Obrá­ce­ní ze staré­ho života

Obrá­ce­ní není emo­ci­o­nál­ní vzpla­nu­tí či záži­tek, ale hlu­bo­ké roz­hod­nu­tí naslou­chat, poro­zu­mět a konat pod­le Ježí­še, aby On mohl pře­tvá­řet naši bytost.

Bůh se stal člo­vě­kem, aby nás osvo­bo­dil od hří­chu a dal nám sku­teč­né napl­ně­ní. Abychom se jím necha­li osvo­bo­dit, musí­me si naše hří­chy nej­pr­ve při­znat a lito­vat jich — tedy jiný­mi slo­vy obrá­tit se od svých hříchů k živé­mu Bohu. Obrá­ce­ní nedo­sáh­ne­me z vlast­ní­ho úsi­lí ani nesta­čí mno­hé dob­ré skut­ky. Bůh od nás oče­ká­vá všech­no — abychom zapře­li sami sebe, byli mu ve všem posluš­ní a nes­li ovo­ce sva­tos­ti a lásky.

Vždyť nás má ve své moci lás­ka Kris­to­va — nás, kte­ří jsme pocho­pi­li, že jeden zemřel za všec­ky, a že tedy všich­ni zemře­li; a za všech­ny zemřel pro­to, aby ti, kte­ří jsou naži­vu, neži­li už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějš­ka už niko­ho nepo­su­zu­je­me pod­le lid­ských měří­tek. Ačko­li jsme dří­ve vidě­li Kris­ta po lid­sku, nyní ho už tak­to nezná­me. Kdo je v Kris­tu, je nové stvo­ře­ní. Co je sta­ré, pomi­nu­lo, hle, je tu nové! To všec­ko je z Boha, kte­rý nás smí­řil sám se sebou skr­ze Kris­ta a pově­řil nás, abychom slou­ži­li tomu­to smí­ře­ní. Neboť v Kris­tu Bůh usmí­řil svět se sebou. Nepo­čí­tá lidem jejich pro­vi­ně­ní a nám ulo­žil zvěs­to­vat toto smí­ře­ní. Jsme tedy pos­ly Kris­to­vý­mi, Bůh vám domlou­vá naši­mi ústy; na mís­tě Kris­to­vě vás pro­sí­me: dej­te se smí­řit s Bohem! (2. list Korint­ským 5:14–20)

Bůh k nám při­šel vel­mi blíz­ko. Stal se v Ježí­ši člo­vě­kem, dal za lidi sám sebe, ode­vzdal svůj život, abychom se s Ním smí­ři­li, moh­li s Nim mít vztah a stát se Jeho dětmi.

Na počát­ku bylo Slo­vo, to Slo­vo bylo u Boha, to Slo­vo bylo Bůh. To bylo na počát­ku u Boha. Všech­no povsta­lo skr­ze ně a bez něho nepo­vsta­lo nic, co jest. V něm byl život a život byl svět­lo lidí. To svět­lo ve tmě sví­tí a tma je nepo­hl­ti­la. Od Boha byl poslán člo­věk, jmé­nem Jan. Ten při­šel pro­to, aby vydal svě­dec­tví o tom svět­le, aby všich­ni uvě­ři­li skr­ze něho. Jan sám nebyl tím svět­lem, ale při­šel, aby o tom svět­le vydal svě­dec­tví. Bylo tu pra­vé svět­lo, kte­ré osvě­cu­je kaž­dé­ho člo­vě­ka; to při­chá­ze­lo do svě­ta. Na svě­tě byl, svět skr­ze něj povstal, ale svět ho nepo­znal. Při­šel do své­ho vlast­ní­ho, ale jeho vlast­ní ho nepři­ja­li. Těm pak, kte­ří ho při­ja­li a věří v jeho jmé­no, dal moc stát se Boží­mi dět­mi. Ti se nena­ro­di­li, jen jako se rodí lidé, jako děti pozem­ských otců, nýbrž naro­di­li se z Boha. A Slo­vo se sta­lo tělem a pře­bý­va­lo mezi námi. Spat­ři­li jsme jeho slá­vu, slá­vu, jakou má od Otce jed­no­ro­ze­ný Syn, plný milos­ti a prav­dy. Jan o něm vydá­val svě­dec­tví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Při­chá­zí za mnou, ale je vět­ší, pro­to­že tu byl dří­ve než já.“ Z jeho plnos­ti jsme byli obda­ro­vá­ni my všich­ni milos­tí za milos­tí. Neboť Zákon byl dán skr­ze Moj­ží­še, milost a prav­da se sta­la skr­ze Ježí­še Kris­ta. Boha nikdy nikdo nevi­děl; jed­no­ro­ze­ný Syn, kte­rý je v náru­čí Otco­vě, nám o něm řekl. (Jano­vo evan­ge­li­um 1:1–18)

