Láska, rozsuzování a souzení

Mezi lidmi z různých denominací můžeme někdy slyšet slova „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Matouš 7:1–5) a dále: „…každý člověk musí sám stanout před Bohem a bude volán k odpovědnosti za to, jak žil, … nikdo, kromě Boha nevidí do srdce druhého člověka a nemůže tak objektivně posoudit jeho vztah s Bohem a to, jestli je spasený.“ Duchovní a náboženský život druhých je chápán jako soukromá věc, která je pro ostatní lidi částečně nebo zcela „tabu“, a tedy jakákoliv kritika je považována za souzení a nedostatek tolerance. Podobně lidé přistupují i k rozsuzování učení různých denominací. Pokud je ale učení nějaké denominace nebiblické a falešné, je nutné to posoudit, vyvodit správný závěr a připustit, že takováto denominace jde po špatné cestě.

V následujících odstavcích se budeme zabývat otázkou jak přesvědčení, že „člověk by neměl nebo nesmí posuzovat druhého“ stojí ve světle křesťanského učení a života.

1 Rozdíl mezi posuzováním a souzením

Mnoho lidí pokládá posuzování a souzení za to samé, přesto je ale mezi těmito výrazy významný rozdíl. Slovo posuzování nemusí mít nutně negativní význam, protože znamená zaujmout postoj k tomu, co je dobré a zlé, znamená to uplatnit biblické principy v každodenních situacích. Rozlišování mezi dobrým a zlým je v duchovních otázkách stejně tak důležité, jako v jiných věcech každodenního života. Pro mnoho lidí slovo posuzování skrývá špatný postoj. Posuzování, které ale vychází z touhy poznat pravdu, je prvním krokem k tomu, být schopný pomoci. Pokud motivace pomoci druhému chybí, potom se i zcela spravedlivé a správné posouzení může skutečně obrátit v nemilosrdné odsouzení bez lásky. V Bibli je několik veršů, které mluví proti sebespravedlivému, povýšenému a farizejskému odsuzování (např. Matouš 9:9–13; Lukáš 18:9–14). V následujícím známém, ale bohužel také často nesprávně používaném podobenství, Ježíš odmítl právě takový postoj bez lásky:

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Matouš 7:1–5)

Podstata tohoto podobenství spočívá ve varování namyšleného a pokryteckého člověka, který zdůrazňuje hříchy druhého, bez toho, aby si uvědomil své vlastní. V podobenství není řečeno nic proti odstraňování třísky z oka bratra, Ježíš odmítl špatný postoj a motiv, sebespravedlnost a nepřipravenost bojovat o vlastní změnu. Ježíšova ústřední myšlenka je, abychom viděli naléhavost nejprve posoudit sami sebe a uvědomili si závažnost vlastních nepravostí. Potom budeme schopni pomoci druhým. „Proč hledíš na třísku … ale nevšímáš si trámu ve vlastním oku?“ Přirovnání hříchu k třísce nepodporuje rozšířený názor, že hříchy/třísky druhé osoby nejsou moje věc“, protože s třískou v mém nebo i v cizím oku by měl být nespokojen každý člověk. Stejné podobenství najdeme i v Lukášově evangeliu 6:37–42, kde je ještě jasnější, že Ježíšův záměr byl varovat proti nelásce a odsuzování:

Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. (Lukáš 6:37)

Poselství podobenství, která v Matouši 7 nebo Lukáši 6 následují, jsou také spojena se střízlivou kritikou a posouzením. Nutí nás k otázkám: „kdo je ten, co si nezaslouží dostat naše perly?“, „který je ten, co nevstoupí do Božího království?“ (Matouš 7:6,15-23). V Lukáši 6:43-46 nás zase Ježíš učí, že falešné učitele poznáme podle jejich ovoce. Z těchto příkladů vidíme, že Ježíš neodmítal kritický přístup a rozlišování.

