O životě prvních křesťanů – a co to pro nás znamená dnes

1 Proč píšeme o prvních křesťanech

Když píšeme o prvních křesťanech, nejde nám jen o popis jejich životního stylu a postojů. Tento článek má být spíše pozváním zamyslet se, proč první křesťané žili, tak jak žili.

Dnes je často zastáván názor, že v současných podmínkách se nedá žít, jak žili křesťané tehdy nebo že lidé v rané církvi sdíleli své životy tak intenzivně jen kvůli počátečnímu nadšení. Rádi bychom ukázali, že život prvních křesťanů byl pokračováním toho, co Ježíšovi učedníci viděli v životě svého Mistra. Pochopili, že každodenní oddanost Ježíše je vzorem pro každou pravou službu Bohu a že následovat ho znamená být připraven nasadit život pro Boha, pro bratry a pro růst Božího království. Co následování Ježíše znamenalo tehdy, nemůže dnes být jinak.

Dnešní „nedělní křesťanství“ nebo „křesťanství“ jako pouhá kulturní záležitost nejsou důsledkem pozměněných společenských podmínek. Jsou spíše projevem skutečnosti, že lidé sice nějak chtějí být spaseni, ale nejsou připraveni jít úzkou cestou následování Ježíše. I v době Ježíše žili lidé s podobným postojem, které Ježíš varoval:

Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám? Každý, kdo ke mně přichází a slyší má slova a činí je – ukáži vám, komu je podobný. Je podoben člověku stavějícímu dům, který kopal do hloubky a položil základy na skále. Nastala povodeň, na ten dům se přivalila řeka, ale nemohla jím otřást, protože byl dobře postaven. Kdo však uslyšel a neučinil tak, je podoben člověku, který postavil dům na zemi bez základů. Když se na něj přivalila řeka, ihned se zřítil; a zhroucení toho domu bylo veliké. (Lukáš 6,46–49)

2 „Opustili všechno a šli za ním.“ – Čas učedníků s Ježíšem

Předtím, než Ježíš veřejně vystoupil, Jan Křtitel začal křtít a volal své současníky z židovského národa k pokání, aby je připravil na příchod Mesiáše. Jan byl ve středu zájmu pro mnohé Židy, především pro ty, kteří měli pevnou naději, že Bůh s příchodem přislíbeného Spasitele už nebude dlouho čekat. Mezi nimi se našli i tací, kteří se později měli stát Ježíšovými nejbližšími důvěrníky.

Jan Křtitel od Ježíšova křtu dosvědčoval, že Ježíš je Božím Služebníkem, který spasí Izrael. Ty, kteří za ním přicházeli, odkazoval na Ježíše, a tak se centrum pozornosti přeneslo z Jana na Ježíše.

Z množství lidí, kteří přicházeli, aby Ježíše poslouchali a kteří ho čas od času doprovázeli, si Ježíš vyvolil dvanáct mužů, kteří s ním měli chodit stále. „V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. Když nastal den, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly: Šimona, kterému dal jméno Petr, jeho bratra Ondřeje, Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona zvaného Zélóta, Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se pak stal zrádcem.“ Těmto apoštolům vysvětloval mnohé věci zvlášť. Oni ho poznali nejlépe, byli jím vyučováni a formováni, aby později mohli nést hlavní zodpovědnost za budování nového Božího lidu – církve.

Když se jednou někdo Ježíše zeptal, které je první přikázání ze všech, odpověděl takto:Ježíš odpověděl: „První je: ‚Slyš, Izraeli, Pán, náš Bůh, Pán jediný jest‘ a ‚budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly‘. Druhé je toto: ‚Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.‘ Není jiné přikázání větší než tato.“ (Marek 12:29–31)

Během poslední noci dal Ježíš svým učedníkům nové přikázání, aby se milovali, jak je on miloval. „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Tímto jim předložil před oči svůj vlastní život jako příklad pro naplnění nejvyššího přikázání. V této chvíli učedníci ještě nechápali rozsah této lásky, protože nejsilnějším důkazem jeho lásky měl později být krok k nespravedlivé, kruté smrti na kříži. Avšak skrze denní společenství s ním už mnohé věci chápali:

• Během chození s ním zažívali nejistotu a nestálost životních podmínek a z jeho příkladu se mohli učit bezpodmínečně hlubokou důvěru k Bohu, že se postará o všechny jejich potřeby.
• Viděli jeho život modlitby, jeho hluboké spojení s Otcem, ze kterého čerpal sílu pro všechno veřejné vystupování. Takto mohl odolat každému pokušení přijímat uznání a slávu od lidí a byl naplněn a veden naprostou odevzdaností Bohu. „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“ „Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není pravé. Je však jiný, který o mně svědčí, a já vím, že svědectví, které o mně vydává, je pravé. Poslali jste k Janovi a on vydal svědectví pravdě. Já nepotřebuji svědectví od člověka – ale říkám to proto, abyste vy byli spaseni. Jan byl svíce hořící a zářící, a vy jste se chtěli na chvíli radovat v jeho světle. Svědectví, které mám já, je větší než Janovo: skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal. Tyto skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal. A sám Otec, který mě poslal, vydal o mně svědectví. Vy jste však nikdy neslyšeli jeho hlas ani jste nespatřili jeho tvář a jeho slovo ve vás nezůstává, poněvadž nevěříte tomu, koho on poslal. Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu. Přišel jsem ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete. Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte! Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Na učedníky to muselo udělat dojem, protože ho prosili, aby je naučil modlit se. „Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“
• Určitě si všimli jeho soucitné nestranné náklonnosti k slabým a opovrženým, k těm, kteří byli zapleteni v hříších a toho, jak jim ukazoval východisko. „Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují.“
• Neúnavně se denně věnoval své veřejné službě lidem, kteří byli „jako ovce bez pastýře“. Jeho „pastýřská“ láska byla tak velká, že dal stranou své vlastní potřeby, aby nakrmil duchovně hladovějící. Píše se, že někdy přišli tak mnozí, že nebyl čas ani se najíst. „Řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst.“
• Apoštolové také znali jeho neohroženou přímost v konfrontaci se sebespravedlivými farizeji. Ježíš věděl, že pouze odhalení jejich pokrytectví je může ochránit před věčným zavržením.
• Učil své učedníky milovat dokonce i nepřátele – nereagovat na nepřátelské postoje nenávistí nebo hněvem, ale skrze pokorné a láskyplné chování druhé zahanbit. „Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.“
• Nakonec učedníci také zažili, jak nekompromisně stál za hlásanou pravdou. Spíše si zvolil smrt, než aby něco odvolal nebo před svými nepřáteli utekl, a tím učinil sebe a své poselství nedůvěryhodným. Věděl, že na tom závisí spása lidí. „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ (Jan 10:11)
• Ve všem viděli jeho nezištný postoj: připravenost dávat a sloužit bez očekávání odměny nebo díků od lidí. (Lukáš 6:27-35)

3 „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ – Od Golgoty k letnicím

Přestože Ježíš své učedníky připravoval na to, že zemře a vstane z mrtvých, „Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ byla pro ně skutečnost jeho smrti neštěstím, které, jak se zdálo, pohřbilo veškerou naději. V třetí den se s nimi setkal jako vzkříšený. Několik následujících týdnů se vzkříšeným Ježíšem pro ně znovu bylo časem intenzivního formování jejich smýšlení. Učili se vidět vše v novém světle. Nyní se jim stalo zřejmým, že Mesiáš není tím, kdo zřídí pozemskou říši pokoje a vyhubí všechny bezbožníky. Boží království mělo mezi plevelem tohoto světa přinést své dobré ovoce. Učedníci měli s Ježíšovým poselstvím jít až do končin země a všude hlásat milost Boha, který se z lásky k lidem stal člověkem. V Ježíši přišel na svět sám Bůh. Svou odevzdaností chtěl přivést lidi k lítosti nad jejich vzdorovitostí a lhostejností vůči milujícímu Stvořiteli a pomoci jim k životu v lásce k Bohu a bližním. To je cesta spásy a od nynějška jí měli učedníci věnovat svůj život.

O letnicích přijali Ducha svatého. To byl rozhodující podnět k tomu, aby šli a zvěstovali. Boží Duch v nich překonal všechen strach a dal jim slova, která zasáhla druhé do srdce. Nemálo Židů, kteří byli o letnicích v Jeruzalémě, uvěřilo svědectví učedníků o zmrtvýchvstání Ježíše a o tom, že on je Mesiáš seslaný od Boha. Tímto začala vlastní historie církve.

4 „Co máme dělat, bratři?“ – Vznik a život společenství

Ve Skutcích apoštolů 2:32-47 najdeme následující text. Obsahuje poslední část kázání Petra, kterou přednesl po letniční události „Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
před Židy v Jeruzalémě a reakci těch, kteří uvěřili:

Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky. Když byl tedy vyvýšen pravicí Boží a přijal od Otce zaslíbeného Ducha Svatého, vylil to, co vy nyní vidíte i slyšíte. Neboť David nevystoupil na nebesa, ale sám říká: ‚Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.‘ Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, muži bratři?“ Petr jim řekl: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy to dosvědčil a vyzýval je: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kteří radostně přijali jeho slovo, byli pokřtěni a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší. Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách. Každé duše se zmocňoval strach; skrze apoštoly se v Jeruzalémě dálo mnoho divů a znamení a na všech byl veliký strach. Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval. Denně zůstávali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce. Chválili Boha a byli oblíbeni u všeho lidu. A Pán k jejich společenství denně přidával ty, kteří byli zachraňováni.

Stejně jako Ježíš „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium:“ i Peter volal lidi k pokání hned při první příležitosti. Odvrácení se od starého, hříchem ovládaného života bylo předpokladem pro nový život Božího dítěte. Kdo chtěl patřit Bohu, musel se svými hříchy, které ho od Boha a druhých oddělovaly, přijít na světlo.