Při­jmout Ježí­še zna­me­ná hlu­bo­kou jed­no­tu s Bohem a napl­ně­ní, kte­ré­ho může­me dosáh­nout jedi­ně skr­ze Něho.

Ježíš mu odpo­vě­děl: „Já jsem ta ces­ta, prav­da i život. Nikdo nepři­chá­zí k Otci než skr­ze mne. Kdy­bys­te zna­li mne, zna­li bys­te i mého Otce. Nyní ho již zná­te, neboť jste ho vidě­li.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepo­tře­bu­je­me!“ Ježíš mu odpo­vě­děl: „Tak dlou­ho jsem s vámi, Fili­pe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevě­říš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slo­va, kte­rá vám mlu­vím, nemlu­vím sám od sebe; Otec, kte­rý ve mně pře­bý­vá, činí své skut­ky. Věř­te mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věř­te aspoň pro ty skut­ky!“ (Jano­vo evan­ge­li­um 14:6–11)

O důvě­ry­hod­nos­ti toho­to posel­ství Ježíš svěd­čil svým živo­tem: jeho čis­tý, bez­hříš­ný život dává pří­klad i nám. On nepři­šel jen pro­to, abychom Ho uzná­va­li jako dob­ré­ho člo­vě­ka, moud­ré­ho uči­te­le, skr­ze něhož se i my může­me stát moud­řej­ší­mi, ale mlu­vil o věcech, kte­ré se dotý­ka­jí samot­né pod­sta­ty naše­ho živo­ta: že se musí­me zno­vu naro­dit, abychom našli věč­ný život.

Mezi fari­ze­ji byl člo­věk jmé­nem Niko­dém, člen židov­ské rady. Ten při­šel k Ježí­šo­vi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi uči­tel, kte­rý při­šel od Boha. Neboť nikdo nemů­že činit ta zna­me­ní, kte­rá činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpo­vě­děl: „Amen, amen, pra­vím tobě, nena­ro­dí-li se kdo zno­vu, nemů­že spat­řit krá­lov­ství Boží.“ Niko­dém mu řekl: „Jak se může člo­věk naro­dit, když je už sta­rý? Nemů­že pře­ce vstou­pit do těla své mat­ky a podru­hé se naro­dit.“ Ježíš odpo­vě­děl: „Amen, amen, pra­vím tobě, nena­ro­dí-li se kdo z vody a z Ducha, nemů­že vejít do krá­lov­ství Boží­ho. Co se naro­di­lo z těla, je tělo, co se naro­di­lo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musí­te se naro­dit zno­vu.“ (Jano­vo evan­ge­li­um 3:1–7)

Kaž­dý, kdo sám sebe upřím­ně zkou­má, pro­ží­vá ve svém živo­tě urči­tý nedo­sta­tek nebo prázd­no­tu. Ví, že by sice chtěl milo­vat, je ale čas­to sobec­ký. Chce být sice dob­rý, pře­ce je ale závis­ti­vý. Ví, že trá­ví čas růz­ný­mi akti­vi­ta­mi, kte­ré ale nemo­hou život trva­le naplnit.

