Proč Ježíš?

Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. (Janovo evangelium 18:37-38)

…přesto však Židé chtěli Ježíše zabít. Pilát jim ho vydal, přestože věděl, že je právě páchána velká nespravedlnost…

Kým byl Ježíš? Co bylo jeho zvěstí? Jak žil? Proč byl zabit? Proč myslíme, že nemůže být zařazen mezi jiné významné osobnosti lidských dějin?

Základní fakta o Ježíšově životě a smrti jsou doložena známými starověkými historiky, jako byl Tacitus1), Josephus Flavius2 a Suetonius3).

Co o Ježíšovi skutečně víme je zapsáno v Bibli. Víme, že co je o něm v této knize napsáno, je pravda. Proč? O důvodech k tomuto tvrzení si můžete přečíst ve článku „Důvěryhodnost Bible“.

Ježíš byl Židem, který působil především mezi židovským obyvatelstvem Palestiny.

Většina lidí, se kterými Ježíš přišel do kontaktu, měla v sobě hluboce zakořeněnu víru v jednoho a jediného Boha (monoteismus). Stejně jako byla tehdy základem pro pochopení Ježíšových slov, tak i v následujícím textu je víra předpokladem pro pochopení dalších myšlenek. O víře v Boha si můžete přečíst např. v článku „Proč věřit v Boha?“

Ježíšovo veřejné působení a jeho slova nejsou jediným svědectvím o jeho důvěryhodnosti. Vedle toho je potvrzena skrze proroctví židovských písem napsaných dávno před ním.

Starý zákon, svaté písmo židovského národa, popisuje, jak Bůh již v dávných dobách pomáhal lidem upřímného srdce poznávat, že on je jediný Bůh. Na základě tohoto poznání vznikl národ – Izraelité – později nazývaní Židé. Bůh zjevil uprostřed svého lidu podstatné aspekty svého bytí a své vůle.

Mnoho knih Starého zákona ukazuje, že zkušenosti a poznání, které Izraelci dostali skrze Boží působení v jejich historii, byly základem pro ještě hlouběji zasahující zjevení Boží.

Bohem vedení lidé židovského národa, proroci, oznamovali, že si Bůh jednou povolá člověka, který bude jasně ohlašovat Boží vůli (5. kniha Mojžíšova 18:15-19). Jak dobrý pastýř shromažďuje rozptýlené ovečky, stará se o nemocné a slabé ze stáda (Ezechiel 34:11-31), stejně tak i on shromáždí a povede ty z národa, kteří chtějí rozumět a činit Boží vůli z upřímného srdce.

Bylo Boží vůlí uzavřít se svým národem novou smlouvu. S jeho pomocí by byli schopni žít pro něj a pro sebe navzájem v lásce a vděčnosti – ze srdce milovat a pomáhat jeden druhému (Jeremiáš 31:31-34).

Proroci dobře věděli, že Boží vyvolení pouze jednoho konkrétního národa je jen dočasné. Bylo to přípravou nabídnout vztah s Bohem všem lidem ze všech národů. Prorok Izajáš prorokoval, že se tak stane skrze Božího služebníka, jak je v proroctví nazýván (Izajáš 42:6, 49:5-6).

Během svého působení Ježíš jasně ukázal, že starozákonní odkazy na pastýře a Božího služebníka byly naplněny v něm (Lukášovo evangelium 4:14-22, Janovo evangelium 5:37-47, 10:1-30). Mnoho židů Ježíše nepřijalo, protože očekávali někoho, kdo by jim dal politickou svobodu. Ježíš ale mluvil o vnitřní svobodě – svobodě milovat a ze vztahu s Bohem činit, co je před ním dobré nezávisle na situaci.

Ježíšův život a učení

Ježíš vyrůstal na samém počátku našeho letopočtu v Palestině. O prvních 30 letech jeho života víme velmi málo. Lukáš (lékař, který napsal jedno ze čtyř evangelií, potom co důkladně prošel vše, co se událo) nám vypráví o krátké události, když bylo Ježíšovi 12 let. Už v tomto věku Ježíš ohromil židovské náboženské učitele svým zájmem a otázkami ohledně víry a života s Bohem. Od stejného autora víme o tom, že Ježíšovi bylo 30 let, když začal veřejně působit4.

Ježíš řekl, že přišel volat hříšníky k obrácení5. Co to znamená?