A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Řekneme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. (1. Janův list 1:5–7)

Člověk se může svatému Bohu přiblížit pouze s upřímným srdcem. Když někdo před Bohem své hříchy odkryje, Bůh je může „přikrýt“. „Davidův; poučující. Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. … Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ Může mu odpustit a učinit ho novým člověkem, který se nechává vést Božím Duchem. Boží Duch vede člověka k lásce. Ježíšovi učedníci se od svého Mistra naučili, že láska znamená odevzdanost celého života. Právě tato skutečnost formovala život věřících v rané církvi. Láska, kterou Bůh každému svému dítěti vloží „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ do srdce, je vybízí, aby už nežili pro sebe. Pavel o tom napsal:

Neboť Kristova láska nás váže, když jsme usoudili toto: Protože jeden zemřel za všechny, tedy všichni zemřeli. A on zemřel za všechny, aby ti, kteří žijí, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých. (2. Korintským 5:14–15)

Protože první křesťané, tak jako Ježíš, nechtěli žít sami pro sebe, osvobodili se ode všeho, co jim mohlo bránit v lásce: různých vztahů, vlastních plánů, pozemků, nároků na dům … „Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ Byli připraveni odpoutat se ode všech a ode všeho, co bránilo jejich službě Bohu a lidem, aby byli spaseni. Od Ježíše věděli, že to jinak není možné a také, že je s tím spojeno zaslíbení:

Petr mu začal říkat: „Hle, my jsme opustili všechno a následujeme tě.“ Ježíš říkal: „Amen, pravím vám, není nikdo, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu, aby nyní v tomto období nedostal stokrát více domů, bratrů a sester, matek a dětí a polí s pronásledováními a v přicházejícím věku život věčný. (Marek 10:28–30)

Připravenost zapřít se „Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ a vzdát se života podle vlastních představ je učinila svobodné pro věci Božího království. Každý den trávili čas v chrámu, kde mohli mluvit a svědčit mnohým ze svého lidu o Ježíši jako Mesiáši. Denně se po domech scházeli ke společenství. Při těchto malých setkáních nikdo nezůstal bez povšimnutí. Neexistovala žádná liturgie nebo programy, na kterých by se mohli účastnit „nezávazně“. Ve svých životech zakoušeli, jak se jeden druhému stali bratry, sestrami, rodiči a dětmi, i když si před tím byli zcela cizí nebo nepřátelští. Církev byla otevřena pro každého: pro bohaté i chudé, muže i ženy, Židy i Řeky, otroky i svobodné, mladé i staré.Jejich společný život stál na tom, co je apoštolové učili o Ježíšově životě, jeho přikázáních, Boží bytosti a vůli. Tak, jak Ježíš sloužil lidem, sloužili si i oni navzájem, povzbuzovali, napomínali, potěšovali a bratrsky se navzájem usměrňovali. Protože spolu trávili co nejvíce času v duchovním společenství, znali skutečnou tvář jeden druhého a věděli, v čem druhý bratr nebo sestra potřebuje pomoc. Ve vztazích, které zůstávají povrchní a kontakty pouze letmé, když lidé druhým nechtějí otevřít svoje soukromí, skutečná láska nemůže být uvedena do života. Tehdejší křesťané sdíleli radost, utrpení, vyznávali si navzájem své slabosti a hříchy „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ ;
„Přicházeli i mnozí z těch, kteří uvěřili, a přede všemi vyznávali, že také oni dříve používali zaklínání.“ a pomáhali si ve svých zápasech víry. Vše pramenilo z touhy žít svatý život, být si v tom oporou, a tak společně dosáhnout cíle víry: věčnou radost v Boží přítomnosti. V listu Židům 3:12-14 je vyjádřeno, jak důležité je denní bratrské povzbuzení pro spásu:

Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha, a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce.

Láska, odevzdanost a jednomyslnost mezi křesťany zapůsobily na ostatní lidi. Stali se světlem, o kterém mluvil Ježíš. „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.“ Přesto se nikdo neodvážil k nim připojit, pokud neměl stejnou touhu po svatém životě. „Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho znamení a divů. Všichni se svorně scházeli v Šalomounově sloupoví a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit, ale lid je chválil a ctil. A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu.“

Společná víra v Ježíše jako Spasitele a v pravdu jeho slov je hluboce spojovala. To však také znamenalo, že tato sounáležitost byla narušena, když se někdo vydal svou vlastní cestou a už nechtěl nezištně milovat. Příklad Ananiáše a Safiry „Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. Mladší z bratří ho přikryli, vynesli a pohřbili. Asi po třech hodinách vstoupila jeho žena, netušíc, co se stalo. Petr se na ni obrátil: „Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, jen za tolik.“ Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe.“ A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. Když ti mládenci vstoupili dovnitř, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili k jejímu muži. A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.“ ukazuje, jaké špatné je, když křesťané přestanou být upřímní. Oba prodali pole, nebyli ale připraveni podělit se o všechny získané peníze, a tak apoštolům lhali. Byli by si mohli svůj majetek nechat. Vždyť kdyby pro to měli dobré důvody, nemuseli své rozhodnutí ukrývat a o všem se mohlo mluvit s otevřeností a důvěrou.

V Božím společenství neupřímní lidé nemohou obstát. Tam, kde chybí upřímné hledání Boží vůle, potřebná důvěra pro společnou službu Bohu zahyne.

Tato událost nás přivádí k další charakteristice společného života prvních křesťanů – ke společenství majetku.

