho živo­ta je pro náš život zásadní.

Mož­ná ten­to člá­nek obsa­hu­je myš­len­ky, kte­ré jsou pro vás nové, ne zce­la sro­zu­mi­tel­né nebo ješ­tě vzdá­le­né. Pokud chce­te s námi o tom pro­mlu­vit, bude­me rádi, když se ozvete.