Co máme dělat?

Když to sly­še­li, byli zasa­že­ni v srd­ci a řek­li Pet­ro­vi i ostat­ním apoš­to­lům: „Co máme dělat, bratří?“

(Cito­vá­no ze Skut­ků 2,37)

V roce 30 n. l. se Židé zepta­li: „Co máme dělat?“, když usly­še­li apoš­to­la Pet­ra mlu­vit o Ježí­ši. Tu samou otáz­ku jsme si polo­ži­li i my, podob­ně jako kaž­dý, kdo hle­dá smy­sl života.

Někte­ří jsme vyrůs­ta­li jako věří­cí, jiní zase jako nevě­ří­cí. Všich­ni jsme si však jed­nou uvě­do­mi­li, že ne všech­ny ces­ty vedou k témuž cíli. Život­ních cest a smě­rů, kte­rý­mi se člo­věk může vydat, je mno­ho a stej­ně tak mno­ho sku­pin a lidí nabí­zí odpo­vě­di: pro­tes­tan­ti, kato­lí­ci, svěd­ko­vé Jeho­vo­vi, adven­tis­té, let­nič­ní, budd­his­té, mus­li­mo­vé, ate­is­té atd.

Otáz­ka zní:

Kte­rá ces­ta je správ­ná? Co je pravda?

Čas­to sly­ší­me odpo­věď: „Kaž­dý má svou vlast­ní prav­du“ nebo: „Nikdo prav­du nemů­že sku­teč­ně poznat“. Nejsou tako­vá tvr­ze­ní v roz­po­ru s tím, že exis­tu­je objek­tiv­ní rea­li­ta? Buď je země kula­tá, nebo pla­ca­tá. Nemů­že být obo­jí prav­da. Rea­li­ta zůstá­vá neměn­ná bez ohle­du na to, jakým způ­so­bem se na ni dívá­te. Podob­ně je tomu s nábo­žen­ský­mi otáz­ka­mi. Nemo­hou záro­veň exis­to­vat dvě pro­ti­chůd­né mož­nos­ti, jed­na pro mne, dru­há pro tebe. Buď po smr­ti násle­du­je vzkří­še­ní k posled­ní­mu sou­du, nebo rein­kar­na­ce. Nemů­že exis­to­vat obo­jí. Buď po smr­ti násle­du­je věč­ná exis­ten­ce duše, nebo její zni­če­ní a zánik. Nemů­že být prav­dou obo­jí. Buď exis­tu­je Bůh, nebo není. A tak­to bychom moh­li pokra­čo­vat. Může­me k podob­ným otáz­kám zůstat lhos­tej­ní, pokud chce­me poznat Boha a jak žít pod­le jeho vůle?

Prav­da je dostup­ná všem, pro­to­že nám ji zje­vil náš Pán Ježíš. Pro odpo­vě­di nepo­tře­bu­je­me žád­né nové zje­ve­ní. Nemys­lí­me si o sobě, že jsme zdro­jem prav­dy, ani že jsme dokonalí.

Vět­ši­na lidí nevě­ří v abso­lut­ní prav­du. V naší spo­leč­nos­ti vlád­ne sil­ný rela­ti­vis­mus. Zvyk­li jsme si na smýš­le­ní, že co se jed­no­mu zdá jako správ­né a prav­di­vé, není vše­o­bec­ně plat­né. „Co vyho­vu­je mně, to je pro mě správ­né.“ Schá­zí objek­tiv­ní měřít­ko na dob­ro a zlo, správ­né a špat­né. Kaž­dý si může najít něco, co vyho­vu­je jeho osob­ní­mu vku­su a poci­tům. Avšak když lidem při­jde všech­no v zása­dě stej­né, nebu­de jim nako­nec všech­no lhostejné?

Rela­ti­vis­mus vlád­ne do vel­ké míry i mezi věří­cí­mi lid­mi. Lidé si malu­jí svůj vlast­ní obraz nebe, vybí­ra­jí si bar­vy z pale­ty svých tužeb a přá­ní, vytvá­ře­jí si své vlast­ní nábo­žen­ství, kte­ré jim v dané chví­li vyho­vu­je. Nábo­žen­ství je tak­to podob­né svě­tu módy, v němž si lidé vytvá­ře­jí tren­dy a tren­dy zase for­mu­jí lidi. Boží ces­ta je však jiná.…

Jak chce Bůh změ­nit můj život?

Ježíš kon­fron­to­val lidi s tím, že ve sku­teč­nos­ti násle­du­jí své před­sta­vy spí­še než Boha. Čas­to ani jejich nábo­žen­ská hor­li­vost neve­de k lás­ce k dru­hým a k svo­bo­dě od hří­chu. Člo­věk, kte­rý nehle­dá prav­du, není v Božích očích svo­bod­ný. Ježíš nás chce z toho­to otroc­tví osvobodit:

Ježíš řekl Židům, kte­ří mu uvě­ři­li: „Zůsta­ne­te-li v mém slo­vu, jste oprav­du mými učed­ní­ky. Pozná­te prav­du a prav­da vás uči­ní svo­bod­ný­mi.“ (Jan 8,31–32)

Svo­bo­da zna­me­ná poznat a při­jmout prav­du o nás samých, při­jít k Bohu, vyznat naše hří­chy a při­jmout Jeho odpuš­tě­ní. Petr to shr­nul do výzvy:

„Obrať­te se a kaž­dý z vás ať při­jme křest ve jmé­nu Ježí­še Kris­ta na odpuš­tě­ní svých hříchů, a dosta­ne­te dar Ducha sva­té­ho. (Skut­ky 2,38)

Potom nám Bůh dá sílu vzdát se svých hříchů a náš život ode­vzdat do služ­by Jemu. Ježíš nás chce osvo­bo­dit od sobec­tví, mar­ni­vos­ti, závis­ti, sou­pe­ři­vos­ti, sexu­ál­ních hříchů, od poci­tu méně­cen­nos­ti, pýchy, aro­gan­ce a hon­by za uzná­ním od lidí.