5 „Všechno měli společné“ – Společenství majetku

V pasáži z Marka 10:28-30 Ježíš zaslíbil učedníkům i domy a pole. Toto zaslíbení se vyplnilo v tom, že křesťané už nepovažovali svůj majetek za soukromé vlastnictví. Měli všechno společné a dělili se o majetek s bratry a sestrami ve víře. Nikdo jim to nepředepsal. Jak naložili se svým majetkem, záviselo na rozhodnutí podle jejich svědomí před Bohem. Společenství majetku bylo pro vnější svět znamením jejich hluboké svornosti, sounáležitosti a důvěry. Něco takového se ve světě nenajde. Stali se novými lidmi s nepomíjivým vlastnictvím, a proto více nelpěli na svém pozemském majetku a mohli ho svobodně použít pro Boží království. Nevkládali vše do jedné pokladny. Když někdo něco měl, dal to tam, kde se vyskytla potřeba. Nepíše se o tom pouze ve Skutcích 2, ale také v kapitole 4:32-37:

Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. A apoštolové vydávali s velikou mocí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista a veliká milost byla na nich všech. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval. Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená ‚syn potěšení‘, Levita, rodem z Kypru, měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů.

Tam, kde v dnešních takzvaných církvích chybí bratrská láska, která je nahrazena náboženskými formami nebo návštěvami shromáždění, chybí i připravenost dělit se o majetek. Na tom nic nemění ani církevní daň, pro kterou chybí jakýkoliv biblický základ nebo desátek, odváděný obvykle ve svobodných církvích. V takových případech se dává pouze zlomek toho, co lidé považují za své vlastnictví. Nicméně teologové hledají zdánlivé argumenty pro to, že se společenství majetku dnes už nepraktikuje. Mnozí členové tzv. církví rádi přijímají takové argumenty, protože potřebují zastřít svůj egoismus i v oblasti svého materiálního vlastnictví. Říká se například, že tehdejší křesťané očekávali blízký příchod Krista, a proto byli ochotni vzdát se svých majetků. Někdy se také říká, že přestali pracovat, kvůli čemuž jeruzalémská církev zchudla. Proto prý musel Pavel později zorganizovat sbírku peněz, aby věřící v Jeruzalémě zachránil před hladomorem, který si sami zavinili.

V těchto „argumentech“ vidíme zlomyslné znetvoření lásky, kterou Bůh mezi křesťany působil. Kdo něco takového tvrdí, musí si být vědom toho, co apoštolům přičítá – že v otázce společenství majetku nebyli vedeni Duchem Božím a církev v Jeruzalémě zavedli do slepé uličky. Nepřímo se tím zpochybňuje i moudrost Ježíše, který si vyvolil právě tyto muže, aby vybudovali jeho církev. Ignoruje se při tom i potvrzení duchovní autority apoštolů od samého Boha tím, že skrze ně činil zázraky. Je smutné vidět, jak lidé a dokonce teologové raději podkopou autoritu apoštolů a zpochybní Boží působení namísto toho, aby zkoumali svůj život před Bohem, který vidí do srdce. Nyní bychom chtěli na jednotlivé argumenty reagovat:

Z Bible není možné odůvodnit názor, že první křesťané očekávali blízký příchod Ježíše. Ježíš je pověřil zvěstovat evangelium až na konec země. „… ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Jistě nepřemýšleli natolik nerealisticky, aby předpokládali, že pověření vyplní za několik málo let. V Janovi 21:18-19 čteme, že Ježíš předpověděl Petrovi, že až zestárne, zemře násilnou smrtí. To je jasným důkazem, že Petr neočekával druhý Ježíšův příchod během svého života na zemi. Samozřejmě, křesťané chtěli být připraveni na setkání s Ježíšem v každém čase a žili v jeho neustálém očekávání, ať by přišel kdykoliv. On sám je (a nás všechny) učil bdít, neboť Syn člověka přijde jako zloděj v noci. „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“

Pozemky, které prodávali, byly pravděpodobně takové, které již nepotřebovali, což mělo konkrétní pozadí. Mezi nábožnými Židy existovalo očekávání, že se Mesiáš zjeví v Jeruzalémě. Proto se předpokládá, že si Židé v Jeruzalémě a jeho okolí koupili pozemky, na kterých mohli být pohřbeni. Měli naději, že pro vzkříšení v poslední den, kdy přijde Mesiáš, budou přímo na místě. Když se stali křesťany a věděli, že Ježíš – Mesiáš, už přišel, byli to pravděpodobně právě tyto pozemky, které prodali ve prospěch potřebných. Avšak ve vlastních domech stále bydleli a setkávali se v nich, jak jsme četli v citátu ze Skutků 2.

Můžeme se také domnívat, že křesťané v Jeruzalémě nepřemýšleli ohledně práce jinak, než Pavel, který křesťany v Tesalonice přísně napomíná ohledně některých, kteří žili nespořádaný život:

Přikazujeme vám, bratři, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který žije neukázněně, a ne podle toho, co jste od nás převzali. Vždyť sami víte, jak nás máte napodobovat, protože jsme mezi vámi nebyli neukáznění. Ani jsme u nikoho nejedli zadarmo chléb, ale dnem i nocí jsme s námahou a úsilím pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k tomu neměli právo, ale takto jsme vám dali sami sebe za vzor, abyste nás napodobovali. Neboť když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám toto: Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí. Slyšíme totiž, že někteří mezi vámi žijí neukázněně, vůbec nepracují, ale zabývají se tím, do čeho jim nic není. Takovým přikazujeme a vyzýváme je v Pánu Ježíši Kristu, aby s tichostí pracovali a jedli vlastní chléb. (2. Tesalonickým 3:6–12)

Společenství majetku mezi křesťany samozřejmě neznamená žít zahálčivý život na úkor majetku ostatních. Každý má svou prací vydělávat na své živobytí a žít skromně, aby se mohl podělit s těmi, kteří mají nedostatek.