2 Jakou roli má posouzení v osobním vztahu s Bohem?

V tomto světě zkaženém hříchem, abychom se mohli na někoho zcela spolehnout, musíme si ho nejprve dobře prověřit (2. Korintským 11:14–15). Bůh ale, ze své milosti a lásky, nám zjevil sebe sama, umožnil lidstvu se k němu přiblížit a odhalil zlobu a hřích (Janovo ev. 15:22–24).

Ježíš řekl židům, kteří v něho uvěřili, „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Janovo ev. 8:31–32)

„Vy jste moji přátelé, činíte–li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co činí jeho pán; nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem uslyšel od svého Otce.“ (Janovo ev. 15:14–15)

S Bohem je možné žít jen tehdy, pokud člověk přijme nabídku jeho milosti a žije v pravdě, kterou On položil jako základ (Římanům 12:1–2). Nalezení pravdy a hlavně život v pravdě, stejně tak jako odkrývání a zdržování se klamu je proto nevyhnutelnou nutností. Ten, kdo toto neuvádí do praxe, může snadno minout cestu vedoucí k věčnému životu.

Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Matouš 7:13–14)

Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě. (Janovo ev. 4:23–24)

Mějte se na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. (2. list Janův 8–9)

Když někdo připravuje jídlo s houbami, cožpak se nejprve neujistí, že každá houba je jedlá a není tam žádná jedovatá? Stejně tak musíme být obezřetní a pozorní ve věcech týkajících se Boha a nebrat je na lehkou váhu.

Jsou věci, na které mohou mít lidé různé názory a všichni mohou mít svým způsobem pravdu. Někdo si třeba myslí, že je lepší, aby mu na balkóně rostly muškáty, jiný si tam zasadí fuchsie. Jsou ale věci, o kterých takto smýšlet nebo se vyjadřovat nemůžeme, aniž bychom žili v klamu nebo lhali – kdy dva různé názory nemohou být zároveň správné. Když například dítě ukáže na muchomůrku zelenou a zeptá se, zda je ta houba pro člověka jedovatá nebo jedlá, je jen jedna správná odpověď. Nebo když máme odpovědět na otázku, zda se Země točí kolem slunce či naopak. Jsou to otázky, které se týkají reality.

Stejně tak je to s poznáním o Bohu. Nemůžeme o Něm vědět všechno, můžeme znát ale to, co nám On sám o sobě ukazuje ze svého stvoření, skrze naše svědomí, skrze proroky, které poslal a hlavně skrze svého Syna Ježíše Krista. O tom všem se můžeme dozvědět v Jeho Slovu – v Bibli. To, co si myslíme o Bohu není jen otázka vkusu, osobního založení nebo vlivu okolí, ale pravdy, na které se zakládá náš vztahu s Ním.

Nemohou mít oba lidé pravdu, když jeden tvrdí, že Bůh stvořil některé lidi pro zatracení a druhý, že ne; když jeden věří, že Duch Svatý je osoba a druhý ne; když si někdo myslí, že věřící člověk může odejít od Boha a druhý to popírá; když jeden říká, že člověk je hříšný již od své přirozenosti a druhý říká, že to tak není; když se někdo domnívá, že peklo existuje a jiný jeho existenci popírá.

Mohli bychom zmínit ještě jiné příklady toho, čemu lidé v různých „křesťanských“ skupinách věří. Tato přesvědčení nejsou jen abstraktní teologií, ale mají zásadní vliv na život těch, kdo jim věří, ovlivňují jejich postoj a jednání vůči Bohu a lidem. Bůh ale chce dát poznat pravdu každému, kdo se hluboce rozhodne ji hledat. Bude se ptát, jaký Bůh je, jak žít život, který se mu líbí, v čisté víře a lásce. V Bibli najdeme mnoho povzbuzení k posuzování sebe, druhých a všeho.

I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. (Efezským 5:8–11)

Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě. (1. Tesalonickým 5:19–22)

Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. (Matouš 7:15–20)

3 Role rozlišování mezi křesťany

Posuzování je nepostradatelným projevem lásky. Abychom mohli někomu pomoci tak, jak si to Bůh přeje, musíme porozumět jeho vztahu s Bohem, a to včetně nedostatků. Musíme posoudit jeho život a skutky.