Na té ces­tě při­šel k samař­ské­mu měs­tu jmé­nem Sychar, v blíz­kos­ti pole, jež dal Jákob své­mu synu Jose­fo­vi; tam byla Jáko­bo­va stud­na. Ježíš, una­ven ces­tou, use­dl u té stud­ny. Bylo kolem poled­ne. Tu při­chá­zí samař­ská žena, aby načer­pa­la vody. Ježíš jí řek­ne: „Dej mi napít!“ — Jeho učed­ní­ci ode­šli před­tím do měs­ta, aby nakou­pi­li něco k jídlu. — Samař­ská žena mu odpo­ví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Sama­řan­ky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Sama­řa­ny nestý­ka­jí. Ježíš jí odpo­vě­děl: „Kdy­bys zna­la, co dává Bůh, a vědě­la, kdo ti říká, abys mu dala napít, požá­da­la bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řek­la: „Pane, ani věd­ro nemáš a stud­na je hlu­bo­ká; kde tedy vez­meš tu živou vodu? Jsi snad vět­ší než náš pra­o­tec Jákob, kte­rý nám tuto stud­nu dal? Sám z ní pil, stej­ně jako jeho syno­vé i jeho stá­da.“ Ježíš jí odpo­vě­děl: „Kaž­dý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kte­rou mu dám já, nebu­de žíz­nit navě­ky. Voda, kte­rou mu dám, sta­ne se v něm pra­me­nem, vyvě­ra­jí­cím k živo­tu věč­né­mu.“ Ta žena mu řek­la: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíz­ni­la a nemu­se­la už sem cho­dit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavo­lej své­ho muže a přijď sem!“ Žena mu odpo­vě­dě­la: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správ­ně jsi odpo­vě­dě­la, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kte­ré­ho máš nyní, není tvůj muž. To jsi řek­la prav­du.“ Žena mu řek­la: „Pane, vidím, že jsi pro­rok.“ (Jano­vo evan­ge­li­um 4:5–19)

Tato žena tou­ži­la po pra­me­ni, kte­rý dává živou vodu, jež navždy uha­sí žízeň. Její život a hříš­ný vztah s mužem svěd­či­ly o tom, že hle­da­la nadar­mo. Nena­šla totiž sku­teč­né napl­ně­ní. Aby napl­ně­ní dosáh­la, muse­la nej­pr­ve Ježí­ši dovo­lit, aby odha­lil její hří­chy a pomohl jí podí­vat se sama do sebe a na Boha. Či už máme odva­hu se Mu podí­vat do tvá­ře, ane­bo se k Němu oto­čí­me zády, sku­teč­nos­tí zůstá­vá, že pokud v našem živo­tě Bůh chy­bí, tak nee­xis­tu­je nic, co by Ho moh­lo nahra­dit. Dokud nepři­jme­me, že potře­bu­je­me Jeho pomoc a osvo­bo­ze­ní, nedo­ká­že­me k Němu přistoupit.

Ježíš to usly­šel a řekl jim: „Léka­ře nepo­tře­bu­jí zdra­ví, ale nemoc­ní. Nepři­šel jsem pozvat spra­ved­li­vé, ale hříš­ní­ky.“ (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 2:17)

Člo­věk doká­že lehce ospra­vedl­ňo­vat svo­je hří­chy. Na sobec­tví může říct: „chci se jen cítit dob­ře“, na pový­še­nec­kou pýchu: „mám zdra­vou sebe­dů­vě­ru“, na lež: „sebe­obra­na je nut­ná, dnes se jen s prav­dou nedá pře­žít“, na nečis­to­tu: „tou­žím po lás­ce“. Bůh nám však dal život pro něco jiné­ho. Bůh nás stvo­řil, abychom slou­ži­li dru­hým naším živo­tem, milo­va­li, byli upřím­ní, nezišt­ní, věr­ní, prav­di­ví — stej­ně jako je i On.

Mno­zí kla­dou svo­ji důvě­ru ve vlast­ní schop­nos­ti, myš­len­ky a sílu, a tak se okla­má­va­jí. Podob­ně jako v Ježí­šo­vě podo­ben­ství, kde si o sobě mlad­ší syn mys­lel, že si sám poradí:

Řekl také: „Jeden člo­věk měl dva syny. Ten mlad­ší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majet­ku, kte­rý na mne při­pa­dá.‘ On jim roz­dě­lil své jmě­ní. Po nemno­ha dnech mlad­ší syn všech­no zpe­ně­žil, ode­šel do dale­ké země a tam roz­ma­ři­lým živo­tem svůj maje­tek roz­há­zel. A když už všech­no utra­til, nastal v té zemi veli­ký hlad a on začal mít nou­zi. Šel a uchy­til se u jed­no­ho obča­na té země; ten ho poslal na pole pást vep­ře. A byl by si chtěl napl­nit žalu­dek slup­ka­mi, kte­ré žra­li vep­ři, ale ani ty nedo­stá­val. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mno­ho náde­ní­ků u mého otce má chle­ba nazbyt, a já tu hynu hla­dem! Vsta­nu, půjdu k své­mu otci a řek­nu mu: Otče, zhře­šil jsem pro­ti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazý­vat se tvým synem; při­jmi mne jako jed­no­ho ze svých náde­ní­ků.‘ I vstal a šel k své­mu otci. Když ješ­tě byl dale­ko, otec ho spat­řil a hnut lítos­tí běžel k němu, objal ho a polí­bil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhře­šil jsem pro­ti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazý­vat se tvým synem. ‘ Ale otec roz­ká­zal svým slu­žeb­ní­kům: ‚Při­nes­te ihned nej­lep­ší oděv a oblečte ho; dej­te mu na ruku prs­ten a obuv na nohy. Při­veď­te vykr­me­né tele, zabij­te je, hoduj­me a buď­me vese­lí, pro­to­že ten­to můj syn byl mrtev, a zase žije, ztra­til se, a je nale­zen.‘ A zača­li se vese­lit. (Lukášo­vo evan­ge­li­um 15:11–24)