Sbírka na společenství v Palestině, o níž čteme v Novém zákoně, „Zatím však se chystám do Jeruzaléma, abych přinesl pomoc tamějším bratřím. Makedonští a Achajští se totiž rozhodli vykonat sbírku ve prospěch chudých bratří v Jeruzalémě. Rozhodli se tak proto, že i oni jsou jejich dlužníky. Jestliže pohané dostali podíl na jejich duchovních darech, jsou zavázáni posloužit jim zase ve věcech hmotných.“ v žádném případě neukazuje, že by společenství majetku nefungovalo. Naopak, je příkladem požehnání skrze společenství majetku ve velkém rozsahu. První sbírka, o které čteme, měla svou příčinu ve všeobecném hladomoru, o němž se píše ve Skutcích 11:27-30:

V těch dnech sestoupili z Jeruzaléma do Antiochie proroci. Jeden z nich, jménem Agabos, povstal a naznačil skrze Ducha, že nastane veliký hlad po celém světě; ten skutečně nastal za Klaudia. Proto si všichni učedníci určili, každý podle svých možností, co pošlou ku pomoci bratřím bydlícím v Judsku. Také to učinili a sbírku poslali starším prostřednictvím Barnabáše a Saula.

Hladomor jistě postihl různá území v Římské říši v odlišném rozsahu. Židé byli chudší, protože byli povinni platit různé daně a výdaje: desátky pro kněze a pro chrámovou bohoslužbu, chrámovou daň na stavební úpravy chrámu, daň císaři a clo celníkům. V této situaci bylo pro křesťany v lepší materiální situaci samozřejmostí podpořit své bratry v zchudlé Palestině, která byla nejvíce postižena. Tuto samozřejmou připravenost dělit se a pomáhat najdeme také u společenství, která v rámci třetí Pavlovy misijní cesty podpořila společenství v Judeji. Pavel v této souvislosti píše o Makedoncích v 2. Korintským 8:3-4:

Dosvědčuji, že dali podle své možnosti, ba i nad možnost; sami od sebe nás velmi naléhavě prosili o tu milost, aby se mohli účastnit na službě pro svaté.

Dále pokračuje povzbuzením Korinťanů následovně:

Neříkám to jako příkaz, nýbrž skrze horlivost druhých chci vyzkoušet také ryzost vaší lásky. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: ačkoli byl bohatý, stal se kvůli vám chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. Řeknu vám o tom své mínění. Je to užitečné pro vás, kteří jste tuto milost nejen začali již od loňska připravovat, ale sami jste ji i chtěli. Nyní ji také dokonejte, aby stejně tak, jako jste pohotově chtěli, jste to i dokonali z toho, co máte. Neboť je-li ochota dát přiměřená tomu, co člověk má, a ne tomu, co nemá, je vítaná. Neměla by jiným přinést úlevu a vám soužení, ale mělo by to být na základě vyrovnání. V nynější době váš přebytek pomůže jejich nedostatku, aby jejich přebytek zase pomohl vašemu nedostatku, a tak aby nastalo vyrovnání, jak je napsáno: ‚Tomu, kdo nasbíral mnoho, nepřebylo, a ten, kdo nasbíral málo, neměl nedostatek.‘ (2. Korintským 8:8–15)

Sbírka samozřejmě neměla nikoho přivést do nouze, ale skrze sdílení měl každý dostat to, co k životu potřeboval. Tuto připravenost dělit se odůvodňuje Pavel postojem Ježíše, který se stal „chudým“, aby druhé učinil „bohatými“ a ne blízkým očekáváním jeho příchodu. Pavel vidí jejich odhodlanost jako důkaz pravosti jejich lásky. Křesťané totiž nemají milovat slovy, ale činy a pravdou:

Podle toho jsme poznali lásku, že on za nás položil svou duši. I my jsme povinni položit své duše za bratry. Má-li však někdo dostatek v tomto světě a vidí, že jeho bratr má nouzi, a zavře před ním své srdce, jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme slovem ani jazykem, ale v skutku a v pravdě. (1. Janův list 3:16–18)

Další povzbuzení k připravenosti dělit se najdeme v Židům 13:16:

A nezapomínejte činit dobře a sdílet se, neboť takové oběti se Bohu líbí.

Také zde vidíme, že pohnutkou podělit se o vlastní majetek s potřebnými, nebylo očekávání blízkého příchodu Ježíše, ale touha přinášet oběti, ve kterých má Bůh zálibu.