Každý člověk ví, že ve světě je hodně utrpení kvůli nelásce, lži, pokrytectví, závisti, lakomství a sobectví. Každý, kdo se snaží být dobrý, hledá pro sebe a svoje blízké okolí způsob, jak z toho ven.

Ježíš ukázal cestu ven velmi jasně: každý z nás musí sám sebe zkoumat. Bůh, stvořitel, vložil své měřítko (svědomí) do každého z nás. Když jsme připraveni toto měřítko hledat, pak je jednoduché vědět, co je dobré nebo špatné v našem životě. Když však člověk jedná proti tomuto danému měřítku, posunuje se častokrát tak daleko, že špatné je nazváno dobrým a dobré špatným. To se týká každého člověka. Nikdo nemůže tvrdit, že jednal vždycky úplně spravedlivě, upřímně, pravdivě nebo nezištně, neměl nikdy žádnou špatnou myšlenku proti druhým, nebyl nikdy lhostejný – vždycky žil podle svého svědomí. Ježíš byl však jiný. Říkal o sobě, že vždycky jednal v lásce a Boží vůli.

Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu. (Janovo evangelium 8:29)

To znamená, že Ježíš se dotknul bolestivého místa a jasně pojmenoval, kde lidé jednali proti měřítku, které bylo dáno od Boha, Stvořitele. Udělal to proto, aby jeho stvoření mohlo spolu žít v lásce, jednotě a svobodě. Obzvláště náboženští vůdcové Židů byli kvůli tomu vůči Ježíšovi nepřátelští. Sami ho ale nedokázali usvědčit z ničeho, co kázal:

Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Janovo evangelium 8: 45-47)

Ježíš může napravit pokroucené měřítko člověka, protože žil plně v souladu s Božím měřítkem.

Ježíšovým cílem bylo vést lidi k hlubší vděčnosti a lásce k Bohu a připomenout jim tak hodnoty a ctnosti, které leží zahrabány pod troskami lidského hříchu. Hříchy jsou jednání proti principům života, které jsou dány od Stvořitele. Na člověku je, aby tyto trosky odklidil. Jakmile má připravenost to udělat, uvědomí si, jakou škodu a vinu jeho hříchy způsobily. Tato škoda a vina je působena jednak druhým lidem, potom by se měli lidé udobřit, jak dalece je to možné, ale všechny hříchy jsou také proviněním vůči Bohu tím, že se člověk vzpírá a pohrdá svým Stvořitelem. Tato vina nemůže být odčiněna. Člověk nemá nic, co by za to mohl dát, protože všechno patří Bohu. V protikladu učení jiných náboženství jako je Islám nebo Buddhismus, je z Ježíšova učení zřejmé, že není možné vyvážit špatné skutky dobrými. Jediné, co člověk může udělat, je připustit svou vinu, litovat svých hříchů, prosit za odpuštění a dělat vše pro to, aby změnil své jednání. Právě to stojí za Ježíšovým voláním k obrácení.

Toto volání je úzce spojeno s voláním uvěřit evangeliu. Slovo evangelium znamená „dobrá zpráva“. Je to zpráva o Boží lásce k lidem. Bůh chce obnovit s lidmi vztah s ním a odpustit jim hříchy, které lidi od Boha oddělují. Když se člověk vzdá své vzpoury a lituje svých hříchů, Bůh mu dává svobodně svou milost. Ježíš byl poslán jako nepochybné svědectví o Boží milosti a lásce.

Jako stvoření potřebujeme vztah s Bohem, protože jen skrze vztah s naším stvořitelem můžeme najít opravdu smysluplný život. Jen skrze Něj můžeme zakoušet odpuštění našich hříchů a hluboký pokoj. Potřebujeme Boží pomoc, abychom měli vytrvalou sílu milovat a činit dobro. Ježíš to přirovnal k obrazu vinného kmene a ratolestí – jen ve spojení s vinným kmenem, mohou ratolesti nést ovoce, jinak uschnou a odumřou (Janovo evangelium 15:1-8). Bůh zná všechny slabosti člověka. Neodejme od člověka zodpovědnost za dělání kroků ke změně, ale chce dát člověku všechnu pomoc, aby byl schopný tyto kroky udělat.