K Bohu si musí­me najít ces­tu. Dokud nejsme v domě naše­ho Otce, neži­je­me v Jeho blíz­kos­ti a v Jeho ochra­ňu­jí­cí lás­ce, všich­ni jsme ztra­ce­ni. Když žije­me bez Něho, odvra­cí­me se od té sebe­obě­ta­vé lás­ky, se kte­rou při­šel mezi nás. Nesmí­řit se s Bohem je ten nej­vět­ší hřích. Všich­ni potře­bu­je­me Jeho lás­ku a odpuš­tě­ní, pro­to­že Bůh nás chce osvo­bo­dit od hří­chu — naší neu­přím­nos­ti, sobec­tví, mar­ni­vos­ti, závis­ti, pýchy, a nelaskavosti.

Vždyť i my jsme byli kdy­si nero­zum­ní, nepo­sluš­ní, zblou­di­lí, byli jsme otro­ky vše­li­ja­kých váš­ní a rozko­ší, žili jsme ve zlo­bě a závis­ti, byli jsme hod­ni opo­vr­že­ní a navzá­jem jsme se nená­vi­dě­li. Ale uká­za­la se dob­ro­ta a lás­ka naše­ho Spa­si­te­le Boha: On nás zachrá­nil ne pro spra­ved­li­vé skut­ky, kte­ré my jsme kona­li, nýbrž ze své­ho sli­to­vá­ní; zachrá­nil nás obmy­tím, jímž jsme se zno­vu zro­di­li k nové­mu živo­tu skr­ze Ducha sva­té­ho. Boha­tě na nás vylil své­ho Ducha skr­ze Ježí­še Kris­ta, naše­ho Spa­si­te­le, abychom ospra­ve­dl­ně­ni jeho milos­tí měli podíl na věč­ném živo­tě, k němuž se upí­ná naše nadě­je. (list Tito­vi 3:3–7)

Jsou věci, v kte­rých se mož­ná doká­že­me změ­nit sami z naší vlast­ní síly a vůle. Jsou chy­by, kte­ré mož­ná doká­že­me dát do pořád­ku. Jsou mno­hé hří­chy a nedo­stat­ky, kte­ré vidí­me a při­zná­me si je, ale to samot­né nám ješ­tě nedá nový život, ani nepro­mě­ní naše hlu­bo­ké nit­ro. Sku­teč­ný život, kte­rý je věč­ný, může­me mít jen teh­dy, když Bůh se k nám sklo­ní a obda­ru­je nás jím.

Když žije­me pod­le měří­tek svě­ta, roz­ho­du­je­me se bez obra­ce­ní se na Boha, a to naši bytost vel­mi zne­tvo­řu­je. Nesta­čí se porov­ná­vat s jiný­mi lid­mi a říkat si, že jsem pře­ce jen lep­ším člo­vě­kem než mno­zí z nich. Ježíš před nás posta­vil mno­hem prav­di­věj­ší „měřít­ko“, než toto.