5.1 K otázce desátků

Rádi bychom se krátce věnovali otázce desátků. Jak jsme již řekli, tato praxe je rozšířena ve svobodných církvích a mnozí ji považují za biblickou. V Bibli můžeme opravdu najít zmínky o desátcích, ale ne jako křesťanskou praxi. Ve Starém zákoně bylo odvádění desátků určené pro umožnění služby levitů a kněží a na financování obětí. „I prvorozené ze svých synů a ze svého dobytka, jak je psáno v Zákoně, prvorozené ze svého skotu a bravu, budeme přinášet do domu svého Boha kněžím, kteří konají službu v domě našeho Boha. Také první část z obilní tluče, z našich obětních dávek, z ovoce každého stromu, z moštu a z čerstvého oleje budeme přinášet kněžím do komor při domě našeho Boha a desátky z naší půdy budeme odvádět levitům; levité sami ať vybírají desátky ve všech městech, která s námi slouží Hospodinu.“
Podle Deuteronomia 14:28-29 byl navíc každý třetí rok desátek použit pro chudé z lidu. Avšak nikde v Novém zákoně nenajdeme zmínku o tom, že by křesťané mezi sebou něco podobného dělali. Namísto toho najdeme, že se dělili o vše. To odpovídá popisu ve Skutcích 4:32, že měli jedno srdce a jednu duši. Taková hluboká důvěra, která často chybí i v rodinách, nekončí, ani když jde o peníze. Důvěra byla možná, protože znali život jeden druhého. Znali upřímnost svých bratrů v hledání Boží vůle a mohli druhým svěřit i své peníze nebo jiný majetek, aby je použili tak, jak se Bohu líbí.

6 Ovce mezi vlky

Počáteční úctu jeruzalémských obyvatel vůči křesťanům brzy následovalo naplnění toho, co Ježíš předpověděl:

Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a prostí jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi, neboť vás budou vydávat soudům, budou vás bičovat ve svých synagogách, dokonce před vladaře a krále vás budou vodit kvůli mně, jim i pohanům na svědectví. A když vás vydají, nestarejte se, jak nebo co promluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte promluvit. Vždyť to nejste vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce, jenž mluví ve vás. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a usmrtí je. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, bude zachráněn.(Matouš 10:16–22)