Ve světě je přijímána kritika velmi osobně, protože většina lidí je příliš pyšná ji přijmout. Proto je pro mnoho lidí jednodušší obejít konfrontaci s druhým, kdy ho postaví tváří v tvář jeho chybám a volají ho k obrácení. Tak to ale mezi křesťany být nemá.

Důsledky toho, že se křesťanské komunity již v prvních stoletích vydaly po jednodušší cestě:

  • Křesťané se uzavřeli vůči svým bratrům a sestrám. Upřímný přístup k sobě navzájem a bratrská láska přestaly být přirozené, nikdo již nemohl skutečně vědět, v jakém duchovním stavu je jeho bratr nebo sestra před Bohem.
  • S poklesem vzájemného napomínání v církvi vymizelo i úsilí o posvěcení. „Méně závažné“ hříchy zůstaly skryty a společenství uplatňovalo přísnější měřítka jen v případech zjevných hříchů, které často dospěly do rozměrů porovnatelných se světem.
  • Nedostatek potřebné pomoci, napomenutí a povzbuzení nebo i připravenosti vyloučit zatvrzelé křesťany připravil živnou půdu pro skryté hříchy. To vše otevřelo cestu pseudo-křesťanskému životu v rámci církve, to znamená, že ve shromáždění byli spolu se skutečnými křesťany falešní křesťané a nevěřící.
  • Lidé pohotoví k činům a mající dobré organizační schopnosti, kteří dělali na ostatní v zásadě dobrý dojem, získali autoritu a vedoucí postavení ve sborech, bez toho, aby jejich rozhodování a jednání bylo zkoumáno, jak tomu bylo dříve mezi vícero (sobě rovnými) staršími1 (Skutky 20:28).
  • Jako důsledek těchto změn se křesťanská společenství otevřela falešným učitelům a falešným představám o Bohu. Církev přestala být příkladem, který usvědčuje svět a volá ho k obrácení.

Bible, která tato nebezpečí předvídá, nás motivuje nést zodpovědnost za naše bratry a sestry v Kristu, napomínat je a povzbuzovat. Takto je možné uchovat si ve shromáždění lásku, poslušnost a čistotu podle Boží vůle.

Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono `dnes´, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. (Židům  3:12–13)

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ÚSTY DVOU NEBO TŘÍ SVĚDKŮ BYLA POTVRZENA KAŽDÁ VÝPOVĚĎ´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Matouš 18:15–17)

Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. ODSTRAŇTE TOHO ZLÉHO ZE SVÉHO STŘEDU! (1. Korintským 5:11–13)

Vedle naléhavého volání k povzbuzování ostatních věřících, najdeme v Bibli mnoho příkladů o tom, jak křesťané střežili učení církve, která je „sloupem a oporou pravdy“.  (1. Timoteovi 3:15)

Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. […] My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu.  (1. list Janův 4:1–6)

Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. (Zjevení 2:2)

Z následujících veršů je možné dobře vidět, že když chtěli křesťané pomoci druhým k obrácení, posuzování v tom hrálo nepostradatelnou roli:

Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: „Vskutku je mezi vámi Bůh!“ (1. Korintským 14:24–25)

Ježíš často poukazoval na to, co lidi vzdalovalo od Boha a od něho (např. Matouš 23:37–54 a 19:16–22). Pokud si i my přejeme, aby se druzí k Bohu přiblížili, musíme následovat Ježíšův příklad i pokud to přinese konflikty a odmítnutí. (2. Timoteovi 4:14–15)

Ze všech těchto příkladů je vidět, že posuzování nemá negativní význam. Je to důležitá součást lásky k Bohu, mezi křesťany, lásky k pravdě a ke všem ostaním lidem.

Zpět na začátek ↑


Poznámky:
  1. http://www.krestane.info/struktura-cirkve-urady-nebo-ulohy/