Když se vydá­val na ces­tu, při­bě­hl k němu něja­ký člo­věk a pokle­kl před ním a ptal se ho: „Mistře dob­rý, co mám dělat, abych měl podíl na věč­ném živo­tě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dob­rý? Nikdo není dob­rý, jedi­ně Bůh. Při­ká­zá­ní znáš: Neza­bi­ješ, nez­ci­zo­lo­žíš, nebu­deš krást, nevy­dáš kři­vé svě­dec­tví, nebu­deš pod­vá­dět, cti své­ho otce i svou mat­ku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všec­ko jsem dodr­žo­val od své­ho mlá­dí.“ Ježíš na něj s lás­kou pohle­děl a řekl: „Jed­no ti schá­zí. Jdi, pro­dej všec­ko, co máš, roz­dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a násle­duj mne!“ On po těch slo­vech svě­sil hla­vu a smu­ten ode­šel, neboť měl mno­ho majet­ku. Ježíš se roz­hlé­dl po svých učed­ní­cích a řekl jim: „Jak těž­ko vejdou do Boží­ho krá­lov­ství ti, kdo mají bohat­ství!“ Učed­ní­ky ta slo­va zara­zi­la. Ježíš jim ješ­tě jed­nou řekl: „Dít­ky, jak těž­ké je vejít do krá­lov­ství Boží­ho! Sná­ze pro­jde vel­bloud uchem jeh­ly, než aby boha­tý vešel do Boží­ho krá­lov­ství.“ Ješ­tě více se zhro­zi­li a říka­li si: „Kdo tedy může být spa­sen?“ Ježíš na ně pohle­děl a řekl: „U lidí je to nemož­né, ale ne u Boha; vždyť u Boha je mož­né všec­ko.“ (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 10:17–27)

Boha­tý člo­věk si mys­lel, že když zacho­vá­vá desa­te­ro, tak je dob­rý. Ježíš ho však učí, že jenom Bůh je doko­na­le dob­rý. Ten člo­věk se mýlil, pro­to­že Bůh si nepře­je jenom něja­ké dob­ré skut­ky, ale celou naši bytost a srd­ce. Když boháč Ježí­šo­vu výzvu odmít­nul, Ježíš za ním nevo­lal, aby dal ale­spoň polo­vi­ci své­ho majet­ku. Oče­ká­val od něho VŠECHNO. Nesta­čí morál­ní život, nábož­nost, nebo zacho­vá­vá­ní jis­tých norem. Ježíš chce, abys ode­vzdal CELÝ svůj život Bohu a vypus­til ze svých rukou svo­je tuž­by, plá­ny i rány. Mno­ho lidí má svo­je „bohat­ství“, kte­ré­ho je těž­ké se vzdát a kte­ré je oddě­lu­je od Boha. Mož­ná to nemu­sí být maje­tek ale i vědo­mos­ti, uplat­ně­ní se, ane­bo jeden vztah.

Odpo­vě­dě­li mu: „Dej nám, abychom měli mís­to jeden po tvé pra­vi­ci a dru­hý po levi­ci v tvé slá­vě.“ Ale Ježíš jim řekl: „Neví­te, oč žádá­te. Může­te pít kalich, kte­rý já piji, nebo být pokřtě­ni křtem, kte­rým já jsem křtěn?“ Odpo­vě­dě­li: „Může­me.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, kte­rý já piji, bude­te pít a křtem, kte­rým já jsem křtěn, bude­te pokřtě­ni.“ (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 10:37–39)

Mno­zí chtě­li být s Ježí­šem, pro­to­že je oslo­vi­la jeho lás­ka, čis­to­ta, moud­rost a dob­ro­ta. Ale když jim Ježíš řekl, co zna­me­ná ho násle­do­vat, mno­zí ho opus­ti­li. Obrá­ce­ní a při­je­tí Ježí­še nikdy není jen emo­ci­o­nál­ní vzpla­nu­tí či záži­tek, ale hlu­bo­ké roz­hod­nu­tí ho poslou­chat, aby On mohl pře­tvá­řet naši bytost a aby ji mohl vést.

Zavo­lal k sobě zástup s učed­ní­ky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vez­mi svůj kříž a násle­duj mne. Neboť kdo by chtěl zachrá­nit svůj život, ten o něj při­jde; kdo však při­jde o život pro mne a pro evan­ge­li­um, zachrá­ní jej.“ (Mar­ko­vo evan­ge­li­um 8:34–35)

Posel­ství Ježí­še oslo­ví mno­hé lidi, ale kla­dou mu vlast­ní hra­ni­ce. Není však mož­né vzít si od Něj jen to dob­ré a pří­jem­né, „pokoj a požeh­na­ní“ a záro­veň odmí­tat nese­ní kří­že. Sku­teč­ně při­jmout Jeho posel­ství zna­me­ná i při­pra­ve­nost nést odmít­nu­tí svě­ta, tak jako ho sná­šel On a být mu posluš­ný, i kdy­by nás to mělo stát smrt.