Židovští vůdci se od začátku pokoušeli zabránit rozšíření této nové „sekty.“ „Shledali jsme, že tento člověk jako morová nákaza po celém světě vyvolává nepokoje mezi Židy a je hlavou nazorejské sekty. … Přiznávám se ti však k tomu, že podle směru, který oni označují za sektu, sloužím Bohu svých předků: Věřím všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách, …“ Obávali se jejího vlivu na národ a o svou chválu před lidmi a nechtěli slyšet pravdu o svém životě.1 A tak přikázali apoštolům, že nesmějí veřejně mluvit, dali je zbičovat a uvěznili je.  „Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení. Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a řekl: „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života.“ Oni poslechli, vešli na úsvitě do chrámu a učili. Jakmile se dostavil velekněz se svými lidmi, svolali veleradu a všechny starší izraelské a poslali pro apoštoly do vězení. Když tam stráže došly, vězení bylo prázdné. Vrátili se tedy a hlásili: „Dveře žaláře jsme našli pevně zavřené a stráže stály před nimi, ale když jsme otevřeli, nikoho jsme uvnitř nenašli. … zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno.“ Ale „učedníci nepřestávali den co den učit v chrámě i po domech a zvěstovat Krista Ježíše“ (Skutky 5:42). Když Štěpán obvinil členy židovské velerady ze zavraždění spravedlivého Služebníka Božího a chtěl jim ukázat, jak velmi Bohu odporují, byl za to ukamenován. Tak se stal prvním, kdo následoval mučednickou smrt svého Pána. „Velekněz se Štěpána otázal: „Je tomu tak?“ A Štěpán začal mluvit: „Bratří a otcové, vyslechněte mne: Bůh slávy se zjevil našemu praotci Abrahamovi ještě v Mezopotámii, než se usadil v Cháranu, a řekl mu: ‚Opusť svou zemi a své příbuzné a jdi do země, kterou ti ukážu.‘ A tak vyšel Abraham z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. Když jeho otec zemřel, vyzval jej Bůh, aby se odtud přestěhoval do této země, v které nyní žijete. Ale nedal mu z ní do vlastnictví ani píď, slíbil však, že ji dá natrvalo jemu i jeho potomkům, ačkoliv tehdy ještě Abraham neměl syna. A Bůh mu řekl: ‚Tvoji potomci se přestěhují do cizí země a budou tam bydlet; udělají z nich otroky a po čtyři sta let s nimi budou zle nakládat. Ale já budu soudit národ, který je zotročí,‘ řekl Bůh, ‚a oni vyjdou svobodni a budou mi sloužit na tomto místě.‘ Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu, jejímž znamením se stala obřízka. Když se podle Božího slibu Abrahamovi narodil Izák, osmého dne jej obřezal. Právě tak obřezal Izák Jákoba a Jákob svých dvanáct synů. Jákobovi synové žárlili na svého bratra Josefa a prodali ho do Egypta; ale Bůh byl s ním, vysvobodil ho ze všech jeho útrap a způsobil, že si ho farao, egyptský král, oblíbil pro jeho moudrost a svěřil mu správu nad Egyptem i nad celým královským domem. Potom nastal po celém Egyptě i Kanaánu hlad a veliká nouze, a naši praotcové neměli co jíst. Jákob se dověděl, že jsou v Egyptě zásoby obilí a dvakrát tam poslal své syny. Když tam přišli podruhé, dal se Josef svým bratřím poznat; tak se farao dověděl o Josefově původu. Pak si Josef vzal k sobě svého otce Jákoba a všechny své příbuzné; bylo jich sedmdesát pět. Tak se Jákob dostal do Egypta a tam zemřel on i naši praotcové. Jejich ostatky přenesli do Sichemu a uložili je do hrobky, kterou Abraham koupil od synů Emorových v Sichemu a zaplatil stříbrem. Když už byl blízko čas, kdy Bůh chtěl splnit to, co Abrahamovi slíbil, počet našeho lidu v Egyptě velmi vzrostl. Ale tu nastoupil v Egyptě jiný král, který už o Josefovi nic nevěděl. Ten jednal s naším národem nepřátelsky a přinutil naše praotce, aby odkládali děti, které se jim narodí, a nenechávali je naživu. V té době se narodil Mojžíš, kterého si Bůh vyvolil. Po tři měsíce o něj pečovali doma; a když ho museli odložit, ujala se ho faraónova dcera a starala se o něj jako o svého syna. Byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný v slovech i činech. Když Mojžíš dosáhl věku čtyřiceti let, přišlo mu na mysl, aby se podíval, jak žijí jeho izraelští bratří. A tu uviděl, jak s jedním z nich nějaký Egypťan zle nakládá; přispěchal tomu ubožákovi na pomoc a pomstil ho tím, že Egypťana zabil. Myslel, že jeho bratří pochopí, že je chce Bůh skrze něho zachránit; ale oni to nepochopili. Druhého dne mezi ně zase přišel, právě když se dva z nich rvali; snažil se je smířit, a proto jim řekl: ‚Co to děláte? Jste přece bratří! Proč ubližujete jeden druhému?‘ Ale ten, který svého bližního napadl, odstrčil Mojžíše a řekl: ‚Kdo tě nad námi ustanovil vládcem a soudcem? Snad mne nechceš také zabít jako včera toho Egypťana?‘ Když to Mojžíš slyšel, utekl z Egypta a žil v zemi madiánské; tam se mu narodili dva synové. Když uplynulo čtyřicet let, zjevil se mu na poušti u hory Sínaj anděl v plameni hořícího keře. S údivem hleděl Mojžíš na to zjevení; šel blíž, aby se lépe podíval, a tu se ozval Hospodinův hlas: ‚Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.‘ Mojžíš se třásl strachem a neodvážil se vzhlédnout. Hospodin mu řekl: ‚Zuj si obuv, protože místo, na kterém stojíš, je země svatá. Dobře jsem viděl, jak můj lid v Egyptě těžce trpí, a slyšel jsem, jak sténá. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil. Jdi tedy, posílám tě do Egypta.‘ To je ten Mojžíš, kterého odmítli, když řekli: ‚Kdo tě nad námi ustanovil vládcem a soudcem?‘ Toho poslal Bůh jako vládce i vysvoboditele, když se mu prostřednictvím anděla zjevil v keři. To je ten Mojžíš, který je vyvedl z Egyptské země, který činil divy a znamení v Egyptě, při Rudém moři i na poušti po čtyřicet let. To je on, který řekl synům izraelským: ‚Bůh vám z vašich bratří povolá proroka, jako jsem já.‘ To je ten, kdo při shromáždění lidu na poušti byl prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sínaj, a mezi našimi praotci. To on přijal pro vás slova života. Ale naši praotcové ho nechtěli za vůdce, zřekli se ho a zatoužili po Egyptu. Proto řekli Áronovi: ‚Udělej nám bohy, kteří by nás vedli. Vždyť nevíme, co se stalo s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta.‘ A tehdy si udělali sochu telete, začali této modle obětovat a před výtvorem vlastních rukou pořádali slavnosti. Proto se od nich Bůh odvrátil a dopustil, aby se klaněli nebeským mocnostem, jak se o tom píše v knize proroků: ‚Byl jsem to já, lide izraelský, komu jste po těch čtyřicet let na poušti obětovali a přinášeli dary? Byl to Moloch, jehož stánek jste s sebou nosili, a hvězdu boha Remfana, obrazy, které jste si udělali pro svou modloslužbu. Proto vás přestěhuji do vyhnanství, až do končin babylónských.‘ Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozue vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám. Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘ Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.“ Také ze zpráv o Pavlovi víme, že kvůli šíření evangelia musel snášet pronásledování, často od Židů, ale také od pohanů. „Oni jsou Hebrejci? Já také! Jsou Izraelci? Já také! Jsou potomky Abrahamovými? Já také! Jsou služebníky Kristovými? Odpovím obzvlášť nerozumně: já tím víc! Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.“

Křesťané se nepřizpůsobovali duchu doby, podle kterého žili jejich spoluobčané. „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ ; „Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem. Proto i vy ve zbývajícím čase života nebuďte oddáni lidským vášním, ale vůli Boží. Dost dlouho už jste dělali to, v čem si libují pohané: žili jste v nevázanosti, vášních, v opilství, v hodech, pitkách a v hanebném modlářství. Když se již spolu s nimi nevrháte do téhož proudu prostopášnosti, dráždí je to a urážejí vás. Však vydají počet tomu, kdo je připraven soudit živé i mrtvé.“ Jako členové Boží rodiny „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.“ se cítili zavázáni pravdě evangelia a pevně se jí drželi i přes odpor těch, kteří odmítli volání k obrácení. Svým životem chtěli ukázat, co je Boží vůlí pro všechny lidi. Pavel je povzbuzoval, aby svítili jako světla uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. „Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal.“ Takto viděli svět a věděli, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem. „Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“ Jejich hodnoty a skutky byly zcela odlišné od lidí kolem nich, kteří chtěli žít podle sebe a svých žádostí. Lidé, pro něž život křesťanů nebyl žádným svědectvím o Božím působení a skrze jejichž hodnoty se cítili usvědčováni, násilně odmítli evangelium a ty, kteří ho hlásali. „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.“