Ježíš nás chce osvo­bo­dit od smě­rů, kte­ré učí lidi dodr­žo­vat nábo­žen­ské zvy­ky a meto­dy pou­ta­jí­cí pozor­nost více k nim samým než k Bohu. Z vlast­ních sil se totiž spa­sit nemů­že­me. Ani vyna­lo­že­ní veš­ke­ré­ho úsi­lí na dob­ro­čin­nost a soci­ál­ní spra­ve­dl­nost nás neza­chrá­ní, pokud sami nebu­de­me hle­dat a zakou­šet Boží pomoc v odmít­nu­tí hří­chu a posvěcení.

Ježíš nás také chce ochrá­nit od uče­ní, kte­rá lidem sli­bu­jí Boží milost a odpuš­tě­ní, ale záro­veň od nich nevy­ža­du­jí násle­do­vá­ní Ježí­še. Kaž­dé úsi­lí o posluš­nost Boží­mu slo­vu neprá­vem odsu­zu­jí jako zákon­nic­ké. Pro­to hle­dá­me prav­du a Boží vůli jak v našich živo­tech, tak i v oblas­ti bib­lic­ké­ho učení.

Řekl jim také podo­ben­ství: „Může sle­pý vést sle­pé­ho? Nespad­nou oba do jámy?“ (Lukáš 6,39)

„Měj­te se na pozo­ru před faleš­ný­mi pro­ro­ky, kte­ří k vám při­chá­ze­jí v rou­chu ovčím, ale uvnitř jsou dra­ví vlci. (Matouš 7,15)

Hle­dá­ní Boží vůle nás při­ved­lo k otázce:

Jak chce Bůh, abych vyu­ží­val svůj čas? Jak má vypa­dat spo­le­čen­ství křesťanů?

Mezi prv­ní­mi křes­ťa­ny v Jeruza­lémě to vypa­da­lo následovně:

Vytr­va­le poslou­cha­li uče­ní apoš­to­lů, byli spo­lu, láma­li chléb a mod­li­li se. … Kaž­dé­ho dne pobý­va­li svor­ně v chrá­mu, po domech láma­li chléb a děli­li se o jíd­lo s rados­tí a s upřím­ným srd­cem. (Skut­ky 2,42 a 46)

Pro křes­ťa­ny bylo samo­zřej­mé schá­zet se kaž­dý den a věno­vat se uče­ní apoš­to­lů. Svěd­čí to o jejich vel­kém zájmu a lás­ce k Bohu, z čeho pra­me­ni­la i lás­ka k brat­řím a sestrám. I my máme tou­hu dělit se o naše živo­ty s bra­t­ry a sestra­mi v Kris­tu, číst spo­lu Bib­li, sdí­let své potře­by, rados­ti a sta­ros­ti. Co je pro člo­vě­ka důle­ži­té, na to si najde čas.

Řek­ne-li někdo: „Já milu­ji Boha“, a při­tom nená­vi­dí své­ho bra­t­ra, je lhář. Kdo nemi­lu­je své­ho bra­t­ra, kte­ré­ho vidí, nemů­že milo­vat Boha, kte­ré­ho nevi­dí. A tak máme od něho toto při­ká­zá­ní: Kdo milu­je Boha, ať milu­je i své­ho bra­t­ra. (1 Jan 4,20–21)

Živé spo­le­čen­ství církve má vel­kou hod­no­tu, pro­to­že nám pomá­há vzá­jem­ně se posi­lo­vat v našich bojích víry:

Nao­pak, povzbu­zuj­te se navzá­jem den co den, dokud ješ­tě trvá ono ‚dnes’, aby se nikdo z vás, okla­mán hří­chem, neza­tvr­dil. (Židům 3,13)

Nechce­me budo­vat povrch­ní vzta­hy a uka­zo­vat dru­hým jinou tvář. K úsi­lí o upřím­nou víru pat­ří neu­krý­vat naše hří­chy a sla­bos­ti a pomá­hat si navzá­jem růst v posvěcení.

Vyzná­vej­te hří­chy jeden dru­hé­mu a mod­le­te se jeden za dru­hé­ho, abys­te byli uzdra­ve­ni. Vel­kou moc má vrou­cí mod­lit­ba spra­ved­li­vé­ho. (Jakub 5,16)

Nové při­ká­zá­ní vám dávám, abys­te se navzá­jem milo­va­li; jako já jsem milo­val vás, i vy se milu­j­te navzá­jem. (Jan 13,34)

Toto je lás­ka, kte­rou chce­me žít. Nejen v nedě­li nebo o svát­cích, ale vždy a s kaž­dým, kdo chce žít v pravdě.