Bohu­žel i dnes se mno­zí lidé odvo­lá­va­jí na Boží milost a hlá­sa­jí, že se sta­čí obrá­tit až někdy v budouc­nos­ti nebo postup­ně. Tako­vým posto­jem popí­ra­jí, že je tře­ba brát na sebe kříž už teď bez odkla­du, a skr­ze kříž den­ně ztrá­cet svůj život. Tito lidé nevo­la­jí dru­hé k obrá­ce­ní, ale k nábož­né­mu živo­tu. Jde o pře­kru­co­vá­ní prav­dy, že jen skr­ze pozná­ní a při­je­tí Boží­ho slo­va může­me mít věč­ný život.

Ježíš řekl Židům, kte­ří mu uvě­ři­li: „Zůsta­ne­te-li v mém slo­vu, jste oprav­du mými učed­ní­ky. Pozná­te prav­du a prav­da vás uči­ní svo­bod­ný­mi.“ Odpo­vě­dě­li mu: „Jsme potom­ci Abra­ha­mo­vi a nikdy jsme niko­mu neo­t­ro­či­li. Jak můžeš říkat: sta­ne­te se svo­bod­ný­mi?“ Ježíš jim odpo­vě­děl: „Amen, amen, pra­vím vám, že kaž­dý, kdo hře­ší, je otro­kem hří­chu. Otrok nezů­stá­vá v domě navždy; navždy zůstá­vá syn. Když vás Syn osvo­bo­dí, bude­te sku­teč­ně svo­bod­ni.“ (Jano­vo evan­ge­li­um 8:31–36)

Při­je­tí Ježí­še není ničím jiným, než se zto­tož­nit s prav­dou, kte­rou On při­ne­sl. Pak už nejsem já vlast­ním měřít­kem pro sebe. Už mi nejde o moje plá­ny, cíle, před­sta­vy o svě­tě, o sobě a o Bohu, ale o rea­li­tu. Řec­ké slo­vo pro obrá­ce­ní je „meta­no­ia“ — což zna­me­ná v pře­kla­du změ­na myšlení.

Vybí­zím vás, brat­ří, pro Boží milo­sr­den­ství, abys­te sami sebe při­ná­še­li jako živou, sva­tou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pra­vá boho­služ­ba. A nepři­způ­so­buj­te se tomu­to věku, nýbrž pro­mě­ňuj­te se obno­vou své mys­li, abys­te moh­li roz­po­znat, co je vůle Boží, co je dob­ré, Bohu milé a doko­na­lé. (Říma­nům 12:1–2)

Prav­da není sub­jek­tiv­ní pojem, kte­rý můžu měnit pod­le mých před­stav. Já se musím při­způ­so­bit prav­dě — já nedo­ko­na­lý se musím při­způ­so­bit doko­na­lé­mu. Ježíš oče­ká­vá, abychom se jeho Slo­vu bez­pod­mí­neč­ně svěřili:

Kdo při­jal má při­ká­zá­ní a zacho­vá­vá je, ten mě milu­je. A toho, kdo mě milu­je, bude milo­vat můj Otec; i já ho budu milo­vat a dám se mu poznat. (Jano­vo evan­ge­li­um 14:21)

Při­je­tí Ježí­še tedy nezna­me­ná jed­no­du­še věřit, že Ježíš žil, zemřel a vstal z mrtvých. Je nut­né podří­dit svůj život vše­mu, co On hlá­sal. Nesta­čí jed­nou zopa­ko­vat dopře­du napsa­nou nebo předří­ka­nou mod­lit­bu pod sil­ným poci­to­vým vli­vem. Ježí­šo­vo volá­ní, lás­ka a milost, se kte­rou se obra­cel k lidem, se dotkla i cel­ní­ka Zachea. Ten­to záži­tek s Ježí­šem ale byl jen začát­kem. Všech­no, co od Ježí­še zaku­sil ho při­nu­ti­lo ke změ­ně a k činům — oka­mži­tě byl ochot­ný vzdát se vše­ho, co do té doby neby­lo v jeho živo­tě ve sho­dě s Boží vůlí.

