Marie – náš vzor, ne však před­mět uctívání

Věří­me, že Ježíš je prav­di­vý Bůh, kte­rý se pro nás stal člo­vě­kem. Jeho mat­ka pro­to pro nás nemů­že zůstat nedů­le­ži­tá. Je však důle­ži­té, abychom si o mat­ce naše­ho Pána utvo­ři­li objek­tiv­ní obraz na zákla­dě jedi­ných spo­leh­li­vých zdro­jů týka­jí­cích se její oso­by – evan­ge­lií a Skut­ků apoš­tolských. V tom­to člán­ku chce­me uká­zat, že si váží­me víry ženy, kte­rá sama sebe nazva­la: „slu­žeb­ni­ce Pána“ (Lukáš 1:38), ale tak­též chce­me vyjá­d­řit kri­ti­ku uctí­vá­ní Marie, kte­rá neod­po­ví­dá vůli Boží a ani vůli Jeho služebnice.

1 Mari­am, mat­ka Ježíšova

Nová kapi­to­la v Boží his­to­rii lid­stva zača­la roku 7 ane­bo 8 před Kr., kdy dív­ka jmé­nem Mari­am^[1] z gali­lej­ské ves­ni­ce Naza­ret byla neo­če­ká­va­ně posta­ve­na před Boží povo­lá­ní, aby se sta­la mat­kou Spa­si­te­le (Lukáš 1:26–38). Mari­am odpo­vě­dě­la „ano“ úko­lu, kte­rým ji Bůh pově­řil. Sta­la se mat­kou Spa­si­te­le lid­stva, Ježí­še, věč­né­ho Slo­va, kte­rý se stal člo­vě­kem. V jejím syno­vi se neko­neč­ný Bůh sjed­no­til v jed­nu oso­bu se stvo­ře­nou bytostí.

Mari­am, jako mat­ka Mesi­á­še, muse­la od samé­ho počát­ku sná­šet Ježí­šo­vo poní­že­ní. Při Jeho naro­ze­ní nemě­la svůj domov (Lukáš 2:7). Zane­dlou­ho po této udá­los­ti muse­la se svým mužem a dítě­tem uté­ci (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 2:13–15). Když měl Ježíš dva­náct let, byla nuce­na podří­dit své mateř­ské city Ježí­šo­vu vzta­hu s Jeho věč­ným Otcem (Lukáš 2:48–49):

Když ho rodi­če spat­ři­li, ulek­li se a jeho mat­ka mu řek­la: „Synu, proč jsi nám to udě­lal? Pohleď, tvůj otec a já jsme tě s boles­tí hle­da­li.“ A on jim řekl: „Proč jste mě hle­da­li? Copak jste nevě­dě­li, že musím být v tom, co je mého Otce?“

Podí­vej­me se na pří­běh, kte­rý se ode­hrál na začát­ku Ježí­šo­vy veřej­né činnosti:

Tře­tí­ho dne pak byla svat­ba v Káně Gali­lej­ské a byla tam Ježí­šo­va mat­ka. Na svat­bu byl pozván také Ježíš a jeho učed­ní­ci. A když došlo víno, řek­la Ježí­ši jeho mat­ka: „Nema­jí víno.“ Ježíš jí řekl: „Ženo, co mám já s tebou? Moje hodi­na ješ­tě nepři­šla.“ Jeho mat­ka řek­la slu­žeb­ní­kům: „Udě­lej­te, coko­li by vám řekl.“ (Jan 2:1–5)

I když měla Marie sta­rost, Ježí­šo­va odpo­věď zní jako napo­me­nu­tí. Ten­to výraz „Co mám já s tebou“ (doslov­ně v řec­kém tex­tu „τί έμοί καί σοί“) vyja­dřu­je oddě­le­ní se. Má semit­ský původ a pou­ží­val se na vyjá­d­ře­ní nesou­hla­su pro­ti zása­hu něko­ho jiné­ho, ane­bo ješ­tě sil­ně­ji, jeho odmít­nu­tí. Stej­ný­mi slo­vy oslo­vo­va­li Ježí­še i lidé, kte­ří měli démo­na: (Lukáš 8:27–28)