Ještě ve 2. a 3. století byli ti, kteří se hlásili k víře v Ježíše, na okraji společnosti. Stranili se světských radovánek, ve kterých většina lidí nacházela potěšení. Neúčastnili se veřejných svátků, náboženských rituálů a vyzývali lidi, aby činili pokání ze svého hříšného života. Tak na sebe přivedli nepřátelství veřejnosti. Byly o nich rozšiřovány hrůzostrašné zvěsti a v časech státních pronásledování byli mnozí odsouzeni, aniž se dokázala jejich vina.

7 Co to znamená pro nás?

Způsob, jakým první křesťané žili, nebyl žádnou formou, kterou by si pro sebe stanovili. Sdíleli spolu svůj běžný den, své dary a schopnosti, radost, bolest, peníze a majetek, prostě vše co patří k životu. Chtěli si všemožně pomáhat zůstat v životě věrní Bohu. Jako Ježíšovi učedníci chtěli takto následovat jeho oddanost, jak to vyjádřil apoštol Jan:

Podle toho jsme poznali lásku, že on za nás položil svou duši. I my jsme povinni položit své duše za bratry. (1. Janův list 3:16)

Vzájemná láska, která je mezi sourozenci přirozená, byla výrazem jejich lásky k Bohu. Jan to píše jasně a jednoduše:

My milujeme, neboť on první miloval nás. Řekne-li někdo: ‚Miluji Boha,‘ a přitom nenávidí2 svého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. A toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval také svého bratra. (1. Janův list 4:19–21)

To platí stejně i dnes pro každého, který chce následovat Ježíše a být křesťanem. Je závažným sebeklamem, pokud si někdo myslí, že být křesťanem je o vztahu pouze mezi ním a Bohem spojeným s občasnou návštěvou setkání. Nevěstou Krista je církev a nikoli jednotlivý křesťan. „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.“ Církev je také označena za jeho tělo a on je jeho hlavou, skrze kterou musí být spojeny všechny údy ve vzájemné službě Bohu. „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.“   Jak si Ježíš přál, aby vypadala církev, píšeme podrobněji v jiných článcích na této stránce, např. pod názvem „Církev v době Nového zákona“.

***

V našem životě bychom chtěli následovat příklad prvních křesťanů v každém ohledu a zveme i Tebe, abychom to dělali společně. Rádi překonáváme i větší vzdálenosti, abychom se setkali s lidmi, kteří touží po upřímném následování Ježíše. Nejen z Ježíšových slov, „Ježíš procházel městy i vesnicemi, učil a přitom stále směřoval k Jeruzalému. Kdosi mu řekl: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ On jim odpověděl: „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.“ ale i z naší vlastní zkušenosti víme, že takových lidí není mnoho. V historii lidstva tomu bylo vždy podobně, protože většina nechtěla jít po Božích cestách.

Podobně jako první křesťané zažíváme i my odmítnutí a pomluvy. Protože někteří lidé sami nejsou připraveni podřídit svůj život Bohu a jeho slovu, označují naši lásku a poslušnost Bohu za zákonictví nebo přehnané. Rádi bychom pozvali každého, aby poznal náš život, nenechal se odradit předsudky, ale podle vlastní zodpovědnosti vůči pravdě si utvořil vlastní úsudek na základě Písma.

Našim společným životem bychom rádi svědčili o Boží moci, která mění životy a také bychom chtěli povzbudit lidi nebýt malověrní a nepochybovat, zda je i dnes možné tak žít. Vidíme, jak požehnaný, ale také potřebný je takový život pro růst ve skutečných ctnostech: v pokoře a nezištnosti, v sebezapření a odevzdanosti, v mírnosti a trpělivosti, v tom, vážit si druhého více než sebe, zříci se vlastní výhody a hledat to nejlepší pro bližního. Nezakoušíme pouze, jak nás k tomu všemu Ježíš uschopňuje, ale také skrze růst v těchto ctnostech hlouběji poznáváme a zakoušíme jeho odevzdanost a lásku k nám, což množí naši chválu a vděčnost jemu.

***

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, se z Boha narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh na svět poslal svého Syna, toho jediného, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdo nikdy neviděl. Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. (1. list Janův 4:7–12)


Zpět na začátek ↑


Poznámky:
  1. Ježíš o tom mluvil v Janovi 8:37-47: Vím, že jste potomci Abrahamovi; ale chcete mě zabít, neboť pro mé slovo není u vás místa. Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce; a vy děláte, co jste slyšeli od vašeho otce.“ Odpověděli mu: „Náš otec je Abraham.“ Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on. Já jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha, a vy mě chcete zabít. Tak Abraham nejednal. Vy konáte skutky svého otce.“ Řekli mu: „Nenarodili jsme se ze smilstva, máme jednoho Otce, Boha.“ Ježíš jim řekl: „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.“ 
  2. Podobně jak na jiných místech v Novém zákoně znamená také zde „nenávidět“ totéž jako „považovat něco/někoho za méně cenné“ nebo „postavit něco/někoho stranou“.