Ježíš vešel do Jeri­cha a pro­chá­zel jím. Tam byl muž jmé­nem Zacheus, vrch­ní cel­ník a veli­ký boháč; tou­žil uvi­dět Ježí­še, aby poznal, kdo to je, ale poně­vadž byl malé posta­vy, nemohl ho pro zástup spat­řit. Běžel pro­to napřed a vyle­zl na moru­ši, aby ho uvi­děl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš při­šel k tomu mís­tu, pohlé­dl vzhů­ru a řekl: „Zachee, pojď rych­le dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rych­le sle­zl a s rados­tí jej při­jal. Všich­ni, kdo to vidě­li, repta­li: „On je hos­tem u hříš­né­ho člo­vě­ka!“ Zacheus se zasta­vil a řekl Pánu: „Polo­vi­nu své­ho jmě­ní, Pane, dávám chudým, a jestli­že jsem něko­ho oši­dil, nahra­dím mu to čtyř­ná­sob­ně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes při­šlo spa­se­ní do toho­to domu; vždyť je to také syn Abra­ha­mův. Neboť Syn člo­vě­ka při­šel, aby hle­dal a spa­sil, co zahy­nu­lo.“ (Lukášo­vo evan­ge­li­um 19:1–10)

Evan­ge­li­um (řec. euan­ge­li­on) je „radost­ná zvěst“. Zna­me­ná to, že z Boží milos­ti může­me cho­dit po ces­tě Ježí­še, může­me milo­vat čis­tě a oprav­do­vě jako On a zakou­šet s Ním vítěz­ství nad kaž­dým hří­chem. Když se z toho radu­je­me, tak to při­ne­se ovo­ce i v našem životě.

Vele­ben buď Bůh a Otec Pána naše­ho Ježí­še Kris­ta, neboť nám ze své­ho veli­ké­ho milo­sr­den­ství dal vzkří­še­ním Ježí­še Kris­ta nově se naro­dit k živé nadě­ji. Dědic­tví nehy­nou­cí, nepo­sk­vr­ně­né a nevad­nou­cí je při­pra­ve­no pro vás v nebe­sích a Boží moc vás skr­ze víru stře­ží ke spa­se­ní, kte­ré bude odha­le­no v posled­ním čase. Z toho se raduj­te, i když snad máte ješ­tě nakrát­ko pro­jít zármut­kem roz­ma­ni­tých zkou­šek, aby se pra­vost vaší víry, mno­hem dra­ho­cen­něj­ší než pomí­je­jí­cí zla­to, jež pře­ce též bývá zkou­še­no ohněm, pro­ká­za­la k vaší chvá­le, slá­vě a cti v den, kdy se zje­ví Ježíš Kris­tus. Ač jste ho nevi­dě­li, milu­je­te ho; ač ho ani nyní nevi­dí­te, přec v něho věří­te a jásá­te nevý­slov­nou, vzne­še­nou rados­tí, a tak dochá­zí­te cíle víry, spa­se­ní duší. … Odhod­la­ně se tedy při­prav­te ve své mys­li, buď­te stříz­li­ví a celou svou nadě­ji upně­te k milos­ti, kte­rá k vám při­chá­zí ve zje­ve­ní Ježí­še Kris­ta. Jako posluš­né děti nedej­te se opa­no­vat žádost­mi, kte­ré vás ovlá­da­ly před­tím, v době vaší nevě­do­mos­ti; ale jako je sva­tý ten, kte­rý vás povo­lal, buď­te i vy sva­tí v celém způ­so­bu živo­ta. Vždyť je psá­no: ‚Sva­tí buď­te, neboť já jsem sva­tý.‘ Jestli­že ‚vzý­vá­te jako Otce‘ toho, kdo nestran­ně sou­dí kaž­dé­ho pod­le jeho činů, v báz­ni před ním žij­te dny své­ho pozem­ské­ho živo­ta. Víte pře­ce, že jste z prázd­no­ty své­ho způ­so­bu živo­ta, jak jste jej pře­ja­li od otců, neby­li vykou­pe­ni pomí­ji­tel­ný­mi věc­mi, stří­brem nebo zla­tem, nýbrž pře­vzác­nou krví Kris­to­vou. On jako berá­nek bez vady a bez poskvr­ny byl k tomu pře­dem vyhléd­nut před stvo­ře­ním svě­ta a při­šel kvů­li vám na kon­ci časů. Skr­ze něho věří­te v Boha, kte­rý ho vzkří­sil z mrtvých a dal mu slá­vu, tak­že se vaše víra i nadě­je upí­ná k Bohu. Když jste nyní v posluš­nos­ti při­ja­li prav­du a tak očis­ti­li své duše k nepřed­stí­ra­né bra­tr­ské lás­ce, z upřím­né­ho srd­ce vytr­va­le se navzá­jem milu­j­te. Vždyť jste se zno­vu naro­di­li, niko­li z pomí­ji­tel­né­ho seme­ne, nýbrž z nepo­mí­ji­tel­né­ho, skr­ze živé a věč­né slo­vo Boží. Neboť ‚všich­ni lidé jako trá­va a všech­na jejich krá­sa jako květ trá­vy. Uschne trá­va, květ opad­ne, ale slo­vo Hos­po­di­no­vo zůstá­vá na věky‘ — to je to slo­vo, kte­ré vám bylo zvěs­to­vá­no v evan­ge­liu. (1. Pet­rův list 1:3–25)