A když vystou­pil na zem, setkal se s ním jeden muž z toho měs­ta, kte­rý měl už dlou­hou dobu démo­ny. Neno­sil žád­né šaty ani nebyd­lel v domě, ale v hrob­kách. Když pak spat­řil Ježí­še, vykři­kl, padl před ním a hla­si­tě zvo­lal: „Co je ti do mě, Ježí­ši, Synu Nej­vyš­ší­ho Boha? Pro­sím tě, abys mě netrýznil!“

Z Ježí­šo­vy reak­ce lze před­po­klá­dat, že v posto­ji Marie neby­lo něco úpl­ně v pořád­ku. Mož­ná chtě­la pro­blém rych­le vyře­šit, a tím roz­hod­nout, co má Ježíš udělat.
Marie Ježí­še dob­ře zna­la a moh­la by důvě­řo­vat, že udě­lá to nej­lep­ší. Ježíš svou odpo­vě­dí také uka­zu­je, že Bůh není závis­lý na jakém­ko­li lid­ském zása­hu, aby vypl­nil Své plány.

Mari­am napo­me­nu­tí při­ja­la a pone­cha­la vše ostat­ní na Ježí­ši. Za prin­cip její­ho dal­ší­ho živo­ta bychom měli pova­žo­vat její slo­va v této situ­a­ci, kte­rá jsou zacho­vá­na i pro nás:

Udě­lej­te, coko­li by vám řekl. (Jan 2:5)

Muse­la sná­šet roz­dě­le­ní ve své vlast­ní rodi­ně, zapří­či­ně­né Ježí­šo­vým veřej­ným vystou­pe­ním, když o něm vlast­ní pří­buz­ní poví­da­li, že se pomá­tl (Marek 3:20–21.31–35). Její pokus o urov­ná­ní toho­to napě­tí byl neú­spěš­ný. Ježíš před vše­mi vyjá­d­řil, že duchov­ní vzta­hy jsou před­něj­ší než rodinné:

On však tomu, kdo mu to řekl, odpo­vě­děl: „Kdo je má mat­ka? A kdo jsou moji brat­ři?“ Uká­zal rukou na své učed­ní­ky a řekl: „Pohleď, toto je má mat­ka a moji brat­ři. Kdo­ko­li totiž koná vůli mého nebes­ké­ho Otce, ten je můj bra­tr a sest­ra a mat­ka.“ (Matouš 12:48–50)

I když vše­mu nero­zu­mě­la, zůsta­la Ježí­šo­vi věr­ná až do Jeho smr­ti. Teh­dy se ji Ježíš roz­ho­dl svě­řit radě­ji své­mu učed­ní­ko­vi Jano­vi, než svým nevě­ří­cím pří­buz­ným:

U Ježí­šo­va kří­že však stá­ly jeho mat­ka a sest­ra jeho mat­ky, Marie Kle­o­fášo­va a Marie Mag­da­lé­na. Když tedy Ježíš spat­řil mat­ku a učed­ní­ka, kte­ré­ho milo­val, jak tam sto­jí, řekl své mat­ce: „Ženo, hle, tvůj syn.“ Potom řekl tomu učed­ní­ko­vi: „Hle, tvá mat­ka.“ A od té chví­le ji ten učed­ník při­jal k sobě. (Jan 19:25–27)

Z toho­to tex­tu není mož­né vyvo­dit, že by Ježíš chtěl říct, že Mari­am je duchov­ní mat­kou všech věří­cích. Ver­še samy zmi­ňu­jí, jak ta slo­va Jan pocho­pil. Mož­ná chtěl Ježíš také vyjá­d­řit, že se křes­ťa­né o sebe mají sta­rat a nepře­ne­chá­vat to těm, kte­ří jsou mimo církev.
Po zmrtvýchvstá­ní a nane­bevstou­pe­ní Ježí­še nachá­zí­me Mari­am mezi učed­ní­ky. (Skut­ky 1:14). Toto je posled­ní zprá­va, kte­rou o ní víme. Může­me před­po­klá­dat, že zůsta­la s Janem po zby­tek své­ho živo­ta, při­spě­la k budo­vá­ní církve v poko­ře a zemře­la jako věr­ný učed­ník. Zbý­va­jí­cí kapi­to­ly Skut­ků a všech lis­tů Nové­ho Záko­na^[2] už Mari­am vůbec nezmi­ňu­jí. To uka­zu­je, že ji křes­ťa­né nepři­su­zo­va­li výji­meč­né postavení.