Ježíš ztělesnil Boží lásku. Skrze své slovo a skutky dal naději a odvahu k obrácení těm, kteří byli pokládáni tehdejší židovskou společností za beznadějné případy, aniž by jim byla dána šance a pomoc ke změně. Odhalil pokrytectví, nelásku a aroganci náboženských vůdců. Chtěl, aby i oni mohli být vedeni k obrácení, to znamená, aby změnili svůj postoj a život. Zaměřil jejich pozornost k Božímu přikázání:

Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ (Markovo evangelium 12:29-31)

Bůh je láska. Stvořil nás, abychom jeho dokonalou lásku opětovali vděčností a radostí ze života a také milovali naše bližní, to je každého člověka. Kdokoli se pro tuto lásku rozhodne, porozumí, že to neznamená počínat si podle nějakých pravidel. Ze vztahu s Bohem a z Ježíšova příkladu může každý vědět, co je dobré a správné, co nejlépe slouží druhým lidem a jemu samotnému. To je dobrá zvěst, kterou Ježíš přinesl, cesta z bláta utrpení, beznaděje, zmatku, nenávisti a smrti.

Věci, které Ježíš dělal, nemohou být vysvětleny jen jeho lidskými schopnostmi. Řekl, že skutky, které činí, o něm svědčí (Janovo evangelium 10:25). Lidé tehdy slyšeli tato slova ve spojení s nevysvětlitelnými zázraky, které na vlastní oči viděli. Jako Židé mohli poznat, že jen Božím působením slepí vidí, chromí chodí, hluší znovu slyší a dokonce mrtví vstávají k životu. Tyto zázraky byly důležitým důvodem, proč lidé nemohli Ježíše jen tak přejít, jak to dnes často lidé dělají. Ježíš byl příliš výjimečný na to, aby byl přehlédnut.

Jeho výroky nebyly jen nějakou mravoukou pro lidstvo. Žádná osobnost v historii nezpůsobuje tolik rozdílných postojů pro a proti jako Ježíš. Souvisí to s tím, jak o sobě mluvil. Kdyby dnes o sobě někdo říkal, že je světlem světa, pravdou nebo vzkříšením a životem, lidé by se mu vysmáli a nebrali by ho vážně.

V Ježíšovi najdeme jedinečné spojení: na jedné straně je v jeho učení vyložena morální pravda v nesrovnatelné dokonalosti. Také lidé, kteří se dnes podívají na jeho život, to uznají. V jeho slovech a skutcích se odráží obdivuhodná moudrost a důmysl – jsou střízlivá a pravdivá. Na druhé straně si přisuzoval nesrovnatelnou autoritu a tvrdil o sobě, že je světlem světa a že má dokonalou jednotu s Bohem. Proto jsou reakce lidí vůči němu příliš silné a rozdílné. Jedni ho následují, druzí ho rozhořčeně odmítnou. Každý, kdo zůstane vůči němu lhostejný, jeho slovům neporozuměl a zároveň ho tím odmítá, protože ho nebere vážně.

Židovští vůdcové, kteří nechtěli přijmout jeho slova, mysleli, že mohou problém vyřešit tím, že ho zabijí. Ježíš zůstal věrný svým slovům i přes násilnou smrt, protože věděl, že jsou pravdou. Ježíšův život a upřímná odevzdanost připravily cestu pro ty, kteří ho stejně tak chtějí následovat a přijmout realitu o Bohu a lidstvu.

Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Markovo evangelium 10:42-45)

Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Římanům 5:8)

A za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. (2. Korintským 5:15)

Bible se odvolává na mnoho očitých svědků, kteří nám podávají zprávu o Ježíšově smrti a vzkříšení (např. 1. Korintským 15:3-9). Mnozí, kteří s ním byli před jeho smrtí, ho znovu viděli – mluvili s ním, dotýkali se ho a jedli s ním. Můžeme věřit zprávě očitých svědků, že je živý. Zakoušíme jeho pomoc v denním životě. Když se k němu obracíme, mění náš život a dává nám duchovní porozumění a sílu pro všechno, co děláme. Jeho vzkříšení nám ukazuje, že zlo nevítězí. Bůh tím dal celému světu najevo, že se spravedlivým to není tak, že jednoduše umře a pomine. Ježíš důvěřoval Bohu a věděl, že je spravedlivý. A tak stejně jako pro Ježíše, také pro všechny, kteří skrze něj věří v Boha, není smrt konečnou stanicí nebo strašným probuzením. Každý kdo následuje Ježíše, bude žít s Bohem, i když zemře.

Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (Janovo evangelium 11:25)

Ježíš bývá často stavěn do řady s Mohamedem a islámem, s Buddhou a buddhismem nebo s hinduismem…

Islám

Mohamedovým cílem bylo vytvořit politický národ monoteistů, a k dosažení tohoto cíle byl připraven použít i násilí. Naproti tomu Ježíš měl úplně jiný přístup. Před svou smrtí řekl: „Moje království není z tohoto světa“ (Janovo evangelium 18:36). Do Božího království může člověk patřit jen svobodným rozhodnutím, nikoli narozením nebo násilím.

V Koránu je popsáno mnoho formálních úkonů, které mají vyjadřovat úctu k Bohu, nebo k úctě mají vést. Naproti tomu Ježíš ukázal, že nejdůležitější je láska a upřímná víra, které nejsou vyjádřeny dodržováním náboženských forem. Křesťanství učí brát ohled na druhé a milovat je, protože každý křesťan touží opětovat lásku, kterou od Boha dostává.

Ježíšův život zcela odpovídal jeho učení. Řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Janovo evangelium 14:6). Mohamed nikdy nic takového o sobě netvrdil, ale spíše takové výroky odsuzoval jako rouhání. Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. Tato skutečnost ukazuje, že jeho slova jsou pravdivá. Bůh nepodporuje lháře nebo rouhače.

Mohamed nikdy netvrdil, že je neomylný. Považoval se za proroka, který má dovést lidi k monoteistické víře. V Ježíšovi k nám však Bůh přichází velmi blízko, ukazuje nám svoji velkou lásku a dobrou vůli.

Mohamed zůstával po celý svůj život v nejistotě, jestli se po smrti dostane do ráje, který Korán zaslibuje. Naproti tomu nás Ježíš ujišťuje: kdo žije se mnou, žije s Bohem ve věčnosti (Janovo evangelium 11:25-26).

Východní náboženství

Ve východních náboženstvích nenacházíme víru ve vzkříšení, ale učení o rozpuštění duše. Buddha učil, že život není nic než utrpení a příčinou utrpení jsou tužby, které vytvářejí karmu. Karma následně udržuje cyklus převtělování. Buddha to viděl jako utrpení. V dnešním západním světě je ale převtělování chápáno jako nová šance na život. Pro ty, kteří takto smýšlejí, je tato myšlenka lákavou představou, neodpovídá ale Buddhovu učení. Podle Buddhy je cílem všeho myšlení a činů uhasit plamen touhy života, vedoucí k převtělování. Cesta k tomu vede zřeknutím se všech nároků na sebe, druhé a na život samotný – nechtít nic, nýbrž skrze meditaci se ponořit do jakéhosi božského klidu. Ve skutečnosti to znamená lhostejnost. To je osvícení, kterého Buddha dosáhl na své cestě pokusu a omylu.

Následující příběh je toho příkladem. Citát pochází z Buddhovy legendy „Sangámaji Thera“, která je součástí Pálijského kánonu (jeden z nejstarších souborů buddhistický kanonických textů z 3.-5. století před Kr.). Buddha zde vybízí své posluchače, aby se vzdali vůle žít:

Tak jsem slyšel: při jedné příležitosti pobýval Vznešený u Svatvatti u Jetinho háje, kláštera Anāthapiṇḍiky. A při té příležitosti ctihodný Saṅgāmaji přišel do Sāvatthī, aby viděl Vznešeného. Jeho bývalá žena slyšela: „Mistr Saṅgāmaji, jak říkají, přijel do Sāvatthī.“ Vzala si malé dítě a šla do Jetinho háje. Při té příležitosti ctihodný Saṅgāmaji seděl u kořene stromu pro denní dlení. Jeho bývalá manželka šla k němu a po příchodu mu řekla: „Podívejte se na mě a pomyslete – žena s malým synem.“ Když to bylo řečeno, ctihodný Saṅgāmaji mlčel. Podruhé mu řekla „Podívejte se na mě a pomyslete – žena s malým synem.“ Potřetí se to zase opakovalo a ctihodný Saṅgāmaji mlčel.

Pak jeho bývalá manželka, vzala dítě a nechala ho před ctihodným Saṅgāmajim odešla a řekla: „To je Tvůj syn, meditující, starej se o něj.“ Ctihodný Saṅgāmaji se na dítě ani nepodíval, ani k němu nepromluvil. Jeho žena nedošla daleko, ohlédla se a spatřila, že ctihodný Saṅgāmaji se ani nedívá na dítě a ani s ním nemluví. Když to viděla, napadla ji myšlenka: „Meditující se o svého syna ani nezajímá.“ Pak se odtamtud vrátila, vzala dítě a odešla.