Obrá­ce­ní je tedy něco vidi­tel­né­ho a zaku­si­tel­né­ho v živo­tě člo­vě­ka. Ježí­šo­vo spa­se­ní nás očis­tí od našich dří­věj­ších tužeb k „lás­ce bez pokry­tec­tví“ a dává sílu k tomu, abychom „se měli rádi hor­li­vě a z čis­té­ho srd­ce“. To je ovo­ce, kte­ré se nedá ani napo­do­bit ani nějak zfal­šo­vat a kte­ré v nás může vypěs­to­vat jen Jeho síla. Hod­ně věcí se dá dělat ve „jmé­nu Ježí­še“, ale pře­ce se člo­věk může oklamat:

Ne kaž­dý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do krá­lov­ství nebes­ké­ho; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebe­sích. Mno­zí mi řek­nou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jmé­nu nepro­ro­ko­va­li a ve tvém jmé­nu nevy­mí­ta­li zlé duchy a ve tvém jmé­nu neu­či­ni­li mno­ho moc­ných činů?‘ A teh­dy jim pro­hlá­sím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jdě­te ode mne, kdo se dopouš­tí­te nepra­vos­ti.‘ (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 7:21–23)

Ježíš nám při­ne­sl Boží lás­ku, abychom skr­ze ni moh­li milo­vat i my. Nezve nás na nábo­žen­ský pro­gram, ale na sebe­o­de­vzdá­ní. Ti, kte­ří se prv­ní obrá­ti­li na hlá­sa­ní evan­ge­lia apoš­to­lů poro­zu­mě­li této zvěs­ti a podě­li­li se o svůj život ve spo­le­čen­ství, den co den se ode­vzdá­va­jí­ce dru­hým v lás­ce (viz Skut­ky 2:37–47).

Milo­va­ní, milu­j­me se navzá­jem, neboť lás­ka je z Boha, a kaž­dý, kdo milu­je, z Boha se naro­dil a Boha zná. Kdo nemi­lu­je, nepo­znal Boha, pro­to­že Bůh je lás­ka. V tom se uká­za­la Boží lás­ka k nám, že Bůh poslal na svět své­ho jedi­né­ho Syna, abychom skr­ze něho měli život. V tom je lás­ka: ne že my jsme si zami­lo­va­li Boha, ale že on si zami­lo­val nás a poslal své­ho Syna jako oběť smí­ře­ní za naše hří­chy. Milo­va­ní, jestli­že Bůh nás tak milo­val, i my se máme navzá­jem milo­vat. Boha nikdy nikdo nevi­děl, ale jestli­že se milu­je­me navzá­jem, Bůh v nás zůstá­vá a jeho lás­ka v nás dosáh­la své­ho cíle. (1. Janův list 4:7–12)

Hle­dej tedy obrá­ce­ní, při­jmi Ježí­še, a skr­ze Něho Boží lás­ku, abys i ty mohl vydat svě­dec­tví jako apoš­tol Jan:

My víme, že jsme pře­šli ze smr­ti do živo­ta, pro­to­že milu­je­me své bra­t­ry. Kdo nemi­lu­je, zůstá­vá ve smr­ti. Kdo­ko­liv nená­vi­dí své­ho bra­t­ra, je vrah — a víte, že žád­ný vrah nemá podíl na věč­ném živo­tě. Pod­le toho jsme pozna­li, co je lás­ka, že on za nás polo­žil život. A tak i my jsme povin­ni polo­žit život za své bra­t­ry. (1. Janův list 3:14–16)