2 Uctí­vá­ní Marie?

Marie řek­la:

Hle, od nynějš­ka mne budou bla­ho­sla­vit všech­na poko­le­ní… (Lukáš 1:48)

Zna­me­ná to, že je správ­né se k Mat­ce Ježí­še důvěr­ně obra­cet v modlitbě?

Marie je bla­ho­sla­ve­ná tím samým způ­so­bem, jak to vyjá­d­ři­la její pří­buzná Alžběta:

A bla­ze té, kte­rá uvě­ři­la, neboť se napl­ní to, co jí bylo řeče­no od Pána. (Lukáš 1:45)

Ježíš pova­žo­val kaž­dé­ho věří­cí­ho za blahoslaveného:

Bla­ze těm, kte­ří nevi­dě­li, a uvě­ři­li. (Jan 20:29)

Když Marie vyslo­vi­la výše uve­de­ná slo­va (Lukáš 1:48), násle­do­va­la pří­klad Lei, kte­rá při naro­ze­ní Aše­ra, před­ka jed­no­ho z dva­nác­ti kme­nů Izra­e­le, řekla:

To je pro mé bla­ho! Ženy mi budou bla­ho­sla­vit! Dala mu tedy jmé­no Ašer, Bla­že­ný. (Gene­sis 30:13)

Význam naro­ze­ní Ježí­še dale­ko pře­vy­šu­je význam naro­ze­ní patri­ar­chů. Naro­ze­ní Ježí­še je důle­ži­té pro všech­na poko­je­ní. Pro­to lidé všech gene­ra­cí mají důvod se rado­vat nad Marii­nou vírou. Ale křes­ťa­né nema­jí ani nejmen­ší důvod mod­lit se k mat­ce Mesi­á­še, jako ani nemě­li dce­ry Izra­e­le mod­lit se k Lei. Jen Bůh je hoden při­jmout naše mod­lit­by! Ani v slo­vech Marie, ani v žád­ném jiném mís­tě Sva­té­ho Písma nena­jde­me nejmen­ší důvod k uctí­vá­ní Marie naši­mi mod­lit­ba­mi, ani k prosbě o přímlu­vu. Bib­le je plná mod­li­teb. Ale všech­ny mod­lit­by jsou smě­ro­va­né k Bohu ane­bo k Ježí­šo­vi. V Bib­li není jedi­ná mod­lit­ba smě­ro­va­ná k lid­ské bytos­ti, (Moj­ží­šo­vi, Abra­há­mo­vi, ani Ště­pá­no­vi, kte­rý byl uka­me­no­ván krát­ce po Ježí­šo­vě smrti…).

To jsem sly­šel a viděl já, Jan. A když jsem to usly­šel a spat­řil, padl jsem na kole­na k nohám andě­la, kte­rý mi to ozna­mo­val. Ale on mi řekl: „Střez se toho! Jsem jen slu­žeb­ník jako ty a tvo­ji brat­ří pro­ro­ci a ti, kdo se drží slov této kni­hy. Před Bohem poklek­ni!“ (Zje­ve­ní Jano­vo 22:8–9)

Pánu, své­mu Bohu, se budeš kla­nět a jemu jedi­né­mu budeš slou­žit. (Matouš 4:10)

Někte­ří lidé namí­ta­jí, že Marii neu­ctí­va­jí, jen ji pro­sí, aby se za ně při­mlou­va­la, podob­ně jako může­me poprosit jaké­ho­ko­li křes­ťa­na, aby se za nás mod­lil. Ten­to důvod ale neob­sto­jí, nejen pro absen­ci bib­lic­ké­ho zákla­du, ale i pro­to, že Marie mezi námi už neži­je, ale žije v Boží pří­tom­nos­ti. Hra­ni­ce mezi tím­to pomí­ji­tel­ným svě­tem a věč­ným Božím svě­tem exis­to­va­la stej­ně v minu­los­ti jako i dnes. Násle­du­jí­cí výrok o Abra­há­mo­vi a Izra­e­li (Jáko­bo­vi), před­cích izra­el­ské­ho lidu byl napsán sta­ro­zá­kon­ním pro­ro­kem . Tato slo­va pla­tí tak­též pro Marii:

Ty jsi zajis­té otec náš; nebo Abra­ham nic neví o nás, a Izra­el nezná nás. Ty jsi, Hos­po­di­ne, otec náš, vyku­pi­tel náš, toť jest od věč­nos­ti jmé­no tvé. (Iza­i­áš 63:16)