Vznešený svým božským okem – vyčištěným a překračujícím člověka – viděl jak se bývalá manželka ctihodného Saṅgāmajiho takto nesprávně chovala.
Poté, když si uvědomil význam této skutečnosti, Vznešený při této příležitosti zvolal:

Z jejího příchodu neměl radost, při jejím odchodu netruchlil.
Vítěz v bitvě, osvobozený od pout je tím, komu říkám Brahmán.

Tento princip myšlení je vlastní klasickému buddhismu. V západním světě se nejčastěji setkáváme s formou buddhismu pocházející z pozdějšího období tibetského buddhismu, kde je zdůrazňována sociální spravedlnost nebo víra v božstva. Původní buddhistická filozofie v jejím jádru však zůstává nezměněná, je jen určitým způsobem skrytá.

V protikladu s Ježíšovým učením viděl Buddha žádosti jako původ lidského života. Žádosti jsou podle něj „stavitelem domu“ a daly vzniknout fyzickému životu, který je v Buddhových očích utrpením.
Jako křesťané jsme přesvědčeni, že představa, že život není nic víc než utrpení, nekoresponduje ani s podstatou života ani s realitou, i když je ve světě hodně utrpení. Zakoušíme lásku, radost a pokoj, o kterých Ježíš mluvil, jako něco reálného v našich životech. Touha po těchto hodnotách není něco, co by mělo být uhašeno. Spíše bychom měli hledat, co je jejich zdrojem. Proto nám Bůh sám nesmazatelně vyryl tuto touhu do srdce. Chceme dát všechno naše úsilí a vůli, aby také druzí lidé mohli zakoušet radost ze vztahu s Bohem. Máme jen jeden život na zemi, ne abychom trpěli nebo aby jen tak uplynul, ale abychom řekli „ano“ Boží lásce k nám.

Pravda, které Ježíš vydal svědectví, je realitou danou od Boha: je jeden Bůh, původce všeho ale sám je bez počátku, je stvořitelem všech věcí. Děkujeme mu za to, že existujeme. Bůh je dokonale dobrý, a protože naše existence je závislá na něm, nemůžeme najít skutečné naplnění bez něj. Naše štěstí je závislé na vztahu s ním.

Protože Bůh je láska, chce s námi mít vztah založený na lásce. Jsme svobodni rozhodnout se přijmout vztah s ním, to znamená přijmout realitu: ptát se ho, co je dobré a správné, a žít podle jeho odpovědí. Jen tak zůstaneme ve vztahu s ním i po smrti. Tuto cestu nám Ježíš nejenom ukázal, ale on po té cestě sám šel a nabízí pomoc všem, kdo se po ní rozhodnou vydat.

Ovoce našeho života roste na základě lásky, kterou měl Ježíš k lidem. Skrze něj jsme pochopili, kdo Bůh je. Hledali jsme jeho vůli a on nám daroval nový život. Jeho láska změnila nás i náš život. Tak jako se otec stará o růst svých dětí, formuje Bůh i nás. A tak místo beznaděje, nesmyslnosti, sobectví, nenávisti a lži nastupuje život v lásce, jednotě a upřímnosti. Zakoušíme Boží moc, která nás proměňuje. Vztah s ním dává našemu životu smysl, který nekončí smrtí, tak jako ani Ježíšův život neskončil smrtí. Jsme za to Bohu velmi vděční a chceme naši vděčnost projevit tím, že mu každý den svěřujeme naše životy.

Jestli hledáš pravdu, nenech se zmást různými nespočetnými směry, které se skrývají pod názvem křesťanství. Poznej více osobu Ježíše. Začni čtením jednoho z evangelií v Bibli. Zveme tě poznat i nás. Každý z nás zakusil, jaká velká pomoc to je, když můžeme společně hledat správnou cestu, abychom mohli porozumět Ježíšovým slovům a zkoumat pozadí doby. To co pochopíme, chceme především uvádět do každodenního života.


Zpět na začátek ↑


Poznámky:
  1. Tacitus, Anály (115-177 po Kr. 
  2. Josephus Flavius (*37 po Kr.), Židovské starožitnosti XVIII, 63f/3,3. 
  3. Suetonius, Vita Claudii 25,4 (120 po Kr. 
  4. Bible, Lukáš 3,23 
  5. Bible, Lukáš 5,32