Kdo je Bůh? Co může­me o něm vědět?

V před­cho­zí čás­ti toho­to člán­ku (Proč věřiť v Boha? — Bůh a věda) jsme psa­li o tom, zda věda vylu­ču­je exis­ten­ci Boha Stvo­ři­te­le. Vidě­li jsme, že věda doká­že přes­ně popsat pro­ce­sy v hmot­ném svě­tě. Posky­tu­je ade­kvát­ní odpo­vě­di na otáz­ky typu „jak“, ale ze své pod­sta­ty a svých metod se věda neza­bý­vá otáz­kou proč. Har­mo­nie, krá­sa a v nepo­sled­ní řadě vědec­ká popis­nost pří­ro­dy však před­po­klá­dá exis­ten­ci inte­li­gent­ní­ho Stvo­ři­te­le. Ale kdo jím je? O tom píše­me níže.

Stá­vá se, že lidé odmít­nou víru v Boha, pro­to­že se setka­li se zkres­le­nou před­sta­vou o něm. O Bohu exis­tu­jí růz­né před­sud­ky a vysně­né před­sta­vy… Pro­to bychom chtě­li nej­pr­ve něco napsat o jeho vlast­nos­tech a cha­rak­te­ru na zákla­dě něko­li­ka bib­lic­kých citátů.

Bůh je zdro­jem existence

Nikdo Boha nestvo­řil. V tom se liší od vše­ho, co na tom­to svě­tě exis­tu­je. Bůh je jedi­ný, kdo nemá původ. Všech­no ostat­ní je na něm závislé.

On svou silou uči­nil zemi, svou moud­ros­tí upev­nil svět, svým rozu­mem napjal nebe­sa. (Jere­mi­áš 10:12)

Všech­no povsta­lo skr­ze ně a bez něho nepo­vsta­lo nic, co jest. (Jano­vo evan­ge­li­um 1:3)

Bůh je věčný

On stvo­řil čas. Exis­tu­je mimo čas a pro­stor. Nemá ani začá­tek ani konec a nepod­lé­há změnám.

Než se hory zro­di­ly, než vzni­kl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. (Žalm 90:2)

Jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den (2. list Pet­rův 3:8)

Bůh je všudypřítomný

On stvo­řil pro­stor a mate­rii a on sám jimi není ome­zen. Nemá tělo, ale je duchov­ní bytost. Nemů­že­me ho popsat pomo­cí barev a tva­rů, nemů­že­me ho zob­ra­zit ani si před­sta­vit, jak vypa­dá. On není muž ani žena, mla­dý ani sta­rý. To, že nemá tvar, nezna­me­ná, že se o něm nedá říct nic kon­krét­ní­ho. Nechá­vá nás poznat jeho dob­ré vlast­nos­ti. Nemů­že­me ale říct, že je tady nebo tam. Nemů­že­me ho vtěs­nat do hra­nic pro­sto­ru. Je všu­de a pře­ce vždy nablíz­ku kaž­dé­mu, kdo ho hledá.

Ale může Bůh oprav­du síd­lit na zemi, když nebe­sa, ba ani nebe­sa nebes tě nemo­hou pojmout, natož ten­to dům, kte­rý jsem vybu­do­val? (1. Krá­lov­ská 8:27)

Bůh, kte­rý uči­nil svět a všech­no, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebyd­lí v chrá­mech, kte­ré lidé vystavěli…a pře­ce není od niko­ho z nás dale­ko. (Skut­ky apoš­to­lů 17:24–27)

Bůh je vševědoucí

Není-li ome­ze­ný časem ani pro­sto­rem, pak ví o všem, co se děje. Zná celou minu­lost, celou budouc­nost a kaž­dé­ho člo­vě­ka skrz naskrz.

Hos­po­di­ne, zkou­máš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vsta­nu, zdál­ky je ti jas­né, co chci dělat. Sle­du­ješ mou stezku i mís­to, kde ležím, všech­ny moje ces­ty jsou ti zná­my. Ješ­tě nemám slo­vo na jazy­ku, a ty, Hos­po­di­ne, víš už všech­no. (Žalm 139:1–4)

To nezna­me­ná, že v našem živo­tě už je vše pře­dem dané. Bůh zná naši budouc­nost pro­to, že ji vidí ve své nad­ča­so­vos­ti, ne pro­to, že v ní vše určuje.

Bůh je dobrý

Bůh je doko­na­le dob­rý. Jeho zámě­ry s námi jsou dob­ré a nezišt­né. Sta­rá se o nás a chce nás obda­ro­vat, i když si to neza­slou­ží­me. Pro­to mu může­me důvěřovat.

On je dob­rý k nevděč­ným i zlým (Lukášo­vo evan­ge­li­um 6:35)

Bůh nám dal život, ne pro­to, že nás potře­bu­je jako slu­žeb­ní­ky, ale pro­to, aby nás vel­ko­ry­se obdaroval.

Pro­s­te, a bude vám dáno; hle­dej­te, a nalez­ne­te; tlu­č­te, a bude vám otevřeno…Což by někdo z vás dal své­mu synu kámen, když ho pro­sí o chléb?… Jestli­že tedy vy, ač jste zlí, umí­te svým dětem dávat dob­ré dary, čím spí­še váš Otec v nebe­sích dá dob­ré těm, kdo ho pro­sí! (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 7:7,9,11)

Otáz­ce, jak spo­jit Boží dob­ro­tu s lid­ským utr­pe­ním, se věnu­je­me v člán­ku O lid­ském utr­pe­ní a Boží lás­ce.