Kdo z učed­ní­ků poznal Marii lépe než Jan, kte­rý se o ni sta­ral po Ježí­šo­vě smr­ti? S nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí ji Jan pře­žil a dokon­čil všech­ny svo­je spi­sy až po její smr­ti. Kdy­by byl Jan pro­sil o Marii­nu přímlu­vu po její smr­ti, měli bychom o tom najít něja­ké sto­py v novozá­kon­ních spi­sech a v tra­di­ci dru­hé­ho sto­le­tí. Ve sku­teč­nos­ti nena­jde­me žád­nou zmín­ku o tako­vé pra­xi. Může­me mít úpl­nou důvě­ru k apoš­to­lům, že by se o tako­vém důle­ži­tém pozná­ní zmí­ni­li i ve svých lis­tech. Kaž­dý, kdo má sku­teč­nou úctu k Marii, bude násle­do­vat její­ho pří­kla­du a vele­bit Pána a rado­vat se v Bohu, jejím Vyku­pi­te­li (Lukáš 1:46–47).

3 Marie – náš prostředník?

Bib­le nám dává vel­mi jas­né výpo­vě­di k otáz­ce prostřednictví:

Je pře­ce jedi­ný Bůh a jedi­ný pro­střed­ník mezi Bohem a lid­mi, člo­věk Kris­tus Ježíš. (1. list Timo­te­o­vi 2:5)

Pro­to je také scho­pen doko­na­le spa­sit ty, kdo skr­ze něj při­chá­ze­jí k Bohu, neboť je stá­le živ, aby za ně oro­do­val. (Židům 7:25)

Mno­zí for­mál­ně sou­hla­sí s těmi­to výro­ky, ale přes­to děla­jí z Marie „pro­střed­ni­ci k pro­střed­ní­ko­vi“, jako papež Lev XIII. prohlásil:

Jako žád­ný člo­věk nepři­chá­zí k Otci, jen skr­ze Syna, tak nikdo nepři­chá­zí ke Kris­tu, jen skr­ze Jeho Mat­ku. /Octobri men­se, Encykli­ka pape­že Leva XIII O růžen­ci (1891)/

Když je náš pří­stup k Ježí­šo­vi jen skr­ze Marii, sou­hla­sit s tou­to myš­len­kou pak zna­me­ná popřít jedi­neč­né Ježí­šo­vo prostřednictví.
Neo­de­vzdal Ježíš, ješ­tě když visel na kří­ži, svo­ji vlast­ní mat­ku za mat­ku celé­ho lid­stva (Jan 19:25–27)? Není toto dosta­teč­ným důvo­dem k tomu, abychom se utí­ka­li k Marii s plnou důvě­rou? Kdo nás lépe pozná, než naše vlast­ní matka?

Sku­teč­nos­tí je, že v Bib­li se o tom­to nic nepí­še. Ježíš, jako zod­po­věd­ný syn, upřed­nost­nil svě­řit svo­ji mat­ku své­mu nej­bliž­ší­mu učed­ní­ko­vi, jako svým „bra­t­rům“^[3], kte­ří v Něho teh­dy ješ­tě nevěřili.

Nepo­slou­chá Ježíš obzvláš­tě svo­ji mat­ku? Jak by Syn mohl opo­vr­ho­vat prosba­mi své mat­ky? Kaž­dý, kdo tak­to pře­mýš­lí ve sku­teč­nos­ti popí­rá lás­ku Boha, kte­rý se obra­cí ke všem lidem bez ohle­du na oso­bu. Když při­stu­pu­je­me k Bohu s čis­tým posto­jem, On nás vysly­ší. Když tako­vý postoj nemá­me, ani Marie nám nepo­mů­že. Sám Ježíš nás volá a říká:

Pojď­te ke mně všich­ni, kte­ří pra­cu­je­te a jste obtěž­ká­ni, a já vám dám odpo­či­nout. Vez­mě­te na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mír­ný a pokor­ný v srd­ci; a najde­te odpo­či­nek pro své duše. Vždyť mé jho je pří­jem­né a mé bře­me­no leh­ké. (Matouš 11:28–30)

Všech­no, co mi dává Otec, při­jde ke mně; a toho, kdo ke mně při­chá­zí, jis­tě nevy­že­nu ven. (Jan 6:37)

4 Marie – bez hříchu?

Pod­le svě­dec­tví Nové­ho Záko­na byl Ježíš bez hříchu:

Kdo z vás mě usvěd­čí z hří­chu? A když říkám prav­du, proč mi nevě­ří­te? (Jan 8:46)

V sou­la­du s prv­ní­mi křes­ťa­ny věří­me, že Ježíš byl jedi­ným člo­vě­kem, kte­rý měl prá­vo tuto větu vyslovit.

Nyní však je zje­ve­na Boží spra­ve­dl­nost bez záko­na, dosvěd­čo­va­ná záko­nem i pro­ro­ky, Boží spra­ve­dl­nost skr­ze víru v Ježí­še Kris­ta pro všec­ky, kdo věří. Není totiž roz­dí­lu: všich­ni zhře­ši­li a jsou dale­ko od Boží slá­vy; (Říma­nům 3:21–23)

Nemá­me totiž nej­vyš­ší­ho kně­ze neschop­né­ho cítit s naši­mi sla­bost­mi, ale tako­vé­ho, kte­rý byl ve všem pokou­šen podob­ně jako my, avšak zůstal bez hří­chu. (Židům 4:15)

Slu­še­lo se totiž, abychom měli tako­vé­ho­to nej­vyš­ší­ho kně­ze — sva­té­ho, nevin­né­ho, nepo­sk­vr­ně­né­ho, oddě­le­né­ho od hříš­ní­ků a vyvý­še­né­ho nad nebe­sa. (Židům 7:26)

On se nedo­pus­til hří­chu a v jeho ústech se nena­šla lest. (1. list Pet­rův 2:22)

Ale o Marii nena­jde­me žád­ný podob­ný výrok v Bib­li. Přes­to je andě­lův pozdrav z Luká­še 1:28 čas­to, avšak nespráv­ně, cito­ván jako bib­lic­ký důkaz její bezhříšnosti:

Zdra­vím tě, milos­ti plná, Pán s tebou.

Celé uče­ní o bez­hříš­nos­ti Marie se zaklá­dá na tom­to výro­ku, „milos­ti plná“, kte­rý je nespráv­ným pře­kla­dem pod­le ver­ze Vul­gá­ty^[4] „gra­cia ple­na“. V ori­gi­nál­ních řec­kých tex­tech však sto­jí psáno„kecharitómené“, což v pře­kla­du zna­me­ná „milos­tí obda­ře­ná“. Anděl tím chtěl říci, že dosta­la neza­slou­že­ný dar poro­dit Mesi­á­še. Ale o Ště­pá­no­vi je napsáno:

Ště­pán, plný víry a moci, pak dělal mezi lidem veli­ké divy a zázra­ky. (Skut­ky 6:8)

Zde v řec­kém ori­gi­ná­lu sku­teč­ně sto­jí „plé­rés chári­tos“= plný milos­ti. Přes­to nikdo z toho­to mís­ta nevy­vo­dí stej­ný závěr jako o Marii. Ani v Ště­pá­no­vě pří­pa­dě nemů­že­me mlu­vit o bez­hříš­nos­ti, i když si váží­me posluš­nos­ti a odda­nos­ti prv­ní­ho mučedníka.
Cír­kev­ní spi­so­va­te­lé prv­ních sto­le­tí si také byli vědo­mi toho, že Marie zhře­ši­la. Podí­vej­me se na komen­tář k Matou­ši 12:46–50 Jana Zlatoústého:

Ve sku­teč­nos­ti, to co se roz­hod­la udě­lat bylo ze zby­teč­né ješit­nos­ti. Chtě­la totiž uká­zat lidem, že má nad svým synem moc a auto­ri­tu, nero­zu­mě­jíc zatím vel­ké věci, o kte­rou Mu šlo. Odtud pochá­zel její nevhod­ný postoj. (Jan Zla­to­ús­tý, Homi­lie k Matou­šo­vi, homi­lie 44)

I když s inter­pre­ta­cí Jana Zla­to­ús­té­ho úpl­ně nesou­hla­sí­me, přes­to jeho pří­klad uka­zu­je, že pro toho­to kato­lic­ké­ho svět­ce ze 4. sto­le­tí neby­la Marii­na bez­hříš­nost dogmatem.