Bůh je svatý

Bůh milu­je dob­ro a má odpor ke zlu. Je doko­na­le čis­tý jako světlo.

Vždyť ty nejsi Bůh, kte­rý má zalí­be­ní v ničem­nos­ti; zlý s tebou pře­bý­vat nemů­že. (Žalm 5:5 ČSP)

Žád­né zlo a tma před ním neob­sto­jí, i když se čas­to lidé sna­ží své zlé skut­ky ukrýt. On je nablíz­ku těm, kte­ří chtě­jí mít čis­té srdce.

A toto je zvěst, kte­rou jsme od něho sly­še­li a vám ji ozna­mu­je­me: že Bůh je svět­lo a není v něm nejmen­ší tmy. Říká­me-li, že s ním máme spo­le­čen­ství, a při­tom cho­dí­me ve tmě, lže­me a neči­ní­me prav­du. (1. list Janův 1:5–6)

Bůh je spravedlivý

Bůh chce doko­na­lé dob­ro, a pro­to jas­ně roz­li­šu­je mezi dob­rem a zlem až na úro­veň moti­vů a posto­jů. Jeho soud není povrch­ní, ale zahr­nu­je celou realitu.

Jemu pří­slu­ší sou­dit a posu­zo­vat, co jsme v živo­tě udě­la­li s tím, co nám svěřil.

„Já určím tu chví­li, kdy vyko­nám soud dle prá­va. (Žalm 75:3)

On ‚odpla­tí kaž­dé­mu pod­le jeho skut­ků‘. Těm, kte­ří vytr­va­los­tí v dob­rém jed­ná­ní hle­da­jí nepo­mí­je­jí­cí slá­vu a čest, dá život věč­ný. Ty však, kte­ří pro­sa­zu­jí sebe, odpí­ra­jí prav­dě a pod­lé­ha­jí nepra­vos­ti, oče­ká­vá hněv a trest. (Říma­nům 2:6–8)

Když Bůh v Bib­li sou­dí, pak to není jen o odsou­ze­ní zla. Zahr­nu­je to i urov­ná­vá­ní spo­rů a zastá­ní se slab­ší­ho a ukřiv­dě­né­ho. Bůh sám niko­mu nekřiv­dí a niko­ho neupřednostňuje.

Bůh niko­mu nestra­ní, ale v kaž­dém náro­dě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spra­ved­li­vé.  (Skut­ky apoš­to­lů 10:34–35)

Bůh má zalí­be­ní ve spra­ve­dl­nos­ti a chce pomoct kaž­dé­mu člo­vě­ku žít spravedlivě.

Bla­ze těm, kdo hla­do­vě­jí a žíz­ní po spra­ve­dl­nos­ti, neboť oni budou nasy­ce­ni. (Matou­šo­vo evan­ge­li­um 5:6)

Bůh je láska

V Bohu není ani sto­py po sobec­tví. On chce vždy pro kaž­dé­ho to nej­lep­ší. Svou lás­kou Bůh stvo­řil a udr­žu­je vesmír. Jeho lás­ka pře­sa­hu­je lid­skou lás­ku a není zmí­tá­na poci­ty. Je stá­lá, věr­ná a trvá až za hra­ni­ce smrti.

Ty jsi můj Bůh, tebe hle­dám, Bože… Lep­ší než život je lás­ka tvá, mé rty tě pro­to budou opě­vo­vat. (Žalm 63:2,4 Bib­le 21)

Jed­ním výra­zem jeho nezišt­né lás­ky je při­pra­ve­nost odpus­tit. Není na lidi, kte­ří ho odmí­ta­jí, zahořk­lý ani nemá vůči nim výčit­ky. Není závis­lý na naší vděč­nos­ti. Jeho lás­ka se nevnu­cu­je, pro­to­že nechce člo­vě­ka uchvá­tit a sebrat mu tak svo­bo­du. Jeho lás­ka půso­bí skry­tě, a přes­to je jas­ně viditelná.

Lás­ka je víc než jeho vlast­nost. Pat­ří k jeho při­ro­ze­nos­ti. Bůh nesle­du­je jiný záměr. Člo­věk, kte­rý chce jeho lás­ku poznat, ji najde. Kdo se chce jeho lás­ce učit, ten ji zakusí.

Milo­va­ní, milu­j­me se navzá­jem, neboť lás­ka je z Boha, a kaž­dý, kdo milu­je, z Boha se naro­dil a Boha zná. Kdo nemi­lu­je, nepo­znal Boha, pro­to­že Bůh je lás­ka. (1. list Janův 4:7–8)

Víc o Boží lás­ce v téma­tu Bůh je lás­ka.

Boží lás­ka nás vede k zásad­ní­mu bodu: ke svo­bo­dě lid­ské vůle. Sku­teč­nou lás­ku může­me žít jen teh­dy, když se pro ni svo­bod­ně roz­hod­ne­me. Do této otáz­ky se pono­ří­me v dal­ší čás­ti naše­ho člán­ku : Svo­bod­ná vůle jako svě­dec­tví o exis­ten­ci Boha