V jed­no­tě s Kle­men­tem Ale­xan­drij­ským vyznáváme:

…a pro­to také On jedi­ný je soud­ce, pro­to­že On jedi­ný je bez­hříš­ný. (Kle­ment Ale­xan­drij­ský, Pae­da­go­gus I,4,2)

5 Marie – mat­ka boží?

Kon­cil v Efe­zu (431) vytvo­řil výraz „the­o­to­kos“ (boho­ro­dič­ka). Toto ozna­če­ní je správ­né, pro­to­že ten, kte­rý se jí naro­dil, je prav­di­vým Bohem a prav­di­vým člo­vě­kem. Samo­zřej­mě je jas­né, že věč­ný Stvo­ři­tel vesmí­ru je bez jaké­ho­ko­li půvo­du. Je pro Něho nemož­né mít otce nebo matku.

Přes­to Pavel v lis­tě Korint­ským píše:

(moud­rost) … kte­rou nikdo z vlád­ců toho­to věku nepo­znal, neboť kdy­by ji pozna­li, neu­kři­žo­va­li by Pána slá­vy. (1. Korint­ským 2:8),

což v důsled­ku zna­me­ná, že ukři­žo­va­li Boha (Pán slávy=Bůh). Podob­ným způ­so­bem může­me i my říci, že Marie poro­di­la Boha. Ter­mín the­o­to­kos se pak týká Ježí­šo­vy při­ro­ze­nos­ti, a ne Marie. V tom­to smys­lu bib­lic­ké, ale nespráv­ně zdů­raz­ňo­va­né uče­ní Efez­ské­ho kon­ci­lu ved­lo k sil­né­mu důra­zu na nebib­lic­ké vzý­vá­ní Marie. V té době bylo obrov­ské množ­ství poha­nů začle­ně­no do církve. To mělo za důsle­dek, že kult Mag­na Mater, se kte­rým se Pavel setkal už v Efe­zu (Skut­ky 19:23–40), byl nako­nec, ač v poně­kud jiné podo­bě, akcep­to­ván do řad teh­dej­ších věřících.
Výraz „Boho­ro­dič­ka“ (ane­bo ješ­tě více zjed­no­du­še­ně: „Mat­ka Boží“) je čas­to špat­ně chá­pán. V mno­hých lidech před­sta­va mat­ky vyvo­lá­vá emo­ce. „Nebeský Otec“ při­jí­má „Nebeskou Mat­ku“ ke své­mu boku. Marie je tím­to titu­lem pový­še­na na úro­veň Boha. Vět­ši­na jejich mod­li­teb je pak smě­ro­vá­na ke „Krá­lov­ně Nebes“. Ten­to titul byl ve Starém Záko­ně pou­žit jen v nega­tiv­ním význa­mu (porov­nej s Jere­mi­á­šem 7:18).

Marie má zadr­žo­vat tres­ta­jí­cí ruku své­ho Syna.^[5] Ten­to výrok vyvo­lá­vá dojem, že milo­srd­ný Bůh je od nás vzdálený.

Bib­le nás však učí o jiném Bohu, kte­rý není od nás daleko:

…aby hle­da­li Pána, zda by se ho snad moh­li dotknout a nalézt ho, ačko­li není dale­ko od žád­né­ho z nás. Jím totiž žije­me, hýbe­me se a trvá­me. (Skut­ky 17:27–28)

Boží milo­sr­den­ství a blíz­kost může­me vidět z mno­hých míst v Bib­li. Někdy je Bůh porov­nán s matkou:

I zdaliž se může zapo­me­nou­ti žena nad nemluv­ňát­kem svým, aby se nes­li­to­va­la nad plo­dem živo­ta své­ho? A byť se pak ony zapo­mně­ly, já však neza­po­me­nu se na tě. (Iza­i­áš 49:15)

Jako ten, kte­ré­hož mat­ka jeho těší, tak já vás těši­ti budu, a tak v Jeruza­lémě potě­šo­vá­ni bude­te. (Iza­i­áš 66:13)

Chce­me slou­žit Jemu samé­mu, kte­rý je pro nás i otcem i mat­kou. Chce­me slou­žit Jemu, naše­mu jedi­né­mu Bohu a Spa­si­te­li, tak jako to děla­la i Marie ve spo­le­čen­ství učed­ní­ků Ježíše.